Společnost pro trvale udržitelný život

Aktuality STUŽ

Aktuality STUŽ je emailový zpravodaj, který vychází přibližně jednou za 2 týdny a přináší aktuality pro členy a příznivce STUŽ. Přihlaste se k jeho odběru vyplněním jednoduchého formuláře zde.

Archiv doposud vydaných Aktualit STUŽ.

Staňte se členem STUŽ

Není nic jednoduššího, než se přihlásit.

Informace o podmínkách členství

On-line přihláška za člena STUŽ

 

STUŽ na sociálních sítích

Sledujte nás také na sociálních sítích - tam najdete aktuální informace a zajímavosti

Facebook

Twitter

„Meze růstu" jsou nejen názvem dnes už klasického díla, nejen názvem besedy STUŽ konané 2.12.2008, ale také stručným vyjádřením konečnosti světa a vyčerpatelnosti surovin, tedy skutečností, na jejichž pozadí se odehrávají veškeré úvahy o udržitelném rozvoji, Strategii udržitelného rozvoje ČR a její probíhající aktualizaci nevyjímaje.

 

Dnes v noci (6. 2. 2008) zemřel po krátkém pobytu v nemocnici jeden z duchovních otců STUŽ, dlouholetý člen našeho předsednictva, Ivan Dejmal.

Ing. Ivan DEJMAL

* 17. 10. 1946

†  6.  2.  2008

 

„Tak už smrt kosí na našem...“. Na tato slova jednoho ze spolužáků varnsdorfského gymnázia při pohřbu jiného kamaráda a spolužáka Ing. Jiřího Kříže jsem si s mrazením v zádech vzpomněl, když jsem poprvé zaslechl neuvěřitelnou zprávu, že zemřel Ivan Dejmal. Neuvěřitelnou proto, že ačkoliv byl po těžké operaci srdce, dřel Ivan do poslední chvíle na několika frontách. Jakoby tušil, že už mu nezbývá moc času a je toho třeba ještě tolik udělat. Na projektech, které spoluvytvářel s architekty a krajináři, na konferenci Tvář naší země 2008, na svých angažmá v České komoře architektů, ve Společnosti pro krajinu, Společnosti pro trvale udržitelný život, v Ekologické sekci Křesťanské akademie, ve Spolku pro obnovu venkova, v novém Ústavu paměti národa... Ivan Dejmal se narodil v Ústí n. L. a dětství prožil v tamní čtvrti Trmice. Zažil na vlastní kůži „sešup“ Ústí n. L. z krásného a bohatého města s nádhernou okolní krajinou na špinavé průmyslové město s jedním z nejhorších životních prostředí v Československu, ne-li ve střední Evropě. Zažil devastaci krajiny povrchovým dolem 5. květen a tlakovou plynárnou Užín kolem za jeho dětství ještě fungující tramvajové tratě ze středu města Ústí n. L. až pod svahy Krušných hor. Snad to ho společně s výchovou vedlo ke zvýšené citlivosti k přírodě a krajině. A začal opravdu „od píky“. V roce 1963 se nejdříve vyučil zahradníkem a pak teprve vystudoval Střední zemědělsko-technickou školu v Děčíně - Libverdě. Odtud se v roce 1965 vydal studovat Vysokou školu zemědělskou v Praze, kterou však tehdy ještě nedostudoval. V roce 1970 byl nejen za školy vyhozen, ale pro tzv. „podvracení republiky“ dokonce do roku 1972 a pak znovu mezi lety 1974 -76 za angažování se v protinormalizačních aktivitách uvězněn. Prožil si „reálně -socialistickou klasiku“ tisíců intelektuálů, kteří pracovali v „bratrsky“ okupovaném Československu v dělnických profesích jako vrtaři geologického průzkumu, myči oken nebo topiči v kotelnách. Vzdělání doháněl samostudiem a účastí na filosofických seminářích Prof. Patočky, pro které jednu dobu propůjčoval i vlastní byt. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a začal systematicky pracovat v její ekologické skupině, později založil a redigoval Ekologický bulletin. Po Listopadu 1989 byl přijat s výjimkou pro formálně neukončené vysokoškolské vzdělání na nově utvořené Ministerstvo životního prostředí. Vzápětí po rehabilitaci ukončil úspěšnou obhajobou a promocí přerušené studium na Vysoké škole zemědělské v Praze - Suchdole. V roce 1991 nahradil pro mnohé překvapivě prvního českého ministra životního prostředí RNDr. Bedřicha Moldana, CSc. ve vládě premiéra Petra Pitharta a tuto funkci úspěšně vykonával do voleb v roce 1992. I díky nim byla léta 1990 - 1992 nejskvělejšími lety MŽP a transformace celé České republiky, i když si dnes zásluhy za tuto dobu přisvojují jiní. Za ministrování Ing. Františka Bendy byl „uklizen“ nejdříve v letech 1993 - 94 do Českého ekologického ústavu (ČEÚ), pak v letech 1994 - 95 do Českého ústavu ochrany přírody (ČÚOP), až byl „vyakčněn“ nejen z veřejné správy, ale i z jejího odborného zázemí. Od roku 1995 působil až do své smrti jako nezávislý projektant zaměřený na krajinu a přírodu v územně - plánovací dokumentaci i v dílčích stavebních záměrech.

Ing. Ivan Dejmal, stejně jako první federální ministr životního prostředí Ing. Josef Vavroušek, CSc., nikdy nepatřili k „brčálově zeleným“, kteří á priori odmítají techniku a výstavbu jako prostředky k uspokojování lidských potřeb. Vždy se poctivě snažil hledat, zda neexistují projektová řešení, uspokojující záměry na zlepšení podmínek výroby, dopravy či dalších lidských aktivit, aniž by se dostávala do konfliktu se zasvěcenou ochranou přírody a krajiny. Bral takové problémy jako výzvy ke kreativnímu přístupu při jejich řešení, nikoliv jako prostor pro své zviditelnění kategorickými výkřiky „Ne!“, typickými pro některé „takyekology“. Byl ochoten nepředpojatě diskutovat a usilovat o zlepšení plavebních podmínek na Labi mezi Střekovem a státní hranicí se SRN, o podobě vodního díla Přelouč ke splavnění Labe do Pardubic, o budoucnosti jaderné energetiky. Logicky tím občas popouzel některé své potencionální spojence z environmentálních hnutí, ale vydobyl si tím zasloužený respekt u skutečných ekologů i skutečných politiků. Po exkomunikaci z veřejné správy spoluzakládal s Josefem Vavrouškem, Pavlem Šremerem a dalšími Společnost pro udržitelný rozvoj právě jako nevládní hnutí, sdružující spíše odborníky, než environmentalistické fanatiky. Byl si vědom, že další vlády po rozdělení ČSFR už nebudou otázkám životního prostředí přikládat význam, jaký si jeho stav vyžadoval akutně v roce 1990, že budou preferovat jiné priority transformace a k pokračování v načatém kurzu budou muset být tlačeny zvenčí. Z „bouřliváka“ se stal, možná i díky značným zdravotním problémům, stále více schopný pracant a vyjednávač, i když občasnými „výbuchy“ dokázal ještě zaskočit i pak. Táhlo ho to stále k tématu vztahů člověka ke krajině, k přírodě, k půdě, k těmto prazákladům lidské existence i duchovní inspirace. Byl hluboce věřící katolík a nám bezvěrcům občas ukázal překvapivá zákoutí víry jako možné opory člověka čelícího různým protivenstvím. Byl zvláštním způsobem smířen se světem přírody i lidí, jen s lidskou hloupostí a zlobou však bojoval do úpadu. Teď, na prahu práce v Ústavu paměti národa, tedy v této bitvě padl. Jak kdysi řekl Jan Werich: „jemu vyměřených nedožitých 62 let byl krátký život, protože toho mohl nejen k naší minulosti, ale i k dnešku a k zítřejšku ještě mnoho říci. Zatímco v tuto chvíli, na této planetě, je já nevím kolik třicetiletých, kteří tady už 400 let nemuseli bejt!“ Je to škoda pro nás pro všechny, ne jen pro jeho nejbližší - manželku Kateřinu a obě dcery, Martu a Hátu, na které myslíme a vyjadřujeme jim upřímnou soustrast.

V Praze dne 7. února 2008                                     Ing. arch. Martin Říha       

 

V letošním roce jsem měl možnost zažít v září hned dvě akce Den bez aut“ – v neděli 19. září v Bruselu a ve středu 22. září v Praze. A jaké je srovnání?

Brusel: Přilétám v sobotu. Na letišti mě vítá obrovský plakát, informující o tom, že v rámci týdne mobility proběhne v neděli den bez aut, že centrum Bruselu bude uzavřeno a doporučující využití posílené městské dopravy zdarma.

V neděli dopoledne během jednání výroční konference EEB vycházíme na Boulevard du Jardin Botanique – jednu z nejvíce dopravně zatížených ulic v centru Bruselu a nestačíme se divit – ulice je prakticky ucpaná – cyklisty. Organizátorům akce přeje i počasí a tak tisíce bruselanů – mladí, staří, rodinky i jednotlivci využívají nejen ulice, ale také všechny židličky venkovních kaváren a restaurací. A všude kola a kola. Bezmotorový provoz je jen občas narušen průjezdem městských autobusů. Když se na stejnou ulici vracíme po skončení konference, situace se již vrátila do normálu a ulice je opět plná aut.

Praha: Zde byla za Den bez aut určena (tentokrát alespoň shodně Ministerstvem životního prostředí i nevládními organizacemi) středa. Shodou okolností mám tento den jednání na MŽP a tak beru kolo, helmu, výstražnou vestu a vyjíždím – Dejvice – Vítězné náměstí – ucpáno, Letná – ucpáno, nábřeží od Palachova náměstí až k Výtoni – beznadějně ucpáno... Ucpáno samozřejmě auty, cyklistu jsem za 11 km cesty potkal jednoho. Na ministerstvu samotném nalézám ve stojanech v budově 3 další kola, před budovou ani jedno. Po cestě z ministerstva do Jinonic potkávám další dva cyklisty. Možná se mi to zdálo, ale asi 3krát mi dává přednost auto i když nemusí (že by aspoň takto někdo vyjádřil podporu Dnu bez aut?). Večer se v televizi dozvídám, že na kolech vyrazili i někteří ministři. Asi nejstatečnější byl Libor Ambrozek, který absolvoval cestu z Vršovic až na Klárov. Fotografie ministra Svobody, promenujícího se na kole po Hradčanech bez helmy ne tak dlouho po vážném úrazu páteře mne zrovna nepřesvědčují.

Vím, že se mnou mnoho lidí souhlasit nebude, ale já si myslím, že daleko účinnější by bylo zorganizovat, obdobně jako v Bruselu, Den bez aut v neděli, kdy by tuto myšlenku „vzalo“ daleko více nejen řidičů, ale také místních samospráv – může-li být přerušena doprava kvůli Mezinárodnímu maratonu, půlmaratonu ap. Ono takové dětské dopoledne, uspořádané na magistrále před Muzeem, by také mělo svou poezii.

Na stejnojmenném mezinárodním semináři pořádaném Asociací pro urbanismus a územní plánování v Senátu přednesl Martin Říha

Česká republika se vstupem do EU dostala konečně nejen geograficky a politicky, ale i funkčně a ekonomicky „zpět do Evropy“. Vedle nepochybně pozitivních politických, ekonomických, sociálních, environmentálních a bezpečnostních důsledků to sebou nese i nejrůznější důsledky územně-technické a při nedostatečné představivosti i negativní důsledky z nepřipravenosti. Jako každou změnu, i tuto lze hodnotit z hlediska silných a slabých stránek ČR, příležitostí a ohrožení ve všech sférách života. Vzhledem k zaměření semináře mi dovolte omezit se na ty, které jsou důležité z hlediska územního rozvoje, naší disciplíny územního plánování a mé specializace na vlivy na životní prostředí.

ČR se vstupem do EU stává součástí prostoru, který svou relativní politickou a hospodářskou stabilitou a životní úrovní představuje určitou atraktivitu pro migraci obyvatel nejen v rámci Evropy, ale v globálních souvislostech. Naše demografické vstupy pro zpracování ÚPP a ÚPD, kde stereotypní vývoj přirozenou měnou a migrací měl relativně stabilní proporce, se tak mohou výrazně změnit ve prospěch imigrace, se všemi z toho vyplývajícími „komplikacemi“ co do asimilačního potenciálu, vzdělanostní struktury ap. Je třeba s tím počítat.

Náš hospodářský prostor se stává součástí evropského prostoru s volným pohybem kapitálu, lidí, ekonomických aktivit, surovin i energií. Dosavadní zděděné územní limity takového pohybu jsou jen dočasné a brzy přestanou platit. Také s tím je třeba počítat. Impulsy pro rozvoj a změny v území už se nebudou rodit jen v našem omezeném „rybníku“; mohou přijít odkudkoliv a musíme tedy sledovat už nejen vnitrostátní „kolbiště“ zájmů, ale i kontinentální a globální souvislosti, komparativní výhody a nevýhody naší země, jako je poloha, kvalifikace pracovní síly, cena lidské práce, pozemků ap. Z toho můžeme při dostatečné předvídavosti těžit, ale při ignorování těchto nových výzev také mnohé „prohrát“. Záleží to na tom, jak udržíme krok s vývojem evropské legislativy, s podmínkami pro podnikání, standardy ochrany sociálních práv občanů i životního prostředí. Můžeme se stát rychle se rozvíjející ekonomikou, ale i odkladištěm přežilých technologií; designérským a inovačním centrem Evropy, nebo montážním závodem cizích nápadů a šrotištěm či skládkou Evropy. Záleží to na skutečné, ne jen deklarativní podpoře vzdělávání, výchovy, vědy a výzkumu a také na omezení „korupčního potenciálu“ našich politiků, úředníků státní správy a územní samosprávy.

