Zamyšlení Články členů SEA z pohledu pořizovatele, zhotovitele, příslušného úřadu i zainteresované veřejnosti včetně NGO's.Autor zaměřuje své vystoupení na zevšeobecnění svých zkušeností s posuzováním vlivů koncepcí a územních plánů v ČR na životní prostředí a veřejné zdraví (SEA), jak je postupně nabyl v posledních letech jako úředník příslušného orgánu SEA - MŽP ČR, jako objednatel SEA pro orgány veřejné správy, jako zhotovitel - autorizovaná osoba pro posuzování vlivů na ŽP a VZ a také jako člen Společnosti pro trvale udržitelný život, která se ke koncepcím a jejich SEA vyjadřuje. Zmiňuje nejčastější nedostatky při využívání tohoto nástroje péče o životní prostředí a nejčastější chyby, kterých se zúčastněné subjekty v ČR podle něho dopouštějí, a to i ve světle poznatků, nabytých o zahraniční praxi v "twinningovém" projektu k EIA/SEA z MŽP z let 2002 - 2004.
Vážené dámy, vážení pánové,
považuji si za čest, že jsem byl pozván na tento Váš workshop a mohu na něm vystoupit. Po skončení mého působení na MŽP ČR v roce 2004 jsem ztratil bezprostřední kontakt se slovenskými kolegy z MŽP SR, jako byla Ing. Viera Húsková, ředitelka odboru EIA, která se u nás zúčastňovala workshopů k twinningovému projektu EIA/SEA za vedení a účasti odborníků z EU, takže se omlouvám, že znám současný aktuální stav legislativy a praxe EIA či SEA ve Slovenské republice jen z workshopu, který tu proběhl před měsícem a budu mluvit jen k situaci v ČR. Díky změně mého působiště na Útvar rozvoje hlavního města Prahy jsem od doby působení na MŽP nabyl zkušeností i z pohledu dalších účastníků procesu posuzování vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví. Jednak jako zpracovatel SEA Aktualizace Strategického plánu hlavního města Prahy a Zásad územního rozvoje hlavního města Prahy, což je nový nástroj územního plánování v ČR podle nového stavebního zákona, ale také jako zadavatel již čtvrtého Vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území podle našeho nového stavebního zákona a v tom i SEA k 6. vlně změn Územního plánu hlavního města Prahy, změny ÚPn SÚ Prahy k prodloužení metra A z Vítězného náměstí v Praze 6 - Dejvicích na letiště Ruzyně, Změny ÚPn SÚ Prahy k propojení tzv. „Nové Komořanské ul.“ s rychlostním silničním okruhem kolem Prahy a naposled i zadaného nového územního plánu Prahy. Ten je nyní ve stádiu zpracování konceptu. Z titulu odborného zázemí Odboru územního plánu Magistrátu hlavního města Prahy a Prahy jako samosprávného kraje připravuji také vyjádření Prahy jako kraje k oznámením a k SEA celostátních koncepcí a ke strategickým rozvojovým dokumentům a územním plánům sousedního Středočeského kraje. A konečně jsem nadále členem Společnosti pro trvale udržitelný život a podílím se tak na přípravě mnohých vyjádření STUŽ k oznámením záměrů a koncepcí do zjišťovacího řízení i k jejich SEA. Mohu se tedy s Vámi podělit o zkušenosti nabyté v procesu posuzování vlivů na životní prostředí hned z několika různých zorných úhlů.
Na začátku si připomeňme, proč vůbec považujeme posuzování vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví za důležité a proč se ze samozřejmosti, která by měla provázet každou uvědomělou lidskou činnost, stala samostatná disciplína se svou vlastní teorií, praxí, legislativou, odbornou specializací a autorizací. Jak už to v historii lidského využívání přírody, krajiny a jejich zdrojů bývá, je to výsledek zkušeností, těžce nabývaných metodou „pokus - omyl“. Lidstvo, tak hrdé na to, že se liší od ostatních živých tvorů až po příbuzné primáty myšlením, fantazií, předvídavostí a schopností plánovat budoucnost, bohužel opakovaně selhávalo a selhává v používání těchto vymožeností. Vlastní vinou se tak v historii již nevratně připravilo o mnohé dary přírody, změnilo lesnaté či na srážky bohaté krajiny na vyprahlou poušť nebo nehostinné trnité houštiny, úrodnou a bohatou krajinu na neplodnou měsíční krajinu po povrchové těžbě uhlí. Ve víře ve všemocnost vědy, techniky a kapitálu nedocenilo občas složitost vztahů v přírodě a krajině, ale i ve společnosti a z toho vyplývající nejen ekonomickou a technickou, ale i časovou náročnost či faktickou nereálnost nápravných opatření. Nedomýšlelo vždy včas a v plné hloubce důsledky zavádění nových technologií, nových sloučenin, nových výrobků na životní prostředí a lidské zdraví, podcenilo faktor času, při stanovování přípustných limitů škodlivin podcenilo jejich kumulativní a synergické působení s jinými škodlivými vlivy, se známými důsledky např. u DDT, freonů, PCB a dalších. Ke komplexnímu a hlubokému zkoumání vlivů lidských činností, výrobků, technologií, různých strategií, koncepcí, územních plánů a dokonce i právních předpisů, jak nám je dnes předepisuje Směrnice EU 42/2001/ES, jsme se vlastně důsledně nedostali dodnes. Dodnes jsme svědky vědomého nebo nevědomého zplošťování, změlčování celého posouzení, často všemi účastníky procesu EIA nebo SEA. V zájmu prosazení nějakého nového výrobku, nové technologie, nové nabídky činnosti na trhu zájmů zrazujeme některé základní zásady odpovědného posouzení. Které?
