Společnost pro trvale udržitelný život

Komentář k textu návrhu zákona v podobě odeslané z PS do Senátu PČR - Ing. arch. Martin Říha

Ne že by mne to těšilo, ale už jsem opravdu pamětník. Když jsem nastupoval v roce 1969 po vysoké škole a vojenské službě do praxe na Útvar hlavního architekta v Děčíně, ještě platily pro územní plánování zákon č. 84/1958 Sb. o územním plánování a vyhláška č. 153/1959 Ú. l. Jako mladý projektant - urbanista jsem zažil euforii z přípravy nového - moderního zákona o územním plánování a stavebním řádu, zahájené koncem pro nás tak nadějných šedesátých let, kdy se zdálo, že se opět prosadí odbornost místo politikaření, kdy vznikaly jako houby po dešti nové Útvary hlavních architektů měst a okresů. Tehdejší Ministerstvo výstavby a techniky ČR i Státní komise pro vědecko-technický a investiční rozvoj věnovaly nebývalou pozornost a váhu solidním analýzám stavu a trendů v územním plánování nejen u nás a v tzv. „socialistických“ zemích, ale i na Západě. Nebývalý prostor poskytly i veřejným diskusím, konferencím, seminářům, připomínkám k dílčím podkladům i prvním pracovním návrhům tezí zákona. Také proto se podařilo přes marasmus počínající normalizace zachovat na tu dobu nebývalou kvalitu původního záměru a pod číslem 50/1676 Sb. vznikla a dodnes, byť v mnohokrát novelizované podobě, platí zákon dodnes, tedy přesně 30 let.

Od roku 1990 se se změnou politických i hospodářských poměrů samozřejmě začalo projevovat, že zákon nemůže obstát v nových podmínkách tržní ekonomiky, návratu a respektu k soukromému vlastnictví, nového pojetí veřejných zájmů, demokracie a politické plurality. Zákon byl v gesci federace, ale nově ustavený Federální výbor pro životní prostředí, do jehož gesce se zákon dostal, se zpočátku spokojil jen s malými kosmetickými úpravami formou novel. Spatřoval priority jinde a usoudil, že tato poměrně slušná právní norma může s většími změnami ještě počkat. Za větší prioritu považoval vzhledem ke stavu země vznik nového zákona o životním prostředí a navazující normy. Pak přišel rozpad federace, přesun gesce za územní plánování a stavební řád na národní úrovni z Ministerstva životního prostředí na Ministerstvo hospodářství a posléze na Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, další dílčí novelizace. Doba však nazrávala k tomu, aby se konečně začala připravovat zcela nová právní úprava pro územní plánování i stavební řád. Pod tlakem podnikatelských a investorských zájmových skupin se nové vlády postupně odkláněly od porevolučního důrazu na ochranu životního prostředí a dalších veřejných zájmů, shledávaných za „bolševický přežitek“. Usnesením vlády bylo nakonec ministrovi pro místní rozvoj uloženo, že nový zákon má především zjednodušit a zkrátit postupy umisťování a povolování staveb, jejich kolaudací a dalšího sledování v provozu, přenést část pravomocí a odpovědností státu na profesní komory, investory, vlastníky a uživatele staveb, na státu nezávislé autority. Souběžně si život vynucoval další novely původního zákona a množily se zkušenosti z nových vztahů v územním plánování a ve výstavbě. Pod tímto zorným úhlem začaly od poloviny 90. let první práce na analýze nových problémů s aplikací zákona i prováděcích vyhlášek a na koncipování zásad pro věcný záměr nového zákona. Ti z nás, kteří byli politickými změnami po roce 1992 „vyakčněni“ z orgánů veřejné správy do soukromé sféry projektování nebo stavebnictví či do nevládních zájmových organizací, se vzniku nového zákona mohli zúčastnit jen zprostředkovaně v míře, jakou připustila gesční ministerstva pro místní rozvoj, vnitra a životního prostředí. Namísto na detaily jsme se tehdy soustředili na principiální problémy, jako zda má jít u územního plánování nadále o výkon státní správy v přenesené působnosti, nebo více o nástroj samosprávy, zda mají být znovu formulovány v právní normě obecné technické požadavky na uspořádání území ve veřejném zájmu, když původní byly bez náhrady zrušené, zda lze již do zákona nějak formulovat zásadu, že společnost musí pro své nové potřeby ploch a prostorů vždy nejdříve prověřit, zda je nelze uspokojit na plochách a ve stavbách již přírodě odebraných a nezabírat přírodní plochy či zemědělskou půdu „na zelené louce“, zda nechat více volnosti pořizovatelům územně plánovací dokumentace a podkladů při hledání jejich nejúčinnější formy i obsahu nebo naopak trvat na rigidním instrumentáři územního plánování, včetně předepsaných „unifikovaných“ legend, umožňujících horizontální i vertikální komunikaci mezi těmito nástroji a také adici pro účely informačních systémů, umožněnou masivním nástupem počítačových a GIS technologií.

