Společnost pro trvale udržitelný život

Motto:
Pokud někdo zastává názor, že na prokazatelně omezené planetě lze provozovat neomezený ekonomický růst, je to dozajista šílenec, nebo ekonom.
Kenneth Boulding

 

Dr. Pavel Nováček si dal práci s důkladným rozborem knihy Václava Klause

Úvod

Václav Klaus napsal za posledních patnáct let řadu knížek, které neumím ani nechci hodnotit. V letošním roce však napsal publikaci „Modrá, nikoli zelená planeta", která se zabývá problematikou klimatických změn a ústředním tématem této knihy je otázka „Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?" Dopouští se zde mnoha chyb, omylů a také dezinterpretací.

Václav Klaus je prezidentem České republiky, a proto jeho knížka může mít na obyvatele značný vliv. Úřad prezidenta se v naší zemi těší veliké vážnosti, bez ohledu na osobu, která tento post právě zaujímá. Téma klimatických změn je navíc komplikované a složité, odborníci musí pracovat s velkou mírou nejistoty. Proto může být jednostranně napsaná kniha, jejímž autorem je prezident republiky, zavádějící, matoucí, a tím i nebezpečná. Ignorováním a bagatelizováním rozsahu a hloubky problému podrývá naši ochotu a vůli jednat. Z těchto důvodů jsem se rozhodl napsat na výše zmíněnou publikaci reakci.

Předmluva Václava Klause k jeho knize

Již na začátku předmluvy (str. 9) Klaus uvádí, že „jedna mimořádně teplá zima ... stačí k tomu, aby u některých lidí vznikla dalekosáhlá očekávání ... abychom s počasím něco, a to právě teď, udělali".

Pomiňme, že Klaus zaměňuje počasí za klima, na to už upozornil ministr životního prostředí Martin Bursík. Nikdo, pokud vím, také nevolá po tom, abychom s klimatem „právě teď" něco udělali, protože je to nesmysl. Právě teď můžeme usilovat třeba o snížení emisí skleníkových plynů, změna klimatu je vždy dlouhodobá záležitost, s velikou setrvačností.

Podle zprávy „Stav budoucnosti" (Glenn, Gordon, 2007) bylo během posledních dvanácti let jedenáct roků nejteplejších za dobu, co lidé teplotu měří a sledují. Vůbec nejteplejším byl rok 2005, ale rozhodně se nejednalo o ojedinělý výkyv.

Na str. 10 Klaus píše: „... znovu je nám vnucována jedna jediná přípustná pravda...".

Bylo by třeba upřesnit kdo a jak jedinou přípustnou pravdu vnucuje. Klaus tu navozuje dojem nebezpečí návratu k totalitě, což je trik, který zkusil již v minulosti, když „mobilisoval" proti levici, aby s ní pak uzavřel „opoziční smlouvu".

Kapitola 1: Vymezení problému

Na str. 15 Václav Klaus tvrdí: „Soudobý střet o lidskou svobodu ... začíná být veden právě pomocí těchto témat" (životního prostředí a globálního oteplování - pozn. P. N.). ... „Právě chudší země ... se stávají rukojmím environmentalistů, kteří navrhují zabrzdit lidský pokrok za nesmírnou cenu."

Hned po právu na život je svoboda tím, čeho si lidé nejvíce cení. Ale svoboda znamená také odpovědnost. Na svobodu bez odpovědnosti doplácejí především chudší země. Stoupne-li ke konci 21. století hladina oceánu např. o 0,5 - 1 m, což se reálně podle předpokladů Mezivládního panelu o  změnách klimatu (IPCC) může stát, dají se do pohybu miliony lidí v Bangladéši, nikoliv v Holandsku, které již dnes investuje do zpevňování hrází. Nebude pak právě a především svoboda těchto lidí ohrožena? Vzpomeňme, co se stalo při dělení Indie po získání nezávislosti. Z východního Pákistánu (Bangladéše) také migrovaly statisíce lidí (hinduistů) do Indie. Z této neřízené migrace se dodnes nevzpamatovala Kalkata, dřívější výstavní město britského impéria.

Na str. 20 je názorný příklad ekologické nevzdělanosti Václava Klause: „Vykácení pralesů na našem území bylo z dnešního pohledu environmentalistů jistě strašlivou ekologickou katastrofou, ale jejich nahrazení nás dnes obklopující kulturní krajinou vytvořilo krajinu jinou."

Klaus by měl ukázat jediného ekologa či environmentalistu, který tento proces považuje z dnešního pohledu za katastrofu. V raném středověku bylo naše území pokryto z 95 % lesy, dnes je to zhruba 30 %. A nikdo nevolá po návratu. Naopak, např. krajinu Bílých Karpat nebo Českomoravské vrchoviny považujeme za vyváženou, kde se dobře snoubí požadavky člověka na rozvoj s předpoklady fungování krajinných ekosystémů.

Něco jiného je kácení či vypalování tropických deštných lesů. Kvůli odlišným klimatickým podmínkám (vlhko a teplo) se biomasa rychle rozkládá a vrací zpět do oběhu, do nové vegetace. Proto je zde vrstva úrodné půdy velmi tenká (několik centimetrů) na rozdíl od mírného klimatu, kde je vrstva půdy mocná desítky centimetrů až několik metrů. U nás je tedy možné lesy po vykácení obnovovat „do nekonečna", v tropech jsou ztráty nevratné.

Na str. 27 Klaus kritizuje předsedu Strany zelených Martina Bursíka. Nemám zapotřebí Bursíka obhajovat, protože by to zvládl sám, kdyby mu to stálo za to. Nicméně na konci strany přichází nikoliv omyl, ale lež Václava Klause. „V postojích těchto lidí (myšlen nejspíše Martin Bursík a environmentalisté obecně - pozn. P.N.) je mimo jiné zcela ignorováno téměř neuvěřitelné zlepšení životního prostředí, ke kterému u nás došlo po roce 1989."

Bylo by třeba poukázat na alespoň jednoho ekologa či environmentalistu, který zlepšení popírá, jinak je to prostě lež. Naopak Klaus nechce nebo neumí rozlišit velmi podstatnou věc. V životním prostředí se odehrávají jednak primární jevy, které jsou zřejmé, měřitelné a působí ihned, bez zpoždění. To jsou třeba emise oxidů síry, které u nás poklesly během 90. let o zhruba 90 %. Nebo je to kvalita vody v našich tocích, která se také výrazně zlepšila. Ale existují také sekundární jevy, které působí skrytě, jsou těžko měřitelné a působí se zpožděním. Je to např. narušení hydrologického cyklu krajiny v důsledku špatného zemědělského hospodaření a poškození lesních porostů v minulosti. Pak třeba během vydatných srážek půda nezadrží zdaleka tolik vody, kolik by mohla a měla. Jedním z důsledků jsou povodně.

Nebo narušení ozónové vrstvy. Freony se už nepoužívají, ale protože do stratosféry, kde reagují s ozónem a ničí jej, stoupají desítky let, je narušení ozónové vrstvy stále problém.

Dalším příkladem by mohla být třeba kumulace cizorodých látek v lidském organismu, klimatické změny atd. Zde často situace stagnuje nebo se dokonce zhoršuje, a proto environmentalisté zatím „nezavřeli krám".

Kapitola 2: Zdroje, jejich vyčerpatelnost a nezastupitelná úloha cen

 

Na str. 42 dole zmiňuje Klaus první zprávu Římskému klubu „Limity růstu": „Římský klub prý nakonec sám veřejně prohlásil, že závěry této knihy sice nejsou správné, ale že to koneckonců nevadí, protože záměrně matou veřejnost, aby probudily zájem. To, že nesprávnost nevadí, je přímo symbolické a nemělo by být zapomenuto. Není to poprvé ani naposledy, kdy k prosazování svých záměrů používají environmentalisté libovolné metody."

Je to poněkud jinak. „Limity růstu", publikované v roce 1972, na základě počítačového modelu ukázaly, že exponenciální růst (spotřeba surovin, energie, nárůst počtu obyvatel, znečištění životního prostředí atd.) není dlouhodobě udržitelný a pokud tyto trendy včas nezměníme, přijde dříve či později kolaps. Jinak řečeno, v prostorově konečném systému, jakým biosféra je, není možný nekonečný růst.

Autoři se zmýlili v předpovědi konkrétního data vyčerpání jednotlivých zdrojů, což také přiznali. Např. ropa měla být vyčerpána při zachování trendů za 31 let, tedy v roce 2003. Rok po publikování zprávy ale nastala ropná krize, začalo se více šetřit, vyvinuly se nové, dokonalejší technologie (např. v automobilismu), našla se nová naleziště, jsme schopni těžit z větších hloubek a podobně. Ropa tedy zatím vyčerpána není, ale to nic nemění na tom, že jde o vyčerpatelný zdroj a je třeba se s předstihem na konec ropné éry připravit.

Na straně 46 uvádí Klaus slavnou sázku Simona a Ehrlicha (autora knihy „The Population Bomb"). Simon a Ehrlich se v roce 1980 vsadili, zda budou za deset let přírodní zdroje vzácnější, nebo méně vzácné, přesněji, zda jejich ceny se zvýší, nebo sníží. Vybrali si pět kovů a po deseti letech Simon jasně vyhrál. Je to výborná ukázka toho, že by environmentalisté opravdu měli být obezřetní, co se týče nejrůznějších katastrofických předpovědí a zvláště, co se týče určování konkrétních dat. Nicméně vítězství Simona by nás nemělo vést ke slepé víře, že zdroje nikdy problémem nebudou. Řada odborníků předpovídá ropný zlom celosvětově za  8 - 15 let. Největší optimisté pak za 30 - 35 let. Ať už to bude 8 nebo 35 let, je to čas, který máme k dispozici k tomu, aby se transformace společnosti a přechod na nové zdroje odehrály evolučně (řízeně), a ne revolučně (chaoticky).

Na str. 49 Klaus uvádí: „Nejsou žádné bez člověka existující zdroje a ...není žádná bez cen definovaná „potřeba" zdrojů. Každý zdroj má svou cenu... Díky konkrétní ceně „vzniká" jistá nabídka zdrojů ... a stejně tak díky ceně vzniká určitá poptávka."

Jako akademická rozprava to zní zajímavě, ale tak jednoduché to vždy není. V Latinské Americe nemá 75 milionů lidí přístup k nezávadné pitné vodě a 116 milionů nemá přístup k hygienickým zařízením. V Bolívii byl pokus privatizovat dodávky vody pro obyvatele. Soukromá společnost si naúčtovala 450 USD poplatek za připojení k vodovodní síti v zemi, kde průměrný měsíční plat je 55 USD. To způsobilo politickou nestabilitu. Tato víra v „trh bez přívlastků" je jedním z důvodů, proč se v Latinské Americe dostávají k moci levicoví populisté, jako konkrétně v Bolívii Morales.

