Společnost pro trvale udržitelný život

Jako architekt působící po desítky let jak ve veřejné správě, tak v nevládních neziskových organizacích s environmentální orientací, vidím obě strany oné mince, kterou platí organizovaná společnost za nedostatku demokracie i za funkční zastupitelské demokracii ve vztahu k lidské kreativitě.

V urbanismu a územním plánování to není takové, jako v objektovém projektování, kde pokud je individuální zákazník osvícený a dost velkorysý, dokáže projektantovi sdělit svou představu o tom, co si chce za své peníze pořídit, ale zachová i dostatek prostoru pro kreativitu autora projektu, protože uznává jeho nezastupitelnou kvalifikaci pro takovou tvůrčí práci - kulturnost, vzdělání, praxi i dostatek tvořivé fantazie.

V územním plánování a urbanismu je ovšem „zákazníkem" veřejnost. Občanské komunita, užívající řešené území, vlastnící nebo spravující v něm nemovitosti, podnikající, bydlící, rozvíjející a užívající jeho zdroje, jeho občanskou a technickou vybavenost, sdílející tamní životní prostředí. Tato komunita má svou volenou reprezentaci a ta má k ruce určitý úřední aparát. Spoluvytvářejí orgány, které si daňoví poplatníci platí „za správu věcí veřejných". K té nepochybně patří i strategické a územní plánování. K úkolům, ba povinnostem politické reprezentace příslušné občanské komunity města nebo jeho části, kraje či státu tak nepochybně patří formulovat věcné zadání, jak by se mělo území a jeho přírodní i lidmi vytvořené bohatství dále vyvíjet - vlastní vizi: v čem chceme žít, čím se chceme živit, jak odpočívat a trávit volný čas, jak se prezentovat navenek a jaké prostředí k tomu potřebujeme.

Je smutnou skutečností, že politické reprezentace krajů a měst ani v socialistické éře, ale ani ty polistopadové u nás takové vize buď nemají, nebo se na nich nejsou schopné shodnout. Až na výjimky je samy neformulují a nechávají si tato zadání zpracovat odbornými organizacemi, absurdně často samotnými projektanty, kteří mají toto zadání plnit. Svěřují tak tu nejkrásnější a nejodpovědnější součást svého veřejného angažmá alibisticky „odborníkům" a staví se tak do role spíše budoucích potencionálních oponentů, než spolutvůrců územních plánů. Důsledky jsou dvojí: buď tito odborníci projektanti jakousi svou představu o možném vývoji mají a jsou schopní ji do územního plánu vtělit, ale pak postrádají při jejím prosazování právě onen „politický background", chránící je před anarchií Brownova pohybu tisíců nekonzistentních až protichůdných dílčích zájmů uplatňovaných do plánu zvenčí, nebo ji sami postrádají rovněž, plán projektují jako jakousi nekreativní prolongaci životnosti a setrvačnosti dosavadních trendů a teprve po prozření spících reprezentantů a samotné veřejnosti nad konceptem nebo návrhem teprve začínají „tvůrčí diskuse", které se měly odehrát nejpozději nad pracovním zněním zadání.

Tvoří-li si zadání konceptu územního plánu sami jeho tvůrci, nemají mandát ani potřebu zadávat si nějaké náročné či revoluční myšlenky, se kterými by s vysokou pravděpodobností narazili jak u zastánců zachování „statu quo", tak u nositelů podnětů ke změnám v území, neslučitelných s onou případnou ne evoluční, ale revoluční koncepcí. Zadání pak formálně sice naplní požadavky na ně kladené stavebním zákonem, ale žádnou „politickou vůli" nevyjádří. Zadání tak neprovokuje k novým pohledům na území, do kterého jsou tvůrci územního plánu „zakoukaní" tak, že mohou trpět až jakousi „provozní slepotou" - neschopností vidět vývoj v nových kontextech výsledků vědy a výzkumu, technického pokroku, politických změn a dalších okolností, zpochybňujících onen setrvačný samopohyb bez zjevné silné vize a vůle něco měnit. Nutí to pasivně přijímat dílčí podněty ke změnám zvenčí, spíše vývoj v území „dohánět", než předurčovat. Záleží pak jen na odvaze, kreativitě, odpovědnosti a pracovitosti vlastních tvůrců plánu, do jaké míry přesto reflektují cosi jako nevyřčenou „společenskou objednávku", veřejný zájem přesahující jedno funkční období volené reprezentace.

Koncept nového územního plánu hlavního města Prahy je plodem právě takové praxe vládnutí v hlavním městě Praze v minulých letech. Nejen že zadání netvořila reprezentace města. Jako bod jednání Rady a Zastupitelstva bylo zadání, ale i koncepty či návrhy jakékoliv oborové koncepce nebo územně plánovací dokumentace poctěny obvykle kratší dobou projednání, než záležitosti marginální, ale zajímající jednotlivé radní nebo zastupitele, třeba při schvalování prodejů obecních pozemků vzhledem k místu nebo okruhu známých. Pokud jim nějakou pozornost věnovali či věnují, tak právě jen ze stejného pohledu k uspokojení dílčích lokálních, soukromých nebo skupinových zájmů.

