Nejdříve jedno upřesnění pojmů: Dříve často používaný pojem „globální oteplování“ je poněkud zavádějící, protože nevystihuje celý velmi pestrý charakter globálních změn klimatu. Ty představuje také, ale nejen, velmi pozvolný dlouhodobý růst průměrných teplot na Zemi, a to v každém jejím podnebním pásu od rovníkových tropů po oba dosud ledové póly. Ale také větší "rozkmit" teplot, vlhkostí, četnosti a charakteru srážek, síly větrů a dalších charakteristik kolem jejich dlouhodobých průměrů. Znamená to častější výskyt extrémů v podobě dlouhodobých období horka a sucha, v tropech a subtropech spojených občas s písečnými bouřemi, vyvolanými větrem nad pouštěmi, nebo naopak výskyt tornád, tajfunů, prudkých bouří, přívalových srážek, způsobujících povodně, krupobití, nebo v zimě extrémních a někdy i v nezvyklých dobách se vyskytujících silných mrazů, vánic, sněhových kalamit, ledovek apod. Tolik k upřesnění pojmu „globální změny klimatu“, protože právě ona trivializace vede mnohé na scestí domněnky, že těch pár desetin stupně za rok nic neznamená, představuje běžné kolísání a oteplení vystřídá časem zase ochlazení, jak to bagatelizuje např. i expresident – inženýr ekonomie Václav Klaus.
Dnes se považuje za prokázané, že kromě vlivů kosmických, jako je kolísající aktivita slunce, elektromagnetické bouře, a vulkanických, jako jsou sopečné výbuchy s výrony obrovského množství sopečného prachu do atmosféry, což může na celé týdny a měsíce snížit intenzitu slunečního záření dopadajícího na povrch naší planety, ovlivnit chemické procesy v atmosféře a chování vodních par, se na těchto změnách podílí i důsledky lidské činnosti. Ty jsou spojené s růstem populace, s energetickou a surovinovou náročností výroby a spotřeby, s množstvím látek, emitovaných z výrobních procesů jako aerosol, plynný nebo pevný odpad do ovzduší. Souvisí i se změnami vyvolanými potřebou uživit stále větší počty lidí intenzifikací zemědělství a růstem kapacity zpracovatelského průmyslu, s kácením a vypalováním pralesů a lesů s cílem získat zemědělskou půdu, s trávením vod mořských šelfů a oceánů škodlivinami vypouštěnými do vod a odpady. Systémovým řešením by bylo zastavit růst lidské populace na Zemi, snížit nároky na spotřebu na nezbytné minimum, neplýtvat, používat vše až do úplného opotřebení, opravovat a nenahrazovat novým, dokud je to možné, nepodléhat reklamě, naučit se uvědomělé skromnosti. K tomu sice můžeme každý přispět svým dílem a je žádoucí se o to snažit, ale jednak není v našich silách to zařídit pro celý svět, a také by to vyžadovalo kázeň a sebekázeň, které lidstvo není schopno. V tzv. „vyspělých zemích“ jsme zpohodlnělí, zhýčkaní nadbytkem, líní fyzicky odpracovat, co lze svěřit strojům. V chudých zemích se nízká gramotnost pojí s neschopností se dostat z bídy vlastní iniciativou, s plýtváním přírodními zdroji, s nezvládnutím nezávadného hospodaření s odpady, s obrovskou korupcí, s mizením mezinárodní pomoci v černých dírách tamních politiků. Některá opatření, některé vynálezy a látky, míněné původně ke zlepšení životních podmínek a životního prostředí, se dokonce časem ukazují jako pravý opak. Stačí si vzpomenout na prášek DDT proti hmyzu, způsobující až do zákazu používání, ale ještě dlouho po něm, vážné škody v přírodě na ptačích populacích. Nebo PET-láhve, míněné původně jen jako doplněk zásobování pitnou vodou v oblastech, kde vlastní zdroje vody jsou chemicky, biologicky (bakteriologicky) nebo chuťově závadné a budování dlouhých přivaděčů pitné vody by se nevyplatilo. Teprve v posledních desetiletích se alespoň ve vyspělých zemích požaduje, aby se nové výrobky, nové látky vnášené do prostředí testovaly nejen z hledisek požadované účinnosti, ale také z hlediska rizik a vedlejších účinků jejich výrob, životnosti a způsobů likvidace. Jenže snaha ušetřit na pracnosti získat potřebné atesty a výrobní náklady vede mnohé k převedení takových výrob do zemí, které nejsou tak přísné, a pak je dovážet se ziskem. Dokud nebudou stejná nebo podobná pravidla platit v celém světě, dokud bude možné provozovat podobný sociální a environmentální dumping a rizika místo odstraňování jen stěhovat jinam na planetě, nelze čekat zlepšení.