Kapitola 3: Efekt bohatství a technického pokroku

Na str. 55 předvádí Klaus ukázku egoismu rozpínajícího se napříč generacemi: „Poměrně jasnou a jednoduchou se mi zdá být debata o pravděpodobném - nepochybně dnes pro nás téměř nepředstavitelném - bohatství budoucí společnosti a z ní vyplývající závěr, že bychom my dnes různé zásadní věci za generace budoucí řešit neměli."

Ekonomu Klausovi by se předpokládám nelíbilo, kdyby rabující dav chudých vyplenil třeba naši ambasádu někde v Africe s tím, že je to tak správné, ať platí bohatší. Téhož se dopouští ve vztahu mezi generacemi: budoucí generace budou jistě bohatší (i když ani to není zcela jisté), a tak nevadí, že jim odkážeme vyhořelé jaderné palivo z našich elektráren, vyčerpané zásoby fosilních paliv, zdevastované regiony apod. Oni si už nějak poradí. Vždyť přece budou bohatí a technika všemocná.

Na str. 60 si V. Klaus vypůjčuje myšlenku Williama Nordhause (citace však není uvedena). Píše: „Dnes ve vyspělém světě zemědělství a lesnictví obvykle nevytváří více než 3 % celkového národního produktu. Ostatní odvětví ale klimatickými změnami významně ovlivněny nejsou." (W. Nordhaus proslul výrokem, že globální oteplování bude mít na ekonomiku USA zcela zanedbatelný vliv, neboť v podstatě jen zemědělství je citlivé na klima, přičemž zemědělství představuje pouhá 3 % HNP.)

Pomiňme, že jen v nejvyspělejších zemích zemědělství představuje 3 - 5 % HNP, v ostatních, méně rozvinutých zemích, je to podstatně jinak. Pomiňme také, že západní země dovážejí část zemědělské produkce z méně rozvinutých zemí, a pomiňme i to, že nejvýznamnější hospodářské odvětví, turistický ruch, bude klimatickými změnami dotčen velmi významně.

Na Nordhause reagoval Herman Daly (bývalý ekonom Světové banky, později profesor ekonomie na Marylandské univerzitě): „Zkrátka, naživu jsme údajně nikoliv díky semenům, půdě, slunci a dešti jako takovým, nýbrž jen díky hodnotě, kterou semenům, půdě, slunečnímu svitu a dešti propůjčuje práce a kapitál. Jenže co když přijdou roky katastrofální neúrody a s nimi nedostatek potravin a hlad? Nevyšplhají se pak v důsledku enormně zvýšené poptávky ceny potravin do takové výše, že namísto tří procentních bodů HNP budou zemědělské produkty tvořit třeba i 90 % HNP?"

V. Klaus si zde zkrátka „naběhl", když přijal hru na žonglování s čísly bez  respektování širších souvislostí.

Kapitola 4: Diskontování a časové preference

Na str. 74 dává Klaus jednoduchý příklad diskontování: „Půjčí-li si někdo 1000 Kč, a je-li úrok 6%, už na konci prvního období má člověk z původní půjčky jenom 940 Kč." A pokračuje citátem D. Třísky: „Pro salónního intelektuála (nemyslím, že by environmentalisté byli typičtí salónní intelektuálové, ale nevadí - pozn. P.N.) jsou tyto úvahy příliš „monetární". ... Kdyby náhodou svůj odpor překonali, pak by stačilo, aby dosadili za stokorunu své vážné ekologické téma, a aby roční časový horizont nahradili několika desítkami mezi-generačních let.  Možná by si pak o něco lépe uvědomili, že my dnes můžeme některé věci hodnotit jinak než my za třicet let, už ani nemluvě o tom, že faktickými hodnotiteli již nemusíme být my, ale ti, kdo přijdou po nás."

To je hezký příklad a dá se říci i trochu jinak. Když si půjčím 1000 Kč na 6 % úrok, je jasné, že budu muset 1000 Kč jednou vrátit a k tomu navíc ještě 60 Kč za první rok (resp. 6 % z celkové částky za každý rok). Pokud bych si vzal třeba 2 milióny Kč jako hypotéku na dům, musím počítat s tím, že celkem bance splatím ne dva, ale řekněme tři milióny. Pokud deset nebo dvacet let nebudu splácet, úroky mi narostou do netušených výšek. A přesně toto mi při osobním setkání dával za příklad Matthis Wackernagel při debatě o ekologické stopě: „Že jsme překročili  ekologickou kapacitu území, ještě nemusí být tragické. Je to jako půjčka na dům, ve kterém chceme bydlet a vybavit si jej. Jen si musíme být vědomi, že dříve nebo později budeme tuto půjčku splácet. A čím později, tím to bude pro nás nebo pro naše děti dražší a bolestivější."

S diskontováním je ještě jedna potíž - kdo a jak stanoví její míru. Klaus zmiňuje W. Nordhause (str. 77), který po pečlivém studiu Sternovy zprávy (o klimatických změnách - pozn. P.N.) dochází k závěru, že důvodem odlišných výsledků jsou Sternovy „extrémní předpoklady o diskontování. ... Sternova práce v podstatě považuje společenskou diskontní míru za blízkou nule. To enormně zvětšuje důsledky dnešních rozhodnutí na velmi vzdálenou budoucnost".

Vida, ono je to tak trochu hádání z křišťálové koule. Pokud se nám výsledky něčí zprávy nehodí, označíme prostě předpoklady o diskontování za „extrémní". Jenže kdo stanoví správnou diskontní míru?

Kapitola 5: Analýza nákladů a výnosů, nebo absolutismus principu opatrnosti?

Klaus se zde pouští (kromě jiného) do diskuse o energiích. Na str. 86 tvrdí: „Na rozdíl od užívání uhlí, plynu a ropy je podle environmentalistů vždy (a vlastně automaticky) daleko lepší např. geotermální energie, protože je podle nich nevyčerpatelná. ... Je více než zřejmé, že získat ji je extrémně nákladné. Samozřejmě při dnešní technologii, ale oni ji chtějí už dnes, bez ohledu na náklady a ceny."

Nechci se dopouštět osobních invektiv, ale musím tento výrok označit buď za zlý, nebo hloupý. Není pravda, že používání geotermální energie (či jiných alternativních zdrojů) je „vždy a vlastně automaticky" lepší než užívání uhlí, plynu a ropy.

Herman Daly (1989) výstižně formuloval tři základní principy pro dlouhodobě udržitelné užívání přírodních zdrojů:

1. Míra užívání neobnovitelných přírodních zdrojů nepřekročí míru, jakou budou rozvíjeny substitující obnovitelné zdroje.
2. Míra užívání obnovitelných přírodních zdrojů nepřekročí míru jejich regenerace.
3. Míra emisí škodlivin do životního prostředí nedosáhne hranice asimilačních schopností prostředí.

Klaus také není ochoten rozlišovat vhodnost využití jednotlivých alternativních zdrojů podle místních podmínek. Žádný environmentalista samozřejmě netvrdí, že geotermální energie je „vždy" lepší. Je velmi perspektivní na Islandu, nikoliv u nás. Využití biomasy je zase perspektivnější u nás, nikoliv na Islandu. A nechceme samozřejmě alternativní zdroje energie „už dnes, bez ohledu na náklady a ceny". Chceme, aby se tyto zdroje postupně rozvíjely a nahrazovaly konvenční, neobnovitelné a vyčerpatelné zdroje. Chceme, aby se i u nás více investovalo do technologií, které budou účinnější, konkurenceschopnější, a tím i do budoucna levnější.

Lidstvo spotřebovalo po 2. světové válce více přírodních zdrojů než za celou předcházející historii. Povzbudivé je, že nejrychleji rostoucím energetickým zdrojem v současnosti je ve světě větrná energie, její produkce se mezi lety 1998 - 2002 ztrojnásobila. Očekává se, že produkce obnovitelných zdrojů energie poroste v průběhu příštích dvaceti let o 12 % ročně. (Glenn, Gordon, 2003)

Na str. 87 vidíme ukázku Klausova jednorozměrného vnímání světa: „Stejně tak nechtějí (environmentalisté - pozn. P.N.) přiznat, že přírodu ničí nejen uhelné elektrány, ale i elektrárny vodní. O tom, jak ničí říční ekosystémy, by v Asuánu na Nilu, v Číně na Žluté řece nebo v brazilské Iguacu mohli leccos vyprávět."

Vyprávět by mohli především v Rusku, kde si v dobách Sovětského svazu budováním velkých přehrad zatopili 190 měst, 5 000 vesnic a tisíce historických a kulturních památek. Jde o to rozlišovat (stejně jako třeba u geotermálních zdrojů), kde jsou vhodné podmínky pro stavbu a využití vodního zdroje, a kde ne. A pak jde také o měřítko, které musí být přiměřené místním podmínkám. Vodní přehrady v Norsku nebo v kanadském Quebecu nejsou obvykle problém, nebo jde o přijatelný kompromis mezi zájmy lidské společnosti a zájmy ochrany přírody. Přehrada „Tři soutěsky" (Three Gorges Water Dam) v Číně je něco jiného.

Na str. 87 dole: „Pálit biomasu (jako nedávný rostlinný produkt) je podle logiky environmentalistů považováno za dobré, ale pálit uhlí (jako „dávný" rostlinný produkt) za špatné. Proč? To také nedává žádný smysl. Pálení biomasy navíc jistě také produkuje CO₂.

Proč se o tom vůbec nemluví?"

Rád vysvětlím, i když jde o elementární věc. Biomasa vyroste (obnovuje se) v našich podmínkách každý rok. Naproti tomu fosilní paliva vznikala stovky miliónů let za specifických podmínek, od prvohor až po třetihory, postupně. Pálením fosilních paliv vlastně spotřebováváme „energetickou konzervu", která umožnila nástup industriální éry před zhruba 250 lety.

Tím, jak pálíme fosilní paliva, uvolňujeme do ovzduší uhlík (resp. oxid uhličitý), který se v těchto palivech postupně kumuloval po desítky a stovky miliónů let. My jej do atmosféry uvolníme během několika desetiletí. Naproti tomu biomasa, která roste dnes, při procesu fotosyntézy spotřebovává CO₂ a „vydechuje" kyslík. Při spálení biomasy naopak kyslík spotřebováváme a uvolňujeme uhlík (resp. CO₂), ale „nula od nuly pojde", bilance uhlíku je vyrovnaná.

