Leč neuplynulo snad ani čtrnáct dní a ten hoch se objevil znovu, vrátil mi zapůjčené materiály a chtěl další. Z rozhovoru jsem ke svému překvapení poznal, že to, co jsem mu půjčil nebo věnoval nejen přečetl, ale věděl, co v tom je a jak je to myšleno. To mě dost mile překvapilo a samozřejmě jsem mu půjčil další literaturu a pak jsme se o ní bavili a poznal jsem, že je to velice rychle chápající kluk s velkým zanícením pro věc. Nastoupil do VÚVTR, což byl Výzkumný ústav vědecko technického rozvoje, patřící Federálnímu ministerstvu pro technický a investiční rozvoj. Tam dostal na starost právě problematiku životního prostředí, která v té době začala být pro „stranu a vládu“ dosti palčivá.
Ekologická sekce Biologické společnosti ČSAV totiž v roce 1984 zpracovala Zprávu o stavu životního prostředí v ČSSR a předala ji „straně a vládě“. Současně se ji podařilo dostat ven a vyšla nejen v Le Mondu, ale vysílala ji na pokračování Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. To byl ovšem průšvih, protože se občané dozvěděli, v čem žijí. A tak politici museli udělat různé úlitby a proto, kromě jiného, vytvořili při VÚVTR oddělení, které mělo zkoumat co s tím. A tam dostal v roce 1984 tento tzv. státní úkol Pepa Vavroušek.
Jenže ten se ho ujal s velkou vervou. Vytvořil asi dvaceti až třicetičlenný poradní tým z nejlepších odborníků přírodních a společenských věd v té době u nás. Ten měl za úkol vypracovat návrh na změny v řízení životního prostředí. Po několika seminářích a vypracovaných dílčích zprávách zpracoval Pepa závěrečnou zprávu, která byla tak dobrá, že nikdy za minulého režimu nebyla realizována. Knížka s charakteristickým názvem „Životní prostředí a sebeřízení společnosti“ byla připravena k vydání v září 1989 a proto mohla vyjít hned v dubnu 1990. Byla základem pro další řízení péče o životní prostředí. Bohužel je dosud nerealizovaná v plném rozsahu. .
Samozřejmě, když jsme poznali, co je Pepa zač, najmenovali jsme ho v polovině osmdesátých let do výboru Ekologické sekce Biologické společnosti ČSAV. Ta organizovala každý měsíc semináře a jednou ročně velká odborná sympozia k problematice životního prostředí. Z nich se publikovaly velmi zajímavé materiály a přidávaly se i překlady nejnovějších zahraničních publikací. Ekologická sekce v té době byla hlavním informátorem odborné i laické veřejnosti o stavu životního prostředí a jeho řešení. Pepa tam dokonale zapadl. Na začátku roku 1989 se aktivně zúčastnil i schůzky s tajemníkem ÚV KSČ Rudolfem Hegenbartem, který v rámci „perestrojky“ chtěl na problematice životního prostředí získat politické ostruhy. Vylíčili jsme mu velice otevřeně skutečný stav hrozivých problémů a on na nás chtěl vypracování návrhů na řešení. Leč nakonec naše pracovní skupina byla konzervativním křídlem v partaji rozprášena.
Už v průběhu roku 1989 Pepa byl jedním ze zakladatelů Kruhu nezávislé inteligence. A samozřejmě byl u vytvoření Občanského fóra a zasedal od začátku v Laterně Magice. V polovině roku 1990 byl jmenován do funkce ministra a předsedy Federálního výboru životního prostředí a vytvořil příslušné ministerstvo.
Když jsem odešel z českého Ministerstva pro životní prostředí, nabídl mi, abych od ledna 1991 k němu nastoupil jako poradce. Byla to opravdu velice dobrá a radostná spolupráce, protože Pepa byl naprosto neformální ministr. Samozřejmě chodil domů pěšky a přes rameno měl tu svou známou odřenou četnickou tašku, ve které si nesl materiály k prostudování. Kdo ho potkal v jeho zelené bundě a džínech, jistě by nevěřil, že je to pan ministr. Když jsem k němu přišel někdy večer do kanceláře, našel jsem ho, jak si po celém dnu rovná v obleku záda vleže na podlaze, má zuté boty a v této poloze se mnou projednával příslušné záležitosti. Byl neuvěřitelně přátelský ke všem svým spolupracovníkům a všichni bychom se přetrhli, když si něco vymyslel. A vymýšlel si toho hodně.