Tak např. k odpovědnému posouzení vlivu stavby, technologie, výrobku patří nesporně sledování jeho vlivů, jak se říká „od kolébky do hrobu“. Tedy od posouzení vlivů těžby a úprav použitých surovin, zdrojů a množství k výrobě použité energie, vlivů produkovaných emisí a odpadů při výrobě, náročnosti balení, dopravy, nakládání s přepravními obaly k opakovanému použití nebo jako recyklovatelnými či zneškodňovanými odpady, adjustace k použití, tedy celého cyklu používání až po konečné rozebrání a zpracování v recyklaci nebo zneškodnění jako odpadu. Ony vlivy pak není možné posuzovat jen v působení na základní složky prostředí - na vodu, půdu, ovzduší, horninové prostředí, ekosystémy, přírodu, krajinu a lidské zdraví, ani jednorázově a izolovaně od vlivů ostatních, ale v celém čase onoho cyklu od kolébky do hrobu a s vědomím multiplikačních účinků hromadné výroby a masového užívání. Pokud se tak děje opravdu odpovědně, docházíme k mnohým překvapivým zjištěním. Především že nic není jednoduché a jednostranné soudy nejsou namístě. Tak např. dnešní moderní automobil, navržený s nejlepší dostupnou technologií spalování paliva, s nízkými emisemi škodlivin do ovzduší, nízkou hlučností a s moderním líbivým designem karoserie, je nesporně krásný a užitečný výtvor lidské kreativity, pomáhající člověku pohybovat se rychleji a pohodlněji po zemi, než jak mu umožnila příroda. Je to nádherný produkt lidské vynalézavosti, hodný obdivu. Je-li na něm dnes něco na první pohled špatně, pak je to masivní produkce a nadužívání i tam, kde by to nemuselo být. V té mase výroby a užívání má totiž kromě obrovské spotřeby materiálů a energie už při výrobě i při užívání navíc nesplnitelné nároky na prostor (jeden člověk jedoucí v autě do práce zabere cca 8 m2 namísto O,75 m2 pěšího nebo 2 m2 cyklisty), synergické a kumulativní negativní vlivy hluku a škodlivých emisí do ovzduší v součtu výrazně převyšují snesitelné meze regenerační schopnosti přírody, krajiny i člověka je dlouhodobě snášet bez poškození či zničení zdraví. Jednostranná orientace ekonomické základny průmyslu na výrobu automobilů v některých městech a zemích hrozí navíc těžkými ekonomickými a sociálními problémy, přijde-li odbytová krize z nadvýroby. Již narušený environmentální pilíř udržitelnosti pak doplní i narušení ekonomického a sociálního pilíře, se všemi negativními důsledky na celý sociálně ekonomický vývoj.
Ale tato úvaha se týká i výrobků vzývaných i v našich zeměpisných šířkách jako „ekologické“. Tak dnešní energetická a surovinová náročnost výroby, užívání a likvidace fotovoltaických článků jak zdrojů elektrické energie zatím neumožňuje o nich prohlásit, že jsou jednoznačně přínosem, což lze naopak už dnes tvrdit o slunečních kolektorech pro ohřev vody. Sporná je u nás i celková životní bilance větrných elektráren, posoudíme-li jejich přínosy, klady, ale i zápory skutečně „od kolébky do hrobu“. Tedy i vliv na krajinný ráz, bezpečnost provozu např. při námrazách v zimě, dlouhodobě působící stroboskopický efekt pravidelného střídání světla a stínu, infrazvuku na psychiku a zdraví nejen lidí, ale i na živočišstvo, s jejich sporným přínosem do energetických bilancí zdrojů. Zjistíme, že soudit nutno případ od případu a žádné paušální soudy o celých skupinách výrobků či zdrojů energie nemohou dát objektivní výsledky.