Zatímco my „pragmatici“ z praxe jsme si lámali (i pod dojmem zkušeností z objevných zahraničních cest) hlavu, jak učinit nástroje územního plánování účinnější při řešení věcných problémů území, jak prosadit odbornou úroveň a kvalitu, rehabilitovat pojmy architektura, urbanismus, ochrana životního prostředí, veřejného zdraví, kulturního dědictví, v kancelářích úředníků se rodilo něco zcela jiného: od těchto „zátěží“ zcela oproštěný, ba „vykostěný“ právní dokument, redukující územní plánování na v podstatě administrativní kolbiště pro vypořádání různých, často protichůdných zájmů nejrůznějších zájmových skupin a dotčených správních orgánů. Bez vlastního názoru, bez prostoru pro vlastní kreativitu a schopnosti tvůrců, bez opory pro uplatnění étosu odborného vkladu vlastní vystudované disciplíny architektury a urbanismu, bez možnosti aktivního projevení vůle po seberegulaci chování u občanských komunit a jejich volených reprezentací v řešených územích. Zdálo se, že hlavním motivem nové právní normy nemá být, aby se s ní a podle ní dobře žilo občanům, investorům, ale aby se podle ní co nejlépe a co nejméně úřadovalo, aby se ze státu, krajů, měst a obcí a jejich orgánů setřáslo co nejvíce odpovědnosti za stav a vývoj v území. „Neviditelná ruka trhu“, developeři a nejrůznější autorizované osoby vložené mezi stát a dění na poli územního plánování i výstavby zdálo se býti novým ideálem, snímajícím z úřadů, z orgánů veřejné správy přímou odpovědnost, aniž hrozilo, že by jejich aparáty bylo možno podstatněji zredukovat. Většině odborné veřejnosti to buď vyhovovalo, protože to poskytovalo nové možnosti obživy, části z ní asi vůbec nedošlo, o co se tu hraje a jaká nebezpečí z toho mohou vzejít pro racionální urbánní vývoj, ochranu přírodního i kulturního dědictví a veřejného zdraví, ale i pro možnou aktivní účast odborné a laické veřejnosti na rozhodování, kontrole, při prosazování práva na informace, obraně veřejných i vlastních zájmů.

