Společnost pro trvale udržitelný život

Aktuality STUŽ

Aktuality STUŽ je emailový zpravodaj, který vychází přibližně jednou za 2 týdny a přináší aktuality pro členy a příznivce STUŽ. Přihlaste se k jeho odběru vyplněním jednoduchého formuláře zde.

Archiv doposud vydaných Aktualit STUŽ.

Staňte se členem STUŽ

Není nic jednoduššího, než se přihlásit.

Informace o podmínkách členství

On-line přihláška za člena STUŽ

 

STUŽ na sociálních sítích

Sledujte nás také na sociálních sítích - tam najdete aktuální informace a zajímavosti

Facebook

Twitter

Text vystoupení na konferenci o udržitelném rozvoji Ústeckého kraje v Ústí n. L. 19. 9. 2007

Vážené dámy, vážení pánové,

vážím si příležitosti vystoupit na této konferenci a děkuji pořadatelům za pozvání. Zabývá se tématem a krajem, kde jsem se narodil, prožil dětství a studia, který mne zajímal po celý profesionální život, i když jsem jej v roce 1989 opustil. V období 1968 - 1978 jsem působil na úseku územního plánování a péče o životní prostředí v okrese Děčín, v období 1978 - 1989 na Severočeském KNV v Ústí n.L., takže si troufám říci, že jsem pamětníkem stavu a vývoje těchto území v sociálně-ekonomické i v environmentální sféře i reflexe tohoto stavu a vývoje v činnosti orgánů veřejné správy v kraji před listopadem 1989. Z pozice náměstka ministra životního prostředí ČR v letech 1990-1992, výrobního náměstka ředitele Terplanu Praha, který zpracovával v letech 1992 - 2000 ÚPD pro tento kraj, v pozici člena STUŽ a Spolku přátel Jezeří a od roku 2000 do roku 2004 znovu jako pracovník MŽP jsem tuto lásku a tematiku neopustil dodnes, i když od roku 2004 pracuji pro veřejnou správu hlavního města Prahy. Z této pozice pamětníka integrujícího pohledy veřejné správy, nevládek i veřejnosti mohu říci, že kořeny snah po změně neblahého trendu, načatého v sociálně-ekonomickém profilu kraje a ve vývoji životního prostředí po 2. světové válce, spočívajícího v orientaci na rychlé rozšiřování hutního, chemického a těžkého strojírenského průmyslu, energetiky a s ní spojené velkolomové povrchové těžby hnědého uhlí jsem zaznamenal v malé skupince zasvěcených již počátkem 70. let 20. století mezi lékaři, hygieniky, přírodovědci, architekty -územními plánovači a dalšími odborníky pracujícími právě pro územní plánování. První varování, že extenzivní pojetí rozvoje, zaměřeného na růst kvantitativních ukazatelů výroby, je v kontextu změněné ekonomické základny v tehdejším Severočeském kraji cestou nesprávným směrem, totiž přicházely od hygieniků, obvodních a dětských lékařů, porodníků, z plicních a onkologických oddělení nemocnic, ale také od lesníků, botaniků, zemědělců....a pak se postupně v 70. a 80. letech připojovaly další a další profese, protože zhoršující se (deformovaná) nabídka pracovních příležitostí, sociální složení obyvatel, životní prostředí, to vše vedlo zpětně k rozvratu i v ekonomické a sociální sféře. Lidé začali z kraje utíkat, přestože fungoval masivní nábor, probíhala masivní bytová výstavba. Odpovědné politické orgány a orgány veřejné správy namísto odstraňování příčin prosazovaly různé kompenzační „náplasti“ ke stabilizaci obyvatel, nebo spíše pracovních sil. Starší z nás si pamatují tzv. „pohřebné“, tedy 2000.- Kč ročního příspěvku státu těm, kdo v tzv. „postižených oblastech“ v kraji vydrželi 10 a více let. A krajští, okresní a lokální funkcionáři namísto ozdravení ekonomické struktury kraje, respektování určitých limitů růstu a kvality životního prostředí se prali o to, aby bylo i jejich správní území zařazeno do těchto „postižených oblastí“ a „jejich lidi“ tak také získali nárok na tyto almužny!

