Dne 23. března 2006 zahynul tragicky ing. Stanislav Sládek z oboru ekologie krajiny MŽP. V nekrologu na něj vzpomíná Martin Říha.
Po světě neběhá příliš mnoho lidí, u kterých se člověk těší z každého setkání. Bohužel si to většinou uvědomíme až tehdy, když o takového kolegu a přítele přijdeme. Takovým pro mne byl Standa Sládek. Člověk sršící nápady, energií, vtipný a inspirující, výborný pracant pro toho, kdo ho jako nadřízený vedoucí uměl ocenit a využít, nesmírně zábavný společník při mimopracovních sešlostech, starostlivý manžel a otec dvou dospívajících dcer, které by byl tak rád vedl jako pyšný otec k oltáři, až se budou vdávat...Jakoby ve vlastní rodině hledal a našel to, co jemu se jako dítěti díky tragickému úmrtí rodičů v jeho útlém věku nedostalo - klidnou harmonickou rodinu.
Poznal jsem Standu za svého působení na Severočeském KNV v Ústí n. L. v letech 1978 - 1989, kdy působil na odboru oblastního plánování a spolu jsme pracovali v komisi životního prostředí. Brzy jsme našli společnou řeč při prosazování většího důrazu na ochranu životního prostředí v rozvojových dokumentech kraje - v územních plánech velkých územních celků i v oblastních plánech rozvoje kraje. Společně jsme usilovali o to, aby namísto pokryteckého nedostatečného kompenzování zhoršeného životního prostředí formou „pohřebného“ 2000.- Kč ročně pro ty, kdo v postižené oblasti kraje vydrželi 10 let a více, byly konečně řešeny a odstraněny příčiny tohoto zhoršení.
Standa to byl, který svým vtipem a smyslem pro recesi pomohl mnohým kolegům včetně mne přežít při zachování duševního zdraví hloupost tehdejšího režimu a jeho krajských představitelů, různá ta politická školení, nátlak a šikanu nestraníků ve státní správě.
Když mi po listopadu 1989 bylo nabídnuto místo náměstka ministra životního prostředí České republiky, patřila první opatření přijímaná vládou k ozdravení životního prostředí v Severních Čechách, na Sokolovsku a Ostravsko - karvínsku. Přizval jsem tehdy Standu k této práci na Ministerstvo životního prostředí. Stal se platným členem mého týmu nejdříve jako poradce, potom pracovník úseku nebezpečných faktorů prostředí, kde se výborně uplatnila jeho erudice chemika. Výborně zapadl do mé sekce i díky své činorodosti, společenské povaze schopné vytvářet dobrou náladu a tím i lépe zvládat stress z pracovního přetížení té doby, kdy toho bylo v životním prostředí tolik co napravovat.
Po delimitaci kompetencí územního plánování a stavebního řádu z MŽP na Ministerstvo hospodářství a později Ministerstvo pro místní rozvoj se naše cesty opět rozešly, ale dále jsme se stýkali služebně i mimo, protože převzal šéfování odboru, který měl tuto těžkou ránu v kompetencích MŽP zacelit - odboru územních vazeb, který měl přechodně na starosti i posuzování vlivů územních plánů velkých územních celků na životní prostředí. Další reorganizace a změny na MŽP ho přesunuly do odboru ekologie krajiny a lesa, kde působil jako vedoucí oddělení. Zodpovídal mj. za územně-technické podklady pro regionální a nadregionální územní systém ekologické stability krajiny, zasloužil se o digitalizaci historických map umožňujících lépe pochopit vztahy a vývoj naší krajiny v minulých staletích, spolupracoval s Výzkumným ústavem Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích u Prahy, s Agenturou ochrany přírody a krajiny, s vysokými školami... Pěstoval však i za cenu osobních obětí společenské vztahy mezi lidmi - kolegy současnými i minulými, organizováním každoročních oblíbených a ne vždy doceněných setkání v Kodaňské 10, v hospodě v Černošicích i jinde.
Přitom postupně přestavoval podle finančních možností úředníka státní správy dům v Černošicích, „za provozu“, při výchově a starosti o dvě dcery, s dojížďkou obou rodičů za prací do Prahy, což přinášelo četné těžkosti, které kdo nezažil, nedovede si ani představit. Byl to obětavý pracant, manžel i táta, pokud to vůbec mohu posoudit.