Nejslavnější příklad takového vymýšlení bylo jeho rozhodnutí svolat v roce 1991 všechny evropské ministry životního prostředí na Dobříš. Pepa během tohoto setkání navázal s většinou z nich naprosto neformální vztahy a určitě to také přispělo k úspěchu jednání. Dobříš se stala pro evropské životní prostředí pojmem a položila základ pro budoucí spolupráci a setkávání ministrů životního prostředí a pro utvoření Evropského centra pro životní prostředí, což obojí funguje dosud.
Kromě jiného se nám také podařilo přesvědčit osobního tajemníka britského Prince Charlese, který se zabývá i problematikou životního prostředí, aby při své návštěvě České republiky v roce 1991 navštívil i zámek Jezeří u Mostu. Ten se za minulého režimu podařilo zachránit jako významnou kulturní památku před likvidací těžbou. Doufali jsme, že až uvidí, v jak katastrofálním stavu zámek po opuštění vojskem je, přispěje nějakou tou librou na jeho obnovu.
Součástí oficielní návštěvy byla večeře na Hradě, při které Pepa s Evou seděli u hlavního stolu s Princem Charlesem a Dianou, s panem prezidentem Havlem a paní Olgou a s dalšími nejvyššími představiteli státu. Druhý den se na Ruzyni konalo oficielní rozloučení včetně červených koberců a Čestné hradní stráže a Charles odstartoval se svým letadlem, které sám pilotoval. Za chvilku přistál na letišti v Žatci. Návštěva Jezeří byla totiž více méně soukromá po skončení oficielní části. Bylo to poprvé, kdy představitel západního státu přistál na vojenském letišti ještě fungující Varšavské smlouvy. Po vystoupení ho vítal Pepa jako starého kamaráda. Pak jsme jeli přes měsíční krajinu Severočeské uhelné pánve se zastávkami, které princem očividně otřásly. Stav zámku byl pro něj dalším otřesem. Leč odletěl z Žatce a ani Pepův šarm z něj žádné libry nevyrazil.
Po prohraných volbách v roce 1992 musel Pepa odejít od rozdělané práce, což pro něj byl určitě největší šok. Přešel nejprve do Ústavu aplikované ekologie v Kostelci n.Č. lesy, později pak na Fakultu sociálních věd UK, kde předával své znalosti mladé generaci. Měl již připraven projekt založení samostatné Katedry sociální ekologie (Ekologie člověka), jeho práci dokončil až Ivan Rynda.
Ekologická sekce skončila svou činnost prakticky hned po Listopadu, protože většina členů jejího výboru se ujala různých funkcí na obou ministerstvech životního prostředí, která vedli Moldan a Vavroušek. Všichni ostatní členové se s nadšením té doby vrhli na různé úkoly, spojené se zlepšováním životního prostředí. Ale všem nám chyběla možnost setkávání a diskutování o nejrůznějších ekologických problémech, jak jsme na to byli zvyklí. Proto v roce 1992 založil Pepa na troskách Ekologické sekce Společnost pro trvale udržitelný život a stal se jejím prvním předsedou. Ta pokračuje v tradici besídek Ekologické sekce ve velice rozšířené podobě dosud.,
Jedno březnové pondělí v roce 1995 jsme měli v podolském Domečku schůzi výboru STUŽ, na kterou měl Pepa přijít. Byl s dcerou Petrou na horolezecké túře na svém milovaném Slovensku a měl se vrátit tak, aby schůzi stihl, ale stále nepřicházel. Eva spěchala domů, protože předpokládala, že jim ujel vlak a přijedou večerním rychlíkem. Bohužel nepřijeli.
Pepovi by bylo letos neuvěřitelných šedesát let.
Jaroslav Stoklasa, duben 2004
Keď v roku 1995 vyšiel historicky prvý odpočet stavu európskeho životného prostredia, v jeho úvode sa písalo, že duchovným otcom celého procesu, nazvaného Životné prostredie pre Európu, bol Josef Vavroušek. Spomenutá správa má výstižný podtitul – Dobříš assessment – Dobříšske hodnotenie. To preto, lebo celý proces Životné prostredie pre Európu sa začal písať v júni 1991 na zámku Dobříš pri Prahe. Práve tam sa totiž konala prvá Pan-európska konferencia ministrov životného prostredia. A jej iniciátorom a hlavným organizátorom bol práve Josef Vavroušek.