Příklad „hraní si se statistickými čísly" můžeme vidět, když V. Klaus cituje Lomborga: „I přes regulaci pesticidů dochází v USA ročně zhruba k dvaceti úmrtím na rakovinu z důvodu jejich reziduí v potravinách. Plně zakázat pesticidy tedy zachrání 20 lidských životů ročně. Zvýšení nákladů na pěstování ovoce a zeleniny (bez pesticidů) zvýší jejich ceny a sníží jejich spotřebu minimálně o 10 - 15 % s odhadem, že to zvýší počet úmrtí na rakovinu o 26 000 ročně."

Jak dospěl Lomborg k poklesu ovoce a zeleniny o 10 - 15 % při zákazu pesticidů? A hlavně, jak přišel na to, že při tomto poklesu zahyne 26 000 lidí ročně? Navíc, pokud vím, ani u nás, ani v USA není žádný velký tlak na zakázání pesticidů (možná s výjimkou některých konkrétních druhů). Kdo chce dnes produkty úplně čisté od chemických prostředků, jde k biozemědělci nebo do bioobchodu, kde zaplatí víc. Ale většina zemědělství je a bude konvenční, které připouští rozumnou míru používání průmyslových hnojiv i chemických ochranných prostředků - pesticidů.

Další ukázka žonglování s čísly je v následujícím odstavci: „Odhady říkají, že ve Velké Británii může být kolem roku 2050 o 2000 úmrtí ročně z vedra více. Současně je odhadováno, že bude o 20 000 úmrtí z chladu méně."

Jak se k těmto odhadům došlo? Navíc změny klimatu nejsou rozhodně jen o úmrtí z veder. Pracujeme s velkou mírou nejistoty a v důsledku globálního oteplení může dojít, paradoxně, ve Velké Británii k velkému ochlazení. Pokud roztaje arktický ledovec a bude dále tát grónský ledovec, salinita (obsah soli) Severního ledového oceánu se sníží. To může způsobit odklon teplého Golfského proudu od Evropy. Pak by se klimaticky Velká Británie dostala zhruba na úroveň Skandinávie. Nikdo neví, jestli se to stane, ale jde o reálnou možnost. Podle zprávy „Stav budoucnosti" (Glenn, Gordon, 2007) již byly zaznamenány změny termohalinní cirkulace v Atlantickém oceánu.

Kapitola 6: Jak je to s globálním oteplováním v realitě?

Na str. 98 cituje Klaus V. Motla: „Vědcům, jejichž bádání může vést k odlišným předpovědím ... je běžně vyhrožováno ... a není jim umožněno využívat grantových zdrojů a postupovat v kariéře. Pokud někdo přece jen k nepohodlným závěrům dospěje, jeho články nejsou otištěny. Mezi články, které otištěny jsou, se znovu vybírá podle ideologického klíče."

Klaus uvádí, že L. Motl je český fyzik pracující na Harvardově univerzitě. Takové prostředí určitě na Harvardu a jiných univerzitách v USA, ani v Evropě, ani v České republice není. Dílčí křivda se samozřejmě může stát, ale kdo takto vykresluje situaci na akademických pracovištích v demokratických a svobodných zemích jako trvalou, prostě nemluví pravdu.

Na str. 120 Klaus asi koketuje se žánrem sci-fi, když cituje L. Motla: „K oteplování dochází nejen na Zemi, ale také na Marsu, Jupiteru, Saturnu, dokonce i na Plutu!"

Domysleli pánové Motl nebo Klaus, jak daleko je Pluto, které už není ani označováno za planetu, od Slunce? Chtělo by to doložit informací, kdo a jak k takovému poznání dospěl. A i kdyby to byla pravda, navrhoval bych „zůstat nohama na Zemi" a řešit klimatické změny zde, ne změny teplot na Marsu, Saturnu či Plutu.

Na str. 120 Klaus tuto kapitolu uzavírá slovy: „Teorie globálního oteplování a hypotéza o jeho příčinách ... je možná špatná, možná i bezcenná, ale v každém případě je velmi nebezpečná."

Klaus tedy navrhuje nedělat nic a čekat, co přijde, jak uvidíme v následující kapitole. Na tento přístup se dá vztáhnout výrok Winstona Churchilla z roku 1936, který kritizoval vládu za neschopnost připravovat se na možný Hitlerův útok: „Pokračují v tomto podivném paradoxu, rozhodnuti k nerozhodnosti, odhodláni k ničemu se neodhodlat, tvrdošíjní ve své váhavosti, pevní v rozbředlosti, silní v bezmoci. ... Blíží se konec éry odkladů, polovičatých řešení, konejšivých a nesmyslných výmluv, zdržování. Namísto toho vstupujeme do období důsledků."

Kapitola 7: Co dělat?

Klaus začíná slovy: „První a vlastně jedinou rozumnou odpovědí na otázku, která je v názvu této závěrečné kapitoly, je: nic, respektive nic zvláštního."

Klaus navrhuje bagatelizaci a ignorování problému, což je nakonec patrno z celé jeho knížky. Absence aktivity ovšem neznamená, že nepříznivé trendy zmizí.

Pro ty, kteří Klausův postoj nesdílejí, ale domnívají se, že sami nic nezmohou, může být inspirativní výrok E. Burkeho: „Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, je bezvýznamné."

Str. 133 a 134: Na závěr kapitoly i celé knížky V. Klaus cituje sám sebe (knihu „Nemám rád katastrofické scénáře"): „V naší poněkud nepřehledné době chci šířit optimismus, sebedůvěru, víru ve vlastní síly jednotlivce i v naší „kolektivní" schopnost nalézt východisko, nalézt pozitivní řešení."

Vůli k hledání pozitivních alternativ mohou podlomit katastrofické scénáře (pokud se alespoň nepokusí nějaké východisko nalézt) stejně jako laciný optimismus, zbytnělá sebedůvěra a pýcha rozumu.

Americký futurolog Alvin Toffler napsal, že naše civilizace postavila své chápání pokroku na třech idejích, které nás dovedly ke krizi:

1. vykořisťování přírody a vláda nad ní jsou správné;
2. lidé jsou vrcholným výtvorem evoluce, princip přirozeného výběru (Darwin) se přenáší i do společenského chápání („nejbohatší a nejmocnější jsou i nejschopnější a nejzasloužilejší");
3. dějiny nezvratně směřují k lepšímu životu lidstva.

„Modrá, nikoli zelená planeta" je ukázkou takového myšlení.

Závěr

Knížka Václava Klause vyšla před půl rokem v květnu. Mohlo by se zdát, že dělat její podrobný rozbor z environmentálního pohledu je již zbytečné, ale bohužel tomu tak není. Klaus nevynechá jedinou příležitost aby poučoval o svých názorech nás i svět. Kdyby byl řadovým občanem, bylo by mi to celkem jedno. Klaus není první ani poslední, kdo si myslí, že rozumí všemu, a přitom je ekologicky nevzdělaný.

24. září tohoto roku vystoupí Václav Klaus s projevem v Organizaci spojených národů, kde „postaví do správného světla mýty o globálním oteplování", jak sám tvrdí. Americký Heartland Institute (sponzorovaný firmami jako Exxon Mobil, General Motors či Philip Morris) si zvolil Klause za tvář své mediální kampaně zaměřené proti stoupencům boje s globálním oteplováním. Klaus se jistě velmi těší na svých pět minut slávy (tolik bude jeho projev v předvečer 62. zasedání Valného shromáždění OSN trvat) a příležitost zviditelnit se za oceánem si nenechá ujít: „Tam se sejdou samí ti Goreové, takže budou šokováni, že tam omylem pozvali i mě. A já tam vystoupím s velmi razantním projevem."

Místopředseda vlády a ministr životního prostředí Martin Bursík se obrátil na V. Klause v otevřeném dopise, kde mu doporučil respektovat stanoviska vlády České republiky i Evropské unie o změnách klimatu. Upozornil jej také, že jeho projev nás může připravit o hlasy ostrovních států (ohrožených bytostně klimatickými změnami) při naší kandidatuře na místo nestálého člena Rady bezpečnosti OSN na léta 2008 - 2009. Klaus odpověděl, že „představy o možnosti centrálně řídit vývoj klimatu na zemi nepovažuji za realistické a cíle v oblasti snižování emisí skleníkových plynů, které jsou navrhovány, přijímány a prosazovány, nepovažuji za realizovatelné a už vůbec ne za potřebné".

Co k tomu říci? Klaus se na půdě OSN chystá popírat, resp. bagatelizovat existenci problému klimatických změn, a bude tak v rozporu se stanoviskem české vlády a Evropské unie. Protože není soukromá osoba, ale prezident, udělá nám ostudu a dost možná vážně poškodí zájmy České republiky.

    

V Olomouci, 17. září 2007                                                        Pavel Nováček

                                                                                          (Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.)

Nezkrácený text rozboru P. Nováčku ve formátu pdf

Text vystoupení na konferenci o udržitelném rozvoji Ústeckého kraje v Ústí n. L. 19. 9. 2007

Vážené dámy, vážení pánové,

vážím si příležitosti vystoupit na této konferenci a děkuji pořadatelům za pozvání. Zabývá se tématem a krajem, kde jsem se narodil, prožil dětství a studia, který mne zajímal po celý profesionální život, i když jsem jej v roce 1989 opustil. V období 1968 - 1978 jsem působil na úseku územního plánování a péče o životní prostředí v okrese Děčín, v období 1978 - 1989 na Severočeském KNV v Ústí n.L., takže si troufám říci, že jsem pamětníkem stavu a vývoje těchto území v sociálně-ekonomické i v environmentální sféře i reflexe tohoto stavu a vývoje v činnosti orgánů veřejné správy v kraji před listopadem 1989. Z pozice náměstka ministra životního prostředí ČR v letech 1990-1992, výrobního náměstka ředitele Terplanu Praha, který zpracovával v letech 1992 - 2000 ÚPD pro tento kraj, v pozici člena STUŽ a Spolku přátel Jezeří a od roku 2000 do roku 2004 znovu jako pracovník MŽP jsem tuto lásku a tematiku neopustil dodnes, i když od roku 2004 pracuji pro veřejnou správu hlavního města Prahy. Z této pozice pamětníka integrujícího pohledy veřejné správy, nevládek i veřejnosti mohu říci, že kořeny snah po změně neblahého trendu, načatého v sociálně-ekonomickém profilu kraje a ve vývoji životního prostředí po 2. světové válce, spočívajícího v orientaci na rychlé rozšiřování hutního, chemického a těžkého strojírenského průmyslu, energetiky a s ní spojené velkolomové povrchové těžby hnědého uhlí jsem zaznamenal v malé skupince zasvěcených již počátkem 70. let 20. století mezi lékaři, hygieniky, přírodovědci, architekty -územními plánovači a dalšími odborníky pracujícími právě pro územní plánování. První varování, že extenzivní pojetí rozvoje, zaměřeného na růst kvantitativních ukazatelů výroby, je v kontextu změněné ekonomické základny v tehdejším Severočeském kraji cestou nesprávným směrem, totiž přicházely od hygieniků, obvodních a dětských lékařů, porodníků, z plicních a onkologických oddělení nemocnic, ale také od lesníků, botaniků, zemědělců....a pak se postupně v 70. a 80. letech připojovaly další a další profese, protože zhoršující se (deformovaná) nabídka pracovních příležitostí, sociální složení obyvatel, životní prostředí, to vše vedlo zpětně k rozvratu i v ekonomické a sociální sféře. Lidé začali z kraje utíkat, přestože fungoval masivní nábor, probíhala masivní bytová výstavba. Odpovědné politické orgány a orgány veřejné správy namísto odstraňování příčin prosazovaly různé kompenzační „náplasti“ ke stabilizaci obyvatel, nebo spíše pracovních sil. Starší z nás si pamatují tzv. „pohřebné“, tedy 2000.- Kč ročního příspěvku státu těm, kdo v tzv. „postižených oblastech“ v kraji vydrželi 10 a více let. A krajští, okresní a lokální funkcionáři namísto ozdravení ekonomické struktury kraje, respektování určitých limitů růstu a kvality životního prostředí se prali o to, aby bylo i jejich správní území zařazeno do těchto „postižených oblastí“ a „jejich lidi“ tak také získali nárok na tyto almužny!

