Společnost pro trvale udržitelný život

Aktuality STUŽ

Aktuality STUŽ je emailový zpravodaj, který vychází přibližně jednou za 2 týdny a přináší aktuality pro členy a příznivce STUŽ. Přihlaste se k jeho odběru vyplněním jednoduchého formuláře zde.

Archiv doposud vydaných Aktualit STUŽ.

Staňte se členem STUŽ

Není nic jednoduššího, než se přihlásit.

Informace o podmínkách členství

On-line přihláška za člena STUŽ

 

STUŽ na sociálních sítích

Sledujte nás také na sociálních sítích - tam najdete aktuální informace a zajímavosti

Facebook

Twitter

Na stejnojmenném mezinárodním semináři pořádaném Asociací pro urbanismus a územní plánování v Senátu přednesl Martin Říha

Česká republika se vstupem do EU dostala konečně nejen geograficky a politicky, ale i funkčně a ekonomicky „zpět do Evropy“. Vedle nepochybně pozitivních politických, ekonomických, sociálních, environmentálních a bezpečnostních důsledků to sebou nese i nejrůznější důsledky územně-technické a při nedostatečné představivosti i negativní důsledky z nepřipravenosti. Jako každou změnu, i tuto lze hodnotit z hlediska silných a slabých stránek ČR, příležitostí a ohrožení ve všech sférách života. Vzhledem k zaměření semináře mi dovolte omezit se na ty, které jsou důležité z hlediska územního rozvoje, naší disciplíny územního plánování a mé specializace na vlivy na životní prostředí.

ČR se vstupem do EU stává součástí prostoru, který svou relativní politickou a hospodářskou stabilitou a životní úrovní představuje určitou atraktivitu pro migraci obyvatel nejen v rámci Evropy, ale v globálních souvislostech. Naše demografické vstupy pro zpracování ÚPP a ÚPD, kde stereotypní vývoj přirozenou měnou a migrací měl relativně stabilní proporce, se tak mohou výrazně změnit ve prospěch imigrace, se všemi z toho vyplývajícími „komplikacemi“ co do asimilačního potenciálu, vzdělanostní struktury ap. Je třeba s tím počítat.

Náš hospodářský prostor se stává součástí evropského prostoru s volným pohybem kapitálu, lidí, ekonomických aktivit, surovin i energií. Dosavadní zděděné územní limity takového pohybu jsou jen dočasné a brzy přestanou platit. Také s tím je třeba počítat. Impulsy pro rozvoj a změny v území už se nebudou rodit jen v našem omezeném „rybníku“; mohou přijít odkudkoliv a musíme tedy sledovat už nejen vnitrostátní „kolbiště“ zájmů, ale i kontinentální a globální souvislosti, komparativní výhody a nevýhody naší země, jako je poloha, kvalifikace pracovní síly, cena lidské práce, pozemků ap. Z toho můžeme při dostatečné předvídavosti těžit, ale při ignorování těchto nových výzev také mnohé „prohrát“. Záleží to na tom, jak udržíme krok s vývojem evropské legislativy, s podmínkami pro podnikání, standardy ochrany sociálních práv občanů i životního prostředí. Můžeme se stát rychle se rozvíjející ekonomikou, ale i odkladištěm přežilých technologií; designérským a inovačním centrem Evropy, nebo montážním závodem cizích nápadů a šrotištěm či skládkou Evropy. Záleží to na skutečné, ne jen deklarativní podpoře vzdělávání, výchovy, vědy a výzkumu a také na omezení „korupčního potenciálu“ našich politiků, úředníků státní správy a územní samosprávy.

Už 14 let se potýkáme s faktem, že ačkoliv obyvatel země statisticky nepřibývá, zábory ploch přírodního prostředí, zemědělské půdy, pozemků určených pro plnění funkcí lesa a zeleně v urbánním prostředí enormně narostly. Přitom zůstávají nevyužité rozsáhlé objekty a plochy po lidských aktivitách přírodě již odebrané, technicky vybavené a v dosahu existující dopravní obsluhy. Příliv nového kapitálu a nových ekonomických aktivit je proto třeba orientovat na tyto nevyužité nebo špatně využité plochy i za cenu investování do sanací starých ekologických zátěží a modernizace technické a dopravní infrastruktury i z veřejných rozpočtů. Cílem je přeci racionální funkční využití urbanizovaného území v duchu evropských tradic kompaktní městské zástavby, ne urbanistická anarchie na úkor přírody a krajiny, cestou „nejmenšího odporu“.

