Společnost pro trvale udržitelný život

Aktuality STUŽ

Aktuality STUŽ je emailový zpravodaj, který vychází přibližně jednou za 2 týdny a přináší aktuality pro členy a příznivce STUŽ. Přihlaste se k jeho odběru vyplněním jednoduchého formuláře zde.

Archiv doposud vydaných Aktualit STUŽ.

Staňte se členem STUŽ

Není nic jednoduššího, než se přihlásit.

Informace o podmínkách členství

On-line přihláška za člena STUŽ

 

STUŽ na sociálních sítích

Sledujte nás také na sociálních sítích - tam najdete aktuální informace a zajímavosti

Facebook

Twitter

Motto:
Pokud někdo zastává názor, že na prokazatelně omezené planetě lze provozovat neomezený ekonomický růst, je to dozajista šílenec, nebo ekonom.
Kenneth Boulding

 

Dr. Pavel Nováček si dal práci s důkladným rozborem knihy Václava Klause

Úvod

Václav Klaus napsal za posledních patnáct let řadu knížek, které neumím ani nechci hodnotit. V letošním roce však napsal publikaci „Modrá, nikoli zelená planeta", která se zabývá problematikou klimatických změn a ústředním tématem této knihy je otázka „Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?" Dopouští se zde mnoha chyb, omylů a také dezinterpretací.

Václav Klaus je prezidentem České republiky, a proto jeho knížka může mít na obyvatele značný vliv. Úřad prezidenta se v naší zemi těší veliké vážnosti, bez ohledu na osobu, která tento post právě zaujímá. Téma klimatických změn je navíc komplikované a složité, odborníci musí pracovat s velkou mírou nejistoty. Proto může být jednostranně napsaná kniha, jejímž autorem je prezident republiky, zavádějící, matoucí, a tím i nebezpečná. Ignorováním a bagatelizováním rozsahu a hloubky problému podrývá naši ochotu a vůli jednat. Z těchto důvodů jsem se rozhodl napsat na výše zmíněnou publikaci reakci.

Předmluva Václava Klause k jeho knize

Již na začátku předmluvy (str. 9) Klaus uvádí, že „jedna mimořádně teplá zima ... stačí k tomu, aby u některých lidí vznikla dalekosáhlá očekávání ... abychom s počasím něco, a to právě teď, udělali".

Pomiňme, že Klaus zaměňuje počasí za klima, na to už upozornil ministr životního prostředí Martin Bursík. Nikdo, pokud vím, také nevolá po tom, abychom s klimatem „právě teď" něco udělali, protože je to nesmysl. Právě teď můžeme usilovat třeba o snížení emisí skleníkových plynů, změna klimatu je vždy dlouhodobá záležitost, s velikou setrvačností.

Podle zprávy „Stav budoucnosti" (Glenn, Gordon, 2007) bylo během posledních dvanácti let jedenáct roků nejteplejších za dobu, co lidé teplotu měří a sledují. Vůbec nejteplejším byl rok 2005, ale rozhodně se nejednalo o ojedinělý výkyv.

Na str. 10 Klaus píše: „... znovu je nám vnucována jedna jediná přípustná pravda...".

Bylo by třeba upřesnit kdo a jak jedinou přípustnou pravdu vnucuje. Klaus tu navozuje dojem nebezpečí návratu k totalitě, což je trik, který zkusil již v minulosti, když „mobilisoval" proti levici, aby s ní pak uzavřel „opoziční smlouvu".

Kapitola 1: Vymezení problému

Na str. 15 Václav Klaus tvrdí: „Soudobý střet o lidskou svobodu ... začíná být veden právě pomocí těchto témat" (životního prostředí a globálního oteplování - pozn. P. N.). ... „Právě chudší země ... se stávají rukojmím environmentalistů, kteří navrhují zabrzdit lidský pokrok za nesmírnou cenu."

