Společnost pro trvale udržitelný život

Aktuality STUŽ

Aktuality STUŽ je emailový zpravodaj, který vychází přibližně jednou za 2 týdny a přináší aktuality pro členy a příznivce STUŽ. Přihlaste se k jeho odběru vyplněním jednoduchého formuláře zde.

Archiv doposud vydaných Aktualit STUŽ.

Staňte se členem STUŽ

Není nic jednoduššího, než se přihlásit.

Informace o podmínkách členství

On-line přihláška za člena STUŽ

 

STUŽ na sociálních sítích

Sledujte nás také na sociálních sítích - tam najdete aktuální informace a zajímavosti

Facebook

Twitter

Článek Jaroslava Veise „Objevil jsem socku“ inspiruje k přemýšlení o mnohém. Např. jak může soudný člověk, žijící v Praze, objevit zjevné výhody fungující MHD až ve zralém věku, jak může považovat použití osobního vozu pro dopravu do zaměstnání ve vnitřní Praze za osobně i společensky přijatelné řešení.

Nelze se při tom nezamyslet, co vede lidi ke sveřepému používání individuální automobilové dopravy i tam, kde MHD je zjevně rychlejší a spojená s méně starostmi, např. kde zaparkovat. Každé ráno se mi otevírá kudla v kapse, když na Koněvce čekám při cestě do práce na autobus a kolem defilují „jednoválce“ (podle toho, že se tam většinou válí jen jeden člověk), o nichž vím, že právě kvůli nim pojede i můj autobus na Florenc přískoky a kvůli kterým po jejich celodenním zabrání zbytečných cca 8 m2 pro zaparkování nelze přejít ulici, aniž se člověk musí ubírat oklikami, aby si neumazal oděv. Co je tedy příčinou toho, že MHD není pro tyto lidi „konkurenceschopná“ k IAD?

