V té souvislosti nemůže myslícího člověka nenapadnout ještě další sféra lidských zájmů, kde by lidé ze setrvačnosti myšlení z minula neměli trvale spoléhat, že vše zařídí stát, kraj či obec a jejich mocenské a správní struktury. Je to péče o životní prostředí. Jako Pražan jsem fascinován tím, jak mnozí občané a environmentálně orientované nevládní neziskové organizace sveřepě očekávají, že zlepšení životního prostředí v hlavním městě „zařídí" stát a Magistrát; tu prostřednictvím nových územních plánů (které přeci nemohou tolerovat existující překračování hygienických limitů), tu výraznou podporou MHD, kolejové dopravy s elektrickou trakcí, omezením investic do dálnic, silnic a uliční sítě a administrativními omezeními individuální automobilové dopravy, jen vlastní chování a pohodlnost nejsou ochotní změnit. Že nemusí každé ráno v regionu a ve městě, kde síť a rozsah PID a MHD je dostatečná, sednout do svého auta („jednoválce" podle toho, že se tam obvykle válí jen jeden člověk - samotný řidič), zabrat pro sebe namísto cca 0,5 m2 ploch komunikací, veřejných prostranství a parkovišť v rozsahu minimálně 6 - 10 m2, otravovat okolí hlukem a emisemi? Že mnohde se i ve velkých metropolích víc chodí pěšky, jezdí na kole. Že může sám lépe hospodařit s potravinami, odpady, udržovat čistotu ve veřejném prostoru, neobtěžovat okolí a prostředky MHD hlukem ze všech těch mobilů, i-podů, rádií, puchem a nedopalky z cigaret, obaly, zbytky žvýkaček, psími exkrementy, aniž by mu to někdo shůry nařizoval? Ten alibistický a pokrytecký postoj „já nic, je třeba konat ze strany úřadů" přeci musí už všem slušným a soudným lidem lézt krkem! Přeci bychom si v Praze kvůli „ochraně životního prostředí" před motorovou dopravou nemuseli ničit zděděné kulturní i přírodní bohatství předimenzovanými průrazy nových komunikací, ani demagogicky požadovat „více zeleně v centru", kde by toho bylo možné dosáhnout jen za cenu porušení zachované struktury městské památkové rezervace. Jen kdybychom se dokázali sami omezit i ve vlastním zájmu na svém pohodlí. Je pohodlné ukazovat prstem na jiné a vykřikovat, co by měli dělat ostatní; ale to k žádoucím výsledkům nepovede. Je na čase se zamyslet, co pro zlepšení uděláme každý z nás, začít sami u sebe. Ono by to také přišlo nejlevněji, abych se obloukem vrátil k ekonomii a myšlenkovému i inspiračnímu přínosu pana Ladislava Tajovského, kterému tímto vysekávám poklonu.
Měli bychom se co nejrychleji dostat nejen z té nebezpečné ekonomické skluzavky, na kterou upozorňuje ve svém článku on, ale i ze všech ostatních atrakcí populistické levicové pouti, kde uchazeči o správu státu slibují a někteří voliči od státu nadále vyžadují nesplnitelné a fyzicky i duševně zpohodlnělí lidé na jejich nebezpečné atrakce a nesplnitelné sliby stále znovu nasedají. Zbavují se tím jen zdánlivě vlastní odpovědnosti, vlastních starostí. Jen přenechávají dluhy a nutnost je platit jiným, ale bohužel i svým dětem a vnoučatům.
Dvacet let od neslavného konce reálného socialismu by nám k prozření ze snu o schopnostech všeobjímajícího státu mělo stačit. S nabytou osobní svobodou jsme nabyli i větší osobní odpovědnost za svůj osud, ale i za věci společné. Čím více toho budeme chtít od státu, tím více prostředků nám stát sebere, aby na to měl, ale nezajistí to lépe, než postaráme-li se sami, pokud vůbec. Podívejte se jen na ten slavný úklid chodníků při doznívající sněhové kalamitě. Už by nám to po zkušenostech se 40 lety vlády komunistů i se střídajícími se vládními garniturami posledního dvacetiletí mohlo dojít.