Společnost pro trvale udržitelný život

„Meze růstu" jsou nejen názvem dnes už klasického díla, nejen názvem besedy STUŽ konané 2.12.2008, ale také stručným vyjádřením konečnosti světa a vyčerpatelnosti surovin, tedy skutečností, na jejichž pozadí se odehrávají veškeré úvahy o udržitelném rozvoji, Strategii udržitelného rozvoje ČR a její probíhající aktualizaci nevyjímaje.

Ing. Ivan DEJMAL

* 17. 10. 1946

†  6.  2.  2008

„Tak už smrt kosí na našem...“. Na tato slova jednoho ze spolužáků varnsdorfského gymnázia při pohřbu jiného kamaráda a spolužáka Ing. Jiřího Kříže jsem si s mrazením v zádech vzpomněl, když jsem poprvé zaslechl neuvěřitelnou zprávu, že zemřel Ivan Dejmal. Neuvěřitelnou proto, že ačkoliv byl po těžké operaci srdce, dřel Ivan do poslední chvíle na několika frontách. Jakoby tušil, že už mu nezbývá moc času a je toho třeba ještě tolik udělat. Na projektech, které spoluvytvářel s architekty a krajináři, na konferenci Tvář naší země 2008, na svých angažmá v České komoře architektů, ve Společnosti pro krajinu, Společnosti pro trvale udržitelný život, v Ekologické sekci Křesťanské akademie, ve Spolku pro obnovu venkova, v novém Ústavu paměti národa... Ivan Dejmal se narodil v Ústí n. L. a dětství prožil v tamní čtvrti Trmice. Zažil na vlastní kůži „sešup“ Ústí n. L. z krásného a bohatého města s nádhernou okolní krajinou na špinavé průmyslové město s jedním z nejhorších životních prostředí v Československu, ne-li ve střední Evropě. Zažil devastaci krajiny povrchovým dolem 5. květen a tlakovou plynárnou Užín kolem za jeho dětství ještě fungující tramvajové tratě ze středu města Ústí n. L. až pod svahy Krušných hor. Snad to ho společně s výchovou vedlo ke zvýšené citlivosti k přírodě a krajině. A začal opravdu „od píky“. V roce 1963 se nejdříve vyučil zahradníkem a pak teprve vystudoval Střední zemědělsko-technickou školu v Děčíně - Libverdě. Odtud se v roce 1965 vydal studovat Vysokou školu zemědělskou v Praze, kterou však tehdy ještě nedostudoval. V roce 1970 byl nejen za školy vyhozen, ale pro tzv. „podvracení republiky“ dokonce do roku 1972 a pak znovu mezi lety 1974 -76 za angažování se v protinormalizačních aktivitách uvězněn. Prožil si „reálně -socialistickou klasiku“ tisíců intelektuálů, kteří pracovali v „bratrsky“ okupovaném Československu v dělnických profesích jako vrtaři geologického průzkumu, myči oken nebo topiči v kotelnách. Vzdělání doháněl samostudiem a účastí na filosofických seminářích Prof. Patočky, pro které jednu dobu propůjčoval i vlastní byt. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a začal systematicky pracovat v její ekologické skupině, později založil a redigoval Ekologický bulletin. Po Listopadu 1989 byl přijat s výjimkou pro formálně neukončené vysokoškolské vzdělání na nově utvořené Ministerstvo životního prostředí. Vzápětí po rehabilitaci ukončil úspěšnou obhajobou a promocí přerušené studium na Vysoké škole zemědělské v Praze - Suchdole. V roce 1991 nahradil pro mnohé překvapivě prvního českého ministra životního prostředí RNDr. Bedřicha Moldana, CSc. ve vládě premiéra Petra Pitharta a tuto funkci úspěšně vykonával do voleb v roce 1992. I díky nim byla léta 1990 - 1992 nejskvělejšími lety MŽP a transformace celé České republiky, i když si dnes zásluhy za tuto dobu přisvojují jiní. Za ministrování Ing. Františka Bendy byl „uklizen“ nejdříve v letech 1993 - 94 do Českého ekologického ústavu (ČEÚ), pak v letech 1994 - 95 do Českého ústavu ochrany přírody (ČÚOP), až byl „vyakčněn“ nejen z veřejné správy, ale i z jejího odborného zázemí. Od roku 1995 působil až do své smrti jako nezávislý projektant zaměřený na krajinu a přírodu v územně - plánovací dokumentaci i v dílčích stavebních záměrech.

