Společnost pro trvale udržitelný život

Aktuality STUŽ

Aktuality STUŽ je emailový zpravodaj, který vychází přibližně jednou za 2 týdny a přináší aktuality pro členy a příznivce STUŽ. Přihlaste se k jeho odběru vyplněním jednoduchého formuláře zde.

Archiv doposud vydaných Aktualit STUŽ.

Staňte se členem STUŽ

Není nic jednoduššího, než se přihlásit.

Informace o podmínkách členství

On-line přihláška za člena STUŽ

 

STUŽ na sociálních sítích

Sledujte nás také na sociálních sítích - tam najdete aktuální informace a zajímavosti

Facebook

Twitter

Sdružení Arnika vyzvalo ředitele Spolchemie Ústí nad Labem Ing. Martina Procházku, aby jeho podnik v nejbližším možném termínu přestal znečišťovat své okolí toxickou rtutí (1). Spolchemie již zveřejnila, že má v plánu nahradit při výrobě chloru dosavadní amalgámovou elektrolýzu za moderní membránovou technologii, která rtuť nepotřebuje. Tuto náhradu však chce chemička uskutečnit až v roce 2015. Podle Arniky je však technicky možné náhradu provést již v roce 2009. Spolchemie by tak ušetřila životní prostředí od více jak 10 000 kilogramů rtuti, které podle výpočtu z dat v Integrovaném registru znečišťování zbytečně vypustí do ovzduší, země a odpadů od roku 2009 do počátku roku 2015.

„Na základě konzultací s odborníky na chemické technologie víme, že náhradu je po technické stránce možné provést do dvou let. Spolchemie termín oddaluje zřejmě z ekonomických důvodů. Obyvatelé Ústí nad Labem za to však zaplatí v podobě zbytečného zatížení životního prostředí stovkami kilogramů rtuti. Ani 10 000 kilogramů rtuti obsažené za pětileté období v odpadech není malé množství. Tento údaj jsme si nevymysleli, vycházíme z toho, co Spolchemie ohlásila do integrovaného registru znečišťování (htt://www.irz.cz),“ vysvětlil RNDr. Jindřich Petrlík vedoucí programu Toxické látky a odpady sdružení Arnika.


Z integrovaného registru znečišťování vyplynulo (2), že Spolchemie měla nejvíce rtuti v odpadech v rámci celé České republiky. Jedná se přitom o velmi toxickou látku (3), která kontaminovala areál chemičky a trvale dochází k jejím únikům. Spolchemie vypouští i za normálního provozu do životního prostředí přes sto kilogramů rtuti ročně (4). Buď ve formě emisí do vzduchu, který poté dýchají obyvatelé stotisícového města Ústí nad Labem, nebo prostřednictvím vod, které i po procesu čištění stále obsahují velké množství rtuti (5). Vypouštění odpadních vod s obsahem rtuti poškozuje největší český tok – řeku Labe, kde se ukládá v sedimentech a následně se kumuluje v rybách.

„Když si uvědomíme, že nebezpečný je pouhý gram rtuti, zjistíme, že Spolchemie každoročně vypouští opravdu obrovská množství tohoto kovu, aniž by to bylo nezbytně nutné. Pokud tedy bude Spolchemie trvat na náhradě technologie až v roce 2015, chceme, aby vedení chemičky ústecké veřejnosti jasně vysvětlilo, co je vede k dalšímu vědomému poškozování životního prostředí,“ dodala Mgr. Hana Kuncová z Arniky.

Přílohy:

