Společnost pro trvale udržitelný život

Aktuality STUŽ

Aktuality STUŽ je emailový zpravodaj, který vychází přibližně jednou za 2 týdny a přináší aktuality pro členy a příznivce STUŽ. Přihlaste se k jeho odběru vyplněním jednoduchého formuláře zde.

Archiv doposud vydaných Aktualit STUŽ.

Staňte se členem STUŽ

Není nic jednoduššího, než se přihlásit.

Informace o podmínkách členství

On-line přihláška za člena STUŽ

 

STUŽ na sociálních sítích

Sledujte nás také na sociálních sítích - tam najdete aktuální informace a zajímavosti

Facebook

Twitter

V souvislosti s připravovanou dostavbou několika výškových budov na Pankrácké pláni probíhá intenzivní diskuse o potřebě rozumné regulace v umisťování výškových staveb v Praze nejen v této lokalitě, ale na celém území města tak, aby nebylo město na desítky, ne-li na stovky let nenávratně poškozeno v jeho uznávaných hodnotách. Lze slyšet názory na celé škále - od úplného zavržení výškových staveb kdekoliv, přes hledání míst, „kde by to nevadilo", míst, „kde by to bylo přínosem", ke stanovení pouze obecných metod a procesních pravidel, jak posuzovat jednotlivé záměry „případ od případu", až po odpor k jakékoliv „shora nadekretované regulaci" a prosazování volnosti, spoléhající na soudnost investorů a jim sloužících architektů. Vedle objektivních informací zaznívají v těchto diskusích občas i „falešné tóny", které diskusi dále komplikují a dosažení konsensu ztěžují.

Za všemi těmito postoji jsou vždy nějaké konkrétní skupinové zájmy. Úkolem orgánů veřejné správy města pak musí být především, aby obhájily zájmy všem obyvatelům a „uživatelům" Prahy společné, ale přitom neomezily ony zájmy skupinové a soukromé nad nezbytnou míru, danou alespoň většinovým společenským konsensem. Ten lze nalézt a deklarovat jen v souladu s právním řádem, a to trpělivým vyslechnutím a nepředpojatým vnímáním argumentů všech zainteresovaných skupin a pak teprve formulováním zobecnění, na kterém se jako na kompromisu, s nejvyšší možnou mírou vyhovění různorodým zájmům a nejnižší možnou mírou omezení, lze shodnout. Je zřejmé, že takový kompromis nemůže zcela vyhovět všem zainteresovaným, včetně tzv. „odborné veřejnosti", kterou zde nepochybně představují architekti, urbanisté, specialisté na dopravní a technickou infrastrukturu a obsluhu, environmentalisté, ekonomové a další profese, které se na přípravě územních plánů a investic a také na praktickém chodu města podílejí.

Že i oni mohou podléhat vlastním zájmům a tlakům, vedoucím je (z hlediska veřejných zájmů) k neobjektivním závěrům a postojům, lze dobře ilustrovat na následující ukázce z dílny jedné z architektonických kanceláří, působících v Praze. Ta prosazuje, vedle jiných, nesporně zajímavých a korektních návrhů, ve své publikační aktivitě i následující ne zrovna povedený výčet kladů a záporů tzv. „výškové zástavby", údajně dokládající zjevnou převahu nevýhod:    

Plusy:
1. krásná architektura nebo alespoň výzva k ní
2. prestižní místo
3. ekonomicky výhodné pro investory
4. možnost, jak se vypořádat se zastavěnými velkoměsty
5. vyhlídky
Mínusy:
1. nenapravitelné narušení unikátního panoramatu historických center
2. dezurbanizace, ztráta ulice, ztráta města
3. zvýšené nároky na dopravu
4. vznik monofunkčních zón bez obyvatel
5. každodenní vyprazdňování sídlišť a předměstí bez pracovišť a služeb
6. exponenciální růst ceny pozemků
7. závratě z výšky
8. klaustrofobie z výtahů a chodeb
9. nesplnitelnost podmínek bezpečné evakuace
10. ztráta identity v halových kancelářích a v závodních jídelnách
11. vděčný teroristický cíl
12. megaměřítko

Při podrobnějším prostudování a zamyšlení nad tímto výčtem je patrné, že se tu nesprávně směšují objektivní a ověřitelná, tedy skutečně použitelná kritéria, s kritérii formulovanými nevýstižně nebo se subjektivními pocity a soudy, které nelze ověřit a tím méně považovat za většinový názor, za přesvědčivé argumenty. A naopak zde chybí mnohé z toho, co člověka z oboru napadne a pro objektivitu hodnocení by bylo přínosnější. Je až příliš zřejmé, že přání, jak má hodnocení vyznít, zde bylo příliš otcem myšlenek.

