Ing. Ivan DEJMAL
* 17. 10. 1946
† 6. 2. 2008
„Tak už smrt kosí na našem...“. Na tato slova jednoho ze spolužáků varnsdorfského gymnázia při pohřbu jiného kamaráda a spolužáka Ing. Jiřího Kříže jsem si s mrazením v zádech vzpomněl, když jsem poprvé zaslechl neuvěřitelnou zprávu, že zemřel Ivan Dejmal. Neuvěřitelnou proto, že ačkoliv byl po těžké operaci srdce, dřel Ivan do poslední chvíle na několika frontách. Jakoby tušil, že už mu nezbývá moc času a je toho třeba ještě tolik udělat. Na projektech, které spoluvytvářel s architekty a krajináři, na konferenci Tvář naší země 2008, na svých angažmá v České komoře architektů, ve Společnosti pro krajinu, Společnosti pro trvale udržitelný život, v Ekologické sekci Křesťanské akademie, ve Spolku pro obnovu venkova, v novém Ústavu paměti národa... Ivan Dejmal se narodil v Ústí n. L. a dětství prožil v tamní čtvrti Trmice. Zažil na vlastní kůži „sešup“ Ústí n. L. z krásného a bohatého města s nádhernou okolní krajinou na špinavé průmyslové město s jedním z nejhorších životních prostředí v Československu, ne-li ve střední Evropě. Zažil devastaci krajiny povrchovým dolem 5. květen a tlakovou plynárnou Užín kolem za jeho dětství ještě fungující tramvajové tratě ze středu města Ústí n. L. až pod svahy Krušných hor. Snad to ho společně s výchovou vedlo ke zvýšené citlivosti k přírodě a krajině. A začal opravdu „od píky“. V roce 1963 se nejdříve vyučil zahradníkem a pak teprve vystudoval Střední zemědělsko-technickou školu v Děčíně - Libverdě. Odtud se v roce 1965 vydal studovat Vysokou školu zemědělskou v Praze, kterou však tehdy ještě nedostudoval. V roce 1970 byl nejen za školy vyhozen, ale pro tzv. „podvracení republiky“ dokonce do roku 1972 a pak znovu mezi lety 1974 -76 za angažování se v protinormalizačních aktivitách uvězněn. Prožil si „reálně -socialistickou klasiku“ tisíců intelektuálů, kteří pracovali v „bratrsky“ okupovaném Československu v dělnických profesích jako vrtaři geologického průzkumu, myči oken nebo topiči v kotelnách. Vzdělání doháněl samostudiem a účastí na filosofických seminářích Prof. Patočky, pro které jednu dobu propůjčoval i vlastní byt. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a začal systematicky pracovat v její ekologické skupině, později založil a redigoval Ekologický bulletin. Po Listopadu 1989 byl přijat s výjimkou pro formálně neukončené vysokoškolské vzdělání na nově utvořené Ministerstvo životního prostředí. Vzápětí po rehabilitaci ukončil úspěšnou obhajobou a promocí přerušené studium na Vysoké škole zemědělské v Praze - Suchdole. V roce 1991 nahradil pro mnohé překvapivě prvního českého ministra životního prostředí RNDr. Bedřicha Moldana, CSc. ve vládě premiéra Petra Pitharta a tuto funkci úspěšně vykonával do voleb v roce 1992. I díky nim byla léta 1990 - 1992 nejskvělejšími lety MŽP a transformace celé České republiky, i když si dnes zásluhy za tuto dobu přisvojují jiní. Za ministrování Ing. Františka Bendy byl „uklizen“ nejdříve v letech 1993 - 94 do Českého ekologického ústavu (ČEÚ), pak v letech 1994 - 95 do Českého ústavu ochrany přírody (ČÚOP), až byl „vyakčněn“ nejen z veřejné správy, ale i z jejího odborného zázemí. Od roku 1995 působil až do své smrti jako nezávislý projektant zaměřený na krajinu a přírodu v územně - plánovací dokumentaci i v dílčích stavebních záměrech.
Ing. Ivan Dejmal, stejně jako první federální ministr životního prostředí Ing. Josef Vavroušek, CSc., nikdy nepatřili k „brčálově zeleným“, kteří á priori odmítají techniku a výstavbu jako prostředky k uspokojování lidských potřeb. Vždy se poctivě snažil hledat, zda neexistují projektová řešení, uspokojující záměry na zlepšení podmínek výroby, dopravy či dalších lidských aktivit, aniž by se dostávala do konfliktu se zasvěcenou ochranou přírody a krajiny. Bral takové problémy jako výzvy ke kreativnímu přístupu při jejich řešení, nikoliv jako prostor pro své zviditelnění kategorickými výkřiky „Ne!“, typickými pro některé „takyekology“. Byl ochoten nepředpojatě diskutovat a usilovat o zlepšení plavebních podmínek na Labi mezi Střekovem a státní hranicí se SRN, o podobě vodního díla Přelouč ke splavnění Labe do Pardubic, o budoucnosti jaderné energetiky. Logicky tím občas popouzel některé své potencionální spojence z environmentálních hnutí, ale vydobyl si tím zasloužený respekt u skutečných ekologů i skutečných politiků. Po exkomunikaci z veřejné správy spoluzakládal s Josefem Vavrouškem, Pavlem Šremerem a dalšími Společnost pro udržitelný rozvoj právě jako nevládní hnutí, sdružující spíše odborníky, než environmentalistické fanatiky. Byl si vědom, že další vlády po rozdělení ČSFR už nebudou otázkám životního prostředí přikládat význam, jaký si jeho stav vyžadoval akutně v roce 1990, že budou preferovat jiné priority transformace a k pokračování v načatém kurzu budou muset být tlačeny zvenčí. Z „bouřliváka“ se stal, možná i díky značným zdravotním problémům, stále více schopný pracant a vyjednávač, i když občasnými „výbuchy“ dokázal ještě zaskočit i pak. Táhlo ho to stále k tématu vztahů člověka ke krajině, k přírodě, k půdě, k těmto prazákladům lidské existence i duchovní inspirace. Byl hluboce věřící katolík a nám bezvěrcům občas ukázal překvapivá zákoutí víry jako možné opory člověka čelícího různým protivenstvím. Byl zvláštním způsobem smířen se světem přírody i lidí, jen s lidskou hloupostí a zlobou však bojoval do úpadu. Teď, na prahu práce v Ústavu paměti národa, tedy v této bitvě padl. Jak kdysi řekl Jan Werich: „jemu vyměřených nedožitých 62 let byl krátký život, protože toho mohl nejen k naší minulosti, ale i k dnešku a k zítřejšku ještě mnoho říci. Zatímco v tuto chvíli, na této planetě, je já nevím kolik třicetiletých, kteří tady už 400 let nemuseli bejt!“ Je to škoda pro nás pro všechny, ne jen pro jeho nejbližší - manželku Kateřinu a obě dcery, Martu a Hátu, na které myslíme a vyjadřujeme jim upřímnou soustrast.
V Praze dne 7. února 2008 Ing. arch. Martin Říha