Jen zčásti tento trend narušilo rozšíření gesce za nový stavební zákon z ministerstva pro místní rozvoj od roku 2000 i na ministerstvo životního prostředí a vnitra, dílčí ověřování nově navrhovaného instrumentáře v pilotních studiích ve spolupráci s odbornou veřejností, několik seminářů pro kraje, obce, stavební úřady, profesní organizace i veřejnost. Oproti masivní kampani z konce 60. let k zákonu 50/1976 Sb. to bylo stále jen dílo několika „zasvěcenců“, poznamenané navíc nejasným vztahem k souběžně vznikajícímu novému správnímu řádu na Ministerstvu vnitra a od roku 1993 trvající rivalitou mezi MMR a MŽP. Ze strany MMR byla zřejmá snaha ponechat územní plánování nadále jako výkon státní správy, s vertikálou kontrolních funkcí a opravných prostředků, ale současně s rezignací úřadů na garantování odborné kvality, vědy a výzkumu v oboru, jeho pěstování jako svébytné a ctihodné disciplíny, vyvíjející se stovky let. Teprve pod tlakem České komory architektů, ČKAIT, dalších stavovských organizací a nevládních hnutí se podařilo do zákona postupně přeci jen některé takové pojmy a principy prosadit, projednání v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR však jasně ukazuje, že souběžně nepolevuje tlak na trivializaci zákona, na to, aby „nepřekážel“ podnikatelskému „rozletu“. Dnešní podoba zákona po projití Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR je dočasnou výslednicí těchto vlivů a tlaků, kompromisem, který patrně málokoho beze zbytku uspokojí. Co ho tedy dnes charakterizuje?

1. V základních pojmech chybí pojem „nezastavitelné území“, ačkoliv jsme o zařazení takového pojmu jako klíčového regulativu pro ochranu přírody, krajiny, zemědělské a lesní půdy, pro ochranu prostoru pro rekreaci v přírodě a pro jiné živočišné a rostlinné druhy, než které člověk nějak využívá při hospodaření pro sebe moc stáli. Zůstal tam jen pojem „nezastavitelný pozemek“ a to ještě jen pro jinak zastavěné území obce - „intravilán“ a pak „nezastavěné území“, což je ovšem něco jiného, než území „nezastavitelné“.

2. Kategorie a stupně územně plánovací dokumentace a územně plánovacích podkladů byly zredukovány, přejmenovány a předefinovány i tam, kde původní vyhovovaly. Tak zmizely územní plány velkých územních celků a jejich náhrada - „zásady územního rozvoje“ krajů, je definována s řešeným územím totožným se správními územími krajů. V rozporu s potřebami praxe zmizela možnost pořídit územní plány homogenních území se společnou věcnou problematikou s vymezením řešeného území odlišným, jako byly územní plány národních parků a chráněných krajinných oblastí, sídelních regionálních aglomerací a městských regionů, mikroregionů. Možná se nad tímto schematickým pokrytím území ČR územně plánovací dokumentací krajů bude lépe „úřadovat“ a územně plánovat krajským a ústředním orgánům, ale určitě ne stavebním úřadům, Správám národních parků a chráněných krajinných oblastí, sdružením obcí.

3. Lépe a důsledněji se nový zákon vypořádává se spolupůsobením dotčených správních orgánů, hájících veřejné zájmy podle zvláštních předpisů. Přiznává územnímu plánování a rozhodování onu integrující, zastřešující funkci při hledání společné míry uspokojení dílčích „veřejných zájmů“ formou koncentrace řízení všude, kde to speciální zákon vyloženě nezakazuje. Pro řešení rozporů však zákon oproti dnešnímu jasnému § 136 ovšem navrhuje jakýsi „úkrok stranou“ - odkazuje na řízení vedené podle nového správního řádu. Je v tom nebezpečí potlačení odborného názoru pořizovatele a zpracovatele ÚPD, investora či projektanta ve prospěch dotčeného správního úřadu, opírajícího se formálně o zákon a neochotného ke kompromisu, byť by takový výsledek nemusel být ve skutečném rozporu s opravdovým „veřejným zájmem“, kterým je optimální funkční i prostorová organizace území a kvalitní podmínky všeho života v něm.