Změna poměrů po listopadu 1989 byla jedinečnou příležitostí ke zvratu. Po nástupu na nově vzniklé MŽP jsme ve spolupráci s novým vedením kraje, ale také s nově vytvořeným „Ekofórem pánevní oblasti Svč. kraje“ začali zpracovávat „Program ozdravění pánevní oblasti Svč. kraje“ pro českou i federální vládu. Ten zakotvoval odstavení nejstarších elektrárenských bloků a odsíření těch uhelných elektráren v kraji, které zůstanou v provozu, do 8 let, zrychlení tempa rekultivací krajiny po těžbě a ukládání elektrárenských popílků, opatření na postupné ozdravení a novou výsadbu zničených lesů na Krušných horách, regeneraci sídelní struktury, dopravní a technické infrastruktury a další opatření zaměřená na příčiny úpadku a ztráty atraktivity kraje. Z projednání tohoto materiálu v obou vládách vzešel i úkol stanovit územní ekologické limity těžby jako nepřekročitelné hranice, za kterými je ve veřejném zájmu chráněno dosud těžbou nezlikvidované torzo městského a venkovského osídlení, ale i zachované segmenty původní přírody a krajiny, které mohou tvořit „kostru“ nové rekultivované krajiny po těžbě, součást obnoveného územního systému ekologické stability krajiny, její obnovené biodiverzity, funkčnosti, obyvatelnosti i krásy. Dnes se v šarvátkách mezi MUS a obcemi na tento stejně důležitý veřejný zájem často zapomíná, ale nemělo by se.

Současně se v různých koncepčních dokumentech rozvoje kraje začalo objevovat už od začátku 90. let minulého století čím dále důrazněji téma a potřeba začít měnit ekonomickou strukturu kraje. Využít období, než těžba v povrchových dolech dospěje ke stanoveným územním ekologickým limitům jednak k vývoji technologií těžby, nedevastujících tolik povrch a dovolujících tedy v určitých geologicky vhodných podmínkách vytěžit bez devastujících účinků určité zásoby uhlí i za limity. Hlavně ale podporovat a obnovit všechny konkurenceschopné tradiční výroby a potenciály tohoto území, nevázané přímo a ve velkém na těžbu, energetiku, s vyšším zhodnocením surovinových a energetických vstupů, s vyšším podílem duševní práce na ceně produkce, a samozřejmě i obory zcela nové, které přinášejí moderní sofistikované produkty nebo v kraji zoufale chybějící služby, přitáhnou vzdělané vrstvy produktivního obyvatelstva a podnikatelské subjekty. Ozdravení životního prostředí pro to je nutnou, i když nikoliv jedinou a postačující podmínkou. Mluvilo se o nezbytné přeorientaci z onoho těžkopádného a životní prostředí ničícího modelu hospodářství, vnuceného do kraje po roce 1948, alespoň zčásti zpět k textilnímu, sklářskému, keramickému, potravinářskému, přesnému strojírenskému a elektrotechnickému průmyslu, od těžké chemie ke kvalifikované chemii, farmaceutickému a kosmetickému průmyslu navazujícího na pěstování léčivek na půdě díky kontaminaci nevhodné pro pěstování plodin vstupujících do potravinového řetězce, o obnově zemědělských farem na zemědělsky rekultivovaných územích, o obnově vodního režimu v krajině a lesního hospodářství jako rovnocennou součást masivních rekultivací, které zaměstnají po nezbytnou dobu pracovníky i mechanismy uvolňované z utlumované těžby. Předpokládalo se, že bývalou slávu obnoví zdejší lázeňství, s obnovou památek, měst i vesnic, rekreačních zařízení a ploch se zvýší znovu atraktivita území pro cestovní ruch. V nových podmínkách pluralitní demokracie a tržního hospodářství to vše už ovšem nemůže zařídit stát. Ten může financovat nebo spolufinancovat jen opatření ve veřejném zájmu, která nejsou atraktivní jako předmět podnikání pro soukromý sektor a u kterých je státní intervence přípustná podle legislativy pro výkon státní správy i vůle samosprávných orgánů. Pro ostatní aktivity jde o příležitost pro podnikatelskou sféru, kterou stát má podporovat jen vytvářením příznivého podnikatelského prostředí, příp. přípustnou přímou nebo nepřímou finanční podporou např.v daňovém systému, v pojetí odpisů atd. Ze státních institucí se tak těžiště nezbytných aktivit vedoucích k naznačenému ozdravění proto přesunulo už dávno na samosprávy obcí a kraje, na podnikatelskou sféru, na občany, občanská sdružení, kterým má stát sice co nejvíce pomáhat, ale jejichž aktivitu již nemůže suplovat. Jsem přesvědčen, že teprve tady se ukázalo, jak devastující byla minulá čtyřicetiletá éra „reálného socialismu“ nejen na ekonomickou strukturu a životní prostředí kraje, ale i na psychologii obyvatel a pracovníků, na morálku.