Změna poměrů po listopadu 1989 byla jedinečnou příležitostí ke zvratu. Po nástupu na nově vzniklé MŽP jsme ve spolupráci s novým vedením kraje, ale také s nově vytvořeným „Ekofórem pánevní oblasti Svč. kraje“ začali zpracovávat „Program ozdravění pánevní oblasti Svč. kraje“ pro českou i federální vládu. Ten zakotvoval odstavení nejstarších elektrárenských bloků a odsíření těch uhelných elektráren v kraji, které zůstanou v provozu, do 8 let, zrychlení tempa rekultivací krajiny po těžbě a ukládání elektrárenských popílků, opatření na postupné ozdravení a novou výsadbu zničených lesů na Krušných horách, regeneraci sídelní struktury, dopravní a technické infrastruktury a další opatření zaměřená na příčiny úpadku a ztráty atraktivity kraje. Z projednání tohoto materiálu v obou vládách vzešel i úkol stanovit územní ekologické limity těžby jako nepřekročitelné hranice, za kterými je ve veřejném zájmu chráněno dosud těžbou nezlikvidované torzo městského a venkovského osídlení, ale i zachované segmenty původní přírody a krajiny, které mohou tvořit „kostru“ nové rekultivované krajiny po těžbě, součást obnoveného územního systému ekologické stability krajiny, její obnovené biodiverzity, funkčnosti, obyvatelnosti i krásy. Dnes se v šarvátkách mezi MUS a obcemi na tento stejně důležitý veřejný zájem často zapomíná, ale nemělo by se.

Současně se v různých koncepčních dokumentech rozvoje kraje začalo objevovat už od začátku 90. let minulého století čím dále důrazněji téma a potřeba začít měnit ekonomickou strukturu kraje. Využít období, než těžba v povrchových dolech dospěje ke stanoveným územním ekologickým limitům jednak k vývoji technologií těžby, nedevastujících tolik povrch a dovolujících tedy v určitých geologicky vhodných podmínkách vytěžit bez devastujících účinků určité zásoby uhlí i za limity. Hlavně ale podporovat a obnovit všechny konkurenceschopné tradiční výroby a potenciály tohoto území, nevázané přímo a ve velkém na těžbu, energetiku, s vyšším zhodnocením surovinových a energetických vstupů, s vyšším podílem duševní práce na ceně produkce, a samozřejmě i obory zcela nové, které přinášejí moderní sofistikované produkty nebo v kraji zoufale chybějící služby, přitáhnou vzdělané vrstvy produktivního obyvatelstva a podnikatelské subjekty. Ozdravení životního prostředí pro to je nutnou, i když nikoliv jedinou a postačující podmínkou. Mluvilo se o nezbytné přeorientaci z onoho těžkopádného a životní prostředí ničícího modelu hospodářství, vnuceného do kraje po roce 1948, alespoň zčásti zpět k textilnímu, sklářskému, keramickému, potravinářskému, přesnému strojírenskému a elektrotechnickému průmyslu, od těžké chemie ke kvalifikované chemii, farmaceutickému a kosmetickému průmyslu navazujícího na pěstování léčivek na půdě díky kontaminaci nevhodné pro pěstování plodin vstupujících do potravinového řetězce, o obnově zemědělských farem na zemědělsky rekultivovaných územích, o obnově vodního režimu v krajině a lesního hospodářství jako rovnocennou součást masivních rekultivací, které zaměstnají po nezbytnou dobu pracovníky i mechanismy uvolňované z utlumované těžby. Předpokládalo se, že bývalou slávu obnoví zdejší lázeňství, s obnovou památek, měst i vesnic, rekreačních zařízení a ploch se zvýší znovu atraktivita území pro cestovní ruch. V nových podmínkách pluralitní demokracie a tržního hospodářství to vše už ovšem nemůže zařídit stát. Ten může financovat nebo spolufinancovat jen opatření ve veřejném zájmu, která nejsou atraktivní jako předmět podnikání pro soukromý sektor a u kterých je státní intervence přípustná podle legislativy pro výkon státní správy i vůle samosprávných orgánů. Pro ostatní aktivity jde o příležitost pro podnikatelskou sféru, kterou stát má podporovat jen vytvářením příznivého podnikatelského prostředí, příp. přípustnou přímou nebo nepřímou finanční podporou např.v daňovém systému, v pojetí odpisů atd. Ze státních institucí se tak těžiště nezbytných aktivit vedoucích k naznačenému ozdravění proto přesunulo už dávno na samosprávy obcí a kraje, na podnikatelskou sféru, na občany, občanská sdružení, kterým má stát sice co nejvíce pomáhat, ale jejichž aktivitu již nemůže suplovat. Jsem přesvědčen, že teprve tady se ukázalo, jak devastující byla minulá čtyřicetiletá éra „reálného socialismu“ nejen na ekonomickou strukturu a životní prostředí kraje, ale i na psychologii obyvatel a pracovníků, na morálku.

Těch čtyřicet let odnaučilo mnohé lidi samostatně a tvořivě myslet, podnikat v původním etickém slova smyslu „poskytovat na trhu žádané užitečné produkty nebo služby za pokrytí nákladů a přiměřený zisk“. Odnaučila samostatnosti, zodpovědnosti sama za sebe i vůči spoluobčanům a životnímu prostředí, schopnosti přijmout a nést zdravá podnikatelská rizika, ale také nehazardovat s majetkem, kapitálem, stabilitou firem, neokrádat se navzájem. V období od roku 1990 se naplnila do značné míry ta část ozdravných opatření, která byla v gesci státu a státních institucí. Obrovský a nedoceněný skok učinila v kraji i jinde energetika, která dokázala za oněch fantasticky krátkých 8 let proinvestovat miliardy na útlumu a odsíření elektráren. Pomohla k tomu i dostavba a zprovoznění JE Temelín, jakkoliv se to mnohým ekologickým aktivistům jeví jako další „vada na kráse“ energetiky. S ostatním ekonomickým profilem je to horší. Působí tu obrovská setrvačnost a životnost starých návyků a předsudků, starých technologií, starých stavebních fondů. Nová ekonomická struktura, žádoucí modernizace a tercializace probíhá pomaleji, než by bylo třeba. Rychlejšímu rozvoji neprospívá zanedbanost dopravní a technické infrastruktury, ale i pohodlná a zdánlivě jednoduchá orientace na jistoty toho minulého, doznívajícího a neperspektivního ve stávajícím rozsahu a pojetí, jako je třeba právě další povrchová devastující těžba uhlí. Strach z nového, strach z nezaměstnanosti a neschopnost pochopit neudržitelnost a neperspektivnost dosavadního pojetí hospodaření v území se pak spojuje s touhou po zisku bezskrupulózních „takypodnikatelů“, kteří jsou schopní území kraje a jeho zdroje využít a pak jako již nepotřebné odhodit. Vydělat co se dá a odstěhovat se i se svým podnikáním jinam, pokud v něm vůbec kdy žili. To ovšem nemohou ani nechtějí udělat všichni. Na rozdíl od první generace dosídlenců po odsunu Sudetských Němců dnešní obyvatelé už zde zapustili kořeny a mají ke kraji opět lokálně patriotický vztah jako ke svému domovu. Ti by si neměli nechat takové aktivity líbit a také už aktivně vystupují proti pokračování devastace právě třeba bojem o zachování limitů u VČSA, Černic, Horního Jiřetína, Litvínova a jižních svahů Krušných hor, u lomu Bílina pak sídel na západ a severozápad od stanoveného limitu. Je to aktivní obrana, ale pořád jen obrana. K potřebným změnám je ovšem potřeba obrazně řečeno přejít z obrany do útoku a začít aktivně přispívat k oné tvorbě nového ekonomického profilu a nových pracovních příležitostí v jiných oborech, než v těch dosud převažujících. Je k tomu potřeba odvaha k podnikání nebo alespoň odložení zažrané závisti vůči lidem, kteří na sebe berou podnikatelskou zodpovědnost a riziko a za to jsou lépe honorováni, než pracovníci pracující pod cizím vedením ve mzdě. Je třeba cílevědomě a intenzivně bojovat s mentalitou natahování ruky namísto přiložení ruky k dílu. Práce na tomto je v Ústeckém kraji jako na kostele, jak se říká. Nezaměstnanost nehrozí na desítky let dopředu, začne-li se opravdu s tím, co jsem se snažil naznačit a přestane-li se lpět na uchování a dotování stávající dlouhodobě neudržitelné struktury, založené na čerpání uhlí jako neobnovitelného zdroje, který tak jako tak jednou dojde.

A úloha orgánů veřejné správy v nových podmínkách? Kromě již zmíněného vytváření příznivého prostředí pro užitečné a dlouhodobě udržitelné podnikatelské aktivity a řádného výkonu svěřených správních činností, kromě zajišťování chodu podřízených organizací nevýdělečné sféry je to podle mého názoru především vytvoření, naplňování a periodická aktualizace nějaké dlouhodobé vize, jakým chce kraj být, čím se chce živit, co představuje dlouhodobé zájmy jeho občanské komunity. Taková vize by měla být jakýmsi majákem pro všechny volené funkcionářa a úředníky veřejné správy, měla by svým návrhovým horizontem přesahovat jedno funkční období volených orgánů, krátkodobé a dílčí, skupinové zájmy v zájmu dlouhodobém a skutečně „veřejném“, tedy společném pro všechny příslušníky tamní občanské komunity. Jí by měly být poměřovány všechny impulsy pro změny v území; zda jsou s ní v souladu, přispívají k jejímu naplňování nebo naopak v souladu nejsou či dokonce její uskutečnění brání, vzdalují. Takové by pak měly být ve veřejném zájmu odmítnuty.