Zahynul tragicky při autonehodě na služební cestě pro MŽP. Jel v referentské Felicii sám jako řidič do Českých Budějovic na jednání a po něm se sám vracel po silnici I/3 týž den zpět do Prahy. Všichni, kdo jsme jezdili na služební cesty v referentských vozech MŽP, a zejména ve starých Felíciích bez posilovače řízení víme, jak je tato kombinace únavná a doslova vražedná. Zatímco řidiči služebních vozidel ministra a náměstků to mají jako zaměstnání „na celý úvazek“, předpokládá se u referentů, že tutéž činnost dokáží vykonávat jako jakousi „vedlejší pracovní činnost“ bez navýšení platu vedle své pracovní náplně navíc. Po několikahodinové ranní cestě a často únavném jednání tak musí sedat za volant na další hodiny cesty zpět do Prahy, s dozvuky dojmů a někdy i rozčilení v hlavě. Jezdí se tak třeba i z Karviné nebo Ostravy, tedy 4½ hodiny po nudné dálnici. Ke ztrátě soustředění nebo mikrospánku je pak nebezpečně blízko i při dodržování povinných přestávek v řízení.
Nevíme, co se přesně stalo Standovi to odpoledne, kdy po projetí přehledného klesání silnice I/3 na obchvatu Votic, v mírné a zdánlivě bezproblémové táhlé pravotočivé zatáčce za tímto přímým úsekem přejel v rychlosti cca 80 km/hod. do protisměru a tam se čelně srazil s dodávkovým autem jedoucím přibližně stejnou rychlostí. Jejich součet 160 km/hod. byl pro Standu na rozdíl od řidiče protijedoucího vozu smrtelný. Zemřel prý namístě a snad tedy alespoň netrpěl bolestmi ze zranění.
Sládkovi právě splatili poslední splátku z úvěru na fasádu opraveného domu, za pár dní měl Standa oslavit 54. narozeniny, dcery dospívají a vydají se „do světa“. Mohli si s Danou začít po létech odříkání zase užívat všech radostí života. Místo toho jsou Dana s děvčaty náhle samy, bez něj, kterého bylo všude plno. Osud je krutý tím, že nás často zbavuje lidí dobrých, zatímco mnohé jiné nechává žít nespravedlivě dlouho.
Budu na Standu vzpomínat jen v dobrém. Každé setkání s ním bylo příjemné a nedovedu si představit, že už mi zbyly jen vzpomínky a fotografie, které mi je budou připomínat. Čest jeho památce!
Po světě neběhá příliš mnoho lidí, u kterých se člověk těší z každého setkání. Bohužel si to většinou uvědomíme až tehdy, když o takového kolegu a přítele přijdeme. Takovým pro mne byl Standa Sládek. Člověk sršící nápady, energií, vtipný a inspirující, výborný pracant pro toho, kdo ho jako nadřízený vedoucí uměl ocenit a využít, nesmírně zábavný společník při mimopracovních sešlostech, starostlivý manžel a otec dvou dospívajících dcer, které by byl tak rád vedl jako pyšný otec k oltáři, až se budou vdávat...Jakoby ve vlastní rodině hledal a našel to, co jemu se jako dítěti díky tragickému úmrtí rodičů v jeho útlém věku nedostalo - klidnou harmonickou rodinu.
Poznal jsem Standu za svého působení na Severočeském KNV v Ústí n. L. v letech 1978 - 1989, kdy působil na odboru oblastního plánování a spolu jsme pracovali v komisi životního prostředí. Brzy jsme našli společnou řeč při prosazování většího důrazu na ochranu životního prostředí v rozvojových dokumentech kraje - v územních plánech velkých územních celků i v oblastních plánech rozvoje kraje. Společně jsme usilovali o to, aby namísto pokryteckého nedostatečného kompenzování zhoršeného životního prostředí formou „pohřebného“ 2000.- Kč ročně pro ty, kdo v postižené oblasti kraje vydrželi 10 let a více, byly konečně řešeny a odstraněny příčiny tohoto zhoršení.
Standa to byl, který svým vtipem a smyslem pro recesi pomohl mnohým kolegům včetně mne přežít při zachování duševního zdraví hloupost tehdejšího režimu a jeho krajských představitelů, různá ta politická školení, nátlak a šikanu nestraníků ve státní správě.