Josef sa snažil vtlačiť dobříšskej konferencii svoj pohľad na náš kontinent, chápaný ako jednotný, veľmi krehký ekosystém, strádajúci mnohými environmentálnymi problémami, riešenie ktorých si vyžaduje intenzívnu a dobre koordinovanú starostlivosť, ako na národnej tak aj na medzinárodnej úrovni. Ale nielen to. Celoeurópske snahy o zlepšenie životného prostredia na našom kontinente sa v Dobříši považovali za najsľubnejšiu platformu pre žiadúcu integráciu východnej a západnej Európy, rozdelenej štyri desaťročia Železnou oponou. Malo ísť o integráciu na báze spoločného prechodu na trajektóriu trvalej udržateľnosti. Nikdy predtým, a žiaľ ani potom – napriek všetkým integračným kampaniam a rituálom – sa táto vízia nezdala byť taká reálna, ako práve v časoch Dobříše.
Svedčia o tom aj závery dobříšskej konferencie, ktoré boli veľmi sľubné. Ministri sa o.i. zaviazali:
- zlepšiť Európsky informačný a monitorovací systém životného prostredia a urýchlene ustanoviť Európsku agentúru životného prostredia, ako inštitúciu Európskeho spoločenstva (dnešnej EÚ – pozn. aut.), ktorý by bola otvorená aj pre nečlenov ES,
- koordinovať európsku legislatívu, programy a politiku v oblasti životného prostredia, vrátane regionálnych programov, programov pre veľké povodia a také dopravné systémy, ktoré rešpektujú životné prostredie,
- pokračovať v diskusii o zásadných zmenách v hierarchii ľudských hodnôt a spôsoboch správania sa,
- zlepšiť fungovanie jestvujúcich medzinárodných organizácií, zameraných na životné prostredie a integrovať environmentálnu dimenziu do systému OSN,
- zintenzívniť ochranu prírody v Európe,
- do konca r. 1993 publikovať správu „Stav životného prostredia v Európe“ a v pravidelných intervaloch ju aktualizovať,
- zorganizovať podobnú pan-európsku konferenciu ministrov životného prostredia vo švajčiarskej konfederácii.
Čo sa z týchto zámerov podarilo uskutočniť? Pomerne veľa, aj keď vari nič v ideálnej podobe. Poďme po rade:
Prvý záväzok sa splnil v podobe vzniku Európskej environmentálnej agentúry so sídlom v Kodani, ktorá má skutočne celoeurópsku pôsobnosť. Do života sa uviedli nové monitorovacie mechanizmy, o.i. systém CORINE, ktorý slúži na vyhodnocovanie stavu zmien využitia zeme a krajinnej pokrývky.
Určitý pokrok nastal aj vo sfére súvisiacej s druhým záväzkom. Jednoznačne sa to týka rozšírenej EÚ, ktorá má dnes dvakrát toľko členov, ako v časoch Dobríše, ale aspoň sprostredkovane aj ostatných európskych krajín, signatárov európskych dohovorov, či dohovorov EHK.
Vo fungovaní medzinárodných inštitúcií, zameraných na životné prostredie, veľký pokrok od čias Dobříše nenastal. K reforme OSN podľa predstáv Josefa Vavrouška dosiaľ nedošlo, hoci na Svetovom summite v Johannesburgu a k niečomu podobnému práve z iniciatívy EÚ schyľovalo, ale napokon pre odpor Spojených štátov to nevyšlo. Čo viac-menej funguje, to je práve už spomínaný proces Životné prostredie pre Európu na pôde Európskej hospodárskej komisie pri OSN.
Piaty záväzok hovorí o zintenzívnení ochrany európskej prírody. Tu sú výsledky nejednoznačné. Európska príroda ďalej chátra a zvlášť na východ o bývalej železnej opony čelí novým výzvam a hrozbám, napríklad zo strany výstavby diaľnic či komerčného cestovného ruchu. Vo sfére inštitucionálnej by mala byť prínosom často diskutovaná NATURA 2000.
Jednoznačne sa plní záväzok č. 6, a to v podobe už spomínaných Dobříšskych hodnotení, ktoré predstavujú unikátnu, na dáta a fakty bohatú správu o stave životného prostredia Európy. Dosiaľ vyšli tri takéto správy a ostatnú predstavili na vlaňajšej pan-európskej konferencii ministrov životného prostredia v Kyjeve.
A po 7: Od Dobříše sa uskutočnila sa nielen konferencia vo švajčiarskom Luzerne, ale po nej aj ďalšie tri: v bulharskej Sofii, dánskom Aarhuse a ukrajinskom Kyjeve. Každá z nich mala svoje silnejšie i slabšie stránky, ale každá z nich priniesla niečo nové, niečo, čo systému starostlivosti o ZP Európy dá nové kontúry a pravidlá.