(1) Výzva Arniky řediteli Spolchemie Ústí nad Labem Ing. Martinovi Procházkovi
Vážený pane řediteli, ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu, a.s. Ústí nad Labem, který nyní řídíte, se od konce 19. století využívá k výrobě chlóru rtuť. Během jejího dlouholetého používání v minulých letech ale i v současnosti došlo a neustále dochází k jejím únikům do životního prostředí přímo v areálu Spolku pro chemickou a hutní výrobu, a.s. Ústí nad Labem i mimo něj. Kromě toho jsou v každé fázi výrobního procesu chloru a louhu produkovány odpady s obsahem rtuti, která tento odpad činí nebezpečným. Tato fakta jsou závažná i s ohledem na to, že se Spolek pro chemickou a hutní výrobu, a.s. Ústí nad Labem nachází zhruba půl kilometru od centra stotisícového města Ústí nad Labem a v blízkosti našeho největšího vodního toku – řeky Labe.
Právě v důsledku používání rtuti v minulosti došlo již ke kontaminaci staveb, zeminy a podzemních vod v areálu Spolku pro chemickou a hutní výrobu, a.s. Ústí nad Labem do té míry, že bylo nutné přistoupit k sanaci této staré ekologické zátěže. Na druhé straně nebylo důsledně zjištěno zamoření rtutí v prostorech současných provozů.
Za rtuť, kterou Spolek pro chemickou a hutní výrobu, a.s. Ústí nad Labem používá k výrobě chlóru, existuje náhrada v podobě změny technologie. Váš podnik chce náhradu technologie uskutečnit co nejpozději to půjde, přestože to znamená ročně více jak 100 kg rtuti vypuštěné do ovzduší či v odpadních vodách a 2 tuny rtuti v odpadech. Evropská komise připravila dokument Strategie řešení problémů se rtutí v Evropské Unii („EU Mercury Strategy“). V něm bylo zveřejněno, že největším spotřebitelem rtuti v Evropské Unii je právě chlórový průmysl s amalgámovou elektrolýzou. Podle samotného sdružení EuroChlor bylo již v roce 2004 více jak 50% výroby chlóru a louhu v západní a střední Evropě (země EU–25 a Švýcarsko) založeno na jiných technologiích než na amalgámové elektrolýze.
Proto Vás tímto dopisem vyzýváme, aby Spolek pro chemickou a hutní výrobu, a.s. Ústí nad Labem opustil technologii výroby chloru a alkalických hydroxidů amalgámovým postupem a nahradil jej jinou dostupnou technologií, která je šetrnější k životnímu prostředí. Máme konkrétně na mysli například postupy definované jako nejlepší dostupné technologie (BAT) podle předpisů Evropské unie (například membránová či diafragmová technologie). Další a z hlediska životního prostředí i lepší variantou by samozřejmě mohlo být opuštění chlorové chemie a zaměření podniku na jiný, méně nebezpečný obor chemie.
Rtuť je jednou z nejstarších a nejznámějších jedovatých látek. Je vysoce toxická pro vodní organismy a vyvolává dlouhodobé nepříznivé účinky ve vodním prostředí. Rovněž se snadno hromadí v sedimentech a vodních organismech. Neméně nebezpečná je rtuť pro lidi. Proto by Váš podnik měl co nejdříve začít úniky rtuti řešit jejich naprostou eliminací. Vyzýváme Vás, abyste učinil potřebné kroky k náhradě rtuti v nejkratším možném termínu, kterým je podle našich informací rok 2009. Pokud bude Spolek pro chemickou a hutní výrobu, a.s. Ústí nad Labem trvat na náhradě rtuti při výrobě chlóru teprve v roce 2015, žádáme Vás, abyste především ústecké veřejnosti sdělil co Vás vede k rozhodnutí, jehož důsledkem budou každoroční vysoké úniky rtuti do životního prostředí?

Dále se na Vás obracíme s následujícími dotazy:
Komu a za jakých podmínek bude předána rtuť, která bude získána z odstavených elektrolyzerů?
Do kdy a jak chcete vyřešit znečištění rtutí v prostoru současné amalgámové elektrolýzy a monitoring zamoření prostředí rtutí ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu, a.s. Ústí nad Labem a okolí?
Jak se hodláte zasadit o vyřešení starých ekologických zátěží – kontaminace rtutí, chlorovanými uhlovodíky a jinými nebezpečnými chemikáliemi - v okolí Spolku pro chemickou a hutní výrobu, a.s. Ústí nad Labem (Klíšský potok a řeka Bílina)?

Za ekologické sdružení Arnika - program Toxické látky a odpady
Mgr. Hana Kuncová
V Praze, 13.6. 2006

(2) Rtuť v odpadech ze Spolchemie - V roce 2004 nahlásila Spolchemie do Integrovaného registru znečišťování přenos 2 075 kg rtuti a jejích sloučenin (jako Hg) v odpadech. Toto množství rtuti bylo na základě údajů dodaných do Integrovaného registru znečišťování největší v rámci celé České republiky.

