Společnost pro trvale udržitelný život

Aktuality STUŽ

Aktuality STUŽ je emailový zpravodaj, který vychází přibližně jednou za 2 týdny a přináší aktuality pro členy a příznivce STUŽ. Přihlaste se k jeho odběru vyplněním jednoduchého formuláře zde.

Archiv doposud vydaných Aktualit STUŽ.

Staňte se členem STUŽ

Není nic jednoduššího, než se přihlásit.

Informace o podmínkách členství

On-line přihláška za člena STUŽ

 

STUŽ na sociálních sítích

Sledujte nás také na sociálních sítích - tam najdete aktuální informace a zajímavosti

Facebook

Twitter

Diskusní článek M. Říhy k plánované konferenci k 15. výročí STUŽ. Doufáme. ýe tatp provokující výzva povede k rozpoutání potřebné diskuse a zajištění názorové pestrosti příspěvků na konferenci.

„Kam se poděl porevoluční étos?“, ptal se v Lidových novinách exministr privatizace a správy národního majetku Ing. Tomáš Ježek v červnu tohoto roku. Mluvil o ekonomice a politice; ale stejně by se dalo diskutovat o situaci ve veřejné správě, ve sportu, ve vztazích mezi „obyčejnými“ lidmi. Co se to s námi za těch 17 let stalo? Kde a kdy se to „zvrtlo“, že je tolik lidí se stavem společnosti nespokojených, ačkoliv podle ekonomických ukazatelů se nám vede v porovnání s většinou světa (alespoň materiálně) vlastně výborně? Tomáš Ježek mluví ve svém oboru ekonomie o přechodně zvítězivší nepřípustné idealizaci a absolutizaci úlohy „neviditelné ruky trhu“ Adama Smithe, která vytlačila vědomí potřeby současného působení „řádu“ (a to nejen právního, ale šířeji i morálního) na subjekty tržní ekonomiky. Já bych mohl ze své zkušenosti architekta - územního plánovače stejně připomenout módní odpor některých veřejných činitelů, investorů a developerů a co hůř, i některých architektů, k disciplíně urbanismu a územního plánování, představující „řád“ při vytváření měst a obcí i kulturní krajiny, nebo odpor ke správním orgánům, zákonům a dalším předpisům k ochraně životního prostředí jako k „omezování lidské svobody“. Všechny tyto konflikty mají jedno společné; totiž nepochopení, že kromě individuálních zájmů jednotlivých osob a svobody je hájit na společenském kolbišti zájmů existují i zájmy všem těmto individuím společné; že tyto společné zájmy se nemohou deklarovat jen jako jakási nejasná a zpožděná výslednice „Brownova pohybu“ oněch zájmů individuálních. Že lidstvo se je naučilo nalézat, deklarovat a chránit prostřednictvím k tomu vytvářených institucí, předpisů, vytvářením fondů veřejných prostředků moci, správy a soudnictví, jimž za tím účelem dobrovolně předalo část svých svobod, příjmů a kompetencí.

Jakkoliv se v průběhu věků institucionální obraz takového uspořádání společenské dělby práce měnil, jakkoliv se v nich měnila úloha a váha autority např. šlechty, měšťanstva, církví, řemeslných cechů, společenských tříd, politických stran, nevládních uskupení apod., jakkoliv se tento princip se složitostí vztahů v moderní společnosti zastřel a není mnohým na první pohled zřejmý, ten základní princip je v podstatě zachován. Deformovat se ho dařilo vždy jen dočasně, i když ta „dočasnost“ mohla trvat i desetiletí či staletí. Vždy se díky své přirozenosti i v době deformací znovu a znovu „klubal na svět“, a to i po těžkých úderech, revolucích, kontrarevolucích a „normalizacích“, protože má prostě hlubší základ přirozených zákonitostí fungujících v lidské společnosti podobně jako fungují zákony přírodní. Dnešní lidská společnost není jen množinou konkurujících si individuí, ale společenstvím založeným dávno na poznání, že omezené fyzické a duševní schopnosti individua lze výrazně posílit dělbou práce a sdílením zkušeností, kooperativními vztahy, sdílenou i mezigenerační solidaritou. To ostatně v přírodě není jen výsada člověka jako živočišného druhu. Část z toho mají v genetické výbavě už mravenci, včely, někteří ptáci, mnozí savci od šelem až po primáty.

