Ve svém diskuzním příspěvku „Neodepisujme srdce Šumavy“ z LN 15.7.2008 se senátoři Tomáš Jirsa a Petr Pithart dopouštějí opakovaně demagogickým výroků o tom jak je v národním parku Šumava nezodpovědně zacházeno s přírodou. Chtěl bych reagovat jen na jednu část jejich příspěvku, a sice tu, kde hovoří o nutnosti aby (cituji): „vláda ČR přišla s návrhem zákona o Národním parku Šumava, který by napříště vyloučil vědecky nepodložené a nebezpečné experimenty“. Politici o „nezodpovědném experimentu“ hovoří již několik let, a to přesto, že jim na mnoha úrovních (včetně senátních slyšení) byla jejich teze mnohokrát vyvrácena. Tvrdošíjně se k této formulaci vracejí, a předhazují ji veřejnosti jako důvod, proč na Šumavě zvrátit dosavadní trend v ochraně přírody.
V první řadě je nutno konstatovat, že ponechání lesa samovolnému vývoji není žádný experiment. Experiment je cílená činnost, kdy se na základě hypotézy nastavují různé podmínky pokusu a sleduje se jak objekt pokusu na tyto změny reaguje.Necháte-li les samovolně vyvíjet neexperimentujete. Naopak lesnické hospodaření (na které se oba pánové odvolávají) zcela splňuje definici experimentu. Pokud na stanovištích, kde rostl přirozeně smíšený či listnatý různověký les vysadíte smrkové či borové monokultury za účelem maximalizace svého zisku, experimentujete. Les tu byl dávno před lesníky, ochranáři a přírodovědci a ke své existenci člověka nepotřebuje.
Většinové vnímání lesa je ale dnes spjato s výsledky 250 let trvající snahy získat z lesů co nejvyšší profit pro jejich majitele. Majestátný chrám dospělého smrkového lesa, kde na zemi není žádný „nepořádek“ a kde lze dobře konat víkendové procházky je výsledkem cíleného hospodářského využívání. Takto přirozené lesa nikdy nevypadaly. Proto je správné a potřebné, abychom takový les opět nechali přírodu vytvořit. Protože jen v něm se můžeme poučit, jak se les chová, když mu do toho nikdo nemluví. Protože, i když si mnoho lidí myslí, že všechno víme, a nic už o lese vědět nepotřebujeme, opak je pravdou. Potřebujeme korektiv našich poněkud namyšlených představ o fungování lesa. Prales se vypěstovat nedá. A to je jeden z důvodů proč zakládáme národní parky.
Přesto oba senátoři naléhají, aby vláda zasáhla. Vláda již ale takový krok dávno učinila, a to při vyhlášením Šumavy národním parkem v roce 1991. V nařízení vlády ČR č. 163/1991 se jasně říká: „Posláním NP Šumava je uchování a zlepšení jeho přírodního prostředí, zejména ochrana či obnova samořídících funkcí přírodních systémů…“
V současnosti je v bezzásahovém režimu pouze 16% lesů v NP Šumava. Tyto lesy nejsou mrtvé, jak je čtenářům sugerováno, ale nová generace lesa nahrazuje starou, která podlehla invazi kůrovce, větru či jiným přírodním procesům. Tak už to ve vysokohorském lese přirozeně chodí. V hospodářském lese, který většina z nás má za obraz správného lesa, jsme si zvykli na to, že dospělé stromy končí svoji existenci pokácením a odvozem na pilu. To se nám zdá v pořádku, a nejsme často schopni akceptovat jiný osud dospělých stromů. A právě v tom je rozdíl mezi hospodářským lesem a lesem v nejcennějších částech národního parku. Umožnit tuto přeměnu je úkolem národního parku, a taková přístup má podporu vědců, kteří se ekologií horských lesů zabývají. Nikdo z nich srdce Šumavy neodepisuje, naopak, těší se na jeho staronovou podobu.
Jakub Hruška
Předseda vědecké sekce rady Národního parku Šumava