Ing. Ivan Dejmal, stejně jako první federální ministr životního prostředí Ing. Josef Vavroušek, CSc., nikdy nepatřili k „brčálově zeleným“, kteří á priori odmítají techniku a výstavbu jako prostředky k uspokojování lidských potřeb. Vždy se poctivě snažil hledat, zda neexistují projektová řešení, uspokojující záměry na zlepšení podmínek výroby, dopravy či dalších lidských aktivit, aniž by se dostávala do konfliktu se zasvěcenou ochranou přírody a krajiny. Bral takové problémy jako výzvy ke kreativnímu přístupu při jejich řešení, nikoliv jako prostor pro své zviditelnění kategorickými výkřiky „Ne!“, typickými pro některé „takyekology“. Byl ochoten nepředpojatě diskutovat a usilovat o zlepšení plavebních podmínek na Labi mezi Střekovem a státní hranicí se SRN, o podobě vodního díla Přelouč ke splavnění Labe do Pardubic, o budoucnosti jaderné energetiky. Logicky tím občas popouzel některé své potencionální spojence z environmentálních hnutí, ale vydobyl si tím zasloužený respekt u skutečných ekologů i skutečných politiků. Po exkomunikaci z veřejné správy spoluzakládal s Josefem Vavrouškem, Pavlem Šremerem a dalšími Společnost pro udržitelný rozvoj právě jako nevládní hnutí, sdružující spíše odborníky, než environmentalistické fanatiky. Byl si vědom, že další vlády po rozdělení ČSFR už nebudou otázkám životního prostředí přikládat význam, jaký si jeho stav vyžadoval akutně v roce 1990, že budou preferovat jiné priority transformace a k pokračování v načatém kurzu budou muset být tlačeny zvenčí. Z „bouřliváka“ se stal, možná i díky značným zdravotním problémům, stále více schopný pracant a vyjednávač, i když občasnými „výbuchy“ dokázal ještě zaskočit i pak. Táhlo ho to stále k tématu vztahů člověka ke krajině, k přírodě, k půdě, k těmto prazákladům lidské existence i duchovní inspirace. Byl hluboce věřící katolík a nám bezvěrcům občas ukázal překvapivá zákoutí víry jako možné opory člověka čelícího různým protivenstvím. Byl zvláštním způsobem smířen se světem přírody i lidí, jen s lidskou hloupostí a zlobou však bojoval do úpadu. Teď, na prahu práce v Ústavu paměti národa, tedy v této bitvě padl. Jak kdysi řekl Jan Werich: „jemu vyměřených nedožitých 62 let byl krátký život, protože toho mohl nejen k naší minulosti, ale i k dnešku a k zítřejšku ještě mnoho říci. Zatímco v tuto chvíli, na této planetě, je já nevím kolik třicetiletých, kteří tady už 400 let nemuseli bejt!“ Je to škoda pro nás pro všechny, ne jen pro jeho nejbližší - manželku Kateřinu a obě dcery, Martu a Hátu, na které myslíme a vyjadřujeme jim upřímnou soustrast.

V Praze dne 7. února 2008                                     Ing. arch. Martin Říha       

Brusel: Přilétám v sobotu. Na letišti mě vítá obrovský plakát, informující o tom, že v rámci týdne mobility proběhne v neděli den bez aut, že centrum Bruselu bude uzavřeno a doporučující využití posílené městské dopravy zdarma.

V neděli dopoledne během jednání výroční konference EEB vycházíme na Boulevard du Jardin Botanique – jednu z nejvíce dopravně zatížených ulic v centru Bruselu a nestačíme se divit – ulice je prakticky ucpaná – cyklisty. Organizátorům akce přeje i počasí a tak tisíce bruselanů – mladí, staří, rodinky i jednotlivci využívají nejen ulice, ale také všechny židličky venkovních kaváren a restaurací. A všude kola a kola. Bezmotorový provoz je jen občas narušen průjezdem městských autobusů. Když se na stejnou ulici vracíme po skončení konference, situace se již vrátila do normálu a ulice je opět plná aut.

