Od ranného dětství se každému z nás rozšiřovalo území, které jsme poznávali. Nejdříve jen okolí kolébky, pak celý pokoj, byt, okolí pozorovatelné z kočárku, pak cesta do školky a do školy a čím dále širší okolí. Jiní lidé v jiných podmínkách to mají co do místopisu a zvyklostí jinak, ale ten postupný rozšiřující se okruh poznání je podobný.Aniž si to dlouho uvědomujeme, ono poznávání a obraz mentální krajiny se nám spolu s našimi nejbližšími a postupně s dalšími lidmi ukládají v paměti, aby vytvořily předivo jistot, ke kterým se celý život vracíme, které nám dovolují odvážit se do dalších poznávacích výbojů a dobrodružství. Pokud jsme v té době nezažili nějakou šikanu či tragédii, rádi se k ní ve vzpomínkách a je-li to možné, i ve skutečnosti vracíme - tvoří to naše kořeny. To poznávání není plošné a neodehrává se v soustředných kruzích vzdalujících se od našeho bydliště, ale probíhá nerovnoměrně. V některých pro nás důležitých směrech se dostáváme s poznáním krajiny i lidí dál, než v jiných. Probíhá spíše v koridorech podél jakýchsi pro náš rozhled důležitých radiál, po nichž se dostáváme dál, zatímco mnohé bližší mezilehlé partie nepoznáme ještě dlouho nebo nikdy. Ten obraz, který se tak v nás ukládá, ta mentální mapa s různými cestami, mezníky, důležitými nebo charakteristickými body, je nespojitá. Mezi poznanými koridory a ostrovy zůstávají bílá místa, nepoznané plochy a krajiny. Časem si každý z nás uvědomuje, že mnohdy zná lépe místa velmi vzdálená, aniž pořádně poznal všechny kouty vlastní obce, vlastního města a jejich okolí.
Létáme na zahraniční dovolené a známe lépe opakovaně navštěvované řecké ostrovy, aniž jsme kdy byli v některých částech vlastní země, vlastního bydliště, zvláště jedná-li se o města velikosti Prahy či jiných velkých měst u nás. Neznáme k vlastní škodě celou svou vlast, přestože jsou v ní dodnes, přes všechny prohřešky předchozích generací i naše vlastní dosud nádherná místa, beroucí dech ve všech ročních obdobích. Užíváme si dnešních velkých možností, svobody cestovat, kam se nám zlíbí a nevážíme si toho, co máme daleko levněji a snáze dostupné doma.
Teprve v dobách krizí, kdy začínáme obracet každou korunu, se kajícně vracíme ke svým chatám a chalupám, k levnějším tuzemským výletům a dovoleným. Dnes je lehčí něco se dozvědět o možnostech, které nám naše země nabízí. Už i u nás fungují mnohem lépe informační zdroje o domácích možnostech cestovního ruchu pro poznávání přírodních krás, krajových lákadel a odlišností v kultuře, jídle, pití, zábavě, sportu a rekreaci, takže si každý může vybrat podle svého gusta. A co je stejně cenné a mnohdy překvapující - díky nabyté svobodě cestování po světě můžeme srovnávat. Po 20 letech svobody zjišťujeme, že mnohá zahraniční pozlátka vybledla, že jsme za tu dobu udělali značný kus cesty, abychom se k tzv. „vyspělým zemím“ v některých dříve záviděných kvalitách, třeba bohatosti trhu, přinejmenším hodně přiblížili. Shledáváme některé aspekty života u nás ve srovnání s nimi dokonce lepšími. Znovu si začínáme vážit sami sebe, své kultury, svých dějin, svých hrdinů, své dříve vnucené a dnes oceňované skromnosti potřeb, svých schopností improvizace a umu některých svých vrstevníků, kteří se neztratili a neztrácí ani dnes v evropské či ve světové konkurenci. Ještě nedokážeme být tak pořádní a mít obce tak čisté a vypiplané, jako Švýcaři či Bavoři, ale v mnohých městech a obcích už se smysl pro pořádek a krásu upravených domů i veřejných prostranství znovu probudil, pokud ho tam minulý režim kolektivní nezodpovědnosti dočasně přidusil.