Hned po právu na život je svoboda tím, čeho si lidé nejvíce cení. Ale svoboda znamená také odpovědnost. Na svobodu bez odpovědnosti doplácejí především chudší země. Stoupne-li ke konci 21. století hladina oceánu např. o 0,5 - 1 m, což se reálně podle předpokladů Mezivládního panelu o  změnách klimatu (IPCC) může stát, dají se do pohybu miliony lidí v Bangladéši, nikoliv v Holandsku, které již dnes investuje do zpevňování hrází. Nebude pak právě a především svoboda těchto lidí ohrožena? Vzpomeňme, co se stalo při dělení Indie po získání nezávislosti. Z východního Pákistánu (Bangladéše) také migrovaly statisíce lidí (hinduistů) do Indie. Z této neřízené migrace se dodnes nevzpamatovala Kalkata, dřívější výstavní město britského impéria.

Na str. 20 je názorný příklad ekologické nevzdělanosti Václava Klause: „Vykácení pralesů na našem území bylo z dnešního pohledu environmentalistů jistě strašlivou ekologickou katastrofou, ale jejich nahrazení nás dnes obklopující kulturní krajinou vytvořilo krajinu jinou."

Klaus by měl ukázat jediného ekologa či environmentalistu, který tento proces považuje z dnešního pohledu za katastrofu. V raném středověku bylo naše území pokryto z 95 % lesy, dnes je to zhruba 30 %. A nikdo nevolá po návratu. Naopak, např. krajinu Bílých Karpat nebo Českomoravské vrchoviny považujeme za vyváženou, kde se dobře snoubí požadavky člověka na rozvoj s předpoklady fungování krajinných ekosystémů.

Něco jiného je kácení či vypalování tropických deštných lesů. Kvůli odlišným klimatickým podmínkám (vlhko a teplo) se biomasa rychle rozkládá a vrací zpět do oběhu, do nové vegetace. Proto je zde vrstva úrodné půdy velmi tenká (několik centimetrů) na rozdíl od mírného klimatu, kde je vrstva půdy mocná desítky centimetrů až několik metrů. U nás je tedy možné lesy po vykácení obnovovat „do nekonečna", v tropech jsou ztráty nevratné.

Na str. 27 Klaus kritizuje předsedu Strany zelených Martina Bursíka. Nemám zapotřebí Bursíka obhajovat, protože by to zvládl sám, kdyby mu to stálo za to. Nicméně na konci strany přichází nikoliv omyl, ale lež Václava Klause. „V postojích těchto lidí (myšlen nejspíše Martin Bursík a environmentalisté obecně - pozn. P.N.) je mimo jiné zcela ignorováno téměř neuvěřitelné zlepšení životního prostředí, ke kterému u nás došlo po roce 1989."

Bylo by třeba poukázat na alespoň jednoho ekologa či environmentalistu, který zlepšení popírá, jinak je to prostě lež. Naopak Klaus nechce nebo neumí rozlišit velmi podstatnou věc. V životním prostředí se odehrávají jednak primární jevy, které jsou zřejmé, měřitelné a působí ihned, bez zpoždění. To jsou třeba emise oxidů síry, které u nás poklesly během 90. let o zhruba 90 %. Nebo je to kvalita vody v našich tocích, která se také výrazně zlepšila. Ale existují také sekundární jevy, které působí skrytě, jsou těžko měřitelné a působí se zpožděním. Je to např. narušení hydrologického cyklu krajiny v důsledku špatného zemědělského hospodaření a poškození lesních porostů v minulosti. Pak třeba během vydatných srážek půda nezadrží zdaleka tolik vody, kolik by mohla a měla. Jedním z důsledků jsou povodně.

Nebo narušení ozónové vrstvy. Freony se už nepoužívají, ale protože do stratosféry, kde reagují s ozónem a ničí jej, stoupají desítky let, je narušení ozónové vrstvy stále problém.

