Společnost pro trvale udržitelný život

Aktuality STUŽ

Aktuality STUŽ je emailový zpravodaj, který vychází přibližně jednou za 2 týdny a přináší aktuality pro členy a příznivce STUŽ. Přihlaste se k jeho odběru vyplněním jednoduchého formuláře zde.

Archiv doposud vydaných Aktualit STUŽ.

Staňte se členem STUŽ

Není nic jednoduššího, než se přihlásit.

Informace o podmínkách členství

On-line přihláška za člena STUŽ

 

STUŽ na sociálních sítích

Sledujte nás také na sociálních sítích - tam najdete aktuální informace a zajímavosti

Facebook

Twitter

Komentář k textu návrhu zákona v podobě odeslané z PS do Senátu PČR - Ing. arch. Martin Říha

Ne že by mne to těšilo, ale už jsem opravdu pamětník. Když jsem nastupoval v roce 1969 po vysoké škole a vojenské službě do praxe na Útvar hlavního architekta v Děčíně, ještě platily pro územní plánování zákon č. 84/1958 Sb. o územním plánování a vyhláška č. 153/1959 Ú. l. Jako mladý projektant - urbanista jsem zažil euforii z přípravy nového - moderního zákona o územním plánování a stavebním řádu, zahájené koncem pro nás tak nadějných šedesátých let, kdy se zdálo, že se opět prosadí odbornost místo politikaření, kdy vznikaly jako houby po dešti nové Útvary hlavních architektů měst a okresů. Tehdejší Ministerstvo výstavby a techniky ČR i Státní komise pro vědecko-technický a investiční rozvoj věnovaly nebývalou pozornost a váhu solidním analýzám stavu a trendů v územním plánování nejen u nás a v tzv. „socialistických“ zemích, ale i na Západě. Nebývalý prostor poskytly i veřejným diskusím, konferencím, seminářům, připomínkám k dílčím podkladům i prvním pracovním návrhům tezí zákona. Také proto se podařilo přes marasmus počínající normalizace zachovat na tu dobu nebývalou kvalitu původního záměru a pod číslem 50/1676 Sb. vznikla a dodnes, byť v mnohokrát novelizované podobě, platí zákon dodnes, tedy přesně 30 let.

Od roku 1990 se se změnou politických i hospodářských poměrů samozřejmě začalo projevovat, že zákon nemůže obstát v nových podmínkách tržní ekonomiky, návratu a respektu k soukromému vlastnictví, nového pojetí veřejných zájmů, demokracie a politické plurality. Zákon byl v gesci federace, ale nově ustavený Federální výbor pro životní prostředí, do jehož gesce se zákon dostal, se zpočátku spokojil jen s malými kosmetickými úpravami formou novel. Spatřoval priority jinde a usoudil, že tato poměrně slušná právní norma může s většími změnami ještě počkat. Za větší prioritu považoval vzhledem ke stavu země vznik nového zákona o životním prostředí a navazující normy. Pak přišel rozpad federace, přesun gesce za územní plánování a stavební řád na národní úrovni z Ministerstva životního prostředí na Ministerstvo hospodářství a posléze na Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, další dílčí novelizace. Doba však nazrávala k tomu, aby se konečně začala připravovat zcela nová právní úprava pro územní plánování i stavební řád. Pod tlakem podnikatelských a investorských zájmových skupin se nové vlády postupně odkláněly od porevolučního důrazu na ochranu životního prostředí a dalších veřejných zájmů, shledávaných za „bolševický přežitek“. Usnesením vlády bylo nakonec ministrovi pro místní rozvoj uloženo, že nový zákon má především zjednodušit a zkrátit postupy umisťování a povolování staveb, jejich kolaudací a dalšího sledování v provozu, přenést část pravomocí a odpovědností státu na profesní komory, investory, vlastníky a uživatele staveb, na státu nezávislé autority. Souběžně si život vynucoval další novely původního zákona a množily se zkušenosti z nových vztahů v územním plánování a ve výstavbě. Pod tímto zorným úhlem začaly od poloviny 90. let první práce na analýze nových problémů s aplikací zákona i prováděcích vyhlášek a na koncipování zásad pro věcný záměr nového zákona. Ti z nás, kteří byli politickými změnami po roce 1992 „vyakčněni“ z orgánů veřejné správy do soukromé sféry projektování nebo stavebnictví či do nevládních zájmových organizací, se vzniku nového zákona mohli zúčastnit jen zprostředkovaně v míře, jakou připustila gesční ministerstva pro místní rozvoj, vnitra a životního prostředí. Namísto na detaily jsme se tehdy soustředili na principiální problémy, jako zda má jít u územního plánování nadále o výkon státní správy v přenesené působnosti, nebo více o nástroj samosprávy, zda mají být znovu formulovány v právní normě obecné technické požadavky na uspořádání území ve veřejném zájmu, když původní byly bez náhrady zrušené, zda lze již do zákona nějak formulovat zásadu, že společnost musí pro své nové potřeby ploch a prostorů vždy nejdříve prověřit, zda je nelze uspokojit na plochách a ve stavbách již přírodě odebraných a nezabírat přírodní plochy či zemědělskou půdu „na zelené louce“, zda nechat více volnosti pořizovatelům územně plánovací dokumentace a podkladů při hledání jejich nejúčinnější formy i obsahu nebo naopak trvat na rigidním instrumentáři územního plánování, včetně předepsaných „unifikovaných“ legend, umožňujících horizontální i vertikální komunikaci mezi těmito nástroji a také adici pro účely informačních systémů, umožněnou masivním nástupem počítačových a GIS technologií.

