„Meze růstu" jsou nejen názvem dnes už klasického díla, nejen názvem besedy STUŽ konané 2.12.2008, ale také stručným vyjádřením konečnosti světa a vyčerpatelnosti surovin, tedy skutečností, na jejichž pozadí se odehrávají veškeré úvahy o udržitelném rozvoji, Strategii udržitelného rozvoje ČR a její probíhající aktualizaci nevyjímaje.

 

Následující tři poznámky jsou dodatečným příspěvkem do diskuze proběhlé na prosincové besedě a zároveň předzvěstí očekávané debaty k aktualizaci SUR ČR. Text vznikl zkrácením podrobnějších připomínek, zaslaných 25.6.2008 zpracovateli Aktualizace SUR ČR.

1) K metodě tvorby vize udržitelného rozvoje ČR

Zásadní přínos zpracovatele vidím v uznání skutečnosti, že strategie má sloužit k naplnění vize a tedy v uznání nutnosti formulovat tuto vizi. Zároveň hlavní nedostatek spatřuji v metodě formulování vize. V principu by nemělo být úkolem zpracovatele strategie vizi formulovat - tu by měl dodat zadavatel a od zpracovatele žádat strategii, tedy návod, jak se v zadaném časovém horizontu k této vizi, tedy k žádoucímu stavu, dopracovat.

Tím nepopírám možnost, aby také vizi si nechal zadavatel zpracovat externě, aby tím pověřil stejnou firmu jako zpracováním strategie a aby dokonce obojí bylo řešeno v rámci jediného kontraktu, jak se patrně děje. Obě etapy by ale měly být důsledně, zejména časově, odděleny a ke zpracování strategie by mělo být přistoupeno až po přinejmenším předběžném schválení vize.

Přitom k formulování vize udržitelného rozvoje by mělo být přistoupeno se vší vážností a měla by se stát předmětem široce pojaté a časově velkorysé celospolečenské diskuze. Zatímco zpracování strategie je ryze odbornou věcí (což nevylučuje transparentnost i aktivní účast veřejnosti), vize by především měla být předmětem společenské shody, tedy věcí veřejnou a v nejlepším smyslu slova politickou. Z hlediska rozdělení úloh lze také říci, že formulování vize by mělo být úkolem společenskovědní sféry, zatímco tvorba strategie úkolem přírodovědců a techniků. Vize by měla být průnikem, společným jmenovatelem, zodpovědným kompromisem zájmů a představ, vytvářeným ovšem s vědomím svého účelu. Obecně totiž vize může být jakákoli a teprve jejím posouzením z hlediska trvalé udržitelnosti dojdeme ke zjištění, zda je trvale udržitelná a má tedy smysl zabývat se tvorbou strategie vedoucí k jejímu naplnění. Pro omezení zbytečné práce by tedy subjekty vyzvané k předkládání vlastních, třeba dílčích, vizí, měly být alespoň rámcově seznámeny s principy udržitelnosti a nabádány k tomu, by jim svou vizi v dobré víře předem uzpůsobily. Nemělo by přece význam vážně se zabývat vizí, která by zněla např. „V cílovém roce budeme mít životní úroveň stejnou jako dnešní USA a stejně jako ony budeme ignorovat ekologickou stopu takového počínání". 

 Uvedený způsob formulování vize by zároveň mohl v podstatě nahradit chybějící celospolečenskou diskuzi o národních zájmech. Po úspěšném zpracování strategie a tedy legitimizaci vize by totiž bylo možné konstatovat, že národním zájmem České republiky je, aby nám okolní svět umožnil naplňovat vizi udržitelného rozvoje uplatňováním příslušné strategie.

2) K surovinové politice

Environmentální limity mají materiální povahu a týkají se zabezpečení materiální stránky lidského života. Čistě technicky vzato, k zabezpečování materiálních potřeb udržitelným způsobem vedou výhradně dva způsoby. Využívání obnovitelných zdrojů a využívání neobnovitelných zdrojů za podmínky úplné recyklace surovin získaných z přírodního prostředí a materiálů získaných přepracováním těchto surovin. To je skutečnou podstatou udržitelné ekonomiky a nemá smysl nalhávat si, že je to jinak. Samozřejmě, že ne všem surovinám hrozí tak brzké vyčerpání jako ropě. Prioritou by přirozeně mělo být hledání náhrad za ropu, nikoli situace, kdy bychom důsledně nahradili obnovitelnými nebo recyklovanými surovinami všechny ostatní materiálové vstupy do ekonomiky, a ropu pálili vesele dál. Problémem ovšem není jen dostupnost surovin, ale také absorbční schopnost prostředí, jejíž limity jsou samy o sobě důvodem k co nejvyšší míře recyklace.