Tak hned první „plus" je diskutabilní, neboť „výzvou ke krásné architektuře" přeci nejsou jen výškové stavby. Výšková stavba představuje pro architekta samozřejmě větší příležitost svůj artefakt zviditelnit a pohledově i kompozičně jím ovládnout větší prostor, ale krásnou architekturu lze dělat i při zachování výškové hladiny a ostatního urbánního kontextu v souladu s okolní zástavbou.

Také druhé „plus" je diskutabilní. Mnohé výškové budovy ve světě a některé i u nás nejsou umístěny v „prestižních lokalitách". Dokonce ani po jejich realizaci, která by význam lokality mohla a měla posílit, se tak někdy nestalo (viz např. u nás bývalý soc-realistický hotel International v Podbabě). Dokonce to mohlo lokalitě ublížit, „zkazit ji", jako budova „Thames Tower", nešťastně kdysi umístěná na nábřeží Temže v Londýně vedle budovy Parlamentu. Prestižní místo tedy není samozřejmý atribut každé výškové budovy a platí to jen při splnění mnohých jiných kritérií, nezávislých na formě objektu.

„Ekonomická výhodnost pro investory" jako přednost výškových budov platí jen tehdy, když je zaručena slušná návratnost vložených prostředků a funkčnost. Musí jít o atribut nejen vlastní stavby a nejen jejího investora. Musí se týkat i investic a provozních nákladů, které jsou z jeho hlediska „externalitami". Tedy vč. investičních a provozních nákladů jiných subjektů do vyvolaných a souvisejících staveb a opatření v širším území, např. nákladů vlastníků a provozovatelů inženýrských sítí, místních komunikací, prostředků MHD, přírůstku nákladů na provoz města. Celkové společné (společenské) náklady na výstavbu a provoz po dobu životnosti všech, kdo se na využití takového výškového objektu podílejí, už vůbec nemusí vyznít jako „plus".

Další uváděný bod lze přeložit jako „úspora ploch" pro výstavbu a tím i větší ochrana nezastavěného území. Platí to v případě, že i garážování a parkování je součástí stavby, např. v podzemí, kdy investor neuvažuje a veřejná správa nepovolí obrovská povrchová parkoviště uživatelů mimo půdorys výškové stavby.

„Vyhlídku" výškové stavby poskytují, pokud zůstanou alespoň od určité výškové hladiny solitéry nebo jen malými skupinami, v nichž žádný objekt není uvnitř takto vzniklé srostlice zcela obklopen stejně vysokými nebo vyššími objekty.

 

A co uváděné nevýhody?

„Nenapravitelné narušení unikátního panoramatu historických jader měst" je argument platící jen v některých městech a některých konkrétních lokalitách. Nelze ho jako obecnou nevýhodu výškových staveb uvádět dokonce ani v Praze, neboť i na území hlavního města lze nepochybně nalézt lokality, ve kterých by se výškové stavby unikátního panoramatu historického jádra hlavního města vůbec nedotkly. Právě k vyloučení takových chyb v umístění výškových staveb v Praze směřuje ověřování využívající možností GIS technologií a 3D modelování, kterou se svými spolupracovníky vyvinul Ing. arch. Haman. Je při tom poctivé říci, že umožňuje ochranu nejen historického jádra hlavního města Prahy a jeho ochranného pásma, jako památky zapsané na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, kvůli které byl původně iniciován jeho vznik, ale i jiných cenných partií města, které tvoří součást jeho hodnot a atraktivit. V žádném případě to však není jediné kritérium, podle kterého budou hodnoceny nové náměty na umístění výškových budov v Praze, jak se snaží tvrdit někteří šiřitelé poplašných zpráv z řad nevládních organizací a ke kterým se bohužel nechávají zneužít i někteří architekti. URM samozřejmě posuzuje při vyjadřování se k záměrům na umístění jakékoliv výstavby, a tím spíše i výškových staveb, únosnost území také z hlediska ostatního urbánního kontextu a nárůstu zátěže území, jako jsou zábory zeleně, zastínění okolních budov a pozemků, nároky na dopravní obsluhu, na dopravní a technickou infrastrukturu, možné další vlivy na životní prostředí, vč. vyvolaných podmiňujících nebo souvisejících investic a přírůstků provozních nákladů. Jiná věc je, jak tato odborná stanoviska respektují nebo nerespektují stavební úřady městských částí a představitelé města.