Už 14 let se potýkáme s faktem, že ačkoliv obyvatel země statisticky nepřibývá, zábory ploch přírodního prostředí, zemědělské půdy, pozemků určených pro plnění funkcí lesa a zeleně v urbánním prostředí enormně narostly. Přitom zůstávají nevyužité rozsáhlé objekty a plochy po lidských aktivitách přírodě již odebrané, technicky vybavené a v dosahu existující dopravní obsluhy. Příliv nového kapitálu a nových ekonomických aktivit je proto třeba orientovat na tyto nevyužité nebo špatně využité plochy i za cenu investování do sanací starých ekologických zátěží a modernizace technické a dopravní infrastruktury i z veřejných rozpočtů. Cílem je přeci racionální funkční využití urbanizovaného území v duchu evropských tradic kompaktní městské zástavby, ne urbanistická anarchie na úkor přírody a krajiny, cestou „nejmenšího odporu“.

Společný obchodní prostor EU a odstranění bariér na hranicích vystavuje naše území v srdci Evropy a jeho dopravní infrastrukturu nové výzvě – zapojit se rozumně do sítě evropských cest a přenést přes naše území adekvátní, jeho environmentálním a hygienickým limitům odpovídající dopravní zátěž. To na jedné straně znamená dohonit zpoždění ve výstavbě a údržbě komunikací a zařízení pro všechny druhy dopravy na soudobou evropskou úroveň, ale také zajištění ochrany území a obyvatel před nadměrnou zátěží, přesahující únosné limity a schopnosti regenerace a fungování ekosystému i veřejného zdraví. Diferenciace podpory rozvoje jednotlivých druhů dopravy ve prospěch racionální a environmentálně příznivé dělby dopravní práce a naopak regulace druhů méně příznivých, zejména kamionové silniční dopravy, patří do instrumentáře rozumně se chovajícího státu, chránícího své obyvatele a životní prostředí. Podle stavu železniční, dálniční a silniční sítě, logistiky a kinematiky, telekomunikací i vodních cest se zdá, že u nás jsme v tomto směru poněkud zaspali. Nemělo by nás strašit, že to zdánlivě zakládá, ve skutečnosti jen na přechodnou dobu způsobuje negativní trend zvýšených záborů a nároků na území. Ten odezní po odstranění onoho „dluhu“, zpoždění za vyspělým světem. Důležité je dobré stanovení priorit a z nich odvozeného pořadí výstavby podle zátěží, nikoliv podle odporu proti jednotlivým prvkům systému. Nelogičnosti způsobí zbytečné problémy a zvýšené investiční nároky jinde – viz nešťastné předbíhání výstavby tzv. „městského“ okruhu v severozápadním segmentu Prahy oproti vnějšímu „silničnímu“ okruhu kolem ní, které vede k zbytečnému předimenzování vnitřního okruhu na úkor zděděných urbánních i přírodních hodnot a životního prostředí kolem něj.

Vzhledem k poloze ČR na rozvodí Evropy a jeho příslušnosti ke třem úmořím k nám kromě srážek až na nepatrné výjimky žádné povrchové toky nepřitékají, jsme pramennou oblastí Evropy a všechny vody od nás kromě odparu a podzemních zásob odtékají do sousedních zemí. Máme proto mimořádnou odpovědnost za stav a kvalitu podzemních i povrchových zdrojů pitné vody a čistotu odtékajících vod nejen vůči vlastnímu obyvatelstvu, ale i vůči mnoha dalším zemím Evropy. I to musíme vnímat při navrhování sídelní struktury, lokalizaci výrobních kapacit s nároky na vodu, technické infrastruktury k svádění a čištění odpadních vod.

Ještě před 15 lety jsme spolu s bývalou NDR patřili v Evropě k největším znečišťovatelům ovzduší. Dnes to již není pravda a ČR udělala za tu dobu obrovský pokrok ve snížení emisí škodlivin do ovzduší. Dosud se však dělíme o nejhorší místa v Evropě v měrných emisích znečišťujících látek do ovzduší na jednoho obyvatele a na jednotku produkce, emise znečišťujících látek z dopravy neklesly, ale stagnují a lokálně dokonce někde narůstají. Také zde nás čeká nezbytnost „dohonit“ vyspělé země Evropy a standardy životního prostředí zlepšit tak, aby i v tom byla naše země „konkurenceschopná“ jako místo k životu.

Podobný skok musíme udělat v omezení produkce odpadů a v hospodaření s nimi. Územní nároky odpadového hospodářství se musí přesunout z požadavků na plochy pro ukládání odpadů na plochy a distribuční sítě pro jejich tříděný sběr a druhotné zpracování. Musíme své území ochránit před černými skládkami nejen od vlastních „škůdců“, ale i nelegálních dovozců odpadů ze zahraničí. Starostové pohraničních měst a obcí, policie a celníci by mohli vyprávět.

Ochrana přírody a krajiny byla a je v ČR legislativně na vysoké úrovni od přijetí zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Doplněním o soustavu evropsky významných ptačích území a nalezišť v rámci sítě NATURA 2000 se přiblíží rozsah zvlášť chráněných území přírody k 20 % státního území. Protože některá ustanovení zákona se vztahují na ochranu přírody a krajiny v určité základní úrovni i na ostatní území, jsem přesvědčen, že legislativní ochrana přírody a krajiny je u nás až nadstandardní. To bohužel neplatí o skutečné vymahatelnosti práva v této oblasti. Ani všeobecné povědomí veřejnosti, podnikatelské sféry, pracovníků státní správy a samosprávy, ani pravomoci orgánů ochrany přírody a krajiny, vč. České inspekce životního prostředí, Policie ČR a podle speciálních zákonů ustavených stráží zatím nejsou na potřebné úrovni a zde máme co dohánět. Technická převaha různých „škůdců“, jako jsou majitelé rychlých motorových člunů, vodních skútrů, terénních motocyklů, čtyřkolek, automobilových „off-roadů“, sněžných skútrů ap. nad dozorovými orgány se volným vstupem cizinců na naše území výrazně zvýší co do intenzity. Nedokážeme-li tomu rychle čelit lepším technickým vybavením a zvýšenými pravomocemi příslušných orgánů, staneme se „rejdištěm“ pro „adrenalinové sporty“ i v národních parcích a chráněných krajinných oblastech, přírodních rezervacích a přírodních parcích. Pak nám progresivní legislativa nebude nic platná. Legislativa ochrany přírody a krajiny by však neměla být zneužívána k bránění některým investičním záměrům zejména v dopravní a technické infrastruktuře, nezbytným pro dohonění výše zmíněného „dluhu“ oproti evropským standardům. To se týká hlavně modernizace železniční a doplnění dálniční a rychlostní silniční sítě na hlavních transevropských a celostátně důležitých tazích, kde otázky nezní „zda“, ale „jak, resp. kudy“. Vetováním čehokoliv činí environmentalisté zemi medvědí službu a způsobenými odklady vytvářejí i zbytečné ekonomické problémy růstem investičních nákladů při odkladu příznivých ekonomických účinků. Východisko je ve funkční diferenciaci území celé ČR a stanovení územních priorit plochám a koridorům tak, aby byl funkční jak přírodní subsystém území, tak subsystém antropogenní, patrně ve formě jakýchsi překryvných, vzájemně se komplementárně doplňujících sítí. To vyžaduje obnovu systematických prací na Koncepci urbanizace a dlouhodobého vývoje osídlení ČR, nešťastně přerušených ze strany MMR v roce 1994 jako „bolševický přežitek centrálně – direktivního plánování“. Práce měly být orientovány jinak, než do roku 1990, ale ne zcela zastaveny.

Není cílem tohoto příspěvku podat vyčerpávající přehled o všech změnách, které přináší náš vstup do EU a ostatní proměny v globálním, evropském a středoevropském prostoru. Dovolte mi na závěr vrátit se k legislativě pro naši disciplínu, pro územní plánování a stavební řád. Starý stavební zákon č. 50/1976 Sb. v současném platném znění četných novel dosluhuje. Paragrafové znění nového zákona, které bylo v minulých měsících předloženo k veřejné diskusi, čelí zatím stále ještě závažným připomínkám a námitkám jak ze strany odborné veřejnosti, tak Svazu měst a obcí a jednotlivých orgánů územní samosprávy, tedy krajů, měst a obcí. Cítím tiché zadostiučinění, že nejvíce kritizován je fakt, že územní plánování zůstalo výkonem státní správy v přenesené pravomoci a dokonce se do nového zákona vrací stav, kdy mnoha obcím „bude rozvoj plánován odjinud“ – jinou obcí v úloze pořizovatele, namísto žádoucího stavu, kdy je územní plán především nástrojem „seberegulace“, samosprávným nástrojem občanské komunity kraje, města či obce, do kterého stát zasahuje jen kontrolou zákonnosti a ošetření „vyšších“ závazků a zájmů, jak jsem to v pracovní skupině MMR, MŽP a MV pro nový stavební zákon navrhoval již na začátku prací, ale byl odmítnut. Nemyslím, že obstojí argument MMR, že takto byl vládou ČR schválen již věcný záměr zákona a už s tím nelze nic dělat. Zákon v předložené podobě neplní ani jeden z důležitých požadavků zadání, aby byl logický, „průhledný“ a srozumitelný, komplikuje institucionální zajištění i procedury, aniž by tím zaručoval potřebnou pružnost a kvalitu obsahu. Opouští zbytečně některé osvědčené nástroje dosavadní praxe a zavádí sporné nové, zatímco možná „méně by znamenalo více“. Potřeba nového zákona a jeho prováděcích vyhlášek a navazujících metodik je však naléhavá zejména i proto, abychom dokázali včas a na úrovni čelit novým výzvám, z nichž jen některé jsem letmo načrtl výše. Proto by se teď naše pozornost a síly měly soustředit na jeho rychlé dopracování, projednání a chválení.

Úvaha Martina Říhy k otevření dálničního obchvatu Plzně.