4. Činnosti spojené s pořizováním územně plánovací dokumentace až na její schválení (nově nezvykle formulováno jako „vydání“?) jsou nadále výkonem státní správy v přenesené působnosti krajů a obcí. Územně plánovací dokumentace tak nadále nebude chápána jako vlastní samosprávný nástroj kraje či obce, určený pro „seberegulaci“ podnikatelské a občanské komunity na základě dosažení určitého dočasného konsensu o potřebě zachovat a chránit zděděné a vytvářet prostor pro nové hodnoty ve funkčním a prostorovém uspořádání území, ale jako výsledek činnosti státní správy, kterou má samospráva akceptovat. Psychologicky negativní účinek takového pojetí pro „vzetí takového dokumentu za svůj“ netřeba zdůrazňovat. Je navíc ještě posílen tím, že ne každá obec bude moci pořizovat svůj územní plán, jako dosud. Zřizuje se institut „úřad územního plánování“ v obcích s rozšířenou působností, které budou pořizovat územní plány i pro jiné obce v jejich správním obvodu. Výhrada k dosavadní praxi, kdy každá obec si pořizovala plán sama, že nebyla zajištěna kvalita, byla ovšem odstranitelná i jinak - například zřízením poradních odborných pracovišť jako bývaly „útvary hlavních architektů“ mimo řídící působnost samospráv, nebo možností obcí zajistit si i „pořizovatelský a územně-správní servis“ smluvně na delší dobu u autorizovaných osob („létající architekt“), fungujících pro více obcí.

5. Ačkoliv je Hlavní město Praha současně „obcí“, ale i „krajem“, pro územní plán celé Prahy vykonává působnost krajského úřadu podle nového stavebního zákona Ministerstvo pro místní rozvoj. Hlavní město Prahu může tato anomálie a zvláštní pozornost ústředního správního úřadu na jednu stranu těšit, na druhou stranu by bylo taktičtější formulovat to jako „vyhrazení si“ této úlohy pro hlavní město státu, než kraj Praha právě jen pro tento účel zákonem „zbavit svéprávnosti“. Praha bezesporu disponuje (na rozdíl od ministerstva) dostatečnou odbornou kapacitou pro odpovědné posuzování svých rozvojových problémů a nepůsobí nejlepším dojmem, když ústřední správní úřady zasahují nadměrně do jejích správních kompetencí, aniž současně stejnou měrou přispívají ze státního rozpočtu k řešení jeho problémů, vyplývajících právě z plnění úlohy hlavního města státu. Podle mého názoru by se tato „supervize MMR“ měla týkat jen „Zásad územního rozvoje Hlavního města Prahy“, nikoliv Územního plánu, pokud bude aktualizován nebo pořizován.

6. Je sympatické, že v novém stavebním zákonu se znovu objevuje zmínka o potřebě instituce, pověřené vědou a výzkumem v oboru. Po letech rozvratu, degradace Ústavu územního rozvoje na servisní, informační a publikační agenturu, zničení Terplanu Praha a odborného potenciálu některých krajských urbanistických středisek je to známka naděje na rehabilitaci oboru i mimo omezenou vědecko-výzkumnou kapacitu vysokých škol příslušného zaměření.

7. Mnohé asi popudí šroubované a těžko stravitelné formulace úvodních ustanovení té části zákona, která se týká územního plánování. V § 18 uváděné úkoly a cíle územního plánování jsou četbou pro otrlé: „Cílem územního plánování je vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území a který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací budoucích. Územní plánování zajišťuje předpoklady pro udržitelný rozvoj území soustavným a komplexním řešením účelného využití a prostorového uspořádání území s cílem dosažení obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů na rozvoji území. Za tím účelem sleduje společenský a hospodářský potenciál rozvoje.“ Totéž a dokonce více by šlo jistě vyjádřit lapidárněji a srozumitelněji, uchopitelněji. Jsou zde však obsaženy dvě důležité věty, které by měly při důsledném uplatňování v praxi ochránit nezastavěné plochy vně intravilánu a nezastavitelné pozemky uvnitř zastavěných území měst: „V nezastavěném území lze v souladu s jeho charakterem umisťovat stavby, zařízení, a jiná opatření pouze pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny, pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, a dále taková technická opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu, například cyklistické stezky, hygienická zařízení, ekologická a informační centra. Na nezastavitelných pozemcích lze výjimečně umístit technickou infrastrukturu způsobem, který neznemožní jejich dosavadní užívání.“ Ve společnosti, kde sice prostorové nároky lidských aktivit rostou, ale současně lidí ubývá, jako u nás, Pán Bůh zaplať za toto ustanovení.

