Celý text otevřeného dopisu převzatý z oficiálních stránek Václava Havla najdete niže.
Praha 8. prosince 2005
Vážený pane premiére,
rád bych Vás seznámil se svým postojem k možnému zrušení ochrany některých obcí, které doplácejí na to, že leží na hnědém uhlí.
Respektuji snahu vlády o prosperitu České republiky jako jednu z důležitých agend správy země. Její povýšení na hlavní ukazatel hodnocení však nesdílím. S velkou nelibostí například sleduji, jak se v naší politice po několikaleté porevoluční přestávce opět zabydlel čtyřiceti lety ověřený technokratický přístup ke krajině, k půdě, k historickému dědictví a k životu vůbec. Bohužel se v tomto ohledu levicové ani pravicové vlády neliší a to, nutno říct, nejen u nás. Růst spotřeby se stal společenským kultem a růst tohoto růstu zaklínadlem téměř všech vlád. Pamatuji se například, že někdejší dostavba jaderné elektrárny Temelín byla ospravedlňována odstavením tepelných elektráren v severních Čechách. Jak to dopadlo, víme všichni: vedle Dukovan a Temelína spalují tepelné elektrárny dál hnědé uhlí. Úspory energie jsou považovány málem za rouhání, protože hodnocena a prémiována je výroba, nikoli úspory. Ti, kteří se angažují na poli alternativních zdrojů, jsou začasté vysmíváni a považováni za jakési okrajové podivíny. Po dnes spotřebované energii však nezbude nic jiného, než krajina která se těžce a za velké peníze vzpamatovává z devastace, a obce vykořeněné ze svých sociálních a kulturních vazeb. Velkou ránu dostaly odsunem Čechů, druhou odsunem Němců a nyní by mohla být ztráta identity dokončena definitivním odsunem rozumu. Na rozdíl od předchozích rozhodnutí jsou však ta dnešní svobodnou demokratickou volbou a o to větší zodpovědnost vyžadují.
Jsou přece i jiné přístupy.
Kladu si otázku, zda je v dnešních podmínkách jednorázový a bezprostřední efekt těžby hnědého uhlí důležitější než staleté kořeny Horního Jiřetína a Černic. A která sídla přijdou na řadu příště, když je ani někdejší vládní záruky neochrání? Můžeme se nazývat kulturní zemí, když staleté historické dědictví přeměníme během několika let na energii, kterou navíc vyvezeme za hranice? Domnívám se, že kulturní dědictví je vyšší hodnotou než momentální zisk. Ostatně je to právě toto dědictví a náš vztah k němu, co z nás dělá svébytný národ. Bez zachování vlastní identity neuspějeme nejen ve sjednocené Evropě a ve světě, ale především před našimi vlastními potomky.
Vážený pane premiére,
bude-li vláda stát před rozhodnutím v této věci, uvědomí si, jak věřím, závažnost svého rozhodnutí a dá přednost hodnotám dlouhodobým před momentálními výhodami.
Váš
Václav Havel
Proč popisuji tak podrobně okolnosti našeho prvního setkání? Proto, že docela dobře ukazuje jednu z důležitých stránek Honzovy osobnosti. A totiž to, že Pup „trpěl“ obrovskou dávkou energie, kterou předával desítkám svých přátel a kamarádů a neuvěřitelnému množství aktivit. K těm, které už jsem vyjmenoval, mohu přidat celou řadu Kuličkiád, Drakiád a nejrůznějších výletů. A je třeba nezapomenout na jeho velkou a osudnou lásku - na kolo. Snad za všechny jeho cyklistické počiny bych zmínil cestu se Štěpánen Honem do Kazachstánu. Aby ti dva nejeli jen tak, vezli celou cestu pár symbolických kapek vody pro vysychající Aralské jezero…
Časem vedle EkoListu přibyla Pupovi ještě práce v Oživení, kterému v posledních letech dělal ředitele. Věnoval se tu zejména dvěma projektům. Prvním byl projekt předcházení střetům zájmů (hlavně na pražských radnicích) a upozorňování na takové konflikty. Druhou zásadní aktivitou byla propagace a – v dobrém slova smyslu – lobby bezpečné a příjemné cyklistiky v hlavním městě. Honza se se spoustou dalších lidí „motal“ okolo pravidelných pražských cyklojízd. Spolu s Martinem Marečkem a řadou dalších lidí následně rozjel projekt Auto*Mat, který se s Pupem jako svým mluvčím velmi rychle stal vůdčí aktivitou nevládek v oblasti dopravy v Praze.
