Společnost pro trvale udržitelný život

Aktuality STUŽ

Aktuality STUŽ je emailový zpravodaj, který vychází přibližně jednou za 2 týdny a přináší aktuality pro členy a příznivce STUŽ. Přihlaste se k jeho odběru vyplněním jednoduchého formuláře zde.

Archiv doposud vydaných Aktualit STUŽ.

Starší Aktuality najdete zde

Staňte se členem STUŽ

Není nic jednoduššího, než se přihlásit.

Informace o podmánkách členství

On-line přihláška za člena STUŽ

 

STUŽ na sociálních sítích

Sledujte nás také na sociálních sítích - tam najdete aktuální informace a zajímavosti

Facebook

Twitter

Vystoupení na společném zasedání Etické pracovní skupiny a Komise pro environmentální právo v průběhu Valného shromáždění IUCN - Světové unie na ochranu přírody v Buenos Aires dne 20. ledna 1994

Josef Vavroušek, 2.1.1994

Vývoj lidské společnosti v posledních staletích je charakterizován řadou zásadních a stále se prohlubujících rozporů. Přinesl především bouřlivý rozvoj vědy techniky a vzdělanosti, který umožnil nejen explozivní, bezprecedentní růst objemu poznatků o světě, ve kterém žijeme, ale také podstatné zvýšení životní úrovně většiny obyvatel Evropy, Severní Ameriky i mnoha jiných oblastí. Došlo také k významnému zkvalitnění zdravotní péče o velkou část světové populace a omezení výskytu infekčních chorob, a tím i k výraznému snížení úmrtnosti. Ve stále větším počtu zemí se prosazují demokratické politické systémy a ideály lidských práv a svobod.

Ovšem nemůžeme opomenout ani nežádoucí, nechtěné a ve svých důsledcích nebezpečné rysy tohoto vývoje. Mezi ně patří vysoká a stále rostoucí materiální spotřeba států „Severu" - a úzké vrstvy bohatých v zemích „Jihu" - spojená s rychlým čerpáním přírodních zdrojů a produkcí obrovského množství odpadů; 20 % světové populace tak spotřebovává zhruba 80 % zdrojů surovin a energie. Většina obyvatel států „Jihu" (a část obyvatel „Severu") žije v chudobě, více než 780 mil. z celkového počtu 5,5 mld. obyvatel světa dokonce pod hranicí absolutní bídy. Propast mezi bohatými a chudými se tak zvětšuje, oba extrémy pak přispívají k destrukci životního prostředí. Bohatí nepřiměřeně vysokou spotřebou a jí odpovídající emisí odpadů všeho druhu, chudí lidé ve snaze zachránit holý život devastují přírodu ve svém okolí. Expanzivní rozvoj euro-americké kultury vede k oslabování nebo dokonce zániku řady národních nebo regionálních kultur a tím nejen k nevyčíslitelným ztrátám kulturního bohatství lidstva, ale také k poklesu jeho schopnosti účinně reagovat na změny situace a tím i ke zvýšené zranitelnosti lidské společnosti.

Všechny uvedené procesy vedou k rychle pokračující destrukci přírody a životního prostředí člověka v globálním, regionálním i místním měřítku. Důsledkem znečišťování ovzduší jsou především kyselé deště, narušování ochranné ozonové vrstvy a změny klimatu. Dochází ke stále rychlejšímu a prakticky nevratnému čerpání neobnovitelných přírodních zdrojů, snižování vitality a ničení lesů a desertifikaci půdy v důsledku eroze, zasolování, vysychání a poklesu obsahu humusu. Působením člověka se také neustále - a nevratně - snižuje genetické bohatství živých organismů a dochází i k nepříznivému ovlivňování základních procesů udržujících na Zemi podmínky vhodné pro existenci života. Řada těchto problémů se přímo nebo zprostředkovaně dotýká i České republiky.