(3) RTUŤ - Rtuť je velmi toxická látka, jejímž vlivem dochází ke zničení či porušení struktury bílkovin v buňkách. Organické sloučeniny rtuti mají mimořádně velkou schopnost kumulovat se v organismech a přenášet se dále potravním řetězcem. Tato schopnost byla příčinou hromadných otrav, ke kterým došlo např. v zátoce Minamata (Japonsko), v prefektuře Niigata (Japonsko), či v Iráku. Rtuť se do těla dostává vdechováním, zažívacím traktem a difúzí pokožkou. Z těla se vylučuje až několik let. Byla nalezena například i v mléce kojících žen, které byly v kontaktu s tímto kovem.
Příznaky otravy: Páry dráždí dýchací cesty, kovová chuť v ústech, pálení na prsou v břiše, střevní problémy (kolika, průjem), poruchy centrální nervové soustavy, poruchy rovnovážného ústrojí a zraku, podrážděnost, bolesti hlavy, zapomnětlivost, únava, třes rukou, očních víček, jazyka, vypadávání zubů a šedý lem kolem zubních krčků, nechutenství, horečka, kašel, dušnost, poruchy ledvin a jater, slinění a zduření slinných žláz, vředy na rtech a v nejhorším případě smrt.

(4) Kolik rtuti Spolchemie vypouští - Emise do ovzduší činily v roce 2004: 55 kg (zdroj: Integrovaný registr znečišťování, www.irz.cz) a v roce 2005: 38 kg (zdroj Česká inspekce životního prostředí oblastní inspektorát Ústí nad Labem).

(5) Rtuť v odpadních vodách - Spolchemie předává rtuť prostřednictvím svých odpadních vod, které jsou vypouštěny do městské kanalizace a vedeny dále na Čistírnu odpadních vod Neštěmice. Emise Hg do vod činily v roce 2004: 70 kg (zdroj: Integrovaný registr znečišťování, www.irz.cz) a v roce 2005: 54,8 kg (zdroj Česká inspekce životního prostředí oblastní inspektorát Ústí nad Labem).

Město Mladá Boleslav spolu se středočeským krajem již dlouhou dobu plánuje stavbu takzvané plazmové spalovny odpadů. Nyní však od svých záměrů upouští. Celý projekt byl totiž v mnoha směrech nedomyšlený. Město a krajský úřad o projektu plazmové spalovny uvažovaly více než rok. Dokonce měly uzavřenou smlouvu se společností Solena, která měla spalovnu postavit. Nyní však od původních plánů ustupují. „Jednalo se o příliš megalomanský záměr,“ řekl vedoucí odboru životního prostředí Mladé Boleslavi Jaroslav Misík. Spalovna měla sloužit k likvidaci odpadu z Mladé Boleslavi a širokého okolí.

„Zařízení mělo spalovat až 120 tisíc tun odpadu, což je množství, které měsíčně vyprodukuje celý středočeský kraj. Samotná Boleslav vytváří jen něco přes 20 tisíc tun,“ řekl Misík.

Pro takto rozsáhlé zařízení však bylo obtížné najít umístění. Problém byl především s dopravou ze vzdálenějších částí kraje a následným uskladněním velkého množství odpadu. Přímo ve městě ani v jeho okolí se žádné vhodné místo dosud nepodařilo zajistit.

Spalovna měla podle autorů projektu být ekologickou alternativou likvidace odpadů, i to je však sporné. „Technologie spalovny spočívá v tom, že komunální odpad se nejprve zplynuje, a teprve v této formě se čistí a spaluje. Při tom však do ovzduší uniká kysličník uhličitý a další škodlivé plyny,“ uvedl Misík. Tento způsob zpracování odpadů je navíc dosud téměř nevyzkoušený.

„V USA žádná plazmová spalovna není. Jedna byla údajně postavena ve Francii, ovšem fungovala jen ve zkušebním provozu,“ řekl Misík. Plánovaná plazmová spalovna měla mimo jiné omezit provoz skládky v Michalovicích, jejíž životnost má za dvanáct let skončit. Podle Misíka by však stavba tento problém nevyřešila.

„Při množství 120 tisíc tun odpadu, které by se sváželo do spalovny, by zůstalo zhruba 20 tisíc tun nespalitelných zbytků, které by bylo stejně nutné uložit v Michalovicích. Stejné množství odpadu město na skládce ukládá už dnes,“ dodal.

Zastupitelstvo Mladé Boleslavi je v současné době více nakloněno skromnější, ale realističtější variantě spalování. Tu nabízí společnost Škoenergo, která zásobuje město tepelnou energií. Vlastní dva kotle, v nichž spaluje hnědé a černé uhlí. Do nich je však možné jako palivo přidávat odpadní látky.

V současné době se zde tímto způsobem likvidují rostlinné odpady a do budoucna se vážně uvažuje o provedení technických úprav, aby zde bylo možné spalovat i takzvaný certifikovaný odpad. Pak by se zde měsíčně spotřebovalo 25 tisíc tun odpadu, čímž by se omezilo jeho ukládání na skládce v Michalovicích.