Dalším příkladem by mohla být třeba kumulace cizorodých látek v lidském organismu, klimatické změny atd. Zde často situace stagnuje nebo se dokonce zhoršuje, a proto environmentalisté zatím „nezavřeli krám".

Kapitola 2: Zdroje, jejich vyčerpatelnost a nezastupitelná úloha cen

 

Na str. 42 dole zmiňuje Klaus první zprávu Římskému klubu „Limity růstu": „Římský klub prý nakonec sám veřejně prohlásil, že závěry této knihy sice nejsou správné, ale že to koneckonců nevadí, protože záměrně matou veřejnost, aby probudily zájem. To, že nesprávnost nevadí, je přímo symbolické a nemělo by být zapomenuto. Není to poprvé ani naposledy, kdy k prosazování svých záměrů používají environmentalisté libovolné metody."

Je to poněkud jinak. „Limity růstu", publikované v roce 1972, na základě počítačového modelu ukázaly, že exponenciální růst (spotřeba surovin, energie, nárůst počtu obyvatel, znečištění životního prostředí atd.) není dlouhodobě udržitelný a pokud tyto trendy včas nezměníme, přijde dříve či později kolaps. Jinak řečeno, v prostorově konečném systému, jakým biosféra je, není možný nekonečný růst.

Autoři se zmýlili v předpovědi konkrétního data vyčerpání jednotlivých zdrojů, což také přiznali. Např. ropa měla být vyčerpána při zachování trendů za 31 let, tedy v roce 2003. Rok po publikování zprávy ale nastala ropná krize, začalo se více šetřit, vyvinuly se nové, dokonalejší technologie (např. v automobilismu), našla se nová naleziště, jsme schopni těžit z větších hloubek a podobně. Ropa tedy zatím vyčerpána není, ale to nic nemění na tom, že jde o vyčerpatelný zdroj a je třeba se s předstihem na konec ropné éry připravit.

Na straně 46 uvádí Klaus slavnou sázku Simona a Ehrlicha (autora knihy „The Population Bomb"). Simon a Ehrlich se v roce 1980 vsadili, zda budou za deset let přírodní zdroje vzácnější, nebo méně vzácné, přesněji, zda jejich ceny se zvýší, nebo sníží. Vybrali si pět kovů a po deseti letech Simon jasně vyhrál. Je to výborná ukázka toho, že by environmentalisté opravdu měli být obezřetní, co se týče nejrůznějších katastrofických předpovědí a zvláště, co se týče určování konkrétních dat. Nicméně vítězství Simona by nás nemělo vést ke slepé víře, že zdroje nikdy problémem nebudou. Řada odborníků předpovídá ropný zlom celosvětově za  8 - 15 let. Největší optimisté pak za 30 - 35 let. Ať už to bude 8 nebo 35 let, je to čas, který máme k dispozici k tomu, aby se transformace společnosti a přechod na nové zdroje odehrály evolučně (řízeně), a ne revolučně (chaoticky).

Na str. 49 Klaus uvádí: „Nejsou žádné bez člověka existující zdroje a ...není žádná bez cen definovaná „potřeba" zdrojů. Každý zdroj má svou cenu... Díky konkrétní ceně „vzniká" jistá nabídka zdrojů ... a stejně tak díky ceně vzniká určitá poptávka."

Jako akademická rozprava to zní zajímavě, ale tak jednoduché to vždy není. V Latinské Americe nemá 75 milionů lidí přístup k nezávadné pitné vodě a 116 milionů nemá přístup k hygienickým zařízením. V Bolívii byl pokus privatizovat dodávky vody pro obyvatele. Soukromá společnost si naúčtovala 450 USD poplatek za připojení k vodovodní síti v zemi, kde průměrný měsíční plat je 55 USD. To způsobilo politickou nestabilitu. Tato víra v „trh bez přívlastků" je jedním z důvodů, proč se v Latinské Americe dostávají k moci levicoví populisté, jako konkrétně v Bolívii Morales.

