Společnost pro trvale udržitelný život

Je to už neuvěřitelných 15 a půl roků, co v březnu 1995 v dolině Parichvost v Západních Tatrách zahynuli pod lavinou první předseda Federálního výboru pro životní prostředí ČSFR doc. Ing. Josef Vavroušek, CSc. a jeho dcera Petra.

Jako v uplynulých 15-ti letech pravidelně, tak i letos se do Západních Tater vypravili členové české i slovenské části Společnosti pro trvale udržitelný život, rodinní příslušníci, další aktivisté a sympatizanti environmentálních hnutí, aby při příležitosti nedožitých Josefových narozenin (15. 9.) a narozenin Evy Vavrouškové (13. 9.) vystoupili na místo neštěstí, vzpomenuli na výborného odborníka a kamaráda a na Josefův odborný i lidský odkaz, přidali kameny k jejich mohyle v dolině Parichvost a aby odborná porota vybrala k odměnám nejlepší studentské eseje s tématikou udržitelného rozvoje a ochrany životního prostředí.

Účast z ČR letos poněkud poznamenala těsně před termínem konání jiná akce pro stejně zaměřenou komunitu - konference o udržitelném rozvoji pořádaná v Olomouci v předchozím týdnu, ale také nepříznivá předpověď počasí, která se bohužel vyplnila. Z české části STUŽ se tak zúčastnili kromě Ing. Evy Vavrouškové už jen prom. biol. Pavel Šremer, Ing. arch. Martin Říha z Prahy a doc. RNDr. Pavel Nováček z University Palackého v Olomouci. Ten zato přijel  i s rodinou.

Po cestě autem s přetrpěnou tradiční páteční víkendovou zácpou a posunování se přískoky na silnici mezi Vrůtkami, Martinem a Sučany jsme dorazili do penziónu Jurika v Bobrovci u Liptovského Mikuláše v pátek až před 17. hodinou přesto, že jsme hranice ČR - SR překračovali už ve 13.00 hodin. Jeli jsme tedy na místo po území Slovenska a s týdenní slovenskou dálniční známkou za 5 Є další 4 hodiny, z toho po dálnici svižným tempem jen asi 17 km.

Přivítali nás tradičně srdečně a s pohárikami Demänovky slovenští přátelé v čele s prof. RNDr. Maňo Hubou a také hořící krb jídelny penziónu, zahánějící chlad a vlhkost deštivého počasí. Porota soutěže esejistů se po večeři odebrala do salónku, zatímco ostatní se bavili v jídelně, připravovali si výstroj a jídlo na výstup do doliny Parichvost dalšího dne nebo sbírali síly v postelích. Celou noc ne pršelo, ale doslova lilo.

Přesto se výprava většiny účastníků druhý den po snídani nedala odradit, oblékla se do trvající sloty (neplést s Jánem Slotou zo Žiliny) a kolem 9.30 vyjela na parkoviště při nástupu do Jalovecké doliny. Pršelo již méně, bylo relativně teplo, ale hory halily mraky. Nasadili jsme poměrně ostré tempo, minuli jsme tentokrát bez zastávky přístřešek vhodný pro občerstvení, který obsadil nějaký turista, který tam pravděpodobně přespal a právě snídal, přičemž měl věci rozložené po všech lavicích i na stole. Přešli jsme rozvodněný a zlověstně hučící potok přes lávku nad přístřeškem, minuli cedule varující před medvědy a začali jsme stoupat Jaloveckou dolinou proti proudu hučícího potoka do doliny Parichvost.

Přes pokročilý věk (65 let mi bude v říjnu) jsem téměř stačil nejrychlejší dvojici z Bratislavy, která přijela novou jasně červenou Toyotou Yaris a hnala se nahoru jako k ohni. Stačil jsem dokonce cestou hledat a ukazovat těm, kdo o ně stáli, jedlé houby. Po dosažení místa neštěstí už v pravé poledne jsem byl třetí, ale odvážným přelezením rozvodněného potoka po kamenech přelévaných vodou po čtyřech jsem zákeřně předběhl první dvojici a na druhém břehu u mohyly jsem stanul první, zatímco oni hledali bezpečnější místo pro překonání rozvodněného potoka výš proti proudu.