Antonín Tesař

V případech nelegálních dovozů odpadu obvinila policie 30 lidí, mezi nimiž jsou i čtyři muži, které lounská okresní státní zástupkyně Zdeňka Bendová považuje za organizátory dovozů. Podle zjištění policie si dovozci nelegálního odpadu z Německa vydělali několik desítek milionů korun. Počet obviněných není konečný, řekla dnes novinářům Bendová. Tři ze čtveřice mužů jsou podle žalobkyně podezřelí, že si od září 2005 do března 2006 pronajali areál bývalého statku v Libčevsi na Lounsku, do kterého pak nechali navézt několik tisíc tun komunálního odpadu z Německa. Hájili se tím, že dováželi jen plastové lahve na recyklaci, uvedla Bendová. Podle odborníků to byl ale nebezpečný odpad.

Posledního muže ze čtveřice organizátorů policisté podezírají z toho, že nechal nebezpečný komunální odpad z Německa dovézt na skládky v Sosnové, Šluknově a Arnolticích. Čtveřici mužů policisté obvinili 1. srpna z porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou a z nakládání s nebezpečnými odpady.

Bendová uvedla, že podala návrh na jejich vzetí do vazby. Soudkyně okresního soudu poslala do vazby dva z obviněných mužů. Z 30 obviněných je pouze jeden cizinec.

První obvinění v kauze nelegálních dovozů německého odpadu padla v dubnu a květnu. Německý odpad se prostřednictvím dopravních společností a jejich řidičů dostal na nelegální skládky nejen do Libčevsi, Sosnové, Šluknova a Arnoltic, ale i na legální skládky v Jirkově a Tušimicích na Chomutovsku a na pražskou skládku Lahovičky.

Bendová na dotaz ČTK řekla, že policie dosud neukončila vyšetřování případu několikerého zapálení skládky v Libčevsi.

Ministerstvu životního prostředí se po dlouhých jednáních s německými úřady podařilo dosáhnout odvozu převážené části odpadu z Libčevsi do Německa. Poté, co sdělovací prostředky přinesly sérii informací o skládkách německého odpadu v Česku, zahájili celníci a policisté kontroly poblíž hranic a podařilo se jim vrátit několik kamionů s odpadem zpět do Německa.

Bude možné v budoucnu těžit uhlí, které leží pod městem Litvínov? Hrozí obci, v níž žije 27 tisíc obyvatel, že se bude bourat? Tuto diskuzi opět rozvířili lidé ze sdružení Kořeny a z hnutí Greenpeace.

V oficiálních mapách je totiž podle nich stále zakresleno, že pod Litvínovem je ložisko, které dosud není odepsané a tudíž jej v případě prolomení územních ekologických limitů může Mostecká uhelná společnost (MUS) vytěžit. „Vycházíme pouze z výroků Mostecké uhelné prezentovaných v tisku a z veřejně dostupných map a plánů báňského úřadu a Geofondu. Podle nich jsou dobývací prostory kolem celého Litvínova a ložisko uhlí zasahuje hluboko do města,“ uvedl Miroslav Otcovský ze sdružení Kořeny.

Těžaři ale tvrdí, že dokumenty, ze kterých aktivisté vycházejí, jsou mylné. „To jsou nepravdivé informace. Na žádost Mostecké uhelné již došlo ke zrušení dobývacích prostorů a odpisu zásob uhlí pod Litvínovem. Není naším záměrem tam těžit. Hrana lomu se přiblíží maximálně na pět set metrů k Litvínovu,“ upozornil Petr Kolman, výkonný ředitel MUS. „Celou situaci prověříme na ministerstvu i báňském úřadu a jsme připraveni se i bránit, pokud o nás někdo nyní šíří nepravdivé informace,“ doplnil.

Nelíbí se mu, že sdružení Kořeny prezentuje plány, které podle něj jsou již několik let neplatné. Ovšem lidé z Kořenů je získali během posledních tří týdnů z veřejně přístupných internetových stránek Geofondu, který spadá pod ministerstvo životního prostředí, a také z Obvodního báňského úřadu v Mostě.

