Názor na problém kůrovce na Šumavě z pera ing. arch. Martina Říhy
K článku Ing. Jana Matyse, kterým reaguje na článek Pavla Vernera v Právu o problematice kůrovce na Šumavě, považuji za nezbytné dodat ještě jakýsi „širší rámec“. Ten mi v polemikách, zda se má v národním parku zasahovat nebo nezasahovat proti kůrovci, zatím chybí. Spočívá podle mého názoru v pochopení nedostatku, že při vyhlášení NP Šumava vlastně nebyla nikdy formulována „jasná konsenzuální celospolečenská objednávka“ - jakési zadání: co vyhlášením národního parku, hospodařením v něm a zvláštní péčí o jeho přírodu, krajinu a osídlení vlastně chceme dosáhnout? Bylo tady několik možností, navazujících na vývoj do roku 1990.
Šumava byla od 19. století osídlena a hospodářsky využívána. Byla charakteristická oproti dnešku velkým množstvím malých sídel a samot, zemědělskou malovýrobou, zaměřenou na malé polnosti a na extenzivní pastvu dobytka. Lesy byly od konce 18. století pod hospodářským tlakem. Zejména po kalamitách kolem roku 1870 byly (až na vědomé výjimky jako Boubín nebo slatě a rašeliniště, kde to nebylo možné), přeměněny z původních druhově smíšených a různověkých porostů na smrkové monokultury s jednotným stářím na velkých plochách. V 1. polovině 20. století nedošlo k další výraznější urbanizaci území (pouze diferencovaný růst některých a zánik jiných sídel koncentrací obyvatel do míst s průmyslem - pily, sklárny ap.) a také zemědělství a lesní hospodářství pokračovalo v tendencích popsaných výše. Výrazným zlomem byla až II. světová válka a poválečný odsun německého obyvatelstva, tvořícího zde velkou část populace i pracovních sil. Neúplné dosídlení takto uvolněných sídel ve 2. polovině 40. a začátkem 50. let 20 století a tamního hospodářství mnoha lidmi odjinud, bez vztahu k tomuto kraji, bez porozumění specifikům zdejšího hospodaření a bez kvalifikace, znepřístupnění značné rozlohy území normálnímu hospodaření vznikem pohraničního pásma na téměř 40 let a likvidace četných sídel i kulturních hodnot pohraničí výrazně poznamenaly. Krajina Šumavy do značné míry ztratila na několik desetiletí skutečného hospodáře. Některým funkcím takové krajiny to zdánlivě dočasně svědčilo. Takový vývoj však nebyl a není dlouhodobě udržitelný. Při vyhlášení Národního parku mu bylo možno z hlediska ochrany přírody a krajiny teoreticky dát do vínku některou z následujících variant - vizí budoucnosti:
- Využít faktu devastace osídlení po II. světové válce a pokusit se cílevědomým pozměňováním druhové skladby v lesních hospodářských plánech, s dozráváním monokultur smrku do mýtního věku a s kácením dosavadního, v podstatě hospodářského lesa, postupně vrátit Šumavu do podoby před průmyslovou revolucí konce 18. a začátku 19. století, s řídkým osídlením samotami a malými obcemi, bez obnovy zaniklých sídel, s malorolnickou soukromou zemědělskou výrobou a s pouze extenzivním lesním hospodařením, charakteristickým smíšenými (jehličnatými i listnatými) různověkými lesními porosty a rašeliništi, s prioritou ochrany přírody, krajiny, vodohospodářských funkcí a nanejvýš měkkých forem cestovního ruchu. Říkejme tomu varianta romanticky ekologická.
- Využít faktu otevření hranic a značného přírodního potenciálu území pro obnovu alespoň reálné části sídelní struktury a hospodářství, kde o to bude zájem. Obnova zemědělství vč. agroturistiky, využití vhodných stávajících i ve vhodných lokalitách nově postavených stavebních fondů pro rekreaci, sport a cestovní ruch, obnova řádného lesního hospodaření, jako tomu bylo na začátku 20. století až téměř do II. světové války, s uvedením lesního hospodaření do souladu se zákonem o lesích, tedy s diferenciací lesů na lesy hospodářské, ochranné i zvláštního určení v souladu se zónací NP, s vodohospodářskými a jinými legitimními zájmy v území. Zachovat převahu smrku v porostech, meliorační listnáče vnášet do porostů postupně v rozumné míře, která prospěje vodohospodářské funkci lesů, biodiverzitě a ekologické stabilitě. Hospodařit nadále jako v hospodářském lese, tedy vč. kácení, vysazování nových porostů v souladu s lesním zákonem, a také vč. zásahů proti škůdcům, s trvale „přívětivou tváří“ lesa i s ohledem na potřebu udržet vysoký potenciál a atraktivitu Šumavy pro cestovní ruch. Takovou variantu bych pro jednoduchost nazval varianta samosprávná (environmentálně, ekonomicky a sociálně rychle návratná).
