Společnost pro trvale udržitelný život

Aktuality STUŽ

Aktuality STUŽ je emailový zpravodaj, který vychází přibližně jednou za 2 týdny a přináší aktuality pro členy a příznivce STUŽ. Přihlaste se k jeho odběru vyplněním jednoduchého formuláře zde.

Archiv doposud vydaných Aktualit STUŽ.

Staňte se členem STUŽ

Není nic jednoduššího, než se přihlásit.

Informace o podmínkách členství

On-line přihláška za člena STUŽ

 

STUŽ na sociálních sítích

Sledujte nás také na sociálních sítích - tam najdete aktuální informace a zajímavosti

Facebook

Twitter

Vystoupení Martina Říhy na kulatém stole pořádaném IURS a Stavební fakultou ČVUT dne 13. prosince 2011.

Ten název dnešního kulatého stolu je jen zdánlivě jednoduchou až provokativní otázkou. Samozřejmě se nabízí jako správná odpověď: územní plánování (spolu s územním rozhodováním o využití nebo změnách ve využití území a o umístění či změnách staveb) má jako stěžejní úkol, dokonce je to jeho nejvlastnější účel, právě dlouhodobě udržitelný vývoj území a jeho hospodárné využití. Proto se přeci konstituovalo jako odborná disciplína, proto má ve vyspělých zemích světa a od padesátých let minulého století i u nás oporu v několika po sobě následujících zákonech.

Jenže je tu několik „ale“, například:

Plní současné územní plánování v podobě, dané zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění, dobře tuto zdánlivě samozřejmou úlohu? Zajišťuje onu žádoucí „dlouhodobou udržitelnost“ vývoje v území, tedy vytváří podmínky pro dlouhodobý harmonický vývoj s vyváženým respektováním ekonomických, sociálních i environmentálních požadavků a se zohledněním faktu, že žijeme, na rozdíl od předchozích dvou právních úprav, v pluralitní demokracii s tržním hospodářstvím? Obávám se, že k tomu jsme bohužel ani poslední právní úpravou dosud nedospěli. Proč?

Územní plánování v ČR přes dílčí změny k lepšímu je stále ještě i 22 let po změně režimu a 5 let po zcela nové právní úpravě ve vleku nešťastného principu právní (a bohužel u mnohých i duchovní) kontinuity s obdobím „reálného socialismu“. V křečovité snaze se od této doby novou právní úpravou „odstřihnout“ zrušila mnohé osvědčené nástroje a přinesla nástroje nové, ale ne nutně lepší, nedostatečně definované nové pojmy a postupy. Přiblížením dokumentů územního plánování právnické formě se dále zúžil, ne-li zcela vytratil prostor pro tvůrčí přínos, „nabídkovou kreativitu“ zpracovatelů ÚPD i pro formulování vlastní vize a vůle občanských komunit, žijících na řešeném území a pro jejich reprezentaci. Pro samé naplňování formálních požadavků zákona, vyhlášek a požadavků dotčených správních úřadů se zcela vytratil prostor, čas a síla pro fantazii a uplatnění tvořivé erudice zpracovatelů ÚPD i uživatelů území v době zadávání a tvorby plánů.

Právní úprava nevzala dodnes na vědomí tržní prostředí a diferencovanou hodnotu a tím i cenu pozemků i staveb, určovanou kromě jejich vlastností i podle polohy v sídle a polohy sídla v sídelní struktuře a v dopravních sítích, nevzala do svého instrumentáře jako samozřejmost pružně konstruované cenové mapy v GIS, reagující na dynamicky se rozvíjející vývoj cen na trhu nemovitostí.