Ako ste si možno všimli, vynechali sme zmienku o plnení záväzku č. 3.
Vari na žiadnom zo spomenutých bodov programu nezáležalo Josefovi tak, ako práve na tomto. V rozširujúcej sa Európe sa síce veľa hovorí o hodnotách, ale čím ďalej tým viac nad nimi víťazia kompromisy a pragmatické záujmy. A tak to vyzerá aj s tretím záväzkom z Dobříše a jeho miestom v európskej environmentálnej agende. Už na nasledujúcej, luzernskej konferencii, tento rozmer v zameraní ministerského programu chýbal. Do luzernského Memoranda, ktorým európski ochranári apelovali na ministrov, Josef okrem iného napísal aj toto:
„Koreňom všetkých príčin globálnych environmentálnych problémov je jeden kľúčový faktor: konkrétne ľudské hodnoty, ktorými je presiaknutá či determinovaná naša euroamerická či „severná“ kultúra.
Sebectvo, hedonizmus a ziskuchtivosť sú hlavným hnacími silami „severných“ ekonomík, ale súčasne jedmi, ktoré otravujú vzťahy medzi ľuďmi, rovnako ako aj medzi ľudskou spoločnosťou a prírodou.
Vyhnúť sa nebezpečenstvám plynúcim z ďalšieho znečisťovania vzduchu a vody, sociálnych výbuchov, anarchie, reťazových bankrotov, násilia a kriminality, ako aj ohromných migračných vĺn, smerujúcich z Východu na Juh na jednej strane a odvrátiť nebezpečenstvá spojené s pokračovaním egoistického a plytvajúceho západného spôsobu života na strane druhej, sa dá jedine prostredníctvom pan-európskej kooperácie, založenej na našom zmysle pre solidaritu a prirodzenú zodpovednosť.
Musíme nájsť rovnováhu medzi ľudským právami a slobodou na jednej strane a ľudskou zodpovednosťou za ostatné bytosti a celú planétu Zem na strane druhej, medzi individualizmom a kolektivizmom, medzi sebauspokojovaním a rešpektovaním prírody...
Úlohy, o ktorých hovoríme, sú pravdepodobne najdôležitejšími úlohami našej doby...“
Bolo to skvelé a málokto s tým mohol úprimne nesúhlasiť. A predsa. Na stretnutie, kde sa malo o tejto časti Memoranda diskutovať, nás prišlo len pár. Podobne dopadol aj pokus vytvoriť v celej strednej a východnej Európe funkčnú sieť organizácií pre trvalo udržateľný život. Josef sa v rámci európskeho ochranárskeho hnutia ocitol tak trochu v pozícii generála bez vojska. Obávam sa, že to pre neho bola, po zániku Federálneho výboru pre životné prostredie a rozpade Československa, ďalšia rana. Viac ako Európa ho vtedy pochopila ochranárska Amerika. Manželia Meadowsovci, Amory Lovins, Susan Murcott, balatonská skupina...
O tom, ako by vnímal a hodnotil náš vstup do EÚ, sa dá uvažovať len v hypotetickej rovine.
Vzhľadom na svoje varovania pred vznikom novej opony, rozdeľujúcej Európu, tentoraz nie železnej, ale elektronickej č informačnej i vzhľadom na to, že vždy tvrdil, že životné prostredie nepozná hranice, si myslím, že Josef by rozšírenie asi privítal, aj keď (asi) nie celkom bez obáv.
Čoho by sa asi bál, to je vývoz špinavých technológií smerom na východ, prispôsobovanie celoeurópskych environmentálnych štandardov tým najviac zaostávajúcim krajinám, šírenia sa konzumerizmu ako dominantného životného štýlu, pokrytectva neúprimne myslených sľubov a nesplnených záväzkov, nárastu arogancie voči východným susedom a určite ešte mnohých ďalších vecí, veď Josef trpel vysoko nadštandardnou citlivosťou, vnímavosťou, schopnosťou empatie i predvídania.
Navyše, hoci mysliteľ, vychádzajúci z “echt“ európskych duchovných rozmerov humanizmu, presahoval tento tradičný európsky myšlienkový rozmer minimálne v dvoch smeroch: smerom k tretiemu svetu a globalizmu a smerom k veciam presahujúcim samotného človeka, teda k “mimoľudskej“ prírode.
Isté je len to a s odstupov času sa táto istota umocňuje, že s josefovou absenciou a určitou nenahraditeľnosťou sme sa nedokázali dodnes vyrovnať. Nepostihuje len nás, ale aj Európu a svet. A preto som dvojnásobne rád, že Josef prežíva aspoň v nás.