8. V novém zákonu se znovu objevují pojmy „architektura“ a „urbanismus“, „koncepce rozvoje území“, urbanistická koncepce“, „estetické požadavky“. Kéž se stanou znovu kritériem kvality změn v území, jak si zaslouží a jak slibují zvýšené nároky na kvalifikaci úřednictva na příslušných úřadech územního plánování a stavebních úřadech podle tohoto nového zákona.

9. Nově se v zákonu objevuje institut „zástupce veřejnosti“ - jako možnost, nikoliv obligatorní povinnost. Je to asi dobře, i když potvrzení jeho legitimity je v zákonu poněkud komplikované.

10. V § 22 o veřejném projednání je mimo jiné uloženo pořizovateli územně plánovací dokumentace, aby zajistil odborný výklad osobou s autorizací podle stavebního zákona. Ačkoliv již dnešní praxe umožňuje a nový zákon nadále předpokládá společné projednání s posouzením vlivů na životní prostředí, kupodivu neukládá analogicky účast a výklad také pro ně autorizované osoby.

11. V § 30 je definován jako nový druh územně plánovacího podkladu tzv. „územní studie“. Je dobře, že její název i definice umožňují velmi široké použití a obsahové zaměření, takže pokrývá např. i požadavek krajinných inženýrů na zpracovávání „krajinných studií“, pokud se taková potřeba ukáže.

12. Zákon definuje v § 31- 35 jako nový nástroj územního plánování, pořizovaný ústředním orgánem územního plánování tzv. „politiku územního rozvoje“. Ta má působit jako zastřešující a koordinující nástroj formulující obecné principy a priority při rozvoji území v zájmu dlouhodobé udržitelnosti nad zásadami územního rozvoje a dalšími rozvojovými koncepcemi krajů, odvětvovými koncepcemi dalších resortů a vytvářet předpoklady pro uplatnění celostátních a mezinárodních zájmů na funkčním využití a prostorovém uspořádání území. Ačkoliv se definice tohoto nástroje hlásí obecně k principům udržitelnosti vývoje, ve výčtu toho, co taková politika obsahuje, jsou uvedeny pouze antropogenní prvky a zájmy a ignorována „přírodní infrastruktura“ území, sestávající ze soustavy velkoplošných a maloplošných chráněných území přírody, ÚSES, významných krajinných prvků, součástí evropské sítě chráněných území přírody NATURA 2000. Tento hrubý nedostatek již MMR potvrdilo i v osnově již zpracovaného prvního návrhu „Politiky územního rozvoje ČR“, který je zveřejněn na Internetu včetně hodnocení SEA.

13. V § 36 a následujících jsou jako nový druh ÚPD definovány „zásady územního rozvoje“ krajů. Již jsem zmínil nevýhodu rigidního vymezení jejich řešeného území, totožné se správními územími krajů. Bude to při rozdílných velikostech krajů problém nejen v měřítku. Území jako Krkonoše, rozdělené mezi Liberecký a Královéhradecký kraj a vlastně i Polsko, Šumava, rozdělená mezi Jihočeský a Plzeňský kraj, SRN a Rakousko, Beskydy, rozdělené mezi Severomoravský a Zlínský kraj, ale také Polsko a Slovensko a další NP nebo CHKO tak mají znemožněno pořídit pro ně jednu jednotnou územně plánovací dokumentaci ve spolupráci příslušných krajů či zemí. Je to ve sjednocující se Evropě škoda a mělo by se s tím ještě něco udělat. Není to logické a správné.