Na svých loňských oslavách šedesátin jsem slíbil plzeňské delegaci gratulantů ve složení redaktor Českého rozhlasu Plzeň Blažek, pan Drnec a Ing. Vybíralová, že se po otevření posledního úseku jižního obchvatu dálnice D 5 kolem Plzně přijedu na hotové dílo podívat a porovnám výsledek s našimi názory z dob, kdy se rozhodovalo mezi variantami vedení trasy KU (tunel nebo zakrytý zářez mezi Bručnou a Černicemi) a SUK (tunel návrším Val - Valík u Štěnovic a Útušic). Tehdy chybělo do dokončení jen několik týdnů a podle zpráv z tisku se na otevření všichni moc těšili. Plzeňští občané proto, že doufali ve zklidnění dopravy a zejména zmizení kamiónů z ulic města, útušičtí a štěnovičtí se zase těšili na ukončení provizorního převedení kamionové dopravy na silnici II/180, procházející oběma obcemi. Radní města Plzně a senátor Prosek završili dlouholeté úsilí prosadit tuto variantu proti konkurenční KU, kterou prosazovali hlavně občanské iniciativy a nevládní ekologická hnutí, nezávislí odborníci z oborů urbanismu a územního plánování, vodního hospodářství, přírodních věd i z dopravy a ekonomie dopravy, z ochrany životního prostředí, ochrany přírody a krajiny.
     Počkal jsem s tím ještě celý jeden rok od otevření, až budou dokončeny terénní úpravy, nové uspořádání a značení navazujících silnic a místních komunikací, protihluková opatření, vysázena zeleň a „uklizeno“ zařízení staveniště. Vydal jsem se na obhlídku v sobotu na sv. Martina, tedy 11. 11. 2006. Jak se ale ukázalo, ani rok po zprovoznění stavba dokončena není. Předsevzal jsem si projet a prochodit prostor stavby a okolí v obou tehdy konkurenčních variantách a porovnat dnešní stav jednak s tehdejším, jednak s našimi představami o dalším vývoji využití území v okolí a našimi výhradami k variantě SUK, která se nakonec realizovala.
            Už při výjezdu z Prahy jsem byl překvapen, jak silný provoz a kolik kamiónů je na dálnici D 5 v sobotu dopoledne. Myslel jsem si naivně, že pojedu v pohodě. Msto toho to chvílemi byl docela „nervák“, zejména když jsem byl patrně široko daleko jediný, kdo opravdu zpomaloval na 100 a pak na 80 km/hod. při míjení stavenišť mýtných portálů, jak přikazovaly dopravní značky. Hned jsem měl vždy „na kufru“ nějakého debila, který se rozčiloval, proč zpomaluji. V místě, kde právě osazovali na sloupy příčný vazník portálu a kde stál v jednom z pruhů autojeřáb a kde byla doprava svedená do jediného pruhu, však s respektem zpomalili všichni. Minul jsem odbočení na „plzeňský přivaděč“, kterým tranzit Plzní po léta mířil do ulic města od Rokycan a obloukem doleva jsem začal stoupat na lesnatý hřeben nad údolím Úslavy. Tento úsek je ještě společný oběma variantám, takže není co porovnánat - rozvětvení je až od mostu přes Úslavu. Nicméně řidiče překvapí, že už i na tomto novém úseku vykazuje vozovka chvílemi zřetelné nerovnosti - „vlny“, jakoby se podkladní vrstvy nebo vozovka sesouvaly. Nálady nepřidají ani dva pomníčky prvních obětí tohoto úseku z dob, kdy byla v provozu jen jeho polovina při dočasném provizorním převodu provozu na tzv. „vojenskou silnici“ II/180 ve snaze ulevit Plzni ještě před dokončením celého obchvatu. Sjel jsem klesání k mostu přes Úslavu a připravil se na „zážitek“ mimoúrovňové křižovatky se silnicí I/20 od Písku a Lnářů. Chvíli jsem váhal, zda nesjet už tady z dálnice a nezačít prohlídku z této strany, ale když jsem viděl ten propletenec silnic a další křižovatku hned za sjezdem z dálnice, zbaběle jsem zůstal na dálnici a rozhodl se, že nejdříve projedu celý úsek až na mimoúrovňové křížení se silnicí I/27 na Klatovy a odtamtud začnu s prohlídkou jakoby „odzadu“. Jak jsem čekal, viděl jsem vpravo od dálnice dosud v polích onu mezeru v zástavbě mezi Bručnou a Černicemi, kudy měla projít varianta KU. Jenže v ní už stojí monstrózní víceúčelový komplex Olympia a staví se nějaká další větší stavby, a to jsem neviděl za horizont. Dálnice se za křížením s I/20 pořád stáčí táhlým obloukem doleva k jihu do souběhu s ní a pak zase táhlým obloukem doprava do sousedství oné „vojenské silnice“ II/180. Sjezdy a nájezdy tu tvoří nepřehledný a stísňující několik set metrů dlouhý koridor, který si ještě „vychutnám“ při návratu. Kolem křiklavě žluté práškové lakovny u bývalé cihelny v Černicích mě dálnice vedla do tunelu pod Valíkem. Jeho jižní táhlé úbočí svažující se k Losinskému potoku je nyní brutálně ve značné délce před portálem tunelu deformováno vpravo vysokým zářezem a vlevo náspem dálničního tělesa. Dálnice tu klesá tunelem, aby se na mostě přes Úhlavu zlomila opět do mírného stoupání zářezem v protějším břehu. Kolem Litic a Radobyčic se trasa SUK vrací do souběhu s trasou varianty SUK a tak dál není co řešit. Na křížení se silnicí I/27 z Plzně na Klatovy z dálnice jsem tedy sjel nejdříve na Klatovy a po cca 1 km na sjezdu z ní na Dobřany nebo Starý Plzenec zvolil Starý Plzenec a začal jsem se vracet po silnici II/180 na východ. Tady jsem minul další pomníček oběti dopravní nehody. Odbočil jsem vlevo do Útušic, abych se podíval, jak si teď obec stojí vůči dálnici. V centru obce je upozornění, že nejkratší spojnice Útušic s Plzní je uzavřená, značkou „slepá ulice“. Doprava je odkloněná na Litice a Radobyčice. Já se ale vydal do té „slepé“ části, neboť jsem tušil, že příčinou přerušení bude právě dálnice. Několik desítek metrů ulice na konci obce je bez svrchního krytu vozovky, ale za ním už je silnice s novým povrchem, krajnicemi a příkopy se vzorně urovnaným okrajem sousedního pole. Na konci obce je umístěna na silnici značka „zákaz vjezdu všech vozidel“. Nic si z toho nedělají projíždějící cyklisté, což mne ujišťuje, že projet se to fyzicky dá, jen právnicky je to problém. Vystoupil jsem ukázněně z auta a dál šel pěšky až na nový nadjezd nad dálnicí. Odhaduji vzdálenost dálnice od okraje obce na cca 400 m. Dálnice je tu v mírném zářezu a investor ji navíc opatřil i protihlukovými valy. Ještě je tu neurovnaná mezideponie zeminy a čerstvé terénní úpravy naznačují, že se tu ještě pracuje. Vyfotografoval jsem si odsud západní portál dálničního tunelu v lesnatém hřbetu Val - Valík a pohledy vlevo i vpravo od něj. Je odsud dobře patrná absurdita vedení trasy SUK právě tímto návrším, když vlevo k severu i vpravo k jihu jsou v terénní konfiguraci bezlesá sedla, kudy by mohla dálnice z hlediska terénní konfigurace projít bez směrových a spádových krajností a bez tunelu raženého tvrdým spilitem. Zatímco úsek dálnice, který je Útušicím nejblíže, je proti šíření hluku k obci odcloněn zmíněným zářezem a valem, vzdálenější úsek na mostě přes Úhlavu a na rampě před portálem tunelu v tomto směru k Útušicím účinně odclonit nelze. Intenzita hluku šířeného odsud je sice při značné vzdálenosti nízká, ale při hustém provozu prakticky trvalá. Uvědomuji si ten vzdálený hukot při návratu k okraji obce. Proniká i do jejích ulic. Asi se na to dá zvyknout, jako si musíme zvyknout na hluk z ulice v bytech v Praze. Jenže ta idyla bydlení na venkově v blízkosti velkého města, kombinující výhody obou, už to není.
            Sedl jsem znovu do auta a vrátil se na silnici II/180. Na kruhovém objezdu na okraji Štěnovic jsem zamířil vlevo pod Valík. Přejel jsem Úhlavu po starém mostě a pokračoval údolím proti proudu Losinského potoka. Minul jsem vjezd na stavbu nového mostu a západního portálu dálničního tunelu, jenže se tu nikde nesmí zastavit a tak jsem zastavil až na křížení silnice II/180 s červenou turistickou značkou na odbočce k štěnovické pile. Odtamtud jsem přešel silnici do lesa Valík a po nové „buldozerové“ těžké cestě, zřízené průsekem lesa v souběhu s původní citlivě vedenou lesní cestou nepochybně kvůli stavbě, jsem se vrátil k mostu přes Úhlavu a k západnímu portálu dálničního tunelu. Tady v dříve neporušené široké říční nivě přechází řeku mohutný dálniční most, ze kterého se šíří kromě hluku a emisí z motorů také nepříjemné kovové klapání kol na krytých dilatačních spárách mostu. Západní svah Valíku je poznamenán nejen stavbou portálu tunelu a odlesněnou „pleší“ nad ním, ale i nepřirozenou ze svahu vyčnívající rampou nájezdu z tunelu na most a další nasypanou silniční rampou ze dna údolí k portálu tunelu. Kromě těchto trvalých „ozdob“ říční nivy a svahu s vyústěním tunelu „straší“ v nivě, doufejme jen dočasně, ještě objekty zařízení staveniště několika firem, skládka silničních panelů a různé zbytky po stavbě mimo areál těchto zařízení, které by měly co nejdříve zmizet. Terénní úpravy pod vlastním mostem jsou už ale dokončeny a lze předpokládat, že se jizva staveniště mostu časem dobře zacelí. Otázkou zůstává obava ze splachů z vozovky dálnice do Losinského potoka a do vodárenského toku Úhlavy nad odběrním místem pro plzeňský vodovod na Homolce, zejména v případě větších havárií, kdy se mohou škodlivé látky dostat mimo kanalizaci. Na to ostatně upozorňovala Ing. Vybíralová už v době sporů o varianty a ani podrobná prohlídka mostu a jeho odvodnění mne nezbavila obav.
            Vylezl jsem po schodišti z úpatí krajního pilíře až k únikovému místu z dálnice před portálem tunelu, abych si prohlédl stísňující úzký profil chodníčku zřízeného jako úniková cesta z tunelu i z mostu. Nechtěl bych tudy s davem utíkat před požárem nebo jinou velkou havárií více vozidel, zejména s vědomím, že se sem hasiči i záchranka dostanou z Plzně zatím jen přes vzdálené mimoúrovňové křižovatky z I/20 a 1/27 jen přímo po dálnici, která však už může být v té době zablokovaná, nebo právě jen zespodu ze silnice II/180 přes Černice.
            Slezl jsem zpět do údolí a vrátil se lesem na červenou turistickou značku, po které jsem došel až na vrchol Valu a ke skupince rekreačních chat poblíž západního portálu dálničního tunelu. Jestli v Útušicích byl hluk z dálnice v pozadí patrný, ale ne vysloveně obtěžující, pak tady ti chataři mají dálnici cca 100 m vzdušnou čarou od západního portálu opravdu „za trest“. Intenzita hluku připomíná blízkost letiště a pro mne by byla nesnesitelná. Zašel jsem se lesem podívat seshora i na východní portál dálničního tunelu. Při cestě lesem jsem už nenašel zbytky geologických zkušebních vrtů, které nám předváděl Doc. Mirvald ze Západočeské univerzity v Plzni začátkem 90. let minulého století. Zato jsem si všiml některých zjevně usychajících stromů nad trasou tunelu, o kterých se mohu jen dohadovat, zda by uschly i bez něj, nebo je to důsledek emisí a zaklesnutí hladiny spodních vod odvodňujícím účinkem stavby tunelu. To se uvidí až po delším čase. I lesem proniká hluk z provozu dálnice, takže přichází nejen o kus kvality pro rekreaci, ale patrně i o rušenou zvěř.
             Nad východním portálem tunelu je rovněž odlesněná „pleš“, přecházející zde ovšem do dalšího rozsáhlého odlesnění svahu až k dřevěné hájence u silnice II/180. Terén je už nahrubo urovnán, patrně tu bylo další zařízení staveniště, které už zmizelo. Svah před portálem je ovšem deformován již popsaným zářezem na severní a násypem na jižní straně dálničního tělesa. Ke snížení rozsahu nezbytného odtěžení hornin svahu je severní opevnění zářezu zhotoveno z gambionů - košů z pozinkovaného drátu vyplněných kamennou rovnaninou. Teprve zbytek svahu nad nimi je osázen novými keříky, se spornou nadějí na přežití. Hladina spodní vody je totiž zářezem stržena desítku metrů pod jejich kořeny a k jihu obrácená kamenné zeď pod nimi bude v létě rozpálená tak, že z ní stoupající vzduch bude vysoušet vše nad ní. Vyžadovalo by to trvalou zálivku nebo osazení odolnými druhy rostlin odněkud z arizonské pouště. Ani jedno z toho není reálné.
            Po této procházce lesem jsem opět sedl do auta a jel se podívat na to, jak plzeňští „naložili“ s onou mezerou v zástavbě mezi Černicemi a Bručnou, kudy měla projít dálnice v mělkém tunelu nebo zakrytém zářezu ve variantě KU. Zaparkoval jsem u jediné vily z 1. republiky, která v této mezeře byla už tenkrát umístěna. Překvapil mne nepořádek na jejím pozemku. Dříve kultivovaná zahrada se vznosnými stříbrnými smrky byla zanedbaná, ba zpustošená. Na pozemku je na desítku nákladních i osobních automobilů a stavebních mechanismů v různém stupni rozkladu jako v nějakém autobazaru či kovošrotu. Zatímco ovšem za touto vilou nad silničkou s trolejbusovou tratí, která spojuje Černice přes Bručnou s Plzní, zůstaly pole, na kterých teprve v této době začínají vyrůstat nájemní obytné domy, pod touto silničkou už je v bývalé proluce kompaktní zástavba novými, ale už zabydlenými rodinnými domky hluboko k údolí Úhlavy. Vyšel jsem kolem té původně solitérní prvorepublikové vily polní cestou až na historickou císařskou silnici od Vídně, Českých Budějovic a Písku do Plzně a tak jsem z druhé strany mohl spatřit to, co mne vítalo při příjezdu do Plzně - obří centrum Olympia a další stavby v bývalé trase KU. Tak pro tohle se musela dálnice odklonit a vytvořit onen pověstný „Prosekův pytel“. Pro tohle je téměř o kilometr delší, což znamená mnohem více spálených pohonných hmot, emisí škodlivin, hluku do daleko širšího území. Pro tohle je namísto klasického a přehledného „čtyřlístku“, jaký má ve znaku Ředitelství silnic a dálnic, na křížení se silnicí I/20 a II/180 několik set metrů dlouhý a nepřehledný propletenec nájezdů, výjezdů a ramp, na nichž má např. řidič odbočující z I/20 od jihu na D 5 na Prahu chvíli strach, zda nevjel omylem do protisměru. Kvůli tomuhle byla silnice II/180 na jednoduchém křížení s I/20 zaslepena a vozidla z ní zahnána do tohoto propletence. Dodnes řidiči na tomto novém uspořádání silnic bloudí. V Černicích jsem byl dotázán řidičem jedoucím od Štěnovic, zda jede dobře na Klatovy. Ujistil jsem ho, že nikoliv, že se musí vrátit a pokračovat po II/180 na mimoúrovňovou křižovatku s I/27, což je ta jeho kýžená klatovská silnice. Na II/180 jsem viděl stát kamion před odbočením původní trasy této silnice, opatřené nyní značkou „slepá ulice“, jak si jeho řidič láme hlavu, proč ho ženou do Černic, když mohl dříve na Starý Plzenec, Tymákov či Ejpovice pohodlně mimo zástavbu, pokud nechtěl jet městem Plzní nebo nechce či nemůže použít dálnici.
            Vrátil jsem se ještě jednou do Štěnovic a vyjel jsem z nich k jihu na Losinou. Chtěl jsem najet na silnici I/20 až nahoře u Radyně a podívat se cestou k Plzni, jak dopadl ten krásný průhled na věž kostela Sv. Bartoloměje na plzeňském náměstí, po jehož přímce tato císařská silnice od překonání lesního hřbetu směřovala. Nemýlil jsem se ve svém pesimistickém očekávání. Značný úsek silnice I/20 je z tohoto „scénického hlediska“ znehodnocen právě stavbou křižující dálnice a souvisejícími úpravami ostatních komunikací, včetně silnice I/20. Začalo pršet a já byl rád, že všechno podstatné, co jsem chtěl vidět, jsem si projel, prošel a prohlédl před deštěm. S povzdechem nad zjištěnými skutečnostmi jsem se rozhodl už další prohlídku nedělat a vrátit se do Prahy. Ještě jednou jsem si „vychutnal“ tíseň řidiče projíždějícího křižovatku silnice I/20 s dálnicí D 5 při odbočování na Prahu a pak už jsem se soustředil na nepolevující provoz na dálnici D 5 ku Praze.
            Nemohu si pomoci, neshledal jsem nic, co by mne přesvědčilo o správnosti vybrané a realizované varianty SUK oproti námi v roce 1991 prosazované KU. Ta by jen hlukem obtěžovala přibližně stejný počet lidí, jako SUK. Emisí by díky tomu, že byla kratší produkovala méně, byla by úspornější v investičních i provozních nákladech jak kratší délkou, tak levnějšímu tunelu. Byla by daleko srozumitelnější pro orientaci uživatele tím, že by vedla opravdu od západu na východ a křížení se silnicí I/20 by tvořil jednoduchý „čtyřlístek“. Tím by byla i bezpečnější. Dálnice by se necpala do rekreačního zázemí města a nenarušovala lesní komplex Val - Valík, nekomplikovala by provoz na silnici II/180 a nerušila tolik obyvatele Štěnovic a Útušic. Údolí Úhlavy by překonávala nikoliv v nedotčené a krásné široké nivě pod Štěnovicemi, ale v užším a z hlediska ochrany vod (ve vodárenském toku Úhlavy nad odběrním místem Homolka) bezpečnějším místě v polích. Pravda, proluku v zástavbě mezi Bručnou a Černicemi by nebylo možné zastavět v takovém rozsahu, jako nyní, ale ať původní obyvatelé Bručné a Černic sami posoudí, zda je to rozhodnutí ochránilo před negativními vlivy dálnice co do hluku i emisí a zda nové funkční využití území proluky a jím působený dopravní provoz je lepší, než původní. Rozčarování patrně zažívají i jinde v Plzni a okolí. Provoz na původním průjezdu městem se neoslabil, není dořešen průjezd městem ve směru sever - jih, dálnice nepřevzala díky vzdálenosti od města a vzdálenosti mimoúrovňových křižovatek žádnou zátěž z tangenciálních vazeb okrajových částí města. A co horšího, dálnice k sobě přitahuje nová zařízení, zatěžující území další dopravou. Obchod, služby, sklady, logistická centra. Nevejdou-li se přímo ke sjezdům z dálnice, umístí je při silnicích v blízkých obcích. V Losiné tak roste jedno takové monstrózní podnikatelské centrum pěkně necitlivě ke krajinnému rázu rovnou v podnoži hradu Radyně. Takže provoz nepoleví ani na ostatní silniční síti a místních komunikacích - naopak.
            Pracuje-li metodou „pokus - omyl“ např. úředník vyměřující výši důchodů, případná chyba se na papíře snadno napraví. Chyby učiněné při územním plánování takových investic, jako je dálnice D 5, budou škodit nejméně 100 let a jsou v rámci nejméně jedné generace prakticky nenapravitelné. Měli bychom se z nich poučit alespoň pro další sporné případy, jako je severozápadní segment silničního okruhu kolem Prahy, vedení R 35 kolem Českého ráje nebo v prostoru Pardubického kraje, R 44 u Brna apod. A nejen pro Ředitelství silnic a dálnic a Ministerstvo dopravy platí „Chybami se člověk učí, ale jen hlupák vlastními.“ 
Zamyšlení Dagmar Liškové, podpředsedkyně regionu Bílé Karpaty k silvestrovským setkáním na česko-slovenském pomezí