Společný obchodní prostor EU a odstranění bariér na hranicích vystavuje naše území v srdci Evropy a jeho dopravní infrastrukturu nové výzvě – zapojit se rozumně do sítě evropských cest a přenést přes naše území adekvátní, jeho environmentálním a hygienickým limitům odpovídající dopravní zátěž. To na jedné straně znamená dohonit zpoždění ve výstavbě a údržbě komunikací a zařízení pro všechny druhy dopravy na soudobou evropskou úroveň, ale také zajištění ochrany území a obyvatel před nadměrnou zátěží, přesahující únosné limity a schopnosti regenerace a fungování ekosystému i veřejného zdraví. Diferenciace podpory rozvoje jednotlivých druhů dopravy ve prospěch racionální a environmentálně příznivé dělby dopravní práce a naopak regulace druhů méně příznivých, zejména kamionové silniční dopravy, patří do instrumentáře rozumně se chovajícího státu, chránícího své obyvatele a životní prostředí. Podle stavu železniční, dálniční a silniční sítě, logistiky a kinematiky, telekomunikací i vodních cest se zdá, že u nás jsme v tomto směru poněkud zaspali. Nemělo by nás strašit, že to zdánlivě zakládá, ve skutečnosti jen na přechodnou dobu způsobuje negativní trend zvýšených záborů a nároků na území. Ten odezní po odstranění onoho „dluhu“, zpoždění za vyspělým světem. Důležité je dobré stanovení priorit a z nich odvozeného pořadí výstavby podle zátěží, nikoliv podle odporu proti jednotlivým prvkům systému. Nelogičnosti způsobí zbytečné problémy a zvýšené investiční nároky jinde – viz nešťastné předbíhání výstavby tzv. „městského“ okruhu v severozápadním segmentu Prahy oproti vnějšímu „silničnímu“ okruhu kolem ní, které vede k zbytečnému předimenzování vnitřního okruhu na úkor zděděných urbánních i přírodních hodnot a životního prostředí kolem něj.

Vzhledem k poloze ČR na rozvodí Evropy a jeho příslušnosti ke třem úmořím k nám kromě srážek až na nepatrné výjimky žádné povrchové toky nepřitékají, jsme pramennou oblastí Evropy a všechny vody od nás kromě odparu a podzemních zásob odtékají do sousedních zemí. Máme proto mimořádnou odpovědnost za stav a kvalitu podzemních i povrchových zdrojů pitné vody a čistotu odtékajících vod nejen vůči vlastnímu obyvatelstvu, ale i vůči mnoha dalším zemím Evropy. I to musíme vnímat při navrhování sídelní struktury, lokalizaci výrobních kapacit s nároky na vodu, technické infrastruktury k svádění a čištění odpadních vod.

Ještě před 15 lety jsme spolu s bývalou NDR patřili v Evropě k největším znečišťovatelům ovzduší. Dnes to již není pravda a ČR udělala za tu dobu obrovský pokrok ve snížení emisí škodlivin do ovzduší. Dosud se však dělíme o nejhorší místa v Evropě v měrných emisích znečišťujících látek do ovzduší na jednoho obyvatele a na jednotku produkce, emise znečišťujících látek z dopravy neklesly, ale stagnují a lokálně dokonce někde narůstají. Také zde nás čeká nezbytnost „dohonit“ vyspělé země Evropy a standardy životního prostředí zlepšit tak, aby i v tom byla naše země „konkurenceschopná“ jako místo k životu.

Podobný skok musíme udělat v omezení produkce odpadů a v hospodaření s nimi. Územní nároky odpadového hospodářství se musí přesunout z požadavků na plochy pro ukládání odpadů na plochy a distribuční sítě pro jejich tříděný sběr a druhotné zpracování. Musíme své území ochránit před černými skládkami nejen od vlastních „škůdců“, ale i nelegálních dovozců odpadů ze zahraničí. Starostové pohraničních měst a obcí, policie a celníci by mohli vyprávět.