Těch čtyřicet let odnaučilo mnohé lidi samostatně a tvořivě myslet, podnikat v původním etickém slova smyslu „poskytovat na trhu žádané užitečné produkty nebo služby za pokrytí nákladů a přiměřený zisk“. Odnaučila samostatnosti, zodpovědnosti sama za sebe i vůči spoluobčanům a životnímu prostředí, schopnosti přijmout a nést zdravá podnikatelská rizika, ale také nehazardovat s majetkem, kapitálem, stabilitou firem, neokrádat se navzájem. V období od roku 1990 se naplnila do značné míry ta část ozdravných opatření, která byla v gesci státu a státních institucí. Obrovský a nedoceněný skok učinila v kraji i jinde energetika, která dokázala za oněch fantasticky krátkých 8 let proinvestovat miliardy na útlumu a odsíření elektráren. Pomohla k tomu i dostavba a zprovoznění JE Temelín, jakkoliv se to mnohým ekologickým aktivistům jeví jako další „vada na kráse“ energetiky. S ostatním ekonomickým profilem je to horší. Působí tu obrovská setrvačnost a životnost starých návyků a předsudků, starých technologií, starých stavebních fondů. Nová ekonomická struktura, žádoucí modernizace a tercializace probíhá pomaleji, než by bylo třeba. Rychlejšímu rozvoji neprospívá zanedbanost dopravní a technické infrastruktury, ale i pohodlná a zdánlivě jednoduchá orientace na jistoty toho minulého, doznívajícího a neperspektivního ve stávajícím rozsahu a pojetí, jako je třeba právě další povrchová devastující těžba uhlí. Strach z nového, strach z nezaměstnanosti a neschopnost pochopit neudržitelnost a neperspektivnost dosavadního pojetí hospodaření v území se pak spojuje s touhou po zisku bezskrupulózních „takypodnikatelů“, kteří jsou schopní území kraje a jeho zdroje využít a pak jako již nepotřebné odhodit. Vydělat co se dá a odstěhovat se i se svým podnikáním jinam, pokud v něm vůbec kdy žili. To ovšem nemohou ani nechtějí udělat všichni. Na rozdíl od první generace dosídlenců po odsunu Sudetských Němců dnešní obyvatelé už zde zapustili kořeny a mají ke kraji opět lokálně patriotický vztah jako ke svému domovu. Ti by si neměli nechat takové aktivity líbit a také už aktivně vystupují proti pokračování devastace právě třeba bojem o zachování limitů u VČSA, Černic, Horního Jiřetína, Litvínova a jižních svahů Krušných hor, u lomu Bílina pak sídel na západ a severozápad od stanoveného limitu. Je to aktivní obrana, ale pořád jen obrana. K potřebným změnám je ovšem potřeba obrazně řečeno přejít z obrany do útoku a začít aktivně přispívat k oné tvorbě nového ekonomického profilu a nových pracovních příležitostí v jiných oborech, než v těch dosud převažujících. Je k tomu potřeba odvaha k podnikání nebo alespoň odložení zažrané závisti vůči lidem, kteří na sebe berou podnikatelskou zodpovědnost a riziko a za to jsou lépe honorováni, než pracovníci pracující pod cizím vedením ve mzdě. Je třeba cílevědomě a intenzivně bojovat s mentalitou natahování ruky namísto přiložení ruky k dílu. Práce na tomto je v Ústeckém kraji jako na kostele, jak se říká. Nezaměstnanost nehrozí na desítky let dopředu, začne-li se opravdu s tím, co jsem se snažil naznačit a přestane-li se lpět na uchování a dotování stávající dlouhodobě neudržitelné struktury, založené na čerpání uhlí jako neobnovitelného zdroje, který tak jako tak jednou dojde.