 Na prelome rokov 2003-2004 sa po dvanástykrát uskutoční  - dnes už môžeme povedať tradičné, Silvestrovské stretnutie na Javorine. Iniciátormi boli predsedovia českej a slovenskej Spoločnosti pre trvalo udržateľný život Ing. Josef Vavroušek a RNDr. Mikuláš Huba, vtedy ešte jednej, československej STUŽky, ako sme ju dôverne volali. Realizátormi sa stali regionálne pobočky Bílé Karpaty z Uherského Hradišťa a Biele Karpaty z Trenčína.

 Pôvodnou myšlienkou bol neformálny protipól stretnutí k jarno-letným pracovným Bielokarpatským konferenciám. Rozdelenie Československa však dalo zimným stretnutiam omnoho hlbší zmysel. Pripomeňme si, čo o tom povedali hlavní iniciátori, citátmi z ich článkov pre 2. číslo československého týždenníka Mostov v roku 1993:

 Josef Vavroušek:  Nelze oddělit lidi se společnými ideály

„... Nesmíme připustit, aby po rozdělení Československa vznikl mezi Čechy a Slováky příkop lhostejnosti, neporozumění nebo dokonce nepřátelství. Nejen proto, že samostná Česká republika (stejně tak jako samotné Slovensko) nemá v dnešním rozbouřeném světě příliš mnoho šancí, ale také proto, že nám nemůže být lhostejný ani vývoj na východ a jihovýchod od nás, a to jak z důvodů pragmatických, tak i morálních a humanistických. Základem budoucí integrace Evropy jako celku by měly být podle mého nejen společné ekonomické zájmy, ale především humanismus a úcta k životu ve všech jeho formách, jak to ostatně vyplývá z kořenů evropské kultury. .... Prvním předpokladem je zřejmě solidarita a sounáležitost lidí oddělených fyzickými hranicemi. A pro mě – a doufám i pro ostatní – byl silvestrovský pochod z Velké Javoriny do Starého Hrozenkova jen dalším důkazem toho, že ani hranice nemohou rozdělit lidi, kteří se mají rádi a usilují o společné ideály.“

 Mikuláš Huba: O protikladoch, ktoré spájajú

„Čo bolo na masarykovsko-štefánikovskej idei spojenia Čechov a Slovákov do jedného štátneho útvaru geniálnejšie? To, že dávala inštitucionálny rámec tradičnému príbuzenskému vzťahu dvoch rečou si najbližších národov Európy, alebo skôr to, že spojila do jedného štátu dva národy, ktoré spolu vytvorili viac ako len súčet? Príťažlivá a vzájomne sa obohacujúca nebola totiž, povedané jazykom dialketiky, len tá príbuznosť, ale aj, ba možno práve, tá ich odlišnosť; dostatočne príbuzní, aby si neboli cudzí, dostatočne odlišní, aby jeden druhého nenudili a mali si čo povedať. ..... Spoločný štát sme si dali vziať. Slováci si dali vziať Prahu, Česi Dunaj a Tatry. Duchovnú spriaznenosť, ktorú symbolizuje práve táto naša Javorina a podjavorinský kraj, z ktorého pochodia ako Masaryk, tak aj Štefánik, nám môže vziať len naša vlastná malosť, pohodlnosť, ľahostajnosť a nevďak.“ 

 Ak nadviažem na posledné slová Maňa Hubu, tak práve protiklad pohodlnosti a ľahostajnosti nútil ľudí od Ašu až po Čiernu nad Tisou rôznej vekovej i vzdelanostnej úrovne za podpory zahraničných hostí zúčastňovať sa každoročne 30. decembra 17 km pochodu hrebeňom Bielych Karpát a párkrát prekročiť prírodou nevytvorenú hranicu. Rovnako zúčastniť sa 31. decembra za početnej podpory okolitého miestneho obyvateľstva Silvestrovského výstupu k symbolu bratstva Čechov a Slovákov na vrchol Javoriny a zaspievať si „neroztrhnutú“ hymnu a večer spáliť symbolickú hranicu. No nielen to. Stretnutia inšpirovali k celoročnej práci v spoločných cezhraničných projektoch, ktoré vyústili v roku 2000 – podpísaním zakladateľskej zmluvy opäť na Javorine - aj k vytvoreniu Euroregiónu Bílé-Biele Karpaty.

 Vstupom oboch susedov do Európskej únie sa z občasne budovanej a rušenej hranice stane opäť hranica vnútorná. Má zmysel pokračovať v zimných Javorinských stretnutiach? História nás neustále učí, že má. „Strážcami“ stretnutí sa stanú obetaví domáci z Výboru Javorinských slávností. A tak sa kruh uzaviera – stretnutia sa stanú protipólom letných pomaly dvestoročných Javorinských slávností a veci života sa správne navracajú do rúk miestnych ľudí. To však neznamená, že ľudia od Ašu po Čiernu nad Tisou i „zahraniční“ hostia z Euópy nie sú naďalej vítaní.

Dr. Graeme Pearman, který byl po 10 let šéfem výzkumu atmosféry v australské Vědecké a průmyslové výzkumné organizace Commonwealthu (CSIRO - Commonwealth Scientific and Industrial Research Organisation), uvedl pro vysílání australské televizní stanice ABC, že mu nadřízení bránili, aby přednášel o rizicích klimatických změn. Pearman uvedl pro ABC, že jen během posledního roku jeho působení v CSIRO mu nadřízení jeho náměty cenzurovali nejméně pětkrát.

CSIRO je financováno australskou vládou a Austrálie už jako poslední průmyslově vyspělá země zůstává spojencem USA a odmítá podepsat a ratifikovat Kjótský protokol o redukci skleníkových emisí. Středopravicová vláda australského premiéra Johna Howarda je přitom stále silněji kritizována za svou nečinnost ve věci emisí skleníkových plynů. V uplynulém roce mnoho předních Australských vědců publikovalo řadu upozornění na rostoucí množství důkazů o existenci globální změny klimatu a o jejích velmi vážných důsledcích.

Patrně největší rozruch vzbudila studie Australské lékařské asociace (AMA - The Australian Medical Association) "Zdravotní dopady klimatické změny v Austrálii" (CLIMATE CHANGE HEALTH IMPACTS IN AUSTRALIA).

"Řekli mi, že nemohu říkat nic co by naznačovalo můj nesouhlas s vládní politikou", tvrdil dr. Pearman v rozhovoru pro ABC. Dr. Steve Morton, který je v CSIRO zodpovědný za výzkum v oblasti životního prostředí a energie pro ABC přiznal, že Pearmanovi nařídil, aby veřejně neobhajoval potřebu politiky redukce emisí skleníkových plynů, proti které se australská vláda opakovaně staví.

Osobní profil Dr. Pearmana ZDE

Osobní profil Dr. Morotna ZDE

Stanovisko Australské lékařské asociace:
Climate Change and Human Health

Americkou vládu žaluje za schválení geneticky modifikované (GM) vojtěšky firmy MONSANTO koalice farmářských, spotřebitelských a ekologických organizací u federálního soudu s odůvodněním, že tato plodina může znamenat katastrofu pro farmáře a životní prostředí. Podle zpráv agentur REUTERS a AP obviňují žalobci americké ministerstvo zemědělství (USDA) a agenturu pro životní prostředí (US EPA) ze selhání při hodnocení zdravotních, ekologických a ekonomických rizik GM vojtěšky, do které byly genetickou manipulací vloženy geny způsobující její odolnost vůči chemickému postřiku Roundup vyráběnému firmou MONSANTO. Žalující farmáři argumentují hrozbou ekonomické ztráty v roční výši až 480 milionů dolarů v důsledků ohrožení exportu, neboť největší dovozci americké vojtěšky v Japonsku (75% exportu USA) a Jižní Korei plánují zastavit nákup americké vojtěšky v případě její genetické kontaminace.

Žaloba žádá federální soud v San Francisku, aby prohlásil za neplatné rozhodnutí USDA o GM vojtěšce do doby než bude dokončeno hodnocení rizika pro životní prostředí. Tisková mluvčí firmy MONSANTO Mica DeLong uvedla, že firma nebude žalobu komentovat. K žalobě se odmítla vyjádřit US EPA, tisková mluvčí USDA Karen Eggert i Mark McCaslin, prezident společnosti Forage Genetics International, která s firmou MONSANTO spolupracovala na vývoji GM vojtěšky.

Vojtěška je v USA čtvrtou nejrozšířenější plodinou po kukuřici, soji a pšenici. Většina z každoroční produkce 115 milionů liber (cca 57 750 tun) semen vojtěšky pochází z Kalifornie. Biozemědělci i konvenční farmáři se obávají zejména genetické kontaminace své produkce, která by je připravila o zákazníky. Mnozí zemědělci se navíc obávají, že v případě genetické kontaminace osiva by z nich agrochemický koncern MONSANTO mohl vymáhat vysoké poplatky, neboť firma si na GM plodiny vytváří prostřednictvím patentů monopol. MONSANTO nutí farmáře podepsat závazek, že si nic ze své úrody neponechají jako osivo pro příští rok, aby si zemědělci museli u firmy semena každoročně znovu nakupovat. Pokud agenti koncernu zjistí přítomnost GM plodin na poli nebo v úrodě, MONSANTO podává na farmáře žaloby.

Agentura REUTERS cituje farmáře Pata Traska z Jižní Dakoty, jenž je jedním žalobců a který se obává, že MONSANTO zruinuje jeho podnikání s osivem, neboť dojde ke genetické kontaminaci 9 000 akrů jeho konveční, nemanipulované vojtěšky. V případě vojtěšky ke kontaminaci dochází snadno v důsledku přenosu pylu větrem nebo včelami z GM plodiny na jejich nemanipulované příbuzné. Vojtěška je navíc víceletá rostlina, což také zvyšuje riziko nežádoucího genetického zamoření.