Zatímco my „pragmatici“ z praxe jsme si lámali (i pod dojmem zkušeností z objevných zahraničních cest) hlavu, jak učinit nástroje územního plánování účinnější při řešení věcných problémů území, jak prosadit odbornou úroveň a kvalitu, rehabilitovat pojmy architektura, urbanismus, ochrana životního prostředí, veřejného zdraví, kulturního dědictví, v kancelářích úředníků se rodilo něco zcela jiného: od těchto „zátěží“ zcela oproštěný, ba „vykostěný“ právní dokument, redukující územní plánování na v podstatě administrativní kolbiště pro vypořádání různých, často protichůdných zájmů nejrůznějších zájmových skupin a dotčených správních orgánů. Bez vlastního názoru, bez prostoru pro vlastní kreativitu a schopnosti tvůrců, bez opory pro uplatnění étosu odborného vkladu vlastní vystudované disciplíny architektury a urbanismu, bez možnosti aktivního projevení vůle po seberegulaci chování u občanských komunit a jejich volených reprezentací v řešených územích. Zdálo se, že hlavním motivem nové právní normy nemá být, aby se s ní a podle ní dobře žilo občanům, investorům, ale aby se podle ní co nejlépe a co nejméně úřadovalo, aby se ze státu, krajů, měst a obcí a jejich orgánů setřáslo co nejvíce odpovědnosti za stav a vývoj v území. „Neviditelná ruka trhu“, developeři a nejrůznější autorizované osoby vložené mezi stát a dění na poli územního plánování i výstavby zdálo se býti novým ideálem, snímajícím z úřadů, z orgánů veřejné správy přímou odpovědnost, aniž hrozilo, že by jejich aparáty bylo možno podstatněji zredukovat. Většině odborné veřejnosti to buď vyhovovalo, protože to poskytovalo nové možnosti obživy, části z ní asi vůbec nedošlo, o co se tu hraje a jaká nebezpečí z toho mohou vzejít pro racionální urbánní vývoj, ochranu přírodního i kulturního dědictví a veřejného zdraví, ale i pro možnou aktivní účast odborné a laické veřejnosti na rozhodování, kontrole, při prosazování práva na informace, obraně veřejných i vlastních zájmů.