Také první představení konceptu nového územního plánu veřejnosti, s výkladem urbanistů, specialistů na občanskou i dopravní a technickou infrastrukturu a také posuzovatelů vlivů navrhovaného řešení na dlouhodobou udržitelnost vývoje hlavního města, proběhlo 9. 11. 2009 za okázalého nezájmu funkcionářů města a za jen skromné účasti veřejnosti, ačkoliv začínalo v 17.00 hodin odpoledne, aby se účast nekřížila s plněním studijních či pracovních povinností publika. Samotný výklad i při požadované stručnosti vystoupení jednotlivých přednášejících trval 4 hodiny. Ukázalo se jako velmi jasnozřivé, že nebyla připuštěna diskuse a těžiště komunikace s veřejností bylo přeneseno do dvou informačních center na Magistrátu v Jungmannově ulici a na Útvaru rozvoje města ve Vyšehradské ulici, kde kromě vystavení konceptu v tištěné i elektronické podobě drží pracovníci OÚP MHMP i URM služby a jsou schopní a ochotní pomoci návštěvníkům se v plánu orientovat, zodpovědět jejich dotazy na místě nebo odkázat na další spolupracovníky v obou institucích. Moje vlastní zkušenost ze služby na informačním středisku ukázala, že drtivá většina zájmu návštěvníků se týká konkrétního okolí jejich bydliště, pracoviště, míst rekreace nebo dopravy mezi nimi. Skutečné koncepční celoměstské problémy zajímají jen odborníky nebo nadšence ze zájmových organizací, zajímajících se o systémové, byť dílčí problémy např. dopravy a životního prostředí, zejména ochrany městské zeleně.

V přestávce prezentace 9. 11. 2009 mi přednesla dvě závažné otázky, v podstatě koncepční připomínky ke konceptu územního plánu hlavního města Prahy, Ing. arch. Jiřina Jackson:

1. Kde je v konceptu územního plánu hlavního města Prahy obsažena a k nalezení ona „politická vize", ona představa, kam má Praha směřovat, čím vlastně chce být?
2. Proč například neobsahuje to, čím v posledních letech žijí jiné metropole západní Evropy, totiž pregnantní vizi úsporného využívání energií, jakési regulativy ne jen funkčního a prostorového uspořádání území, ale regulativy spotřeby energií v jednotlivých typech území a subsystému dopravní a technické vybavenosti a obsluhy? Copak v tom neexistuje společenská objednávka, veřejný zájem?

Snažil jsem se jí v krátkém čase přestávky vysvětlit, že územní plán se zabývá jen racionalitou uspořádání plošných a prostorových nároků různých typů využití území a že to, na co se ptá, obsahují jiné rozvojové dokumenty Prahy, jako jsou aktualizovaný Strategický plán Prahy a některé její další koncepční oborové dokumenty, včetně energetiky, se kterými se územní plán, v souladu se  stavebním zákonem vyhrazenými kompetencemi, o tyto vize a koncepční záměry dělí.

Jiřina Jackson ovšem má osobní zažitou zkušenost z Velké Británie i jiných evropských zemí. Zná systémy komplexního plánování rozvoje měst bez onoho zděděného schizmatu české právní úpravy, oddělující oblastní (sociálně-ekonomické) a územní plánování. Rozhodně nepovažuje náš stavební zákon za vzor dokonalosti a posvátnou krávu, kterou je nutno jen dodržet a nerozšiřovat „předmět působnosti" územního plánování na další oblasti veřejných zájmů, než ke kterým se hlásí. Jenže je tu ono „čertovo kopýtko" povinnosti vyhodnotit vlivy navrhovaného řešení na udržitelný rozvoj území a v tom i hodnocení environmentálních, ekonomických a sociálních aspektů vývoje v území. A sem to mimo jakoukoliv pochybnost patří. V těch otázkách se tedy skrývala i nevyřčená otázka, proč to, co nám vytýká ona, nevytýká řešení konceptu územního plánu zhotovitel onoho Vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území? Bude to vypadat alibisticky, ale požádal jsem ji, aby tyto připomínky formulovala a uplatnila písemně. A myslím si, že bychom se těmi otázkami měli ve vyhodnocení připomínek seriózně zabývat a nejpozději v návrhu územního plánu poskytnout i inteligentní odpovědi. Jsou to totiž zatím jedny z mála otázek a připomínek ke konceptu územního plánu, které se vztahují na celkovou koncepci rozvoje města a na klíčovou otázku dlouhodobé udržitelnosti jeho vývoje.