Když už jsem se zmínilo o energetice, nemohu nezmínit spory, provázející velká energetická díla jako jaderné elektrárny a velká vodní díla. Náš první a poslední společný federální ministr životního prostředí ČSFR Ing. Josef Vavroušek, CSc. se už před rokem 1989 a pak i ve své funkci po něm velmi angažoval proti tehdy nám společnému projektu s Maďarskem - soustavě vodních děl Gabčíkovo - Nagymaros na Dunaji. Považoval je za pochybné vítězství „betonářské lobby“ pánů Bindera a spol. nad přírodou a krajinou nivní krajiny Podunají, za zločin měnící nevratně k horšímu režim pohybu povrchových i podzemních vod, krajinný ráz, podmínky života mnohých rostlin, živočichů i lidí z dotčeného území. Docela by mne zajímalo, co realizovanému dílu říkají ekologové dnes a co by dnešnímu stavu říkal Josef Vavroušek, kdyby se ho byl dožil.
Celý svět, snad kromě našeho presidenta Václava Klause a skeptiků typu pana Lomborga, vzývá jako největší současný globální environmentální problém vedle ztrát biodiverzity i globální klimatické změny. Přisuzuje je z velké části působení člověka, resp. emisím CO2 a dalších tzv. „skleníkových plynů“ z průmyslu, zemědělství a v něm zejména živočišné výroby i z dopravy do ovzduší. Toto přesvědčení sdílejí i naše MŽP a environmentálně orientovaná veřejnost, včetně většiny NGO’s. A přesto někteří z nich nemohou přijít na jméno jaderné energetice, která v porovnání vložených surovin a energie na výstavbu, provoz a budoucí likvidaci spolu s produkcí elektrické energie za dobu provozu představuje na dlouhou dobu efektivní a reálné řešení potřeby energie, nemáme-li se všichni vrátit do jeskyní a na stromy a „začít znovu“. Donedávna jsme mohli právem považovat za obrovskou nedořešenou slabinu jaderné energetiky, která ji mohla diskvalifikovat, nedořešení konce výrobního cyklu - totiž „co s vyhořelým jaderným palivem“. Uložení do podzemních úložišť jako odpad, jehož radioaktivita se vyzáří na přirozenou úroveň geologického podloží až za cca 50 000 let, když písemně dokladovaná historie lidstva není delší než cca 4 tisíciletí, se nemohlo jevit jako uspokojivé řešení nikomu odpovědnému. Co vše se za takovou dobu může stát v zemské kůře, co když se za tak dlouhou dobu ztratí záznamy a povědomí o místě a způsobu uložení, co když se ten odpad dostane do rukou nepovolaných nebo zlými úmysly motivovaných osob? Lze to na tak dlouho vyloučit? Dnes jsme ovšem o několik desetiletí dál a do 30 let se rýsuje reálné další využití potenciálu energie vyhořelého paliva, který při dnešní technologii zůstával nevyužitý. Zkracuje se tak i doba nebezpečnosti onoho zbytku radioaktivity v konečném odpadu a výrazně se zlepšuje šance na jeho udržení pod uspokojivou kontrolou. Není tedy doba přehodnotit zatím podložené negativní hodnocení jaderné energetiky? Jen se ptám, nevnucuji Vám to.
Musím přiznat, že v tom nejsem nezaujatý. Jako Severočech jsem zažil v osobním i profesionálním životě devastaci Severočeské hnědouhelné pánve povrchovou těžbou uhlí velkolomovým dobýváním a ničení přírody a krajiny i velkou koncentrací elektráren spalujících uhlí v našem kraji. Lesy na Krušných, Lužických a Jizerských horách a v Krkonoších se z toho vzpamatovávají dodnes, lidé tam žijící mají dodnes následky na zdraví, ačkoliv se situace redukcí počtu zdrojů znečištění a jejich odsířením po roce 1989 výrazně zlepšila. My jsme vzhlíželi k jaderné energetice jako k možnému vysvobození z této situace. Z více než 4,5 z celkových 8 tis. MW v ČR instalovaného výkonu v severních Čechách nám bylo slibováno, že s náběhem JE Dukovany 4x440 MW a 2x1000 MW Temelína (původně 4x1000 MW), bude počet a výkon zdrojů u nás výrazně snížen a situace se zlepší. Musel ale přijít rok 1990 a kategorický příkaz obou vlád (ČSFR i ČR) do 8 let buď velké energetické zdroje spalující uhlí odsířit, nebo odstavit, aby se skutečně začala situace měnit k lepšímu. Jenže každému soudnému člověku u nás musí být jasné, že ani odstranění plýtvání energií, kterým se naše hospodářství vyznačovalo a ještě stále v menší míře vyznačuje oproti vyspělým zemím, nás navěky neuchrání před rostoucí potřebou energie, přičemž reálný podíl obnovitelných zdrojů se u nás pohybuje někde mezi 15 a 25 %. Přes 50 % se ještě stále u nás získává spalováním uhlí, přes 25 % v jaderných elektrárnách. Nelze současně ubránit územní ekologické limity povrchové těžbě uhlí v SHP a na Sokolovsku, stanovené vládou v roce 1991, a současně bránit rozvoji jaderné energetiky. Myslet si, že nějaký větší díl potřeby pokryjí obnovitelné zdroje a úspory je nereálné. To se dříve nebo později musí promítnout i do SEA Státní energetické koncepce. Programové prohlášení současné české vlády, slibující nerozvíjení jaderné energetiky, nepovažuji za správné a dlouhodoběji udržitelné. Připomínám přitom, že jsem ve funkci ředitele odboru SEA na MŽP v roce 2003 podepsal negativní stanovisko k SEA Státní energetické koncepce ČR, kterou jsem nepovažoval za dost environmentálně ambiciózní a moderní, a to i díky spolupráci s dnešním ministrem životního prostředí Martinem Bursíkem. To byl ostatně také začátek mého konce působení na ministerstvu, neboť jak jsme se pak dozvěděli na semináři vlády, svolaném jejím tehdejším předsedou Vladimírem Špidlou, 2 náměstkové tehdejšího ministra ŽP slíbili náměstkovi MPO stanovisko SEA kladné.