Krajský úřad Ústeckého kraje má nebo připravuje několik dokumentů, které by na takovou dlouhodobou vizi mohly aspirovat. Má Strategii udržitelného rozvoje Ústeckého kraje vč. SEA, má schválený Územní plán VÚC SHP ve znění 2. změn a doplňků, má koncept nového územního plánu VÚC Ústeckého kraje a připravuje v souladu s požadavky nového stavebního zákona nové Zásady územního rozvoje kraje. Přesto si nemyslím, že tyto dokumenty mohou splnit shora naznačenou úlohu a hned řeknu proč. Strategie udržitelného rozvoje Ústeckého kraje se v prioritách a opatřeních sice orientuje na většinu zásad, které jsem vyjmenoval v předchozím textu. Obsahuje opatření ke zlepšení vývoje v regionu, ale zůstává na velmi obecné, do konkrétních průmětů do území nepromítnuté úrovni. Územního plánování se dotýká jen velmi sporadicky a okrajově, když např. v environmentálním pilíři doporučuje v „land-use“ více využívat „brownfields“ a potlačovat výstavbu „na zelené louce“ nebo diverzifikací určení ploch přispívat k biodiverzitě a ekologické stabilitě krajiny. To ale není ucelená vize, ke které lze směřovat celou občanskou i podnikatelskou aktivitu v kraji. Ani zadání Zásad územního rozvoje kraje, právě projednávané, není v tomto ohledu dost konkrétní a vyjadřující nějaký jednoznačný postoj k problémům kraje, např. právě v otázce respektování územních ekologických limitů těžby uhlí. Naprosté rozpaky pak převládnou u čtenáře stanoviska MŽP k zadání, kde jsou zjevně za sebe napsány podmínky různých odborů MŽP, aniž si někdo lámal hlavu nad tím, zda jsou kompatibilní, nebo rozporné. Tak se tam objevuje jak podmínka respektovat územní ekologické limity těžby dle usn. vlády ČR č. 444/1991, tak podmínka dodržet ustanovení horního zákona č. 40/1988 Sb., o racionálním vydobytí rozfáraných ložisek. To se ovšem navzájem vylučuje. Co chce MŽP doopravdy, jak se zdá, je pokud možno vyjít s každým. Princip neprincip. Tyto dokumenty jsou příliš poznamenané snahou vyhovět všem, klást důraz na dodržení formy, procedurálních náležitostí. Co by chtěla sama volená samospráva kraje se tam nedozvíte. Chce podržet města a obce ohrožená těžbou, nebo ne? Uznává, že i zbylá nezdevastovaná krajina a jiní živočichové, než člověk stojí za ochranu, nebo se přiklání k antropocentrickému pohledu, že „když se těžaři domluví s majiteli nemovitostí a obcemi, na ostatním nezáleží?“ Chce chránit aspoň to torzo přírodního a kulturního bohatství kraje, které zbylo, nebo si myslí, že teď už je jednodušší to po bolševicku „doplundrovat“ a pak teprve začít na této poušti něco budovat od začátku, bez vztahu k historii, s přerváním i zbytku kontinuity se životy našich předků?

Lidé by odpovědi na takové otázky politikům kraje jistě rádi znali odpovědi, přinejmenším před příštími volbami. Místo toho se mnoha i špatným věcem nechává volný průchod. Pragmaticky se odpovídá podle toho, s kým zrovna politici mluví. Nemístně se problém zjednodušuje až k triviálním otázkám a odpovědím, ačkoliv jde o složité komplexy vzájemně provázaných problémů, vyžadujících i komplexní řešení. Nikdo, až na pár nepochopených odborníků a idealistů, si však takové otázky neklade a odpovědi nehledá, tím méně za horizontem svého funkčního období. Někdy máme my občané pocit, že morálka ve veřejné správě je už tak pokleslá, že volení zástupci lidu nepracují ve veřejném zájmu tak, aby vůbec měli šanci být znovu zvoleni na další funkční období. Hájí své partikulární zájmy, otevřeně a neurvale tak, aby si je stačili uspokojit v onom jediném funkčním období, kdy se dostali k moci o něčem rozhodovat a pak se i s „lupem“ uklidili lidem z očí. Společnou vizi však mohou formulovat jen lidé, kteří staví veřejné a dlouhodobé zájmy nad zájmy krátkodobé, soukromé či partikulární. Lidé ochotní je nejen formulovat, ale také se jimi pak řídit. Takoví by měli být voleni do veřejných funkcí a skládat účty v příštích volbách, kdy se budou ucházet o znovuzvolení, protože budou chtít svou vizi také uskutečnit a nést za ni odpovědnost. Posuďte sami, zda takové skutečně navrhujeme na kandidátky a volíme.

Závěrem mi dovolte odkaz na publikaci, kterou jsem spolu s několika kolegy a přáteli ze STUŽ a ze Spolku přátel Jezeří napsal o územních ekologických limitech těžby v SHP v roce 2005 a kde je i kapitola „Čím chceme být, čím se chceme živit“. Tam je rozvedeno všechno to, co jsem zde pro časový limit rozsahu vystoupení zde jen naznačil. Mohu ji pořadatelům poslat v elektronické podobě, pokud ji ještě nemají jinou cestou. Děkuji Vám za pozornost.

V Praze dne 2. srpna 2007

Ing. arch. Martin Říha v. r.

Nevím, proč mi ta situace evokuje samé názvy nebo citáty z různých literárních a filmových děl, jako „Kdybych to býval věděl, tak bych sem nechodil“ z Knoflíkové války nebo „Ježek v kleci“ z „Rychlých šípů“, nebo také „Bratrstvo kočičí pracky“ z dílka „Stínadla se bouří“, když sleduji cvrkot kolem architektonického návrhu a umístění nové budovy Národní knihovny od Arch. Jana Kaplického v Praze na Letné. Tolik intrik, zášti, polopravd až lží, tolik účelově používaných argumentů a zamlčování nehodících se skutečností, tolik špíny jsem už dlouho kolem nějakého problému neslyšel a neviděl a jsem rád, že se laická i veřejná veřejnost konečně začínají probouzet a zvedají své hlasy.

Jako pracovník Útvaru rozvoje města Prahy docela těžce nesu, když jsou struktury řídící rozvoj hlavního města nařčeny exprezidentem Havlem, že „město nemá žádnou koncepci pro svůj rozvoj a pro prostor Letné“. Vím totiž, že ji má. Jenom ji zastupitelé a představitelé města, kteří ji schválili, sami nerespektují a počínají si svévolně bez ohledu na ni. Primátor města navíc předvádí podivuhodné „veletoče“, když podle toho, s kým a kdy zrovna mluví, mění velmi pružně své názory. Až to vypadá, že žádné vlastní nemá. Nejdřív je vítězným návrhem nadšen, alespoň podle jeho předmluvy v katalogu k výstavě soutěžních návrhů, pak zase se nechá slyšet, že „Kaplického návrh je arogantní, necitlivý k Pražské památkové rezervaci a k okolí...“, pak pro změnu prohlásí, že se práce poroty zúčastnil i nezúčastnil, protože je si vědom, že není na otázky architektury a urbanismu odborník... co si o tom máme myslet? Ví, že se na architekturu studuje stejně dlouho, jako na medicínu a světový ohlas se v architektuře dobývá stejně těžko, jako v medicíně, nebo neví? A jak to je doopravdy s argumenty, které použil v polemikách a diskusích poté, co „otočil na obrtlíku“?

Primátor Bém tvrdí, že knihovna přesahuje na jiné pozemky, než které pro ni byly původně vymezené na základě územního plánu města. Tají ovšem, že pozemky zahrnuté do podmínek soutěže byly takto městem odsouhlaseny a bývalý náměstek primátora a dnes poslanec Parlamentu ČR za ODS Ing. Bürgermeister přislíbil tuto změnu akceptovat a zadal Odboru územního plánování MHMP a jeho prostřednictvím i Útvaru rozvoje města zajistit příslušnou změnu územního plánu Z 2000/00. Tvrdit, že nesoulad umístění sice nezavinil Arch. Kaplický, ale vypisovatel soutěže, tedy ředitel NK Ježek, je lež. Vypisovatel soutěže měl garanci města na toto umístění.

Primátor Bém dále tvrdí, že návrh poškodí panoráma Prahy, pražskou památkovou rezervaci zapsanou do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, že je arogantní a necitlivý k urbánnímu kontextu. Sám byl ovšem členem poroty a jako svého zástupce do ní poslal památkáře Kněžínka, který by měl být právě na takové vlastnosti návrhu zvýšeně citlivý. Ostatně pochybuji, že by se pan Kněžínek odvážil hlasovat v rozporu s názorem primátora. Mezinárodní porota, v níž zasedali význační architekti světa a mimo zástupce Prahy také zástupce UNESCO, vybrala Kaplického návrh jednoznačně a jednohlasně. Opravdu si pan primátor myslí, že byla nekompetentní a všechny argumenty zaznívající proti nezvažovala, že zastupitelé ODS v pražském zastupitelstvu to dovedou posoudit lépe a odborněji? Viděl pan primátor počítačovou animaci pohledů na novou knihovnu z Karlova mostu, kde musí být pro diváka ve fotografii šipka upozorňující, kde oblé temeno s okem přesahuje koruny okolních stromů, aby je vůbec našel? To si opravdu myslí, že Arch. Kaplický tento aspekt umístění nezvažoval? Právě to jej podle mého názoru mj. dovedlo k řešení, které nakonec nabídl. Spíše se zdá, že v ODS jsou nakažlivé „všeumělství“ a názory prezidenta Václava Klause. Nedivím se emotivnímu Janu Kaplickému, že mu to připomnělo „moudrou KSČ“ z předlistopadových dob, která vždy lépe věděla, čeho je „lidu“ zapotřebí, než ten lid sám. Zástupci lidu v telefonní anketě ČT 18. 10. volili 69:31 ve prospěch Kaplického návrhu. Říká to něco sledovatelům voličských preferencí?

