Společnost pro trvale udržitelný život

Aktuality STUŽ

Aktuality STUŽ je emailový zpravodaj, který vychází přibližně jednou za 2 týdny a přináší aktuality pro členy a příznivce STUŽ. Přihlaste se k jeho odběru vyplněním jednoduchého formuláře zde.

Archiv doposud vydaných Aktualit STUŽ.

Staňte se členem STUŽ

Není nic jednoduššího, než se přihlásit.

Informace o podmínkách členství

On-line přihláška za člena STUŽ

 

STUŽ na sociálních sítích

Sledujte nás také na sociálních sítích - tam najdete aktuální informace a zajímavosti

Facebook

Twitter

Zásoby hnědého uhlí v Severočeské hnědouhelné pánvi (dále jen SHP), uzavřené mezi Krušnými horami, Doupovskými vrchy a Českým Středohořím, jsou bohatstvím i prokletím tohoto kraje. Dokud se jejich těžba odehrávala hlubinným dolováním, nebo sice povrchově, ale tak, aby nepoškozovala historické osídlení, krajinu a přírodu, dokud těžaři byli místní podnikatelé se vztahem ke svému kraji, kompenzující újmu působenou zdejším obyvatelům bohatými příspěvky místní samosprávě, kultuře, sportu, okrašlovacím a jiným občanským spolkům, dotud kraj na těžbě uhlí a energetice a s tím souvisejícím průmyslem a dopravě bohatl. Bylo to na jeho městech a obcích, na jejich technické a dopravní vybavenosti, na jeho kulturních památkách, lázních a dalších turistických aktivitách vidět. Rozvoj textilního, kožedělného, sklářského, keramického průmyslu, strojírenství a elektrotechniky, chemie i potravinářství doplňovalo v ekonomickém profilu kraje zemědělství na kvalitní zemědělské půdě, v horách a podhůří lesní a vodní hospodářství. Vytvářela se tak pestrá a bohatá nabídka pracovních příležitostí, vyrostly zde četné odborné školy, konjunktura konce 19. a začátku 20. století do I. světové války otupila náboženské a národnostní třenice mezi českým, německým a židovským obyvatelstvem. Ještě první desetiletí po I. světové válce těžil kraj z této situace, i když rozpad Rakouska – Uherska probudil opět německý i český nacionalismus, vyhrocující se ve velké hospodářské krizi počátkem 30. let. Osídlení, krajina a příroda se však vyvíjely relativně harmonicky. Škody působené těžbou, energetikou a průmyslem nepřesáhly lokální měřítko. Největší a nejmodernější prvorepubliková elektrárna Ervěnice z roku 1926 měla instalovaný výkon „jen“ 70 MW a stačila zásobovat kromě okolí i Prahu.

