Společnost pro trvale udržitelný život

Aktuality STUŽ

Aktuality STUŽ je emailový zpravodaj, který vychází přibližně jednou za 2 týdny a přináší aktuality pro členy a příznivce STUŽ. Přihlaste se k jeho odběru vyplněním jednoduchého formuláře zde.

Archiv doposud vydaných Aktualit STUŽ.

Staňte se členem STUŽ

Není nic jednoduššího, než se přihlásit.

Informace o podmínkách členství

On-line přihláška za člena STUŽ

 

STUŽ na sociálních sítích

Sledujte nás také na sociálních sítích - tam najdete aktuální informace a zajímavosti

Facebook

Twitter

Poznámky k porovnání hodnot zemědělské půdy, pozemků určených k plnění funkcí lesa a ploch nelesní zeleně ve městě a v nezastavěném území okolí města z hlediska obecných zájmů na vytváření zdravého a harmonického prostředí v hlavním městě Praze

 

Zacházení se zelení v Praze je často vystaveno kritice. Ta se obrací nejen proti těm, kdo podíl zeleně na rozloze Prahy fakticky redukují, což jsou především vlastníci pozemků, developeři a investoři vyvolávající zábory zeleně a kácení, ale i proti orgánům územního plánování, ochrany přírody a krajiny města, jakoby ony byly „pachateli" nebo pouze nečinně přihlížely. Přitom jak z nového stavebního zákona, tak z předpisů o ochraně přírody a krajiny vyplývají jen určité možnosti, jak úbytkům zeleně v Praze účinně bránit, resp. jak docílit rozšíření jejích ploch, aniž by se tento zájem dostal do rozporu se zákony na ochranu památek (to zejména v historickém jádru a v jeho ochranném pásmu), ale také se zákonem o ochraně zemědělského půdního fondu (to zejména v okrajových částech města). Lze to ilustrovat na problémech řešených při zpracování konceptu nového územního plánu Prahy.

Diskuse o hierarchii „veřejných zájmů", jak jsou vyjádřeny v zákonech a navazujících předpisech o ochraně ZPF, PUPFL, přírody a krajiny a vod při územním plánování a rozhodování je obecně složitá, neboť:

  • nepracuje pouze s homogenními kategoriemi funkcí základních, jak je znají předpisy o evidenci nemovitostí (tzn. zastavěné plochy, zemědělská půda, z toho orná, louky a pastviny, sady a zahrady, speciální plodiny, jako jsou vinice a chmelnice, dále vodní plochy, lesní půda, ostatní plochy), nebo naopak jen funkcemi odvozenými a zpodrobňujícími základní členění (tzn. např. bydlení, občanská vybavenost, výroba, rekreace a sport, doprava, technická vybavenost, zeleň lesní a nelesní, plochy prvků ÚSES a další podčlenění, dle potřeb územního plánování), ale mísí obojí,
  • neexistuje konstantní a pro celé území shodné arbitrární určení hierarchie priorit, kterému z „dílčích veřejných zájmů", představovaných předpisy pro ochranu přírody a krajiny, vod, ZPF, PUPFL atd., dát v případě střetů prioritu pro dosažení hlavního, nadřazeného veřejného zájmu, kterým je v územním plánování nepochybně „dosažení alespoň dočasného konsensu o žádoucí harmonii ve funkčním a prostorovém uspořádání řešeného území a o zdravých životních podmínkách jeho obyvatel", takže tuto shodu nutno hledat podle konkrétních vlastností a limitů území případ od případu vždy znovu a
  • samotné orgány ochrany životního prostředí, přírody a krajiny nejsou často s to rozhodnout vnitřní rozpory, vyplývající pro řešení územních plánů a rozhodnutí z předpisů o ochraně dílčích složek životního prostředí v konkrétním území a trvají rigidně na dodržení litery, nikoliv „ducha" předpisů, což bez kompromisů vytváří v konkrétním území neřešitelné situace. MMR má sice ve stavebním zákonu zmocnění řešit meziresortní a meziregionální spory, ale logicky se nechce pouštět do řešení rozporů vnitroresortních, např. uvnitř MŽP nebo MZe.

Pro problematiku ochrany nezastavěného (a podle záměrů autorů konceptu nového ÚP Prahy nadále nezastavitelného) území je příznačné, že dílčí zájem na ochraně ZPF tu naráží zejména v severovýchodním segmentu krajiny kolem města a jeho okrajových sídel na dílčí zájem zlepšit zde životní prostředí přiléhající obytné zástavby, a to introdukcí nových ploch zeleně právě i na úkor orné půdy. Je zřejmé, že o formě a ekologické kvalitě a účinnosti takové zeleně může probíhat diskuse. Z hlediska zákona o ochraně ZPF mají nejvyšší stupeň ochrany I. a II. bonitní třída orné půdy. Z hlediska příspěvku k biodiverzitě a ekologické stabilitě je však právě orná půda tou nejméně přínosnou kategorií. Nejen tím, že je po část roku zcela bez porostu, tím pádem nesmírně náchylná k větrné i vodní erozi, k prášení při větru za sucha a zanášení vodotečí při srážkách. Pokud už je na ní nějaký porost, pak jde obvykle o velmi nestabilní a do okolních biotopů nezapojenou monokulturu, náchylnou k množení škůdců a vyžadující materiálové (umělá hnojiva, prostředky na ochranu rostlin apod.) a energetické (závlahy, pohyb zemědělských mechanismů a dopravních prostředků) vklady, dále zhoršující vlivy na životní prostředí (chemická kontaminace půdy, narušení režimu a chemismu odtékajících vod, znečištění ovzduší, redukce rostlinných a živočišných druhů, emise škodlivin a hluku ze zemědělských a dopravních mechanismů atd.). Pro obytnou zástavbu okrajových částí města je daleko nejpříznivějším sousedstvem les, dále vysoká nelesní zeleň, pak louky a pastviny, vodní plochy a mokřady, přispívající k diverzně prostředí, jeho atraktivitě pro rekreaci, tlumící hluk, pozitivně působící na čistotu a další kvality ovzduší, resp. na vytvářené mikroklima. Lesy v tomto případě znamenají stejně vysoký, ne-li vyšší stupeň ochrany před potencionální zástavbou, než nejvyšší stupeň ochrany ZPF, neboť se považují za prvek stabilizující funkční určení pozemku v řádu století. I trvalé travní porosty (louky, pastviny, zahrady, neintenzivní sady) jsou ovšem jako sousedství obytné zástavby lepší, než orná půda (nepočítáme-li do ní i půdu ve sklenících, anebo intenzivně používané a spíše zahradnicky obdělávané, s malým podílem mechanizace, zelinářské plochy s několikerou roční obrátkou výsadby a sklizně, např. ranou zeleninou), a navíc zůstávají součástí ZPF, takže zatravnění by mohlo být orgány ZPF posuzováno benevolentněji - na rozdíl od zalesnění jde navíc o rychle vratný proces.