Ale vraťme se zpět k našemu předmětu workshopu - k EIA a SEA a ke zkušenostem s jejich uplatňováním v ČR. Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí je v ČR postaven jako nástroj, který má poskytnout decisní sféře objektivní odborný podklad pro její politické nebo správní rozhodování, objektivizovaný i účastí veřejnosti v celém procesu. EIA a SEA není tedy v ČR správním řízením či přímým rozhodováním o osudu koncepce. Předchází jim a její výsledky musí mít ve vyhrazených případech k dispozici schvalující nebo v následných správních řízeních rozhodující orgán, aby byla naplněna jeho povinnost vycházet z řádně zjištěného a úplného stavu znalostí o vlastnostech, limitech, možnostech, ale i případných negativních důsledcích takového rozhodnutí. Zákon a celý proces tedy těm, kdo nesou politickou a správní odpovědnost, pouze zajišťuje odborný a politický servis, ale nesnímá z nich jejich odpovědnost za rozhodnutí a jeho důsledky před občany, před voliči. Je s podivem, že mnozí politici ještě dodnes tuto úlohu EIA/SEA nepochopili. Nepochopili, že to není překážka, zdržující komplikace v jejich politickém či ekonomickém rozletu, že je to pomoc, která je má uchránit před unáhlenými a vadnými rozhodnutími, za která by v budoucnu nesli odpovědnost před světem a veřejností.
Je absurdní, když orgány města zadají SEA koncepce metodou „ex ante“ hodnocení a pak v průběhu práce brání jejímu zhotoviteli a svým úředníkům v kontaktech s veřejností, s dotčenými městskými částmi a dokonce i před „subdodavateli“ součástí SEA, jako je hodnocení vlivů na veřejné zdraví a na lokality NATURA 2000, před jejím projednáním alespoň v radě a „propuštěním“ na veřejnost. To je v rozporu jak se zadanou metodou, tak s ustanoveními nikoliv zákona, ale Aarhuské úmluvy, kterou ČR ratifikovala, ale hlavně se zdravým rozumem.
Dodnes jsme také někdy svědky nátlaku na autorizované osoby, aby dokumentace či posudek EIA záměru nebo SEA koncepce dopadly tak, jak si zadavatelé přejí, aby příslušný orgán pro posuzování vlivů na životní prostředí „slevil“ z nároků na obhajobu veřejných zájmů, kvůli které byl zřízen a kvůli kterým je placen z peněz daňových poplatníků a „přimhouřil oko“ k nějakému krátkodobému soukromému nebo skupinovému zájmu - v neprospěch prostředí a daleko početnější skupiny obyvatel, kteří pak dlouhodobě ponesou jeho negativní důsledky. Mám čerstvou zkušenost z Prahy, kdy se na mne a na mnou doporučenou autorizovanou osobu pro jedno vyhodnocení změn ÚPn SÚ Prahy zlobí nadřízení, že posouzení změn ÚPn SÚ Prahy „nejde na ruku“ prosazovatelům záměrů Praze škodících, když oni investorům či developerům jejich prosazení slíbili. Tady se posuzovatel zachoval jako charakter a nedal se přesvědčit ani skrytými výhrůžkami. Jenže ne všichni mezi osobami s autorizací pro posuzování vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví jsou tak zásadoví.
Někteří zjevně „vyhoví“ investorovi či navrhovateli změny, vědomě se snaží zveličit kladné a potlačit nebo zatajit záporné vlivy na životní prostředí či veřejné zdraví, aby se nestali pro svou „nepřizpůsobivost“ napříště nepřijatelní pro další podobnou práci a zakázky, aby si mezi investory „nezkazili pověst“. Kdo jsme pracovali nebo pracujeme na příslušných orgánech, známe některá opakující se jména, z nichž některá jsou „zralá“ na odebrání autorizace. Ještě nikdy se to ale, pokud vím, na rozdíl od autorizací architektů nebo stavebních inženýrů, ještě nestalo, ačkoliv náš zákon to umožňuje.