Nebezpečný je především bezprecedentní rozsah uvedených nežádoucích změn a rychlost, se kterou se tyto změny prosazují. To úzce souvisí především s prudkým rozšiřováním technických schopností lidí měnit přírodu, s „globalizací" lidské civilizace (Země jako „globální vesnice"), která je přímým důsledkem dříve nepředstavitelné rychlosti šíření informací a přepravy osob i nákladů a s rostoucí intenzitou ekonomických i politických vazeb ve světě. Poprvé v historii je tak ohrožena lidská civilizace jako celek a s ní ovšem i nespočetné množství jiných organismů. Tato situace je bezprecedentní: až doposud se zánik určité civilizace dotýkal jen určitého regionu - třeba oblasti mezi Eufratem a Tigrisem, dnes se může dotýkat celé planety. Rychlé narůstání globálních problémů je způsobeno také exponenciálním růstem počtu lidí obývajících naší planetu. Skutečnost, že světová populace se zdvojnásobuje každých 40 let, je varovná již sama o sobě. Nebezpečnost takového vývoje je však ještě znásobena tím, že jde o vývoj regionálně velmi nerovnoměrný: nejrychleji roste počet obyvatel právě v těch nejchudších zemích, což vede k prudkému prohlubování všech naznačených problémů. Každý odklad jejich řešení může vést k nekontrolovaným výbuchům násilí - situace v bývalé Jugoslávii je toho smutným důkazem. Případná snaha jednotlivých regionů izolovat se od okolního světa budováním jiných, tentokrát elektronických opon a zachovat si prosperitu, ať se „venku", v jiných částech světa, děje, co se děje, je nejen nemorální, ale také krátkozraká, odsouzená k těžkému neúspěchu.

Blížíme se tedy ke křižovatce - pokud jsme jí již neminuli - kdy je nezbytné důsledně přehodnotit celý dosavadní vývoj lidského společenství, který je zřejmě dlouhodobě neudržitelný, neboť směřuje jednak k eskalaci sociálního napětí ve světě, jehož důsledkem může být obrovská vlna násilí, jednak k destrukci životního prostředí v planetárním měřítku, se zničujícími důsledky nejen pro člověka, ale i pro jiné živé organismy. Vědomí nezbytnosti zásadních - i když nepochybně velmi diferencovaných - změn se postupně prosazuje ve všech částech světa, přestože bezprostřední motivy jsou značně rozmanité. Klíčovým závěrem konference OSN o životním prostředí a rozvoji (Rio de Janeiro, červen 1992) proto bylo přijetí strategie trvale udržitelného rozvoje jako základního směru dalšího vývoje lidstva.

Trvale udržitelný rozvoj - nebo snad přesněji způsob života - je zaměřen na hledání harmonie mezi člověkem a přírodou, mezi společností a jejím životním prostředím tak, abychom se co nejvíce přiblížili k ideálům humanismu a úcty k životu a přírodě ve všech jejich formách, a to v různých časových horizontech. Je to způsob života, který hledá rovnováhu mezi svobodami a právy každého jednotlivce a jeho odpovědností vůči jiným lidem i přírodě jako celku, a to včetně odpovědnosti vůči budoucím generacím. Měli bychom přijmout zásadu, že svoboda každého jednotlivce končí nejen tam, kde začíná svoboda druhého, ale také tam, kde dochází k ničení přírody. Žijme tak, abychom při uspokojování svých potřeb neomezovali práva těch, co přijdou po nás.

Chceme-li dospět k trvale udržitelnému způsobu života, musíme analyzovat dosavadní neudržitelný rozvoj, který má charakter kvantitativního růstu doprovázeného řadou hlubokých rozporů. Měli bychom se pokusit navázat na všechno, co je slučitelné s vizí trvale udržitelného způsobu života, co může iniciovat rozvinutí této vize a podpořit úsilí o její realizování a zároveň se snažit vyvarovat se činností, směřujících ke vzniku těžkých problémů, před nimiž lidstvo stojí. Součástí této snahy by proto mělo být rozpoznání faktorů negativně a pozitivně ovlivňujících dosavadní vývoj, podpora pozitivních faktorů a jejich doplnění všude tam, kde existují „bílá místa".

„Společným jmenovatelem" umožňujícím pochopení jednání lidí jsou, podle mého názoru, obecná kritéria nebo normy, která lidé používají při hodnocení situace a při rozhodování. Těmito normami jsou lidské hodnoty, vyjadřující individuální nebo kolektivní pojímání smyslu života, hodnoty podmíněné zřejmě zčásti biologicky (zejména geneticky), zčásti kulturně. Je-li uvedená hypotéza správná, pak analýza vývoje lidských hodnot v různých částech světa v průběhu posledních desetiletí a staletí může jednak odhalit etické kořeny dnešních globálních i regionálních problémů typických pro dosavadní neudržitelný růst, jednak formulovat lidské hodnoty slučitelné s trvale udržitelným způsobem života, tj. hodnoty, které mohou takový způsob života podnítit, prosadit a rozvinout.