„Desurbanizace, ztráta ulice, ztráta města" je další diskutabilní argument. Manhattan není jistě o nic méně městem, než jiná města bez výškových budov. Naopak; je to jeho extrémní podoba a dokonce neztratil ani ulice. Na tom nic nemění fakt, že uživatel parteru těchto ulic - chodec či řidič nebo pasažér v MHD, nevnímá v běžném provozu vyšší nadzemní podlaží. Je to daleko spíše „lokální ztráta přírodní krajiny", jen zčásti kompenzovaná existencí „Central Parku", jako cena za výhody koncentrace. Je to součást pestrosti nabídky, kde a za jakých podmínek chce člověk v USA žít. Nikdo není právě k takovému způsobu bytí nucen. Hospodářský vývoj a volené reprezentace státu a města tomu tak chtěly, spousta lidí je tam spokojených, proto tak město dnes vypadá. Každý známe na Západě města, kde si výškové stavby pustili až do dotyku s historickým centrem (v Londýně kromě již zmíněného příkladu v minulosti např. i velmi diskutovaný Barbican, Frankfurt nad Mohanem, Paříž a další). Známe ale i města, kde si historické jádro a jeho genius loci naopak důsledně chrání (Amsterodam, Edinburgh a další). Neexistuje jednotný recept, závisí to na kulturnosti, na přijatých prioritách, skutečných či domnělých hodnotách, které chceme pod praporem „veřejných zájmů" chránit, na skutečné míře ohrožení těchto hodnot a ne na individuálních dojmech a emocích. Jaká bude Praha, závisí na nás všech. Na jakých závazných regulativech se shodneme, jak budeme ochotní je po schválení také dodržet. Veřejné projednání konceptu územního plánu Prahy, které se blíží, bude pro uplatnění názorů veřejnosti ideální příležitostí.

„Zvýšené nároky na dopravu" - to nepochybně beze zbytku sedí. Dokonce je to ještě horší, než jak to patrně autor myslel, totiž u vnější dopravní obsluhy. Enormní jsou totiž i energetické a prostorové nároky na vnitřní vertikální dopravu ve výškových budovách.

„Vznik monofunkčních zón bez obyvatel, každodenní vyprazdňování sídlišť bez pracovních příležitostí a služeb" naopak není bezpodmínečný atribut existence výškových staveb. Část z jejich výšky může být a často i bývá věnována bydlení. Mrtvé a nebezpečné, v noci vylidněné město může vzniknout i v nízko- a středně-podlažní zástavbě měst bez výškových staveb. Odvisí to od nevhodné kumulace nebytového funkčního využití, nikoliv od výšky zástavby.

„Exponenciální růst ceny pozemků" je další diskutabilní argument. Ten totiž není důsledkem existence výškových staveb v určité lokalitě, spíše je tomu naopak - výškové stavby jsou odpovědí na vysoké ceny pozemků. Jeho příčinou je primárně atraktivita pozemků v lokalitě vzhledem k jejich umístění v organizmu města a tím i vyšší tržní cena, kterou může existence výškových budov nanejvýš posílit, nikoliv vyvolat.