Jsou ale i jemnější metody, jak zdánlivě splnit všechny formální i obsahové náležitosti takového posouzení, vyrobit elaboráty o stovkách stran, udolávající čtenáře svou obšírností, ale přesto se míjející původním zamýšleným účelem posuzování. Občas přemýšlím, zda je to záměr, nebo to onen tým posuzovatelů opravdu nevidí a není v tom zlý úmysl, když neodhalí právě to podstatné a nimrá se místo toho na desítkách stran nicotnostmi nebo duplicitně tím, co se posuzuje jinými správními úřady v kompetencích a postupech podle speciálních zákonů. Tady možná alespoň u mladých někdy spíše chybí životní zkušenost a odborné metodické vedení, než že by to bylo úmyslné. Někdy se nelze ubránit dojmu, že se pro některé lidi stalo posuzování vlivů na životní prostředí docela dobrým „kšeftem“ a to že je hlavní motivace, proč to dělají, aniž by hloubali příliš nad vlastním smyslem té práce. Když čtu stále se opakující stejné textové partie v různých pracích téhož autorského týmu, tvořící „vatu“ jakýchsi metodických poučování čtenáře, nebo znovu otrocky v PC blokem přetahované pasáže z popisu hodnoceného záměru nebo koncepce, aniž je k tomu přidáno jediné slůvko vlastního komentáře či hodnocení, jsem zklamaný. Takhle jsme to při vytváření zákona přece nemysleli. Někdy je zhotovitelům dokumentace nebo posudku EIA či vyhodnocení SEA zatěžko přibrat do týmu a zaplatit odborníky na ty aspekty problému, které sám autorizovaný nositel úkolu neovládá. Někdy je to z pohodlnosti, s nadějí, že tyto problémy „nějak okecá“, někdy z nedostatečné výše honoráře a z neochoty se dělit. Obojí je samozřejmě špatně. Speciální autorizace k posouzení vlivů na evropsky významné lokality a ptačí oblasti soustavy NATURA 2000 či k posuzování vlivů na veřejné zdraví nejsou rozmarem úřednictva, ale přiznáním faktu, že od dob francouzských encyklopedistů, tím méně dnes už ani geniální jedinci nemohou zvládnout na potřebné odborné úrovni vše. Vlivy na NATURU 2000 musí posuzovat odborník s přírodovědeckým vzděláním, schopný posoudit skutečný vliv na její předmět ochrany, vlivy na veřejné zdraví lékař - epidemiolog nebo hygienik. To ostatně už dávno platí pro architekty a územní plánovače. Patří k rutině vštípené již na fakultě architektury na vše, co sám neumím, si najmout specialisty a pracovat společně. Ne všichni se tím však řídí.
Ale abych nekritizoval jen autorizované osoby. Někdy mám pocit, že už dávno nepracují ani na všech „příslušných úřadech“ jen lidé, kterým jde skutečně o věc, jako v nadšených začátcích veřejné správy v péči o životní prostředí v prvních letech 90. let minulého století. Rutina, nadměrné lpění na dodržování formy a procesních pravidel namísto chápání účelu a cíle, to je dojem, který si dnes člověk odnáší z některých spisů a z některých úřadů. Co horšího, obnovil se dokonce i zlozvyk nechovat se zdvořile a nepředpojatě ke všem účastníkům procesu posuzování, včetně veřejnosti. Opakovaně se projevuje snaha pomáhat investorům i tím, že je zájemcům záměrně ztěžován přístup k informacím, lidé jsou namísto těch úředníků, kteří věci přímo vyřizují, odkazováni na nadřízené nebo na tiskové mluvčí, kteří o věcech nevědí tolik nebo jsou nedostupní. Dochází k bagatelizování připomínek a námitek, z některých úředníků čiší nevůle se jimi odpovědně zabývat. Kdo by to neznal? Kdo z úředníků se za těchto okolností chová tak, jak má, jak mu to přikazuje Aarhuská úmluva, kterou naše země ratifikovaly, naše zákony o poskytování informací i zákony o posuzování vlivů na životní prostředí či stavební zákon, riskuje někdy dokonce postih od nadřízených za porušení subordinace až po vyhazov z práce, je považován za neloajálního.
Obdobně nebezpečný je ovšem i druhý extrém, totiž dostane-li se k moci rozhodovat na příslušném úřadě o vlivech na životní prostředí nějaký ten vášnivý „brčálově zelený“. Člověk, který z vlastního přesvědčení, nebo aby se zalíbil environmentálním hnutím či nezasvěcené veřejnosti, pominu-li možnost latentního korupčního „zastupování zájmů“ konkurence, odmítá jakékoliv změny v území ve svatém přesvědčení, že změny navrhované člověkem jsou vždy k horšímu a proti přírodě. Člověk, který nerozezná objektivní fakta od myšlenkových klišé, od předsudků a mýtů, člověk který se bojí vzít se stejnou vahou a spravedlivě v potaz i argumenty jiných legitimních subjektů, svědčících naopak pro realizaci, a všechny odpovědně vážit stejným metrem a vzít na sebe odpovědnost, i když se logicky všem nezavděčí. Člověk, který není slepý k tomu, že někteří účastníci posuzování uplatňují pod zástěrkou zájmu o životní prostředí a veřejné zdraví i jiné zájmy, často třeba i legitimní, ale patřící na jiné kolbiště. Že jsou v zájmu své věci ochotní zveličovat negativa a potlačovat pozitiva toho, čemu chtějí zabránit, navrhovat nereálné alternativy, u kterých naopak nehodící se zamlčují, nebo prostě jenom hrají o čas, vydírají svým napadáním výsledky procesů EIA a SEA investory i správní úřady a ve svých důsledcích i námi zvolené politiky.