Měl jsem možnost poznat Pupa jako novináře coby jeho kolega v redakci EkoListu, i z druhé strany pomyslné barikády jako státní úředník. Jako jeho šéfredaktor jsem oceňoval to, že se uměl ptát – cíleně, přesně, věcně a často i nepříjemně ostře. Po svém odchodu na ministerstvo jsem to poznal z druhé strany a, přes naše přátelství, mě Pup rozhodně ve svých otázkách nijak nešetřil. Honza se jako novinář nejradši věnoval kontroverzním tématům. Příkladů by se našla jistě celá řada a nemá smysl je vyjmenovávat. Ze své zkušenosti mohu ale potvrdit, že Honza psal své články vždy velmi poctivě, trávil nad tématem hodiny času, aby pronikl do problematiky, získával si všemožné informace a až na jejich základě si teprve tvořil nějaký náhled na to, jaká je realita. Zdá se to být samozřejmé, ale věřte mi, v dnešní novinářské branži patřil Honza k té zanikající čestné menšině.
Osobní kamarádství s Honzou je věcí, na kterou se nezapomíná. Na Pupově pohřbu řekl jeho dobrý kamarád Štěpán Hon mimo jiné, že Pup měl hodně široké srdce. Těžko to vyjádřit lépe. Honza měl nejenom hodně široké srdce, ale také otevřenou mysl, která pracovala se zdravou skepsí, ale také s optimismem až neuvěřitelně nezdolným. Pro mě osobně byl Pup vždycky jakousi zásobárnou – energie, myšlenek i nápadů. Byl pro mě také, nevím jak to říct lépe, něčím jako morální nabíječkou. Ve chvíli, kdy já jsem ztrácel naději, byl Pup z nás dvou skoro vždycky ten vnitřně silnější – ať už šlo o těžkou cestu ve skalách, nějaké novinářské dilema anebo něco osobního. Štěpán Hon ve své řeči o Pupovi řekl ještě další věc, která je stoprocentně pravdivá a o Honzovi mnohé vypovídá: Když získal pocit, že by se věc, pro kterou se rozhodl, měla uskutečnit a byl přesvědčen o tom, že je proveditelná, tak ho nic neodradilo od toho, aby to dokázal i okolnímu světu.
Na Pupa teď padla volba poroty Ceny Josefa Vavrouška. Ceny, která také nosí jméno Člověka, horolezce, chlapa se širokou náručí a otevřeným srdcem. Z toho, že Pup dnes tuto cenu dostane, mám - přesto, že jsem byl jedním z těch, kdo ho nominovali – zvláštní pocit. Cena Josefa Vavrouška se uděluje těm největším osobnostem udržitelného života u nás a často za celoživotní dílo. A Honza Bouchal byl ještě na začátku roku 2006 na takovou cenu příliš mladý, příliš rozevlátý a příliš mnoho toho měl ještě před sebou. Za čtrnáct dní bylo ale všechno jinak a Honza dnes Cenu Josefa Vavrouška dostává bohužel in memoriam. Jsem přesvědčený, že Honza si cenu s Josefovým jménem zaslouží. Kdyby tu Honza s námi dnes byl, myslím, že by seděl v publiku a nestál na pódiu. Ale nepochybuji, že jednou, za pár let, by ho právě tato cena jistě neminula. Protože Honza svojí osobností takřka dokonale ilustroval to, v čem spočívá podstata udržitelného života. V aktivitě spojené s odpovědností, otevřeností, přátelstvím a láskou.
Vyměnil bych všechny ceny a všechna laudatia za to, abych si dnes mohl dát s Pupem zase skleničku. To ale nejde a už nikdy nepůjde. A proto chci na závěr poděkovat Pupovi za to, co pro nás všechny, široké společenství svých přátel, svoji rodinu, ale i pro veřejný život v tom svém životě udělal. A děkuji porotě, že Janu Bouchalovi Cenu Josefa Vavrouška udělila. In memoriam. Na Pupovu památku. Doufám, že Cena Josefa Vavrouška pomůže k tomu, abychom na Honzův odkaz nezapomněli a nic z jeho práce nenechali ležet ladem. Je to naše povinnost vůči němu i nám samotným.
Dominantním vzorcem se stal kořistnický vztah k přírodě.Tento dosavadní vztah si ospravedlňujeme představou, podle níž příroda a vše přírodního původu má nižší hodnotu než to, co bylo vymyšleno člověkem a vyrobeno našima rukama. Podle této představy člověk přírodu svým přetvářením vlastně vylepšuje a zušlechťuje. Zapomínáme, že po technické stránce jsme sice schopni přírodu krok za krokem zatlačovat svými umělými výtvory, nejsme však schopni udržovat v chodu náš umělý svět poté, co by se zhroutily systémy přirozené."
