Společnost pro trvale udržitelný život

Aktuality STUŽ

Aktuality STUŽ je emailový zpravodaj, který vychází přibližně jednou za 2 týdny a přináší aktuality pro členy a příznivce STUŽ. Přihlaste se k jeho odběru vyplněním jednoduchého formuláře zde.

Archiv doposud vydaných Aktualit STUŽ.

Staňte se členem STUŽ

Není nic jednoduššího, než se přihlásit.

Informace o podmínkách členství

On-line přihláška za člena STUŽ

 

STUŽ na sociálních sítích

Sledujte nás také na sociálních sítích - tam najdete aktuální informace a zajímavosti

Facebook

Twitter

aneb Územní ekologické limity těžby v Severočeské hnědouhelné pánvi ve světle možných problémů české energetiky v příštích desetiletích

ČTK: Vojíř navrhne zrušit limity těžby hnědého uhlí horním zákonem


MOST (ČTK) - Předseda sněmovního hospodářského výboru Oldřich Vojíř (ODS) navrhne usnesení horního zákona, jímž by byly zrušeny územní ekologické limity těžby hnědého uhlí. Reaguje tak na návrh novely horního zákona, která mimo jiné umožňuje státu odebrat právo k těžbě uhlí společnosti, která nezačne do 15 let v dané lokalitě nerost dobývat. Je to rozkol v logice, při existenci limitů se žádná těžební firma nemůže s lidmi dotčenými případnou těžbou uhlí dohodnout na vyrovnání, řekl dnes novinářům Vojíř.


„Dohodnout se na vyrovnání" s lidmi, z nichž někteří se před těžbou za svůj život museli stěhovat i třikrát, vždy na to finančně i standardem života doplatili a vždy se slibem, že je to naposledy, to by se musel stát i těžaři jinak snažit, než předvádí dodnes. Opět se snaží prosadit svou vůli proti vlastníkům nemovitostí, podnikatelům i obyvatelům Černic a Horního Jiřetína aktem „shůry", namísto, aby začal seriózně vyjednávat o případných podmínkách, za kterých by byli k přesunu ochotní a pak teprve činil dohodnutá a potřebná opatření na všech úrovních veřejné správy, územní a investiční přípravou a právně korektně. Takže si tu historii promarněných příležitostí znovu připomeňme:


Od roku 1991, kdy byly usnesením vlády ČR č. 444 stanoveny tzv. „územní ekologické limity těžby" v Severočeské hnědouhelné pánvi, se vede boj o interpretaci tohoto vládního rozhodnutí. Připomeňme si, že bylo splněním jednoho z četných úkolů z „Programu ozdravení životního prostředí v pánevní oblasti Severočeského kraje", připraveného do vlády společně MŽP, KNV v Ústí n. L., občanskou iniciativou - tzv. „Ekofórem pánevní oblasti Severočeského kraje" a schváleného českou i federální vládou. Mělo za úkol zastavit růst podílu energetikou (tzn. povrchovou těžbou uhlí, vnějšími výsypkami a složišti elektrárenského popílku) zdevastovaného území na celkové rozloze okresů Ústí n. L., Teplice, Most a Chomutov, ochránit za stanovenými liniemi zbylé osídlení, dopravní a technickou infrastrukturu, zemědělskou půdu a také zbylou přírodu a krajinu. Zejména bylo třeba uchránit ty prvky územního systému ekologické stability, které se mohly stát základem pro budoucí rekultivaci. Vytvořit podmínky pro regeneraci sídel, postižených na stavebních fondech desítky let trvajícími stavebními uzávěrami, vyhlášenými z důvodů ochrany uhelných zásob v dříve vyhlášených dobývacích prostorech a chráněných ložiskových územích. Nedílnou součástí usnesení bylo zakotvit územní ekologické limity těžby do územně plánovací dokumentace velkých územních celků i sídelních útvarů (obcí) a zajistit odpis zásob za liniemi ekologických limitů podle horního zákona.


