Společnost pro trvale udržitelný život

Aktuality STUŽ

Aktuality STUŽ je emailový zpravodaj, který vychází přibližně jednou za 2 týdny a přináší aktuality pro členy a příznivce STUŽ. Přihlaste se k jeho odběru vyplněním jednoduchého formuláře zde.

Archiv doposud vydaných Aktualit STUŽ.

Staňte se členem STUŽ

Není nic jednoduššího, než se přihlásit.

Informace o podmínkách členství

On-line přihláška za člena STUŽ

 

STUŽ na sociálních sítích

Sledujte nás také na sociálních sítích - tam najdete aktuální informace a zajímavosti

Facebook

Twitter

Riha_vystNa česko-německém semináři o zemních pracích a o rekultivacích v SHP, konaném 19. 5. 2011 na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí n. L., přednesl autor přiložený text, doprovozený ilustracemi z územně-plánovacích prací pro Ústecký kraj a Mostecko, které mi laskavě zapůjčil zpracovatel Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje Ing. arch. Beránek, CSc. Jde o program financovaný v rámci Cíle 3 z fondů EU a spolupracují na něm partneři z Drážďan a ze Žitavy v SRN. Dobře se na něm uplatnily čerstvé zážitky z VČSA a z Horního Jiřetína ze studijní cesty KŽP AV ČR a STUŽ 17. 5. 2011.

Po Listopadu 1989 se s ukončením čtyřicetileté vlády KSČ konečně uvolnila i svobodná diskuse o minulém vývoji od doby tzv. „národního obrození“ v 19. století za Rakouska - Uherska, obnovení české státnosti a vzniku ČSR v roce 1918, přes tzv. 1. a 2. republiku, dobu německé okupace, mezidobí 1945 - 48 a komunistického vládního období. Mnohé mýty a historická klišé poplatná komunistické interpretaci dějin byla přehodnocována, u mladších generací opadla od II. světové války komunisty uměle udržovaná nenávist ke kapitalismu a také ke všemu německému v důsledku jejich viny za rozpoutání již druhé a ještě ničivější světové války v jednom století, a toto přehodnocování se nevyhnulo ani Podkrušnohoří, které bylo ve svém vývoji válečnými ztrátami a oběma exody obyvatel obzvláště silně poznamenáno v krajině, osídlení i v duších nových obyvatel po exodu českého v roce 1938 a později (1945 - 1946) většinového německého obyvatelstva.

 

Zejména generace narozené zde po válce a dospívající v 60. letech minulého století vnímaly s rostoucím znepokojením, že do 19. století bohatý a čistý kraj plný přírodních krás, lesů, jezer a mokřadů, ale i surovinových zdrojů v ložiscích uhlí, kaolinu, kovových rud, ušlechtilých dekorativních kamenů, keramických jílů a dalších ložisek surovin, jako byl uran, fluorit a další, kraj bohatých měst s vyspělým průmyslem, rozvinutou občanskou, technickou a dopravní infrastrukturou, ale po dobu 1. republiky s rostoucími ekonomickými a sociálními problémy se již od začátku 20. století, ale zejména po odstranění válečných škod po 2. světové válce v jeho druhé polovině v důsledcích politických změn, změny orientace hospodářství z převážně lehkého zpracovatelského průmyslu na těžký hutní, strojírenský a chemický průmysl a energetiku měnil výrazně k horšímu - jak chátráním zděděných původních fondů, tak nekvalitou nových a zejména zhoršováním životního prostředí, likvidací části osídlení těžbou, odumíráním lesů v Krušných horách poškozovaných emisemi z těžby, energetiky a průmyslu, posléze i lidského zdraví a sociální struktury obyvatel. Přehodnocována byla nejen historie, ale i plány do budoucna.