- Využít vylidnění Šumavy a více než čtyřicetiletý extenzivní vývoj přírody, krajiny i osídlení k pokračující, i když jinak motivované regulaci lidských zásahů a k vytvoření jakési „laboratoře přirozené sukcese“ v jádrovém území národního parku - tedy vymezenou I. zónu v území určit ke studiu dalšího vývoje bez lidských zásahů. Atraktivitu tohoto jádrového území a rozvoj cestovního ruchu na ní založený lze ovšem očekávat až po této poměrně dlouhé fázi přirozené sukcese, tedy za desítky let (viz přiložené fotografie současného stavu v příloze). Stávající lesy v mýtním věku, chápané při jejich zakládání jako hospodářské, se v I. zóně ochrany ponechají svému osudu a nevykácejí, nebude se v nich zasahovat ani proti lesním požárům, ani proti kůrovci či jiným přírodním škůdcům a kalamitám, II. a III. zóna ochrany NP a CHKO budou fungovat jako určité isolační pásmo pro záchyt škůdců z I. - bezzásahové zóny, ve kterých se ale právě proto hospodařit a zasahovat bude, aby plnily onu ochrannou funkci pro okolí. Varianta budiž nazvaná variantou dnes realizovanou Správou NP a MŽP.
Aniž to bylo někde pregnantně písemně deklarováno, MŽP se v době vedení MŽP ministrem RNDr. Bedřichem Moldanem, CSc. a mého výkonu funkce náměstka ministra ŽP při vzniku Národního parku Šumava přihlásilo spíše ke 2. variantě možného dalšího vývoje. Deklarovalo to nepřímo obsahem Územního plánu velkého územního celku Šumava, zpracovaného Terplanem s. p. Praha za vedení Ing. arch. Svatopluka Cingroše jako hlavního projektanta, navazujícími koncepcemi rozvoje přeshraniční spolupráce se SRN a Rakouskem, jejichž zpracování v Terplanu vedl Ing. Jaroslav Bedrna, a také výběrem a jmenováním prvních dvou ředitelů Správy národního parku a CHKO Šumava, kteří oba pocházeli z lesnického, nikoliv z přírodovědeckého prostředí.
Vycházeli jsme při tom z přesvědčení, že Národní park a jeho lesy musí nadále plnit bez jakéhokoliv, byť i jen dočasného přerušení nebo omezení, vedle funkcí přírodovědecké a přírodně-ochranářské i funkce hospodářské, vodohospodářské, půdoochranné, klimatické a rekreační. Vycházeli jsme z přesvědčení, že národní park se nemá stát ani v I. zóně ochrany zcela bezzásahovou přírodní rezervací - pralesem, pokud chceme zachovat zděděnou tvář Šumavy vč. nepřirozené monokultury smrku. Chtěli jsme jen pozvolna pěstebními zásahy měnit druhovou a věkovou skladbu porostů ve prospěch vyšší biodiverzity a ekologické stability, včetně vyšší odolnosti vůči polomům a škůdcům, k obnově akumulačních schopností lesa (zachycovat srážky a zpomalovat odtok vody z území, přispívat k termoregulaci a vlhkosti klimatu). Pokud už k nějakým přírodním (větrným, kůrovcovým) kalamitám dojde, nenechat obnovu na „samovývoji“, ale naopak využít této skutečnosti k urychlení obnovy a dosažení žádoucí druhové a věkové struktury lesních porostů. Nikoliv tedy odmítat zásahy a prodlužovat stav, kdy les neplní řádně ani hospodářské, ani mimoprodukční funkce, kdy trvá dlouho nepříznivý stav bez zastínění lesní půdy, spojený s ničením života lesních mikroorganismů, pro budoucí les a lesní půdu důležitých, ale i dalších forem života vysoušením půdním profilu. Takový je ale bohužel dnešní stav na velkých rozlohách území NP. Takový „les-neles“ přestává být atraktivním i pro rekreaci místních obyvatel a ohrožuje existenčně všechny, kdo se podílejí na výnosech z atraktivity území pro cestovní ruch. Tím vůbec není řečeno, že by se nemělo v lese národního parku hospodařit šetrněji, než je u nás jinak zvykem. Je zde žádoucí uplatňovat těžbu probírkou, nepřipustit větší holoseče; kromě kalamitních situací těžit jen v zimě na sněhové pokrývce, dřevo stahovat koňmi či lanovkou, nikoliv za použití těžkých mechanismů a dopravních prostředků, klest nechávat na místě v podobě štěpky a nepálit, myslet na průchodnost lesa pro člověka i pro zvěř. Právě tímhle by se mohlo lišit hospodaření v národním parku od dnes obvyklých technologií, nikoliv tím, že se na řádné hospodaření rezignuje a věcem se nechá volný průběh.