Zatímco zakotvení limitů v územně plánovací dokumentaci se více méně podařilo zajistit, byť i to trvalo a trvá velmi dlouho, odpis zásob za limity není proveden dodnes. Vyžaduje totiž jednak aktivní součinnost správců ložisek a dobývacích prostorů, tedy těžařů, jednak vůli splnit usnesení vlády také ze strany Ministerstva průmyslu a obchodu a Českého báňského úřadu. Na jejich straně ochota a vůle ke splnění úkolu (závazného ostatně jen pro orgány veřejné správy) v tichém souznění s těžařskou lobby postupně zprivatizovaných těžebních firem Mostecká uhelná společnost a Severočeské doly nikdy neexistovala. Důvodem, z jejich pohledu legitimním a zcela pochopitelným, byla a je skutečnost, že za liniemi územních ekologických limitů těžby jsou uhelné zásoby, které by prodloužily těžbu coby jejich předmět podnikání, při současné úrovni ročních těžeb, o desítky let. Na straně MPO a ČBÚ jsou fakta, že horní zákon přikazuje dotěžit racionálně jednou rozfáraná ložiska a zásoby uhlí v nich uložené, že toto uhlí ve světle současných a očekávatelných rostoucích problémů se získáváním a cenou energetických surovin ve světě představuje bezpečný domácí zdroj nejen energie, ale případně i suroviny pro chemickou výrobu, ale také záruku dlouhodobé zaměstnanosti podstatné části ekonomicky aktivních obyvatel oblasti. Rostoucí cena energie obecně a uhlí zvlášť dovoluje nabízet navíc těžbou postiženým dříve nevídané náhrady materiální i nemateriální újmy, jako jsou nejen výkup jejich nemovitostí za zůstatkové, bídné úřední odhadní ceny a poskytnutí náhradního bydlení, jako tomu bývalo dříve, ale jejich více než plnohodnotnou úhradu a výstavbu celých náhradních obcí, vč. občanské a technické vybavenosti v jiném, těžbou již neohrožovaném místě. Lze tedy říci, že i orgány, hájící veřejný zájem na energetické bezpečnosti země, mají legitimní a pochopitelné důvody pro svůj odpor k odpisu zásob uhlí za limity. Je to proti jejich zájmům, jejich pracovní náplni, životní zkušenosti, proti jejich přirozenosti.


Ten nejasně definovaný „odpis zásob" byl navíc od přijetí onoho památného usnesení vlády jeho Achillovou patou. Odpis zásob bylo možné chápat dvojím způsobem: jako úplný, což ovšem horní zákon předpokládá jen u  zbytkových, zvolenou technologií dobývání nedosažitelných zásob, ale nikoliv u obrovských zásob, jaké jsou dnes blokovány za limity těžby např. u Velkodolu Čs. armády jižně od Černic, Horního Jiřetína, Janova až do prostoru pod Chemickými závody v Záluží u Litvínova. Nebo může jít o převedení zásob tzv. „bilančních" do „nebilančních", což je jen administrativním vyjádřením skutečnosti, že s těmi prvními lze při současných technikách dobývání pro potřeby hospodářství reálně počítat, zatímco ty druhé by za stávajících technických a ekonomických podmínek těžit nemělo smysl, ale při změněných podmínkách mohou být prostým administrativním aktem „vráceny do hry" znovu jako bilanční.


Ani jedna z těchto možných forem „odpisu zásob" ovšem neznamená, že se ty zásoby z chráněného ložiskového území nebo dobývacího prostoru skutečně fyzicky vytratí. Ty pod povrchem zůstanou i po odpisu - je to stále jen administrativní akt. Nic nemůže zabránit komukoliv, aby je třeba i ve velmi blízké budoucnosti v archivech nebo geologickým průzkumem znovu „našel", aby se znovu ucházel o právo je vytěžit. Dokud ty uhelné zásoby pod zemí budou, bude přízrak znovuobnovení těžby viset jako Damoklův meč nad krajinou i zmíněnými sídly dál. Bude stačit politická či hospodářská krize ve vztazích se zeměmi vyvážejícími ropu a zemní plyn, energetická krize, kdy nastane změna celospolečenských priorit, dojde k obratu politické vůle a vrátíme se tam, kde jsme byli v roce 1991 a kde jsme vlastně dodnes - o vytěžení těchto zásob nebo o zachování sídel, přírody a krajiny se bude jednat znovu.