Lom csa

Velký zlom nastal za II. světové války, kdy průmysl přešel na válečnou výrobu a těžba uhlí i energetika byly podřízeny německým zájmům na co nejvyšší produkci. Je ovšem příznačné, že kromě spalování bylo uhlí Němci použito v Záluží u Litvínova i jako surovina k výrobě umělého benzinu, namísto nedostatkové ropy. Přeměna Československé republiky po roce 1948 na „kovárnu“ lidově – demokratického a později socialistického tábora, charakteristická rozvojem hutnictví, těžkého strojírenství a těžké chemie, dopravní a technické infrastruktury, byly doprovázeny obrovským nárůstem těžby surovin i uhlí, výstavbou nových elektráren s řádově vyššími výkony, než byly Ervěnice. Vedle hlubinné těžby, která pokračovala, se začala čím dál víc prosazovat povrchová těžba hnědého uhlí, s neporovnatelně vyššími výkony, ale i dopady na krajinu a osídlení. Těžba se již nevyhýbala historickým vesnicím ani městům, včetně královského města Mostu, tím méně pak zemědělské či lesní půdě, cenným přírodním a krajinným celkům, solitérním památkám, dopravní a technické infrastruktuře. Po odsunu českého v letech 1938 - 39 a pak německého obyvatelstva v letech 1945 – 46, po vyvraždění většiny Židů za války, se kraj stal kořistí mnoha přistěhovaných lidí, kteří zde neměli kořeny. Z českého, moravského a slovenského území i Podkarpatské Rusi, ale i Volyňští Češi, Ukrajinci, Maďaři, Rumuni, Romové – často bez srovnatelné kvalifikace, bez citového vztahu k dědictví, které jim lacino „spadlo do klína“. Vše německé bylo považováno za nepřátelské, podle toho se s tím zacházelo. Zmizel německý smysl pro pořádek, řemeslný fortel, znalost hospodaření na horských a podhorských zemědělských usedlostech. Bez potřebné údržby a oprav chátraly domy, byty, komunikace, technická infrastruktura pro zásobování vodou, pro regulaci vodních toků, kanalizace. Mnohé továrny se vůbec nepodařilo znovu rozjet a staly se z nich jen sklady a později ruiny. Komunistický režim nejen neměl zájem na zachování šlechtických sídel, církevních staveb a řádů, ale systematicky je ničil. Krajina přišla o drobnou architekturu, o síť turistických cest, rozhledny, odpočívadla, výletní restaurace, poutní kostely a Boží muka, o měřítko drobných polí s pestrou skladbou plodin, o meze, drobné meandrující potoky, rybníky, doprovodné stromy a keře a další prvky územního systému ekologické stability (dále jen ÚSES). Scelené lány, přizpůsobené velkovýrobním formám rostlinné výroby s těžkými stroji, umělými hnojivy namísto statkových, chemickými prostředky k ochraně rostlin namísto jejich vyhubených přirozených nepřátel, s melioracemi či naopak umělými závlahami, zcela změnily měřítko a charakter krajiny, odtokové poměry. Učinily krajinu nepřístupnou a nepřívětivou pro člověka i pro mnohé do té doby rozšířené druhy hmyzu, ptactva a zvěře. Krajina i osídlení ztratily další část atraktivity pro cestovní ruch, dříve tak hojný. Všechny tyto změny se svými kumulativními a synergickými důsledky nepříznivě projevily na lidské psychice obyvatel a na lidském zdraví. Stoupaly výskyty nemocí horních cest dýchacích i plic, výskyt zhoubných novotvarů, úbytek počtu a kvality spermií u mužů, těhotenských komplikací u žen, genetických poškození plodů a zpožděného vývoje kostí, oproti celorepublikovému průměru se snižoval věk dožití. Při delších bezvětří, v inverzním vývoji počasí a v období jarních i podzimních mlh dosahovaly koncentrace škodlivin v ovzduší takových hodnot, že to bezprostředně ohrožovalo děti, staré a nemocné lidi a čekárny lékařů se plnily pacienty. Lékaři, hygienici, učitelé a další odborníci začali na tento nepříznivý vývoj se sílícím důrazem upozorňovat státní orgány ve snaze tento nepříznivý vývoj zvrátit, zvláště když se ukázalo, že to vede až ke snahám odstěhovat se z kraje do lepšího prostředí. Namísto příčin však vládní místa začala v 80. letech řešit jen nepříznivé důsledky. Jedním z takových opatření byla nepsaná instrukce, že v jiných krajích nemají zaměstnavatelé přijímat pracovníky odcházející ze Severních Čech, města a obce jim nemají poskytovat byty. Pro ty, kdo v kraji naopak žijí a pracují více než 10 let, začali vyplácet stabilizační příspěvek 2000 korun ročně na osobu, údajně na zlepšení životosprávy a možnosti rekreace ve zdravém prostředí. Příspěvek mezi lidmi brzy dostal výstižný název „pohřebné“. Zhoršování příčin nepříznivého vývoje však pokračovalo s výstavbou každé další elektrárny spalující uhlí, s každým novým složištěm popílku, s otvírkou dalších povrchových dolů a s vršením dalších vnějších výsypek zemin z nadloží uhelné sloje, s výstavbou úpraven uhlí a se zaváděním nebezpečných chemických výrob. Zároveň rostla rozloha rumišť, neobdělávaných ploch dříve zemědělské půdy, šířily se plevely, alergizující a nepůvodní rostliny, divoké a černé skládky odpadů, stavebních materiálů, zvyšující prašnost a výskyt dalších škodlivin v ovzduší. Byly zničeny četné lokální vodní zdroje pro zásobování vodou a musela být vybudována nákladná vodárenská soustava se zdroji mimo devastované území. Povrchovou vodu z hor odváděly mimo důlní díla nákladné stavby převaděčů. Některé pro osídlení, zemědělství, přírodu a krajinu důležité toky byly spoutány do několikakilometrových potrubí. V 80. letech minulého století proto už nejen lékaři, hygienici a kantoři, ale i architekti, územní plánovači, krajinní ekologové, sociologové a odborníci dalších profesí varovali před možným ekologickým i ekonomickým zhroucením kraje, bude-li tato devastace přírody, krajiny, osídlení i lidských duší pokračovat. Podařilo se jim sice v programových dokumentech a územních plánech kraje odvrátit tzv. „velkou variantu těžby“, kterou doporučovali vedoucím tohoto státu tzv. „sovětští experti“, a která by znamenala vyorání jedné obrovské brázdy od Pětipeské pánve a Klášterce nad Ohří na jihozápadě až po Ústí nad Labem na severovýchodě, ale na víc sami v tehdejších politických a hospodářských poměrech nestačili.