Výraznou podmínkou nutnou, ale nikoliv postačující k fungování takového systému ovšem je dodržení některých „darwinistických“ pravidel, která mnozí vykládají triviálněji, než jak zaručují dlouhodobý úspěch v podobě toho, čemu teď trochu módně říkáme „trvale (nebo lépe dlouhodobě) udržitelný rozvoj (nebo lépe vývoj)“. Spočívá v tom, že pro výkon onoho „spravování věcí společných“, resp. „veřejných“, nevyhovuje každý. Že ani postupně staletími vypiplaný systém politického uspořádání, nazývaný dnes „zastupitelská demokracie“ a deklarovaný jako „nejlepší ze všech špatných řešení“, kupodivu negeneruje - v rozporu s celospolečenským zájmem -  ty nejlepší reprezentace s právem tvořit společenská pravidla soužití, zákony a prováděcí předpisy pro moc zákonodárnou, nejčestnější a nejodbornější vykonavatele ochrany veřejných zájmů pro moc výkonnou a nejkvalitnější odborně zdatné, morálně pevné a nezkorumpovatelné soudce pro moc soudní. Jak je to možné? Co je špatně na procedurách nominací a výběru lidí do takovýchto veřejných funkcí, že opakovaně selhávají a lidé si zoufají nad tím, co vše dokáží tyto sbory buď diletantsky zkazit, nebo záměrně znefunkčnit, zneužít moci a veřejných prostředků ve vlastní prospěch namísto plnění onoho původního účelu ochrany veřejných zájmů, kvůli kterým tam byli delegováni nebo jmenováni?

Jak už to v životě bývá, příčin je spousta a uplatňují se souběžně a v kombinacích, takže je není snadné odhalit a rozkrýt jejich fungování. Chceme-li ovšem překonat deziluze, skepsi a „blbou náladu“, jak to kdysi ve zkratce přiléhavě nazval president Václav Havel, musíme se o to aspoň pokusit, jinak nám není pomoci a nezbývá naděje. Je to podle mého názoru naše národní plebejství, vypěstované po staletí, kdy jsme si sami nevládli, nedostatek úcty k přirozeným autoritám, k morálce, ke vzdělání a k vědění, ke zkušenosti, ke stáří, k uvědomělé skromnosti. Je to kult mládí, plýtvavého konzumu, asertivity až drzosti spojené s nevědomostí jako předpokladů k úspěšnosti, podporované reklamou? Někdy to tak podle pseudohvězd, produkovaných pokleslými sdělovacími prostředky vypadá.

Ve všeobecně uznávaných a skutečně vyspělých demokraciích zastupitelského typu dnes fungují v podstatě dva systémy: S obnovováním všech autorit moci a správy volbou nebo se zbytky feudálního monarchistického uspořádání, v němž autorita tzv. „hlavy státu“, ev. i nějaké další instituce (např. donedávna sněmovna lordů ve Spojeném království...) je děděna a představuje určitou deklaraci kontinuity, reprezentační noblesy, podílu elity na správě veřejných záležitostí. Ve světě fungují i neformální kombinace obojího, kdy i do volených funkcí se dostávají postupně další generace týchž rodinných politických, ekonomických nebo akademických „dynastií“. Ač anarchisti a někteří levičáci nebo zastánci „přímé demokracie“ to kritizují jako přežitek, jako náznaky eugeniky, ač se to někomu nemusí líbit jako dost demokratické, je ta druhá forma zažitá právě v nejstarších demokraciích Evropy jako jsou Velká Británie, Dánsko, Holandsko, Belgie, Norsko. Není pochyb o tom, že toto uspořádání má něco do sebe, neboť i institucionálně vyjadřuje společenskou vůli po respektování některých trvalých hodnot a tradic, respekt k nejvyšším formám lidské kultivace vzděláním a výchovou k morální bezúhonnosti, stavějící na tak staromódních hodnotách, jako je lidská a rodová čest, odpovědnost k předchozím i následujícím generacím. Tedy hodnot, kterých se lidem voleným jen na krátká funkční období a pak zase vystupujících ze záře reflektorů nemusí dostávat v takové míře. Ti jsou bohužel motivovaní zavedeným systémem nikoliv primárně k tomu, aby si zasloužili zvolení i v příštím funkčním období, ale často spíše k tomu, aby si ve vyhrazeném krátkém čase „urvali“ ze společného krajíce moci a veřejných prostředků co nejvíce pro sebe a pro své volitele či podporovatele, ať už jsou jimi politické strany, společenské nebo profesní zájmové skupiny nebo prostě jen „party, které se účelově sdružují pro parazitování na veřejné moci a správě i soudní praxi, jak býváme bohužel svědky.