„Závratě z výšky a klaustrofobie" jsou argumenty z rodu oněch subjektivních, o kterých nemá smysl hovořit. Existují lidé, trpící naopak „agorafobií" - úzkostí z velkých a nejasně prostorově definovaných prostranství. Těm je naopak v prostředí jasně ohraničeném a funkčně definovaném lépe a spoustě lidí výšky nevadí.

„Nesplnitelnost podmínek bezpečné evakuace" - v praktické rovině lze s touto výhradou souhlasit. Opakované tragédie s četnými oběťmi na životech usvědčují tento typ staveb z nebezpečnosti, přestože splňují požární a další bezpečnostní předpisy.

„Ztráta identity v halových kancelářích a závodních jídelnách" je sice pěkný argument, ale není vázán nezbytně a jen na výškové budovy - lze ho zažít i v přízemí nízkopodlažního objektu. Spíše mnoha lidem vadí ztráta kontaktu s přírodními prvky v okolí budov ve vyšších podlažích.

„Vděčný teroristický cíl" - neměli bychom se nechat unést několika konkrétními příklady z nedávné historie k neadekvátním soudům. Vděčnými teroristickými terči jsou i nízké budovy velvyslanectví, hotelů, letišť, barů a diskoték, podzemní dráhy, nádraží. „Megaměřítko"! V kontextu středověké Prahy představovala „megaměřítko" i výstavba chrámu Sv. Mikuláše na Malé Straně nebo Klementina na Starém Městě. Bylo to proto špatně? V dynamice růstu města v čase se takové počiny „zahojily" buď právě sázkou na dominanci a kontrast (chrám sv. Mikuláše), nebo naopak na akceptování nového měřítka i novou okolní zástavbou (Klementinum). Dnes obdivujeme obojí.

Ze zdánlivě přesvědčivého poměru 5:12 v neprospěch výškových staveb tak nezůstal kámen na kameni. Takovouto tendenční argumentací, byť motivovanou ušlechtilými úmysly, nelze dobré věci pomoci - naopak slabostí argumentů jen nahrává těm, kdo zastávají opačný názor. To ale neznamená, že bychom nedokázali přinést jinou, přesvědčivější sadu argumentů proti výškovým budovám obecně nebo konkrétně na Pankrácké pláni. To ale není účelem tohoto příspěvku. Chci tím jenom říci, že z oněch možných postojů na škále od nekritického obdivu a snahy umístit výškové budovy kdekoliv až po jejich úplné zavrhování je třeba i v Praze postupovat velmi uvážlivě, že někde prostě takové budovy stát mohou a někde nesmějí. Instrumentář územního plánování a rozhodování o umístění staveb je oním nástrojem, jak dosáhnout alespoň většinového konsensu a nenadělat v Praze dlouhodobé škody.

Odpovědné orgány v Praze nestojí (pro mnohé „bohužel") před rozhodováním, zda vůbec a jaké výškové budovy umístit na Pankrácké pláni a v jiných pražských lokalitách. Ony už totiž leckde jsou a ne vždy to vnímáme jako přínos městu. Připustíme-li, že po dobu jejich fyzické životnosti se těch nešťastných nedokážeme zbavit a vrátit stav do sladké historie, kdy tu nebyla žádná (a tím myslím ani Penzijní ústav na Žižkově), pak jde o to určit, co s tímto dědictvím dál. Jsem přesvědčen, že na Pankráci je nežádoucí ponechat stávající stav. Nelze-li výškové budovy tam stojící zbourat, lze odstranit „zubatou" siluetu několika náhodně, bez kompoziční souvislé myšlenky, umístěných a realizovaných staveb jen zacelením jejich siluety. Dostavba několika dalších výškových budov tak, aby se stávajícími vytvořila určitou srostlici, jejíž obalová křivka by vytvořila nový celistvý horizont např. ve tvaru Gaussovy křivky, jak navrhoval svého času Arch. Vlado Milunič, je i podle mého názoru možným vyhovujícím řešením. Za předpokladu, že to bude nejmenší možný počet objektů, který tuto úlohu splní, že jednotlivé výškové objekty nevnesou do takto vzniklé drúzy krystalů nový neklid (strašlivé „véčko" je prototypem stavby, která to neplní!), že jejich funkce bude podřízena kategorickému požadavku doplnit především občanskou infrastrukturu Pankráce, která chybí dnešním obyvatelům, bydlení a nepřivádět sem příliš mnoho uživatelů jiných, neškodit okolnímu životnímu prostředí a vyvolat co nejmenší přírůstek dopravy. Obávám se, že představy developerů a investorů i architektů jsou zde zcela odlišné a vydaná územní rozhodnutí tyto požadavky nesplňují. Není divu, že se mnozí lidé bouří a namísto na zdravý rozum, chybějící některým developerům, projektantům a pražským konšelům, se dovolávají ze zoufalství zásahu zvenčí, třeba od orgánů UNESCO.