Zásadní obrat nastal až v roce 1989, kdy se k odborníkům přidal lidový hněv a odpor k režimu při dlouhotrvajících inverzích a prudkém nárůstu nemocnosti v podzimních měsících. Demonstrace v Teplicích a dalších místech kraje předznamenala události 17. listopadu a dnů následujících v Praze a postupně v celé zemi. Během několika týdnů došlo k zhroucení komunistické nadvlády, vznikly Federální výbor pro životní prostředí, vedený předsedou Ing. Josefem Vavrouškem, CSc., Ministerstvo životního prostředí České republiky pod vedením ministra RNDr. Bedřicha Moldana, CSc., péče o životní prostředí se dostala do ohniska pozornosti nejen státních orgánů, ale i veřejnosti. Na úrovni federace byl zpracován a vydán „Atlas životního prostředí a lidského zdraví ČSFR“ a nový Zákon o životním prostředí č. 17/1992 Sb., na úrovni české pak nejdříve inventura zděděného stavu v podobě knihy „Životní prostředí České republiky“ z roku 1990, navazující „Program ozdravění životního prostředí České republiky“ a v roce 1992 celá série nových zákonů k ochraně životního prostředí a jeho složek. Program formuloval jednak věcné, jednak teritoriální priority, co musí stát začít řešit z příčin, nikoliv jen následků nedobrého stavu životního prostředí u nás. Po věcné stránce to bylo zlepšení čistoty ovzduší, čistoty vod a opatření k ochraně půdy i hospodaření s odpady. Po stránce teritoriální to bylo zlepšení životního prostředí a životních podmínek obyvatel v Severočeské hnědouhelné pánvi, na Sokolovsku, v Ostravsko – Karvinské oblasti a v Pražském regionu.