V citovaném usnesení vlády o územních ekologických limitech těžby v SHP byl stanoven rok 2005 jako termín, do kterého se vláda k účelu a cílům tohoto usnesení znovu vrátí. Tento termín nikdy nebyl míněn tak, že pouze do tohoto roku limity platí a pak omezení končí, jak demagogicky tvrdili těžaři a někteří s nimi existenčně spojení státní úředníci či politici. Byl míněn tak, že za těch 14 let, které od přijetí usnesení uplynou, bude za námi transformace hospodářství, dojde k oddělení státního a privátního sektoru, navrátí se podmínky pluralitní demokracie a tržního hospodářství, právní řád zajistí ochranu soukromého majetku a lepší životní podmínky obyvatel v kraji, výrazně se zlepší stav životního prostředí, mimo jiné i úsilím těžařů na úseku rekultivací a energetiků v parametrech znečištění ovzduší, takže se tehdejší výrazně negativní postoj obyvatel, ochránců přírody a krajiny k další povrchové těžbě, ale také postoj těžařů k technologii těžby, k ochraně životního prostředí, k nezbytným kompenzacím a náhradám, možná výrazně změní a bude třeba možné alespoň někde s prolomením limitů vyslovit ze strany obyvatel i úřadů podmínečný souhlas, budou-li jim nabídnuty slušné podmínky.


To se však bohužel nepodařilo naplnit. Oněch 14 let se promarnilo především jalovými politickými šarvátkami, nikoliv cílevědomým vytvářením podmínek pro změnu postojů na obou stranách té pomyslné „fronty". Životní prostředí se částečně zlepšilo v parametrech čistoty ovzduší díky odsíření a odstavení části severočeských elektráren, nikoliv však v blízkosti povrchových dolů s jejich prašností, hlukem, ohni a záparami, nikoliv v blízkosti Chemopetrolu Litvínov a hlavních dopravních koridorů. „Nůžky" mezi rozsahem devastace a rekultivací se nezavírají tak rychle, jak by bylo zapotřebí pro psychologický účinek na obyvatelstvo a pro obnovu krajiny. Nové pracovní příležitosti, kam by mohli přecházet pracovníci uvolňovaní těžbou, se do stále ještě postižené oblasti nijak nehrnou a stát je k tomu ani nijak nemotivuje. Nejasnost budoucího osudu obcí, nacházejících se v zájmovém území těžby, podvazuje i iniciativu vlastních obyvatel a podnikatelů. Tím spíše nově příchozích výrazněji v nich investovat. Politici od lokální přes krajskou až po celostátní úroveň nezaujímají pevný a hodnověrný postoj a spíše lavírují v čase podle širších hospodářských i politických okolností a převládajícího veřejného mínění voličstva. Těžař a zejména odpovědné orgány veřejné správy žádné důsledné a seriózní řešení, jak zásoby za limity případně uvolnit, které by dovolili s obcemi a jejich obyvateli vyjednávat opravdu seriózně, za těch 14 let a vlastně dodnes nepřipravily. Tato nejistota a pocit provizoria oblast i psychiku lidí dále ničí.


Tlaky na prolomení územních ekologických limitů těžby, po dočasném uklidnění po negativním stanovisku MŽP k SEA Státní energetické koncepce z roku 2004 a vetu vlády premiéra Špidly z roku 2005, znovu vyvstávají v souvislosti s nedávnou energetickou krizí, způsobenou Evropě výpadkem dodávek zemního plynu přes Ruskou federaci a Ukrajinu a také se současnou ekonomickou recesí a růstem nezaměstnanosti. Ty vedou k opětovnému přehodnocování Státní energetické koncepce. Tyto tlaky nesporně potencuje i odpor Strany zelených, která je součástí vládní koalice, k jaderné energetice, která jediná by v energetickém mixu ČR mohla reálně umožnit útlum těžby uhlí na nižší roční objemy a tlak na prolomení limitů oddálit nebo zmírnit. Mostecká uhelná společnost přispěla do hry zájmů nabídkou výstavby celého náhradního sídla za Černice a Horní Jiřetín, a to v prostoru mezi Litvínovem, Loukou u Litvínova a Lomem, tedy cca východně až jihovýchodně od Litvínova. Slibuje řádný, cenově nepodhodnocený výkup stávajících nemovitostí a výstavbu nových rodinných domků, nájemního bydlení, základní občanské i technické vybavenosti tak, aby nové sídlo, soustřeďující celou dosavadní občanskou komunitu obce, bylo životaschopné. Slibuje práci horníkům na další desítky let, pokud bude moci pokračovat v těžbě VČSA za limity, jinak končí v roce 2020.