Na některé vesnice a některá města je již znovu radost pohledět. Jsou to bohužel častěji menší obce a malá městečka, kterým se vyhnul jak socialistický „panelový urbanismus“, tak novodobý stavební boom výstavby satelitů rodinných domů bez zvládnuté urbánní vazby na původní sídla, bez řádné občanské a technické vybavenosti a slušné veřejné dopravní obsluhy, ale také mor průmyslových a skladovacích hal, logistických center, odlidštěného obchodu v super- a hypermarketech, poškozujících sociální vazby, původní měřítko staveb, vedutu obce, její propojenost s okolní přírodou a krajinou a životní prostředí okolí obrovskými zábory půdy, přírodního prostředí i generovanou dopravou.
Některé obce a některá města jakoby rezignovala na to, co si o nich vlastní obyvatelé i návštěvníci myslí, jak se jim líbí. Jejich vedení, jejich zastupitelstva a netečnost voličů dopustila v jejich struktuře a fungování zvěrstva, která se časem vymstí. Ztrátou atraktivnosti a krásy, funkčnosti, enormními vyvolanými provozními náklady. Do takových obcí se ani bydlící, ani návštěvníci nepohrnou, spíše naopak je začnou opouštět. Doby, kdy tyto omyly „zatáhl“ stát, jsou nenávratně pryč. Jsem zvědav, kdo a za co bude ošklivé haluzny po jejich opuštění zkrachovalými obchodníky likvidovat a dávat obraz obcí a jejich atraktivnost zase do pořádku.
Zatím si to v těchto obcích uvědomují jen menšinové „ostrůvky pozitivní deviace“, ti kulturnější a vnímavější, politicky aktivní a angažovaní občané. Jsem ale přesvědčen, že i pod dojmem srovnávání s prostředím poznaným při cestování se postupně probudí vědomí u těch zatím nedotčených a netečných. Už se to projevuje zvýšeným zájmem občanů při veřejných projednáváních územních plánů či hodnocení vlivů na životní prostředí. Úředníci, neuvyklí na důkladnou a neformální komunikaci s veřejností, to budou mít čím dál těžší, pokud se nenaučí naslouchat a nebudou se snažit rozumět, co a proč lidé říkají. Půjde to pomalu, ale není jiné cesty. V těch obdivovaných destinacích jako je Švýcarsko či Holandsko to je už dávno samozřejmostí a prospěch z toho mají obě strany - veřejná správa i veřejnost.
Je to ostatně právě příležitost řešit a slaďovat standardními metodami a procedurami různorodé a někdy i protichůdné záměry a zájmy v území, která ospravedlňuje a vyžaduje existenci disciplíny územního plánování i v podmínkách zastupitelské demokracie a volného trhu. Neboť i harmonický, dlouhodobě udržitelný a nekrizový vývoj v území, v jeho funkčním využití a prostorovém uspořádání, vytváření ekonomicky efektivního a krásného prostředí jsou veřejným zájmem, byť si to někteří lidé zatím neuvědomují. Je to společný zájem příslušníků celé občanské komunity obce či města. A kde je po něčem takovém poptávka, byť mnohými nevnímaná či zamlčená, tam by měla být v tržním prostředí i nabídka. Neměl by být problém na takový bohulibý účel vyčlenit i prostředky z veřejných rozpočtů.