14. Pojem „územní plán“ je v novém zákonu použit oproti dosavadnímu obecnému označení společnému pro velké územní celky i pro obce ve zúženém slova smyslu jen jako plán obce. Je to jedna z těch zbytečných změn pojmosloví, která bude činit v praxi problémy, neboť po určitou dobu budou platit souběžně oba druhy dokumentací (podle stávajícího i nového stavebního zákona) a po ukončení tohoto souběhu v historii disciplíny to bude muset být znovu a znovu rozlišováno a vysvětlováno.

15. Nový zákon také zavádí pojem a proceduru „posouzení vlivů na udržitelný rozvoj území“ u územně plánovací dokumentace. Tento pojem je širší, než dosud uplatňované posouzení z hlediska vlivů na životní prostředí, které je v něm ale obsaženo. Rozšíření spočívá ve zohlednění i ekonomického a sociálního pilíře udržitelnosti vývoje, pro což dosud neexistuje u nás precedent. Předpokládá se sice vydání prováděcí vyhlášky, ozřejmující obsah i procedurální náležitosti, ale může to být docela velký „oříšek“, způsobující prodlužování lhůt projednání a další nárůst pracnosti i finanční náročnosti pořizování ÚPD.

16. Zavádí se dvě možnosti pořízení regulačního plánu - z vlastního podnětu úřadu a také na žádost fyzické či právnické osoby mimo úřad. To sice odpovídá novým podmínkám na „tržišti zájmů“ v území v nových politických a hospodářských podmínkách, ale vyžaduje současně značnou sílu a autoritu příslušných orgánů při potřebě čelit nepřijatelným podnětům na změny v území zvláště tam, kde navrhovatel bude hradit část nebo veškeré náklady pořízení.

17. §§ 72 - 75 pojednávají o posouzení vlivů regulačních plánů na životní prostředí. Jedná se o praktické sblížení procesů, probíhajících dosud odděleně podle dvou odlišných právních předpisů, jak se poněkud nelogicky vyvinulo po přechodu kompetence pro územní plánování a stavební řád v roce 1992 z MŽP na jiný ústřední orgán státní správy. Bude však klást zvýšené nároky na odbornou i morální způsobilost pracovníků příslušných úřadů územního plánování.

18. Paleta územních rozhodnutí se v novém zákonu podle § 77 rozrostla oproti dnešní také na rozhodnutí o změně stavby nebo změně vlivů stavby na využití území. Je to dobře, neboť se množí případy, kdy změnou využití stavby k jinému, než původnímu účelu dochází k závažnému ovlivnění okolí, a to nejen vlivy na životní prostředí, ale ve svých důsledcích např. i ovlivnění cen nemovitostí v okolí. Tento institut tedy pomáhá chránit nejen životní prostředí, ale i hodnotu majetku vlastníků sousedních nemovitostí apod.

19. Předmětem kritiky patrně bude nové vymezení účastníků územního řízení v § 85 nového zákona. To je z hlediska šíře vymezení dokonce ústupem od starého správního řádu a také od dosavadního výkladu, daného soudním rozsudkem ve věci. Znovu zužuje účastenství sousedů na „bezprostřední“, tedy hraničící s dotčeným pozemkem. To je ovšem i v rozporu se smyslem posuzování vlivů na životní prostředí, které mohou sahat dále, zejména když nový zákon se pokouší posouzení vlivů na životní prostředí včlenit do územního řízení. Toto ustanovení je proto třeba změnit a uvést znovu do souladu i s Aarhuskou úmluvou. To nesplňuje ani zmínka o účastenství „zástupce veřejnosti“ dle § 23 v územním řízení.

20. Výhrady patrně vzniknou nejpozději při praktické aplikaci zákona i ke lhůtám, spojovaným s posuzováním vlivů záměru na životní prostředí v rámci územního řízení.