Již koncem 80. let minulého století začala být osvícenější částí státní exekutivy brzděna orientace na extenzivní růst výroby energie z uhlí a tím i na růst těžeb a způsobených velkoplošných devastací krajiny i osídlení. Podařilo se zabránit tzv. „velké variantě těžby“ dle doporučení sovětských expertů, která by zlikvidovala celý pás osídlení od Pětipeské pánve, Droužkovic, Blatna, jižních částí měst Chomutova a Jirkova na západě přes zámek Jezeří, Horní Jiřetín s Černicemi, částí Dubí, Oseka, Krupky, Duchcova a Novosedlic na Teplicku až po Chabařovice na Ústecku, nad kterými visel Damoklův meč těžby vzhledem k situování na uhelné sloji.  Po zlikvidování více než 100 obcí jen v severočeské části Podkrušnohoří a dalších desítek v té západočeské a v Doupovských vrších se takovému osudu vzepřely města a obce Duchcov a Chabařovice, takže poslední zlikvidovanou obcí a mementem pro budoucnost se staly v 90. letech Libkovice. Ironií osudu hlubinný důl, kvůli kterému byly zbořeny, byl brzy po tom zavřen. Přesto nebyla tato poslední oběť zbytečná, i když byla předčasná - tento prostor přetěží podle Ing. Dejmalem dohodnutých úprav limitů těžby v budoucnosti velkolom Bílina.

Přehodnoceny byly i rozvojové strategie a územní plány. Koncem 80. let zpracovalo US KPÚ Ústí n. L. Program oživení Krušných hor (vedoucí řešitel Ing. Svatopluk Poljak), který se zabýval kromě obnovy lesů poničených emisemi škodlivin do ovzduší také stabilizací sídel i ekonomickými a sociálními problémy oblasti. Již v roce 1990 byl vládou ČR přijat společný materiál nově vzniklého Ministerstva životního prostředí ČR, Severočeského KNV a tzv. Ekofóra pánevní oblasti Severočeského kraje „Program ozdravění životního prostředí Svč. kraje“, ukládající mimo jiné i ve lhůtě 7 let vybudovat odsíření kouřových plynů Svč. elektráren spalujících uhlí nebo je odstavit, přehodnocení těžebních postupů, zvýšenou ochranu zbylého osídlení, přírodních i kulturních hodnot. V návaznosti na toto usnesení vlády byly usn. č. 444/1991 stanoveny v SHP a později i na Sokolovsku tzv. „územní ekologické limity povrchové těžby hnědého uhlí“ jako linie, chránící zbylá sídla a zbytky původní krajiny za nimi před devastací povrchovou těžbou, které platí dodnes. Dodnes jsou ale také předmětem kritiky, zpochybňování a útoků od mezitím zprivatizovaných důlních společností a jejich lobbyistů ve vládách a v Parlamentu. Aktuálním živým tématem jsou tyto limity zejména u Velkolomu ČSA, jehož postup až pod a do jižních svahů Krušných hor ohrožuje nejen zámek Jezeří a sídla Černice, Horní Jiřetín a ekosystém této části pánve, ale i stabilitu těchto svahů a tím i samotné těžaře.

Zpracovávané Zásady územního rozvoje Ústeckého kraje podle nového instrumentáře územního plánování, jak je zakotvil zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, počítají se zastavením povrchové těžby uhlí VČSA na linii stanovené usnesením vlády ČR č. 444/1991 o územních ekologických limitech těžby v SHP a se zachováním osady Černice včetně zámku Jezeří se zbytky arboreta a celé obce Horní Jiřetín při respektování jejich nezbytných ochranných pilířů. Znamená to ukončení těžby někdy kolem roku 2022 a je tedy nejvyšší čas s ohledem na výše uvedené problémy ujasnit si budoucí tvář tohoto území.

Budoucí funkční využití a prostorové uspořádání území se bude muset vypořádat jednak s faktem, že tyto odlehčené paty bude nutno znovu přitížit vysokou a stabilní vnitřní výsypkou, opřenou o protisvah nestlačitelnými nebo málo stlačitelnými materiály, jednak zabránit dalšímu zatékání povrchových vod do trhlin v nestabilních svazích a odvést, resp. převést do znovu vybudovaného odkrytého koryta Bíliny bezpečně vody stékající z jižních svahů Krušných hor. Musí počítat s tím, že na tomto území do stabilizace vnitřních výsypek nebude dlouho možné obnovit původní ani jiné osídlení a ani obnova nezbytné dopravní a technické infrastruktury nebude jednoduchá a levná, protože desítky let nestabilní podloží bude dál pracovat a vyžadovat korekce, jak jsme toho svědky už desítky let na železnici, silnici, řece Bílině i různých vedeních v Ervěnickém a Komořanském koridoru.