Pro tehdejší Severočeský kraj vznikl v návaznosti na zmíněné celostátní dokumenty v roce 1991 „Program ozdravení životního prostředí v Severočeském kraji“, schválený českou i federální vládou. Ten ukládal mimo jiné do 8 let odsířit nebo odstavit všechny elektrárny spalující uhlí a také stanovit pro povrchovou těžbu uhlí a energetiku nepřekročitelné hranice k ochraně zbytků osídlení (zlikvidováno bylo tou dobou už přes 100 sídel, poslední byly Libkovice u Mostu) i krajiny. To se týkalo i lesů na jižních svazích Krušných hor, dalších prvků ÚSES, vodních toků, památek jako zámek Jezeří a zbytků arboreta pod ním, zbytku zámecké zahrady u zámku v Duchcově a dalších, ochrany hodných prvků. „Územní ekologické limity těžby a energetiky v SHP“ schválila česká vláda usnesením č. 444/1991 jako trvalé, nezpochybnitelné hranice negativních důsledků těžby vč. vnějších výsypek a energetiky včetně vnějších složišť popílků. V důvodové zprávě se navíc jasně deklarovalo, že za tyto hranice nesmí působit ani hladiny hluku přesahující hygienické limity, ani koncentrace škodlivin v ovzduší, takže skutečné hrany skrývky se neměly přiblížit víc, než 500 m od zástavby či jiných limity chráněných prvků. Za limity měly být podle usnesení vlády přehodnoceny vyhlášené dobývací prostory a odepsány zásoby uhlí ze zásob bilančních, těžitelných, do zásob nebilančních. To už se bohužel po rozdělení ČSFR a po nástupu vlády premiéra Václava Klause v roce 1992 nestalo. Stejně tak už nebyly dokončeny práce na Programech ozdravění Sokolovska a Ostravsko – karvínské oblasti, ani nebyly schváleny podobné limity povrchové těžby pro Sokolovsko a hlubinné těžby pro Ostravsko a Karvínsko. Oblast péče o životní prostředí byla premiérem Klausem prohlášena za „třešinku na dortu, který se teprve musí upéci“, čímž myslel privatizaci a zásadní změnu hospodářského systému.

Ke zpochybnění trvalé platnosti limitů v SHP poprvé došlo na přelomu let 2003/2004, kdy Ministerstvo průmyslu a obchodu, vedené tehdy Milanem Urbanem, mělo předložit vládě premiéra Vladimíra Špidly novou Státní energetickou koncepci ČR. V úseku náměstka ministra pro energetiku Martina Peciny (dnes ministr vnitra Rusnokovy vlády v demisi) se zrodil materiál, který počítal nejen s dostavbou dalších dvou bloků v Jaderné elektrárně Temelín (kterou vláda Petra Pitharta z počátku 90. let 20. století odmítla), ale i s prolomením územních ekologických limitů těžby na Velkolomu Československé armády. Plánoval postup těžby na severovýchod od tehdejší těžební jámy přes zasypaný důl a výsypku Obránců míru na Černice a Horní Jiřetín, k litvínovským sídlištím Janov a Hamr a se stáčením porubní fronty k jihu do prostoru Záluží, kde pod stávajícími chemickými provozy leží odhadem 500 mil. t kvalitního, málo sirnatého uhlí. Tyto klíčové zásoby, o které těžařům především jde, by se tedy nemusely rozfárat po dožití Chemopetrolu a dalších firem v Záluží znovu z povrchu, ale došly by k nim pohodlně v úrovni uhelné sloje postupně velkorypadla z VČSA. A to přesto, že uhlí pod Černicemi a Horním Jiřetínem je jen úzký výchoz sloje, vytěžené zčásti hlubinnou těžbou, zčásti povrchovým lomem Dolu Obránců míru, a navíc s vysokým obsahem síry. Skutečných zásob je tam málo a jde o uhlí nekvalitní. Ministerstvo životního prostředí vydalo tehdy k Státní energetické koncepci záporné stanovisko k posouzení vlivů na životní prostředí. Premiér Vladimír Špidla si nechal na nočním zasedání vlády vysvětlit argumenty obou sporných stran – MPO i MŽP. Pak rozhodl, že prolomení limitů musí být ze Státní energetické koncepce, schválené pak vládou v roce 2004, vypuštěno.