Kapitola 3: Efekt bohatství a technického pokroku

Na str. 55 předvádí Klaus ukázku egoismu rozpínajícího se napříč generacemi: „Poměrně jasnou a jednoduchou se mi zdá být debata o pravděpodobném - nepochybně dnes pro nás téměř nepředstavitelném - bohatství budoucí společnosti a z ní vyplývající závěr, že bychom my dnes různé zásadní věci za generace budoucí řešit neměli."

Ekonomu Klausovi by se předpokládám nelíbilo, kdyby rabující dav chudých vyplenil třeba naši ambasádu někde v Africe s tím, že je to tak správné, ať platí bohatší. Téhož se dopouští ve vztahu mezi generacemi: budoucí generace budou jistě bohatší (i když ani to není zcela jisté), a tak nevadí, že jim odkážeme vyhořelé jaderné palivo z našich elektráren, vyčerpané zásoby fosilních paliv, zdevastované regiony apod. Oni si už nějak poradí. Vždyť přece budou bohatí a technika všemocná.

Na str. 60 si V. Klaus vypůjčuje myšlenku Williama Nordhause (citace však není uvedena). Píše: „Dnes ve vyspělém světě zemědělství a lesnictví obvykle nevytváří více než 3 % celkového národního produktu. Ostatní odvětví ale klimatickými změnami významně ovlivněny nejsou." (W. Nordhaus proslul výrokem, že globální oteplování bude mít na ekonomiku USA zcela zanedbatelný vliv, neboť v podstatě jen zemědělství je citlivé na klima, přičemž zemědělství představuje pouhá 3 % HNP.)

Pomiňme, že jen v nejvyspělejších zemích zemědělství představuje 3 - 5 % HNP, v ostatních, méně rozvinutých zemích, je to podstatně jinak. Pomiňme také, že západní země dovážejí část zemědělské produkce z méně rozvinutých zemí, a pomiňme i to, že nejvýznamnější hospodářské odvětví, turistický ruch, bude klimatickými změnami dotčen velmi významně.

Na Nordhause reagoval Herman Daly (bývalý ekonom Světové banky, později profesor ekonomie na Marylandské univerzitě): „Zkrátka, naživu jsme údajně nikoliv díky semenům, půdě, slunci a dešti jako takovým, nýbrž jen díky hodnotě, kterou semenům, půdě, slunečnímu svitu a dešti propůjčuje práce a kapitál. Jenže co když přijdou roky katastrofální neúrody a s nimi nedostatek potravin a hlad? Nevyšplhají se pak v důsledku enormně zvýšené poptávky ceny potravin do takové výše, že namísto tří procentních bodů HNP budou zemědělské produkty tvořit třeba i 90 % HNP?"

V. Klaus si zde zkrátka „naběhl", když přijal hru na žonglování s čísly bez  respektování širších souvislostí.

Kapitola 4: Diskontování a časové preference

Na str. 74 dává Klaus jednoduchý příklad diskontování: „Půjčí-li si někdo 1000 Kč, a je-li úrok 6%, už na konci prvního období má člověk z původní půjčky jenom 940 Kč." A pokračuje citátem D. Třísky: „Pro salónního intelektuála (nemyslím, že by environmentalisté byli typičtí salónní intelektuálové, ale nevadí - pozn. P.N.) jsou tyto úvahy příliš „monetární". ... Kdyby náhodou svůj odpor překonali, pak by stačilo, aby dosadili za stokorunu své vážné ekologické téma, a aby roční časový horizont nahradili několika desítkami mezi-generačních let.  Možná by si pak o něco lépe uvědomili, že my dnes můžeme některé věci hodnotit jinak než my za třicet let, už ani nemluvě o tom, že faktickými hodnotiteli již nemusíme být my, ale ti, kdo přijdou po nás."