Potřeba opětovného přitížení a zapření svahů Krušných hor o protisvah těžební jámy VČSA vylučuje podle mého názoru pouze vodní rekultivaci jámy přinejmenším bez výrazného zvýšení jejího dna navážkou vnitřní výsypky. Pomohlo by to odstranit bez čerpání gravitačně neodvodnitelnou hlubinu nádrže pod niveletou okolních vodotečí, ať už Bíliny, nebo vzdálené Ohře a jejich přítoků. Tento problém mají i jiné těžební jámy v SHP, jako bývalý lom Most a budoucí Libouš, ale názory na kvalitu vod pod gravitačním přepadem a možnosti samočisticích procesů se zatím liší, takže stabilitní důvody pro zvýšení dna zbytkové jámy VČSA převažují.  Tato potřeba vylučuje i ponechání takové jámy bez rekultivace, jen přirozené sukcesi. Ve všech námětech na nové funkční využití se bude muset počítat s převahou přírodních a přírodě blízkých ekosystémů, vč. vodních toků a nádrží na niveletách blízkých původnímu terénu. Lze kombinovat vodní, lesní a později i zemědělskou rekultivaci. Důrazně by měly být odmítnuty případné snahy těžařů „utéci“ z tohoto území, aniž vytvoří technické předpoklady pro naznačené řešení. Ani jen vodní rekultivace zaplavením celé dnešní hloubky zbytkové jámy VČSA, ani „přirozená sukcese“ nezaplavené zbytkové jámy by neměly dostat v budoucím uspořádání tohoto území místo. Krušné hory a zbylá sídla pod nimi tu musí získat kvalitní přírodní předpolí, krajinářsky napodobující původní terén a umožňující části obyvatel obnovit svou ekonomickou aktivitu a obživu v priméru - zemědělství, lesnictví, vodním hospodářství, rybářství a také v rekreačním segmentu terciéru a v cestovním ruchu umístěním stavebně nenáročných rekreačních a sportovních aktivit, odpovídajících potřebě blízkých průmyslových a těžebních areálů a měst a možnostem nové terénní konfigurace.

Zeleň lesů tu bude kromě hospodářské funkce mít zvýšenou úlohu půdotvornou a půdoochrannou, vodoakumulační, klimatickou, hygienickou a rekreační.

Zemědělská půda pak bude vzhledem k dlouhodobé potřebě umělých závlah do slehnutí materiálu výsypek a obnovy podpovrchové hladiny spodní vody vhodná spíše pro intenzivní zelinářskou a ovocnářskou produkci, než pro obilnářství, zčásti i pro energetické a technické plodiny na plochách kontaminovaných znečištěním imisemi, odkud by produkce neměla vstupovat do potravinového řetězce.

Vodní plochy lze kromě akumulační a protipovodňové funkce jistě využít i pro sportovní, nikoliv intenzivní chovné rybaření, aby nebyly znehodnoceny pro rekreaci u vody a vodní sporty. Toto využití a jeho intenzita budou muset být kapacitně limitovány náročností výstavby, údržby a oprav potřebných hřišť, objektů a již zmíněné technické a dopravní infrastruktury na nestabilním podloží.

Musí tu však být obnoveny důležité dopravní tahy ve směru severovýchod - jihozápad mezi sídly pod úbočím Krušných hor i sever - jih, z pánve a z vnitrozemí do Krušných hor a sídel v nich. Do nového funkčního využití a prostorového uspořádání území bude muset být vhodně začleněn i zámek Jezeří a zmíněná sídla Černice a Horní Jiřetín tak, aby se území zničené těžbou VČSA z dočasného prokletí stalo jejich novou příležitostí k obnově a rozvoji. K tomu by měly přispět společně stát, který z tohoto území desítky let těžil pro svůj rozvoj, aniž za to platil odpovídající cenu, kraj, těžařské společnosti a vyloučit nelze pomoc ze strany krajanů, odsunutého původního německého obyvatelstva a fondů EU.

Nové strategické plány rozvoje v celém Podkrušnohoří již stavějí na postupném útlumu objemů ročních těžeb, na urychleném postupu rekultivací, na postupné změně ekonomického profilu oblasti od těžby, energetiky, těžkého hutního, chemického a strojírenského průmyslu k návratu k sofistikovanější produkci s větším podílem lidské práce a umu a s větším zhodnocením energetických i surovinových vstupů, k obnově vodního režimu v krajině, zemědělství, lesnictví a vodnímu hospodářství, k obnově památek, posílení ekologické stability, biodiverzity a estetické hodnoty krajiny, k revitalizaci zbylých sídel, k obnově dopravní a technické infrastruktury a také pocitu sounáležitosti s tímto zkoušeným krajem a s jeho historií u obyvatel.