Jen zčásti tento trend narušilo rozšíření gesce za nový stavební zákon z ministerstva pro místní rozvoj od roku 2000 i na ministerstvo životního prostředí a vnitra, dílčí ověřování nově navrhovaného instrumentáře v pilotních studiích ve spolupráci s odbornou veřejností, několik seminářů pro kraje, obce, stavební úřady, profesní organizace i veřejnost. Oproti masivní kampani z konce 60. let k zákonu 50/1976 Sb. to bylo stále jen dílo několika „zasvěcenců“, poznamenané navíc nejasným vztahem k souběžně vznikajícímu novému správnímu řádu na Ministerstvu vnitra a od roku 1993 trvající rivalitou mezi MMR a MŽP. Ze strany MMR byla zřejmá snaha ponechat územní plánování nadále jako výkon státní správy, s vertikálou kontrolních funkcí a opravných prostředků, ale současně s rezignací úřadů na garantování odborné kvality, vědy a výzkumu v oboru, jeho pěstování jako svébytné a ctihodné disciplíny, vyvíjející se stovky let. Teprve pod tlakem České komory architektů, ČKAIT, dalších stavovských organizací a nevládních hnutí se podařilo do zákona postupně přeci jen některé takové pojmy a principy prosadit, projednání v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR však jasně ukazuje, že souběžně nepolevuje tlak na trivializaci zákona, na to, aby „nepřekážel“ podnikatelskému „rozletu“. Dnešní podoba zákona po projití Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR je dočasnou výslednicí těchto vlivů a tlaků, kompromisem, který patrně málokoho beze zbytku uspokojí. Co ho tedy dnes charakterizuje?

1. V základních pojmech chybí pojem „nezastavitelné území“, ačkoliv jsme o zařazení takového pojmu jako klíčového regulativu pro ochranu přírody, krajiny, zemědělské a lesní půdy, pro ochranu prostoru pro rekreaci v přírodě a pro jiné živočišné a rostlinné druhy, než které člověk nějak využívá při hospodaření pro sebe moc stáli. Zůstal tam jen pojem „nezastavitelný pozemek“ a to ještě jen pro jinak zastavěné území obce - „intravilán“ a pak „nezastavěné území“, což je ovšem něco jiného, než území „nezastavitelné“.

2. Kategorie a stupně územně plánovací dokumentace a územně plánovacích podkladů byly zredukovány, přejmenovány a předefinovány i tam, kde původní vyhovovaly. Tak zmizely územní plány velkých územních celků a jejich náhrada - „zásady územního rozvoje“ krajů, je definována s řešeným územím totožným se správními územími krajů. V rozporu s potřebami praxe zmizela možnost pořídit územní plány homogenních území se společnou věcnou problematikou s vymezením řešeného území odlišným, jako byly územní plány národních parků a chráněných krajinných oblastí, sídelních regionálních aglomerací a městských regionů, mikroregionů. Možná se nad tímto schematickým pokrytím území ČR územně plánovací dokumentací krajů bude lépe „úřadovat“ a územně plánovat krajským a ústředním orgánům, ale určitě ne stavebním úřadům, Správám národních parků a chráněných krajinných oblastí, sdružením obcí.

3. Lépe a důsledněji se nový zákon vypořádává se spolupůsobením dotčených správních orgánů, hájících veřejné zájmy podle zvláštních předpisů. Přiznává územnímu plánování a rozhodování onu integrující, zastřešující funkci při hledání společné míry uspokojení dílčích „veřejných zájmů“ formou koncentrace řízení všude, kde to speciální zákon vyloženě nezakazuje. Pro řešení rozporů však zákon oproti dnešnímu jasnému § 136 ovšem navrhuje jakýsi „úkrok stranou“ - odkazuje na řízení vedené podle nového správního řádu. Je v tom nebezpečí potlačení odborného názoru pořizovatele a zpracovatele ÚPD, investora či projektanta ve prospěch dotčeného správního úřadu, opírajícího se formálně o zákon a neochotného ke kompromisu, byť by takový výsledek nemusel být ve skutečném rozporu s opravdovým „veřejným zájmem“, kterým je optimální funkční i prostorová organizace území a kvalitní podmínky všeho života v něm.