Pokud má někdo právo objevit se v našem malém medailónku, je to určitě Doc. Ing. Josef Vavroušek, CSc., muž, jenž propagaci a prosazování ochrany životního prostředí zasvětil celý svůj život. Bývalý federální ministr životního prostředí se narodil 15. března 1944 v Praze a v tomtéž městě vystudoval strojní fakultu ČVUT. Roku 1968 se zúčastnil expedice do Lambaréné v Gabonu ležícím při pobřeží Guinejského zálivu. Jedná se o životní zážitek, jenž umožnil Josefu Vavrouškovi uniknout událostem srpna 1968, ale to je vedlejší efekt, spíše se jedná o událost, jež do značné míry předurčila jeho příští život. Ve čtyřiadvacetitisícovém (1987) městě Lambaréné, ležícím v údolí řeky Ogooué (1099 km), se nachází proslulá nemocnice, jež byla roku 1913 založena alsaským teologem, lékařem, muzikologem a hudebníkem Albertem Schweitzerem. Ten zde v této době působil a nemocnici založil převážně z vlastních prostředků. Expedice, jíž se budoucí československý ministr zúčastnil, měla za cíl přivést nemocnici materiální pomoc. Během půl roku (leden - srpen 1968) navštívila výprava čtrnáct afrických zemí.
"V moderní společnosti došlo v souvislosti s jednostranným rozvojem individualismu k jakési formě privatizace při vnímání času. Osvobození z pout ohledu na předky, ale i na potomky mělo člověku zaručit, že se stane tvůrcem svého vlastního osudu, a stejnou výzvu adresoval i svým potomkům. Individuální lidský život přestal být významným článkem v řetězci generací a přestal propojovat zemřelé předky s dosud nenarozenými potomky, se čas stal v dimenzi takto izolovaného lidského života."
Původním zaměřením technik a systémový analytik působil v letech 1975 - 1990 jako pracovník Výzkumného ústavu pro vědecký rozvoj v Praze. Na prahu sedmdesátých let pomohl Bedřichu Moldanovi s překladem a vydáním "Mezí růstu" od manželů Donelly a Dennise Meadowsových. Už v té době se zúčastnil ekologického hnutí, a to hlavně v rámci Ekologické sekce československé biologické společnosti při Československé akademii věd. V září roku 1989 spoluzakládá Kruh nezávislé inteligence a v listopadu téhož roku Občanské fórum.
"Instrumentální schopnosti našeho rozumu vedly k myšlenkovým výkonům, které se zdály ospravedlňovat postoj označovaný též jako pýcha rozumu. V důsledku omezené lidské racionality bývá vyřešení každého problému doprovázeno zpravidla vznikem řady nových vedlejších problémů. Velká část zdánlivě úspěšně vyřešených otázek spočívá pouze v přesunutí nákladů z řešitele na přírodu. Schopnost přírody velkoryse se vyrovnávat s negativními dopady lidské činnosti postupně klesá. Odkaz na vědu a techniku slouží jako jedno velké alibi pro stupňování našich dalších požadavků a očekávání všeho druhu."
"Sametová" revoluce znamenala velký přelom v životě Josefa Vavrouška. V letech 1989 - 1990 byl činný jako člen Koordinačního centra Občanského fóra, v roce následujícím se stává členem Občanského hnutí. V období mezi červnem roku 1990 a červnem roku 1992 zastává již zmíněnou funkci ministra životního prostředí ČR. Nejvýznamnějším počinem v rámci jeho působnosti byla první celoevropská konference ministrů životního prostředí na zámku v Dobříši v červnu 1991. Nejenže v jejím rámci proběhly takové téměř nepředstavitelné diskuze jako ty mezi zástupci světových bank a členy nevládních organizací; Josefu Vavrouškovi se z těchto setkání podařilo vytvořit jakousi tradici - obdobné setkání proběhlo o rok později ve švýcarském Luzernu, na podzim roku 1995 v bulharské Sofii a v červnu 1998 v dánském Aarhusu - zde se již s evropskými zástupci setkali i zástupci Severní Ameriky a střední Asie. Právě na této konferenci byla přijata Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí.
Dobříšské setkání má však i jednu pro mě trochu nepochopitelnou chybu - výsledkem třídenních debat byl i dvou a půl kilogramový sborník "Europe’s Environment – Dobříš Assessment", jež byl však vydán až se značným zpožděním v březnu 1995 při příležitosti Světového summitu pro sociální rozvoj v Kodani.