Zeptám-li se tedy znovu „kde je chyba?“, mohl bych si na základě předešlého už částečně odpovědět. My v souladu s dikcí Ústavy nevolíme ty nejchytřejší a morálně pevné, kterých si vážíme např. ze svého okolí, ze své minulé dlouhodobé dobré zkušenosti s nimi, ale až na vzácné výjimky volíme lidi, které nám „nastrčí“ politické strany. Ani ony však nejsou v naší nezralé demokracii motivované na dlouhodobé a skutečně „veřejné“, tedy občanům republiky společné zájmy, kvůli kterým volíme své reprezentanty do správy věcí veřejných. Pojmy jako poctivost, čest, odborná způsobilost a morální bezúhonnost nejsou u nás bohužel hlavními kritérii výběru lidí, jimž je politickými stranami nabízena kandidatura do volených funkcí. Politické strany se u nás často ani svými volebními programy neucházejí o čest spravovat věci veřejné, ale už ani nezastírají, že jim jde hlavně o moc, o prosazení zájmů dílčích, krátkodobých a skupinových na úkor těch společných. A k tomu potřebují jiný typ lidí, než lidi morální a samostatně myslící, schopné se povznést nad vlastní zájmy a hájící primárně zájmy společné, veřejné. Takovým by si ovšem také žádný stranický lídr nedovolil a nemohl vyhrožovat, že nepodřídí-li se stranické kázni, budou trestáni či vyloučeni ze strany, pokud jim svědomí takovou míru loajality ke skupinovým zájmům strany nedovolí a hlasují v souladu s Ústavou. A druhá strana mince? Lidé morálně pevní, poctiví a odborně zdatní se  pak politiky štítí jako něčeho nečistého a odmítají do politiky skutečně jít. Zatímco v komunální politice se to snad alespoň někde daří, „velká“ politika působí na občany více odpudivým dojmem. Tím se ale jen obnovuje a utužuje stereotyp „my“ a „oni“.  Část lidí se distancuje od respektu k oficiálním strukturám veřejné správy a má tendence vytvářet paralelní, neoficiální struktury, dožadující se přinejmenším veřejné kontroly práce těch oficiálních, ale tendující někdy až k prosazování se mimo ně a dokonce proti nim. Zastupitelská demokracie v takovém případě zjevně nefunguje jak má a „něco je špatně“.

Je tedy chyba v ústavě, když říká, že právě svobodná soutěž politických stran je oním správným demokratickým kolbištěm zájmů? Není tomu tak nezbytně. Mohlo by to fungovat, kdyby uvnitř politických stran vládly demokratické poměry a kdyby i politika uvnitř stran nebyla degradována a deformována postbolševickou mentalitou lidí i politiků  v  kombinaci s novým ekonomickým prostředím právě jen na prosazování zájmů krátkodobých, skupinových, dílčích, na úkor těch dlouhodobých a celospolečenských. Tahle pokleslost politiky na politikaření, které pasivně přihlíží pasivní většina voličstva je ono zlo, které je třeba rozbít a překonat. Za těch 17 let se totiž podařilo z politiky nejrůznějším „loktařům“ vytěsnit právě ty, kteří byli nositeli étosu listopadu 1989. My voliči jsme tomu, zlobte se nebo ne, aktivně napomáhali. Lidé jako byli někteří ideoví zakladatelé ODA, poslanci typu Čestmíra Hofhanzla, Oldřicha Kužílka, ale i zoufalci zakládající další marginální politické strany napravo i nalevo politického spektra nebo sólisti, kteří jsou za stávající stádnosti a pasivity mlčící většiny společnosti bez reálné naděje na zvolení, ti by mohli být kořením politického života, činícím ho v blízké budoucnosti opět stravitelným. Jen se nesmíme bát je navrhovat a volit ze strachu, že naše hlasy „propadnou“, jak nás straší právě ty strany zavedené, neschopné zatím vlastního pozitivního vývoje zpět k původnímu účelu politického soupeření o ideje, nikoliv o koryta.

