Společnost pro trvale udržitelný život

Je povzbudivé, že námětem příští konference Asociace pro urbanismus a územní plánování je Koncepce krajiny. Snad bude krokem k žádoucí vyšší pozornosti státních úřadů, měst a obcí, projektantů i veřejnosti k problematice vývoje naší krajiny jako stejně důležité součásti práce územních plánovačů, jakou přikládají urbanismu v zastavěném území sídel. I toto území je ostatně součástí krajiny. Geologické podloží a terénní morfologie, vodní toky, plochy a vegetační pokryv jsou i v zastavěném území měst a obcí dominantní prostorotvorné a funkční prvky, jejichž spolupůsobení na fungování a výraz obcí nelze podceňovat.

Ani tzv. „nezastavěné území“ nebo laicky „volná krajina“ ve správních územích obcí, měst, krajů a celého státu není jen „bílým územím“ (Hic sunt leones) pro průchod dopravní a technické infrastruktury, pro utilitární potřeby zemědělské produkce a lesního či vodního hospodářství a těžbu surovin, pro zbavení se odpadů. Je v našem středoevropském prostoru kultivována již po tisíciletí tak, aby sice plnila i vyjmenované hospodářské funkce, ale aby zůstala také charakterem terénu a vegetačního pokryvu různorodá, druhově a věkově bohatá, ekologicky stabilní a krásná, aby plnila i funkce půdotvorné a půdoochranné, sportovní a rekreační, přírodovědné, klimatické a mikroklimatické, vodohospodářské a protipovodňové, výchovné a vzdělávací a aby nebyla narušena její schopnost regenerace po zátěží antropogenními vlivy a zahlcení odpady. Kulturní krajina je poklad děděný a rozvíjený z generace na generaci a obsahuje i stopy minulých generací, které je třeba chránit, i omylů, které je třeba napravovat. Rozumět tomu všemu znamená znát mnoho oborů, počínaje geologií a hydrogeologií, přes meteorologii, hydrologii, klimatologii, biologii až po ekologii, zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství technické úpravy v krajině, dopravu a inženýrské sítě. Je to tedy plnohodnotná odborná disciplína, v níž musí mít a mají přírodní vědy spolu s humanitními převahu nad technickými dovednostmi.

Je však zajímavé, že ačkoliv nikoho ani nenapadne, aby uvažoval o zadání stavebního projektu zahradnímu architektu nebo krajináři, mnozí architekti a stavební inženýři zaměření na objektové projektování a techničtí územní plánovači si myslí, že naopak oni zahradní architekturu a krajinářskou tvorbu zvládnou a specialistu zahradního architekta nebo ekologa - krajináře k tomu nepotřebují. Podle toho vypadají některé nepodařené projekty a realizace, které pak musejí skuteční odborníci za další veřejné prostředky napravovat.

Zahradní a krajinářská tvorba je plnohodnotná odbornost, vyžadující dnes nejméně vyšší střední nebo rovnou vysokoškolské vzdělání. Je to specializace, která si zaslouží samostatnou autorizaci a takové složení autorizační komise, která zajistí převahu skutečných zahradních architektů a krajinářů nad stavebními architekty, inženýry a techniky. Mělo by být považováno za jednání v rozporu s etickým řádem, aby se pokoušeli tuto profesi suplovat zpupně projektanti s jinou specializací nebo jen s obecnou autorizací v domnění, že tím se stali všeuměly.

K zamyšlení je i zaměření a úroveň výuky na středních, vyšších středních a vysokých školách, které by měly takové specialisty vychovávat. Formální akreditaci výukového oboru zahradní a krajinářské tvorby má dnes nejen vysoká škola v Lednici na Moravě, ale akreditace pro podobné výukové bloky a programy dostaly a mají i další vysoké školy a univerzity v ČR. Dle kritérií IFLA však v mezinárodním srovnání obstojí jen vysoké školy univerzitního typu, spojující v potřebné šíři a harmonii přírodní, technické i humanitní vědy a obory. Lze tedy u mnohých našich školách pochybovat, že mohou poskytovat potřebnou komplexní průpravu pro tento obor. Pokud je však absolvent skutečně z žádoucího typu a úrovně školy dle kriterií IFLA, stačí mu diplom, doklad o 4 letech praxe v oboru a reference k členství v národní filiálce IFLA a k autorizaci, které je však nepovinné. Proč se tyto zásady v České republice dosud neuplatňují a uzavíráme se světu v našem malém rybníčku, to je otázkou. Možná, že odpověď lze nalézt v provinčnosti, ve strachu z otevření se světu a jeho zkušenostem, jeho konkurenci a pěstování si monopolu na pravdu na MMR i v České komoře architektů a v jeho oborových a zkušebních komisích. V zahraničí by také nesnesli ani onu univerzální autorizaci pro všeználky, ani výjimečné uznávání „příbuzného vzdělání“ u lidí, jimž omezená soudnost dovolí suplovat i profese, které sami ve skutečnosti neovládají. Nás ještě na ČVUT učili, že jako architekti - vedoucí tvůrčích týmů jsme povinni na vše, co sami důkladně neovládáme, si najmout a zaplatit specialistu s příslušnou erudicí. Na tom se šetřit nesmělo. Doufám, že se to architekti učí i dnes.