Ochrana přírody a krajiny byla a je v ČR legislativně na vysoké úrovni od přijetí zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Doplněním o soustavu evropsky významných ptačích území a nalezišť v rámci sítě NATURA 2000 se přiblíží rozsah zvlášť chráněných území přírody k 20 % státního území. Protože některá ustanovení zákona se vztahují na ochranu přírody a krajiny v určité základní úrovni i na ostatní území, jsem přesvědčen, že legislativní ochrana přírody a krajiny je u nás až nadstandardní. To bohužel neplatí o skutečné vymahatelnosti práva v této oblasti. Ani všeobecné povědomí veřejnosti, podnikatelské sféry, pracovníků státní správy a samosprávy, ani pravomoci orgánů ochrany přírody a krajiny, vč. České inspekce životního prostředí, Policie ČR a podle speciálních zákonů ustavených stráží zatím nejsou na potřebné úrovni a zde máme co dohánět. Technická převaha různých „škůdců“, jako jsou majitelé rychlých motorových člunů, vodních skútrů, terénních motocyklů, čtyřkolek, automobilových „off-roadů“, sněžných skútrů ap. nad dozorovými orgány se volným vstupem cizinců na naše území výrazně zvýší co do intenzity. Nedokážeme-li tomu rychle čelit lepším technickým vybavením a zvýšenými pravomocemi příslušných orgánů, staneme se „rejdištěm“ pro „adrenalinové sporty“ i v národních parcích a chráněných krajinných oblastech, přírodních rezervacích a přírodních parcích. Pak nám progresivní legislativa nebude nic platná. Legislativa ochrany přírody a krajiny by však neměla být zneužívána k bránění některým investičním záměrům zejména v dopravní a technické infrastruktuře, nezbytným pro dohonění výše zmíněného „dluhu“ oproti evropským standardům. To se týká hlavně modernizace železniční a doplnění dálniční a rychlostní silniční sítě na hlavních transevropských a celostátně důležitých tazích, kde otázky nezní „zda“, ale „jak, resp. kudy“. Vetováním čehokoliv činí environmentalisté zemi medvědí službu a způsobenými odklady vytvářejí i zbytečné ekonomické problémy růstem investičních nákladů při odkladu příznivých ekonomických účinků. Východisko je ve funkční diferenciaci území celé ČR a stanovení územních priorit plochám a koridorům tak, aby byl funkční jak přírodní subsystém území, tak subsystém antropogenní, patrně ve formě jakýchsi překryvných, vzájemně se komplementárně doplňujících sítí. To vyžaduje obnovu systematických prací na Koncepci urbanizace a dlouhodobého vývoje osídlení ČR, nešťastně přerušených ze strany MMR v roce 1994 jako „bolševický přežitek centrálně – direktivního plánování“. Práce měly být orientovány jinak, než do roku 1990, ale ne zcela zastaveny.

Není cílem tohoto příspěvku podat vyčerpávající přehled o všech změnách, které přináší náš vstup do EU a ostatní proměny v globálním, evropském a středoevropském prostoru. Dovolte mi na závěr vrátit se k legislativě pro naši disciplínu, pro územní plánování a stavební řád. Starý stavební zákon č. 50/1976 Sb. v současném platném znění četných novel dosluhuje. Paragrafové znění nového zákona, které bylo v minulých měsících předloženo k veřejné diskusi, čelí zatím stále ještě závažným připomínkám a námitkám jak ze strany odborné veřejnosti, tak Svazu měst a obcí a jednotlivých orgánů územní samosprávy, tedy krajů, měst a obcí. Cítím tiché zadostiučinění, že nejvíce kritizován je fakt, že územní plánování zůstalo výkonem státní správy v přenesené pravomoci a dokonce se do nového zákona vrací stav, kdy mnoha obcím „bude rozvoj plánován odjinud“ – jinou obcí v úloze pořizovatele, namísto žádoucího stavu, kdy je územní plán především nástrojem „seberegulace“, samosprávným nástrojem občanské komunity kraje, města či obce, do kterého stát zasahuje jen kontrolou zákonnosti a ošetření „vyšších“ závazků a zájmů, jak jsem to v pracovní skupině MMR, MŽP a MV pro nový stavební zákon navrhoval již na začátku prací, ale byl odmítnut. Nemyslím, že obstojí argument MMR, že takto byl vládou ČR schválen již věcný záměr zákona a už s tím nelze nic dělat. Zákon v předložené podobě neplní ani jeden z důležitých požadavků zadání, aby byl logický, „průhledný“ a srozumitelný, komplikuje institucionální zajištění i procedury, aniž by tím zaručoval potřebnou pružnost a kvalitu obsahu. Opouští zbytečně některé osvědčené nástroje dosavadní praxe a zavádí sporné nové, zatímco možná „méně by znamenalo více“. Potřeba nového zákona a jeho prováděcích vyhlášek a navazujících metodik je však naléhavá zejména i proto, abychom dokázali včas a na úrovni čelit novým výzvám, z nichž jen některé jsem letmo načrtl výše. Proto by se teď naše pozornost a síly měly soustředit na jeho rychlé dopracování, projednání a chválení.

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License