To je hezký příklad a dá se říci i trochu jinak. Když si půjčím 1000 Kč na 6 % úrok, je jasné, že budu muset 1000 Kč jednou vrátit a k tomu navíc ještě 60 Kč za první rok (resp. 6 % z celkové částky za každý rok). Pokud bych si vzal třeba 2 milióny Kč jako hypotéku na dům, musím počítat s tím, že celkem bance splatím ne dva, ale řekněme tři milióny. Pokud deset nebo dvacet let nebudu splácet, úroky mi narostou do netušených výšek. A přesně toto mi při osobním setkání dával za příklad Matthis Wackernagel při debatě o ekologické stopě: „Že jsme překročili  ekologickou kapacitu území, ještě nemusí být tragické. Je to jako půjčka na dům, ve kterém chceme bydlet a vybavit si jej. Jen si musíme být vědomi, že dříve nebo později budeme tuto půjčku splácet. A čím později, tím to bude pro nás nebo pro naše děti dražší a bolestivější."

S diskontováním je ještě jedna potíž - kdo a jak stanoví její míru. Klaus zmiňuje W. Nordhause (str. 77), který po pečlivém studiu Sternovy zprávy (o klimatických změnách - pozn. P.N.) dochází k závěru, že důvodem odlišných výsledků jsou Sternovy „extrémní předpoklady o diskontování. ... Sternova práce v podstatě považuje společenskou diskontní míru za blízkou nule. To enormně zvětšuje důsledky dnešních rozhodnutí na velmi vzdálenou budoucnost".

Vida, ono je to tak trochu hádání z křišťálové koule. Pokud se nám výsledky něčí zprávy nehodí, označíme prostě předpoklady o diskontování za „extrémní". Jenže kdo stanoví správnou diskontní míru?

Kapitola 5: Analýza nákladů a výnosů, nebo absolutismus principu opatrnosti?

Klaus se zde pouští (kromě jiného) do diskuse o energiích. Na str. 86 tvrdí: „Na rozdíl od užívání uhlí, plynu a ropy je podle environmentalistů vždy (a vlastně automaticky) daleko lepší např. geotermální energie, protože je podle nich nevyčerpatelná. ... Je více než zřejmé, že získat ji je extrémně nákladné. Samozřejmě při dnešní technologii, ale oni ji chtějí už dnes, bez ohledu na náklady a ceny."

Nechci se dopouštět osobních invektiv, ale musím tento výrok označit buď za zlý, nebo hloupý. Není pravda, že používání geotermální energie (či jiných alternativních zdrojů) je „vždy a vlastně automaticky" lepší než užívání uhlí, plynu a ropy.

Herman Daly (1989) výstižně formuloval tři základní principy pro dlouhodobě udržitelné užívání přírodních zdrojů:

  1. Míra užívání neobnovitelných přírodních zdrojů nepřekročí míru, jakou budou rozvíjeny substitující obnovitelné zdroje.
  2. Míra užívání obnovitelných přírodních zdrojů nepřekročí míru jejich regenerace.
  3. Míra emisí škodlivin do životního prostředí nedosáhne hranice asimilačních schopností prostředí.

Klaus také není ochoten rozlišovat vhodnost využití jednotlivých alternativních zdrojů podle místních podmínek. Žádný environmentalista samozřejmě netvrdí, že geotermální energie je „vždy" lepší. Je velmi perspektivní na Islandu, nikoliv u nás. Využití biomasy je zase perspektivnější u nás, nikoliv na Islandu. A nechceme samozřejmě alternativní zdroje energie „už dnes, bez ohledu na náklady a ceny". Chceme, aby se tyto zdroje postupně rozvíjely a nahrazovaly konvenční, neobnovitelné a vyčerpatelné zdroje. Chceme, aby se i u nás více investovalo do technologií, které budou účinnější, konkurenceschopnější, a tím i do budoucna levnější.