Dodnes jsme nedokázali reformovat daňový systém a v něm zejména daň z nemovitostí tak, aby aktivně přispívala k přednostnímu využití nevyužívaných nebo špatně využívaných pozemků a staveb v zastavěném území, odrazovala vlastníky od spekulativního držení takových pozemků a staveb a nutila je využít je v souladu s určením územním plánem tím, že by je zdanila v souladu s tomu odpovídajícím výnosem, nebo přenechat městu, nebo prodat někomu, kdo to dokáže. Příležitostí, jak to změnit, je MF ČR připravovaný nový zákon o dani z nemovitostí s novou konstrukcí kompatibilní s obdobnými zákony v zemích EU (viz článek Aleny Holmes a Libuše Vandasové z MF ČR v časopise Moderní obec č. 9 ze září t. r.). Daň má být konstruována z cen pozemků a staveb podle polohy v sídle a kvalitativní úrovně vybavení pozemků a záměrů územního plánu s nimi diferencovaně samotnými obcemi. Nedokázali jsme v novém nástroji územního plánování, kterým je „vyhodnocení vlivů navrhovaného řešení na udržitelný rozvoj“, postavit na stejně solidní právní, metodický a odbornou autorizací podepřený základ, jaký má posuzování vlivů na životní prostředí, také posuzování vlivů na ekonomický vývoj a na sociální soudržnost, jako na další rovnocenné pilíře dlouhodobé udržitelnosti.

Dodnes jsme do územního plánování ani do hodnocení vlivů na životní prostředí nezabudovali metodiku hodnocení funkcí a služeb ekosystémů jako přímou ekonomicky vyjádřitelnou ekologickou újmu a protiváhu přínosům z jejich záborů nebo degradace pro jiné funkce. Přitom jde o tržně konformní nástroj, fungující již ve veřejné správě ve Spolkové zemi Hessensko v SRN a transformovaný na naše podmínky v rámci programů vědy a výzkumu týmem ing. Sejáka a Ing. Dejmala před mnoha lety. Dodnes však leží v zásuvkách MŽP bez užitku.

Navíc nefunguje ani arbitrární systém, určující pružně, s konečnou platností a nezpochybnitelně prioritu zájmu na harmonickém a dlouhodobě udržitelném vývoji v území při střetu dílčích „veřejných zájmů“ resortů, orgánů veřejné správy nebo právních předpisů. To vnáší nejistotu do poměrů v území, do vlastnických vztahů a hodnot nemovitostí, snižuje autoritu ÚPD a přenáší ji na správní soudy.

Politika územního rozvoje jako další nový nástroj územního plánování je jen neumělou atrapou dřívějších systematických prací na Koncepci urbanizace a dlouhodobého vývoje osídlení ČR, bez skutečné ucelené územně-plánovací či urbanistické vize státu, je soupisem resortních přání a nároků na antropogenní subsystém využití území, zatímco územní a prostorové nároky ostatního živého a jejich systémového fungování (přírodní subsystém využití území) v grafice ignoruje zcela a v textu se k nim hlásí jen opatrně, nekonkrétně a defenzivně, jako ke „zbylému území, na které si člověk nedělá takové nároky“ a připouští zde přírodě bližší hospodaření zemědělské či lesnické a jeho ambice končí u ÚSES, ačkoliv jinak aspiruje na zastřešující, průřezovou a nadresortní úlohu v určování vývoje využití území nejen zastavěného, ale i „volné krajiny“.

Územní plánování v nové právní úpravě pozbylo některé užitečné a osvědčené nástroje s odlišnými návrhovými horizonty, jako byly územní prognózy nebo plány velkých územních celků s jiným možným územním vymezením a vhodnějším měřítkem grafiky, než jsou Zásady územního rozvoje krajů, takže se ztížilo odpovědné zpracování územně plánovací dokumentace pro území národních parků, chráněných krajinných oblastí, průmyslových a těžebních oblastí, dříve běžné v měřítcích, lépe vyhovujících potřebám, jako je měřítko 1:25 000 nebo u mikroregionů i 1:10 000, přičemž v instrumentáři územního plánování jiný účinný nástroj k řešení krajiny, i přes požadavky odborné veřejnosti v době vzniku zákona, dodnes chybí. Nezávazné územní studie je nemohou nahradit. Regulační plány jsou dnes definovány tak, že je možné je navrhnout, ale prakticky je nelze bezrozporově projednat a tím méně schválit - vydat.