V televizním duelu mezi primátorem a architektem zaznělo jako nový argument proti knihovně, že na ni vlastně ve státním rozpočtu nejsou peníze. A to chybou, jak jinak, předchozí vlády ČSSD. Ta prý na ni slíbila prostředky, které zbyly ve Fondu národního majetku, v rozporu se zákonem o jeho likvidaci. Tyto prostředky prý mohou být použity jen pro ochranu stávajícího kulturního dědictví, tedy např. na rekonstrukce stávajících památek, ale nikoliv na novostavbu! Copak ale záchrana stávajícího knižního fondu z rozpadajícího se Klementina a z depozitářů v mnoha dalších rozpadajících se památkách i nepamátkách přemístěním do nové budovy s kvalitním klimatizovaným vnitřním prostředím není s tímto určením v souladu? Nejde přece „o ten barák“, ale snad hlavně „o ty knihy“, co měl zákonodárce na mysli?! Nebo mají tyto hlavy nějaký jiný nápad, jak je zachránit, když Klementinum a depozitáře bez předchozího vyklizení a za chodu stávající knihovny rekonstruovat nelze?

Je trapné znovu vytahovat argument, že návrh Arch. Kaplického nedodržel zadávací podmínky soutěže a měl tedy být vyřazen, že neměl být hodnocen a tím méně vyhrát. Ano, nedodržel zadávací podmínky tím, že velkou část prostorů pro knižní fondy umístil v rozporu se zadáním pod zem. Jednak tím zmenšil objem nadzemní části, aniž ošidil program, což vzhledem k již zmíněnému urbánnímu kontextu bylo žádoucí, hlavně ale dokázal přesvědčit vypisovatele soutěže i renomovanou mezinárodní porotu, že důvod, proč ta podmínka v zadání byla, dokázal ošetřit jinak. Takže účel jejího zahrnutí do zadávacích podmínek splnil a fondy v podzemí uložené neohrozil.  Jedná se tedy nejspíš o „kyselé hrozny“ u těch, kdo v soutěži neuspěli. V Praze je z posledních let spousty příkladů, že trpné dodržení zadávacích podmínek nejen negarantuje kvalitu architektury, ale dokonce jejímu vzniku může zabránit. Pár výstižných příkladů uvedl v Lidových novinách z 19. 10. i exprezident Havel. Nedodržení této podmínky ostatně porota tolerovala u více soutěžících návrhů a žádný kvůli tomu nevyřadila, takže měřila všem stejně. A především: renomovaná mezinárodní porota na sebe vzala odpovědnost za tuto změnu se vším všudy. A je to především její odpovědností vůči investorovi i společnosti, kterou si u velkorysých, kreativních lidí bez postranních motivací také obhájila.

A co myšlenka „Tak tedy Kaplického chobotnice ano, ale ne na Letné, nýbrž jinde v Praze!“. To může z úst vypustit jen člověk, který ještě neopustil myšlenkovou úroveň typizované panelové výstavby, „hodící se“ podle předlistopadových mocipánů kamkoliv, takže ji bylo možno beze ztrát libovolně přesazovat! Jenže skutečný architekt u unikátní zakázky, jakou Národní knihovna bezesporu je, netvoří univerzální typový projekt! „Pasuje“ své architektonické dílo na konkrétní místo, do konkrétního prostoru, se zvažováním všech provozních i prostorově kompozičních vazeb k blízkému i vzdálenému okolí. Na jiném místě by také patrně došel k jinému pojetí, jinému výslednému tvaru, danému ohledem na jiný urbánní kontext. To chápe už student architektury ve 2. ročníku fakulty. A navrhovaná jiná místa - Letňany, Pankrác, Jižní Město, Zličín či Strahov? Místa, kam by to měli uživatelé z centra města daleko nebo Strahov s bídnou dopravní dostupností, ačkoliv je zdánlivě blízko centra města? Námitky k nedostatečné dopravní dostupnosti zaznívaly v nedávné minulosti i proti umístění na Letné, ačkoliv jsou v docházkové vzdálenosti 2 stanice metra linky A (Malostranská, Hradčanská), jezdí kolem a má v blízkosti stanice několik linek tramvaje (Hradčanská, Chotkovy sady, Čechův most, Letná), povede kolem Městský silniční okruh, nehledě na to, že sem lze dojít do 15 minut od Klementina, od Právnické nebo od Filosofické fakulty přes Vltavu i pěšky. A teď by horší dostupnost náhradních míst najednou nevadila?

Nevíme sice ještě jasně, „o co jde“, ale nic pěkného za celým tažením proti Kaplického návrhu a umístění nové budovy Národní knihovny asi nebude. Čeho se asi bojí ministr kultury pan Jehlička, že „umlčel“ ředitele Ježka? Že by něco věděl, co nemá přijít ve veřejnou známost?

Hrozící ztráta jedinečné příležitosti pozitivně se ve světě prezentovat a postavit těsně mimo PPR, ale v kontaktu a v dialogu s ní, další atraktivitu pro mezinárodní cestovní ruch, ale také hrozící mezinárodní ostuda, na kterou máme „zaděláno“, by nás měly varovat. A naše čelné představitele hlavního města i státu by to mělo vést k zamyšlení, proč ztrácejí popularitu mezi slušnými lidmi a voliči. Abychom se za ně nemuseli stydět nejen jako pracovníci jejich odborných útvarů, ale i jako občané tohoto města a státu. 

V Praze dne 22. října 2007

Zajímavý text k besedě, která proběhla v úterý 8. ledna, nám poslala Emilka Strejčková.

Třebaže je věkový průměr našich členů dosti vysoký i tak jsem značně nadprůměrná délkou členství i stářím. Proto mi dovolte malý pokus o pohled na dnešní téma z časového nadhledu.

Hned po sametové revoluci, v zápětí po nastoupení pana Bedřicha Moldana do funkce ministra ŽP, jsme s ním projednávali, co a jak s ekologickou výchovou. Účastníky jednání byli Dr. Čeřovský, Dr. Kvasničková a Mgr. Strejčková. Tehdy pan ministr zastával názor, že ekologickou výchovou se musí zabývat především ministerstvo školství.

Na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy se postupně zabývali ekologickou výchovou, ale nejen tímto úkolem (měli vždy i další náplně práce): Dr. Štulc, Mgr.Kořán a nyní — cca půl roku - RNDr. Jana Čermáková. Jsem s ní v častém kontaktu a bojím se, že pokud nezíská větší prostor k této důležité práci, brzy se buď zhroutí, nebo odejde. Jejím předchůdcům jsem vyčítala malou aktivitu a dnes se jim tímto omlouvám — nemohli dokázat víc v konzervativních podmínkách MŠMT. Pro dlouhodobě zavedenou tělovýchovu a sport existuje celý početný odbor a ještě se tělovýchovou zabývají i další zaměstnanci mimo tento odbor.

Bohužel, nemám možnost porovnat kolik prostředků získává v ČR ročně tělovýchova a sport ve srovnání s prostředky vynakládanými na environmentální výchovu. V rámci výzkumu odcizování člověka přírodě jsem měla možnost porovnat na území Prahy 10 a 15 kolík se investuje do pokrývání školních pozemků umělou hmotou pro sporty a kolík investic získaly projekty ekologického charakteru. U tělovýchovy se jedná ročně o mnohamilionové částky, u ekologie nejvýše o statisíce a ještě ojediněle.

Před plénem ekologicko-výchovných pracovníků a školních koordinátorů environmentální výchovy přislíbil náměstek MŠMT RNDr. J. Kitzberger, že do konce r. 2007 bude vydán nový aktuální metodický pokyn k provádění ekologické výchovy. Na základě dlouholeté praxe v této oblasti se domníván, že k výraznější změně bude nezbytná vyhláška a nikoli jen pokyn, na který není nezbytné pozitivně reagovat.

Kdysi, ještě na federálním ministerstvu životního prostředí byl pod vedením Josefa Vavrouška velký zájem o zavedení předmětu a vědeckého oboru „ekologie člověka“. Vlivem člověka se životní prostředí zhoršuje. Především v pochopení všech souvislostí mezi vývojem chování a jednání člověka, v pochopení evoluce genů a memů (genetických a kulturních vlivů) na přístup člověka k životnímu prostředí, je ukryta naděje na skutečné, virtuálně nevykonstruované zlepšování směru k udržitelnosti.

Na současném MZP se v tomto směru dějí velice nadějné počiny. Od časů Josefa Vavrouška nebyly takové šance jako nyní. Jen škoda toho času, který uplynul od Vavrouškových plánů. Když se připravovala za účasti veřejnosti Státní politika ŽP, tak u kulatých stolů vznikla iniciativně i kapitola týkající se člověka. Bohužel, nebyla akceptována. Neexistuje pro ni právní opora. Jak dlouho ještě bude trvat, než se důkladně pustíme do řešení? Kolik prokazatelných škod u všech tří pilířů udržitelného rozvoje musí ještě vzniknout, než pochopíme, že nestačí jen k lidem dopravovat informace o životním prostředí, že je musíme od raného dětství učit radovat se z práce, která se děje v souladu s přírodním řádem Země.

Dnes ráno jsem poslouchala v rozhlase rektora VŠ ekonomické Richarda Hindlse, který vytvořil matematický model ztrát při epidemii chřipky. Vyšlo mu, že se jedná o škody ve výši 100 miliard korun. Zajímalo by mě, jakou částku by uvedl matematický model škod, které vznikají stále více převažujícím a intenzivnějším teoretickém a virtuálním vzděláváním mladé generace. Jejím stále intenzivnějším a legislativně podporovaným alibistickým izolováním od nebezpečí běžného reálného života.

Emilie Strejčková

Článek Jaroslava Veise „Objevil jsem socku“ inspiruje k přemýšlení o mnohém. Např. jak může soudný člověk, žijící v Praze, objevit zjevné výhody fungující MHD až ve zralém věku, jak může považovat použití osobního vozu pro dopravu do zaměstnání ve vnitřní Praze za osobně i společensky přijatelné řešení.

Nelze se při tom nezamyslet, co vede lidi ke sveřepému používání individuální automobilové dopravy i tam, kde MHD je zjevně rychlejší a spojená s méně starostmi, např. kde zaparkovat. Každé ráno se mi otevírá kudla v kapse, když na Koněvce čekám při cestě do práce na autobus a kolem defilují „jednoválce“ (podle toho, že se tam většinou válí jen jeden člověk), o nichž vím, že právě kvůli nim pojede i můj autobus na Florenc přískoky a kvůli kterým po jejich celodenním zabrání zbytečných cca 8 m2 pro zaparkování nelze přejít ulici, aniž se člověk musí ubírat oklikami, aby si neumazal oděv. Co je tedy příčinou toho, že MHD není pro tyto lidi „konkurenceschopná“ k IAD?

