Společnost pro trvale udržitelný život

Aktuality STUŽ

Aktuality STUŽ je emailový zpravodaj, který vychází přibližně jednou za 2 týdny a přináší aktuality pro členy a příznivce STUŽ. Přihlaste se k jeho odběru vyplněním jednoduchého formuláře zde.

Archiv doposud vydaných Aktualit STUŽ.

Staňte se členem STUŽ

Není nic jednoduššího, než se přihlásit.

Informace o podmínkách členství

On-line přihláška za člena STUŽ

 

STUŽ na sociálních sítích

Sledujte nás také na sociálních sítích - tam najdete aktuální informace a zajímavosti

Facebook

Twitter

Se zájmem sleduji vzrušenou diskusi, kterou vyvolaly výsledky mezinárodní architektonické soutěže na objekt Národní knihovny. Už za obrácení pozornosti odborníků, sdělovacích prostředků i veřejnosti k tématům architektury a urbanismu bychom vypisovateli soutěže a panu architektu Kaplickému měli být vděční. Není to v našich končinách zvykem. Většina „počinů“ měnících naše prostředí prochází v době, kdy se o jejich podobě rozhoduje, za netečného nezájmu. Ojedinělá kritika se ozve až tehdy, když dílo stojí a „cca 100 let s tím nelze nic dělat“. Vyprovokovat tolik zájmu i u laické veřejnosti už soutěžním návrhem je husarský kousek.

Kdysi jsem se „proslavil“ kritickým článkem na adresu „Tančícího domu“ architektů Gehryho a Miluniče. Vyčítal jsem mu nedostatek bezpečné rozptylové plochy před vchodem, omezené masivními šikmými sloupy v chodníku, absenci jakéhokoliv parkoviště pro zaměstnance i návštěvníky při známém chronickém nedostatku parkovacích stání v této části města, ven „vykloněný“ obvodový plášť budovy, vzbuzující u citlivějších lidí pocit nestability a ohrožení chodců procházejících pod ním, představujícím „statickou schválnost“, která se může ukázat časem skutečným problémem. Dále malý respekt ke kontextu s okolní zástavbou, jak překročením přirozených regulačních čar zástavby (objekt je půdorysně i výškově poněkud „přerostlý“ možnostem stavební parcely), tak architektonickým ztvárněním. Když jsem se po čase ptal v redakci na případné ohlasy, ujistila mne paní redaktorka, že byly četné. Daly se rozdělit zhruba napůl. Jedni prý říkali, že „ten Říha se úplně zbláznil“, protože si dovolil dotknout se majestátu, druzí prý to komentovali zhruba tak, že „totéž si myslí mnozí, ale bojí se to nahlas vyslovit, takže je dobře, že to konečně někdo napsal“. Nijak mne to neodradilo dál se vyjadřovat k podobným „kontroverzním kauzám“. Půjdu tedy „s kůží na trh“ i dnes.