4. Činnosti spojené s pořizováním územně plánovací dokumentace až na její schválení (nově nezvykle formulováno jako „vydání“?) jsou nadále výkonem státní správy v přenesené působnosti krajů a obcí. Územně plánovací dokumentace tak nadále nebude chápána jako vlastní samosprávný nástroj kraje či obce, určený pro „seberegulaci“ podnikatelské a občanské komunity na základě dosažení určitého dočasného konsensu o potřebě zachovat a chránit zděděné a vytvářet prostor pro nové hodnoty ve funkčním a prostorovém uspořádání území, ale jako výsledek činnosti státní správy, kterou má samospráva akceptovat. Psychologicky negativní účinek takového pojetí pro „vzetí takového dokumentu za svůj“ netřeba zdůrazňovat. Je navíc ještě posílen tím, že ne každá obec bude moci pořizovat svůj územní plán, jako dosud. Zřizuje se institut „úřad územního plánování“ v obcích s rozšířenou působností, které budou pořizovat územní plány i pro jiné obce v jejich správním obvodu. Výhrada k dosavadní praxi, kdy každá obec si pořizovala plán sama, že nebyla zajištěna kvalita, byla ovšem odstranitelná i jinak - například zřízením poradních odborných pracovišť jako bývaly „útvary hlavních architektů“ mimo řídící působnost samospráv, nebo možností obcí zajistit si i „pořizovatelský a územně-správní servis“ smluvně na delší dobu u autorizovaných osob („létající architekt“), fungujících pro více obcí.

5. Ačkoliv je Hlavní město Praha současně „obcí“, ale i „krajem“, pro územní plán celé Prahy vykonává působnost krajského úřadu podle nového stavebního zákona Ministerstvo pro místní rozvoj. Hlavní město Prahu může tato anomálie a zvláštní pozornost ústředního správního úřadu na jednu stranu těšit, na druhou stranu by bylo taktičtější formulovat to jako „vyhrazení si“ této úlohy pro hlavní město státu, než kraj Praha právě jen pro tento účel zákonem „zbavit svéprávnosti“. Praha bezesporu disponuje (na rozdíl od ministerstva) dostatečnou odbornou kapacitou pro odpovědné posuzování svých rozvojových problémů a nepůsobí nejlepším dojmem, když ústřední správní úřady zasahují nadměrně do jejích správních kompetencí, aniž současně stejnou měrou přispívají ze státního rozpočtu k řešení jeho problémů, vyplývajících právě z plnění úlohy hlavního města státu. Podle mého názoru by se tato „supervize MMR“ měla týkat jen „Zásad územního rozvoje Hlavního města Prahy“, nikoliv Územního plánu, pokud bude aktualizován nebo pořizován.

6. Je sympatické, že v novém stavebním zákonu se znovu objevuje zmínka o potřebě instituce, pověřené vědou a výzkumem v oboru. Po letech rozvratu, degradace Ústavu územního rozvoje na servisní, informační a publikační agenturu, zničení Terplanu Praha a odborného potenciálu některých krajských urbanistických středisek je to známka naděje na rehabilitaci oboru i mimo omezenou vědecko-výzkumnou kapacitu vysokých škol příslušného zaměření.