Dnešní generace již nehledí na dědictví po minulých generací jako na nepřátelskou kulturu, jako na kořist, snadno získanou po  původním obyvatelstvu. Sílí tlak po obnově některých památek a fondů, turistických cest, rozhleden, výletních restaurací, studánek a pramenů, kaplí a Božích muk v krajině, které bývaly její součástí. Hledá se nová žádoucí tvář krajiny a osídlení jak na počítačích územních plánovačů, tak na stolech a v hlavách orgánů veřejné správy. Rozvíjí se k tomu dříve nebývalý dialog mezi uživateli území, hodnotí se možné dopady různých variant a scénářů dalšího vývoje z hlediska jeho dlouhodobé udržitelnosti, která musí spojovat a vyvažovat uspokojivě environmentální, ekonomické i sociální aspekty vývoje a zájmy dalších generací, ne jen té dnešní. Je to dodnes, i po 20 letech boj starého a nového myšlení, protože těch 40 let socialismu se nám vrylo pod kůži víc, než si připouštíme a projevuje se někde a někdy nostalgií po „jistotách“ toho starého a strachem z nejistot a z nové odpovědnosti, někdy ale i nezdravým radikalismem a při snaze vše dělat jinak s vaničkou vylít i dítě. Najít reálnou a efektivní cestu k nastoupení na trajektorii dlouhodobě udržitelného vývoje bez krátkodechých konjunkturálních výkřiků a vlivů, ale i bez zbytečných škod a krizí, je a bude velmi obtížné nejen pro stav území, ale i pro setrvačnost myšlení lidí, z nichž mnozí si myslí, že změnu k lepšímu zařídí stát nebo prostě někdo jiný, kdo to má v popisu práce a je za to přeci námi všemi placen, jak to bylo vnímáno na sklonku socialismu. Mnozí nechápou, že nestačí dobré úmysly sepsat do rozvojových strategií a územních plánů, které příslušné orgány schválí a pak se to stane skutečností, že o tom nemá smysl jen mluvit, ale že se musí podle toho také aktivně jednat, přiložit ruce k dílu. A mnozí dodnes nepochopili, že o všem, co chceme v území Podkrušnohoří změnit, musíme trpělivě vyjednávat se všemi vlastníky pozemků a se všemi uživateli a správci území, s veřejností, s akademickou sférou, s občanskými zájmovými sdruženími, byť je to obtížné a zdánlivě zdržující. Jenže bez toho nevezme naše plány veřejnost ani jejich uskutečňovatelé za své a nepodaří se je uskutečnit. Trpělivá komunikace, vyjednávání, empatie, vyslechnutí názorů a vytřídění použitelných námětů od ostatních je úkolem demokratické veřejné správy. Dosud to mnohde a mnohdy nechápeme nebo neumíme, nebo se toho bojíme, a to je špatně.

Platí to i o Územně analytických podkladech a o Zásadách územního rozvoje obou podkrušnohorských krajů a o vyhodnocení jejich vlivů na udržitelný rozvoj území podle nového stavebního zákona a zákona o posuzování vlivů. V obou zákonech totiž zoufale chybí reálné ekonomické úvahy o disponibilních prostředcích, o porovnání nákladů a efektů variant, chybí i zakalkulování  ekonomických přínosů zdánlivě bezplatných a neomezených služeb ekosystémů k porovnání s úzce pojatými tzv. „ekonomickými“ zájmy podnikatelské sféry i samospráv krajů a obcí. Do doby, než se toto zásadně změní, budou strategie rozvoje i územní plány jen neustále aktualizovanými, ale nenaplňovanými soupisy zbožných přání. To platí i pro formulování představ o dalším vývoji v Podkrušnohoří.

Bez splnění těchto základních dvou předpokladů - souhlasu převážné většiny uživatelů území a bez reálného ekonomického rámce pro uskutečnění záměrů v čase návrhového horizontu těchto plánů se nepohneme kupředu. Je škoda, že to odpovědná legislativní a exekutivní místa u nás dosud nevzala na vědomí.

Děkuji Vám za pozornost.

 

 

V Hradci Králové 3. dubna 2011

You have no rights to post comments

Podobné články

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License