Z dosavadního mého vystoupení by se mohlo zdát, že nevidím na dnešní situaci nic pozitivního; že nevidím obrovský pokrok, jaký představuje transformace naší společnosti z politického a hospodářského systému „reálného socialismu“, s centrálně plánovaným a řízeným, iniciativu a tvořivost potlačujícím hospodářstvím s monopolem moci jediné politické strany k dnešnímu tržnímu hospodářství a pluralitní demokracii. Ale vidím. Jenom odmítám posuzovat dosažený pokrok podle povrchních formálních znaků, pokud pod povrchem věci nefungují, jak mají, jak jsou myšleny a deklarovány. Bylo by to jako porovnávat vína podle vinět a ne podle skutečné kvality obsahu lahví. Mnozí dnešní politici si bohužel myslí, že maximum dosažitelného pokroku a demokracie oproti době před Listopadem 1989 je v tom, že výsadní moc a možnost jejího zneužívání už nemají v ruce jen komunisti a že se dnes ve zneužívání moci a veřejných prostředků může střídat více politických uskupení. Jsou jako mafiáni, kteří si rozdělili Chicago a pokud navzájem respektují hranice „svých“ teritorií určených ke zlodějnám, nemají konflikty. Akce „čisté ruce“ se tak rychle změnila na „ruka ruku myje“ a občané a voliči se nestačí divit, že u miliardových zlodějen se ani po mnoha letech nenacházejí a netrestají viníci, zatímco po nezaplacení tří nájmů v částce 10 tisíc korun je může okrást o vše exekutor pod laskavým dozorem našeho státu, který nás měl a má chránit. Místo toho dnes máme občas všichni pocit, že stát a jeho instituce víc chrání gaunery, než poctivé občany, oběti nejrůznějších „levot“ a zločinů. Cestou z tohoto marasmu není ani nová bolševická revoluce, ani anarchie bez státu. Cestou je jen obnovené aktivní občanství, angažovanost, hledání poctivých a vzdělaných lidí a jejich vyzdvihování do veřejných funkcí, ozdravění celého systému od špatných návyků, ale i od paušálního odsuzování všeho z minula jen podle povrchních znaků a nálepek. Pravda je složitá a nesnáší zjednodušování. Také není tak publicisticky vděčná a prodejná, jako senzace „pro blbé“, tištěné v nejrůznějších „Kravských rozhledech“ bulváru. Ostatně veřejné sdělovací prostředky mají na dnešním stavu správy věcí veřejných svůj neopominutelný podíl. Málo platné, spoluvytvářejí lví měrou veřejné mínění. Kdysi mne matka učila nevěřit reklamě a propagandě slovy, že „dobré zboží se prodává samo“. Že jen šmejd, který nejde na odbyt, potřebuje reklamu. Pro mne to neplatí jen o zboží a službách, ale i o politicích a politických stranách. Kéž by nás bylo víc a mohli jsme svými hlasy vyřadit ze služby ony již tisíckrát „profláknuté“, ale znovu a znovu kupodivu volené tváře, zatímco bez naděje na uplatnění ve veřejných službách jsou stovky a tisíce lidí skutečně vzdělaných, poctivých, kvalitních.

Mohli bychom považovat za povzbuzení, že se do Parlamentu dostala Strana zelených, jen co ukázala alespoň trochu kultivovanou a odborně zdatnou tvář. Můžete říci, že mezi slepými je i jednooký králem, ale takových množin lidí a přijatelných programů je u nás víc. Je třeba, aby také dostaly šanci a aby se ty zavedené strany musely jejich konkurence bát. Teprve pak i v těch velkých uvnitř začne žádoucí demokratický vývoj ke kvalitě vlastního vedení, jejich reprezentace ve volených orgánech a tím i kandidátek, skutečná svobodná politická soutěž, jak ji měli na mysli tvůrci Ústavy. Jen tehdy, až strany dokonce dokáží nominovat nečlena své strany, pokud uvnitř na funkci nemají respektovanou, morálně bezúhonnou, vzdělanou a odborně zdatnou osobu a nechají ho dokonce bez stranických opratí pracovat pro všeobecné blaho a ne pro úzké zájmy své strany, posunou se k lepšímu akceptování voliči.

