Projekty REACH REACH a životní prostředí IHNED.cz: Chceme na chemikálie upozornit, ne vyděsitProvozujete web Chemický dům, na kterém jsou informace o běžných věcech denní spotřeby (šampón, miska…) a chemikáliích, které mohou obsahovat a jejich účincích. Skoro to působí, že skoro všechno v okolí člověka je nebezpečné…
Ve výrobcích se nejedná se většinou o koncentrace, které by měly bezprostřední negativní účinek, ale již samotný obsah látek způsobujících zdravotní problémy jako je rakovina či poruchy štítné žlázy a podobně je varovný. A to je také účel našich stránek: Upozornit, nikoliv vyděsit. Máte však pravdu, že jsme obklopeni výrobky obsahujícími látky, které by v nich pro svoji potenciální nebezpečnost být neměly. Není to ovšem nic nového. Dnes již zakázané polychlorované bifenyly, o jejichž nebezpečnosti již nikdo nepochybuje, se svého času přidávaly do barvy na kopíráky či dokonce do neslíbatelných rtěnek. O řadě látek, které obsahují výrobky kolem nás z hlediska jejich působení na zdraví nevíme buďto nic anebo jen velice málo. Mohou to změnit pouze přísnější pravidla pro zkoumání dopadů látek na zdraví a životní prostředí předtím než jsou uvedeny na trh. Ta měl přinést REACH, dnes již schválené nařízení Evropského parlamentu a Rady EU. Do jisté míry tak učinil.
Co může spotřebitel udělat, aby se nebezpečí vyhnul?
Měl by se informovat o tom, jaké látky jsou ve výrobku obsaženy. Podezřelé jsou například pro mne výrobky, které jsou propagovány jako zázračné. V podstatě eliminují nějaký přirozený, byť nepříjemný proces, například sají pot a přitom samy příliš nevlhnou anebo zubní pasta, která si hravě poradí s vaší mikroflórou v ústech. Jak to dokáže? Většinou asi díky obsahu biocidu, tedy látky působící na mikroflóru jako jed. Dalším vodítkem pro mne jsou určité materiály známé svojí problematičností, k jakým patří PVC. Aby bylo použitelné jako plast, musí se do něj pro zlepšení jeho vlastností přidávat řada přísad a k těm patří těžké kovy anebo plastifikátory, většinou určité ftaláty, které je již v předmětech pro péči o děti zakázáno používat. Tento zákaz ovšem není dodržován, jak jsme se mohli nedávno přesvědčit i na příkladech výrobků dovezených ze zemí EU. Pro laika je proto, myslím jednodušší se prostě PVC vyhnout. Kromě jiného tím přispěje k ochraně životního prostředí také poté, co výrobek doslouží. PVC působí problémy jak ve spalovnách tak na skládkách. Při jeho hoření vznikají nebezpečné dioxiny.
Podle čeho lze vybírat „bezpečné“ výrobky? Jsou nějak označeny?
Bezpečné by měly být například výrobky se značkou ekologicky šetrný výrobek. Nicméně ani zde to nemusí platit stoprocentně, protože může jít o výrobek, který tuto značku získal díky své energetické úspornosti a nebyl přitom již zkoumán z hlediska obsahu chemických látek. Musíme si počkat na to, jak v praxi zafunguje nové nařízení REACH. Lze se řídit tím, zda výrobek obsahuje určité látky známé svojí nebezpečností, například bromované zpomalovače hoření, ftaláty, určité typy pesticidů a podobně. To však znamená být angažovaný spotřebitel a ptát se prodejců na obsah těchto látek. Určité vodítky poskytují informace na internetu. Některé firmy jsou také natolik progresivní, že patří k těm, kdo první vyřazují ze svého sortimentu problematické látky. To může rovněž posloužit jako určité vodítko. Jejich seznam opět lidé najdou na internetu.
Údaje o složení výrobku jsou psané malými písmeny a pro spotřebitele těžko srozumitelné. Jak se v tom dá vyznat?
To máte pravdu. V tom jsme prohráli i v případě REACHe, který v tomto ohledu nepovede k nějaké velké změně. V podstatě nezbývá, nežli si zadat příslušné látky do vyhledávačů na internetu a zjišťovat informace o látkách obsažených ve výrobcích. Dnes jsou ji dostupné databáze s informacemi o příslušných látkách. Další variantou je požádat o informace o těchto látkách instituce jako Ministerstvo životního prostředí či Státní zdravotní ústav anebo se obrátit na některou z ekologických organizací věnujících se této problematice. Ty mají však nepoměrně menší počty zaměstnanců.
Existuje možnost, jak se dozvědět o látkách, které obsahuje například zubní pasta a jejich účincích?