Při hledání hodnot pro trvale udržitelný život bychom se měli zaměřit především sami na sebe, na hodnoty dominující v evropsko-americké (nebo, chcete-li v „severozápadní") civilizaci, jejíž jsme součástí. Nejen proto, že jen tak můžeme změnit svoje vlastní chování a tím řešit problémy našeho regionu, ale také proto, že právě tato civilizace dnes rozhodujícím způsobem ovlivňuje dění ve světě. Konstatujeme-li tedy neudržitelnost existujících globálních vývojových trendů, musíme zároveň přiznat zásadní podíl evropsko-amerických hodnotových systémů na tomto neuspokojivém vývoji. Začneme-li u sebe, můžeme pomoci celému lidstvu.

Systém hodnot evropsko-americké civilizace se mění v čase e je poměrně nehomogenní s velkými regionálními rozdíly i s odlišnostmi hodnot sdílených různými sociálními skupinami. Přes to se domnívám, že je možno rozpoznat v naší kultuře určité hodnotové orientace, prosazující se zejména v tomto století, jejichž bezprostředním důsledkem je vznik a prohlubování naznačených sociálních, ekonomických a ekologických problémů. Ovšem zároveň můžeme v tradici evropského myšlení nalézt řadu lidských hodnot, které jsou, nebo by alespoň mohly být, slučitelné s ideou trvale udržitelného způsobu života. Jde o to přezkoumat hodnotové systémy „reálného kapitalismu", stejně jako „reálného socialismu".

Následující stručný rozbor je pracovní hypotézou, která se snaží postihnout nejvýznamnější hodnoty evropské civilizace, vztahující se k neudržitelným trendům rozvoje (hodnoty A) a zároveň identifikovat alternativní hodnotové postoje (hodnoty B); některé z nich se již prosazují, a to zejména v posledních desetiletích. Jde jistě o silnou schematizaci této nesmírně složité problematiky, přes to se však domnívám, že nastíněná hypotéza může být impulzem pro další úvahy.

Základem analýzy jsou dominující vztahy evropsko-americké civilizace ke klíčovým aspektům lidského života.

 

1. Vztah člověka k přírodě

A. Realita: Kořistnický vztah k přírodě, která je považována především za bezedný zdroj surovin a za pasivní „hřiště", na němž se odehrávají libovolné aktivity člověka, aniž by byly respektovány meze přirozené únosnosti území, doprovázený zvyšující se orientací na neobnovitelné zdroje surovin a emisemi odpadů do prostředí.

B. Alternativa: Vědomí sounáležitosti s přírodou, úcta k životu ve všech jeho formách i k přírodě jako celku, využívání území v rámci mezí jeho přirozené únosnosti, převažující orientace na obnovitelné přírodní zdroje, minimalizace vzniku odpadů a jejich recyklování.

 

2. Vztah lidského individua ke společnosti

A. Realita: Extrémní přístupy:

a) jednostranný důraz na individualismus a soutěživost (typický pro „reálný kapitalismus") založený na předpokladu, že egoistické chování jednotlivce a jeho soupeření s ostatními „automaticky" nejvíce prospívá nejen jemu osobně, ale také společnosti jako celku („neviditelná ruka" A.Smithe). Tento postoj na jedné straně umožnil explozivní rozvoj ekonomiky Západní Evropy a Severní Ameriky, na druhé straně však vedl k poklesu pocitu odpovědnosti za věci veřejné a k rozvolnění vztahů k ostatním lidem.

b) jednostranný důraz na kolektivismus (typický pro „reálný socialismus"), ve kterém měly být zájmy jednotlivých členů společnosti podřízeny zájmům celku. V praxi však došlo k nekontrolovatelné koncentraci moci v rukou malé skupiny lidí nebo dokonce jednotlivce. Zároveň však byla drtivá většina občanů zbavena jak práva reálně se podílet na rozhodování o věcech veřejných, tak i řady dalších lidských práv a svobod. To vedlo u velké části občanů k prudkému poklesu sebedůvěry a ke ztrátě pocitu spoluzodpovědnosti za vývoj společnosti i jejího životního prostředí. Důsledkem byl bu_ obecný stav „kolektivní nezodpovědnosti" vyúsťující v apatii z bezmoci, nebo naopak přesvědčení, že celý systém je třeba zásadně změnit, má-li se zabránit rozkladu společnosti a destrukci přírody; v roce 1989 se naštěstí ve všech evropských „socialistických" zemích prosadil druhý z těchto postojů.