Základní zásadou surovinové politiky v oblasti neenergetických surovin by proto měla být recyklace. Je nutné cílevědomě pro ni vytvářet podmínky, mající ovšem povahu dost detailních technických opatření (což se bohužel poněkud míjí s obecným charakterem strategie). U plastů je to např. důsledné označování a oddělený sběr jednotlivých druhů, preference plně recyklovatelných plastů, s tím související omezení barvení a potisku (týká se zejména obalů). Zásadním problémem je recyklace stavebních hmot. Žádoucí by bylo upravit stavební normy, aby umožňovaly širší využití nejen recyklovaných materiálů, ale také např. nepálené hlíny a dalších tradičních materiálů. Surovinová politika by také měla podporovat materiálový výzkum, např. v oblasti geopolymerů jako náhrady betonu nebo výroby plastů z biomasy namísto ropy. Velice se přimlouvám za to, aby pro období kdy „bude hůř" byly doplněny státní hmotné rezervy o značnou (cenově v řádu miliard Kč) strategickou zásobu barevných kovů, ať už ve formě rud, koncentrátů nebo ingotů.

3) K ochraně pracovního trhu

Kromě honby za ziskem (což nebude, jak si troufám odhadnout, součástí vize) není žádný racionální důvod pro to, aby v ČR existovaly výrobní kapacity, které vyrábějí zboží převážně na vývoz a zároveň zaměstnávají pracovní sílu ze zahraničí (se zdůvodnitelnými výjimkami top-managementu a špičkových odborníků). Nevolám po úplném eliminaci exportně zaměřeného průmyslu, ale po tom, aby příslušné výrobní kapacity byly využívány jen do té míry, do jaké najdou zaměstnance mezi občany ČR, ideálně z blízkého okolí.

Globalizaci ekonomiky pokládám za jev, u kterého převažují negativa (zejména z hlediska udržitelnosti, např. energetická náročnost související dopravy je snad zřejmá). Přesun výroby do (např.) Číny, který se netýká jen oděvů, ale už v podstatě jakékoli komodity, sám o sobě sociálně devastuje místa, regiony a celé státy, odkud je výroba přesouvána. „Ekologický pilíř" takového přesunu, který může být v některých případech (chemický nebo hutní průmysl) pro původní lokalitu naopak přínosem, ponechávám v tomto případě záměrně stranou. Stále ovšem existuje možnost, více méně úspěšně uplatňovaná, že se lokalita vzpamatuje, lidé ztrativší práci v původních oborech najdou nové zdroje výdělku a mohou dále žít na stejném místě a stejným způsobem života. Ovšem relativně nový trend, kterým je zachování výroby, ale častěji vybudování nových kapacit, spojené s importem pracovní síly ze zemí a kontinentů s naprosto odlišnou kulturou (např. Asie) je kvalitativně novým a závažnějším zásahem právě i do podoby míst a životních stylů. Má na společnost jednoznačně negativní vliv, který nemá smysl zastírat eufemistickými frázemi o xenofobii a multikulturalismu. I sociálně zaměřené nevládní organizace, které by se rády (za státní peníze) věnovaly terénní práci mezi imigranty, jejich integraci (o kterou zpravidla nestojí ani oni sami) a podobným činnostem, mohou úspěšně existovat, jen bude-li ekonomika prosperovat. Pokud firmy, které sem nezodpovědně pracovní sílu dovezou,  z nějakých důvodů zkrachují nebo výrobu omezí, část imigrantů zde zůstane i po ztrátě zaměstnání a stane se zátěží sociálního systému. Pokud se dovoz pracovních sil stane standardem a ekonomika na něm bude závislá, bude přitom související hospodářský pokles mít vliv i na výběr daní a tedy i na výši prostředků, které stát může zmíněným nevládním organizacím přidělovat. Společnost by ovšem měla být připravena i na variantu udržitelnosti v podmínkách ekonomického poklesu a skromného života na nižší materiální úrovni, ale v prostředí pohody, důvěry, bezpečí, pevných společenských vztahů, a také znalosti a obecně prospěšného využívání místních podmínek. Představy, se kterými přicházejí ekonomičtí imigranti do bohatší země, jsou se skromnou variantou udržitelnosti zpravidla neslučitelné.