7. Mnohé asi popudí šroubované a těžko stravitelné formulace úvodních ustanovení té části zákona, která se týká územního plánování. V § 18 uváděné úkoly a cíle územního plánování jsou četbou pro otrlé: „Cílem územního plánování je vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území a který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací budoucích. Územní plánování zajišťuje předpoklady pro udržitelný rozvoj území soustavným a komplexním řešením účelného využití a prostorového uspořádání území s cílem dosažení obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů na rozvoji území. Za tím účelem sleduje společenský a hospodářský potenciál rozvoje.“ Totéž a dokonce více by šlo jistě vyjádřit lapidárněji a srozumitelněji, uchopitelněji. Jsou zde však obsaženy dvě důležité věty, které by měly při důsledném uplatňování v praxi ochránit nezastavěné plochy vně intravilánu a nezastavitelné pozemky uvnitř zastavěných území měst: „V nezastavěném území lze v souladu s jeho charakterem umisťovat stavby, zařízení, a jiná opatření pouze pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny, pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, a dále taková technická opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu, například cyklistické stezky, hygienická zařízení, ekologická a informační centra. Na nezastavitelných pozemcích lze výjimečně umístit technickou infrastrukturu způsobem, který neznemožní jejich dosavadní užívání.“ Ve společnosti, kde sice prostorové nároky lidských aktivit rostou, ale současně lidí ubývá, jako u nás, Pán Bůh zaplať za toto ustanovení.

8. V novém zákonu se znovu objevují pojmy „architektura“ a „urbanismus“, „koncepce rozvoje území“, urbanistická koncepce“, „estetické požadavky“. Kéž se stanou znovu kritériem kvality změn v území, jak si zaslouží a jak slibují zvýšené nároky na kvalifikaci úřednictva na příslušných úřadech územního plánování a stavebních úřadech podle tohoto nového zákona.

9. Nově se v zákonu objevuje institut „zástupce veřejnosti“ - jako možnost, nikoliv obligatorní povinnost. Je to asi dobře, i když potvrzení jeho legitimity je v zákonu poněkud komplikované.

10. V § 22 o veřejném projednání je mimo jiné uloženo pořizovateli územně plánovací dokumentace, aby zajistil odborný výklad osobou s autorizací podle stavebního zákona. Ačkoliv již dnešní praxe umožňuje a nový zákon nadále předpokládá společné projednání s posouzením vlivů na životní prostředí, kupodivu neukládá analogicky účast a výklad také pro ně autorizované osoby.

11. V § 30 je definován jako nový druh územně plánovacího podkladu tzv. „územní studie“. Je dobře, že její název i definice umožňují velmi široké použití a obsahové zaměření, takže pokrývá např. i požadavek krajinných inženýrů na zpracovávání „krajinných studií“, pokud se taková potřeba ukáže.

12. Zákon definuje v § 31- 35 jako nový nástroj územního plánování, pořizovaný ústředním orgánem územního plánování tzv. „politiku územního rozvoje“. Ta má působit jako zastřešující a koordinující nástroj formulující obecné principy a priority při rozvoji území v zájmu dlouhodobé udržitelnosti nad zásadami územního rozvoje a dalšími rozvojovými koncepcemi krajů, odvětvovými koncepcemi dalších resortů a vytvářet předpoklady pro uplatnění celostátních a mezinárodních zájmů na funkčním využití a prostorovém uspořádání území. Ačkoliv se definice tohoto nástroje hlásí obecně k principům udržitelnosti vývoje, ve výčtu toho, co taková politika obsahuje, jsou uvedeny pouze antropogenní prvky a zájmy a ignorována „přírodní infrastruktura“ území, sestávající ze soustavy velkoplošných a maloplošných chráněných území přírody, ÚSES, významných krajinných prvků, součástí evropské sítě chráněných území přírody NATURA 2000. Tento hrubý nedostatek již MMR potvrdilo i v osnově již zpracovaného prvního návrhu „Politiky územního rozvoje ČR“, který je zveřejněn na Internetu včetně hodnocení SEA.

13. V § 36 a následujících jsou jako nový druh ÚPD definovány „zásady územního rozvoje“ krajů. Již jsem zmínil nevýhodu rigidního vymezení jejich řešeného území, totožné se správními územími krajů. Bude to při rozdílných velikostech krajů problém nejen v měřítku. Území jako Krkonoše, rozdělené mezi Liberecký a Královéhradecký kraj a vlastně i Polsko, Šumava, rozdělená mezi Jihočeský a Plzeňský kraj, SRN a Rakousko, Beskydy, rozdělené mezi Severomoravský a Zlínský kraj, ale také Polsko a Slovensko a další NP nebo CHKO tak mají znemožněno pořídit pro ně jednu jednotnou územně plánovací dokumentaci ve spolupráci příslušných krajů či zemí. Je to ve sjednocující se Evropě škoda a mělo by se s tím ještě něco udělat. Není to logické a správné.