A úloha orgánů veřejné správy v nových podmínkách? Kromě již zmíněného vytváření příznivého prostředí pro užitečné a dlouhodobě udržitelné podnikatelské aktivity a řádného výkonu svěřených správních činností, kromě zajišťování chodu podřízených organizací nevýdělečné sféry je to podle mého názoru především vytvoření, naplňování a periodická aktualizace nějaké dlouhodobé vize, jakým chce kraj být, čím se chce živit, co představuje dlouhodobé zájmy jeho občanské komunity. Taková vize by měla být jakýmsi majákem pro všechny volené funkcionářa a úředníky veřejné správy, měla by svým návrhovým horizontem přesahovat jedno funkční období volených orgánů, krátkodobé a dílčí, skupinové zájmy v zájmu dlouhodobém a skutečně „veřejném“, tedy společném pro všechny příslušníky tamní občanské komunity. Jí by měly být poměřovány všechny impulsy pro změny v území; zda jsou s ní v souladu, přispívají k jejímu naplňování nebo naopak v souladu nejsou či dokonce její uskutečnění brání, vzdalují. Takové by pak měly být ve veřejném zájmu odmítnuty.

Krajský úřad Ústeckého kraje má nebo připravuje několik dokumentů, které by na takovou dlouhodobou vizi mohly aspirovat. Má Strategii udržitelného rozvoje Ústeckého kraje vč. SEA, má schválený Územní plán VÚC SHP ve znění 2. změn a doplňků, má koncept nového územního plánu VÚC Ústeckého kraje a připravuje v souladu s požadavky nového stavebního zákona nové Zásady územního rozvoje kraje. Přesto si nemyslím, že tyto dokumenty mohou splnit shora naznačenou úlohu a hned řeknu proč. Strategie udržitelného rozvoje Ústeckého kraje se v prioritách a opatřeních sice orientuje na většinu zásad, které jsem vyjmenoval v předchozím textu. Obsahuje opatření ke zlepšení vývoje v regionu, ale zůstává na velmi obecné, do konkrétních průmětů do území nepromítnuté úrovni. Územního plánování se dotýká jen velmi sporadicky a okrajově, když např. v environmentálním pilíři doporučuje v „land-use“ více využívat „brownfields“ a potlačovat výstavbu „na zelené louce“ nebo diverzifikací určení ploch přispívat k biodiverzitě a ekologické stabilitě krajiny. To ale není ucelená vize, ke které lze směřovat celou občanskou i podnikatelskou aktivitu v kraji. Ani zadání Zásad územního rozvoje kraje, právě projednávané, není v tomto ohledu dost konkrétní a vyjadřující nějaký jednoznačný postoj k problémům kraje, např. právě v otázce respektování územních ekologických limitů těžby uhlí. Naprosté rozpaky pak převládnou u čtenáře stanoviska MŽP k zadání, kde jsou zjevně za sebe napsány podmínky různých odborů MŽP, aniž si někdo lámal hlavu nad tím, zda jsou kompatibilní, nebo rozporné. Tak se tam objevuje jak podmínka respektovat územní ekologické limity těžby dle usn. vlády ČR č. 444/1991, tak podmínka dodržet ustanovení horního zákona č. 40/1988 Sb., o racionálním vydobytí rozfáraných ložisek. To