„V našich mapách je skutečně zaznamenáno to, že uhlí pod Litvínovem je v takzvaném chráněném ložiskovém území. Víme sice ze statistických výpisů, že tyto zásoby byly odepsány, ale nemáme k tomu dokumentaci. Bez ní to nemůžeme v mapách zaznamenat,“ řekl Jaromír Starý z Geofondu. „Problém může být v tom, že věc je v kompetenci několika ministerstev a různých organizací a jejich spolupráce asi není provázaná.“

Přestože MUS říká, že pod Litvínovem těžit nechce, zástupci hnutí Greenpeace a sdružení Kořeny se bojí opaku. „V roce 1995 napsali těžaři dopis do Horního Jiřetína, ve kterém i tuto obec uklidňovali. A teď ji kvůli uhlí chtějí zbourat,“ vysvětlil Otcovský.

Stavitelé nám před koncem roku přichystali krásný dárek. Otevírají se dva dlouho slibované úseky dálnic: D11 z Prahy do Hradce Králové a D8 z Německa do České republiky. Našim občanům mají přivézt vyšší životní úroveň, snížit nezaměstnanost a další jiné výhody. Otázka však je, zda je tomu skutečně tak a zda se při budování dálniční sítě nejedná o drahé a zbytečné "vylévání" betonu do krajiny.

Beton - klíč ke spokojenosti

Vlivy dopravy na život obyvatel měst a obcí patří mezi nejčastější a oprávněné stesky. Politici této nabídce samozřejmě vycházejí rádi vstříc. Mají však tak málo představivosti, že jako řešení nabízejí jen novou výstavbu silnic dálničního typu. Beton v krajině má patrně být hlavním klíčem pro náš spokojený život.

Nyní se pyšníme asi poloviční délkou dálnic z plánovaných dvou tisíc dvou set kilometrů. Během deseti let tak stačí sehnat zhruba čtyři sta miliard korun. Maličkost, náš deficitní rozpočet spolu s penězi z EU to jistě zvládne.

Co na tom, že už nyní je u nás hustota tohoto typu silnic srovnatelná s průměrem patnácti "starých" zemí Unie. Jen málokdo se nyní trápí otázkou, jaký smysl má tuto délku ještě dvojnásobně zvyšovat a zda je skutečně nutné vyhodit tolik peněz za pouhý beton. Nenašel by lepší využití třeba při řešení tíživé bytové otázky?

Základní dálniční síť je samozřejmě nutné mít. Je však už dost sporné, zda ten úžasný budovatelský plán, jehož základy pocházejí z roku 1963, není příliš ambiciózní -tzn. dopravně a ekologicky účelný a finančně efektivní. Či naopak, zda nám náhodou nechybí ještě nějakých dalších tisíc kilometrů betonu, abychom třeba dohonili takové Nizozemsko či Belgii.

Například při posuzování vlivů dopravní infrastruktury v roce 1998 předložil Český a Slovenský dopravní klub alternativní rozvoj dálniční sítě. Jeho podstatou bylo snížení délky dálnic o 780 kilometrů. Místo nich by se zmodernizovala stávající síť výstavbou obchvatů a provedla by se údržba mnoha nesjízdných úseků. Stálo by nás to méně, bylo by to rychlejší a spokojenost řidičů by jistě neutrpěla.

My jsme však dali přednost drahému, zdlouhavému a mnoha riziky oplývajícímu masivnímu budování nových dálnic. Stejnou cestou se před lety vydalo i Španělsko, přitom určitě nepatří mezi evropské ekonomické "tygry".

Proč bychom se zrovna u nás měli zabývat tím, že drahý a mnohdy neúčelně vylitý beton nám nezajistí vyšší vzdělanost, lepší vědecké výsledky, reformu zdravotnictví nebo penzijního systému? Dokonce ani příliš nepomáhá vytvářet transparentní bezkorupční liberální demokratickou společnost.

Stačí si o způsobu přípravy a výstavbě dálnic pročíst výsledky řady kontrol Nejvyššího kontrolního úřadu o nesystémových krocích při rozhodování a financování velkých dopravních staveb, závěry veřejného ochránce práv o obcházení veřejnosti při umisťování dálnic či o nezákonných praktikách úředníků.

 

Dálnice "doveze" prosperitu

Je také nutné připomenout analýzy některých ekonomů o neexistenci empirických důkazů, že dálnice vždy "doveze" prosperitu a že jednoznačně dokáže stimulovat regionální rozvoj. Přestože Jihomoravský kraj je díky D1 blízko Prahy, díky D2 blízko Bratislavy a R52 zase zkrátí cestu do Vídně, kraj oplývá překvapivě vysokou nezaměstnaností.