A to už jsem u nevládních environmentálních, sociálních a dalších zájmových skupin a hnutí a také u veřejnosti. To je přepestré sdružení nejrůznějších zájmů, často protichůdných anebo alespoň těžko sladitelných, ale přesto legitimních. Nelze některá pominout jen proto, že se mi nehodí do mé představy o světě. Dokonce i environmentálně zaměřená hnutí se v názoru na některé problémy životního prostředí neshodnou. Jak by se mohla shodnout třeba Hnutí Duha a např. Česká nukleární společnost v názoru na jadernou energetiku? A přesto, máme-li poctivě říci, kde asi bude sdruženo víc odborníků a skutečně odpovědných lidí na jadernou energetiku, bude to spíše v té druhé. Proto úředník na úseku péče o životní prostředí nebo osoba s autorizací, musím poslouchat nezaujatě všechny hlasy, jejich argumenty. Nejsou „v úřadě“ jen jako prodloužená ruka environmentalistů. V tomto kontextu nutno pochválit nový český stavební zákon č. 183/2006 Sb., který vedle vlivů na životní prostředí vyžaduje posouzení vlivů i na ekonomický a sociální pilíř udržitelnosti a na jejich vzájemnou rovnováhu, nejen jako podmínku dlouhodobé udržitelnosti, ale i politické přijatelnosti.
Jako člověk připravující stanoviska STUŽ, příp. i jiných „nevládek“ k různým záměrům, koncepcím nebo územním plánům mám ještě několik nedobrých zkušeností z tohoto prostředí, které musím zmínit. Patří k nim např. některá klišé, která se tradují a diskreditují zájem o životní prostředí u úřadů, investorů i u veřejnosti, takže by bylo žádoucí se jim v zájmu věci vyhýbat. K nim patří např. paušální kritika posuzování vlivů záměrů nebo koncepcí po etapách, tzv. „salámové metody“, i tam kde tomu tak není. Jistě existují snahy o prosazování některých záměrů po částech namísto celku, aby se staly zpočátku v dotčeném území „stravitelnější“ a pak už se při rozšíření na původně uvažovaný rozsah „nedalo s lokalizací nic dělat“. Tuto kritiku lze ovšem aplikovat jen v některých případech a v jiných to nemá logiku. Tak v případě umístění hliníkářského závodu mexické firmy NEMAK v Havrani u Mostu byla a je kritika investora i jeho podporovatelů za použití „salámové metody“ oprávněná. Záměr díky ní nebyl posuzován co do vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví vcelku, v rozsahu konečné fáze výstavby a provozu, což lze považovat za podvod a zpronevěření se účelu EIA za aktivní spoluúčasti úřadů, které měly chránit veřejný zájem. Nelze ovšem stejnou kritiku za použití „salámové metody“ aplikovat např. na jednotlivé úseky dálnice, byla-li celá dálniční síť nejdříve posouzena v rámci SEA koncepce rozvoje dálnic a rychlostních silnic, celá jednotlivá dálnice co do trasování územního koridoru pro ni v rámci SEA územním plánu velkého územního celku a posouzení jednotlivých staveb coby „záměrů“ v EIA je prováděno na ucelené, samostatně funkční etapy tak, jak postupuje výstavba, rozdělená logicky podle provozních a ekonomických možností investora, provádějící stavební firmy a budoucího správce.
Podobným často užívaným klišé je u nás obviňování příslušných úřadů, že veřejná projednání úmyslně svolávají na nevyhovující termíny - na prázdniny, na pátky odpoledne, na dny mezi svátky, na nevhodné hodiny, aby se vyhnuly problémům a diskusím s veřejností. Veřejná projednání jsou standardně svolávána na pracovní dny a v nich na odpolední hodiny, aby se mohly zúčastnit jak dotčené správní úřady, tak veřejnost po práci. Jednání se obvykle protáhnou hluboko do času mimo pracovní dobu úředníků, právě v zájmu účasti veřejnosti. Veřejnost se může informovat o předmětu jednání předem v informačním systému EIA/SEA na Internetu a podávat písemná vyjádření i mimo veřejné projednání, pokud dodrží zákonem stanovené lhůty. Jakékoliv další „licence“ pro ni nejsou tedy na místě. I úředníci a navrhovatelé mají svá práva. Úřad je vázán lhůtami na vyřízení a nemůže projednání odkládat např. kvůli prázdninám. Veřejnost buď považuje jednání za tak důležité, že oželí den prázdnin nebo odpoledne k odjezdu na víkend ve vlastním zájmu, jako to musí učinit úředníci, ne vyžadovat výhody a ústupky. Může na jednání také delegovat zasvěceného zástupce, vyzbrojeného plnou mocí. Nemůže ale svou liknavost nebo lenost obracet proti úředním postupům a úředníkům a v konečném důsledku proti investorům a spoluobčanům. Neplatí, že co podnikatel, to gauner, kterému je třeba ztížit život nebo jeho investici prostě jen oddalovat v naději, že nevydrží s nervy a půjde jinam. Také on plní určitou poptávku nebo společenskou objednávku a každé neoprávněné či nepodložené zdržení má jinou množinu negativních vlivů, které je třeba brát v potaz.