Výšková regulace je v konceptu nového územního plánu uvažována několikastupňová. Je založena na vymezení zón pro výškovou regulaci jak v rozvojových, tak stabilizovaných územích. Území vhodná pro umístění výškových staveb se v rozvojových a transformačních územích nevymezují. V prostorové regulaci města je vedle struktury zástavby a minimálního podílu zeleně stanoveno pět výškových pásem. Výškové stavby převyšující stanovenou výškovou hladinu zóny je nutno posuzovat vždy individuálně. Za výškovou stavbu se pro účely výškové regulace v připravovaném konceptu územního plánu Prahy považuje každá stavba, převyšující okolní zástavbu v PPR o více než 1 a v ochranném pásmu o více než 2 (nikoliv 3, jak uvádí „poplašná zpráva" ze sféry občanských hnutí) podlaží. Zákaz umisťovat výškové stavby (neplést si se skutečnými „mrakodrapy") v Pražské památkové rezervaci a jejím ochranném pásmu je nejpřísnější stupeň. Připouští výjimečné umístění lokální výškové dominanty (např. věžičkou zvýrazněné nároží domu) za předpokladu souhlasu orgánu památkové péče i Útvaru rozvoje města. Ovšem ani návrhy, které se do těchto kritérií „vejdou", nejsou automaticky povolené, ale musí být individuálně posouzené v územním řízení. Zákaz výškových staveb platí dále v těchto územích:

  • 1. historická jádra bývalých obcí
  • 2. památkové rezervace všech typů
  • 3. památkové zóny
  • 4. památkově chráněné komplexy
  • 5. ochranná pásma památkově chráněných objektů a komplexů
  • 6. přírodní památky a jejich ochranná pásma
  • 7. přírodní parky

S využitím ověřování působení návrhu výškových staveb pomocí 3D modelu Arch. Hamana a spol. budou v územním řízení posuzovány stavby toto kritérium překračující, přičemž i toto posouzení je jen jedním z mnoha kritérií pro ověření přípustnosti nebo nepřípustnosti umístění takové stavby v lokalitě. Nadále v něm mají své místo i stanoviska ÚRM k bližšímu i vzdálenějšímu urbánnímu kontextu, vyjádření dotčených správních orgánů, vč. památkové péče, prověření z hlediska vyvolaných nároků na inženýrské sítě, na dopravu, vlivů na životní prostředí atd. V žádném případě tedy metodika ověřování působení výškových staveb pomocí 3D-modelu a desítek stanovišť pro posouzení působení staveb v obrazu města není náhradou ostatního posuzování, jen jakési „šidítko" pro ospravedlnění nějakých územně-plánovacích a rozhodovacích „zločinů" Magistrátu či stavebních úřadů městských částí, jak se praví v tendenčních dokumentech některých nevládních občanských organizací. Poskytuje k tomuto posuzování jeden z důležitých vstupů, nic víc a nic méně.

