Na internetovém serveru Lidovky.cz se 4. listopadu objevil článek, v němž premiér Paroubek slibuje horníkům ze Severočeské hnědouhelné pánve prolomení tzv. „územních ekologických limitů těžby“, které vláda ČR vymezila v roce 1991 jako linie, za které nesmí postoupit devastace osídlení, přírody a krajiny těžební činností. Zdůvodňuje to jednak starostí o energetické potřeby země (za limity zůstává 255 mil. tun uhlí), ale hlavně to slibuje odborářům jako příspěvek k odvrácení vysoké nezaměstnanosti, spojované s ukončením těžby na těchto liniích. Na podobné téma se rozepisuje 10. 11. 2005 MF Dnes v článku „Doly mají pět miliard a pozemky na přestěhování vesnic“. Co na to říci? Je tohle odpovědný postoj, který by měli voliči v Severních Čechách ocenit?
Vysoká nezaměstnanost je v Severočeské hnědouhelné pánvi již léta přesto, že zatím těžba na žádné územní limity nenarážela a nenaráží. Je způsobena spíše neochotou podnikatelů a kapitálu vstupovat do těžbou a energetikou zdevastovaného území SHP. Pokud se zde nějaký zahraniční investor a kapitál přeci jen uchytil, pak takový, který není citlivý na kvalitu životního prostředí a těžko by se uchytil jinde - symbolem za všechny je mexická firma Nemak v Havrani u Mostu. V pokračování devastace povrchovou těžbou uhlí tedy záchrana oblasti před nezaměstnaností určitě není.
Uhlí je přitom navíc v tomto území fenoménem tak jako tak dočasným a trvalou práci nezajistí. Spoléhat na těžbu jako pracovní příležitost je tedy krátkozraké. Budoucnost je právě v jiných ekonomických aktivitách, které je teprve třeba do území přitáhnout. Je třeba postupně měnit její ekonomický profil na sofistikovanější aktivity a technologie, s vyšší přidanou hodnotou lidské práce a lidského umu. Čím méně uhlí se bude ročně těžit, tím déle vydrží dalším generacím. Měli bychom dobře vážit, zda ho „proženeme komíny“ s dnešní účinností spalovacího procesu, nebo ušetříme pro inteligentnější využití při lepších budoucích technologiích, až nebude naše hospodářství potřebovat marnotratně 1,7x více energie na srovnatelný hrubý domácí produkt, než vyspělé země světa. Zda si ho budeme jako dobří hospodáři při celosvětovém ubývání fosilních energetických surovin šetřit pro naše děti a vnoučata, nebo pro krátkodobý zisk soukromých subjektů vyvážet uhlí i elektřinu a tím i naše životní prostředí do zahraničí a důsledky platit z veřejných prostředků, jako dnes.
A to je druhá strana oné mince. Za 14 let od vyhlášení územních ekologických limitů těžby se těžařské společnosti neposunuly ani o píď v úvahách o vhodnější a území méně devastující technologii těžby. Alespoň v oněch okrajových partiích uhelné sloje, kterou představuje její výchoz pod Krušnými horami. Sveřepě pokračují v bezohledné povrchové velkolomové těžbě, vhodné možná v centrální části pánve s vysokou mocností sloje a relativně příznivějším poměrem ke skrývce, ale naprosto nevyhovující pod jižními svahy Krušných hor. Přitom hlubinné těžba na zakládku, podzemní zplynování uhlí a možná i další způsoby využití těchto uhelných zásob by mohly být (a při inteligentním stanovení ochranných pilířů měst, obcí a prvků územního systému ekologické stability krajiny a ochrany hodných dalších přírodních prvků by byly) k osídlení i přírodě šetrnější a vzbuzovaly by menší odpor. Ono totiž zdaleka nejde jen o náhradu za osídlení a problém nelze redukovat jen na vyjednávání s jednotlivými majiteli nemovitostí, jak se to snaží zastánci těžby zredukovat. Žádná obec není jen množina jednotlivých obyvatel. Je to občanská komunita, propletená rodinnými, sousedskými, pracovními i zájmovými vztahy, které nelze jednoduše „přesadit“ jinam, aniž se jejich jemné a složité předivo naruší či zničí. Ti, kdo se před těžbou už v životě stěhovali, někteří i opakovaně, často z rodinných domků se zahradami a domácím zvířectvem do nehostinných městských paneláků, by mohli vyprávět. Ale ani přestěhování celých sídel do nových vesnic i s kostelem, pokud by je těžaři opravdu nabídli náhradou postavit, neřeší ztrátu památek, důvěrně známé krajiny okolí, krásný přírodní rámec vesnic chráněných od severozápadu zalesněnými jižními svahy Krušných hor s krásnými bučinami, se zámkem Jezeří, s přechodem do dříve úrodné a dnes tak poničené krajiny podhůří.
Minulá devastace, setrvačně pokračující dodnes, byla možná také proto, že původní, většinou německé obyvatelstvo bylo z této krajiny vyhnáno. Noví dosídlenci neměli k takto snadno nabytým hodnotám žádný citový vztah a žádnou kulturní vazbu.
Dnes již v tomto území vyrostly a zakořenily dvě generace mladých lidí, pro které to není „čerstvě dobyté území“, ale už zase domov se vším všudy. V těchto lidech je naděje, že další devastaci v dosavadním stylu již nedopustí a budou se chtít živit jinak, než na úkor svých sousedů, zbytků zachovaných kulturních hodnot, přírody a krajiny, vlastní slušné pověsti. To jsou také voliči a je jich víc, než těch závislých na těžbě. Bylo by dobré si to uvědomit včas a začít dělat něco pro budoucnost oblasti namísto prodlužování minulosti. To by byl jen odklad řešení problémů (včetně hrozby vysoké nezaměstnanosti) do budoucna. Bez špetky představivosti, co se stane, až to budou muset naši potomci řešit najednou, namísto postupného útlumu těžby a postupného budování nových příležitostí k obživě plynule už od nynějška. Už jsme ztratili 15 let.