Společnost pro trvale udržitelný život

Lidé z nějakých důvodů neuvěřili našemu presidentovi a vládním představitelům, že se nás netýká bankovní a navazující hospodářská krize, řádící ve světě a že i kdyby, tak sama brzy přejde jako chřipka. Řeší ji, místo aby se věnovali problémům daleko podstatnějším a dlouhodobějším, např. globálním klimatickým změnám.

U těch naopak uvěřili presidentovi v tom, že žádné nehrozí. Budeme se podle principu předběžné opatrnosti připravovat na to, že globální oteplování vlivem lidské činnosti je patrné a prokazatelné a je třeba mu změnou chování čelit? Nebo vsadíme na eventualitu, že se účinky oteplování, působené lidskou činností, neprokázaly dost přesvědčivě nebo se shodou okolností ruší vlivem souběžného globálního ochlazování, způsobeného kosmickými příčinami mimo lidský vliv (snížená sluneční aktivita, změny v propustnosti pro záření v kosmickém prostoru, chladnutí žhavého zemského jádra ad.), takže ještě budeme rádi, že díky lidským aktivitám a skleníkovému efektu alespoň nezažijeme další dobu ledovou?

Co bychom museli dělat, jestliže globální oteplení skutečně nastane v měřítku, které způsobí tání i pevninských ledovců (ty plovoucí ve vodě hladiny moří nezvednou). Někdo by si mohl myslet, že hlavním problémem by bylo adaptovat včas systémy akumulace a zásobování pitnou vodou pro domácnosti, průmysl i zemědělství. Omyl! Hlavním problémem by bylo zastavit na hranicích EU miliony imigrantů, opouštějících rozšiřující se aridní oblasti na jedné a mořem zaplavené pobřežní nížiny na druhé straně. Copak ostrovy v Oceánii, které padnou jako první - to ještě nebude tak velký problém. Tam je obyvatel málo a žijí poměrně skromně. Děsivá představa ovšem je, že by se to týkalo desítek milionů lidí z takového Bangladéše, z Indie, Indonésie a dalších lidnatých států jihovýchodní Asie, z nichž drtivá většina je chudá, ale bude jich strašná síla. A neméně děsivá je představa, že by to zaplavilo i bohatá přímořská města Afriky, Jižní i Severní Ameriky, Evropy i Austrálie, jejichž počet obyvatel je nejen hodný pozornosti, ale kteří navíc jsou uvyklí značné spotřebě! Co horšího, zmizely by i stávající mořské mělčiny (šelfy), které jsou druhým největším producentem kyslíku po tropických pralesích. Obnova šelfového ekosystému na nových mělčinách zaplaveného území by trvala desetiletí. Zmizely by i samotné pralesy, které by se např. v nízko položené Amazonii, v pevninské jihovýchodní Asii a na některých ostrovech Indonésie ocitly rovněž pod vodou a do zbytku by se pustili lidé s ještě vyšší intenzitou vypalování a kácení, aby získali náhradu za zaplavenou zemědělskou půdu. Co by to udělalo s produkcí kyslíku a schopností vázat kysličník uhličitý? Takže další na řadě, ještě před starostí o vodu, by možná bylo sehnat si nové zdroje a zásoby kyslíku. Bez kyslíku totiž vydržíme jen pár minut, kdežto bez vody desítky hodin a bez jídla celé desítky dnů. Klimatický přesun naší zeměpisné šířky do subtropického pásma se mnohým nejeví být takovou tragedií. Mírnější zimy, teplejší léto, lepší podmínky pro pěstování obilí, rýže, zeleniny, vinné révy, dosud pouze dováženého subtropického ovoce. Jenže by to také znamenalo konec celého odvětví cestovního ruchu, využívajícího hory pro zimní rekreaci na sněhu, vytlačování našich typických rostlin a živočichů na sever a do vyšších nadmořských výšek, potřebu změnit skladbu dřevin v lesích, postupnou invazi jižních, pro naši zemi nepůvodních druhů rostlin a živočichů, na které nejsme zvyklí, včetně jedovatých pavouků, štírů a hadů, nových druhů hmyzu, tropických nemocí. Ostatně podle přírodovědců už se u nás první takoví jižanští „průkopníci" na jižní Moravě objevují.

Lze dokonce slyšet jásot, že by se výrazně zlepšily podmínky života, zejména pro zemědělství, na rozsáhlých plochách Sibiře, Aljašky a severní Kanady, že roztaje tamní věčně zmrzlá půda (permafrost) a bude snazší čerpat tamní nerostné zdroje a tyto oblasti zalidnit. Podceňuje se, že by v té souvislosti hrozilo uvolnění obrovského množství metanu z rozkladu nastřádané, ale v mrazech se zatím nerozkládající organické hmoty, což by potencovalo skleníkový efekt a oslabilo dále ozónovou vrstvu země. Co by globální oteplení udělalo s mořskou faunou a flórou? Přinejmenším by to ochudilo schopnost prohřáté svrchní vodní masy udržet si v ní rozpuštěný kyslík - silněji u rovníku a slaběji směrem k oběma pólům. To by patrně vedlo k závažným posunům v druhové skladbě rostlin a živočichů moří a nepochybně spíše k jejímu ochuzení. Další rána pro mořský rybolov.