Nejdříve k otázce regulérnosti soutěže a tím i výsledků. Dle zasvěcených nejen Kaplického návrh, ale i mnohé další nesplnily závazné podmínky soutěže a přesto nebyly vyřazeny z hodnocení již při kontrole splnění závazných formálních a obsahových náležitostí. Ač dlouholetý úředník veřejné správy, vychovaný ke „ctění pravidel“, sám jsem v minulosti zažil jako člen různých porot soutěží ono dilema, kdy kvůli striktně vyžadovanému dodržení podmínek hrozilo vyřazení invenčnějších a kvalitnějších návrhů, než které podmínky splňovaly. Obvykle se porota přiklonila k tomu, že důležitější než formality je naplnit skutečný cíl soutěže, totiž najít opravdu nejlepší řešení úlohy. Vypisovatel nemůže při vypracování podmínek soutěže domyslet vždy přesně všechny eventuality, které mohou nastat a jak se s úkolem soutěžící vypořádají. Může zadávací soutěžní podmínky bez zlého úmyslu „přeurčit“. Měl by mít právo v zájmu hledání nejlepšího řešení od některé z nich ustoupit, přesvědčí-li ho autor o tom, že plní účel, pro který tam ta podmínka byla, uspokojivě jiným způsobem a soutěžní porota toto vysvětlení přijme a dokonce ocení. Naše země je plná staveb, které splnily nějaké regulační podmínky a slouží, ale jinak po nich „pes neštěkne“; v obecném povědomí nikdo neví, kdo je navrhoval a stavěl, pokud si to nezvěčnili na fasádě sami. To si pamatujeme spíše u těch staveb, které v době vzniku provokovaly, ba popuzovaly. Dnes se na ně jezdí dívat lidé z celého světa proto, že jsou jedinečné a náš svět nějak obohatily třeba v jiné dimenzi, než je jen utilitární užitek a nenápadnost. V tomto smyslu jsem se mýlil i v „Tančícím domě“. Ten je takovým počinem, rozšiřujícím pestrost prostředí, přitahující návštěvníky a touto jinou kvalitou prokázal už právo na existenci a úctu, i když na svých tehdejších věcných výhradách jinak trvám.

Ostatně můžeme se ptát, proč tam ta podmínka nevyužití podzemí vůbec byla? Podle některých vysvětlení vypisovatele soutěže v  tisku z důvodů bezpečnosti a dostupnosti uložených knižních fondů při kritických ohroženích jako je požár, povodně ap. Arch. Kaplický vyřešil problém ochrany knižních fondů i co do dostupnosti pro záchranu přesvědčivým způsobem jinak. Ochrana před povodněmi je logická u Klementina. Na vysoké břidlicové terase Letné nad údolími Vltavy a potoka Brusnice asi nebude problémem, stejně jako ohledy archeologické. To už bude větší „ranou“ do horninového prostředí Letenské pláně a do životního prostředí okolní zástavby průchod části městského silničního okruhu v bezprostřední blízkosti Národní knihovny, který se zatím při publikování „jak by to vypadalo“ do její situace „cudně“ nezakresluje, ačkoliv tudy projde.

V rozporu se svou jinak dost „úřednickou letorou“ tedy intuitivně cítím, že porota soutěže na Národní knihovnu udělala dobře, že nevyřadila z důvodů nesplnění podmínek soutěže žádný návrh. Nejen Kaplického, ale opakuji žádný. Nelze ji tedy v tomto kroku obvinit z manipulace ve prospěch pozdějšího vítěze.

K námitce podjatosti některých členů poroty, dané sice neformálním, ale přeci jen důvěrným a déletrvajícím vztahem k autorovi vítězného návrhu, který také v tisku zazněl jen tolik: Všichni účastníci znali složení poroty dost dlouho předem a vědělo se, že ředitel Národní knihovny vyzval arch. Kaplického k účasti. Kdyby tedy někdo tehdy upozornil na střet zájmů nebo podezření z podjatosti některého člena poroty, nebo tím zdůvodnil neúčast v soutěži, byl by to problém k řešení. Pokud tak nikdo neučinil, případně se dokonce soutěže s tímto vědomím přesto zúčastnil a protestuje teprve, když Kaplického návrh vyhrál, nevzbuzuje to právě dojem o starostlivé dbalosti čistoty soutěže, ale spíše bajku o „kyselých hroznech“. Ani toto nelze považovat za legitimní námitku proti výsledkům soutěže.