1. Nedostatečné pokrytí území Prahy málo hustou sítí a velké docházkové vzdálenosti ke stanicím a zastávkám? To sotva. Praha má v tomto ohledu podle mého názoru vynikající pokrytí sítí MHD a docházková vzdálenost do 800 m (10 minut chůze) by neměla být pro zdravého člověka problém, naopak mu může jen prospět.
2. Nedostatečná četnost spojů, špatně zvolené intervaly mezi jednotlivými vozidly na lince nebo nenavazování při přestupech? Téměř s jistotou lze tvrdit, že při dodržování jízdních řádů by ani toto nebyl problém. Jenže se nedodržují. Domnívám se, že jen menšina nedodržení je ovšem vinou dopravce. Způsobují je převážně zpoždění, která „chytí“ zejména autobusy, ale i tramvaje na trase, většinou právě vinou „zácpy“ v ulicích a překážejících osobních automobilů. Přímo strašlivý nešvar, v Praze bohužel vůbec nestíhaný, je vjetí do křižovatky řidičů i v případech, kdy je jasné, že ji nebudou moci opustit a při změně signálu na semaforech budou překážet průjezdu vozidel, vč. MHD, ve volném směru. Co se děje denně např. na křižovatce Křižovnické a Kaprovy ulice na Náměstí Jana Palacha, to musí brát řidičům tramvají nervy a několik měsíců života, o cestujících v nich nemluvě. Tolik debility hned vedle Filosofické fakulty UK! Mělo by se to nemilosrdně a tvrdě trestat. Ale nejen to. Všude, kde to dovolí uliční profil, by měla mít MHD svůj vyhrazený pruh a měli by být trestáni řidiči IAD, kteří ho zneužívají pro své pohodlí a zrychlení, kromě vozidel s právem přednosti v jízdě v souladu s pravidly, samozřejmě. Také by mělo být daleko více křižovatek, kde lze semafory ovládat pro upřednostnění MHD, jako je tomu v zahraničí. To by prospělo plynulosti MHD a tím ke zvýšení její konkurenceschopnosti oproti IAD.
3. Kultura cestování není valná, zejména v ranní a odpolední špičce. Nebráním se tomu, že musím jako cestující občas stát. Vadí mi ale, když je takový nával, že se lidé tísní a nelze dodržet ani minimální odstup, takže se nejen dotýkají, ale přímo tlačí jeden na druhého. Za dnešní ceny v MHD by si snad lidé ji používající zasloužili zachovat alespoň minimální důstojnost a „distanc“. Průvodními jevy jsou pak i  agresivita, neúcta mladých ke starším, nepouštění mladými a muži sednout si starým, jinak hendikepovaným (invalidům, těhotným) a ženám vůbec. Galantnost u mnohých nahradila módní „asertivita“, jak se eufemisticky říká nevychovanosti. Mnohým chybí „kinderstube“, jak říká Eva Vavroušková.
4. Co horšího, v prostředcích MHD se mnohdy přepravují v rozporu se smluvními přepravními podmínkami, jejichž výňatek visí v každém vozidle, lidé ve špinavých pracovních oděvech, ve kterých jedou už z domova místo převlékání až v šatnách na stavbách, snad ze strachu z krádeží. Často jsou to zahraniční dělníci, zvyklí tak asi z domova. Ještě horší bývají bezdomovci a jiní spolucestující, kteří jsou nejen špinaví, ale díky nemytým tělům a nepranému prádlu a oděvům úděsně zapáchají. Ještě jsem neviděl, že by byl někdo takový vykázán z vozidla řidičem nebo revizorem, příslušníkem městské nebo státní policie. A to tedy vadí hodně, takže tohle zlepšit by bylo velmi žádoucí.
5. Někdy je problémem vnitřní čistota ve vozidlech MHD a na jejich zastávkách. Alespoň to minimum, že po každé jízdě řidič projde vozidlo a odstraní rozsypané reklamní letáky vypadlé lidem z denního tisku, odložené kelímky apod. by se snad dalo. Lecčemus z toho by se ostatně předešlo, kdyby bylo vyžadováno, co stojí černé na bílém ve zmíněném Výňatku ze smluvních přepravních podmínek, visícím v každém vozidle - že totiž je v něm zakázáno nejen kouřit, ale i jíst a pít! Je to ve stejném bodu tohoto textu. Jak to, že zákaz kouření se dodržuje, ale zákaz jídla a pití ne? Že to cestující nečtou? Copak jsou negramotní? Navíc je to na většině vozidel vyznačeno i srozumitelnými grafickými symboly u všech vstupních dveří? Přesto lidé jedí a pijí, riskují znečištění vozidla i ostatních spolucestujících, a to za netečného přihlížení řidičů i revizorů. Ozvu-li se s protestem pojídači zmrzliny, který se s ní postaví při sezení nade mne, jsem považován za nerudného staříka a asociála. Co s tím?
6. Někteří řidiči s prostředky MHD jezdit prostě neumí. Jezdí jako s nákladním autem, ne-li s buldozerem. Jakoby nevozili lidi, ale mrtvý náklad. Zvláště stojící lidé pak mají co dělat, aby se při prudkých akceleracích, brzděních a změnách směru vůbec udrželi na nohou. Dopravní podnik by měl své řidiče vybírat mezi lidmi psychicky odolnými, kteří svůj stress a vyplavený adrenalin z dopravních situací, které musí v provozu řešit, nepřenášeli do způsobu jízdy. Měl by je vést k tomu, aby si uvědomovali, že vozí lidi, kteří si zaplatili za bezpečnou přepravu, ne za sportovně hodnotnou jízdu. Nepřijatelným obecným ohrožením pak je, projede-li řidič MHD ne jen na „hodně sytě oranžovou“, ale na čistou červenou křižovatku řízenou světly. Tenhle nešvar se nějak rozmáhá nejen mezi řidiči IAD, ale dokonce už i MHD a to je obzvlášť trestuhodné. Také si šoféři z nějakého záhadného důvodu myslejí, že na ně se zákaz kouření v autobusech nevztahují. Ačkoliv nemají své místo odděleno plnou přepážkou, takže kouř se z jejich „kukaně“ volně šíří i do prostoru pro cestující, patrně se domnívají, že zápach z jejich cigaret je nějaký lepší, nebo co a nejdou kouřit ani o přestávkách na konečných stanicích ven. To by měly postihovat nějaké kontroly z DPmP, protože cestující si sotva troufnou jít do konfliktu s nerudným šoférem, který ho má vézt. Já to jednou zkusil a za trest jsem jel až dalším autobusem, „když se mi to nelíbí“. No, je to už dávno a snad to mám promlčené.

Kdyby se alespoň v těchto bodech podařilo situaci zlepšit, snad by přibylo nás, kdo se nestydíme jezdit „sockou“ a ani je nenapadne vzít si na cestu po Praze auto, i když ho vlastní, pokud zrovna nepotřebují převézt novou lednici z obchodu. A Praha by byla mnohem obyvatelnější. Zóny placeného stání, které zavádějí postupně další a další městské části, trochu pomohou regulovat počet vjíždějících, ale vzetí „rozumu do hrsti“ a více ohleduplnosti z vlastního popudu ke spoluobčanům by bylo ještě lepší, zvlášť u rezidentů, kteří si své životní prostředí ničí „svépomocí“. Je smutné být si téměř jist, že něco takového v dohledné době nehrozí.

„Rakousko není Česko, ani když se bourá“, napsal Martin Komárek v MF Dnes 26. 3. To je fakt, který nikdo nezpochybňuje. Jenže důvody, které uvádí Martin Komárek pro tento „objev dne“, jsou „vedle jak ta jedle“.

Především hlavní příčinou hromadných nehod, jako byla ta minulý týden u Humpolce i tato včerejší v Rakousku je nesoudnost a neopatrnost řidičů, nikoliv stav dálnice či značení. Nepřizpůsobení rychlosti jízdy aktuálnímu stavu vozovky, kterou žádná silniční správa na světě nedokáže při sněhové vánici udržet s bezpečným povrchem v celé délce, viditelnosti a schopnosti ubrzdit vůz, to je stejná příčina tam i tady. Za to nemohou ani v Rakousku, ani v Česku vlády.

Co je však doslova „bezočivost“ pana Komárka do nebe volající, je svést to na sociálně demokratické vlády za pomoci „sršatých zelenáčů, kteří kvůli nějaké květince nechají udusit Plzeň“. Tak tedy pro osvěžení paměti pana Komárka a všech, kteří jsou obětí goebelsovského „stokrát opakovaná lež se stane pravdou“:

Plzeň mohla mít jižní obchvat dálnice D5 v provozu už od listopadu 1997, v souladu se změnou Územního plánu Plzeňské aglomerace z roku 1991, a to právě péčí „sršatých zelenáčů“, protože územní plánování tehdy bylo v kompetenci MŽP. Jenže byla to plzeňská radnice, vedená ODS a primátorem Zdeňkem Prosekem, která Pithartovou vládou schválenou změnu ÚPN VÚC Plzeňské aglomerace poté napadla a vynutila si v roce 1994 na vládě, mezitím po rozdělení ČSFR změněné na koaliční pod vedením ODS a Václava Klause, kdy územní plánování přešlo na Ministerstvo hospodářství vedené členem ODS Karlem Dybou, další změnu trasy. Ta se přeprojektovala ze schválené původní varianty KU na dnešní realizovaný delší, nákladnější, dopravně nepřehledný a potencionálně dopravně nebezpečný hybrid v podobě varianty SUK. Takže žádným sociálním demokratům a environmentalistům, ale právě ODS mohla Plzeň poděkovat za sedmileté zdržení termínu zprovoznění jižního obchvatu Plzně. Dnes už je z nové zástavby v původním chráněném koridoru mezi Bručnou a Černicemi jasné, jaké zájmy a spekulace s pozemky i investičními příležitostmi pro dodavatele byly tehdy ve hře. Stálo to díky tunelu pod vrchem Valík o pěkných pár stovek milionů z veřejných rozpočtů více a denně tam každé z projíždějících desetitisíců aut ujede díky zvolené variantě o pouhých cca 750 m delší vzdálenost. Zdánlivá „maličkost“. Tato vozidla však spálí navíc denně v součtu tolik paliva, jako by jedno auto spálilo při objetí zeměkoule po rovníku, tedy cca 40 tis. km. Pravda, ten přírůstek emisí škodlivin do ovzduší konzumují v o něco menším množství občané Plzně, kvůli které se přeci obchvat dělal, ale o to více si je spolu s hlukem „užijí“ ve Štěnovicích a Útušicích. Takže pravdu má pan Komárek jen s těmi „spekulanty s pozemky“ a s tou neschopností politiků, i když jinak a jiných, než to původně myslel.

Odpovědný novinář či publicista, než něco napíše, studuje skutečné prameny, ne virtuální účelově pozměněnou a zprostředkovanou fikci, kterou se snaží viníci zastřít s pomocí prodejných novinářů a politického bulváru reálný stav věcí. Takovému novináři se nemůže stát, že by kratičkým článkem postavil pomník zaslepené zaujatosti a novinářské nezodpovědnosti. Jenže alespoň někteří lidé si, naštěstí, pamatují, jak to bylo doopravdy. 