Když mi po listopadu 1989 bylo nabídnuto místo náměstka ministra životního prostředí České republiky, patřila první opatření přijímaná vládou k ozdravení životního prostředí v Severních Čechách, na Sokolovsku a Ostravsko - karvínsku. Přizval jsem tehdy Standu k této práci na Ministerstvo životního prostředí. Stal se platným členem mého týmu nejdříve jako poradce, potom pracovník úseku nebezpečných faktorů prostředí, kde se výborně uplatnila jeho erudice chemika. Výborně zapadl do mé sekce i díky své činorodosti, společenské povaze schopné vytvářet dobrou náladu a tím i lépe zvládat stress z pracovního přetížení té doby, kdy toho bylo v životním prostředí tolik co napravovat.
Po delimitaci kompetencí územního plánování a stavebního řádu z MŽP na Ministerstvo hospodářství a později Ministerstvo pro místní rozvoj se naše cesty opět rozešly, ale dále jsme se stýkali služebně i mimo, protože převzal šéfování odboru, který měl tuto těžkou ránu v kompetencích MŽP zacelit - odboru územních vazeb, který měl přechodně na starosti i posuzování vlivů územních plánů velkých územních celků na životní prostředí. Další reorganizace a změny na MŽP ho přesunuly do odboru ekologie krajiny a lesa, kde působil jako vedoucí oddělení. Zodpovídal mj. za územně-technické podklady pro regionální a nadregionální územní systém ekologické stability krajiny, zasloužil se o digitalizaci historických map umožňujících lépe pochopit vztahy a vývoj naší krajiny v minulých staletích, spolupracoval s Výzkumným ústavem Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích u Prahy, s Agenturou ochrany přírody a krajiny, s vysokými školami... Pěstoval však i za cenu osobních obětí společenské vztahy mezi lidmi - kolegy současnými i minulými, organizováním každoročních oblíbených a ne vždy doceněných setkání v Kodaňské 10, v hospodě v Černošicích i jinde.
Přitom postupně přestavoval podle finančních možností úředníka státní správy dům v Černošicích, „za provozu“, při výchově a starosti o dvě dcery, s dojížďkou obou rodičů za prací do Prahy, což přinášelo četné těžkosti, které kdo nezažil, nedovede si ani představit. Byl to obětavý pracant, manžel i táta, pokud to vůbec mohu posoudit.
Zahynul tragicky při autonehodě na služební cestě pro MŽP. Jel v referentské Felicii sám jako řidič do Českých Budějovic na jednání a po něm se sám vracel po silnici I/3 týž den zpět do Prahy. Všichni, kdo jsme jezdili na služební cesty v referentských vozech MŽP, a zejména ve starých Felíciích bez posilovače řízení víme, jak je tato kombinace únavná a doslova vražedná. Zatímco řidiči služebních vozidel ministra a náměstků to mají jako zaměstnání „na celý úvazek“, předpokládá se u referentů, že tutéž činnost dokáží vykonávat jako jakousi „vedlejší pracovní činnost“ bez navýšení platu vedle své pracovní náplně navíc. Po několikahodinové ranní cestě a často únavném jednání tak musí sedat za volant na další hodiny cesty zpět do Prahy, s dozvuky dojmů a někdy i rozčilení v hlavě. Jezdí se tak třeba i z Karviné nebo Ostravy, tedy 4½ hodiny po nudné dálnici. Ke ztrátě soustředění nebo mikrospánku je pak nebezpečně blízko i při dodržování povinných přestávek v řízení.
Nevíme, co se přesně stalo Standovi to odpoledne, kdy po projetí přehledného klesání silnice I/3 na obchvatu Votic, v mírné a zdánlivě bezproblémové táhlé pravotočivé zatáčce za tímto přímým úsekem přejel v rychlosti cca 80 km/hod. do protisměru a tam se čelně srazil s dodávkovým autem jedoucím přibližně stejnou rychlostí. Jejich součet 160 km/hod. byl pro Standu na rozdíl od řidiče protijedoucího vozu smrtelný. Zemřel prý namístě a snad tedy alespoň netrpěl bolestmi ze zranění.
Sládkovi právě splatili poslední splátku z úvěru na fasádu opraveného domu, za pár dní měl Standa oslavit 54. narozeniny, dcery dospívají a vydají se „do světa“. Mohli si s Danou začít po létech odříkání zase užívat všech radostí života. Místo toho jsou Dana s děvčaty náhle samy, bez něj, kterého bylo všude plno. Osud je krutý tím, že nás často zbavuje lidí dobrých, zatímco mnohé jiné nechává žít nespravedlivě dlouho.
Budu na Standu vzpomínat jen v dobrém. Každé setkání s ním bylo příjemné a nedovedu si představit, že už mi zbyly jen vzpomínky a fotografie, které mi je budou připomínat. Čest jeho památce!