Když už jsem se zmínil o Informačním systému EIA/SEA, nemohu nezmínit jednu změnu k horšímu, ke které bohužel došlo v ČR po přijetí nového stavebního zákona č. 183/2006 Sb. Ten správně zahrnul proces posouzení vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví pod nový institut „vyhodnocení vlivů navrhovaného řešení zásad územního rozvoje krajů a územních plánů měst a obcí na udržitelný rozvoj území“. V Informačním systému SEA, který byl jinak v ČR už léta vynikající a uživatelsky přívětivý, se však v té souvislosti ztratila možnost nejen přímo zveřejňovat obsah posuzované územně-plánovací dokumentace i vyhodnocení SEA, ale není tam kolonka ani pro odkaz - možnost překliknutí na www-stránky pořizovatele, ze kterých by se kdokoliv dozvěděl, kde lze tyto dokumenty nalézt, kdy proběhne veřejné projednání a do kdy je možné uplatnit připomínky. Informační systém SEA tak bohužel, doufám jen přechodně, rezignoval na úlohu celostátního zastřešujícího informačního serveru pro všechny koncepce i územní plány pro zajištění všech potřebných informací a pro možnost konstruktivní účasti veřejnosti. Pokud je posledním sdělením před fází možné účasti veřejnosti v IS SEA informace, kdo je zpracovatelem vyhodnocení SEA a vlivů na NATURU 2000 (posuzovatelem), ale pak už se zájemce dozví jen, zda bylo vydáno a jaké je závěrečné stanovisko příslušného orgánu, je to krok zpět oproti stavu před úpravou, kdy se zde tyto dokumenty zveřejňovaly.
Často se vyskytujícím hříchem, u kterého bych se také rád zastavil, je apriorní negativismus ke změnám, zdůrazňování negativních a potlačování pozitivních efektů k prosazení vlastního názoru bez ohledu na objektivitu. Klasickým příkladem je tu postoj mnohých environmentalistů k výstavbě dálnic, rychlostních silnic, mimoměstských a městských silničních okruhů a radiál, svádějících dopravu ze zděděné historické silniční či městské uliční sítě do určitých nových nebo rozšířených původních tras a koridorů. Objektivní hodnocení vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví pracuje se změnami v celé dotčené síti. Nevidí jen ony přírůstky emisí hluku a škodlivin kolem nové trasy jako něco navíc k nezměněné původní zátěži a emisím, ale také jejich úbytky na opouštěných a nyní pro dopravce nevýhodnějších trasách. Porovnává rozsah negativně dotčeného území a dotčených obyvatel v celé pozměněné síti před a po zásahu, nikoliv jen kolem nových tras. Takové porovnání často ukáže, že počet negativně ovlivněných novým řešením je výrazně nižší, než před změnou, takže jde jednoznačně o změnu k lepšímu. Přesto takovým řešením někdy veřejnost i NGO’s brání.