  1. Nedostatečné pokrytí území Prahy málo hustou sítí a velké docházkové vzdálenosti ke stanicím a zastávkám? To sotva. Praha má v tomto ohledu podle mého názoru vynikající pokrytí sítí MHD a docházková vzdálenost do 800 m (10 minut chůze) by neměla být pro zdravého člověka problém, naopak mu může jen prospět.
  2. Nedostatečná četnost spojů, špatně zvolené intervaly mezi jednotlivými vozidly na lince nebo nenavazování při přestupech? Téměř s jistotou lze tvrdit, že při dodržování jízdních řádů by ani toto nebyl problém. Jenže se nedodržují. Domnívám se, že jen menšina nedodržení je ovšem vinou dopravce. Způsobují je převážně zpoždění, která „chytí“ zejména autobusy, ale i tramvaje na trase, většinou právě vinou „zácpy“ v ulicích a překážejících osobních automobilů. Přímo strašlivý nešvar, v Praze bohužel vůbec nestíhaný, je vjetí do křižovatky řidičů i v případech, kdy je jasné, že ji nebudou moci opustit a při změně signálu na semaforech budou překážet průjezdu vozidel, vč. MHD, ve volném směru. Co se děje denně např. na křižovatce Křižovnické a Kaprovy ulice na Náměstí Jana Palacha, to musí brát řidičům tramvají nervy a několik měsíců života, o cestujících v nich nemluvě. Tolik debility hned vedle Filosofické fakulty UK! Mělo by se to nemilosrdně a tvrdě trestat. Ale nejen to. Všude, kde to dovolí uliční profil, by měla mít MHD svůj vyhrazený pruh a měli by být trestáni řidiči IAD, kteří ho zneužívají pro své pohodlí a zrychlení, kromě vozidel s právem přednosti v jízdě v souladu s pravidly, samozřejmě. Také by mělo být daleko více křižovatek, kde lze semafory ovládat pro upřednostnění MHD, jako je tomu v zahraničí. To by prospělo plynulosti MHD a tím ke zvýšení její konkurenceschopnosti oproti IAD.
  3. Kultura cestování není valná, zejména v ranní a odpolední špičce. Nebráním se tomu, že musím jako cestující občas stát. Vadí mi ale, když je takový nával, že se lidé tísní a nelze dodržet ani minimální odstup, takže se nejen dotýkají, ale přímo tlačí jeden na druhého. Za dnešní ceny v MHD by si snad lidé ji používající zasloužili zachovat alespoň minimální důstojnost a „distanc“. Průvodními jevy jsou pak i  agresivita, neúcta mladých ke starším, nepouštění mladými a muži sednout si starým, jinak hendikepovaným (invalidům, těhotným) a ženám vůbec. Galantnost u mnohých nahradila módní „asertivita“, jak se eufemisticky říká nevychovanosti. Mnohým chybí „kinderstube“, jak říká Eva Vavroušková.
  4. Co horšího, v prostředcích MHD se mnohdy přepravují v rozporu se smluvními přepravními podmínkami, jejichž výňatek visí v každém vozidle, lidé ve špinavých pracovních oděvech, ve kterých jedou už z domova místo převlékání až v šatnách na stavbách, snad ze strachu z krádeží. Často jsou to zahraniční dělníci, zvyklí tak asi z domova. Ještě horší bývají bezdomovci a jiní spolucestující, kteří jsou nejen špinaví, ale díky nemytým tělům a nepranému prádlu a oděvům úděsně zapáchají. Ještě jsem neviděl, že by byl někdo takový vykázán z vozidla řidičem nebo revizorem, příslušníkem městské nebo státní policie. A to tedy vadí hodně, takže tohle zlepšit by bylo velmi žádoucí.
  5. Někdy je problémem vnitřní čistota ve vozidlech MHD a na jejich zastávkách. Alespoň to minimum, že po každé jízdě řidič projde vozidlo a odstraní rozsypané reklamní letáky vypadlé lidem z denního tisku, odložené kelímky apod. by se snad dalo. Lecčemus z toho by se ostatně předešlo, kdyby bylo vyžadováno, co stojí černé na bílém ve zmíněném Výňatku ze smluvních přepravních podmínek, visícím v každém vozidle - že totiž je v něm zakázáno nejen kouřit, ale i jíst a pít! Je to ve stejném bodu tohoto textu. Jak to, že zákaz kouření se dodržuje, ale zákaz jídla a pití ne? Že to cestující nečtou? Copak jsou negramotní? Navíc je to na většině vozidel vyznačeno i srozumitelnými grafickými symboly u všech vstupních dveří? Přesto lidé jedí a pijí, riskují znečištění vozidla i ostatních spolucestujících, a to za netečného přihlížení řidičů i revizorů. Ozvu-li se s protestem pojídači zmrzliny, který se s ní postaví při sezení nade mne, jsem považován za nerudného staříka a asociála. Co s tím?
  6. Někteří řidiči s prostředky MHD jezdit prostě neumí. Jezdí jako s nákladním autem, ne-li s buldozerem. Jakoby nevozili lidi, ale mrtvý náklad. Zvláště stojící lidé pak mají co dělat, aby se při prudkých akceleracích, brzděních a změnách směru vůbec udrželi na nohou. Dopravní podnik by měl své řidiče vybírat mezi lidmi psychicky odolnými, kteří svůj stress a vyplavený adrenalin z dopravních situací, které musí v provozu řešit, nepřenášeli do způsobu jízdy. Měl by je vést k tomu, aby si uvědomovali, že vozí lidi, kteří si zaplatili za bezpečnou přepravu, ne za sportovně hodnotnou jízdu. Nepřijatelným obecným ohrožením pak je, projede-li řidič MHD ne jen na „hodně sytě oranžovou“, ale na čistou červenou křižovatku řízenou světly. Tenhle nešvar se nějak rozmáhá nejen mezi řidiči IAD, ale dokonce už i MHD a to je obzvlášť trestuhodné. Také si šoféři z nějakého záhadného důvodu myslejí, že na ně se zákaz kouření v autobusech nevztahují. Ačkoliv nemají své místo odděleno plnou přepážkou, takže kouř se z jejich „kukaně“ volně šíří i do prostoru pro cestující, patrně se domnívají, že zápach z jejich cigaret je nějaký lepší, nebo co a nejdou kouřit ani o přestávkách na konečných stanicích ven. To by měly postihovat nějaké kontroly z DPmP, protože cestující si sotva troufnou jít do konfliktu s nerudným šoférem, který ho má vézt. Já to jednou zkusil a za trest jsem jel až dalším autobusem, „když se mi to nelíbí“. No, je to už dávno a snad to mám promlčené.

Kdyby se alespoň v těchto bodech podařilo situaci zlepšit, snad by přibylo nás, kdo se nestydíme jezdit „sockou“ a ani je nenapadne vzít si na cestu po Praze auto, i když ho vlastní, pokud zrovna nepotřebují převézt novou lednici z obchodu. A Praha by byla mnohem obyvatelnější. Zóny placeného stání, které zavádějí postupně další a další městské části, trochu pomohou regulovat počet vjíždějících, ale vzetí „rozumu do hrsti“ a více ohleduplnosti z vlastního popudu ke spoluobčanům by bylo ještě lepší, zvlášť u rezidentů, kteří si své životní prostředí ničí „svépomocí“. Je smutné být si téměř jist, že něco takového v dohledné době nehrozí.

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License