Shledal jsem, že místo velmi zarůstá vegetací a mohyla se v ní ztrácí, takže by bylo třeba okolí vyklučit, což by v Národním parku mohl být problém. Přidal jsem svůj kámen na mohylu, smekl vodou nasáklý klobouk, postál ve vzpomínce na oběti laviny a kamarády. Pak jsem snědl rozmáčené housky s kouskem cikánské pečeně a zapil je Coca-colou Light, ačkoliv mi Pavel Šremer nabízel lok hruškovice. To jsem jako řidič musel odmítnout. Oba jsme v tu chvíli netušili, že si té hruškovice neužije už dlouho ani Pavel a ostatní. Při pádu po uklouznutí na kluzkých kamenech Pavel v batohu láhev s tímto mokem rozbil. Obsah zčásti vsáknul do oblečení, zčásti se jako správná lihovina odpařil. Mezitím přicházeli další účastníci, ale jen málokteří se odvážili přes rozbouřený potok až k mohyle. Já jsem se podle hesla polárníků „Kdo se zastaví, zmrzne“ hned po dojedení oběda vydal zpátky dolů k autu. Potkával jsem při tom opozdilce, které svedly ke zdržení houby, borůvky a brusinky nebo se jim nedostávalo sil. Cestou dolů jsem sebou dvakrát po uklouznutí na mokrých kamenech nebo kořenech praštil jako malý harant. Poprvé celkem neškodně, podruhé o poznání hůř. Roztrhnul jsem si kalhoty a koleno odřel do krve, něco málo písku jsem si zadřel také do dlaně levé ruky, plechem rozepnutých hodinek jsme si do krve rozřízl zápěstí, jako bych se pokusil o sebevraždu a kovový tah hodinek jsem zohýbal. Naštěstí to dopadlo dobře, jen povrchovými ranami, které jsem vymyl pod četnými vývěry ze svahu nad cestou. Když jsem dorazil k autu, prohřešil jsem se proti slušnému chování a aspoň na chvíli jsem nastartoval motor, pustil si topení naplno a popohnal teplý vzduch větrákem, abych se zahřál. Dvojice bratislavanů dorazila za mnou po 30 minutách a červená Toyota Yaris odjela, aby se starší z ní, už převlečený do suchého oblečení, po chvíli vrátil pro další účastníky, zatímco syna nechal roztát v penzionu Jurika pod horkou sprchou. Jak další skupinka se na parkoviště dostavili Nováčkovi. Pavel se omluvil z dalšího programu a rozloučil, neboť hned odjížděli domů. Teprve po 55 minutách od mého příchodu přišla moje posádka, ocenila teplo v autě a mohli jsme se vrátit do Bobrovce. Po horké sprše a převlečení do suchého oblečení jsme rozvěsili mokré oblečení a prádlo po pokoji, předsíni i koupelně. Pavel zůstal na pokoji a odpočíval, většina účastníků si před večeří lehla do postelí. Já jsem sešel do jídelny a se sympatickou Pavlínou ze slovenského napůl zrušeného, napůl obnovovaného MŽP jsme se usadili u hořícího krbu, nahřívali jsme si své nohy a boty teplem z krbu a své útroby horkým ostružinovým čajem a každý dvěma Demänovkami. Postupně se trousili ostatní až před večeří a po večeři vypukl tradiční program - nejdříve Maňem moderované informace o činnostech české i slovenské STUŽ a pak už volná debata o politické situaci v ČR i SR po nedávných volbách a před blížícími se volbami komunálními. Došlo na výměnu písemností, publicistických výstupů, zpravodajů a podobných materiálů a pak už k družné zábavě. Ta byla poněkud poznamenaná chronickou neschopností personálu objednat do penzionu před naší návštěvou dostatek pití. Tentokrát došlo nikoliv pivo, jako v minulých letech, ale červené víno. Před půlnocí jsme se začali rozcházet do pokojů k zaslouženému odpočinku.

V neděli ráno vyrazil Maňo Huba jako v předešlých letech na louky kolem Bobrovce a natrhal pro oslavenkyni Evu Vavrouškovou kytici lučních květů, kterou jí spolu s bonboniérou a s gratulací předal za potlesku účastníků po snídani. Pak nastalo loučení. První odjela Olga Iskrová, po ní my s Evou Vavrouškovou a s dvojicí sympatických mladých lidí, které Maňo vyrval na poslední chvíli z fronty nastupujících do autobusu a odkázal nám k dopravení do Žiliny. Pavel Šremer zůstal na nedělní část oslav 30. výročí zahájení prací na záchraně a postupné opravě mlýnů v Kvačanské dolině v blízkých Kvačanech, která probíhala už od soboty. Sám se na této bohulibé činnosti v minulosti zúčastnil. Cestou do Žiliny jsme se tradičně zastavili na kolibě před Hubovou a Eva si nakoupila ovčí sýr domů. V Žilině jsme dopravili mladý pár až před vlakové nádraží a pak jsme pokračovali po dálnici přes Povážskou Bystrici, Trenčín, Uherské Hradiště a Slavkov na dálnici D1 a po ní přes Brno a s jedinou zastávkou na tankování benzinu v Humpolci až do Prahy. Evu jsem vyložil v 15.45 před jejím bydlištěm a v 16.00 jsem byl doma. Mohl jsem začít prát mokré a špinavé prádlo, zašívat kalhoty a vzpomínat, jak to bylo i přes nepřízeň počasí v sobotu a jako na potvoru krásné počasí při nedělním návratu do Čech opět milé a krásné.

Tak zase na shledanou za rok, dá-li zdraví a okolnosti. Je to vždy příjemný a osvěžující zážitek potvrdit si, že máme nadále mnoho společného, že si rozumíme, že nadále sledujeme vzájemně, jak si naše samostatné státy a naši politici vedou v Evropě.

Neměl by také zapadnout výborný námět, který vyslovil po návratu z doliny Parichvost do Bobrovce Pavel Šremer: Že bychom se měli pokusit získat souhlas Správy TANAP k určité kultivaci okolí mohyly, možná i k osazení nějaké informační tabule o místě a neštěstí, které se tu událo, protože lidé zapomínají a také ke zřízení lávky přes potok v tom místě, která by sloužila zároveň i uživatelům cesty po modré značce nahoru na Baníkov, ne jen návštěvníkům tohoto pietního místa. Kdyby se takový souhlas podařilo získat, byl by to pěkný námět na brigádu pro členy STUŽ.

A Evě Vavrouškové samozřejmě k dnešním narozeninám přejeme všechno dobré.

V Praze dne 13. 9. 2010