21. Nové nástroje jako jsou „územní souhlas“ a „územní opatření“ zjednodušují a zpružňují instrumentář územního plánování v souladu s potřebami a upřímně řečeno, jsou jedněmi z mála skutečných zjednodušení na úseku územního plánování, požadovaných kdysi zadáním obsaženým pro nový stavební zákon v příslušném usnesení vlády. Více jich je ve stavebním řádu, ale tím se ve svém příspěvku nezabývám.

22. Poslední nové nástroje územního plánování, jako „předkupní právo“ a „náhrada za změnu v území“ uvedené v §§ 101 a 102, jsou jen torzem původně zamýšleného bohatšího instrumentáře, který měl umožnit snadnější docílení majetkových změn pro prosazení koncepčních přestaveb v majetkově složitých podmínkách městské parcelace a vlastnické držby. Zmizely ze zákona patrně v připomínkovém řízení, na základě stanoviska vlády nebo pozměňovacích návrhů poslanců a je to škoda. Mířily totiž mimo jiné i k lepšímu zprůchodnění využití „brownfields“, k zamezení spekulativního bránění novému využití pozemků a staveb v zastavěném území a „šroubování“ jejich ceny, tedy k prosazení veřejného zájmu na ochraně nezastavitelných pozemků a nezastavěného území.

Tento letmý pohled na tu část nového stavebního zákona, která se týká územního plánování a rozhodování tedy spěje k závěrečnému shrnutí, že zákon sice v některých aspektech představuje určitý pokrok, ale nelze se zbavit dojmu, že některé změny zavedených pojmů a dosavadní praxe byly zbytečné, násilné a věci neprospívající, některé jsou dokonce krokem zpět a nenaplnily se mnohé naděje, s novým zákonem spojované. Celkový dojem je tedy z mé strany značně rozpačitý, provázený rozpornými pocity a frustrací ze zmařené příležitosti, která se nemusí brzy opakovat. Tyto rozpaky posiluje i fakt, že jsou sice souběžně připraveny a projednávány zákon o změnách souvisejících zákonů a zákon o vyvlastnění, ale nejsou připraveny se stejnou mírou preciznosti i prováděcí vyhlášky, jak předpokládají legislativní pravidla vlády. Dalším důvodem skepse je pak již zmíněný pilotní projekt na zpracování onoho nového nástroje územního plánování - „Politiky územního rozvoje České republiky“ a jeho hodnocení z hlediska vlivů na životní prostředí, který si lze najít na Internetu na www - stránkách MŽP v informačním systému EIA/SEA. To podle mého názoru zatím bohužel není dokument, který by naplňoval ambice formulované v návrhu nového stavebního zákona. Možná budu označen za sentimentálního dědka a staromilce, ale tuto úlohu podle mého názoru lépe plnily některé výstupy z „Koncepce urbanizace a dlouhodobého vývoje osídlení ČR“ z poloviny 90. let minulého století, které už přiznávaly plnohodnotnou úlohu „přírodní infrastruktuře“ území, měly vyspělou GIS grafiku a nazíraly problematiku vývoje především prizmatem území, jeho vlastností a limitů, nikoliv jako soupis obecných verbálních proklamací, náhodně a nedůsledně vybraných problémových území, doplněný o několik konkrétních záměrů dopravní a technické infrastruktury. Takový dokument nikoho na krajích ani na ostatních resortech nemůže ani inspirovat, ani cokoliv koordinovat, tím méně v mezinárodním kontextu a s ambicí na zajištění udržitelnosti vývoje na celostátní úrovni.

Omlouvám se, že končím pesimisticky, ale čeká nás ještě dlouhá cesta, než se splní naše naděje, spojované s novým stavebním zákonem. Měli bychom s tím ještě něco udělat.

Pojmem „veřejný zájem“ se často ohánějí prosazovatelé zájmů pohříchu velmi „soukromých“, skupinových, dílčích, krátkodobých proti zájmům dlouhodobým a obecným. Je často používán při obhajobě zákonů a dalších obecně právních předpisů, bez ohledu na fakt, že ty často řeší jen dílčí specialisovanou problematiku. Je občas používán jako „kyj“ na odpůrce záměrů nebo cílů, nesených třeba i správnou myšlenkou, bohulibým záměrem, ale současně pohledem příliš jednostranným.

