Společnost pro trvale udržitelný život

Byl to tedy dnes docela zvláštní den pro Prahu - již minimálně týden jsme byli masírováni tím, že díky stávce totálně zkolabuje doprava v Praze, všichni místo do metra, vlaků a jiných prostředků MHD sednou do osobních aut a ve spolupráci s mnohatisícovým davem rozezlených odborářů Prahu totálně ucpou. Skutečnost však byla zcela jiná.

V moderních dějinách českého státu se střídají okamžiky velkých očekávání s intervaly hluboké skepse. Velká celonárodní očekávání se pojila s roky 1918, 1948, 1968, 1989, aby se společnost brzy po nich dostávala k deziluzi a pocitu marnosti. V mém oboru a za mého života se velká očekávání pojila již se vznikem zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, který vznikl sice již za normalizace, ale nesl v sobě přeci něco z ducha začátků jeho přípravy ve volnější 2.polovině 60. let minulého století, ještě před sovětskou okupací a s prvními náznaky zvýšené environmentální citlivosti a kulturnosti při plánování a rozhodování o změnách v území.

V praxi vidíme, že územní plánování není ani po přijetí nového stavebního zákona účinným nástrojem inteligentního managementu území, ačkoliv z územně plánovacích podkladů a dokumentací se staly spíše právnické, než kreativní urbanistické nástroje a ve snaze posílit jejich závaznost jsou vyhlašovány jako opatření obecné povahy podle správního řádu. Proč tomu tak je? Dovolte mi vyslovit následující hypotézu:

Text vystoupení ing. arch. Martina Říhy na 5. Fóru o krajině 27. 5. 2011

Tak jako je člověk přes všechnu svou výlučnost součástí živočišné říše, tak také jsou lidská sídla součástí krajiny. S trochou nadsázky lze říci, že jsou to jen sofistikovanější „hnízda“ lidí jako specifického živočišného druhu. Mají svůj metabolismus, spočívající ve využívání okolní přírody pro svou výstavbu, pro přísun potravin, vody a dalších materiálů pro dosažení jejich funkčnosti jako ochrany před nepřízní počasí, pro ochranu a výživu mláďat, mají své odpady, vracené do přírody.

Na česko-německém semináři o zemních pracích a o rekultivacích v SHP, konaném 19. 5. 2011 na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí n. L., přednesl autor přiložený text, doprovozený ilustracemi z územně-plánovacích prací pro Ústecký kraj a Mostecko, které mi laskavě zapůjčil zpracovatel Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje Ing. arch. Beránek, CSc. Jde o program financovaný v rámci Cíle 3 z fondů EU a spolupracují na něm partneři z Drážďan a ze Žitavy v SRN. Dobře se na něm uplatnily čerstvé zážitky z VČSA a z Horního Jiřetína ze studijní cesty KŽP AV ČR a STUŽ 17. 5. 2011.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století vznikala v Severočeském hnědouhelném revíru souhrnná dlouhodobá koncepce těžby uhlí, tzv. velká varianta. Podle velké varianty se měla povrchovým způsobem dotěžit celá produktivní část podkrušnohorské hnědouhelné pánve od Tušimic u Nechranické přehrady na jihozápadě až po Chabařovice na severovýchodě. K tomu ještě Pětipeská pánev při Doupovských horách. Spolu s dobíhající hlubinnou těžbou mělo jít o „úplné vyuhlení pánve“.

Vážené dámy, vážení pánové,

předchozí vystoupení panelistů ilustrovala hned několik faktů. Jednak potřebu vrátit se k celostnímu pojímání přírody, krajiny i sídel jako našeho společného životního prostředí, jehož problémy nelze řešit sebelepšími, ale úzce resortně zaměřenými koncepcemi, pokud si orgány veřejné správy nepřestanou pod vlivem politiků konkurovat v kompetencích namísto žádoucích kooperativních vztahů a průběžné komunikace. Ukázaly ale také rostoucí počet a rozsah „ostrovů pozitivní deviace“, ve kterých lidé nečekají na návody a pokyny „shůry“, ale ve spolupráci s odborníky sami občané začínají jevit zájem o své prostředí, krajinu kolem sídel a přikládají ruku k dílu, protože chápou, že nikdo jiný to za ně neudělá.

V posledním čísle SOUTOKu se objevil článek, který upozorňuje na zdravotní rizika, spojená se spalováním plastů a jiného odpadu v lokálních topeništích. Autorka tu vyjmenovává podrobně jedy a jiné škodlivé látky, které mohou při spalování jednotlivých látek vzniknout.

Pojmu (trvale, lépe dlouhodobě) udržitelný rozvoj se (nejen) v českém prostředí zmocnili mnozí jako módního atributu pro obhajobu svých záměrů, které se skutečnou dlouhodobou udržitelností nemají nic společného, naopak. I díky jim jde o pojem do značné míry zprofanovaný, za který se dá schovat leccos neudržitelného. Chápání „rozvoje“ jako neomezeného růstu HDP, výroby a spotřeby energie, surovin, neobnovitelných zdrojů, růstu počtu obyvatel a ekonomicky aktivního podílu v něm a další ukazatele růstu kvantity namísto kvality života, k čemuž mnohé svádí už ono podstatné jméno „rozvoj“ namísto neutrálního „vývoj“, kdy přeci jen snáze připouštíme a chápeme, že jeho součástí může být i stagnace nebo degrese některých ukazatelů a přesto může jít o růst nějaké kvality.

Tématem konečného uspořádání krajiny, odtokových poměrů, osídlení, dopravní i technické infrastruktury po ukončení velkolomové povrchové těžby v SHP se už zabývá třetí generace projektantů jak na straně těžebních organizací, tak orgánů veřejné správy s pomocí územního plánování i akademická obec. Pamětníci si vybaví, že ředitelství SHD mělo zpracovaný již v 70. letech obsáhlý Generel rekultivací po těžbě, Severočeský KNV v Ústí n. L. měl postupně několik územních plánů, počínaje Územním plánem rajonu SHP ze 60. let, přes Územní plán velkého územního celku SHP z roku 1977 až po jeho změny z 80. let, své plány měla města a některé obce, na jejichž katastru těžba probíhala.