Lidstvo spotřebovalo po 2. světové válce více přírodních zdrojů než za celou předcházející historii. Povzbudivé je, že nejrychleji rostoucím energetickým zdrojem v současnosti je ve světě větrná energie, její produkce se mezi lety 1998 - 2002 ztrojnásobila. Očekává se, že produkce obnovitelných zdrojů energie poroste v průběhu příštích dvaceti let o 12 % ročně. (Glenn, Gordon, 2003)

Na str. 87 vidíme ukázku Klausova jednorozměrného vnímání světa: „Stejně tak nechtějí (environmentalisté - pozn. P.N.) přiznat, že přírodu ničí nejen uhelné elektrány, ale i elektrárny vodní. O tom, jak ničí říční ekosystémy, by v Asuánu na Nilu, v Číně na Žluté řece nebo v brazilské Iguacu mohli leccos vyprávět."

Vyprávět by mohli především v Rusku, kde si v dobách Sovětského svazu budováním velkých přehrad zatopili 190 měst, 5 000 vesnic a tisíce historických a kulturních památek. Jde o to rozlišovat (stejně jako třeba u geotermálních zdrojů), kde jsou vhodné podmínky pro stavbu a využití vodního zdroje, a kde ne. A pak jde také o měřítko, které musí být přiměřené místním podmínkám. Vodní přehrady v Norsku nebo v kanadském Quebecu nejsou obvykle problém, nebo jde o přijatelný kompromis mezi zájmy lidské společnosti a zájmy ochrany přírody. Přehrada „Tři soutěsky" (Three Gorges Water Dam) v Číně je něco jiného.

Na str. 87 dole: „Pálit biomasu (jako nedávný rostlinný produkt) je podle logiky environmentalistů považováno za dobré, ale pálit uhlí (jako „dávný" rostlinný produkt) za špatné. Proč? To také nedává žádný smysl. Pálení biomasy navíc jistě také produkuje CO2.

Proč se o tom vůbec nemluví?"

Rád vysvětlím, i když jde o elementární věc. Biomasa vyroste (obnovuje se) v našich podmínkách každý rok. Naproti tomu fosilní paliva vznikala stovky miliónů let za specifických podmínek, od prvohor až po třetihory, postupně. Pálením fosilních paliv vlastně spotřebováváme „energetickou konzervu", která umožnila nástup industriální éry před zhruba 250 lety.

Tím, jak pálíme fosilní paliva, uvolňujeme do ovzduší uhlík (resp. oxid uhličitý), který se v těchto palivech postupně kumuloval po desítky a stovky miliónů let. My jej do atmosféry uvolníme během několika desetiletí. Naproti tomu biomasa, která roste dnes, při procesu fotosyntézy spotřebovává CO2 a „vydechuje" kyslík. Při spálení biomasy naopak kyslík spotřebováváme a uvolňujeme uhlík (resp. CO2), ale „nula od nuly pojde", bilance uhlíku je vyrovnaná.

Příklad „hraní si se statistickými čísly" můžeme vidět, když V. Klaus cituje Lomborga: „I přes regulaci pesticidů dochází v USA ročně zhruba k dvaceti úmrtím na rakovinu z důvodu jejich reziduí v potravinách. Plně zakázat pesticidy tedy zachrání 20 lidských životů ročně. Zvýšení nákladů na pěstování ovoce a zeleniny (bez pesticidů) zvýší jejich ceny a sníží jejich spotřebu minimálně o 10 - 15 % s odhadem, že to zvýší počet úmrtí na rakovinu o 26 000 ročně."

Jak dospěl Lomborg k poklesu ovoce a zeleniny o 10 - 15 % při zákazu pesticidů? A hlavně, jak přišel na to, že při tomto poklesu zahyne 26 000 lidí ročně? Navíc, pokud vím, ani u nás, ani v USA není žádný velký tlak na zakázání pesticidů (možná s výjimkou některých konkrétních druhů). Kdo chce dnes produkty úplně čisté od chemických prostředků, jde k biozemědělci nebo do bioobchodu, kde zaplatí víc. Ale většina zemědělství je a bude konvenční, které připouští rozumnou míru používání průmyslových hnojiv i chemických ochranných prostředků - pesticidů.