Čert mě mohl vzít, když jsem četl v Lidových novinách z pátku 5. listopadu 2010 v článku ekonoma Tomáše Munziho „Co není vidět v solárním boomu“ věty: „Vláda by měla ....přistoupit ke skutečným reformám dlouhodobě zužujícím prostor pro....„legislativní gangsterismus“. Tím může být jedině prosazení konstitutivního zákazu regulace cen a nemožnosti manipulací s vlastnickými právy. Též eliminace regulačních, „ceny zvyšujících“ orgánů, územního plánování, možnosti zelené šikany a profesní monopolizace. A konečně omezení „svobody“ úředníků omezovat svobodu občanů a podnikatelů vytvářením umělé vzácnosti - a tedy i nutně korupčního podhoubí v procesních záležitostech.“
Vida, jak lze s vaničkou vylít i dítě veřejných zájmů. Tomáš Munzi si patrně představuje ideální podnikatelské prostředí jako rejdiště podnikatelů, zbavené jakýchkoliv ohledů na ostatní relevantní zájmy v území - to je pro něj patrně smetí, které je třeba odklidit investorům čehokoliv z cesty. Že existuje i cosi jako celospolečenská ekonomická rozvaha, započítávající i externality, tedy vyvolané (nebo naopak ušetřené) náklady jiných subjektů, např. u obnovitelných zdrojů energie neznečišťujících životní prostředí oproti energetice spalující uhlí zjevné úspory na nákladech zdravotnictví? To ho nezajímá, ale státní orgány to zajímat musí. Podpora obnovitelných zdrojů energie státem není nesmysl. Jen proto, že to stát učinil nešťastně, nedomyšleně a pravidla stanovil nepružně, bez ohledu k rychle měnícím se technickým i ekonomickým podmínkám, ještě není třeba zatracovat celou kampaň. Přinejmenším přispěla v ČR k rychlému snížení náskoku jiných zemí EU ve využívání obnovitelných zdrojů a k rozvoji těchto technologií, provázenému výrazným snížením jejich výrobní náročnosti a ceny na trhu. To je nesporné plus. Že tento trend a nástup nezachytili stejně pružně jiní výrobci energie a provozovatelé rozvodných sítí je fakt, který nesvědčí proti obnovitelným zdrojům energie, ani proti státním orgánům, pokud jsme ovšem opravdoví zastánci „trhu bez přívlastků a bez zásahů státu“, za jaké se pan Munzi vydává.
Takovým ale nemůže být žádný soudný člověk. Určitá legislativní regulace lidského chování i podnikání patří k vyspělé civilizaci, ke kultuře vztahů mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a přírodou. Je výrazem skutečnosti, že kromě zájmů soukromých jsou tu i zájmy sdílené všemi, které je třeba chránit a podporovat ve veřejném zájmu. Míru této seberegulace společnosti neurčuje žádný despota nebo zavilý nepřítel podnikání, ale legislativa, přijímaná demokraticky volenými orgány. Ty se sice také mohou občas mýlit, ale není to na věky nenapravitelné a hlavně je to výraz aktuální společenské vůle, zahrnující i jiné, než podnikatelské zájmy. A je to tak samozřejmě správné.
Je to mimochodem právě územní plánování, které člověka donutí jeho životní mentální mapu, o které píši v úvodu, vyplnit znalostí i těch „bílých míst“ poznání mimo koridory jejich osobních zájmů, protože nutí prozkoumat a pojednat inteligentně a racionálně celá řešená území každé konkrétní územně plánovací dokumentace. Dobří územní plánovači jsou tak obvykle také vynikajícími znalci svého správního nebo řešeného území, jejichž služeb by se neměli developeři a investoři zříkat - naopak by je měli využívat.
Je v tom ostatně i naděje, abych se kruhem vrátil k původnímu tématu, že právě podnikateli - investory a developery iniciované a zkorumpovanými nebo hloupými radními a zastupiteli do územních plánů a územního rozhodování vnucované vředy na tváři našich měst a obcí, představované výše popsaným „urban sprawl“ - onou anarchistickou „urbánní kaší“ na periferii našich měst a obcí, nebudou jevem trvalým, ale dříve nebo později společnost a její politické reprezentace dospějí k takové míře osvícenosti, kulturnosti a k účinné regulaci těchto nešťastných počinů, že postupně zmizí a města i obce si budou opět víc zakládat na zachování dlouhodobých funkčních i prostorových kvalit, na krajinném rázu, na působivé vedutě a kráse měst i okolní krajiny, než na krátkodobém zisku. Nebo jsem nevyléčitelný naiva i ve svých 65 letech?
V Hradci Králové 6. listopadu 2010