B. Alternativa: Vyvážený důraz na jednotlivce a kolektiv, kterým je nejen rodina, obec, vlastní národ či stát, ale i lidstvo jako celek. Sebevědomí každého jednotlivce založené na reálné možnosti svobodného rozhodování, spojené s vědomím sounáležitosti každého člověka s lidským společenstvím, s pocitem lásky k lidem, solidaritou a altruismem. Doplnění soutěživosti kooperací v zájmu dosažení společných hodnot a cílů.

 

3. Vztah k toku času a smyslu dějin

A. Realita: Posedlost ideou kvantitativního růstu, založená na přesvědčení, že právě růst ekonomických a fyzikálních veličin charakterizujících zvyšováníí objemu výroby a (nebo) spotřeby je měřítkem pokroku, úspěchu nebo štěstí. V zemích „reálného socialismu" bývala tato idea dokonce zakotvena státním plánem, který měl povahu zákona. Avšak stejná idea se prosazuje i v zemích s tržní ekonomikou, kde je stagnace nebo pokles tempa růstu HNP považován za národní katastrofu. Růstová orientace je ve světě s limitovanými zdroji zcela neperspektivní a v zemích s vysokou životní úrovní navíc samoúčelná. Žádný růst založený na rostoucí spotřebě hmotných statků nemůže pokračovat po libovolně dlouhou dobu, neboť dříve nebo později narazí na zásadní omezení daná reáálnými možnostmi.

B. Alternativa: Důraz na kvalitativní rozvoj lidské společnosti, zaměřený především na zlepšování kvality života a lidských vztahů, rozvoj vědy, kultury, duchovního a intelektuálního života, rozvíjení a lepší využívání schopností lidí na základě přesvědčení, že jediným prakticky neomezeným zdrojem je lidská tvořivost; předpokladem je ovšem uspokojování alespoň základních materiálních potřeb všech obyvatel této planety.

 

4. Vztah ke smyslu vlastního života

A. Realita: Hédonistická orientace a konzumní způsob života, kdy je hlavní smysl života spatřován ve snaze o dosahování stále většího a většího pohodlí (často za cenu stresu) a uspokojování ničím neomezovaných materiálních potřeb lidí, které vesměs nemají žádné přirozené limity. Právě na vytváření a stimulování stále nových potřeb je v situaci, kdy jsou všechny „základní" potřeby lidí v západních demokraciích již dávno uspokojeny, zaměřen celý mechanismus tržní ekonomiky, včetně agresivní reklamy úspěšně využívající metod brainwashingu. Množství peněz a výše luxusní spotřeby se staly obecně přijímaným univerzálním měřítkem úspěchu člověka.

B. Alternativa: Důraz na kvalitu života, uvědomělou skromnost a odříkání se věcí zbytných. Právě tyto hodnoty stály u kolébky židovské a křesťanské civilizace a návrat k nim má pro přiblížení se k ideálu trvale udržitelného způsobu života zásadní význam. I zde je součástí skutečně kvalitního života altruismus, solidarita a orientace na duchovní a intelektuální rozvoj člověka.

 

5. Vztah ke svobodě a k odpovědnosti

A. Realita: Jednostranný důraz na lidská práva a svobody, eroze vědomí spoluzodpovědnosti za běh věcí. Zdůraznění hodnoty lidských práv a svobod osvícenci mělo pro rozvoj evropské (a americké) demokracie zcela zásadní význam, zejména v kontrastu s předchozím nevolnickým postavením většiny obyvatelstva, nebylo však doprovázeno odpovídajícím růstem vědomí odpovědnosti za věci veřejné, a v „reálném socialismu" ani odpovědností za vlastní život. Svoboda jednotlivce je navíc v praxi „reálného kapitalismu" často redukována na svobodu vydělávat peníze a spotřebovávat materiální statky (Elia Kazan).

B. Alternativa: Rozvoj lidských práv a svobod při respektování symetrie s odpovědností, která je s nimi spojena, a to jak ve vztahu k jiným lidským bytostem, tak i ve vztahu k přírodě.