Další ukázka žonglování s čísly je v následujícím odstavci: „Odhady říkají, že ve Velké Británii může být kolem roku 2050 o 2000 úmrtí ročně z vedra více. Současně je odhadováno, že bude o 20 000 úmrtí z chladu méně."

Jak se k těmto odhadům došlo? Navíc změny klimatu nejsou rozhodně jen o úmrtí z veder. Pracujeme s velkou mírou nejistoty a v důsledku globálního oteplení může dojít, paradoxně, ve Velké Británii k velkému ochlazení. Pokud roztaje arktický ledovec a bude dále tát grónský ledovec, salinita (obsah soli) Severního ledového oceánu se sníží. To může způsobit odklon teplého Golfského proudu od Evropy. Pak by se klimaticky Velká Británie dostala zhruba na úroveň Skandinávie. Nikdo neví, jestli se to stane, ale jde o reálnou možnost. Podle zprávy „Stav budoucnosti" (Glenn, Gordon, 2007) již byly zaznamenány změny termohalinní cirkulace v Atlantickém oceánu.

Kapitola 6: Jak je to s globálním oteplováním v realitě?

Na str. 98 cituje Klaus V. Motla: „Vědcům, jejichž bádání může vést k odlišným předpovědím ... je běžně vyhrožováno ... a není jim umožněno využívat grantových zdrojů a postupovat v kariéře. Pokud někdo přece jen k nepohodlným závěrům dospěje, jeho články nejsou otištěny. Mezi články, které otištěny jsou, se znovu vybírá podle ideologického klíče."

Klaus uvádí, že L. Motl je český fyzik pracující na Harvardově univerzitě. Takové prostředí určitě na Harvardu a jiných univerzitách v USA, ani v Evropě, ani v České republice není. Dílčí křivda se samozřejmě může stát, ale kdo takto vykresluje situaci na akademických pracovištích v demokratických a svobodných zemích jako trvalou, prostě nemluví pravdu.

Na str. 120 Klaus asi koketuje se žánrem sci-fi, když cituje L. Motla: „K oteplování dochází nejen na Zemi, ale také na Marsu, Jupiteru, Saturnu, dokonce i na Plutu!"

Domysleli pánové Motl nebo Klaus, jak daleko je Pluto, které už není ani označováno za planetu, od Slunce? Chtělo by to doložit informací, kdo a jak k takovému poznání dospěl. A i kdyby to byla pravda, navrhoval bych „zůstat nohama na Zemi" a řešit klimatické změny zde, ne změny teplot na Marsu, Saturnu či Plutu.

Na str. 120 Klaus tuto kapitolu uzavírá slovy: „Teorie globálního oteplování a hypotéza o jeho příčinách ... je možná špatná, možná i bezcenná, ale v každém případě je velmi nebezpečná."

Klaus tedy navrhuje nedělat nic a čekat, co přijde, jak uvidíme v následující kapitole. Na tento přístup se dá vztáhnout výrok Winstona Churchilla z roku 1936, který kritizoval vládu za neschopnost připravovat se na možný Hitlerův útok: „Pokračují v tomto podivném paradoxu, rozhodnuti k nerozhodnosti, odhodláni k ničemu se neodhodlat, tvrdošíjní ve své váhavosti, pevní v rozbředlosti, silní v bezmoci. ... Blíží se konec éry odkladů, polovičatých řešení, konejšivých a nesmyslných výmluv, zdržování. Namísto toho vstupujeme do období důsledků."

Kapitola 7: Co dělat?

Klaus začíná slovy: „První a vlastně jedinou rozumnou odpovědí na otázku, která je v názvu této závěrečné kapitoly, je: nic, respektive nic zvláštního."

Klaus navrhuje bagatelizaci a ignorování problému, což je nakonec patrno z celé jeho knížky. Absence aktivity ovšem neznamená, že nepříznivé trendy zmizí.