Obávám se, že politika, kterou již léta praktikuje Správa parku a CHKO od nesmyslného rozdrobení původně celistvé I. zóny a od odchodu ředitele Ing. Ivana Žlábka, optimální pro harmonický a dlouhodobě udržitelný vývoj v území ve skutečnosti není. Je uskutečňována pod značným tlakem části úzce zaměřených přírodovědců a některých environmentalistů bez odpovědnosti za celkový výsledek, vč. důsledků sociálních a ekonomických. Je přitom uskutečňována za podpory MŽP, které si odpovědnost za hospodaření v lesích NP vzalo pod svou gesci a tím i odpovědnost. Je prováděná proti vůli, vzdělání a zkušenosti mnohých lesníků, ale také obecních a krajských samospráv, podnikatelů v zemědělství, lesním hospodářství a navazujícím zpracovatelském průmyslu i v cestovním ruchu. Je to tím pádem zcela zřejmě v rozporu se zájmy dlouhodobé udržitelnosti vývoje s nezbytnou vyvážeností všech tří pilířů environmentálního, sociálního i ekonomického - a to navíc nejen na správním území Národního parku a CHKO Šumava, ale i v okolí, včetně území sousedního Bavorska a Horního Rakouska.
Nelze se divit, že se obce Šumavy a zjevně alespoň i Jihočeský kraj bouří a návštěvníci Šumavy zažívají šok z toho, co vidí. Bylo by to jiné, kdyby tato 3. varianta vývoje vznikla jako konsenzus všech uživatelů a orgánů působících v území, vč. sousedů ze SRN a Rakouska. Je však zřejmé, a může se o tom přesvědčit každý na vlastní oči, že tam se hospodaří s tímto cenným územím, s jeho přírodními i lidmi vytvořenými hodnotami jinak. Rozhodně nelze říci, že hůře. Myslím si, že diskuse by se tedy měla namísto dílčích sporů o dílčí jednotlivosti vrátit k onomu zadání, jaký vlastně chceme ten Národní park mít, jaké všechny úlohy by měl plnit a jak toho nejlépe a nejrychleji dosáhnout. Měli by se na něm shodnout nejen ochránci přírody, ale všichni, kdo tam žijí, pracují, rekreují se, kdo odtamtud používá přírodní bohatství, vodu, kdo má legitimní zájem na dobrém stavu území a na minimalizaci případných negativních vlivů lidské činnosti nebo nečinnosti nejen na území NP a CHKO, ale i v okolí. Možná by se ukázalo, že produktivnější, než se hádat a mlátit po hlavách argumenty z předpisů, hájících sice důležité, ale přeci jen parciální veřejné zájmy, by bylo hledat onen celospolečenský konsenzus. Ten musí být založený na ústupcích všech stran, na diferenciaci funkčního využití území s odlišením, kde jsou neoddiskutovatelné priority ochrany přírody a krajiny, ale také kde jsou prostory vhodné pro ostatní legitimní zájmy a funkce v území NP a CHKO. Jen takto, za dílčích ústupků všech zúčastněných stran, lze demokraticky dospět k alespoň dočasné shodě. Výsledek kompromisu by pak ovšem neměli účastníci lacině napadat, protože jim nebylo ve všem vyhověno. Nevidím jinou cestu, pokud nepřipustíme návrat k feudalismu nebo k jiné autoritativní a nedemokratické formě vlády, která to prostě rozhodne, aniž by se někoho ptala na názor. To už jsme tady měli a neosvědčilo se to. Vzpomínáte?
Fotografie paní Jiřiny Holatové v příloze názorně ukazují, co spatří návštěvník Šumavy v létě 2008 cestou z Bučiny k pramenům Vltavy. Opravdu se někdo domnívá, že „lesy“ v tomto stavu plní všechny své žádoucí funkce, včetně těch mimoprodukčních, jako jsou vodohospodářské, klimatické, půdoochranné a rekreační? Že jsou dobrým prostředím pro živočichy a pro člověka? Že se takový stav změní k lepšímu dostatečně rychle bez pomoci, tedy bez zásahů člověka? Já tedy ne.