Od té doby jsou limity opakovaně zpochybňovány jak těžaři, tak Ministerstvem průmyslu a obchodu, některými politiky a politickými stranami, ale respektovala je i vláda Mirka Topolánka i vláda Petra Nečase. Od záměru prolomení se distancoval i současný premiér vlády v demisi Jiří Rusnok. Limity vyhlášené v roce 1991 tak platí a jsou respektovány už 22 let. Bohužel ani tato dlouhá doba nebyla využita k zásadní změně nazírání na hospodářskou, surovinovou a energetickou politiku státu. Neproběhla žádná výrazná změna orientace průmyslu na sofistikovanější, materiálově a energeticky méně náročné výroby, neškodící tolik životnímu prostředí a lidskému zdraví. Rozhodně takovým počinem není hliníkárna Nemak, umístěná na nejkvalitnější zemědělské půdě v Havrani, když okres Most oplývá zdevastovanými plochami, hledajícími nové využití. Nedaleko je přitom v místě bývalého vojenského letiště Žatec obrovská, zatím nevyužitá průmyslová zóna – „brownfields“. Nadále vyvážíme „surové“ uhlí i elektřinu namísto zhodnocené ve výrobcích lidskou prací, pálíme ho s nízkou účinností v bytovém a komunálním hospodářství pro topení a přípravu teplé užitkové vody, zatímco elektro-energetika udělala za těch 22 let mimořádný pokrok. Zaostáváme v programech úspor energie v místech konečné spotřeby i v odstraňování ztrát v rozvodech tepla. Demagogům a tunelářům z foto-voltaiky se podařilo načas zdiskreditovat využívání nevyčerpatelných a obnovitelných zdrojů energie u veřejnosti i u politiků. Nemyslíme na naše děti a vnuky a prodáváme energii a tím i naše životní prostředí pod cenou do zahraničí. Ještě z toho děláme ctnost, příspěvek k soběstačnosti a ke konkurenceschopnosti našeho hospodářství.

Zastánci prolomení limitů těžby často operují i hrozbou nezaměstnanosti, až bude muset být ukončena těžba na VČSA. Za těch 22 let však ubylo v těžbě několik tisíc zaměstnanců, aniž si toho někdo všímal a vytvářel pro ně cílevědomě adaptační programy a nové pracovní příležitosti. Dnes pracuje na VČSA cca 800 lidí, část z nich může již odejít do důchodu, část na jiné blízké lomy (Vršany, Bílina), aniž by museli měnit bydliště. Těžaři také nemohou popřít, že likvidací Černic a Horního Jiřetína by zlikvidovali řádově srovnatelné množství pracovních příležitostí v různých podnicích a zařízeních na povrchu, které mají trvalou perspektivu, zatímco uhlí tak jako tak, dříve nebo později, dojde a nelze na něm stavět budoucnost kraje ani obcí věčně.

Bylo by načase, kdyby se odpovědní činitelé kraje a státu konečně odpoutali od minulosti a začali cílevědomě plánovat a budovat podmínky pro budoucnost kraje po uhlí. Prospělo by to nejen dalším generacím, ale konečně by se dožila klidu i generace současná, iritovaná a stresovaná Damoklovým mečem hrozící těžby, mnozí po několikerém stěhování před ní. Jsou státy, které žádné uhelné zásoby nemají, a přesto „nelezou po stromech“, jde o státy hospodářsky vyspělé. Není žádný rozumný důvod, proč bychom se k nim nemohli zařadit i my a proč bychom nemohli vrátit Ústeckému kraji jeho bohatství a zdravé životní podmínky. Nebo si opravdu někdo myslí, že těžba a energetika v minulých desetiletích kraj obohatila, že je na tom životními podmínkami lépe, než jiné kraje ČR? Nikoliv. Po celou dobu na to kraj jen doplácel a není důvod věřit, že by tomu najednou začalo být jinak. Stačí se podívat na současný osud horníků na Ostravsku – Karvinsku; a to těžili kvalitní černé, koksovatelné uhlí. I tam bylo dávno na čase změnit hospodářskou strukturu, ekonomický profil kraje, ale i tam zaspali. Je nejvyšší čas o změně přestat jen žvanit a začít konečně i něco pro to dělat. Nedokážou-li to staří, musejí se o to zasadit ve vlastním zájmu, z prostého pudu sebezáchovy, ti mladší. My jsme stanovením limitů položili alespoň základ rekultivace krajiny, revitalizace osídlení, obratu k lepšímu. Promarnilo se už 22 let. Je tu příležitost učinit z rekultivace krajiny a revitalizace osídlení, ze zásadního zlepšení životních podmínek a zdraví, společenskou objednávku – chcete-li veřejný zájem, spolufinancovatelný ještě z fondů EU. Je načase, aby se toho nějaká politická síla ujala a chytla příležitost za pačesy, dokud tu ta možnost je.

V Hradci Králové dne 24. září 2013

 

You have no rights to post comments

Podobné články

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License