Nevěřím v samoočistný proces jen generační výměnou. Stávající systém faktických vlád sekretariátů stran semele mladé nadějné členy stran a kandidáty „k obrazu svému“. Na prosazení změny jich nikdy nebude dost najednou, aby převážili rutinu dosavadních praxí. Musíme pomoci i my starší, komu ještě není jedno, co se tu děje. Na straně občanů - voličů i kandidátů, tedy volených. Předat našim dětem bychom přeci měli náš stát s nadějí na pozitivní vývoj, s motivací angažovat se ve věcech veřejných, ne jim předat jenom „blbou náladu“. Udržitelný vývoj je v pluralitní demokracii takový vývoj, o jehož správnosti dokážeme přesvědčit svými argumenty většinu a která ho proto svobodně většinově přijme za svůj. Není jiné cesty a už vůbec ne v návratu k direktivnímu centrálnímu plánování a řízení. Rozumím Václavu Klausovi, když varuje před dublováním veřejné správy paralelními aktivistickými organizacemi bez mandátu a před procesy bez odpovídající odpovědnosti. Jenže pilíře ekonomický a sociální jsou pro udržitelnost stejně důležité, jako ten environmentální, a skutečný život musí hledat rovnováhu a argumenty ve všech třech. Lidé se nesdružují jen pro ochranu životního prostředí. Jsou tu i organizace chránící zájmy sociální a ekonomické, jako jsou odbory, zájmová sdružení profesních skupin a odborností, preferující nebo akcentující jiné priority, než jsou ty „zelené“. I ony mají právo své zájmy chránit a prosazovat a jejich hlasy mají v demokracii stejnou sílu. Jen tak bude, stejně jako trojnožka stojící na všech třech nohou, politický systém a stát stabilní a jen tak bude moci být většinovým společným východiskem pro snesitelné soužití lidí ve státě i na naší společné planetě, což je jen synonymum pro onu námi vzývanou „trvalou či dlouhodobou udržitelnost vývoje, života“. Vývoj tak půjde žádoucím směrem možná pomaleji, než považujeme za potřebné, ale jiné cesty není.

Alternativou je totiž jen násilí. Buď mezi třídami a společenskými skupinami ve státě, nebo mezi celými světovými teritorii. Záminky konfliktů mohou být zastřené - ideové, kulturní, náboženské, rasové, národnostní. Čím nás ale bude na planetě víc, tím více vyvstanou ty skutečné příčiny - boj o půdu, o vodu, o suroviny, o potraviny, o zdroje energie. Nezvládneme-li kultivovaně ani vnitrostátní komunikaci, jak můžeme přispět ke kooperaci při řešení globálních problémů Země? Pak nám není pomoci a vrátíme se k násilí jako k jedinému připravenému řešení konfliktů tam, kde selhala diplomacie. I na to musíme být připraveni, ať se to různým pacifistům a smiřovačům nesmiřitelného líbí nebo ne. Mohu být šťastný, že jsem se narodil v roce 1945 těsně po skončení druhé světové války a že jsem až na konflikt na Balkáně vlastně v Evropě žádný velký ozbrojený konflikt nezažil. Ale nemylme se. Nejen Blízký a Střední Východ, ale i některé oblasti jihovýchodní a východní Evropy a dokonce i Rusko (v Čečně) stále doutnají nedořešenými problémy a konflikty. Byl bych nerad, kdyby se Evropa dopustila stejného nedostatku představivosti a nestatečnosti, jako když čelila ve 30. letech minulého století hrozbám nacismu, fašismu a komunismu. Namísto aby se postavila na odpor hned, když ještě měla reálnou naději na úspěch, tedy v době španělské občanské války a italského útoku na Habeš, couvala před zlem pod záminkou snahy o udržení míru. Zaplatilo za to životem 50 milionů lidí nejen z Evropy, ale z celého světa. Za evropskou „pštrosí politiku“, za krátkozraký „appeasement“ platili Američané, Australané, Novozélanďané, Afričané i Asijci, kterým mohla být Evropa se svou neschopností čelit zlu ukradená.