A tak před Vánocemi budou patrně především jásat politici, neboť jedině u velké stavby je možné ukázat ušlechtilost jejich velkých myšlenek. A také konglomerát několika stavitelů, neboť správně "uložený" beton konečně sliby těchto politiků naplnil. A doufejme i několik obcí a měst, kterým se po dlouhých letech čekání konečně doprava odsune za humna.

Ale je lití betonu po naší zemi opravdu dlouhodobě udržitelné? Nenašel by beton lepší využití třeba při řešení tíživé bytové otázky?

 

RNDr. Miroslav Patrik, předseda sdružení Dětí Země

 

Vyšlo v MF Dnes a na www.detizeme.cz

Tiskem vyšel článek Jana Zemana k naší lednové besíce. Zde si ho můžete přečíst.

Prosazování práva životního prostředí i nadále obtížné, Naše Pravda 13/07

Počátkem letošního roku se opět konala diskuse na téma Prosazování práva životního prostředí v hvězdném obsazení.

V řadě věcí se různorodý početný panel shodoval. Základní charakteristiky přednesl prof. M. Damohorský z Právnické fakulty Karlovy univerzity. Právo životního prostředí je dnes nabobtnalé, složité, nepřehledné, nikdo se v něm nevyzná. Jeho vymáhání se často nedaří po dobrém ani po zlém. S ohledem na vysoká politická rizika nepřišel čas vypracovat a přijmout jednotný zákoník životního prostředí. Často se vedou zástupné spory. Když mocní ignorují věcné problémy (rozuměj, kde okázale porušují platné zákony na ochranu životního prostředí či veřejného zdraví), dochází často k odvolání na základě formálních pochybení.

Dle M. Růžičky, ředitele analytického odboru Nejvyššího státního zastupitelství, se od září 2005 nic nezměnilo, ale počet trestních stíhání se prudce snížil v důsledku nahrazení dvou obecných paragrafů ohrožení životního prostředí sedmi paragrafy konkrétními. Rostou problémy aplikace práva životního prostředí. Tlak EU je prý pozitivní.

Dle V. Langrové z ministerstva životního prostředí (MŽP) je základní problém v mladosti práva životního prostředí, jež si stále ještě hledá cestu do praxe. Trpí i právními mezerami, značnou subjektivitou (velmi vysoké rozpětí pokut za přestupky), určitou kolizí v kompetencích. Měly by se vytvořit úřady pro životní prostředí, resp. stávající závislost přenesené státní správy na hejtmanech, primátorech a starostech obcí a měst je neúnosná.

Dle Jelínkové z České inspekce životního prostředí (ČIŽP) se sice občas podaří odstranit nezákonné navážky, ale ČIŽP by měla být dvoustupňová, jak je to u jiných inspekcí i inspekcí životního prostředí v zahraničí. Dle Čajkovského z Kanceláře veřejného ochránce práv mají jen pozici přímluvce.

Kriminolog Policie ČR plk. Hájek vyjmenoval celou řadu vážných tradičních i nových druhů deliktů proti životnímu prostředí, s kterými se potýkají. Práci mimo objektivních těžkostí s dokazováním jim ztěžuje nepřehledná právní úprava i praxe neodnímání podnikatelských či živnostenských oprávnění usvědčeným delikventům příslušnými úřady.

Dle Petra Kužvarta se velmi často rozhoduje autoritativně. Konstatoval degeneraci zastupitelské demokracie. Výdobytky let 1990-1992 jsou systematicky odbourávány, naposledy novým zákonem o územním plánování a stavebním řádu. Úředníci v přenesené působnosti jsou podřízeni starostům a radním, a tím pádem snadno podléhají silným komerčním tlakům. Výhodou ČIŽP je, že je pod MŽP. V první řadě je nutné oddělit státní správu od samosprávy. Je nutné bránit samosprávné demokratické prvky řízení. Odmítl riskantní pokusy s kodexem životního prostředí.

Dle Šikoly z Ekologického právního servisu je právo životního prostředí málo prosaditelné. Soudní přezkum dle arhuské úmluvy je velmi neefektivní. Problémem jsou i právní mezery a zejména praxe. Věcný přezkum je velký problém, neboť nevládní ekologické organizace (NGO) mohou hájit jen svá procesní práva. Okruh žalujících subjektů a věcný rozsah žalob je nedostatečný. Účastníkem správních řízení musí být jen osoba dotčená na svých vlastnických právech. Dle exministra I. Dejmala v období 1991-92 tomu tak bylo všude ve světě. Předpokládali obecnou přezkoumatelnost soudem, která ale nebyla zavedena. Dle P. Kužvarta nikdy nebyla NGO, která se účastnila posuzování vlivů na životní prostředí (EIA), účastníkem následných správních řízení, protože o její případné účasti rozhodoval úřad. Koho k němu přizvou, záleží s výjimkou dotčených vlastníků a obcí jen na příslušném úřadu.