"Ke zvláště tíživým důsledkům nadměrné centralizace moderní společnosti patří infantilizace řadových občanů, která je původním jevem monopolizace politické i ekonomické moci v rukou poměrně malého počtu lidí."
Josef Vavroušek byl rovněž vedoucím československé delegace na konferenci v brazilském Rio de Janeiro v červnu 1992. V rámci svého sedmiminutového projevu nastínil možnost reorganizace Organizace spojených národů, jež místy vyvolávala i shovívavé úsměvy, ale nyní se k ní kompetentní osoby stále častěji vrací. OSN má podle Vavrouška po své reorganizaci vypadat asi takhle (pro více informací viz Mys dobré naděje od Pavla Nováčka):
OSN by podle Vavrouškovy představy měly tvořit čtyři specializované subsystémy: 1. bezpečnostní systém OSN s úkolem nalézat a prosazovat řešení mezinárodních konfliktů mírovou cestou. Měl být řízen Radou bezpečnosti OSN; 2. ekonomický systém OSN, umožňující geopoliticky vyvážený globální ekonomický rozvoj prostřednictvím spravedlivých globálních ekonomicko-právních pravidel v podobě závazných úmluv, finančních, obchodních a jiných opatření, plně tržně kompatibilních, prováděných Ekonomickou radou OSN; 3. sociální systém OSN, podporující sociální jistoty, vzdělanost, kulturu, zdravotní péči, osvětu a příbuzné oblasti prostřednictvím Sociální charty OSN; 4. environmentální systém OSN, soustředěný jednak na klasickou ochranu přírody a krajiny a jejich revitalizaci, jednak specificky na tvorbu životního prostředí člověka. Enviromentální systém měl být řízen Radou pro životní prostředí OSN.
Uvedené subsystémy by byly na sobě nezávislé, ale na druhou stranu by velice úzce spolupracovaly. Vavroušek rovněž požaduje vytvoření dvou rovin rozhodování - a to centrální a regionální, podle následující zásady: stát nemá dělat nic, co může udělat někdo jiný. Stát má zároveň dělat to, co nemůže udělat nikdo jiný. A do třetice by měl existovat celosvětový orgán, který by dělal vše, co nemůže dělat stát. Jedná se o nanejvýš zajímavé spojení principu subsidiarity a centrálního rozhodování.
"Dnešní přístup naráží na omezení, jež souvisejí s nedostatkem úcty člověka k přírodě. Rozsah našich intervencí již natolik vzrostl, že prostřednictvím zpětné vazby ekologických pohrom a poškození zpochybňuje jejich původní smysl, tedy zvýšení naší kontroly nad přírodním prostředním. Běžná součást chápání naši vlastní svobody je přesvědčení, že člověk stojí vysoko nad ostatními živými tvory."
Po neúspěchu Občanského hnutí ve volbách v červnu 1992 vyvíjí Josef Vavroušek činnost v nevládním sektoru: v září 1992 iniciuje založení dobrovolné neziskové Společnosti pro trvale udržitelný život, kteréžto předsedou se stává. Přednáší na řadě vysokých škol v Čechách, na Slovensku a také v Cambridge ve Velké Británii. Na jaře 1994 vyráží do USA, kde absolvuje cyklus 22 přednášek. Je autorem pěti knih (např. "Životní prostředí a sebeřízení společnosti", 40 studií a asi 150 odborných článků, zejména z oblasti kybernetiky, teorie systémů, teorie rozhodování a péče o životní prostředí.
19. března roku 1995 na něj a jeho dvacetiletou dceru Petru padá v sedle Parichvost v Roháčích lavina.
V roce 1996 obdržel spolu s Vlado Čechem a Karlem Krylem cenu Františka Kriegla. Všichni tři ji obdrželi in memoriam.
Roku 2002 mu prezident Václav Havel udělil Medaili za zásluhy I. stupně. Jedná se o státní vyznamenání České republiky, jež je udělováno za všeobecné zásluhy o stát či územně samosprávný celek. Medaile má tři stupně.
Od roku 1996 je udělována cena Josefa Vavrouška. Tu založila Nadace Charty 77 a uděluje ji za pozitivní řešení vzájemně spjatých ekologických, sociálních a ekonomických problémů. Ve dvou případech cenu obdrželi i slovenští laureáti (Ľubica Trubíniová a Mikuláš Huba). Návrhy na kandidáty zasílá veřejnost. Výsledného laureáta potom vybere dvanáctičlenná porota složená z odborníků a osobností z oblasti životního prostředí.