Praha: Zde byla za Den bez aut určena (tentokrát alespoň shodně Ministerstvem životního prostředí i nevládními organizacemi) středa. Shodou okolností mám tento den jednání na MŽP a tak beru kolo, helmu, výstražnou vestu a vyjíždím – Dejvice – Vítězné náměstí – ucpáno, Letná – ucpáno, nábřeží od Palachova náměstí až k Výtoni – beznadějně ucpáno... Ucpáno samozřejmě auty, cyklistu jsem za 11 km cesty potkal jednoho. Na ministerstvu samotném nalézám ve stojanech v budově 3 další kola, před budovou ani jedno. Po cestě z ministerstva do Jinonic potkávám další dva cyklisty. Možná se mi to zdálo, ale asi 3krát mi dává přednost auto i když nemusí (že by aspoň takto někdo vyjádřil podporu Dnu bez aut?). Večer se v televizi dozvídám, že na kolech vyrazili i někteří ministři. Asi nejstatečnější byl Libor Ambrozek, který absolvoval cestu z Vršovic až na Klárov. Fotografie ministra Svobody, promenujícího se na kole po Hradčanech bez helmy ne tak dlouho po vážném úrazu páteře mne zrovna nepřesvědčují.

Vím, že se mnou mnoho lidí souhlasit nebude, ale já si myslím, že daleko účinnější by bylo zorganizovat, obdobně jako v Bruselu, Den bez aut v neděli, kdy by tuto myšlenku „vzalo“ daleko více nejen řidičů, ale také místních samospráv – může-li být přerušena doprava kvůli Mezinárodnímu maratonu, půlmaratonu ap. Ono takové dětské dopoledne, uspořádané na magistrále před Muzeem, by také mělo svou poezii.

Česká republika se vstupem do EU dostala konečně nejen geograficky a politicky, ale i funkčně a ekonomicky „zpět do Evropy“. Vedle nepochybně pozitivních politických, ekonomických, sociálních, environmentálních a bezpečnostních důsledků to sebou nese i nejrůznější důsledky územně-technické a při nedostatečné představivosti i negativní důsledky z nepřipravenosti. Jako každou změnu, i tuto lze hodnotit z hlediska silných a slabých stránek ČR, příležitostí a ohrožení ve všech sférách života. Vzhledem k zaměření semináře mi dovolte omezit se na ty, které jsou důležité z hlediska územního rozvoje, naší disciplíny územního plánování a mé specializace na vlivy na životní prostředí.

ČR se vstupem do EU stává součástí prostoru, který svou relativní politickou a hospodářskou stabilitou a životní úrovní představuje určitou atraktivitu pro migraci obyvatel nejen v rámci Evropy, ale v globálních souvislostech. Naše demografické vstupy pro zpracování ÚPP a ÚPD, kde stereotypní vývoj přirozenou měnou a migrací měl relativně stabilní proporce, se tak mohou výrazně změnit ve prospěch imigrace, se všemi z toho vyplývajícími „komplikacemi“ co do asimilačního potenciálu, vzdělanostní struktury ap. Je třeba s tím počítat.

Náš hospodářský prostor se stává součástí evropského prostoru s volným pohybem kapitálu, lidí, ekonomických aktivit, surovin i energií. Dosavadní zděděné územní limity takového pohybu jsou jen dočasné a brzy přestanou platit. Také s tím je třeba počítat. Impulsy pro rozvoj a změny v území už se nebudou rodit jen v našem omezeném „rybníku“; mohou přijít odkudkoliv a musíme tedy sledovat už nejen vnitrostátní „kolbiště“ zájmů, ale i kontinentální a globální souvislosti, komparativní výhody a nevýhody naší země, jako je poloha, kvalifikace pracovní síly, cena lidské práce, pozemků ap. Z toho můžeme při dostatečné předvídavosti těžit, ale při ignorování těchto nových výzev také mnohé „prohrát“. Záleží to na tom, jak udržíme krok s vývojem evropské legislativy, s podmínkami pro podnikání, standardy ochrany sociálních práv občanů i životního prostředí. Můžeme se stát rychle se rozvíjející ekonomikou, ale i odkladištěm přežilých technologií; designérským a inovačním centrem Evropy, nebo montážním závodem cizích nápadů a šrotištěm či skládkou Evropy. Záleží to na skutečné, ne jen deklarativní podpoře vzdělávání, výchovy, vědy a výzkumu a také na omezení „korupčního potenciálu“ našich politiků, úředníků státní správy a územní samosprávy.

