Společnost pro trvale udržitelný život

Lesy jsou pro své produkční, ale i mimoprodukční funkce v ekosystému Země spolu s oceány a moři jednou z jeho rozhodujících součástí, o tom není sporu. Mají mimořádný význam pro vývoj zemského klimatu, regionálního i místního mikroklimatu, pro bilance kyslíku a kysličníku uhličitého v ovzduší, redistribuci vody na Zemi mezi jejími zásobami a skupenstvími, jako regulátor teploty a vlhkosti vzduchu uvnitř porostů, jako půdotvorná a půdoochranná součást vegetace a jako významné stanoviště mnoha druhů rostlin a živočichů, včetně těch chráněných a ohrožených. Tento jejich význam přesahuje výrazně produkční funkci dřeva, byť si to někteří lidé neuvědomují a les považují především za „plantáž na dřevní hmotu“. Toto vědomí nenahraditelnosti lesů v ekosystému Země by mělo být nad všemi dílčími a resortními pohledy na jejich existenci a péči o ně, a vzdělaní lidé to chápou a respektují.

Od dob panování císařovny Marie Terezie jsou v péči o lesy stanoveny zásady, které mají zajistit jejich dlouhodobou a nepřerušovanou udržitelnost. Patří k nim zásady těžit jen tolik, kolik představuje přírůstek dřevní hmoty, vytěžené stromy či porosty (pokud nelze očekávat rychlé zmlazení pařeziny nebo náletem z ponechaných výstavků), nahrazovat v krátké době novou výsadbou, tu chránit před okusem zvěří, a v zájmu předcházení kalamitám biotických škůdců a abiotických kalamit dodržovat v pěstování lesů princip nejen druhové pestrosti, ale i různověkosti.

Přes znalost těchto zásad, které se učí na lesnických školách už celá staletí, nebyly tyto principy mnohdy respektovány ze zištných důvodů. Hřešilo se a dodnes někde hřeší především proti potřebě druhové diverzity a různověkosti porostů. V zájmu rychlého získání velkého množství žádaného sortimentu, především stavebního dřeva, probíhala výsadba stejnověkých smrkových monokultur, a to i tam, kde pro ně nejsou optimální stanovištní podmínky ve složení půdy, ročním průběhu teplot a srážek. Taková koncentrace jednoho druhu dřevin ovšem nese zvýšené riziko rozmnožení škůdců, i podlehnutí sněhovým nebo větrným kalamitám. Od 60. let minulého století na potřebu změnit druhovou a věkovou skladbu zděděných lesů upozorňují četní lesníci i přírodovědci. Ale zatímco nad cílovým stavem se celkem shodují, velmi se liší v názoru na to, jak se k němu dostat.

„Konzervativci“ dávají přednost cíleným a bezodkladným zásahům proti škůdcům, postupnému nahrazování vykácených jedinců novými sazenicemi již žádoucích cílových druhů dřevin a tím i kontinuálnímu zalesnění, kde starší stromy chrání ty mladé před kalamitami klimatickými a „ředění“ původních stejnověkých monokultur jinými druhy chrání naopak původní porost od kalamitního rozšíření biotických škůdců. Změna druhové i věkové skladby porostu tedy probíhá postupně v řádu desítek let a pozemky určené k pěstování lesa nezůstávají ani dočasně bez porostu, plnícího řádně všechny mimoprodukční funkce. Předpokládá to ovšem trvalou péči, sledování porostů a okamžité zásahy, když dojde k ohrožení předmětů ochrany.

„Progresivisté“ přišli na popud přírodovědců s názorem, že „příroda si s obnovou zdravého lesa poradí nejlépe sama, bez lidských zásahů“. Při tomto průběhu „přirozených procesů“ bez lidských zásahů byl zjevně podceněn fakt, že na rozsáhlých plochách pozemků, určených k plnění všech funkcí lesa tím na dlouho, cca nejméně na 30 let, zmizí žírem škůdců nebo klimatickou katastrofou dospělý porost, takže některé žádoucí mimoprodukční funkce nebudou plněny vůbec a některé jen v omezené míře. Jedná se především o schopnost jímat CO₂ a generovat O₂, ochránit odkrytou půdu před vodní a větrnou erozí, „vyčesávat“ ze vzdušné vlhkosti vodní srážky, jímat vodu a zastíněním půdy bránit jejímu odparu, brzdit povrchový odtok vody při tání sněhu či po prudkých srážkách a tím chránit toky a sídla podhůří před povodněmi, být vhodným ekotopem pro chráněné rostliny a živočichy, kteří tvořili vlastní předmět ochrany, být zdrojem poučení a kvalitním rekreačním zázemím. Pravda – nakonec se rány zacelí, zčásti náletem semen, zčásti odnožením z nezničených kořenů či pařezů, ale pokud šlo původně o skutečnou druhovou monokulturu, jen stěží docílí taková spontánní obnova žádoucí druhovou pestrost. Nepochybně je to lákavý předmět zkoumání pro přírodovědce, ale obyvatelé a podnikatelé v zasaženém území a jeho okolí se tak stávají nechtěnými rukojmími takových experimentů, a mohou na to na dlouho doplatit, jako se to teď stalo v NP České Švýcarsko.   

