V neděli 15. května nás náhle opustil náš bývalý člen, ekologický právník Petr Kužvart. Zavzpomínalo na něj hned několik našich členů:
Pavel Šremer
Podrobnou vzpomínku najdete v článku na Ekolistu
Martin Říha
Petr Kužvart byl možná, jak sám o sobě kdysi řekl, opravdu marxista, ala v žádném případě nesdílel zvrácenou komunistickou interpretaci marxismu. Co ovšem podle mého názoru nebyl, ač i to o sobě řekl, nebyl romantik. Dovedl být zatraceně tvrdý, a to bohužel nejen ke svým odpůrcům v právních sporech, ale bohužel i ke spojencům ve snahách o zlepšení životního prostředí, pokud se lišily jejich názory na řešení problémů od toho jeho. To dovedl být velmi nesnášenlivý a útočný, nešel pro tvrdá slova a odsudek daleko. Měl proto více spojenců při svém snažení, ale méně přátel, udržel si distanc dokonce i v environmentálně orientovaných organizacích, a tak ke škodě věci se občas za svou pravdu bil sám. Přesto si za svou zaťatost a výsledky zasluhuje respekt a uznání. Ať odpočívá v pokoji. Martin Říha
Jiří Plamínek
Přátelé,
jsou smutné zprávy, které ve mně vzbuzují touhu vyznat se z obdivu k těm, kteří nás opouštějí. Petr mezi takové lidi patří. Poznali jsme se někdy v průběhu osmdesátých let. Tehdy nám bratři Kužvartové pomáhali v kauze lanovky na Sněžku. Petr byl pro mne, nezkušeného kluka z hor, zjevením. Dodnes mám schované jeho samizdatové pokyny, jak se chovat při výslechu.
Ano, byl odtažitým skeptikem, vzpomínám, jak v listopadu 1989 chladil naše nadšení a se svým suchým humorem nás vedl k poznání, že nás to hlavní teprve čeká. Ale jsem přesvědčen, že romantikem skutečně byl. Romantiku možná vnímal po svém. Nehledal ji jen pod širákem, pod modrou oblohou, viděl ji třeba i ve faktu, že byl vyslýchán ve své pracovně estébáky pod obrazem Karla Marxe. Možná se jeho pečlivě skrývaná citlivost podepsala i na jeho onemocnění.
Myslím, že na začátku devadesátých let jsme si byli hodně blízko. Spolu s Jurou Mesíkem byl mým nejbližším spolupracovníkem na FVŽP. Teprve poznání dalších organizací mi umožnilo pochopit, v jak výjimečné společnosti jsem se tehdy ocitl. Našimi nadřízenými byli Pavel Šremer a Josef Vavroušek! Petr mi a Jurovi dělal zázemí a zcela jistě nás zachránil od řady právních i lidských omylů. V té době byl velice vtipným glosátorem situací, které na raně polistopadovém ministerstvu, vycpaném "starými strukturami", svým bizarním způsobem někdy veselé byly.
To, co píše Martin Říha, dobře znám. I náš vztah postupně ochladl. Když jsme se asi po patnácti letech odloučení potkali, pochopil jsem, že se to stalo - možná - kvůli obyčejnému nedorozumění. Někdy kolem roku 1992 mne naložil do auta Josef Vavroušek a odvezl mne na Moravu, kde se právě scházel Zelený kruh. Řekl mi, abych se šel projít, že mne zavolá. Po nějaké době mne zase naložil a odvezl do Prahy. O smyslu naší cesty neřekl ani slovo.
Teprve po těch mnoha letech mi to vysvětlil právě Petr. Řekl mi, že mne Josef na tom jednání dost tvrdě prosazoval do čela Zeleného kruhu a on byl proti. Kvůli tomu, že je to nedemokratické. Měl samozřejmě pravdu a myslím, že to Petra přesně charakterizuje - pravda je důležitější než kamarád. Tak Petr žil, a proto ho obdivuji. Ani já jsem netušil, proč se Petr stáhl do ústraní, ale nikdy bych si to neuměl vysvětlovat jakýmkoli morálním selháním.