Co slíbit patrně nemůže, je zachování pocitu sounáležitosti obyvatel Černic a Horního Jiřetína s jedinečností stávajícího místa, přestěhování kulturních památek vč. barokního kostela, dále dílen a provozů se vším všudy tak, aby ani drobní podnikatelé nemuseli přerušit své podnikatelské aktivity ani na den a stěhování je nepoškodilo. Byla by to cena za jistotu, že jde opravdu o poslední stěhování, že náhradní lokalita je v podobné situaci a přírodním rámci na jižních svazích pod Krušnými horami jako dnešní sídla a že do přirozeného centra oblasti Mostu i Litvínova je to zhruba stejně daleko, jako z dnešních míst.


Pro obyvatele Černic a Horního Jiřetína je to těžké dilema. Mnozí by asi na nabídku MUS, platící do června tohoto roku, snad i kývli, kdyby měli jistotu, že je za to neodsoudí ti, kdo se za žádnou cenu stěhovat nechtějí a obce i krajinu v okolí chtějí uchránit. Kdyby měli jistotu, že co MUS slibuje, to také za aktivní podpory státních a regionálních orgánů veřejné správy (a se zárukami za komplexnost) splní, a to předem, aby to viděli na vlastní oči, než svolí s likvidací stávajících obcí. Kdyby se tak rozhodla drtivá většina obyvatel tak, že by zůstaly zachované i sociální vztahy a vazby mezi nimi. Kdyby si byli jisti, že po vytěžení zásob pod jejich obcemi se krajina dočká návratu k harmonii přírody, krajiny i osídlení, zčásti silou lidské práce, zčásti přirozenou sukcesí, že se nebudou muset za své rozhodnutí stydět před vlastními dětmi a vnuky, před svými sousedy, před dalšími generacemi.


Ať se nám to líbí nebo ne, ať jsme na straně ochránců nepřekročitelnosti stávajících hranic -  územních ekologických limitů těžby, nebo na straně zastánců co největší soběstačnosti a energetické bezpečnosti země téměř „za každou cenu", ty dvě základní možnosti tu stále jsou a neutečeme před nimi, budeme se muset rozhodnout. Pokud to rozhodnutí bude ve prospěch priority veřejného zájmu na těžbě, pak by těžařské společnosti i stát měly prokázat takovou velkorysost v náhradách a kompenzacích, aby to odpovídalo důležitosti tohoto veřejného zájmu. Muselo by to mimo jakoukoliv pochybnost zhojit maximum újmy, která demolicí a stěhováním obce bude způsobena postiženým obyvatelům, podnikatelům a dalším dotčeným subjektům. Nemyslím tím jen potřeby hmotné, ale i subtilní kulturní a duchovní potřeby, jakými jsou kostel, společenské prostory a další možnosti poskytované stávajícími sídly dle přání obyvatel.


Pokud by splnění takových podmínek bylo možné, pokud by těžař i stát daly potřebné záruky a souhlasila by převážná většina obyvatel, neměly by ani orgány územního plánování, ochrany přírody, krajiny a životního prostředí přistupovat k problému předpojatě, zásadně negativně, ale stanovit pro celý komplex s tím souvisejících problémů jasné, právně vymahatelné podmínky k ochraně práv zúčastněných subjektů i veřejných zájmů. Nebude-li toho těžař v součinnosti se státem schopen, pak by se prolomení limitů těžby u VČSA a likvidace obcí Černice a Horní Jiřetín ani při souhlasu menšiny obyvatel se stěhováním s konečnou platností nemělo dovolit.