 

6. Vztah k úrovni našeho poznání

A. Realita: „Pýcha rozumu" spočívající v jednostranném důrazu na racionalitu a prosté kauzální myšlení a v přeceňování rozsahu, hloubky a spolehlivosti znalostí lidí i jejich schopnosti předvídat a usměrňovat budoucí vývoj. Nezměrné přeceňování těchto scopností tvořilo základ ekonomického systému založeného na centrálním plánování, nevyhýbá se však ani zemím s tržní ekonomikou, kde je často spojováno s vírou ve všemocnost počítačů.

B. Alternativa: Opatrnost při všech zásazích do přírody i do společnosti, vyvarování se činností, jejichž důsledky ve všech významných časových horizontech nemůžeme uspokojivě dohlédnout, doplnění racionálního myšlení intuicí a citem, sblížení vědeckého a uměleckého pohledu na svět, intenzivní důraz na rozvoj dalšího poznávání jednotlivostí a zejména vztahů mezi nimi a zvyšování úrovně vzdělání co největšího počtu lidí.

 

7. Vztah k vlastnímu životu

A. Realita: Odcizení člověka jeho vlastnímu životu, oslabení pudu sebezáchovy a zpětných vazeb umožňujících korigovat nesprávné nebo neúspěšné jednání; člověk vědomě a dlouhodobě vykonává činnosti, o kterých spolehlivě ví, že vedou k destrukci životního prostředí a tím i k ohrožení jeho vlastního života i života jeho bližních. Kouří a zneužívá alkohol a drogy s plným vědomím jejich škodlivosti pro vlastní zdraví, ničí lesy a půdu, vypouští do prostředí jedovaté odpady a hazarduje s nerostnými zdroji.

B. Alternativa: Obnovení pudu sebezáchovy lidí na základě systematické reflexe negativních důsledků činnosti člověka pro vlastní zdraví i pro životní prostředí; předpokladem je nejen rozvoj poznání, ale především výchovy a vzdělávání a posílení informačních a institucionálních korektivních zpětných vazeb.

 

8. Vztah k budoucím generacím

A. Realita: Preferování krátkodobých zájmů nad zájmy dlouhodobými a trvalými podle zásady „carpe diem" (užívej dne), život na úkor budoucích generací v důsledku nadměrného čerpání neobnovitelných zdrojů, ničení nebo nedostatečné péče o obnovitelné zdroje a jiných nebezpečných (a často nevratných) zásahů do přírody. Tržní mechanismy samy o sobě neumějí pracovat s delšími časovými horizonty, ostatně stejně jako centrálně řízené ekonomiky (všechny pětileté plány se zhroutily během prvních dvou let).

B. Alternativa: Respektování dlouhodobých důsledků lidských činností na základě rozvoje poznání a vědomí odpovědnosti vůči budoucím generacím, cílevědomé regulování trhu v rámci právních norem vycházejících z trvalých ideálů a dlouhodobých koncepcí vznikajících za systematické spoluúčasti všech občanů, kterých se to dotýká.

 

9. Vztah k odlišným názorům a jiným civilizacím

A. Realita: Netolerance k názorům jiných, ideologická, náboženská, rasová či jiná nesnášenlivost a snaha o řešení problémů silou, která se projevila nejen v obou světových válkách, ale v období „reálného socialismu" také v zemích střední a východní Evropy a někde i v následující transformační fázi (bývalá Jugoslávie). Často je realitou evropsko-americké kultury také podceňování nebo ignorování jiných civilizací založené na neopodstatněném pocitu nadřazenosti a agresivní chování vůči těmto civilizacím, v minulosti vojenské, dnes ekonomické a kulturní. To vede k evolučně i eticky nežádoucímu dominování evropsko-amerického způsobu života v řadě oblastí přináležících k jiným kulturním okruhům a ke stírání rozdílů mezi různými civilizacemi. Lidstvo tak ztrácí kulturní diversitu, která je nejen jako nedocenitelným dědictvím, ale která je i základním předpokladem jeho schopnosti adaptovat se vůči nepředvídaným změnám podmínek. Opodstatněná neochota příslušníků některých civilizací - například islámské - podřídit se tlaku naší kultury navíc může být v blízké budoucnosti zdrojem vážného zvýšení napětí ve světě.

B. Alternativa: Vzájemná tolerance, snaha o vcítění se do situace občanů jiných zemí, řešení problémů jednáním, lepší poznání a pochopení jiných civilizací a snaha poučit se z jejich kultury a zkušeností. Politické, ekonomické i jiné globáální mechanismy umožňující soužití a vzájemné obohacování různých civilizací i kultur, a to při zachování a podpoře rozvoje jejich svébytnosti a rozmanitosti.