V diskusi bylo konstatováno, že zatím prošly všechny trasy dálnic, včetně těch, které v rozporu s platnými zákony zničily životní prostředí tisícům občanů a vážně jim poškodily zdraví.

1. října 2007, Jan ZEMAN

V českých médiích se v současné době objevují informace o tom, jak by měl v tuzemsku fungovat způsob zálohování obalů na nápoje (viz Ekonom č. 40/2007). Připravuje ho Ministerstvo životního prostředí. Prezentovat a oponovat náklady zálohového systému je podle zástupců ministerstva poněkud absurdní. Taková snaha je podobná pokusu spočítat náklady na stavbu domu ve chvíli, kdy ještě neznáte jeho půdorys a počet podlaží. Návrh zálohového systému na nápojové obaly není dokončen, žádnou jeho konkrétní podobu resort životního prostředí ještě k diskusi nepředstavil: dosud nepadlo definitivní rozhodnutí, jakých typů obalů se zálohování bude týkat a jaké vlastnosti bude systém mít. Zda se Česko vydá cestou nákladnějšího německého modelu, lacinějšího skandinávského či nejlevnější cestou postupných kroků jako v Estonsku, kde začali téměř bez automatů a technologie dokupují postupně. Rozdíly v nákladech mezi těmito variantami jsou zásadní.

PŘÍJMY A VÝDAJE. V ekonomických debatách se často argumentuje studií společnosti Ireas. Ta ovšem obsahuje řadu chyb. Například podle závěrů této studie je u nás 1500 hypermarketů, ve skutečnosti jich loni bylo 219, supermarketů vidí Ireas 7500, realita: 724 (1170 včetně diskontů). Z toho Ireasu vychází údajná potřeba až 12 000 automatů na odběr zálohovaných lahví. Pro srovnání, na Slovensku tamní Svaz obchodu ve svých vlastních studiích kalkuloval s 536 automaty. Švédsko, počtem obyvatel prakticky stejně velké jako Česko, vystačí s 6000 automaty.

Studie ale hlavně nepočítá s příjmy systému, kalkuluje pouze s výdaji. Pokud bychom takto přistupovali třeba k analýze efektivity obchodů, vyšel by supermarket jako naprostý ekonomický nesmysl ve srovnání s malými obchody - jeho provozní i investiční náklady jsou nesrovnatelně vyšší. Zálohování má jistě o něco vyšší náklady, ale také příjmy - především díky tzv. nevyžádaným zálohám. Vždy se najde malá část spotřebitelů (může se pohybovat mezi 5-20 %), která prostě obaly do obchodu nevrátí. Záloha pak zůstává v systému a pomáhá jej samofinancovat. O to méně musí přispívat průmysl a o to méně se náklady promítnou do konečné ceny pro spotřebitele.

Těžko na světě najdeme zálohový systém, který by zvýšil ceny nápojů tak, jak straší někteří naši výrobci. Například v Norsku se zálohování promítá v konečné ceně výrobku 0,1-2 %. Ve Švédsku zase bylo v případě nápojových plechovek navýšení nulové - systém se samofinancuje úplně z nevyžádaných záloh a prodeje sebrané druhotné suroviny. Nápojový průmysl tedy plní zákonem uložené vyšší recyklační kvóty, aniž by se na nákladech musel výrazněji podílet. S kouzlením s čísly ve studii Ireasu, který straší sedmiprocentním zdražením nápojů, ovšem nemá realita nic společného.

Obavy výrobců nápojů ze snížení odbytu, a tedy i produkce a zaměstnanosti, jsou zcela liché - a opět se lze podívat na zkušenosti ze zahraničí. Ve Skandinávii nedošlo k žádnému snížení nákupu, v Německu bylo počáteční mírné snížení způsobeno nedostatečnou přípravou ze strany průmyslu, vzápětí se trend obrátil.

VE ŠVÉDSKU TO FUNGUJE UŽ DVACET LET. Zaměstnanost díky zálohování standardně o něco vzroste. Samozřejmě to přinese určitou změnu ve struktuře pracovních míst, nově vytvořených bude ale jistě více než zrušených. Stalo se to dosud ve většině zemí, kde zálohový systém zavedli, není důvod, aby tomu v Česku bylo jinak.