Územní plán nemůže zcela zakonzervovat současný stav města, včetně výškové hladiny. Je to v rozporu se životem, s požadavkem na růst prostorového komfortu bydlení, občanské i technické vybavenosti, s atomizací rodin. Také nemůže předurčit „natvrdo", kde výškové budovy v Praze smějí nebo mají být umístěny. To by znamenalo návrat k praxi uplatňování stovek požadavků na změny plánu s každým novým nápadem. Musí poskytovat prostor pro kreativitu a pro to, aby mohli občané, investoři a developeři přinášet do vývoje města příslušným úřadům náměty na jeho inovace. Zo však neznamená, že lze každý takový návrh přijmout a povolit. Kategorickým požadavkem pro práci orgánů územního plánování a rozhodování však je ochránit město ve veřejném zájmu před takovými záměry, které by ho poškodily. K tomu může územní plán přispět jen zčásti. Tím, že vymezí ony zóny diferencované ochrany a procesní pravidla chování v nich. Nakonec ale bude vždy o každém konkrétním návrhu rozhodovat stavební úřad, pro který je územní plán závazným vodítkem, ale postihnout všechny okolnosti umisťování jednotlivých staveb a podmínky takového umístění plán města velikosti Prahy stanovit nemůže. Na vzdělání, kulturnosti a morálce úředníků a představitelů samosprávy města a městské části nakonec záleží, jaké změny ve funkčním využití, v prostorovém uspořádání, v obraze města a jeho životním prostředí dopustí a jakým zabrání. Tuto úlohu nemůže územní plán nahradit - je to jen určité vodítko, ozřejmující rámcově širší funkční a prostorový kontext a regulativy v celoměstském zájmu.

K jednoznačné regulaci funkčního využití a prostorového uspořádání území a zástavby, vč. její výšky, je v  instrumentáři stavebního zákona určen jiný nástroj - regulační plán. Ten se zpravidla zpracovává pro menší územní celky, jejichž vymezení spojuje nějaký důležitý zájem nebo důležitá vlastnost. Přesto, že se o pořízení a vypracování regulačního plánu Útvar rozvoje města v minulosti již několikrát snažil, alespoň pro Pražskou památkovou rezervaci, kde by byl zapotřebí jako sůl (naposledy v roce 2000), dosud vždy se tato snaha rozbila na nezájmu či neschopnosti vlastníků objektů, různých zájmových skupin i úřadů vůbec se na nějakém řešení shodnout, takový regulační plán schválit a pak respektovat. V současnosti se nicméně ve vazbě na přípravu Management Planu pro historické jádro hlavního města Prahy a konceptu nového územního plánu města požadavky na pořízení nových regulačních plánů nebo územních studií dílčích území znovu objevují.

Účinnou cestou ke zlepšení situace ve vývoji hlavního města Prahy rozhodně není ostouzení úředníků a představitelů města a městských částí, pracovníků Útvaru rozvoje hlavního města Prahy, šíření poplašných správ, polopravd a zkreslených informací. Jedinou smysluplnou cestou je trpělivá a korektní komunikace, podložená trvalým zájmem odborné i laické veřejnosti o věci veřejné a skutečnou znalostí problémů a možných způsobů jejich řešení. Emotivními výkřiky, dokazujícími, že dotyčný kritizuje věci, o nichž ve skutečnosti neví ani to, co lze získat z otevřených informačních zdrojů Magistrátu, zlepšení nepřinese. Člověk, který se ani neobtěžuje se jít zeptat, ale na veřejném projednání nebo na besedách pozuráží kromě těch, kteří si to třeba zaslouží, i poctivé a kvalitní úředníky nebo projektanty, snaze po dosažení společensky přijatelného konsensu spíše škodí.

Nezastírám, že více osvěty a zájmu by se mělo na tomto poli dostat i mnohým funkcionářům - členům zastupitelstva a radním. Alespoň tolik, aby si uvědomili, o jak závažné veřejné a dlouhodobé zájmy jde v záležitostech strategického a územního plánování. Aby jim věnovali náležitou pozornost a dostatečný čas v průběhu přípravy a projednávání. Aby chápali, že pak musí to, co schválí, také sami respektovat a nenutit pod různými tlaky a lákadly z investorské sféry úřednictvo k jejich porušování nebo dokonce ke změnám k horšímu již v územním plánu. To už je však spíše politické než odborné téma na jinou diskusi.

Jako člověk, působící dlouhodobě jak v práci pro orgány veřejné správy, tak v nevládních environmentálních hnutích, bych proto na závěr rád apeloval na odpovědnost a slušnost na obou stranách této nežádoucí „bojové fronty".

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License