Přes deklaratorní přihlášení se k zásadám Aarhuské úmluvy se disciplina územního plánování a její orgány až na vzácné výjimky nenaučily odpovědné a trpělivé práci s veřejností, nechávají ji do diskuse o změnách v území vstupovat pozdě, mnohde se snaží ji různě při projednávání zadání, konceptů i návrhů ÚPD omezovat, bagatelizovat nebo jinak obcházet i oprávněné námitky, připomínky a náměty, nedostatečně informovat a upírat jim vlastní právní ochranu odkazem na správní soudy.

Chybí jasné zdůraznění nutné vazby zásad územního rozvoje a územních plánů na strategické plány rozvoje krajů, měst a obcí, na rozpočtové výhledy a územní rozpočty jako základní křížová vazba a předpoklad reálnosti všech těchto koncepcí a plánů (integrované plány rozvoje), takže skutečné impulzy pro změny a cesty k jejich prosazení jdou často mimo orgány a dokumenty územního plánování a ty namísto aby vývoj předjímaly, trpně jej „dohánějí“ desítkami či stovkami změn „ex post“, když už je rozhodnuto jinde.

To vše má za následek, že tato svrchovaně pozitivní disciplína, která by ve veřejném zájmu měla zajišťovat dlouhodobý příznivý a udržitelný vývoj v území, v jeho hospodárném, pozitivní hodnoty z minulosti chránícím a nové potřebné hodnoty tvořícím využití, má ve skutečnosti daleko menší prestiž a dopad na vývoj v území, než by bylo žádoucí. Mnozí obyvatelé, mnozí zastupitelé a radní a také mnozí investoři ji za této situace a nedostatečné vážnosti považují (ostatně stejně jako posuzování vlivů na životní prostředí, posunuté do formálního uplatňování litery namísto účelu zákona) jen za zdržující, vývoj komplikující a přípravu změn ve městech a obcích zdražující „nutné zlo“. To vše je ještě potřeba změnit, má-li se potenciál a ambice naší disciplíny garantovat hospodárný a dlouhodobě udržitelný vývoj krajů, měst, obcí a celé naší země v zastavěném území i v krajině konečně začít naplňovat.

V roce 1994 byla v dánském Aalborgu přijata Charta evropských měst o jejich směřování k udržitelnému rozvoji a v roce 2000 byla přijata Hannoverská výzva k podpoře MA 21.

Pro hodnocení toho, jak města, mikroregiony či kraje pokročily v přechodu na trajektorii dlouhodobě udržitelného rozvoje v České republice funguje při Národní síti zdravých měst a MA 21 kategorizace A - D a při ní se utvářejí vlastní kritéria pro hodnocení pokroku a přibližování se měst na trajektorii dlouhodobě udržitelného rozvoje. Kritéria pro zařazení do některé z nich jsou založená na tzv. Aalborských závazcích (2004). Pro nejvyšší kategorii A je z 10 tam uvedených tématem klíčového významu dosažená úroveň Správy věcí veřejných a územního rozvoje, zahrnující samozřejmě i kvalitu produktů územního plánování a rozhodování, jejich provázanost s nástroji plánování strategického, s dílčími (oborovými) rozvojovými koncepcemi a s rozpočtem, resp. s rozpočtovým výhledem příslušné správní jednotky. Jsou stanovena kriteria a indikátory takové udržitelnosti, v mnohém se odlišující či obohacující to, co sledujeme v územně analytických podkladech a v rozborech udržitelného rozvoje území. Je to poučné i pro nás a příležitost k odstranění nedostatků současné právní úpravy územního plánování a obnovení jeho vážnosti u veřejnosti, odborníků i orgánů veřejné správy.

Víc toho ve vyhrazeném čase nestihnu a tak Vám děkuji za pozornost a v dalším odkazuji na navazující diskuzi.

V Praze 13. prosince 2011


 

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License