Rozhodování by bylo pro všechny zainteresované snazší, kdybychom žili ve standardním právním státě, kde šidit spoluobčany či stát a pak utíkat před odpovědností nepatří k zvyklostem podnikatelské sféry, kde se každá další vláda nedistancuje od slibů a závazků té předchozí, samozřejmě „zcela neschopné", a kde se člověk dočká u soudů rychlého a účinného postupu k dosažení a vymožení spravedlnosti, pokud kdokoliv, podnikatel nebo stát, při plnění smluv selže. Nelze se divit, že za stávajícího politického marasmu, úrovně veřejné moci, správy a soudnictví, si mnozí obyvatelé Černic a Horního Jiřetína patrně říkají, že je „lepší stávající vrabec v hrsti, než slibovaný holub na střeše". Při naivním projevu dobré vůle by se jim totiž klidně mohlo stát, že jim nezbude ani vrabec, ani holub, zato oči pro pláč a zlomyslný posměch diváků. A to nemají zapotřebí.


Nic na straně těžaře a státu totiž nenaznačuje, že jde o skutečně seriózní a do všech důsledků domyšlenou a dojednanou, tudíž reálnou alternativu. MŽP požaduje ve svém stanovisku k zadání ZÚR Ústeckého kraje dodržení usn. vlády č. 444/1991 o územních ekologických limitech těžby a jinou variantu nepřipouští. Kdyby tomu tak bylo, musel by se požadavek na její zpracování objevit v zadání Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje, včetně požadavku na stanovení souvisejících a podmiňujících investic v podobě veřejně prospěšných staveb a veřejně prospěšných opatření. Musely by souhlasit nejen hornojiřetínští, ale i město Litvínov, obce Lom a Louka u Litvínova, na jejichž území se má náhradní výstavba umístit a samozřejmě i majitelé dotčených pozemků. K těm vyvolaným investicím by se pak při budoucím veřejném projednání musely přihlásit nebo určit subjekty, které zajistí jejich realizaci. Nic z toho se, pokud vím, zatím nenaplňuje a přitom do vypršení lhůty dané MUS občanům Horního Jiřetína a Černic pro rozhodnutí o přijetí jejich nabídky zbývají už jen cca 4 měsíce. Jak by mohla být taková nabídka brána vážně? Vždyť má všechny znaky pokusu docílit souhlasu samospráv a obyvatel s likvidací jejich obcí, aniž jsou vytvořeny elementární předpoklady pro reálnost splnění deklarovaných slibů. MUS by pak, až by obce byly zlikvidované a náhrada nikde, mohla alibisticky tvrdit, že „ona chtěla, ale zmařili to jiní". A stejně je to se siláckými řečmi MPO. Kdyby jim ten problém ležel tolik na srdci, jak tvrdí, dávno by již jednali s MMR, s MŽP, s Ústeckým krajem a s dotčenými obcemi a připravovali záměr seriózně, otevřeně, s MUS společně, ve všech myslitelných aspektech problémů, které při tom mohou nastat. Ani tam se však nic konstruktivního, kromě vzájemného nevraživého poštívání, neděje. Jak by mohli u dotčených lidí očekávat obrat ve smýšlení?


Při sledování výkonů naší exekutivy (nejen v této záležitosti) si nelze nevzpomenout na projev zesnulého excelentního herce Miloše Kopeckého ještě před rokem 1989 na sjezdu dramatických umělců: že náš národ má geniální nadání dělat věci „jen jako". „Potěmkiniády", ve kterých jde o to předstírat činnost a přežít ve funkci, aniž s něčím užitečným doopravdy pohnu, brát svět pouze jako divadlo, jako něco, co se před námi děje na jakési virtuální obrazovce, aniž na to máme vliv. Kdyby se v tomhle udála změna k lepšímu, možná by se některá dosavadní „tabu" mohla zase začít diskutovat. Stávající „pat" a přechodná Pyrrhova vítězství tu jedné, tu druhé strany nesvědčí ani jedné, ani druhé straně sporu.


V Praze dne 25. února 2009.

You have no rights to post comments

Podobné články

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License