Krajině jako samostatnému tématu a fenoménu je také mnoho dlužný náš právní řád. Přijali jsme sice do našeho právního řádu formálně Evropskou úmluvu o krajině, ale instrumentář územního plánování, definovaný v zákonu č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v zákonech souvisejících a v navazujících prováděcích vyhláškách zůstal krajině přes deklarativní ujišťování MMR, že tomu tak není, hodně dlužen. Nejen že se neujal žádný z námětů z doby vzniku zákona, aby obsahoval i závazné krajinné plány jako součást územně plánovací dokumentace, se specifickým obsahem, s měřítky vhodnějšími, než měřítka přisouzená územním plánům i zásadám územního rozvoje, s možností jiných účelových vymezení řešeného území, než jsou ucelené správní jednotky měst, obcí nebo krajů. Marně bylo namítáno, že tzv. „územní studie“, které mohou dle MMR mít i krajinářský obsah, mají zásadní nedostatek v tom, že jsou jen územně-plánovacím podkladem, neschvalují se (nevydávají) jako obecně závazná nařízení a není-li o závazných krajinných plánech zmínka v zákonu, nesmějí být financovány ze státních prostředků. Přitom by takový nástroj odstranil i mnohé nedostatky a nedůslednosti z jiných právních předpisů, jako jsou zákony č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění při hodnocení (zatím i přes zmocnění MŽP vydat prováděcí předpis a závazný metodický výklad) vágně zakotveného krajinného rázu, nebo zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, v platném znění, k témuž tématu.

A v neposlední řadě by se měly posilovat, nikoliv redukovat nebo dokonce likvidovat kapacity a odborné týmy organizací vědy a výzkumu, jako je Výzkumný ústav krajinářské a zahradní tvorby v Průhonicích. Neumí-li mu slušnou pracovní náplň určit a existenci alespoň jako příspěvkové organizace zajistit diletantské vedení MŽP, určitě by ji dovedly formulovat zbytky odborného aparátu uvnitř MŽP, MZe, také města a obce, Agentura ochrany přírody a krajiny, Česká inspekce životního prostředí, odborné zájmové nevládní organizace a veřejnost. Něco zničit není problém. Horší je to znovu vybudovat, když se to ukáže jako omyl. Příkladů z minulosti je dost: Terplan a. s., VÚVA (jen v resortu MMR), další ve školství, zemědělství budou dle sdělovacích prostředků patrně následovat. Kdy se konečně probudíme a přestaneme pasivně přihlížet, jak se ničí lidská odborná a informační základna inteligentního vládnutí?

Poznámka pod čarou, neurčená ke zveřejnění:

Že to vše nepotřebují ignoranti, kteří nám vládnou, není divu. Ani nevědí, co mají k dispozici a vládnou intuitivně, ze dne na den, bez vize a odpovědnosti za budoucnost. Měla by si to však uvědomit veřejnost, voliči a po změně volat nejen doma pod duchnou, u televize, v hospodách, na náměstích, ale také sami konat. Budou volby. Nenaleťme již poněkolikáté nabídkám politických zombií ze sekretariátů politických stran a slibům změn od neschopných, dávno zdiskreditovaných a stále znovu recyklovaných politiků. Vyžadujme na kandidátkách myslící a morální lidi, třeba raději nestraníky, jestli takové nemají strany v členské základně a jsou to opravdu už jen „výtahy k moci a možnosti zneužívat veřejné prostředky“.

V Hradci Králové 25. dubna 2012