Už 14 let se potýkáme s faktem, že ačkoliv obyvatel země statisticky nepřibývá, zábory ploch přírodního prostředí, zemědělské půdy, pozemků určených pro plnění funkcí lesa a zeleně v urbánním prostředí enormně narostly. Přitom zůstávají nevyužité rozsáhlé objekty a plochy po lidských aktivitách přírodě již odebrané, technicky vybavené a v dosahu existující dopravní obsluhy. Příliv nového kapitálu a nových ekonomických aktivit je proto třeba orientovat na tyto nevyužité nebo špatně využité plochy i za cenu investování do sanací starých ekologických zátěží a modernizace technické a dopravní infrastruktury i z veřejných rozpočtů. Cílem je přeci racionální funkční využití urbanizovaného území v duchu evropských tradic kompaktní městské zástavby, ne urbanistická anarchie na úkor přírody a krajiny, cestou „nejmenšího odporu“.

Společný obchodní prostor EU a odstranění bariér na hranicích vystavuje naše území v srdci Evropy a jeho dopravní infrastrukturu nové výzvě – zapojit se rozumně do sítě evropských cest a přenést přes naše území adekvátní, jeho environmentálním a hygienickým limitům odpovídající dopravní zátěž. To na jedné straně znamená dohonit zpoždění ve výstavbě a údržbě komunikací a zařízení pro všechny druhy dopravy na soudobou evropskou úroveň, ale také zajištění ochrany území a obyvatel před nadměrnou zátěží, přesahující únosné limity a schopnosti regenerace a fungování ekosystému i veřejného zdraví. Diferenciace podpory rozvoje jednotlivých druhů dopravy ve prospěch racionální a environmentálně příznivé dělby dopravní práce a naopak regulace druhů méně příznivých, zejména kamionové silniční dopravy, patří do instrumentáře rozumně se chovajícího státu, chránícího své obyvatele a životní prostředí. Podle stavu železniční, dálniční a silniční sítě, logistiky a kinematiky, telekomunikací i vodních cest se zdá, že u nás jsme v tomto směru poněkud zaspali. Nemělo by nás strašit, že to zdánlivě zakládá, ve skutečnosti jen na přechodnou dobu způsobuje negativní trend zvýšených záborů a nároků na území. Ten odezní po odstranění onoho „dluhu“, zpoždění za vyspělým světem. Důležité je dobré stanovení priorit a z nich odvozeného pořadí výstavby podle zátěží, nikoliv podle odporu proti jednotlivým prvkům systému. Nelogičnosti způsobí zbytečné problémy a zvýšené investiční nároky jinde – viz nešťastné předbíhání výstavby tzv. „městského“ okruhu v severozápadním segmentu Prahy oproti vnějšímu „silničnímu“ okruhu kolem ní, které vede k zbytečnému předimenzování vnitřního okruhu na úkor zděděných urbánních i přírodních hodnot a životního prostředí kolem něj.

Vzhledem k poloze ČR na rozvodí Evropy a jeho příslušnosti ke třem úmořím k nám kromě srážek až na nepatrné výjimky žádné povrchové toky nepřitékají, jsme pramennou oblastí Evropy a všechny vody od nás kromě odparu a podzemních zásob odtékají do sousedních zemí. Máme proto mimořádnou odpovědnost za stav a kvalitu podzemních i povrchových zdrojů pitné vody a čistotu odtékajících vod nejen vůči vlastnímu obyvatelstvu, ale i vůči mnoha dalším zemím Evropy. I to musíme vnímat při navrhování sídelní struktury, lokalizaci výrobních kapacit s nároky na vodu, technické infrastruktury k svádění a čištění odpadních vod.