14. Pojem „územní plán“ je v novém zákonu použit oproti dosavadnímu obecnému označení společnému pro velké územní celky i pro obce ve zúženém slova smyslu jen jako plán obce. Je to jedna z těch zbytečných změn pojmosloví, která bude činit v praxi problémy, neboť po určitou dobu budou platit souběžně oba druhy dokumentací (podle stávajícího i nového stavebního zákona) a po ukončení tohoto souběhu v historii disciplíny to bude muset být znovu a znovu rozlišováno a vysvětlováno.

15. Nový zákon také zavádí pojem a proceduru „posouzení vlivů na udržitelný rozvoj území“ u územně plánovací dokumentace. Tento pojem je širší, než dosud uplatňované posouzení z hlediska vlivů na životní prostředí, které je v něm ale obsaženo. Rozšíření spočívá ve zohlednění i ekonomického a sociálního pilíře udržitelnosti vývoje, pro což dosud neexistuje u nás precedent. Předpokládá se sice vydání prováděcí vyhlášky, ozřejmující obsah i procedurální náležitosti, ale může to být docela velký „oříšek“, způsobující prodlužování lhůt projednání a další nárůst pracnosti i finanční náročnosti pořizování ÚPD.

16. Zavádí se dvě možnosti pořízení regulačního plánu - z vlastního podnětu úřadu a také na žádost fyzické či právnické osoby mimo úřad. To sice odpovídá novým podmínkám na „tržišti zájmů“ v území v nových politických a hospodářských podmínkách, ale vyžaduje současně značnou sílu a autoritu příslušných orgánů při potřebě čelit nepřijatelným podnětům na změny v území zvláště tam, kde navrhovatel bude hradit část nebo veškeré náklady pořízení.

17. §§ 72 - 75 pojednávají o posouzení vlivů regulačních plánů na životní prostředí. Jedná se o praktické sblížení procesů, probíhajících dosud odděleně podle dvou odlišných právních předpisů, jak se poněkud nelogicky vyvinulo po přechodu kompetence pro územní plánování a stavební řád v roce 1992 z MŽP na jiný ústřední orgán státní správy. Bude však klást zvýšené nároky na odbornou i morální způsobilost pracovníků příslušných úřadů územního plánování.

18. Paleta územních rozhodnutí se v novém zákonu podle § 77 rozrostla oproti dnešní také na rozhodnutí o změně stavby nebo změně vlivů stavby na využití území. Je to dobře, neboť se množí případy, kdy změnou využití stavby k jinému, než původnímu účelu dochází k závažnému ovlivnění okolí, a to nejen vlivy na životní prostředí, ale ve svých důsledcích např. i ovlivnění cen nemovitostí v okolí. Tento institut tedy pomáhá chránit nejen životní prostředí, ale i hodnotu majetku vlastníků sousedních nemovitostí apod.

19. Předmětem kritiky patrně bude nové vymezení účastníků územního řízení v § 85 nového zákona. To je z hlediska šíře vymezení dokonce ústupem od starého správního řádu a také od dosavadního výkladu, daného soudním rozsudkem ve věci. Znovu zužuje účastenství sousedů na „bezprostřední“, tedy hraničící s dotčeným pozemkem. To je ovšem i v rozporu se smyslem posuzování vlivů na životní prostředí, které mohou sahat dále, zejména když nový zákon se pokouší posouzení vlivů na životní prostředí včlenit do územního řízení. Toto ustanovení je proto třeba změnit a uvést znovu do souladu i s Aarhuskou úmluvou. To nesplňuje ani zmínka o účastenství „zástupce veřejnosti“ dle § 23 v územním řízení.