Proto nám nezbývá, než se změnám z toho vyplývajícím podle možností přizpůsobovat. Krajinu i sídla podřídit při využívání potřebě nejen člověka, ale všeho živého. Vodu zadržovat, akumulovat ve špičkách, chránit čistotu a kvalitu vod a jen pozvolna je využívat, pokud možno opakovaně, než jim dovolíme odtéci z našeho území. Podle potřeb jímání a zadržování vody upravit péči o krajinu, lesní a zemědělské hospodaření a management vod na našem území, přizpůsobovat globální změně klimatu i skladby dřevin, plodin, péči o lesní i zemědělskou půdu, obnovovat přírodní akumulace vod v mokřadech, rašeliništích, jezerech, nedopustit výrazné velkoplošné odlesňování, vysoušení zemědělské půdy ztrátou humusu, absencí organických hnojiv, nezastíněním remízky, zarostlými mezemi, alejemi, větrolamy, umělým odvodňováním, chránit zdroje pitné vody a nepoužívat ji k účelům, kde stačí srážková nebo užitková voda, atd. Ve městech a vesnicích nenechat bez využití odtékat srážkové vody ze střech, ze zpevněných ploch komunikací, provozních prostranství, ale akumulovat ji v podzemních nádržích a používat všude, kde není třeba kvalita vod pitných – tedy pro čištění ulic a chodníků, pro zálivku trávníků, květin, stromů, živých plotů, popínavých rostlin, „zelených střech“, ke splachování WC, k úklidu. Snižovat efekt „tepelných ostrovů“ sídel větším podílem zeleně a vodních prvků v parteru, povrchy dovolujícími vsakování vody např. na parkovištích, zelenými střechami namísto nepropustných krytin. Je rozdíl, nahradíme-li horký vzduch, ohřátý zástavbou a stoupající vzhůru nad tyto tepelné ostrovy sídel stejně horkým vzduchem z lánů zralého obilí nebo mimo vegetační období ze suché ornice, nebo chladnějším, vlhčím a provoněným vzduchem z lesních pásů, obklopujících město či vesnici. Proto je žádoucí myslet na to při územním plánování měst a nezabývat se jen vlastním urbánním prostředím zastavění, ale i funkčním využitím a prostorovým uspořádáním okolní krajiny. K tomu bude směřovat můj další příspěvek v tomto semináři.
Co říci na závěr: Oba principy nutno uplatňovat na vlastním území současně, a podle možností působit v tomto smyslu i na mezinárodní společenství, protože těžiště problému je jen zdánlivě v největších zemích a ekonomikách světa. Pomáhat v tzv. "rozvojových zemích" osvojit si moderní, ekologicky pozitivní způsoby hospodaření a zabránit, aby se snažily převzít naše plýtvavé vzorce chování a standardy životní úrovně, nepřenášet tam nevhodné výroby s cílem ušetřit náklady na sociální a environmentální standardy. Bude to nikdy nekončící dřina a boj, ale není jiné cesty, nechceme-li dojít k environmentálnímu kolapsu celé planety nebo k další světové válce – tentokrát o zdroje vody, energie, surovin, potravin, o půdu, o zdravé životní prostředí pro další generace.
V Hradci Králové 10. srpna 2020 Ing. arch. Martin Říha