Jsem proto rád, že tomu tak nebylo ani v níže uvedené kauze Matonka. A mrzí mne, že pravé vysvětlení tak bolí. Za sebe jsem přesvědčen, že když o sobě Petr mluvil jako o romantikovi, měl pravdu. Byl tvrdý a bylo opravdu těžké ho přesvědčit. Ale byl to tvrďák poctivý a citlivý. Jistěže jsem s ním občas nesouhlasil, hlavně jsem nesdílel jeho levicové názory. Ale v těch opravdu podstatných věcech jsem mu dobře rozuměl. Kdyby on morálně selhal, zhroutila by se pro mne významná podpěra hodnotového lešení mého světa.
V jednom jsme si dobře rozuměli. I já vím, jako to věděl on, že dnes není v nebi a už vůbec ne v nějakém pekle. Opustil nás, ale pro mne zůstává do velké míry tady na Zemi - a velice živý. Žije v nás, v tom, čemu nás přes své lidské chyby naučil. I když je Petr jen o pár let starší než já, jsem jeho žákem, zejména ve věcech odvahy, racionálního myšlení a etického jednání. Petr je pro mne ztělesněním naděje, jak ji definoval Václav Havel, tedy víry ve smysl bez ohledu na výsledek.
Jsem smutný s Tebou Alenko, s Tebou Miloši, i s Vámi Lenko a Kristýnko. A Tobě Petře děkuji za to, že jsme se potkali a mohu na Tebe v dobrém vzpomínat,
Jana Dlouhá
Zdravím všechny,
Petra je mi upřímně líto, v tomhle věku by se ještě umírat nemělo. Zvlášť, pokud má člověk rodinu a spoustu těch, kdo po něm teskní – i když, jak to teď chápu, všichni tak nějak s křížkem po funuse litujeme, že jsme se nezajímali dříve, proč Petr tak najednou zmizel z našeho vědomého života. Asi nám stačilo, že jsme ho měli v podvědomí – ta zpráva, kterou vyslal do světa a na niž také zřejmě doplatil, tu byla tak nějak s námi. Totiž že se zásady mají dodržovat, ať to stojí, co to stojí, a ideály jsou tu proto, aby se jim obětovalo vše.
Pro mne bylo tohle dost dlouho nepřijatelné. Často to znamenalo, že ohledy na jednotlivého člověka šly stranou, ve jménu abstraktních idejí. Samotné tyto ideje nebývají úplně humanistické. Říkala jsem si, že takhle vždy začíná totalita – jen se drobně přehodí směrovka od toho, co je snad obecně dobré (ale složité), k tomu, co je dobré relativně, a je snadnější (z dobra se stane výhoda). Ovšem výsledky tohoto Petrova přístupu (například v tom, čeho dosáhl Ekologický právní servis), mne plnily úctou. Nejspíš se nekompromisní zásadovost jednoho dokáže nějak metabolizovat na akceschopnost mnoha – trochu se rozředí, ale nabyde lidštější podoby. Ten někdo je přitom ovšem stálým zdrojem energie, ke které je možno se vracet, obnovovat si svou „víru“ a vůli překonávat překážky. Jakožto živý zdroj ale se ta energie musí zákonitě po čase vyčerpat, což se nejspíš stalo i v tomto případě. To je asi osud pramene, v porovnání s viditelným tokem níže po proudu.
Zpráva o jeho smrti tak nějak zapadla do kontextu mnoha dalších smutných zpráv z poslední doby, přesto je pro mne svou zvláštní tragikou důležitá. Odchází kus společného (byť nesouhlasného) pohledu na svět, rozdílnost už nejde prodiskutovat. Takto ukončovat diskusi, to se nedělá. I když někdy je to jediná možnost, jak si svou pravdu ponechat, protože bez ní by už vůbec nic nemělo cenu. Myslím, že odejít tímto způsobem, je zase nějakou zprávou pro nás ostatní – o světě, který se musíme snažit napravit. Doufám jen, že na konci taky neuvidíme tu hlubinu marnosti takových snah; beznaděje, které se už nejde bránit.
Petře, zdravím tě po letech, buď v pokoji. Snad jsme správně pochopili, co jsi chtěl říct.
Jana