Ing. Jaroslav Stoklasa, CSc.
+ 12. ledna 2007
Ta zpráva byla překvapivá a neuvěřitelná jako blesk z čistého nebe. Ještě den před oním nešťastným 12. lednem 2007 jsem od Jaroslava dostal e-mailovou poštou pochvalu za zpracování konceptu stanoviska Společnosti pro trvale udržitelný život. Jarda v něm byl laskavý a tolerantní, zcela v jeho obvyklém tónu a s brilantním vyjadřováním na počítači, nesamozřejmým u více než osmdesátníka. Za každým slovem jsem viděl jeho tvář, soustředěnou a plnou empatie, jako vždy při osobním styku....
Poprvé jsem se s Jaroslavovým jménem setkal při četbě jeho polemického článku v novinách na konci 70. let minulého století. Týkal se záměru výstavby nového objektu na vrcholu Sněžky, ke kterému měl věcně logické a v článku pregnantně vyjádřené výhrady. Zaujal mne svou kuráží, s jakou kritizoval v tehdejších poměrech nezvykle „oficiální“, státem podporovaný nápad. Ač Pražan, pracoval tehdy na pracovišti ČSAV v Českých Budějovicích a tam jsem mu také v reakci na článek napsal. Cítil jsem, že ho moc lidí nepochválí a přišlo mi slušné dát mu vědět, že s ním jiní lidé souhlasí. Překvapilo mne a dojalo, že mi písemně odpověděl a poděkoval. Byl jsem tehdy subalterní úředník ONV v Děčíně a tak jsem něco takového nečekal.
Pak jsme se občas potkali na nějakých konferencích, zabývajících se přírodou a krajinou, péčí o životní prostředí, i když jich tehdy nebylo moc. Vzhlížel jsem k němu jako k autoritě v oboru, ale blíže jsme se neseznámili. Teprve koncem 80. let jsme přišli znovu do osobního kontaktu. Jednak díky aktivitám na záchranu zámku Jezeří v Krušných horách, kde se velmi angažoval, jednak při přípravě materiálů o životním prostředí v ČSSR, vznikajících na půdě Ekologické sekce Biologické společnosti ČSAV. To už jsem pracoval na Severočeském KNV v Ústí n. L. a měl jsem za sebou úspěšnou kampaň za záchranu města a zámku odpisem zásob uhlí pod Duchcovem.
Po Listopadu 1989 jsme se začali stýkat služebně často. On jako blízký spolupracovník předsedy Federálního výboru pro životní prostředí Ing. Josefa Vavrouška, CSc., já jako náměstek postupně tří ministrů životního prostředí ČR, mimo to oba jako členové Společnosti pro záchranu Jezeří a Josefem Vavrouškem a dalšími spřízněnými dušemi založené Společnosti pro trvale udržitelný rozvoj po rozpuštění federace. Jaroslav se se stejným zápalem věnoval systémovým problémům obecné ochrany životního prostředí a jejím ekonomickým konsekvencím, jako dílčím územním problémům. Vedle již uvedených kauz „Sněžka“ a „Velkolom Čs. armády kontra Jezeří“ si vzpomínám např. na jeho angažmá při prosazování regulace plavby motorovými čluny na rekreačně a rybářsky využívaných vodních plochách, při obraně Mokrska a Kašperských Hor před těžbou zlata (s kyanidovou metodou louhování), při hledání nové náplně pro zachráněný zámek Jezeří v podobě mezinárodního vědecko-výzkumného centra pro rekultivaci krajiny a regeneraci osídlení v těžbou, energetikou a těžkým průmyslem zdevastovaných oblastech...Jaroslav vloni oslavil osmdesátku, ale přes rostoucí zdravotní problémy chodil na schůze a besedy STUŽ, čile s námi komunikoval z domova prostřednictvím počítače a e-mailu, spolupodílel se svými podněty a nápady na její činnosti. Zdál se být duševně stále svěží a povzbuzoval nás ostatní svou přirozenou autoritou, činorodostí, skromností a neokázalostí, veselou letorou.
Zanechal po sobě nejen rodinu, ale i spoustu dokumentů a práce. Jeho milá tvář a jeho zvučný hlas v nás budou ještě dlouho rezonovat v harmonických tónech pohodové komunikace s přáteli, ale i silným allegrem tam, kde se za něco bil.
Jaroslav mezi našimi ekonomy pochopil dávno, že společná předpona „eko-„ ve slovech řeckého původu „ekonomie“ a „ekologie“ není náhodou; že se tyto pojmy a discipliny mohou společně komplementárně doplňovat a nemusí být v rozporu, jak se nás snaží přesvědčit někteří jiní ekonomové - „všeználci“. Předběhl tak naši vědu i praxi cca o 20 let a to už mu nikdo nevezme, stejně jako nám pozůstalým nikdo nevezme jeho trvalý vklad a odkaz, vzpomínku na dobrého člověka.
Ing. arch. Martin Říha