se ovšem navzájem vylučuje. Co chce MŽP doopravdy, jak se zdá, je pokud možno vyjít s každým. Princip neprincip. Tyto dokumenty jsou příliš poznamenané snahou vyhovět všem, klást důraz na dodržení formy, procedurálních náležitostí. Co by chtěla sama volená samospráva kraje se tam nedozvíte. Chce podržet města a obce ohrožená těžbou, nebo ne? Uznává, že i zbylá nezdevastovaná krajina a jiní živočichové, než člověk stojí za ochranu, nebo se přiklání k antropocentrickému pohledu, že „když se těžaři domluví s majiteli nemovitostí a obcemi, na ostatním nezáleží?“ Chce chránit aspoň to torzo přírodního a kulturního bohatství kraje, které zbylo, nebo si myslí, že teď už je jednodušší to po bolševicku „doplundrovat“ a pak teprve začít na této poušti něco budovat od začátku, bez vztahu k historii, s přerváním i zbytku kontinuity se životy našich předků?

Lidé by odpovědi na takové otázky politikům kraje jistě rádi znali odpovědi, přinejmenším před příštími volbami. Místo toho se mnoha i špatným věcem nechává volný průchod. Pragmaticky se odpovídá podle toho, s kým zrovna politici mluví. Nemístně se problém zjednodušuje až k triviálním otázkám a odpovědím, ačkoliv jde o složité komplexy vzájemně provázaných problémů, vyžadujících i komplexní řešení. Nikdo, až na pár nepochopených odborníků a idealistů, si však takové otázky neklade a odpovědi nehledá, tím méně za horizontem svého funkčního období. Někdy máme my občané pocit, že morálka ve veřejné správě je už tak pokleslá, že volení zástupci lidu nepracují ve veřejném zájmu tak, aby vůbec měli šanci být znovu zvoleni na další funkční období. Hájí své partikulární zájmy, otevřeně a neurvale tak, aby si je stačili uspokojit v onom jediném funkčním období, kdy se dostali k moci o něčem rozhodovat a pak se i s „lupem“ uklidili lidem z očí. Společnou vizi však mohou formulovat jen lidé, kteří staví veřejné a dlouhodobé zájmy nad zájmy krátkodobé, soukromé či partikulární. Lidé ochotní je nejen formulovat, ale také se jimi pak řídit. Takoví by měli být voleni do veřejných funkcí a skládat účty v příštích volbách, kdy se budou ucházet o znovuzvolení, protože budou chtít svou vizi také uskutečnit a nést za ni odpovědnost. Posuďte sami, zda takové skutečně navrhujeme na kandidátky a volíme.

Závěrem mi dovolte odkaz na publikaci, kterou jsem spolu s několika kolegy a přáteli ze STUŽ a ze Spolku přátel Jezeří napsal o územních ekologických limitech těžby v SHP v roce 2005 a kde je i kapitola „Čím chceme být, čím se chceme živit“. Tam je rozvedeno všechno to, co jsem zde pro časový limit rozsahu vystoupení zde jen naznačil. Mohu ji pořadatelům poslat v elektronické podobě, pokud ji ještě nemají jinou cestou. Děkuji Vám za pozornost.

V Praze dne 2. srpna 2007

Ing. arch. Martin Říha v. r.

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License