Ďakujem Vám!
Mikuláš (Maňo) Huba
Union Carbide postavila v Bhopálu velkou chemičku na výrobu jedovatých pesticidů. Příliš se jí nedařilo, neboť chudí indičtí zemědělci na její drahé a často i nebezpečné pesticidy neměli peníze. Mnohé výrobní kapacity proto odstavila. Nejnebezpečnější ale provozovala dál. Aby ušetřila, neprovozovala všech 6 ochranných systémů. Např. na chlazení ušetřila denně asi 50 USD. Ze stejných důvodů měla vypnutý i systém výstrahy. Osudnou noc uniklo více než 40 t prudce jedovatého metylizokyanátu, dále unikl kyanovodík, tetrachlorethylén, chloroform, těžké kovy ad. Mnozí lidé se udusili v postelích, mnozí další na útěku v ulicích. Onu strašnou noc na následky havárie v Bhopálu zemřelo asi 8 000 lidí. Dalších 12 000 lidí na následky katastrofy zemřelo v uplynulých 20 letech. Na zdraví je postiženo dalších asi 500 000 lidí, dnes už tří generací. Union Carbide po té ukončila činnost v Bhopálu a areál své chemičky zamořený četnými jedy ponechala osudu. I když tehdy byla havarijní legislativa v počátcích, šlo o postup v USA nemyslitelný. Zbavit se odpovědnosti zkusila i fúzí z chemičkou Dow Chemicals, dnes druhou největší chemičkou na světě s majetkem 30 mld. USD.
Když se indickým úřadům ani po pěti letech nepodařilo sjednat náhradu škod soudní cestou, přistoupily na mimosoudní vyrovnání v částce asi 470 mil. USD. Odškodnění činí asi 270–530 USD/osobu, což mnohým postižením nestačí ani na lékaře po dobu 5 let. Odškodnění je to směšné ve srovnání s odškodněním obětí teroristického útoku v New Yorku 11. září 2001, leč Ind prý není co občan USA. Mimosoudním vyrovnáním indická vláda znemožnila, aby se postižení domáhali přiměřeného odškodnění soudní cestou.
Drama tím neskončilo. Areál někdejší chemičky v Bhopálu je střežen jen symbolicky. Místní občané tam chodí krást železo a další kovy, pasou se tam krávy, hrají si tam děti. Vyčištění se dodnes nekonalo. Když tam v r. 1999 vnikli ekologičtí aktivisté s tím, že odvezou alespoň zásoby vysoce toxických pesticidů, byli zmláceni a uvězněni. Do 1 km od chemičky je ve studních jedovatá voda. Přesto se pije. Několik tanků s pitnou vodou bývá přehlíženo. Základní osvěta zčásti negramotného obyvatelstva chybí. Větší část odškodného bylo deponováno na vládním kontě. Teprve teď má být tato část uvolněna a má se za ní mimo jiné stavět vodovod do čtvrtí, či spíše slamů, kolem někdejší chemičky.
Bývalý šéf Union Carbide pan Anderson v USA není k nalezení. Úřady USA tvrdí, že o místě jeho pobytu nevědí. Před dvěma lety poskytl i velký rozhovor. Odpovědnost za tragédii necítí. Jeho adresa v New Yorku je od té doby známa, leč úřady USA prý i nadále nevědí. Nepomáhají ani protesty ekologů USA.
Známý ekologický aktivista V. Vašků, jež byl též zmlácen a uvězněn v Bhopálu v r. 1999, říkal, že se mu v r. 1984 nelíbilo informování o havárii v Bhopálu v ČSSR. Komunistická propaganda, domníval se tehdy. Dnes musí konstatovat, že skutečnost byla v Bhopálu ještě o mnoho horší.
Po besedě jsme vyrazili se svíčkami na Václavské náměstí. Od známé sochy právě odcházela skupina občanů USA, ČR a dalších, jež tam zapalovala svíčky za 100 000 Iráčanů, povražděných v rámci zavádění demokracie v Iráku armádou USA. Bez obětí rozbombardované Fallúdže, jež si nikdo netroufá odhadnout. USA tam nepustili ani pracovníky červeného kříže, byť fotka, jak US vojáci střílí raněné, obletěla svět.
Vystoupení na společném zasedání Etické pracovní skupiny a Komise pro environmentální právo v průběhu Valného shromáždění IUCN - Světové unie na ochranu přírody v Buenos Aires dne 20. ledna 1994