Zubní pasty patří do kategorie „kosmetické prostředky“ a musí na nich být popis složení. O jednotlivých látkách pak lze nalézt informace buďto na internetu anebo u institucí, které jsem jmenoval výše. Obsah chemických látek v „kosmetických prostředcích“ reguluje Nařízení vlády č. 174/1998 Sb. Také v něm lze nalézt řadu důležitých informací. Například seznam látek, které tyto přípravky nesmějí obsahovat. U toho bych asi coby zvídavý spotřebitel začal. Může se spotřebitel nějak proti nebezpečným chemikáliím bránit?
Ano, může. Ovšem nejdříve musí vědět o jejich obsahu ve výrobcích. Omezování nebezpečných látek v různých výrobcích má vždy značné zpoždění za vědeckým poznáním, tedy zjištěním problematičnosti určité látky. Je to mimo jiné proto, že legislativní opatření jsou politická a nikoliv odborná rozhodnutí. A průmysl se přirozeně brání omezování látek, které vyrábí a na jejichž výrobě vydělává a lobuje proti jejich omezování. V takových případech, kdy není příslušná látka v určitém výrobku nijak regulována zákony a je o ní známo, že je nebezpečná, nezbývá jiná zbraň než zveřejnění v masmédiích. Ovšem musíte mít své obavy opřené o odborné zjištění nebezpečnosti příslušné látky a pak se jako spotřebitel neobejdete bez pomoci odborníků. Některé jednodušší návody obsahují odpovědi na předchozí otázky.
„Nekupujte výrobky z PVC. Při jeho výrobě, používání i likvidaci se do životního prostředí uvolňuje celá řada toxických látek,“ uvádíte na webu kampaně Budoucnost bez jedů. Jak konkrétně jsou tyto výrobky nebezpečné?
Při výrobě PVC vzniká řada chlororganických látek, které jsou nebezpečné. Například hexachlorbenzen anebo dioxiny. Například do PVC podlahových krytin se ve velkém přidává jako změkčovadlo škodlivý di(2-ethylhexyl)ftalát (DEHP), který se pak uvolňuje do prostředí bytu či kanceláře. DEHP totiž není v PVC pevně vázán. Jeho vysoké koncentrace odhalili mimo jiné laboratorní testy prachu, které jsme zadaly v rámci jedné studie vloni. Obaly na potraviny z měkčeného PVC zase mohou obsahoval alkylfenoly. Největší rizika spojovaná s těmito látkami souvisejí s jejich schopností napodobovat účinky přirozených estrogenních hormonů.
Zdravotní rizika spojené s působením na člověka jsou stále nejasné. Nicméně nedávné výzkumy zkoumající přímé účinky těchto látek na člověka zaznamenaly poškození DNA v lidských lymfocytech. Tyto látky však také v obalech na potraviny nemají co dělat. Protože se jim v PVC nelze vždy vyhnout, prosazuje Arniky zákaz používání PVC na balení potravin. Zatím nedostatečně prozkoumanou látkou je další změkčovadlo používané do PVC, a sice adipát - di(2-ethylhexyl)adipát (DEHA).
„Při výběru hraček pro své děti si zjistěte, zda neobsahují některé z nebezpečných látek.“ Na svých webových stránkách informujete, že se v hračkách objevují mimo jiné ftaláty. Jak je možné, že jsou rizikové chemikálie ve výrobcích pro děti?
Je to dáno tím, že je to v podstatě těžko uhlídatelné, protože by se musela každá hračka testovat na obsah těchto látek. K nejproblematičtějším patří hračky dovážené ze zemí, kde nejsou tak přísné předpisy jako v EU, tedy například z Číny. A to je již vzhledem k nákladnosti chemických analýz nereálné. Proto opět prosazujeme, aby byl zákaz používat na hračky PVC, protože právě tento plast obsahuje problematické ftaláty. Ovšem stejný účinek bude mít, pokud lidé prostě hračky z tohoto plastu nebudou kupovat. Výrobci se pak budou muset pod tímto tlakem přizpůsobit zákazníkům i bez zákona, který by to zakazoval. Mnohdy má spotřebitel v rukou účinnější zbraně nežli jsou legislativní opatření.
Jaké hračky je tedy vhodné kupovat?
To je těžké takto obecně říci. Nejspíš hračky z přírodních materiálů. U dřeva i textilu však záleží i na kvalitě použitých barev. U barev je podstatnou informací, zda obsahují některé nebezpečné těžké kovy jako olovo anebo kadmium. Určitě bych také nekupoval hračky, na jejichž výrobu by byla použita dřevotříska. Ta může obsahovat rakovinotvorný formaldehyd. Vyhnul bych se zcela hračkám z PVC kvůli možnému obsahu problematických změkčovadel. Výrobci by ve vlastním zájmu měli na hračkách uvádět seznam chemických látek použitých pro výrobu hraček. Pak bude snadnější se rozhodovat.
Ludmila Hamplová