Ještě před 15 lety jsme spolu s bývalou NDR patřili v Evropě k největším znečišťovatelům ovzduší. Dnes to již není pravda a ČR udělala za tu dobu obrovský pokrok ve snížení emisí škodlivin do ovzduší. Dosud se však dělíme o nejhorší místa v Evropě v měrných emisích znečišťujících látek do ovzduší na jednoho obyvatele a na jednotku produkce, emise znečišťujících látek z dopravy neklesly, ale stagnují a lokálně dokonce někde narůstají. Také zde nás čeká nezbytnost „dohonit“ vyspělé země Evropy a standardy životního prostředí zlepšit tak, aby i v tom byla naše země „konkurenceschopná“ jako místo k životu.

Podobný skok musíme udělat v omezení produkce odpadů a v hospodaření s nimi. Územní nároky odpadového hospodářství se musí přesunout z požadavků na plochy pro ukládání odpadů na plochy a distribuční sítě pro jejich tříděný sběr a druhotné zpracování. Musíme své území ochránit před černými skládkami nejen od vlastních „škůdců“, ale i nelegálních dovozců odpadů ze zahraničí. Starostové pohraničních měst a obcí, policie a celníci by mohli vyprávět.

Ochrana přírody a krajiny byla a je v ČR legislativně na vysoké úrovni od přijetí zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Doplněním o soustavu evropsky významných ptačích území a nalezišť v rámci sítě NATURA 2000 se přiblíží rozsah zvlášť chráněných území přírody k 20 % státního území. Protože některá ustanovení zákona se vztahují na ochranu přírody a krajiny v určité základní úrovni i na ostatní území, jsem přesvědčen, že legislativní ochrana přírody a krajiny je u nás až nadstandardní. To bohužel neplatí o skutečné vymahatelnosti práva v této oblasti. Ani všeobecné povědomí veřejnosti, podnikatelské sféry, pracovníků státní správy a samosprávy, ani pravomoci orgánů ochrany přírody a krajiny, vč. České inspekce životního prostředí, Policie ČR a podle speciálních zákonů ustavených stráží zatím nejsou na potřebné úrovni a zde máme co dohánět. Technická převaha různých „škůdců“, jako jsou majitelé rychlých motorových člunů, vodních skútrů, terénních motocyklů, čtyřkolek, automobilových „off-roadů“, sněžných skútrů ap. nad dozorovými orgány se volným vstupem cizinců na naše území výrazně zvýší co do intenzity. Nedokážeme-li tomu rychle čelit lepším technickým vybavením a zvýšenými pravomocemi příslušných orgánů, staneme se „rejdištěm“ pro „adrenalinové sporty“ i v národních parcích a chráněných krajinných oblastech, přírodních rezervacích a přírodních parcích. Pak nám progresivní legislativa nebude nic platná. Legislativa ochrany přírody a krajiny by však neměla být zneužívána k bránění některým investičním záměrům zejména v dopravní a technické infrastruktuře, nezbytným pro dohonění výše zmíněného „dluhu“ oproti evropským standardům. To se týká hlavně modernizace železniční a doplnění dálniční a rychlostní silniční sítě na hlavních transevropských a celostátně důležitých tazích, kde otázky nezní „zda“, ale „jak, resp. kudy“. Vetováním čehokoliv činí environmentalisté zemi medvědí službu a způsobenými odklady vytvářejí i zbytečné ekonomické problémy růstem investičních nákladů při odkladu příznivých ekonomických účinků. Východisko je ve funkční diferenciaci území celé ČR a stanovení územních priorit plochám a koridorům tak, aby byl funkční jak přírodní subsystém území, tak subsystém antropogenní, patrně ve formě jakýchsi překryvných, vzájemně se komplementárně doplňujících sítí. To vyžaduje obnovu systematických prací na Koncepci urbanizace a dlouhodobého vývoje osídlení ČR, nešťastně přerušených ze strany MMR v roce 1994 jako „bolševický přežitek centrálně – direktivního plánování“. Práce měly být orientovány jinak, než do roku 1990, ale ne zcela zastaveny.