Dovolte mi jednu osobní zkušenost s trasou dálnice D8 přes CHKO České středohoří. Zúčastnil jsem se jako tehdejší úředník Odboru územního plánování Severočeského KNV v Ústí n. L. již v 80. letech minulého století výběru z více variant vedení této dálnice v územních plánech SHP a Litoměřicka. Ačkoliv žádný zákon o EIA nebo SEA tehdy ještě neexistoval a o posuzování vlivů velkých investic na životní prostředí byla jen nesmělá zmínka v metodickém pokynu pro zpracování stanovisek tehdejší Státní komise pro vědecko-technický rozvoj a investice (SKVTRI), později Federálního ministerstva pro technický a investiční rozvoj (FMTIR), přesto jsme tehdejší Federální ministerstvo dopravy a Ředitelství dálnic spolu s jejich projektanty hodně potrápili požadavky na porovnání více variant, a to i z hlediska vlivů na životní prostředí. Když jsem pak byl RNDr. Bedřichem Moldanem, CSc., prvním českým ministrem životního prostředí, po roce 1989 přizván k budování nového ministerstva a legislativy péče o prostředí, myslel jsem právě na tuto dálnici, když jsme do tehdy nového zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zakotvili možnost udělení výjimky pro průchod dálnice přes chráněnou krajinnou oblast, nikoliv však přes národní park. Investor i projektant za aktivní spoluúčasti Správy CHKO České středohoří pak trasu koridoru z územních plánů velkých územních celků SHP a Litoměřicka pochůzkou v terénu dále zdokonalovali co do přesného prostorového umístění, konstrukcí nivelety, s mosty a estakádami i propustky k odstranění dělícího efektu v krajině, k překonání I. zóny CHKO tunely a k co nejlepší dopravní obsluze přilehlého území, namísto dávno nevyhovující trasy tereziánské silnice I/8 přes Velemín, sedlo Paška Pole, obce Bořislav, Žalany či Světice na severních svazích Českého středohoří a v SHP, trpících průjezdnou dopravou při nebezpečných stoupáních a klesáních. Přesto poslední, ani ne 20 km dlouhý úsek dálnice D8 od Lovosic po Stadice, je opakovaně ve správních řízeních některými tzv. environmentalisty torpédován a jeho stavba se odkládá. Ke škodě dopravců, obyvatel obcí v okolí a paradoxně i předmětu ochrany CHKO České středohoří. Byly a jsou nabízeny nereálné alternativy, jako obchvat Českého středohoří po jeho západním okraji, což by znamenalo při cestě do Ústí n. L. navíc cca 40 km, se všemi dopady do expozice území a obyvatel kolem trasy zvýšeným dávkám hluku a emisí škodlivin do ovzduší. Došlo by k „zahnání“ této zátěže do souběhu s velmi zatíženou silnicí I/13, vedené ve špatně větrané kotlině mezi Českým středohořím a Krušnými horami, ke všemu tomu znečištění ovzduší, které se tam již vyskytuje z energetiky, těžby uhlí, chemického a dalšího průmyslu. To přeci nelze ani na vteřinu považovat za lepší řešení! Vnucuje se také „tunelová varianta“ pod Českým středohořím, s jediným tunelem dlouhým přes 8 km namísto navrhovaných dvou kratších jen pod I. a zčásti i II. zónou. Nikdo z navrhovatelů si neláme hlavu, kam uložit vytěženou rubaninu z tohoto tunelu. V CHKO to rozhodně nejde, na nejcennějších zemědělských půdách Polabí a Poohří pod jižním portálem také ne a tak by se asi vše muselo vyvézt do desítky kilometrů vzdálených vytěžených prostorů po těžbě štěrkopísku na Roudnicku nebo do povrchových dolů v SHP. To by v nich ovšem už musela být ukončená těžba a musely by mít dostatek úložných prostorů pro vlastní skrývkový materiál, což nemají. A vozit by se to neuvěřitelné množství rubaniny muselo nákladními auty přes ono chráněné České středohoří, protože jediná železniční trať poblíž (z Lovosic přes chráněné Opárenské údolí) nákladní přepravu v takovém rozsahu neumožňuje. Dlouhý tunel by také vyžadoval trvalé nucené osvětlení a účinné nucené větrání. Odvětrání tak dlouhého tunelu by muselo být několika komíny vyvedenými na povrch, rovněž do CHKO, ale na rozdíl od převážného vedení na povrchu koncentrujícími škodliviny jen do několika bodů. Jak je to s bezpečností tak dlouhých tunelů v situaci, kdy velká část vozidel v dopravním proudu je díky velkým chemickým závodům kolem trasy tvořena cisternami s chemikáliemi, názorně ukazují nehody s požáry, jako byla před několika lety ta v Alpách v tunelu pod Mont Blancem. A to začal hořet „jen“ kamion s relativně neškodným margarínem. Dnes už se zastupitelé Ústeckého kraje, podnikatelé i veřejnost z obcí kolem staré silnice I/8 doslova modlí, aby už byl postaven i zbylý úsek dálnice. Průjezdnou dopravou trpí po zprovoznění úseku dálnice D8 od Stadic po státní hranici se SRN a dál do Drážďan kromě obcí kolem I/8 i krajské město Ústí n. L. a města a obce v kaňonu Labe až po Lovosice. Jen naši čačtí odpůrci přechodu dálnice přes České středohoří si dál vedou svou a sabotují dostavbu. Popuzují tím proti environmentalistům veřejnost, úřady i podnikatelskou sféru a vymstí se nám to tam, kde bychom naopak potřebovali oprávněně jejich podporu.
Mohl bych takto pokračovat ještě dlouho, ale to není účelem mého vystoupení. Chtěl jsem jen upozornit na některé nectnosti a nedostatky, se kterými jsem se v práci i coby člen STUŽ setkával a setkávám v problematice EIA či SEA. Samozřejmě odpovím na jakékoliv dotazy a budu rád dál diskutovat o naznačených problémech i mimo oficiální rámec workshopu, bude-li o to z vaší strany zájem.
Děkuji Vám za pozornost.
V Praze 29. dubna 2008
Ing. arch. Martin Říha
vedoucí referátu SEA
Útvaru rozvoje hl. m. Prahy