Máme takový vývoj očekávat a připravovat se na něj preventivně v lesním a vodním hospodářství, v zemědělství, rybářství a v dalších oborech ovlivněných klimatem, jako je např. cestovní ruch, nebo ne? Je takový vývoj vůbec pravděpodobný? A pokud ano, bude tak rychlý nebo skokový, že bude vyžadovat mimořádná opatření, nebo bude jen pozvolný a postačí běžné adaptační mechanismy společnosti a jejího hospodářství? Má pravdu president Václav Klaus, že globální změna klimatu je zbytečný strašák a že se lidé dokážou přizpůsobit, i kdyby se skutečně začala projevovat, bez výraznějšího sebeomezování, bez regulace lidských aktivit k ní přispívajících? Jsou lidé, upozorňující na některé znepokojivé jevy ve vývoji klimatu, skutečně jen zbyteční „alarmisté", vyvolávači nových idejí omezujících osobní svobodu a umělých potřeb či oborů? Nebo by nás měl již zmíněný princip předběžné opatrnosti opravdu vést k uvědomělému omezování spotřeby surovin, energie a produkce odpadů s cílem neblahým změnám raději předejít, než pak řešit jejich negativní důsledky?

Je lidstvo v tomto ohledu poučitelné z konců některých dřívějších civilizací, způsobených překročením určitých limitů adaptability přírody a jejích zdrojů? Nebo se opravdu musíme dožít válek o úrodnou půdu, o pitnou vodu, o tenčící se zásoby energetických a dalších surovin, které početné lidstvo zredukují na úroveň přiměřenou limitům a adaptačním schopnostem Země a pak teprve bude ten zbytek lidstva, po případné světové jaderné apokalypse, ve kterou by mohly původně jen lokální konflikty přerůst, schopný se poučit? Ono, půjde-li vývoj dosavadním směrem, ji totiž nelze vyloučit. Jaderný arsenál už mají i země chudé, pošilhávající po bohatých s nevraživostí, a navíc s pochybnou politickou stabilitou. Nemůžeme si být jistí, že se tohoto arsenálu nezmocní síly mimo odpovědných elit, např. zfanatizované teroristické skupiny. Co budeme dělat pak?

Je na místě bránit rozšiřování zbraní hromadného ničení do dalších států i silou, nejde-li to po dobrém, nebo mají všichni stejné právo vyzbrojit se na svou obranu vším pro ně technicky a ekonomicky dostupným? Není pro vyspělé a civilizované země sebevražedné, když takovým státům, jako je např. Irán, dokonce pomáhají s vyzbrojením, přestože jeho představitelé otevřeně hrozí jiným státům zničením? Copak rétorika íránského presidenta Ahmadínežáda nepřipomíná Hitlerův Mein Kampf? Není to stejný druh „appeasementu", který projevovali evropské mocnosti vůči Hitlerovi před vypuknutím II. světové války a který je pak stál desítky milionů obětí? Není od Evropanů pokrytecké zlobit se na USA, které už dvakrát tahaly svět z globálních válek zahájených v Evropě, že nestrkají před novými ohroženími hlavu do písku jako Evropané a jednají preventivně, nečekají až na útok druhé strany?
Nebo otázka „z jiného soudku": Lze v dohledné době počítat s využitím přírodních zdrojů z jiných kosmických těles, nebo je to stále ještě hudba vzdálené budoucnosti, pokud je to vůbec reálné ve větším měřítku?

A má vůbec smysl ptát se takhle? Kladli si takové otázky lidé dříve a chovali se podle odborníky nabízených odpovědí? Přemýšliví lidé si takové otázky kladou, jiní si řeknou „po mně potopa - za mého života to snad ještě vydrží, tak proč se omezovat, proč se připravovat na něco, co vůbec nemusí přijít? A když, ať si to řeší ty generace, které to skutečně postihne - proč bychom to měli řešit už my?". Proč uplatňovat ten „princip předběžné opatrnosti"?

O jednom důvodu bych věděl. Budou to naše děti, naše vnoučata a pravnoučata, které se budou muset vypořádat s tím, jakou Zemi jim odkážeme. Je nám to opravdu jedno, co tu po nás zbude a co si o nás další generace, splácející naše dluhy, pomyslí? Je tohle ta svoboda?