Není cílem tohoto příspěvku podat vyčerpávající přehled o všech změnách, které přináší náš vstup do EU a ostatní proměny v globálním, evropském a středoevropském prostoru. Dovolte mi na závěr vrátit se k legislativě pro naši disciplínu, pro územní plánování a stavební řád. Starý stavební zákon č. 50/1976 Sb. v současném platném znění četných novel dosluhuje. Paragrafové znění nového zákona, které bylo v minulých měsících předloženo k veřejné diskusi, čelí zatím stále ještě závažným připomínkám a námitkám jak ze strany odborné veřejnosti, tak Svazu měst a obcí a jednotlivých orgánů územní samosprávy, tedy krajů, měst a obcí. Cítím tiché zadostiučinění, že nejvíce kritizován je fakt, že územní plánování zůstalo výkonem státní správy v přenesené pravomoci a dokonce se do nového zákona vrací stav, kdy mnoha obcím „bude rozvoj plánován odjinud“ – jinou obcí v úloze pořizovatele, namísto žádoucího stavu, kdy je územní plán především nástrojem „seberegulace“, samosprávným nástrojem občanské komunity kraje, města či obce, do kterého stát zasahuje jen kontrolou zákonnosti a ošetření „vyšších“ závazků a zájmů, jak jsem to v pracovní skupině MMR, MŽP a MV pro nový stavební zákon navrhoval již na začátku prací, ale byl odmítnut. Nemyslím, že obstojí argument MMR, že takto byl vládou ČR schválen již věcný záměr zákona a už s tím nelze nic dělat. Zákon v předložené podobě neplní ani jeden z důležitých požadavků zadání, aby byl logický, „průhledný“ a srozumitelný, komplikuje institucionální zajištění i procedury, aniž by tím zaručoval potřebnou pružnost a kvalitu obsahu. Opouští zbytečně některé osvědčené nástroje dosavadní praxe a zavádí sporné nové, zatímco možná „méně by znamenalo více“. Potřeba nového zákona a jeho prováděcích vyhlášek a navazujících metodik je však naléhavá zejména i proto, abychom dokázali včas a na úrovni čelit novým výzvám, z nichž jen některé jsem letmo načrtl výše. Proto by se teď naše pozornost a síly měly soustředit na jeho rychlé dopracování, projednání a chválení.

Úvaha Martina Říhy k otevření dálničního obchvatu Plzně.

 Na prelome rokov 2003-2004 sa po dvanástykrát uskutoční  - dnes už môžeme povedať tradičné, Silvestrovské stretnutie na Javorine. Iniciátormi boli predsedovia českej a slovenskej Spoločnosti pre trvalo udržateľný život Ing. Josef Vavroušek a RNDr. Mikuláš Huba, vtedy ešte jednej, československej STUŽky, ako sme ju dôverne volali. Realizátormi sa stali regionálne pobočky Bílé Karpaty z Uherského Hradišťa a Biele Karpaty z Trenčína.

 Pôvodnou myšlienkou bol neformálny protipól stretnutí k jarno-letným pracovným Bielokarpatským konferenciám. Rozdelenie Československa však dalo zimným stretnutiam omnoho hlbší zmysel. Pripomeňme si, čo o tom povedali hlavní iniciátori, citátmi z ich článkov pre 2. číslo československého týždenníka Mostov v roku 1993:

 Josef Vavroušek:  Nelze oddělit lidi se společnými ideály

„... Nesmíme připustit, aby po rozdělení Československa vznikl mezi Čechy a Slováky příkop lhostejnosti, neporozumění nebo dokonce nepřátelství. Nejen proto, že samostná Česká republika (stejně tak jako samotné Slovensko) nemá v dnešním rozbouřeném světě příliš mnoho šancí, ale také proto, že nám nemůže být lhostejný ani vývoj na východ a jihovýchod od nás, a to jak z důvodů pragmatických, tak i morálních a humanistických. Základem budoucí integrace Evropy jako celku by měly být podle mého nejen společné ekonomické zájmy, ale především humanismus a úcta k životu ve všech jeho formách, jak to ostatně vyplývá z kořenů evropské kultury. .... Prvním předpokladem je zřejmě solidarita a sounáležitost lidí oddělených fyzickými hranicemi. A pro mě – a doufám i pro ostatní – byl silvestrovský pochod z Velké Javoriny do Starého Hrozenkova jen dalším důkazem toho, že ani hranice nemohou rozdělit lidi, kteří se mají rádi a usilují o společné ideály.“