"Cesty šíření GM vojtěšky jsou tak široké a na takovou vzdálenost, že zlikviduje konveční produkci vojtěšky," uvedl Pat Trask, který se obává, že MONSANTO chce vlastnit veškerý obchod s vojtěškou. REUTERS uvádí, že politikou firmy MONSANTO je žalovat farmáře dokonce i v případě, kdy se tito pokoušejí svá pole chránit před genetickou kontaminací způsobenou geneticky manipulovanými plodinami z okolních farem. "MONSANTO touží získat globální a totální kontrolu nad americkou produkcí osiva vojtěšky", tvrdí farmář Trask.

Žalobci obviňují MONSANTO také z toho, že zavedením GM vojtěšky odolné vůči vlastnímu herbicidu usiluje o zvýšení prodeje svého vlastního chemického postřiku Roundup. Větší množství rozprášených pesticidů pak představuje závažné ohrožení životního prostředí. Tisková zpráva Centra pro bezpečnost potravin uvádí, že "83% americké vojtěšky je pěstováno bez použití jakýchkoli pesticidů. Mnoho expertů se domnívá, že GM vojtěška by mohla vést k masivnímu růstu spotřeby herbicidů a k většímu chemickému zamoření životního prostředí. Studie týkající se GM soji již prokázaly, že farmáři pěstující geneticky manipulované odrůdy používají dva- až pětkrát více herbicidů než zemědělci pěstující přírodní variety soji".

Kromě rodiny Traskových jsou dalšími žalobci jednotliví farmáři a jejich organizace, včetně americké Národní koalice rodinných farem (National Family Farm Coalition). Dále se k žalobě připojila celá řade ekologických a spotřebitelských organizací, např. Centrum pro bezpečnost potravin (Center for Food Safety), Sierra Club nebo Dakota Resources Council.

Odpor vůči GM pšenici firmy MONSANTO

Firma MONSANTO potýká s odporem amerických farmářů i vůči dalším svým geneticky manipulovaným plodinám. Například proti povolení GM pšenice v USA a Kanadě po několik let vystupovalo přes 200 nejrůznějších sdružení reprezentujících farmáře včetně Canadian Wheat Board, který dominuje kanadskému trhu s potravinářskou pšenicí a je monopolním exportérem kanadské pšenice. Ale podobně negativní postoj ke GM pšenici zaujaly i japonské spotřebitelské organizace a japonští dovozci americké pšenice. V květnu 2004 muselo MONSANTO ohlásit, že zastavilo projekt vývoje a prodeje GM pšenice. Více o odporu amerických farmářů naleznou zájemci ZDE a ZDE.

Odpor vůči GM plodinám v Evropě

MONSANTO čelí silnému odporu vůči GM plodinám také v Evropě, kde několik států některou z geneticky manipulovaných plodin zakázalo. V zemích Evropské unie se už 172 regionů a 4500 obcí vyhlásilo jako oblasti bez GMO - tzv. GMO-free zóny. Nějakou formu zákazu GMO zavedla řada členských států EU např. Německo, Francie, Rakousko, Maďarsko nebo Lucembursko.

19. ledna 2005 rozhodla maďarská vláda o vydání zákazu pěstování a dovozu osiva GM kukuřice MON 810 firmy MONSANTO, kterou Evropská komise v září 2004 zapsala do Evropského katalogu osiv. Maďarsko se tak rozhodlo na základě tlaku místních pěstitelů, přičemž k podobnému kroku se rozhodla už v roce 1999 vláda Rakouska a v březnu 2005 i vláda Polska. V listopadu 2005 se ve Švýcarsku vyslovilo 55% zúčastněných voličů v referendu pro pětiletý zákaz pěstování GM plodin. V lednu 2006 se rakouská vláda rozhodla zakázat další GM plodinu firmy MONSANTO řepku GT73. Naposledy MONSANTO postihl zákaz v Řecku, jehož vláda rozhodla 30. ledna o zákazu 31 variet GM kukuřice MON 810.

Komentář k textu návrhu zákona v podobě odeslané z PS do Senátu PČR - Ing. arch. Martin Říha

Ne že by mne to těšilo, ale už jsem opravdu pamětník. Když jsem nastupoval v roce 1969 po vysoké škole a vojenské službě do praxe na Útvar hlavního architekta v Děčíně, ještě platily pro územní plánování zákon č. 84/1958 Sb. o územním plánování a vyhláška č. 153/1959 Ú. l. Jako mladý projektant - urbanista jsem zažil euforii z přípravy nového - moderního zákona o územním plánování a stavebním řádu, zahájené koncem pro nás tak nadějných šedesátých let, kdy se zdálo, že se opět prosadí odbornost místo politikaření, kdy vznikaly jako houby po dešti nové Útvary hlavních architektů měst a okresů. Tehdejší Ministerstvo výstavby a techniky ČR i Státní komise pro vědecko-technický a investiční rozvoj věnovaly nebývalou pozornost a váhu solidním analýzám stavu a trendů v územním plánování nejen u nás a v tzv. „socialistických“ zemích, ale i na Západě. Nebývalý prostor poskytly i veřejným diskusím, konferencím, seminářům, připomínkám k dílčím podkladům i prvním pracovním návrhům tezí zákona. Také proto se podařilo přes marasmus počínající normalizace zachovat na tu dobu nebývalou kvalitu původního záměru a pod číslem 50/1676 Sb. vznikla a dodnes, byť v mnohokrát novelizované podobě, platí zákon dodnes, tedy přesně 30 let.

Od roku 1990 se se změnou politických i hospodářských poměrů samozřejmě začalo projevovat, že zákon nemůže obstát v nových podmínkách tržní ekonomiky, návratu a respektu k soukromému vlastnictví, nového pojetí veřejných zájmů, demokracie a politické plurality. Zákon byl v gesci federace, ale nově ustavený Federální výbor pro životní prostředí, do jehož gesce se zákon dostal, se zpočátku spokojil jen s malými kosmetickými úpravami formou novel. Spatřoval priority jinde a usoudil, že tato poměrně slušná právní norma může s většími změnami ještě počkat. Za větší prioritu považoval vzhledem ke stavu země vznik nového zákona o životním prostředí a navazující normy. Pak přišel rozpad federace, přesun gesce za územní plánování a stavební řád na národní úrovni z Ministerstva životního prostředí na Ministerstvo hospodářství a posléze na Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, další dílčí novelizace. Doba však nazrávala k tomu, aby se konečně začala připravovat zcela nová právní úprava pro územní plánování i stavební řád. Pod tlakem podnikatelských a investorských zájmových skupin se nové vlády postupně odkláněly od porevolučního důrazu na ochranu životního prostředí a dalších veřejných zájmů, shledávaných za „bolševický přežitek“. Usnesením vlády bylo nakonec ministrovi pro místní rozvoj uloženo, že nový zákon má především zjednodušit a zkrátit postupy umisťování a povolování staveb, jejich kolaudací a dalšího sledování v provozu, přenést část pravomocí a odpovědností státu na profesní komory, investory, vlastníky a uživatele staveb, na státu nezávislé autority. Souběžně si život vynucoval další novely původního zákona a množily se zkušenosti z nových vztahů v územním plánování a ve výstavbě. Pod tímto zorným úhlem začaly od poloviny 90. let první práce na analýze nových problémů s aplikací zákona i prováděcích vyhlášek a na koncipování zásad pro věcný záměr nového zákona. Ti z nás, kteří byli politickými změnami po roce 1992 „vyakčněni“ z orgánů veřejné správy do soukromé sféry projektování nebo stavebnictví či do nevládních zájmových organizací, se vzniku nového zákona mohli zúčastnit jen zprostředkovaně v míře, jakou připustila gesční ministerstva pro místní rozvoj, vnitra a životního prostředí. Namísto na detaily jsme se tehdy soustředili na principiální problémy, jako zda má jít u územního plánování nadále o výkon státní správy v přenesené působnosti, nebo více o nástroj samosprávy, zda mají být znovu formulovány v právní normě obecné technické požadavky na uspořádání území ve veřejném zájmu, když původní byly bez náhrady zrušené, zda lze již do zákona nějak formulovat zásadu, že společnost musí pro své nové potřeby ploch a prostorů vždy nejdříve prověřit, zda je nelze uspokojit na plochách a ve stavbách již přírodě odebraných a nezabírat přírodní plochy či zemědělskou půdu „na zelené louce“, zda nechat více volnosti pořizovatelům územně plánovací dokumentace a podkladů při hledání jejich nejúčinnější formy i obsahu nebo naopak trvat na rigidním instrumentáři územního plánování, včetně předepsaných „unifikovaných“ legend, umožňujících horizontální i vertikální komunikaci mezi těmito nástroji a také adici pro účely informačních systémů, umožněnou masivním nástupem počítačových a GIS technologií.

Zatímco my „pragmatici“ z praxe jsme si lámali (i pod dojmem zkušeností z objevných zahraničních cest) hlavu, jak učinit nástroje územního plánování účinnější při řešení věcných problémů území, jak prosadit odbornou úroveň a kvalitu, rehabilitovat pojmy architektura, urbanismus, ochrana životního prostředí, veřejného zdraví, kulturního dědictví, v kancelářích úředníků se rodilo něco zcela jiného: od těchto „zátěží“ zcela oproštěný, ba „vykostěný“ právní dokument, redukující územní plánování na v podstatě administrativní kolbiště pro vypořádání různých, často protichůdných zájmů nejrůznějších zájmových skupin a dotčených správních orgánů. Bez vlastního názoru, bez prostoru pro vlastní kreativitu a schopnosti tvůrců, bez opory pro uplatnění étosu odborného vkladu vlastní vystudované disciplíny architektury a urbanismu, bez možnosti aktivního projevení vůle po seberegulaci chování u občanských komunit a jejich volených reprezentací v řešených územích. Zdálo se, že hlavním motivem nové právní normy nemá být, aby se s ní a podle ní dobře žilo občanům, investorům, ale aby se podle ní co nejlépe a co nejméně úřadovalo, aby se ze státu, krajů, měst a obcí a jejich orgánů setřáslo co nejvíce odpovědnosti za stav a vývoj v území. „Neviditelná ruka trhu“, developeři a nejrůznější autorizované osoby vložené mezi stát a dění na poli územního plánování i výstavby zdálo se býti novým ideálem, snímajícím z úřadů, z orgánů veřejné správy přímou odpovědnost, aniž hrozilo, že by jejich aparáty bylo možno podstatněji zredukovat. Většině odborné veřejnosti to buď vyhovovalo, protože to poskytovalo nové možnosti obživy, části z ní asi vůbec nedošlo, o co se tu hraje a jaká nebezpečí z toho mohou vzejít pro racionální urbánní vývoj, ochranu přírodního i kulturního dědictví a veřejného zdraví, ale i pro možnou aktivní účast odborné a laické veřejnosti na rozhodování, kontrole, při prosazování práva na informace, obraně veřejných i vlastních zájmů.

Jen zčásti tento trend narušilo rozšíření gesce za nový stavební zákon z ministerstva pro místní rozvoj od roku 2000 i na ministerstvo životního prostředí a vnitra, dílčí ověřování nově navrhovaného instrumentáře v pilotních studiích ve spolupráci s odbornou veřejností, několik seminářů pro kraje, obce, stavební úřady, profesní organizace i veřejnost. Oproti masivní kampani z konce 60. let k zákonu 50/1976 Sb. to bylo stále jen dílo několika „zasvěcenců“, poznamenané navíc nejasným vztahem k souběžně vznikajícímu novému správnímu řádu na Ministerstvu vnitra a od roku 1993 trvající rivalitou mezi MMR a MŽP. Ze strany MMR byla zřejmá snaha ponechat územní plánování nadále jako výkon státní správy, s vertikálou kontrolních funkcí a opravných prostředků, ale současně s rezignací úřadů na garantování odborné kvality, vědy a výzkumu v oboru, jeho pěstování jako svébytné a ctihodné disciplíny, vyvíjející se stovky let. Teprve pod tlakem České komory architektů, ČKAIT, dalších stavovských organizací a nevládních hnutí se podařilo do zákona postupně přeci jen některé takové pojmy a principy prosadit, projednání v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR však jasně ukazuje, že souběžně nepolevuje tlak na trivializaci zákona, na to, aby „nepřekážel“ podnikatelskému „rozletu“. Dnešní podoba zákona po projití Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR je dočasnou výslednicí těchto vlivů a tlaků, kompromisem, který patrně málokoho beze zbytku uspokojí. Co ho tedy dnes charakterizuje?

1. V základních pojmech chybí pojem „nezastavitelné území“, ačkoliv jsme o zařazení takového pojmu jako klíčového regulativu pro ochranu přírody, krajiny, zemědělské a lesní půdy, pro ochranu prostoru pro rekreaci v přírodě a pro jiné živočišné a rostlinné druhy, než které člověk nějak využívá při hospodaření pro sebe moc stáli. Zůstal tam jen pojem „nezastavitelný pozemek“ a to ještě jen pro jinak zastavěné území obce - „intravilán“ a pak „nezastavěné území“, což je ovšem něco jiného, než území „nezastavitelné“.