Pro ty, kteří Klausův postoj nesdílejí, ale domnívají se, že sami nic nezmohou, může být inspirativní výrok E. Burkeho: „Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, je bezvýznamné."

Str. 133 a 134: Na závěr kapitoly i celé knížky V. Klaus cituje sám sebe (knihu „Nemám rád katastrofické scénáře"): „V naší poněkud nepřehledné době chci šířit optimismus, sebedůvěru, víru ve vlastní síly jednotlivce i v naší „kolektivní" schopnost nalézt východisko, nalézt pozitivní řešení."

Vůli k hledání pozitivních alternativ mohou podlomit katastrofické scénáře (pokud se alespoň nepokusí nějaké východisko nalézt) stejně jako laciný optimismus, zbytnělá sebedůvěra a pýcha rozumu.

Americký futurolog Alvin Toffler napsal, že naše civilizace postavila své chápání pokroku na třech idejích, které nás dovedly ke krizi:

  1. vykořisťování přírody a vláda nad ní jsou správné;
  2. lidé jsou vrcholným výtvorem evoluce, princip přirozeného výběru (Darwin) se přenáší i do společenského chápání („nejbohatší a nejmocnější jsou i nejschopnější a nejzasloužilejší");
  3. dějiny nezvratně směřují k lepšímu životu lidstva.

„Modrá, nikoli zelená planeta" je ukázkou takového myšlení.

Závěr

Knížka Václava Klause vyšla před půl rokem v květnu. Mohlo by se zdát, že dělat její podrobný rozbor z environmentálního pohledu je již zbytečné, ale bohužel tomu tak není. Klaus nevynechá jedinou příležitost aby poučoval o svých názorech nás i svět. Kdyby byl řadovým občanem, bylo by mi to celkem jedno. Klaus není první ani poslední, kdo si myslí, že rozumí všemu, a přitom je ekologicky nevzdělaný.

24. září tohoto roku vystoupí Václav Klaus s projevem v Organizaci spojených národů, kde „postaví do správného světla mýty o globálním oteplování", jak sám tvrdí. Americký Heartland Institute (sponzorovaný firmami jako Exxon Mobil, General Motors či Philip Morris) si zvolil Klause za tvář své mediální kampaně zaměřené proti stoupencům boje s globálním oteplováním. Klaus se jistě velmi těší na svých pět minut slávy (tolik bude jeho projev v předvečer 62. zasedání Valného shromáždění OSN trvat) a příležitost zviditelnit se za oceánem si nenechá ujít: „Tam se sejdou samí ti Goreové, takže budou šokováni, že tam omylem pozvali i mě. A já tam vystoupím s velmi razantním projevem."

Místopředseda vlády a ministr životního prostředí Martin Bursík se obrátil na V. Klause v otevřeném dopise, kde mu doporučil respektovat stanoviska vlády České republiky i Evropské unie o změnách klimatu. Upozornil jej také, že jeho projev nás může připravit o hlasy ostrovních států (ohrožených bytostně klimatickými změnami) při naší kandidatuře na místo nestálého člena Rady bezpečnosti OSN na léta 2008 - 2009. Klaus odpověděl, že „představy o možnosti centrálně řídit vývoj klimatu na zemi nepovažuji za realistické a cíle v oblasti snižování emisí skleníkových plynů, které jsou navrhovány, přijímány a prosazovány, nepovažuji za realizovatelné a už vůbec ne za potřebné".

Co k tomu říci? Klaus se na půdě OSN chystá popírat, resp. bagatelizovat existenci problému klimatických změn, a bude tak v rozporu se stanoviskem české vlády a Evropské unie. Protože není soukromá osoba, ale prezident, udělá nám ostudu a dost možná vážně poškodí zájmy České republiky.

    

V Olomouci, 17. září 2007                                                        Pavel Nováček

                                                                                          (Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.)

Nezkrácený text rozboru P. Nováčku ve formátu pdf

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License