 Mikuláš Huba: O protikladoch, ktoré spájajú

„Čo bolo na masarykovsko-štefánikovskej idei spojenia Čechov a Slovákov do jedného štátneho útvaru geniálnejšie? To, že dávala inštitucionálny rámec tradičnému príbuzenskému vzťahu dvoch rečou si najbližších národov Európy, alebo skôr to, že spojila do jedného štátu dva národy, ktoré spolu vytvorili viac ako len súčet? Príťažlivá a vzájomne sa obohacujúca nebola totiž, povedané jazykom dialketiky, len tá príbuznosť, ale aj, ba možno práve, tá ich odlišnosť; dostatočne príbuzní, aby si neboli cudzí, dostatočne odlišní, aby jeden druhého nenudili a mali si čo povedať. ..... Spoločný štát sme si dali vziať. Slováci si dali vziať Prahu, Česi Dunaj a Tatry. Duchovnú spriaznenosť, ktorú symbolizuje práve táto naša Javorina a podjavorinský kraj, z ktorého pochodia ako Masaryk, tak aj Štefánik, nám môže vziať len naša vlastná malosť, pohodlnosť, ľahostajnosť a nevďak.“ 

 Ak nadviažem na posledné slová Maňa Hubu, tak práve protiklad pohodlnosti a ľahostajnosti nútil ľudí od Ašu až po Čiernu nad Tisou rôznej vekovej i vzdelanostnej úrovne za podpory zahraničných hostí zúčastňovať sa každoročne 30. decembra 17 km pochodu hrebeňom Bielych Karpát a párkrát prekročiť prírodou nevytvorenú hranicu. Rovnako zúčastniť sa 31. decembra za početnej podpory okolitého miestneho obyvateľstva Silvestrovského výstupu k symbolu bratstva Čechov a Slovákov na vrchol Javoriny a zaspievať si „neroztrhnutú“ hymnu a večer spáliť symbolickú hranicu. No nielen to. Stretnutia inšpirovali k celoročnej práci v spoločných cezhraničných projektoch, ktoré vyústili v roku 2000 – podpísaním zakladateľskej zmluvy opäť na Javorine - aj k vytvoreniu Euroregiónu Bílé-Biele Karpaty.

 Vstupom oboch susedov do Európskej únie sa z občasne budovanej a rušenej hranice stane opäť hranica vnútorná. Má zmysel pokračovať v zimných Javorinských stretnutiach? História nás neustále učí, že má. „Strážcami“ stretnutí sa stanú obetaví domáci z Výboru Javorinských slávností. A tak sa kruh uzaviera – stretnutia sa stanú protipólom letných pomaly dvestoročných Javorinských slávností a veci života sa správne navracajú do rúk miestnych ľudí. To však neznamená, že ľudia od Ašu po Čiernu nad Tisou i „zahraniční“ hostia z Euópy nie sú naďalej vítaní.

Patrně největší rozruch vzbudila studie Australské lékařské asociace (AMA - The Australian Medical Association) "Zdravotní dopady klimatické změny v Austrálii" (CLIMATE CHANGE HEALTH IMPACTS IN AUSTRALIA).

"Řekli mi, že nemohu říkat nic co by naznačovalo můj nesouhlas s vládní politikou", tvrdil dr. Pearman v rozhovoru pro ABC. Dr. Steve Morton, který je v CSIRO zodpovědný za výzkum v oblasti životního prostředí a energie pro ABC přiznal, že Pearmanovi nařídil, aby veřejně neobhajoval potřebu politiky redukce emisí skleníkových plynů, proti které se australská vláda opakovaně staví.

Osobní profil Dr. Pearmana ZDE

Osobní profil Dr. Morotna ZDE

Stanovisko Australské lékařské asociace:
Climate Change and Human Health