Ministerstvo životního prostředí ve fázi přípravy základní koncepce nové Strategie udržitelného rozvoje České republiky (dále jen SUR ČR 2008) vyhlásilo připomínkové řízení se zahrnutím co možná nejširšího spektra subjektů české společnosti. Nejrůznější subjekty byly vyzvány uplatnit návrhy základních směrů a pojetí aktualizované Strategie, tak aby odrážela stav a trendy v oblasti udržitelného rozvoje České republiky a nejlepší mezinárodní praxi.

Jako základní materiály pro zorientování v současném stavu přípravy aktualizace Strategie v České republice a k umožnění srovnání českého přístupu s uznávanými příklady nejlepší mezinárodní praxe v oboru je ve výzvě doporučeno vycházet ze SUR ČR 2004, z materiálu „Principy, nástroje a návrh priorit pro dopracování aktualizované Strategie udržitelného rozvoje České republiky (2007)“ Rady vlády pro udržitelný rozvoj a tzv. Obnovené strategie udržitelného rozvoje Evropské unie. Na www-stránkách MŽP jsou rovněž příklady Strategií udržitelného rozvoje několika zemí EU.
Po prostudování těchto podkladů podávám jako dílčí podnět pro pojetí a osnovu aktualizované SUR ČR 2008 následující připomínku k MŽP zveřejněným dokumentům vč. pojetí tzv. Obnovené SUR EU:

SUR ČR 2004 je koncipována v analytické části jako popis a hodnocení stavu v ekonomickém, sociálním a environmentálním pilíři udržitelnosti vývoje ČR, z průřezových témat jsou uváděna Výzkum a vývoj, vzdělávání, dále Evropský a mezinárodní kontext a Správa věcí veřejných, v návrhové části pak jsou uvedeny Východiska a principy strategie udržitelného rozvoje a odpovídající součásti a priority v jednotlivých pilířích udržitelnosti, jako jsou:
Ekonomický pilíř: posilování konkurenceschopnosti ekonomiky
Environmentální pilíř: ochrana přírody, životního prostředí, přírodních zdrojů a krajiny, environmentální limity,
Sociální pilíř: posílení sociální soudržnosti a stability,
a dále opět „průřezová“ témata Výzkum a vývoj, vzdělávání, Evropský a mezinárodní kontext a Správa věcí veřejných.

Obnovená SUR EU je koncipována na deklaraci následujících Cílů a zásad:

• Ochrana životního prostředí
• Sociální spravedlnost a soudržnost
• Hospodářská prosperita
• Plnění mezinárodních povinností
• Prosazování a ochrana základních práv
• Solidarita uvnitř generací a mezi generacemi
• Otevřená a demokratická společnost
• Zapojení občanů
• Zapojení podniků a sociálních partnerů
• Soudržnost politik a řízení
• Integrace politik
• Využívání nejlepších dostupných znalostí
• Zásada předběžné opatrnosti
• Znečišťovatel musí platit

Připomíná se v ní propojenost s Lisabonskou strategií pro ekonomický růst a zaměstnanost, zejména se zásadou lepší tvorby politik a s hlavními úkoly:

• Změny klimatu a čistá energie
• Udržitelná doprava
• Udržitelná spotřeba a výroba
• Ochrana a řízení (využívání) přírodních zdrojů
• Veřejné zdraví
• Sociální začlenění, demografie a migrace
• Celosvětová chudoba a problémy udržitelného rozvoje

Jako průřezové politiky přispívající ke znalostní společnosti se zde uvádějí:

• Vzdělání a odborná příprava
• Výzkum a vývoj

Dále se tam uvádějí Finanční a ekonomické nástroje, Komunikace, Mobilizace zúčastněných subjektů a znásobení úspěchu, Provádění, monitorování a následné činnosti, jako u každé standardní strategie.

Co však všem těmto strategiím i v pokynech pro Aktualizaci SUR ČR 2008 zatím chybí, je pochopení a formulace veřejného zájmu, který může rozhodujícím způsobem přispět k vyváženosti pilířů udržitelnosti vývoje v jakémkoliv území, tedy jak v Evropě, tak v České republice, totiž potřeby racionálního funkčního a prostorového uspořádání území. Vyžaduje to ovšem uznání a docenění územního plánování a rozhodování jako průřezové, věcně i prostorově zastřešující disciplíny veřejné správy. Potřeba nahlížení problematiky udržitelného rozvoje také prizmatem konkrétního území, ať už Evropy, ČR, prostorové a funkční diferenciace území je nutnou, nikoliv však postačující podmínkou úspěšnosti snah přechodu na trajektorii udržitelného rozvoje.

V tomto smyslu zatím neplní a v navržené a realizované podobě ani nemůže plnit úlohu, předpokládanou novým stavebním zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu ani vládou schválená, ale bohužel ani MMR letos připravovaná nová Politika územního rozvoje, která by takovým zastřešujícím dokumentem mohla a měla být. Postrádá totiž potřebný obecný filosofický základ, vizi harmonického vývoje nikoliv „konkurenčních“, ale komplementárně se doplňujících dvou základních subsystémů využití území, jaké tvoří „přírodní“ a „antropogenní“ síť. Základní „přírodní síť“ tvoří vodní toky a plochy se svými záplavovými územími, mokřady, další významné krajinné prvky a dále prvky územního systému ekologické stability krajiny a velko- i maloplošná chráněná území přírody. Základní „antropogenní síť“ tvoří lidská sídla (města a obce), dopravní plochy a koridory, které je propojují a technická infrastruktura vedená mimo sídla. V ideálním případě by se tyto dvě sítě měly komplementárně doplňovat tak, aby „uzly“ antropogenní sítě, tedy města a obce ležely zhruba uprostřed „ok“ sítě přírodní a „uzly“ sítě přírodní, tedy biocentra ÚSES uprostřed „ok“ sítě antropogenní, takže by se křížila pouze „vlákna“. V mezilehlém území mezi uzly a vlákny je pak logicky prostor pro zemědělskou a lesní výrobu, těžbu nerostů, rekreaci atp., tedy pro lidské činnosti navázané na přírodní a přírodě blízké procesy. Jsou tak zajištěny maximální diverzita a stabilita obou sítí, blízkost přírodních zdrojů místům spotřeby, podmínky pro vytváření „malých“ uzavřených surovinových a energetických „okruhů“ (cyklů) a další sociální, ekonomické a environmentální předpoklady dlouhodobé udržitelnosti vývoje v území.
V optimálním případě by se reálné rozložení přírodních daností a prostorů soustředění lidských činností mělo takovému ideálnímu rozložení blížit a nedostatky v této vyváženosti, spočívající v deformacích terénní konfigurací či jinými vlivy, v hypertrofii prvků antropogenních by měly být cílevědomě odstraněny nebo alespoň minimalizovány na vyšší hierarchické úrovni. Území Evropy a v ní i ČR by tak bylo rozvíjeno jako mozaika, v níž v některých plochách a koridorech by cílevědomě nebylo bráněno rozvoji lidských aktivit z důvodů ochrany přírody a krajiny a v jiných by naopak ochrana přírody a krajiny byl kategorický imperativ, aniž by si tyto zdánlivě protichůdné zájmy v reálném prostoru překážely, jako je tomu při plošném uplatňování obou zdánlivě protichůdných zájmů.
Takové pojetí „Politiky dlouhodobě udržitelného územního rozvoje“ by pak bylo výrazným příspěvkem k dlouhodobé udržitelnosti života na celém kontinentu i v České republice jako jeho součásti a „srdce“. Dovolilo by v celoevropských souvislostech řešit únosnou míru zátěže území ČR např. tranzitní transkontinentální dopravou a vyčlenit pro pohyby ve směru východ - západ severně od území ČR energeticky úsporný koridor nížinami od Belgie a Holandska přes severní Německo a Polsko do Pobaltských republik, Běloruska a Ruska a jižně od území ČR paralelní energeticky úsporný koridor vedený od severní Francie přes Bádensko - Virtembersko a Bavorsko do údolí Dunaje a jím přes Rakousko a Maďarsko dál na Ukrajinu a do jižního Ruska. Obdobně lze ČR obejít v relacích Sever - Jih a tím od této zátěže území ČR rovněž do značné míry ochránit. Naopak je zřejmé, že v diagonálních směrech Severozápad - jihovýchod a Jihozápad - severovýchod se ČR nemůže tranzitní zátěži v celoevropské územní dělbě dopravní práce zcela vyhnout a je zapotřebí pro ně vytvořit přes území ČR odpovídající infrastrukturu v železniční i silniční (dálniční) dopravě. Dosavadní pojetí Politiky územního rozvoje, ale bohužel i uvažování některých ekologických iniciativ, jakoby Česká republika byla „ostrov v moři“, jehož infrastruktura se může rozvíjet jen podle vnitřních potřeb a zájmů, je zpátečnická a neudržitelná. Z ní ovšem bohužel vychází i odpor proti dálnici D8 přes České středohoří, proti zlepšení plavebních podmínek na Labi do Pardubic nebo proti trase R 43 kolem Brna.
Nová Strategie udržitelného rozvoje ČR by tedy měla mezi své Cíle a opatření zahrnout tuto prostorovou či územní dimenzi („racionální funkční a prostorové uspořádání území“ jako další „průřezové“ téma) a uložit Ministerstvu pro místní rozvoj změnit pojetí Politiky územního rozvoje ČR jak co do obsahu, kde je především třeba zakotvit rovnoprávně onu „přírodní síť“, o níž se zmiňuji výše a více zohlednit u obou sítí mezinárodní kontext, tak co do formy a procedury projednání a přijímání jako společného materiálu MMR a MŽP s řešením případných meziresortních sporů v Radě vlády pro udržitelný rozvoj. Aby nová Politika územního rozvoje ČR nebyla jen „mrtvým“ právním dokumentem bez reflektování dynamiky změn v území, měla by namísto periodického aktualizování, jaké předpokládá stavební zákon, přejít v permanentní proces tvorby „Koncepce dlouhodobě udržitelného prostorového uspořádání, využívání a ochrany hodnot území ČR“, která by pregnantně vyjadřovala diferenciaci zájmů v území a zmíněné územní priority - ochranu i rozvoj v dynamické rovnováze a harmonii, nikoliv v dosavadním antagonistickém pojetí zdánlivě protichůdných a neslučitelných zájmů.
Bez zahrnutí této další průřezové dimenze nemůže Strategie udržitelného rozvoje ČR plnit svou ambici ani dovnitř státu, ani na mezinárodním kolbišti národních zájmů.

 

V Praze dne 9. května 2008                                      Ing. arch. Martin Říha