Zastáncům paušálního uplatňování „stejného metru" pro posuzování záborů ZPF pro jiné funkční využití lze také namítnout, že jde nesporně o něco trochu jiného v Praze jako velkoměstě a v jejím okolí, kde se zemědělstvím živí nepatrný zlomek ekonomicky aktivních, než v  typických zemědělských oblastech (např. při záboru ZPF pro automobilku TPCA u Kolína v Polabí, nebo v Poohří, na Hané, v Hornomoravském a Dolnomoravském úvalu či na Jižní Moravě), s drobnější strukturou osídlení, s odlišným ekonomickým profilem a nižším rozvojovým potenciálem sekundéru a terciéru. Je zcela zřejmé, že společná myšlenka MŽP, MMR, Prahy a Středočeského kraje vytvořit časem „zelený prstenec kolem Prahy", je zejména v severních dvou kvadrantech pražského okolí nemyslitelná bez záboru i kvalitní zemědělské půdy.

Je a bude to tedy v případě Prahy vědomá volba o prioritách, resp. rozhodování o hierarchii priorit, daných dílčími „veřejnými zájmy", jak je představují předpisy na ochranu složek životního prostředí, ale také soukromými zájmy vlastníků pozemků, co nakonec bude zaneseno jako výsledek vyjednávání do územního plánu. Bez kompromisů a ústupků všech stran a respektu ke kreativitě urbanistů a územních plánovačů, přesvědčených o potřebě ochránit tyto plochy před zástavbou, se skutečné harmonie a maximální kvality vytvářeného prostředí nedá dosáhnout. Útvar rozvoje města zatím v konceptu nového územního plánu usiluje o takové systémové řešení zeleně v Praze, aby ji pokud možno skutečně obklopil „zelený prstenec", tvořený mozaikou krajiny s lesy, loukami, pastvinami, vodními plochami a drobnějšími plochami orné půdy pro zelinářské hospodaření, sady apod., aby zeleň tzv. „zelenými klíny" vstupovala hluboko do města, aby existovala i tangenciální propojení těchto zelených klínů podél vhodných prvků v organizmu města a aby zeleň navazovala za hranicí správního území města na obdobné systémy krajiny Středočeského kraje. Nepřeje si srůstání sídel uvnitř správního území města ani přes jeho hranice, jak vyjádřil už v dokončených Zásadách územního rozvoje Prahy jako kraje. Uvidíme, jak tato představa obstojí před dotčenými správními orgány a veřejností při projednávání a hlavně pak jaká bude vůle tyto principy dodržet v dalším vývoji města.

Sám jako osoba s autorizací jak pro územní plánování, tak pro posuzování vlivů na životní prostředí, jsem přesvědčen především v severovýchodním, na zeleň výrazně deficitním segmentu hlavního města, že rozsah lesů a nelesní zeleně je třeba v nezbytné míře rozšířit i na úkor kvalitního ZPF, že takový zábor lze ospravedlnit. Pokud zde nejsou k dispozici pozemky s nižší bonitou, kde by zalesnění nenaráželo na tak silný odpor, nestačí jen návrh „nelesní zeleně" k doplnění lokálního ÚSES k žádoucímu odstranění deficitu biodiversity, ekologické stability a hygienické i rekreační funkce okolní krajiny. Především výskyt orné půdy „až na doraz" k obytné zástavbě, bez nějaké vyšší isolační zeleně, zejména v pásu kolem budoucího silničního okruhu kolem Prahy, je podle mého názoru hygienickou i urbanistickou závadou. Ukazuje se také, jak důležité je při tom spolupracovat s příslušnými orgány Středočeského kraje i sousedních obcí, s jejich projektanty územně-plánovací dokumentace a koordinovat s nimi své postupy a svá řešení, jinak mnohé snahy na vlastním správním území hlavního města ztratí předpokládanou účinnost.

Tento názor nikomu nevnucuji a jsem si vědom, že konečné řešení vzejde z další diskuse nad konceptem nového územního plánu Prahy, ale chci tímto příspěvkem k takové diskusi přispět.

 

V Praze dne 17. 2. 2009

Ing. arch. Martin Říha

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License