 

10. Vztah k věcem společným

A. Realita: Rezignace na spolurozhodování o společných záležitostech a pasivita, zejména v zemích někdejšího „reálného socialismu", ale zčásti také v západních demokraciích, redukování podílu velkého počtu lidí na rozhodování na pouhé vhození volebního lístku do urny jednou za čtyři roky, infantilizace společnosti, která je důsledkem monopolizace politické i ekonomické moci v rukou malého počtu lidí. Schopnost lidské společnosti řídit svůj další vývoj se tak obecně snižuje - a to jak na úrovni jednotlivých států, tak v globálním měřítku, což ostře kontrastuje s jejím prudce se zvyšujícím ničivým potenciálem.

B. Alternativa: Rozvoj participativní demokracie spojující přednosti reprezentativní demokracie se samosprávou tak, aby každý občan měl reálnou možnost podílet se na rozhodování o věcech společných, rozvoj občanské, otevřené společnosti s rozvinutými mechanismy zabraňujícími zneužíváání politické i ekonoimické moci. Vzhledem ke stále rostoucí složitosti vztahů v moderní společnosti se naprostá většina lidí nemůže přímo podílet na řešení konkrétních ekonomických, technických nebo jiných odborných problémů prostě proto, že jim k tomu chybí potřebné znalosti a zkušenosti. Avšak všichni občané mají právo spolurozhodovat o hodnotách a obecných cílech společnosti, které se promítají do kritérií užívaných při hodnocení situace a volbě optimální alternativy řešení, a to v každém jednotlivém případě. Uplatnění této zásady předpokládá vytvoření účinných institucionálních i ekonomických mechanismů jak na úrovni jednotlivých států, tak na úrovni světového společenství.

Uvedená pracovní hypoteza, kterou je ovšem nezbytné důkladně prověřit, je abstrakcí, zobecněním těch významných hodnotových postojů evropsko-americké civilizace, které v posledních staletích vedly k prudkému kulturnímu i ekonomické u rozvoji, ale také ke vzniku těžkých problémů (hodnoty A). Zároveň navazuje na ty řecko-římsko-židovsko-křesťanské kořeny naší civilizace, které by nás mohly vést na cestě směřující k ideálům trvale udržitelného způsobu života (hodnoty B). Budoucnost zřejmě do značné míry závisí na tom, jak vysoko na žebříčku svých individuálních i skupinových systémů hodnot umístíme hodnoty typu B, a do jaké míry v sobě potlačíme hodnoty typu A. Je to závod s časem.

Musíme se stále vracet k základní otázce po smyslu života a hledat odpovědi přiměřené nebezpečné a navíc rychle se měnící situaci. V úvahu zřejmě přicházejí pouze dvě základní alternativy budoucího vývoje. První z nich je pokračování dosavadních nežádoucích trendů, které by s velkou pravděpodobností vedlo k chaosu a sérii katastrof různého druhu. Hrozí reálné nebezpečí, že období destrukce životního prostředí a rozpadu sociálních struktur a pravidel vztahů mezi lidmi by mohlo být velmi dlouhé, v extrémním případě by mohlo vést k decimování nebo dokonce zániku lidstva. Druhou alternativou je co nejrychlejší promyšlená evoluce zaměřená na věcné řešení existujících problémů a prevenci vzniku problémů nových. Základem takové alternativy by snad mohla být společná péče o životní prostředí na naší planetě; existující zásadní politické, ekonomické, národnostní a náboženské rozpory ve světě nám mnoho jiných šancí neposkytují.

Jsem přesvědčen o tom, že hledání a prosazování hodnot, které by nás přivedly k humanismu a harmonii vztahů mezi člověkem a přírodou, je společným údělem lidí nábožensky věřících i těch, kteří věří v člověka, jeho schopnost rozlišovat dobro a zlo. Měli bychom podporovat to, co nás spojuje, nikoli to, kde se naše názory liší.

Poznámka: Zkrácená pracovní verze tohoto článku byla publikována v Literárních novinách č. 49,1993.


Warning: Parameter 2 to modChrome_artnostyle() expected to be a reference, value given in /data/www/htdocs/stuz.cz/templates/stuz16/html/modules.php on line 39

Warning: Parameter 3 to modChrome_artnostyle() expected to be a reference, value given in /data/www/htdocs/stuz.cz/templates/stuz16/html/modules.php on line 39

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License