Tento princip „bezzásahovosti“ začali progresivisté prosazovat novelou zákona o ochraně přírody a krajiny především pro I. a II. zóny národních parků a chráněných krajinných oblastí jako jakýchsi laboratoří, kde lze tyto samoobnovné procesy zkoumat. Přes masivní odpor části vědecké sféry, samospráv krajů, měst a obcí, mnohých nevládních zájmových organizací i samotných lesníků se jim podařilo tuto novelu prosadit v Poslanecké sněmovně i v Senátu, ačkoliv zjevně obsahuje několik závažných chyb a nedostatků z hlediska dosažení dlouhodobé udržitelnosti takového hospodaření v lesích ve středoevropském kontextu velké hustoty sídel a dalších legitimních zájmů v území. Už výčet těch, kteří k návrhu novely podali negativní stanovisko, mluví za vše*. Byla tak porušena klíčová podmínka dlouhodobé udržitelnosti čehokoliv, včetně péče o lesy, kterou je vyváženost podmínek environmentálních (a to všech, nejen těch, které se zastáncům bezzásahovosti hodí), s podmínkami sociálními a ekonomickými. Ignorování tolika námitek a jejich uplatňovatelů muselo skončit nějakým neštěstím. Nejnázornější ilustrací toho byla souhra několika faktorů, které se zasloužily o požár přes 1000 ha lesů v Národním parku České Švýcarsko. Nejen dlouhodobé období beze srážek a sucho, související s globální změnou klimatu, nejen kůrovcová kalamita v monokultuře smrčin a borů, nejen fakt, že území je atraktivní turistickou destinací se spoustou obcí a osad, zaměřených na rekreaci a cestovní ruch, nejen nekázeň některých návštěvníků, ignorujících zákaz rozdělávání ohňů v lese, ale také bohorovná pasivita Správy NP, která pod praporem „bezzásahovosti“ ponechala stát mrtvé souše „podestlané“ suchými spadlými větvemi a spoustou suchého jehličí, při naprosté absenci jakýchkoliv protipožárních opatření. A zatímco ředitel Správy NP dokonce uvažoval s možností nehasit požár, protože i ten patří k přírodním procesům, po kterých si příroda údajně pomůže s obnovou nejlépe sama, hasiči bojovali jako o život o záchranu sídel, nemovitostí na okrajích lesa, hotelů a dalších rekreačních zařízení, a nakonec i o skutečné původní předměty ochrany v národním parku, kterými jsou lesy a skalní útvary pískovcové krajiny, její krajinný ráz, chráněné druhy rostlin a živočichů a konec konců i životy lidí, kteří tam hospodaří.

Že něco muselo být špatně – počínaje od legislativy, přes plány péče, až po skutečný management chráněného území, musela nakonec připustit i ministryně životního prostředí ČR paní Hubáčková. Tak doufejme, že když už selhala představivost, co vše by mohlo být v ohrožení, než k tomu došlo, že se alespoň všichni poučí z toho, co se doopravdy událo. V tomto případě není pravda, že „po bitvě je každý generálem“. Mnoho generálů varovalo už před bitvou – hasiči, starostové obcí, senátor a starosta Krásné Lípy Zbyněk Linhart, senátor a starosta Hluboké nad Vltavou Tomáš Jirsa a mnozí další také v případě Šumavy. Ta na své prozření teprve čeká, protože vzhledem k horninovému podloží i porostům ještě tolik nevyschla.

Je to varování před oborovou slepotou a specializací, ignorujícími širší věcné, teritoriální a časové souvislosti při rozhodování o veřejných zájmech. Pořád se některým lidem, včetně vědců, musí připomínat, že stolička dlouhodobé udržitelnosti má tři rovnocenné nohy – enviromentální, sociální a ekonomickou, a jedině se všemi třemi stejné důležitosti je stabilní, nekulhá a nepadá. Sobecké prosazování jen jednoho z těchto pilířů, a je jedno, kterého, je cesta do pekel.

V Hradci Králové 28. srpna 2022

* Negativní stanoviska a závažné připomínky vůči návrhu novely zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, podaly nebo zaslaly jen v Plzeňském a Jihočeském kraji tyto subjekty:

Svaz obcí Národního parku Šumava, Zastupitelstvo Plzeňského kraje, Rada Jihočeského kraje, Mikroregion Šumava – západ, Regionální agrární komora Jihočeského kraje, Lesy České republiky a jejich Dozorčí rada, z. s. Šumavský Kralováci Vimperk, z. s. Hnutí Život Plzeň, obec Modrava, město Hartmanice, Město Horní Planá, obec Horní Vltavice, Město Kašperské hory, obec Kvilda, obec Nicov, obec Nová Pec, obec Borová Lada, město Rejštejn, obec Srní, obec Stachy, obec Stožec, městys Strážný, město Volary, město Železná Ruda.