20. Výhrady patrně vzniknou nejpozději při praktické aplikaci zákona i ke lhůtám, spojovaným s posuzováním vlivů záměru na životní prostředí v rámci územního řízení.

21. Nové nástroje jako jsou „územní souhlas“ a „územní opatření“ zjednodušují a zpružňují instrumentář územního plánování v souladu s potřebami a upřímně řečeno, jsou jedněmi z mála skutečných zjednodušení na úseku územního plánování, požadovaných kdysi zadáním obsaženým pro nový stavební zákon v příslušném usnesení vlády. Více jich je ve stavebním řádu, ale tím se ve svém příspěvku nezabývám.

22. Poslední nové nástroje územního plánování, jako „předkupní právo“ a „náhrada za změnu v území“ uvedené v §§ 101 a 102, jsou jen torzem původně zamýšleného bohatšího instrumentáře, který měl umožnit snadnější docílení majetkových změn pro prosazení koncepčních přestaveb v majetkově složitých podmínkách městské parcelace a vlastnické držby. Zmizely ze zákona patrně v připomínkovém řízení, na základě stanoviska vlády nebo pozměňovacích návrhů poslanců a je to škoda. Mířily totiž mimo jiné i k lepšímu zprůchodnění využití „brownfields“, k zamezení spekulativního bránění novému využití pozemků a staveb v zastavěném území a „šroubování“ jejich ceny, tedy k prosazení veřejného zájmu na ochraně nezastavitelných pozemků a nezastavěného území.

Tento letmý pohled na tu část nového stavebního zákona, která se týká územního plánování a rozhodování tedy spěje k závěrečnému shrnutí, že zákon sice v některých aspektech představuje určitý pokrok, ale nelze se zbavit dojmu, že některé změny zavedených pojmů a dosavadní praxe byly zbytečné, násilné a věci neprospívající, některé jsou dokonce krokem zpět a nenaplnily se mnohé naděje, s novým zákonem spojované. Celkový dojem je tedy z mé strany značně rozpačitý, provázený rozpornými pocity a frustrací ze zmařené příležitosti, která se nemusí brzy opakovat. Tyto rozpaky posiluje i fakt, že jsou sice souběžně připraveny a projednávány zákon o změnách souvisejících zákonů a zákon o vyvlastnění, ale nejsou připraveny se stejnou mírou preciznosti i prováděcí vyhlášky, jak předpokládají legislativní pravidla vlády. Dalším důvodem skepse je pak již zmíněný pilotní projekt na zpracování onoho nového nástroje územního plánování - „Politiky územního rozvoje České republiky“ a jeho hodnocení z hlediska vlivů na životní prostředí, který si lze najít na Internetu na www - stránkách MŽP v informačním systému EIA/SEA. To podle mého názoru zatím bohužel není dokument, který by naplňoval ambice formulované v návrhu nového stavebního zákona. Možná budu označen za sentimentálního dědka a staromilce, ale tuto úlohu podle mého názoru lépe plnily některé výstupy z „Koncepce urbanizace a dlouhodobého vývoje osídlení ČR“ z poloviny 90. let minulého století, které už přiznávaly plnohodnotnou úlohu „přírodní infrastruktuře“ území, měly vyspělou GIS grafiku a nazíraly problematiku vývoje především prizmatem území, jeho vlastností a limitů, nikoliv jako soupis obecných verbálních proklamací, náhodně a nedůsledně vybraných problémových území, doplněný o několik konkrétních záměrů dopravní a technické infrastruktury. Takový dokument nikoho na krajích ani na ostatních resortech nemůže ani inspirovat, ani cokoliv koordinovat, tím méně v mezinárodním kontextu a s ambicí na zajištění udržitelnosti vývoje na celostátní úrovni.

Omlouvám se, že končím pesimisticky, ale čeká nás ještě dlouhá cesta, než se splní naše naděje, spojované s novým stavebním zákonem. Měli bychom s tím ještě něco udělat.

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License