2. Kategorie a stupně územně plánovací dokumentace a územně plánovacích podkladů byly zredukovány, přejmenovány a předefinovány i tam, kde původní vyhovovaly. Tak zmizely územní plány velkých územních celků a jejich náhrada - „zásady územního rozvoje“ krajů, je definována s řešeným územím totožným se správními územími krajů. V rozporu s potřebami praxe zmizela možnost pořídit územní plány homogenních území se společnou věcnou problematikou s vymezením řešeného území odlišným, jako byly územní plány národních parků a chráněných krajinných oblastí, sídelních regionálních aglomerací a městských regionů, mikroregionů. Možná se nad tímto schematickým pokrytím území ČR územně plánovací dokumentací krajů bude lépe „úřadovat“ a územně plánovat krajským a ústředním orgánům, ale určitě ne stavebním úřadům, Správám národních parků a chráněných krajinných oblastí, sdružením obcí.

3. Lépe a důsledněji se nový zákon vypořádává se spolupůsobením dotčených správních orgánů, hájících veřejné zájmy podle zvláštních předpisů. Přiznává územnímu plánování a rozhodování onu integrující, zastřešující funkci při hledání společné míry uspokojení dílčích „veřejných zájmů“ formou koncentrace řízení všude, kde to speciální zákon vyloženě nezakazuje. Pro řešení rozporů však zákon oproti dnešnímu jasnému § 136 ovšem navrhuje jakýsi „úkrok stranou“ - odkazuje na řízení vedené podle nového správního řádu. Je v tom nebezpečí potlačení odborného názoru pořizovatele a zpracovatele ÚPD, investora či projektanta ve prospěch dotčeného správního úřadu, opírajícího se formálně o zákon a neochotného ke kompromisu, byť by takový výsledek nemusel být ve skutečném rozporu s opravdovým „veřejným zájmem“, kterým je optimální funkční i prostorová organizace území a kvalitní podmínky všeho života v něm.

4. Činnosti spojené s pořizováním územně plánovací dokumentace až na její schválení (nově nezvykle formulováno jako „vydání“?) jsou nadále výkonem státní správy v přenesené působnosti krajů a obcí. Územně plánovací dokumentace tak nadále nebude chápána jako vlastní samosprávný nástroj kraje či obce, určený pro „seberegulaci“ podnikatelské a občanské komunity na základě dosažení určitého dočasného konsensu o potřebě zachovat a chránit zděděné a vytvářet prostor pro nové hodnoty ve funkčním a prostorovém uspořádání území, ale jako výsledek činnosti státní správy, kterou má samospráva akceptovat. Psychologicky negativní účinek takového pojetí pro „vzetí takového dokumentu za svůj“ netřeba zdůrazňovat. Je navíc ještě posílen tím, že ne každá obec bude moci pořizovat svůj územní plán, jako dosud. Zřizuje se institut „úřad územního plánování“ v obcích s rozšířenou působností, které budou pořizovat územní plány i pro jiné obce v jejich správním obvodu. Výhrada k dosavadní praxi, kdy každá obec si pořizovala plán sama, že nebyla zajištěna kvalita, byla ovšem odstranitelná i jinak - například zřízením poradních odborných pracovišť jako bývaly „útvary hlavních architektů“ mimo řídící působnost samospráv, nebo možností obcí zajistit si i „pořizovatelský a územně-správní servis“ smluvně na delší dobu u autorizovaných osob („létající architekt“), fungujících pro více obcí.

5. Ačkoliv je Hlavní město Praha současně „obcí“, ale i „krajem“, pro územní plán celé Prahy vykonává působnost krajského úřadu podle nového stavebního zákona Ministerstvo pro místní rozvoj. Hlavní město Prahu může tato anomálie a zvláštní pozornost ústředního správního úřadu na jednu stranu těšit, na druhou stranu by bylo taktičtější formulovat to jako „vyhrazení si“ této úlohy pro hlavní město státu, než kraj Praha právě jen pro tento účel zákonem „zbavit svéprávnosti“. Praha bezesporu disponuje (na rozdíl od ministerstva) dostatečnou odbornou kapacitou pro odpovědné posuzování svých rozvojových problémů a nepůsobí nejlepším dojmem, když ústřední správní úřady zasahují nadměrně do jejích správních kompetencí, aniž současně stejnou měrou přispívají ze státního rozpočtu k řešení jeho problémů, vyplývajících právě z plnění úlohy hlavního města státu. Podle mého názoru by se tato „supervize MMR“ měla týkat jen „Zásad územního rozvoje Hlavního města Prahy“, nikoliv Územního plánu, pokud bude aktualizován nebo pořizován.

6. Je sympatické, že v novém stavebním zákonu se znovu objevuje zmínka o potřebě instituce, pověřené vědou a výzkumem v oboru. Po letech rozvratu, degradace Ústavu územního rozvoje na servisní, informační a publikační agenturu, zničení Terplanu Praha a odborného potenciálu některých krajských urbanistických středisek je to známka naděje na rehabilitaci oboru i mimo omezenou vědecko-výzkumnou kapacitu vysokých škol příslušného zaměření.

7. Mnohé asi popudí šroubované a těžko stravitelné formulace úvodních ustanovení té části zákona, která se týká územního plánování. V § 18 uváděné úkoly a cíle územního plánování jsou četbou pro otrlé: „Cílem územního plánování je vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území a který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací budoucích. Územní plánování zajišťuje předpoklady pro udržitelný rozvoj území soustavným a komplexním řešením účelného využití a prostorového uspořádání území s cílem dosažení obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů na rozvoji území. Za tím účelem sleduje společenský a hospodářský potenciál rozvoje.“ Totéž a dokonce více by šlo jistě vyjádřit lapidárněji a srozumitelněji, uchopitelněji. Jsou zde však obsaženy dvě důležité věty, které by měly při důsledném uplatňování v praxi ochránit nezastavěné plochy vně intravilánu a nezastavitelné pozemky uvnitř zastavěných území měst: „V nezastavěném území lze v souladu s jeho charakterem umisťovat stavby, zařízení, a jiná opatření pouze pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny, pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, a dále taková technická opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu, například cyklistické stezky, hygienická zařízení, ekologická a informační centra. Na nezastavitelných pozemcích lze výjimečně umístit technickou infrastrukturu způsobem, který neznemožní jejich dosavadní užívání.“ Ve společnosti, kde sice prostorové nároky lidských aktivit rostou, ale současně lidí ubývá, jako u nás, Pán Bůh zaplať za toto ustanovení.

8. V novém zákonu se znovu objevují pojmy „architektura“ a „urbanismus“, „koncepce rozvoje území“, urbanistická koncepce“, „estetické požadavky“. Kéž se stanou znovu kritériem kvality změn v území, jak si zaslouží a jak slibují zvýšené nároky na kvalifikaci úřednictva na příslušných úřadech územního plánování a stavebních úřadech podle tohoto nového zákona.

9. Nově se v zákonu objevuje institut „zástupce veřejnosti“ - jako možnost, nikoliv obligatorní povinnost. Je to asi dobře, i když potvrzení jeho legitimity je v zákonu poněkud komplikované.

10. V § 22 o veřejném projednání je mimo jiné uloženo pořizovateli územně plánovací dokumentace, aby zajistil odborný výklad osobou s autorizací podle stavebního zákona. Ačkoliv již dnešní praxe umožňuje a nový zákon nadále předpokládá společné projednání s posouzením vlivů na životní prostředí, kupodivu neukládá analogicky účast a výklad také pro ně autorizované osoby.

11. V § 30 je definován jako nový druh územně plánovacího podkladu tzv. „územní studie“. Je dobře, že její název i definice umožňují velmi široké použití a obsahové zaměření, takže pokrývá např. i požadavek krajinných inženýrů na zpracovávání „krajinných studií“, pokud se taková potřeba ukáže.

12. Zákon definuje v § 31- 35 jako nový nástroj územního plánování, pořizovaný ústředním orgánem územního plánování tzv. „politiku územního rozvoje“. Ta má působit jako zastřešující a koordinující nástroj formulující obecné principy a priority při rozvoji území v zájmu dlouhodobé udržitelnosti nad zásadami územního rozvoje a dalšími rozvojovými koncepcemi krajů, odvětvovými koncepcemi dalších resortů a vytvářet předpoklady pro uplatnění celostátních a mezinárodních zájmů na funkčním využití a prostorovém uspořádání území. Ačkoliv se definice tohoto nástroje hlásí obecně k principům udržitelnosti vývoje, ve výčtu toho, co taková politika obsahuje, jsou uvedeny pouze antropogenní prvky a zájmy a ignorována „přírodní infrastruktura“ území, sestávající ze soustavy velkoplošných a maloplošných chráněných území přírody, ÚSES, významných krajinných prvků, součástí evropské sítě chráněných území přírody NATURA 2000. Tento hrubý nedostatek již MMR potvrdilo i v osnově již zpracovaného prvního návrhu „Politiky územního rozvoje ČR“, který je zveřejněn na Internetu včetně hodnocení SEA.

13. V § 36 a následujících jsou jako nový druh ÚPD definovány „zásady územního rozvoje“ krajů. Již jsem zmínil nevýhodu rigidního vymezení jejich řešeného území, totožné se správními územími krajů. Bude to při rozdílných velikostech krajů problém nejen v měřítku. Území jako Krkonoše, rozdělené mezi Liberecký a Královéhradecký kraj a vlastně i Polsko, Šumava, rozdělená mezi Jihočeský a Plzeňský kraj, SRN a Rakousko, Beskydy, rozdělené mezi Severomoravský a Zlínský kraj, ale také Polsko a Slovensko a další NP nebo CHKO tak mají znemožněno pořídit pro ně jednu jednotnou územně plánovací dokumentaci ve spolupráci příslušných krajů či zemí. Je to ve sjednocující se Evropě škoda a mělo by se s tím ještě něco udělat. Není to logické a správné.

14. Pojem „územní plán“ je v novém zákonu použit oproti dosavadnímu obecnému označení společnému pro velké územní celky i pro obce ve zúženém slova smyslu jen jako plán obce. Je to jedna z těch zbytečných změn pojmosloví, která bude činit v praxi problémy, neboť po určitou dobu budou platit souběžně oba druhy dokumentací (podle stávajícího i nového stavebního zákona) a po ukončení tohoto souběhu v historii disciplíny to bude muset být znovu a znovu rozlišováno a vysvětlováno.

15. Nový zákon také zavádí pojem a proceduru „posouzení vlivů na udržitelný rozvoj území“ u územně plánovací dokumentace. Tento pojem je širší, než dosud uplatňované posouzení z hlediska vlivů na životní prostředí, které je v něm ale obsaženo. Rozšíření spočívá ve zohlednění i ekonomického a sociálního pilíře udržitelnosti vývoje, pro což dosud neexistuje u nás precedent. Předpokládá se sice vydání prováděcí vyhlášky, ozřejmující obsah i procedurální náležitosti, ale může to být docela velký „oříšek“, způsobující prodlužování lhůt projednání a další nárůst pracnosti i finanční náročnosti pořizování ÚPD.

16. Zavádí se dvě možnosti pořízení regulačního plánu - z vlastního podnětu úřadu a také na žádost fyzické či právnické osoby mimo úřad. To sice odpovídá novým podmínkám na „tržišti zájmů“ v území v nových politických a hospodářských podmínkách, ale vyžaduje současně značnou sílu a autoritu příslušných orgánů při potřebě čelit nepřijatelným podnětům na změny v území zvláště tam, kde navrhovatel bude hradit část nebo veškeré náklady pořízení.

17. §§ 72 - 75 pojednávají o posouzení vlivů regulačních plánů na životní prostředí. Jedná se o praktické sblížení procesů, probíhajících dosud odděleně podle dvou odlišných právních předpisů, jak se poněkud nelogicky vyvinulo po přechodu kompetence pro územní plánování a stavební řád v roce 1992 z MŽP na jiný ústřední orgán státní správy. Bude však klást zvýšené nároky na odbornou i morální způsobilost pracovníků příslušných úřadů územního plánování.

18. Paleta územních rozhodnutí se v novém zákonu podle § 77 rozrostla oproti dnešní také na rozhodnutí o změně stavby nebo změně vlivů stavby na využití území. Je to dobře, neboť se množí případy, kdy změnou využití stavby k jinému, než původnímu účelu dochází k závažnému ovlivnění okolí, a to nejen vlivy na životní prostředí, ale ve svých důsledcích např. i ovlivnění cen nemovitostí v okolí. Tento institut tedy pomáhá chránit nejen životní prostředí, ale i hodnotu majetku vlastníků sousedních nemovitostí apod.

19. Předmětem kritiky patrně bude nové vymezení účastníků územního řízení v § 85 nového zákona. To je z hlediska šíře vymezení dokonce ústupem od starého správního řádu a také od dosavadního výkladu, daného soudním rozsudkem ve věci. Znovu zužuje účastenství sousedů na „bezprostřední“, tedy hraničící s dotčeným pozemkem. To je ovšem i v rozporu se smyslem posuzování vlivů na životní prostředí, které mohou sahat dále, zejména když nový zákon se pokouší posouzení vlivů na životní prostředí včlenit do územního řízení. Toto ustanovení je proto třeba změnit a uvést znovu do souladu i s Aarhuskou úmluvou. To nesplňuje ani zmínka o účastenství „zástupce veřejnosti“ dle § 23 v územním řízení.

20. Výhrady patrně vzniknou nejpozději při praktické aplikaci zákona i ke lhůtám, spojovaným s posuzováním vlivů záměru na životní prostředí v rámci územního řízení.