Totalita se tentokrát může jmenovat a maskovat jinak, může mít jiné kulturní a náboženské pozadí a novodobé „fronty“ se mohou utvořit na glóbusu úplně jinde, ale jde stále o stejný typ zla. Jenom blbec zopakuje dvakrát stejnou chybu a my bychom neměli mít ctižádost být před dějinami za blbce. Evropské náboženské a kulturní tradice a dosažená životní úroveň i její životní prostředí za obranu stojí, ač jsme k nim právem často kritičtí. Ideje zrozené z frustrace neúspěšných a chudých nejsou lékem na naše evropské problémy. Také domáhání se přistěhovalců z jiných kontinentů respektu, tolerance a akceptace jiných kultur a náboženství v evropském prostoru by muselo být provázeno stejným respektem, tolerancí a akceptací našich hodnot a zvyklostí u nich doma, aby na ně měli právo zde v Evropě. Přijdu-li někam jako host, chovám se slušně a respektuji zvyky a požadavky těch, které jsem navštívil. Nevnucuji jim svoje. Prosím proto zejména obdivovatele východních asijských náboženství a kultur naivně je nevzývat a nebrat si z nich příklad ani pod pláštíkem žádoucí preference skromnosti, multikulturnosti a tolerance. Křesťanství si svou militantní fázi prožilo před mnoha staletími; s křesťanskou tradicí máme náskok, nikoliv zpoždění. Je třeba vidět nejen budhistické mnichy a mír tibetských klášterů, ale i co se dělo nebo děje v  Kambodži, v Afghánistánu, v Iráku, v Palestině, v súdánském Dárfúru. Vnucování pravidel života násilím, netolerance, rozdmýchávaná nenávist k jinakosti. To už tady všechno bylo a neosvědčilo se to, pamatujete? Měly by nám dobře utkvět v paměti záběry z ulic muslimského světa z 11. září 2001, kdy se z neštěstí tisíců nevinných lidí v USA na ulicích radovali nejen „militantní islámisté z Al-Kaidy“, ale i ženy a děti... tito lidé jsou nenávistí k nám kojeni od kolébky, aniž jsme jim kdy ublížili a přes pomoc, kterou jim poskytujeme.

A neměli bychom kritizovat a nenávidět státy, které poučeny žitou historií nečekají, až nám to zase „přeroste přes hlavu“ jako Hitler či Mussolini a bojují se zlem hned a v jeho kořenech, vynakládají zdánlivě nesmyslně vysoké části národního důchodu na posilování armády a obrany a jdou i za nás do konfliktů, do kterých se nám Evropanům nějak nechce. Jinak si dějiny ke své škodě zopakujeme a třetí světová válka bude řádově horší, než ty dvě předešlé s 10 a 50 miliony obětí. Měli bychom si vzít příklad z Židů, kteří ze svého nepříznivého, stovky let trvajícího exodu a osudu vrcholícího 6 miliony mrtvých za 2. světové války došli k rozhodnutí“... Už niky jako ovce na porážku!“. Měl by nám prostě fungovat pud sebezáchovy.

Může Vám připadat, že jsem se odchýlil od tématu. Jsem přesvědčen, že nikoliv. Že v hierarchii problémů naší doby jsou tyto otázky pro udržitelnost vývoje v souvislosti s veřejným míněním a způsoby zajištění obhajoby veřejných zájmů, se způsoby vládnutí důležitější, než mnohé dílčí bitvy, které v současnosti vedeme a jejichž důležitost i sami sebe přeceňujeme. Občas nám neuškodí, vystoupíme-li, obrazně řečeno, ze svých těl a podíváme se na sebe a naše starosti, ale i na naše zdánlivé ideové protivníky zvenčí, s kritickým odstupem a s prolétnutím celého života za několik okamžiků, jako se to prý děje umírajícím. Pro ty, kdo se dokáží z cesty do nicoty vrátit, je to prý velmi očistné pro uspořádání hodnot v hlavě.

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License