Také často používané tvrzení o údajných námitkách a výhradách Evropské komise vůči zálohování je mylné. Ve skutečnosti oponenti zálohování v Německu prohráli téměř všechny soudní spory. Evropská komise i soudy, které šetřily tento spor, uvedly, že zálohování samotné není v rozporu s principem volného trhu. Zálohování jednorázových nápojových obalů funguje ve Švédsku přes dvacet let, kratší dobu i v dalších zemích Evropské unie a Evropská komise proti tomu nikdy žádné výhrady neměla.

OBCHODY KRACHOVAT NEBUDOU. Nikdo také nenavrhuje, aby měli obchodníci povinnost si pro odběr použitých obalů pořídit nákladné automaty. Ať už jde o malé obchody nebo supermarkety. Je výhradně věcí svobodného rozhodnutí obchodníka, zda se mu investice do automatu vyplatí nebo se obejde výhodněji bez něj. Malým obchodníkům se nepochybně vyplatí manuální odběr. V zálohujících státech většinu obalů vracejí spotřebitelé do velkých obchodních řetězců (v Norsku například 85 %). Nikde na světě neexistuje doložitelný případ obchodu, který by zkrachoval kvůli zálohování. V ČR dnes naopak zaniká množství malých obchodů z úplně jiných důvodů - pod tlakem ekonomické síly řetězců.

Plán odpadového hospodářství ČR ukládá dosažení recyklace poloviny komunálních odpadů do roku 2010. Od tohoto cíle jsme nyní příliš daleko. Ministerstvo životního prostředí navrhne v zákoně o odpadech opatření pro jednotlivé součásti komunálního odpadu. Nemůžeme přitom vynechat ani oblast nápojových obalů. I zde chceme nasadit vysoké recyklační cíle, zachránit cenné suroviny a zároveň zásadně snížit znečišťování volné krajiny. Zkušenosti a data ze světa ukazují, že doplnění stávajícího tříděného sběru o zálohový systém na jednorázové nápojové obaly je nejefektivnější cesta ke splnění těchto cílů. Tvrzení, že by to bylo možné pouze rozvojem současného systému dobrovolného třídění, bohužel nikdo nedokázal hodnověrně doložit.

Jako nejúčinnější způsob sběru surovin pro recyklaci vychází ve srovnání zálohový systém. Vysbírá v průměru 80-95 % nápojových obalů. Dobrovolné třídění se už zhruba polovinou sebraných PET lahví bohužel dostalo pravděpodobně k horní hranici svých možností.

Zálohový systém výrazně snižuje znečištění krajiny pohozenými odpadky. Nápojové obaly tvoří často největší podíl z těchto odpadků, které se povalují v příkopech, lesích a na ulicích měst. V USA analýzy opakovaně ukázaly, že nápojové obaly tvoří 20-60 % odpadků v přírodě.

PŘÍPRAVA ZÁKONŮ FINIŠUJE. Ministerstvo právě dokončuje odpadový zákon a pracuje na odborných podkladech, na jejichž základě bude moci představit konkrétní návrh zákona o obalech včetně základních parametrů zálohového systému. Oba návrhy budou postupně zveřejněny na internetových stránkách Ministerstva životního prostředí, aby k nim mohla být rozsáhlá veřejná debata. Nynější systém tříděného sběru považují představitelé ministerstva za úspěšný. Resort životního prostředí ho chce zkvalitnit, více podpořit a rozšířit o třídění bioodpadu a nápojových kartonů. Dohlédne také na naplňování zákona tak, aby převedení PET lahví do zálohového systému neohrozilo tříděný sběr. Tuto obavu ovšem vyvrací sama společnost Ekokom - potvrdila, že případné výpadky příjmů obcím dorovná tak, aby tříděný sběr úspěšně fungoval. Kombinace obou systémů se jeví jako vhodný nástroj pro dosažení cílů.

Je naprosto legitimní, že výrobci hájí svůj zájem na co nejnižších nákladech. Ministerstvo životního prostředí naopak přirozeně usiluje o maximální zvýšení recyklace, o vyčištění přírody a silničních příkopů od pohozených odpadků a o uchránění našeho zdraví před jedovatým kouřem vznikajícím ze spalování PET lahví v domácích topeništích.

DANIEL VONDROUŠ, vedoucí poradců ministra životního prostředí

Podkategorie

Články v této kategorii vyjadřují pouze osobní názory jednotlivých autorů a nemusí se shodovat s postojem Společnosti pro trvale udržitelný život.

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License