21. Nové nástroje jako jsou „územní souhlas“ a „územní opatření“ zjednodušují a zpružňují instrumentář územního plánování v souladu s potřebami a upřímně řečeno, jsou jedněmi z mála skutečných zjednodušení na úseku územního plánování, požadovaných kdysi zadáním obsaženým pro nový stavební zákon v příslušném usnesení vlády. Více jich je ve stavebním řádu, ale tím se ve svém příspěvku nezabývám.

22. Poslední nové nástroje územního plánování, jako „předkupní právo“ a „náhrada za změnu v území“ uvedené v §§ 101 a 102, jsou jen torzem původně zamýšleného bohatšího instrumentáře, který měl umožnit snadnější docílení majetkových změn pro prosazení koncepčních přestaveb v majetkově složitých podmínkách městské parcelace a vlastnické držby. Zmizely ze zákona patrně v připomínkovém řízení, na základě stanoviska vlády nebo pozměňovacích návrhů poslanců a je to škoda. Mířily totiž mimo jiné i k lepšímu zprůchodnění využití „brownfields“, k zamezení spekulativního bránění novému využití pozemků a staveb v zastavěném území a „šroubování“ jejich ceny, tedy k prosazení veřejného zájmu na ochraně nezastavitelných pozemků a nezastavěného území.

Tento letmý pohled na tu část nového stavebního zákona, která se týká územního plánování a rozhodování tedy spěje k závěrečnému shrnutí, že zákon sice v některých aspektech představuje určitý pokrok, ale nelze se zbavit dojmu, že některé změny zavedených pojmů a dosavadní praxe byly zbytečné, násilné a věci neprospívající, některé jsou dokonce krokem zpět a nenaplnily se mnohé naděje, s novým zákonem spojované. Celkový dojem je tedy z mé strany značně rozpačitý, provázený rozpornými pocity a frustrací ze zmařené příležitosti, která se nemusí brzy opakovat. Tyto rozpaky posiluje i fakt, že jsou sice souběžně připraveny a projednávány zákon o změnách souvisejících zákonů a zákon o vyvlastnění, ale nejsou připraveny se stejnou mírou preciznosti i prováděcí vyhlášky, jak předpokládají legislativní pravidla vlády. Dalším důvodem skepse je pak již zmíněný pilotní projekt na zpracování onoho nového nástroje územního plánování - „Politiky územního rozvoje České republiky“ a jeho hodnocení z hlediska vlivů na životní prostředí, který si lze najít na Internetu na www - stránkách MŽP v informačním systému EIA/SEA. To podle mého názoru zatím bohužel není dokument, který by naplňoval ambice formulované v návrhu nového stavebního zákona. Možná budu označen za sentimentálního dědka a staromilce, ale tuto úlohu podle mého názoru lépe plnily některé výstupy z „Koncepce urbanizace a dlouhodobého vývoje osídlení ČR“ z poloviny 90. let minulého století, které už přiznávaly plnohodnotnou úlohu „přírodní infrastruktuře“ území, měly vyspělou GIS grafiku a nazíraly problematiku vývoje především prizmatem území, jeho vlastností a limitů, nikoliv jako soupis obecných verbálních proklamací, náhodně a nedůsledně vybraných problémových území, doplněný o několik konkrétních záměrů dopravní a technické infrastruktury. Takový dokument nikoho na krajích ani na ostatních resortech nemůže ani inspirovat, ani cokoliv koordinovat, tím méně v mezinárodním kontextu a s ambicí na zajištění udržitelnosti vývoje na celostátní úrovni.

Omlouvám se, že končím pesimisticky, ale čeká nás ještě dlouhá cesta, než se splní naše naděje, spojované s novým stavebním zákonem. Měli bychom s tím ještě něco udělat.
Pojmem „veřejný zájem“ se často ohánějí prosazovatelé zájmů pohříchu velmi „soukromých“, skupinových, dílčích, krátkodobých proti zájmům dlouhodobým a obecným. Je často používán při obhajobě zákonů a dalších obecně právních předpisů, bez ohledu na fakt, že ty často řeší jen dílčí specialisovanou problematiku. Je občas používán jako „kyj“ na odpůrce záměrů nebo cílů, nesených třeba i správnou myšlenkou, bohulibým záměrem, ale současně pohledem příliš jednostranným.

V praxi veřejné správy například na úseku územního plánování a rozhodování často zjišťujeme, že takto speciálními předpisy hájené dílčí „veřejné zájmy“, např. k ochraně přírody a krajiny nebo k ochraně zemědělského půdního fondu, mohou v konkrétních podmínkách konkrétního území a zájmu působit nikoliv konzistentně, ale proti sobě navzájem. Vyvstává otázka, kdo nebo co je pak správným „arbitrem“ oprávněným rozhodnout, který zájem je „vyšší“, nebo zda lze nalézt jakousi „vyšší“ společnou hierarchickou úroveň veřejného zájmu, na které o tom lze rozhodnout. Zda existují subjekty a procedury, které to umožní a které legitimizují fakt, že výsledek bude z oněch původních hledisek dílčích veřejných zájmů sice neuspokojivý, neboť k jeho dosažení museli jejich obhájci připustit z jejich hlediska „nečisté“ ústupky, umožňující ale dosažení přijatelného kompromisu jako onoho vyjádření vyššího veřejného zájmu. Tím může být „zprůchodnit“ řešení onoho rozporu a umožnit další evoluční vývoj v území bez hromadění napětí z neřešení některých sociálních, ekonomických, environmentálních nebo jiných (dnes např. i bezpečnostních) problémů tohoto vývoje.

            Lidé pohybující se dlouho ve veřejné správě, chápané v původně zamýšleném slova smyslu „správa věcí veřejných, tedy všem příslušníkům dotčené občanské komunity společných“ (a tedy nikoliv jako „koryta“ a prostoru pro zneužívání úřední moci a veřejných prostředků pro své obohacení a pro své zájmy) brzy přijdou na to, že „veřejný zájem“ nelze obsahově věcně obecně definovat v nějakém předpisu; ale že je to pojem, jehož obsah se v daném konkrétním prostoru a čase musí vždy znovu hledat v procesu komunikace všech, jichž se konkrétní řešený problém dotýká, přímo i nepřímo. Obsah pojmu „veřejný zájem“ tedy vzniká vždy znovu v procesu komunikace mezi těmi, kdo k řešenému problému mají co říci. Právě úplnost a korektnost tohoto procesu je nejdůležitějším atributem oprávněnosti jeho obsahu. Řekněme si tedy něco více k těmto dvěma podmínkám.

            Úplnost tohoto procesu chápu tak, že slovo v procesu hledání onoho veřejného zájmu dostanou všichni, kdo k jeho úspěšnému řešení mohou objektivně přispět. Nejsou to tedy jen ti, jejichž vlastnická nebo užívací práva k pozemkům nebo stavbám mohou být přímo dotčena, nejsou to ani jen bezprostřední, ani jen vzdálenější sousedé a spoluobčané z dané nebo sousední obce. V mnou chápaném pojetí jsou to i ti, kdo mají aktivní zájem o dění v území, o životní prostředí, kdo mají vědomosti a znalosti, zkušenosti, kterými mohou přemýšlení o řešeném problému přispět. Tedy  např. i uznávaní odborníci v oborech, které mají co k řešenému území nebo problému co říci, i když v něm nežijí. Neboť jen tak je zajištěno, aby orgán veřejné správy, který o přípustnosti nebo nepřípustnosti nějakého záměru, vnášejícím změnu do současného funkčního využití anebo prostorového uspořádání území, vztahů mezi lidmi a prostředím nebo mezi lidmi navzájem rozhoduje, vycházel při svém rozhodování z řádně a úplně zjištěného stavu věcí, jak vyžaduje správní řád. Správa věcí veřejných je tedy mimo jiné i o odpovědnosti rozhodujících orgánů přizvat a vyslechnout všechny, kdo mají k řešenému problému co říci nebo si to alespoň myslí.

            Korektnost tohoto procesu pak ovšem nespočívá v tom, že se v rozhodnutí uzavírajícím celé řízení dá všem za pravdu. Ono to obvykle ani nejde. Spočívá v tom, že se všechny připomínky, námitky, podněty a argumenty odpovědně zváží z hlediska relevance k řešenému problému, míry, do jaké jsou motivovány soukromými nebo dílčími zájmy na úkor veřejných a dlouhodobých, závažnosti co do odborné úrovně i věcné správnosti, objektivity sděleného. Relevantní se pak využijí při formulování rozhodnutí, činěného ve veřejném zájmu a v odůvodnění rozhodnutí se věcně a bez emocí vysvětlí, proč nebyly ostatní zčásti nebo zcela respektovány. Ke korektnosti procesu patří v civilizovaném prostředí i možnost těch nespokojených žádat o přezkoumání věcné správnosti i korektnosti procesu opravnými prostředky veřejné správy nebo nezávislým soudem, které má odkladný účinek pro výkon takto napadeného rozhodnutí.

            Ke korektnosti takového procesu, určeného k hledání obsahu pojmu „veřejného zájmu“ případ od případu ale také patří, že potvrdí-li se splnění obou podmínek (úplnost účastníků a snesených podkladů pro rozhodnutí a korektnost procesu hledání konsensu, takže představuje všestranně nejpřijatelnější kompromis mezi různorodými dílčími zájmy), uplatňovatel připomínek, námitek, podnětů atd. se rozhodnutí podřídí. Každý jiný postoj je nedemokratický, porušující princip rovnosti občanů navzájem i před zákonem. Ve své podstatě je to více či méně skrytý útok na demokratické principy rozhodování o věcech veřejných, pokus učinit násilím některou stranu sporu neoprávněně silnější, privilegovanou.

            Už slyším námitku; přeci nemůže mít stejnou váhu hlas nebo názor nevzdělaného primitiva, jako odborníka na právo nebo jiné veřejné zájmy jako jsou ochrana památek, přírody, ovzduší, racionální hospodaření s půdou, vodou, surovinami a odpady...Nemůže mít stejnou váhu hlas úředníka placeného za obhajobu veřejných zájmů nebo poučeného environmentalisty jako sobeckého člověka myslícího jen na sebe, bez odpovědnosti za výsledek řízení vůči svým spoluobčanům! To opravdu ne. Tady je třeba zdůraznit onu svrchovanou odpovědnost pracovníka nebo orgánu veřejné správy, které celý proces vedou a získané informace vyhodnocují, když opakuji jejich povinnost vyslechnout vše, ale pak poučeně vážit získané podklady, informace, vyjádření a unést odpovědnost za přijetí rozhodnutí. Protože ani nečinnost není ve veřejném zájmu .

            Patří k přednostem veřejné správy ve vyspělých demokraciích, že důležité veřejné zájmy a spory v jejich hierarchii jsou oprávněny deklarovat jen kolektivní zastupitelské orgány a důležitá správní rozhodnutí jen k tomu kompetentní odborně zdatné úřady. Že existují přesná procesní pravidla, jak dospět k takovým rozhodnutím. Že fungují řádné i mimořádné prostředky k nápravě, pokud by přesto některý článek systému selhal.

Není proto žádného rozumného důvodu, proč by nemohlo být i naplňování obsahu „veřejný zájem“ podrobeno procesní právní normě, která by stanovila nikoliv taxativně, co je či není veřejný zájem (to by byla cesta do pekel), ale které orgány, za jakých podmínek a jakými procesy mohou dospívat k rozhodování o tom, co je na té které hierarchické úrovni veřejné správy „veřejným zájmem“, legitimizujícím v souladu s Ústavou omezení zájmů soukromých.

Ubylo by mnohých sporů o tom, zda lze jako veřejný zájem prosazovat např. těžbu nerostů soukromých společností, spojenou se zásahy do vlastnických a užívacích práv jiných soukromých osob, obcí a dalších subjektů a do ochrany veřejných zájmů na ochraně památek, přírody a krajiny, dopravní a technické obsluhy sídelní struktury, jiných ekonomických činností.

Novou vážnost by získaly takové disciplíny způsobilé nést informační i procesní tíhu dosahování dočasné shody na obsahu takového „vyššího“ veřejného zájmu, jako je vyvážený harmonický sociální, ekonomický a environmentální vývoj v konkrétním představitelném území a čase, jako je územní plánování či programování sociálně-ekonomického rozvoje. A veřejná správa by se stáhla v souladu s principy demokracie a tržního hospodářství z pokušení zasahovat silově do her soukromých a skupinových zájmů, zneužívat v jejich prospěch moc a veřejné prostředky, zpět tam kam patří - totiž k obhajobě oněch veřejných, tedy nám všem společných zájmů. Vyšlo by to nám všem levněji jak co do finančních nákladů, tak ztracených nervů a iluzí.

Deziluze při hodnocení schopnosti našeho současného systému veřejné správy včas, účinně a správně řešit potřeby společnosti a ochránit veřejné zájmy je tváří v tvář rostoucí nostalgii části společnosti při čím dál idealizovanějších vzpomínkách na předlistopadový režim nebezpečná. Pokračovat v některých chybách a selháních veřejné správy, které navozují v mnohých pocit narůstání „systému kolektivní nezodpovědnosti“, a to  tváří v tvář demagogické ideové masáži lidí se strany KSČM, která zbavena moci může kritizovat z pozice už 16 let trvající bezmoci v exekutivě a tudíž také  „neušpiněných rukou“ by nás mohlo demokraticky přivést zpět tam, odkud jsme před 16 lety utekli. Pocit „déja vu“ z dění na naší politické scéně se v posledních měsících vtírá do myslí nejen těch, kdo dostali napráskáno na CzechTechu 2005, ale už i těch, kdo „slyší trávu růst“. Měli bychom se rychle probudit.