A teď k vlastnímu vítěznému soutěžnímu návrhu architekta Kaplického:

Řekněme si to upřímně, to je prostě „jiná liga“. Asi jako anglická Premier League proti našemu českému prvoligovému fotbalu. Architekt Kaplický nám tu nabízí architekturu ve zcela jiném, nekonkurenčním kontextu „přírodního“ a „urbánního“ prostředí, než na jaký jsme zvyklí. Nabízí nám organickou strukturu, která je harmonická nikoliv s okolní nebo blízkou zástavbou, ale s přírodním okolím vzrostlé stromové i keřové zeleně a trávníků. Stavbu, která sice bude výškově dosti výrazně přesahovat koruny okolních stromů, ale jen oblým a doufám i v realizaci zeleným temenem stavby s oním „kyklopským“ okem - oknem. Homoli, které ani zdaleka nebude konkurovat v dálkových pohledech dominantám Hradu, ale ani Kramářovy vily nebo Hanavského pavilonu na hraně Letenské pláně při pohledech z vltavského nábřeží. Bude působit více jako koruna zvláštního  „přerostlého stromu“, než „tvrdá klasická architektura“ o stejné výšce, kterou bych zde ani já nerad viděl.

K širšímu urbanistickému kontextu: Někteří z účastníků polemik by přijali tuto extravagantní stavbu jako solitér umístěný v méně exponované a na urbánní kontext méně citlivé poloze, než je Letenská pláň. Navrhují Pankráckou pláň, velká periferní sídliště Prahy dostupná metrem jako Jižní, Severní, Jihozápadní město nebo Černý Most apod. Nesouhlasím s nimi. Národní knihovna především není jen pražská knihovna. Musí být v centru, snadno dostupná i z vlakových, autobusových nádraží, z letiště a z kapacitních silničních komunikací z celé země a ze světa. Národní knihovna není něco, co lze odsunout na periferii města, alespoň u kulturního národa ne. Stejně jako Národní divadlo, Národní museum, Národní galerii. To vše bude umístění na Letné splňovat. A co do dostupnosti z pražských vysokých škol je třeba vnímat nejen Univerzitu Karlovu, ale i  rozsáhlý areál ČVUT a VŠCHT v Dejvicích a Akademii výtvarných umění v Holešovicích, Právnickou fakultu, Filosofickou fakultu a Umělecko-průmyslovou školu hned na protějším břehu Vltavy a fakt, který některým kritikům umístění na Letné patrně unikl - stanice metra Hradčanská na trase A je „coby kamenem dohodil“, takže není pravda, že knihovna nebude u metra. Navíc jsem přesvědčen, že pro jiná staveniště by architekt Kaplický hledal jiný „fór“ - navrhl by v tamním kontextu jiný objekt. Tenhle je „nepřesaditelný“ - funguje právě jen tady.

Takže můj názor a závěr, který jsem si udělal na základě proběhlých diskusí zní - měli bychom najít odvahu svěřit další přípravu stavby nové Národní knihovny tomuto architektovi a tomuto návrhu. V připravované změně  Z 2000/00 územního plánu Prahy a v podrobných zastavovacích podmínkách se zpracovatelem ještě upřesnit některé podmínky umístění, pokud by současně neublížily kvalitám návrhu a přitom prospěly zapojení stavby do organismu města, do jeho veduty a do přilehlého území. A těšit se na světovou architektonickou raritu, nejen zevnějškem, ale i interiéry a promyšleným vnitřním provozem, znamenající bezesporu větší a citlivější obohacení Prahy, než jsou stávající mrakodrapy na Pankráci, Havlíčkův Penzijní ústav a věž televizního vysílače na Žižkově nebo nový objekt na rohu Karlova náměstí a Resslovy ulice v Praze 2, na které si budeme zvykat mnohem hůře a déle, jestli vůbec.

Už se těším, až se opět dozvím, že jsem se musel zbláznit. Nebojte se, já jsem na to už ve svém věku a v dlouhé praxi na pomezí architektury, územního plánování a ochrany životního prostředí zvyklý ze všech stran a poměrně odolný, takže jen do mne!

 

 

 

Ing. arch. Martin Říha (* 1945)

autorizovaný architekt

s autorizací i pro posuzování vlivů na životní prostředí

působící 1968 - 1989 v Severních Čechách, od r. 1989

v Praze   

You have no rights to post comments

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License