A až  půjdeme v letošním roce k volbám, dívat se, kdo nám nabízí ve svém volebním programu právě nápravu správy věcí veřejných. Ne kdo nám dá větší platy, větší sociální dávky, více nezasloužených prebend a nereálných zázraků zdarma, ale jistoty, že poctivě zaplaceno můžeme dostat hlavně za poctivou práci, že budeme v relativním bezpečí, že se dovoláme rychle opory státu proti lumpům a zlodějům, že veřejná správa bude kvalitní, tzn. výkonná a rychlá a že nás nebude za naše daně šikanovat, ale bude nám sloužit. To především je teď „veřejný zájem“.

 

 

                                                           Ing. arch. Martin Říha v. r.

           

           

                                                                       nar. v roce 1945 v severních Čechách,

                                                                       autorizovaný architekt, působící

                                                                       ve veřejné správě na úsecích

 územního plánování a ochrany

 životního prostředí nepřetržitě

 od roku 1968 dodnes.

Zamyšlení Ing. arch. Martina Říhy

Jako Severočech působící ve veřejné správě na úseku územního plánování a ochrany životního prostředí jsem se zájmem očekával, jak se ve čtvrtečním pořadu „Otázky Václava Moravce- speciál“ 23. 3. 2006 projeví zásadní spor, vedený v současnosti o budoucnosti Mostecka mezi zastánci pokračování devastace osídlení a krajiny povrchovou těžbou uhlí po roce 2017 Velkolomem Čs. armády a těmi, kdo trvají na respektování tzv. „územních ekologických limitů těžby uhlí“ chránících sídla Černice, Horní Jiřetín a okraj Litvínova, zámek s arboretem Jezeří a lesy na jižních svazích Krušných hor. Jak premiér Paroubek z ČSSD, tak primátor Ústí n. L. Gandalovič z ODS se již k této problematice v minulosti veřejně vyjadřovali. V panelu seděl i zástupce KDU-ČSL Kubínek, jehož stranický kolega Ambrozek vede resort životního prostředí. Seděl v něm i zástupce Strany zelených pan Rabas z Chomutova, který by k tématu určitě také měl co říci. Je to koncepční spor o další orientaci ekonomické základny Podkrušnohoří a o státní energetické koncepci ve vztahu k životnímu prostředí, který má regionální, celostátní a dokonce globální souvislosti a význam (emise CO2 a klimatické změny). Václav Moravec se přesto tomuto, v kraji tak závažnému a v souvislosti s projednáváním konceptu územního plánu kraje aktuálnímu problému, vyhnul. K mému překvapení k tomu nezazněla otázka ani z řad diváků. Že by to téma po šarvátkách kolem Státní energetické koncepce z roku 2005 a konceptu územního plánu kraje z přelomu let 2005/2006 už bylo publicisticky nezajímavé a politicky „vyčpělé“? Nebo si ho hlavní političtí rivalové z ČSSD a ODS, kteří se už prezentací svých názorů k tomuto tématu v minulosti „odkopali“, nepřejí otvírat, protože jsou si dobře vědomi, že rozděluje veřejnost a potencionální voličstvo? K čemu pak taková předvolební divadla jsou?

Přitom je k tomu co voličům sdělit. Kromě občanů a zastupitelstva Černic a Horního Jiřetína se proti prolomení limitů postavilo už i zastupitelstvo a místní organizace ODS v ohroženém Litvínově. Zachování limitů požadují ve svých stanoviscích ke konceptu územního plánu kraje ministerstva životního prostředí a kultury, krajský památkový úřad, odbor životního prostředí Ústeckého kraje, Litoměřická diecéze. Český báňský úřad naopak trvá na dodržení Horního zákona a myslí tím zajisté ono ustanovení, že zásoby nerostu ve stanoveném a rozfáraném dobývacím prostoru je třeba racionálně vydobýt. Taktně při tom přechází možné významy slova „racionálně“, tedy „rozumně“ a druhou část téhož ustanovení horního zákona, totiž že to musí být v souladu s jinými veřejnými zájmy v území, chráněnými zvláštními předpisy. Za takový zájem je nepochybně možné považovat i ochranu osídlení, soukromého vlastnictví, zemědělské půdy, přírody a krajiny, památek a dalšího kulturního dědictví, lesů, vod, životního prostředí. S tím vším je velkolomová povrchová těžba, jdoucí doslova „přes mrtvoly“ (likviduje i hřbitovy), v rozporu. Těžbu je dnes navíc obtížné prohlásit za „veřejný zájem“, je-li těžařem nikoliv stát, jako v době vzniku horního zákona, ale soukromá nebo polosoukromá společnost.

A co se děje v dotčeném území? Mostecká uhelná společnost před rokem vypověděla smlouvu s AZ Konzult Ústí n. L. na monitorování změn terénu v okolí těžební jámy Velkolomu Čs. armády. Tři měsíce poté se utrhlo a zčásti sesulo cca 3 mil. m3 ze svahu pod arboretem Jezeří. Trhlina zasáhla do hloubky cca 200 m až k uhelné sloji. Tím bylo narušeno přinejmenším ochranné pásmo arboreta a zámku Jezeří jako chráněného souboru památek, byla ohrožena stabilita části území Černic a tím i správního území obce Horní Jiřetín, došlo k ohrožení vlastního důlního díla a zaměstnanců MUS v něm. V povolení těžby pro VČSA je Obvodním báňským úřadem v Mostě jasně stanovená podmínka, že každá taková událost má být těžařem neprodleně oznámena dotčeným správním úřadům. Ani obec Horní Jiřetín, ani Krajský památkový ústav žádné takové oznámení neobdržely. Naopak, MUS a. s. bránila přístupu do postiženého území jejich zástupcům i odborníkům z jiných institucí a snažila se malér co nejrychleji „zahladit“ na povrchu, aniž vyřešila a odstranila základní příčinu sesuvu, kterou je přílišné přibližování paty těžby k masivu Krušných hor, k smykovým plochám nasednutí terciérní výplně pánve na narušené a zvětralé svahy vlastního krystalinika, odlehčování stabilizující zátěže u paty krystalinika a neschopnost zabránit zatékání vod jak do zbytku oné těžbou redukované terciální výplně pánve, tak do puklinového systému tektonicky narušeného krystalinika a jeho svahových ssutí.

MUS a.s. nejen zredukovala monitoring pohybů masivu nad těžební jámou opuštěním pozorovací štoly pod Jezerkou a ztížením přístupu dalších subjektů do štoly pod Jezeřím, ačkoliv těžba pod nimi dále probíhá. Stáhla i personál, který tato zařízení alespoň hlídal, takže lze očekávat, že se drahé geofyzikální monitorovací vybavení štoly i kabel pro zásobování elektřinou stanou brzy trofejí nenechavců. Vzbuzuje to podezření, že MUS a. s. by se hodilo, kdyby do toho, co se v území kolem Jezeří děje, nikdo neviděl a kdyby nějaký pořádný sesuv chráněnou památku - arboretum i zámek Jezeří zlikvidoval. Dáme-li si dohromady tato fakta se snahou dosadit Ing. Hojdara do čela Českého báňského úřadu namísto JUDr. Makáriuse, protěžební postoj vládního zmocněnce pro Severozápadní Čechy Aubrechta, vstřícný vztah některých pracovníků stavebního úřadu v Litvínově, Krajského úřadu v Ústí n. L., Ministerstva průmyslu a obchodu a dokonce i Krajského památkového úřadu s těžařskou lobby, neskrývaný protektorský vztah ČSSD k zájmům ČEZ a odborářů zainteresovaných na pokračování těžby, nelze se ubránit dojmu, že namísto ochrany veřejných zájmů se tu připravuje jakési energeticko - těžební spiknutí proti ostatním obyvatelům a zájmům v oblasti. Ve sdělovacích prostředcích zastánci tohoto zájmu otevřeně lžou, když tvrdí, že prolomení územních ekologických limitů těžby je nezbytné pro zajištění energetické soběstačnosti země v energetických zdrojích, že je v souladu s energetickou politikou EU a počítá s ním Státní energetická koncepce. Naopak. Návrh na zrušení limitů těžby novým usnesením vlády MPO ve vládě neobhájilo a pod tíhou bilancí potřeb a zásob uhlí před limity i dalších argumentů MŽP tento bod návrhu usnesení z jeho konečného znění vypadl. Limity proto nadále platí a to by měl respektovat i koncept územního plánu kraje. Jenže nerespektuje, proti čemuž MPO nemá, jak jinak, žádné námitky. Energií se u nás plýtvá, když na srovnatelný produkt jí spotřebováváme stále ještě 1,8 x víc, než vyspělé země. Elektřinu i uhlí masivně vyvážíme, místo abychom si je chránily pro onu deklarovanou „soběstačnost“ v budoucnu. Celosvětový a evropsko-unijní tlak na omezení produkce CO2 navíc nedovolí krýt nárůst potřeby elektřiny a tepla nárůstem spalování uhlí. Šetřit bychom jím měli i jako perspektivní surovinou pro chemický průmysl budoucnosti.

MUS a. s. ovšem přes svou snahu omezit informovanost úřadů a veřejnosti, co se děje v území kolem Velkolomu Čs. armády, není jediným subjektem, který tu monitoruje seismicitu a pohyby masivu Krušných hor. Činí tak i geografové některých vysokých škol, odborníci geologických ústavů a firem i pracoviště Akademie věd. Nejde-li to po zemi přímo na místě, musí to jít zdálky nebo leteckým snímkováním. Jsou tak zaznamenané a zdokumentované nejen již zmíněné sesuvy z minulých let, ale i zcela čerstvé četné drobnější sesuvy posledních dní, které se s táním sněhu na horách, se srážkami, rozmrzáním a rozbřídáním zemin daly očekávat. Jsou zde zřejmé „střihy“ pozorovacích štol, narušení Podkrušnohorského převaděče vody, některých lesních cest nad velkolomem ČSA.

Jsou tu ale také varování před mnohem závažnějšími poruchami, bude-li se pokračovat v těžbě severovýchodním směrem k Černicím. Přichází například z postupně v odborném tisku publikovaných nových materiálů RNDr. Jana Marka, CSc. Také přesnými geofyzikálními měřícími metodami Akademie věd je prokázáno, že pohyby a rizika sesuvů se netýkají jenom oné terciální výplně pánve, jakou představuje ochranný pilíř s arboretem pod zámkem Jezeří, ale dokonce i vlastního masivu krystalinika Krušných hor, které se v obecném povědomí mylně považuje za stabilní! Část hřebene Krušných hor, představovaná tzv. Kateřinskohorskou klenbou, se zvedá. Současně dochází k plíživým a v čase nestejnoměrným posunům masivu Krušných hor jihozápadním směrem a k občasným náklonům hřebene směrem jižním až jihovýchodním, tedy v prostoru VČSA do stávající těžební jámy. Ochranný pilíř pod zámkem Jezeří s arboretem přitěžuje patu hlavního hřebene a stabilizuje okrajové narušené kry tohoto masivu. Každé jeho redukování těžbou, odlehčovacími řezy, považovanými těžaři naivně za opatření proti sesuvům, jeho izolování od dalších přitěžujících lavic terciální výplně pánve situovaných severovýchodně a chránících tak Černice a Horní Jiřetín, ohrožují stabilitu jižních svahů krystalinika a lesů na nich. To je řádově závažnější ohrožení, než k čemu tady zatím došlo ve svazích západně od Jezeří a pod ním!

Chtějí politici a státní úředníci riskovat takovýto scénář a sklízet plody nedostatku představivosti, nerespektování výstupů vědeckého zkoumání? Mohou voliči u politiků snášet takový deficit elementární předběžné opatrnosti, tvořící jeden ze základních principů udržitelnosti vývoje? To vše jen pro dočasný prospěch relativně malé skupiny podnikatelů a pracovníků dolů, neboť uhlí jako vyčerpatelný zdroj stejně jednou dojde a nelze na něm stavět budoucnost oblasti? Neodrazuje právě pokračující devastace území kraje povrchovou těžbou, energetikou, s tím spojené zhoršení životního prostředí a životní podmínky obyvatel perspektivnější podnikatelské aktivity od usazení se v tomto kraji? Nepodlamuje to jeho potenciál pro cestovní ruch, lázeňství, sport a rekreaci jako (na rozdíl od těžby uhlí) trvalé možnosti inteligentního podnikání se zdejšími přírodními zdroji a podmínkami?

Takovéto otázky bych čekal od Václava Moravce nebo od diváků v „Otázkách Václava Moravce - speciál“ v Ústeckém kraji. Nejsou-li položeny správné otázky, nejsou pro diváky zajímavé ani odpovědi. Největší mediální odezvu má pak logicky nikoliv jádro a účel pořadu, ale dodatečný „úlet“ premiéra Paroubka, když veřejně vyplísnil člena volebního týmu pana Starce, že uvedením mylného telefonního čísla do studia spolustraníkům z ČSSD zabránil podílet se na manipulaci s čísly o přízni diváků. To už ovšem nevypovídá tolik o problémech Ústeckého kraje, ale zato dost o pokleslé úrovni politiky i politické publicistiky a práci sdělovacích prostředků v celé zemi. Nejvyšší čas začít to měnit. Volby v červnu jsou první takovou příležitostí.

Podkategorie

Články v této kategorii vyjadřují pouze osobní názory jednotlivých autorů a nemusí se shodovat s postojem Společnosti pro trvale udržitelný život.

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License