V praxi veřejné správy například na úseku územního plánování a rozhodování často zjišťujeme, že takto speciálními předpisy hájené dílčí „veřejné zájmy“, např. k ochraně přírody a krajiny nebo k ochraně zemědělského půdního fondu, mohou v konkrétních podmínkách konkrétního území a zájmu působit nikoliv konzistentně, ale proti sobě navzájem. Vyvstává otázka, kdo nebo co je pak správným „arbitrem“ oprávněným rozhodnout, který zájem je „vyšší“, nebo zda lze nalézt jakousi „vyšší“ společnou hierarchickou úroveň veřejného zájmu, na které o tom lze rozhodnout. Zda existují subjekty a procedury, které to umožní a které legitimizují fakt, že výsledek bude z oněch původních hledisek dílčích veřejných zájmů sice neuspokojivý, neboť k jeho dosažení museli jejich obhájci připustit z jejich hlediska „nečisté“ ústupky, umožňující ale dosažení přijatelného kompromisu jako onoho vyjádření vyššího veřejného zájmu. Tím může být „zprůchodnit“ řešení onoho rozporu a umožnit další evoluční vývoj v území bez hromadění napětí z neřešení některých sociálních, ekonomických, environmentálních nebo jiných (dnes např. i bezpečnostních) problémů tohoto vývoje.

            Lidé pohybující se dlouho ve veřejné správě, chápané v původně zamýšleném slova smyslu „správa věcí veřejných, tedy všem příslušníkům dotčené občanské komunity společných“ (a tedy nikoliv jako „koryta“ a prostoru pro zneužívání úřední moci a veřejných prostředků pro své obohacení a pro své zájmy) brzy přijdou na to, že „veřejný zájem“ nelze obsahově věcně obecně definovat v nějakém předpisu; ale že je to pojem, jehož obsah se v daném konkrétním prostoru a čase musí vždy znovu hledat v procesu komunikace všech, jichž se konkrétní řešený problém dotýká, přímo i nepřímo. Obsah pojmu „veřejný zájem“ tedy vzniká vždy znovu v procesu komunikace mezi těmi, kdo k řešenému problému mají co říci. Právě úplnost a korektnost tohoto procesu je nejdůležitějším atributem oprávněnosti jeho obsahu. Řekněme si tedy něco více k těmto dvěma podmínkám.

            Úplnost tohoto procesu chápu tak, že slovo v procesu hledání onoho veřejného zájmu dostanou všichni, kdo k jeho úspěšnému řešení mohou objektivně přispět. Nejsou to tedy jen ti, jejichž vlastnická nebo užívací práva k pozemkům nebo stavbám mohou být přímo dotčena, nejsou to ani jen bezprostřední, ani jen vzdálenější sousedé a spoluobčané z dané nebo sousední obce. V mnou chápaném pojetí jsou to i ti, kdo mají aktivní zájem o dění v území, o životní prostředí, kdo mají vědomosti a znalosti, zkušenosti, kterými mohou přemýšlení o řešeném problému přispět. Tedy  např. i uznávaní odborníci v oborech, které mají co k řešenému území nebo problému co říci, i když v něm nežijí. Neboť jen tak je zajištěno, aby orgán veřejné správy, který o přípustnosti nebo nepřípustnosti nějakého záměru, vnášejícím změnu do současného funkčního využití anebo prostorového uspořádání území, vztahů mezi lidmi a prostředím nebo mezi lidmi navzájem rozhoduje, vycházel při svém rozhodování z řádně a úplně zjištěného stavu věcí, jak vyžaduje správní řád. Správa věcí veřejných je tedy mimo jiné i o odpovědnosti rozhodujících orgánů přizvat a vyslechnout všechny, kdo mají k řešenému problému co říci nebo si to alespoň myslí.

            Korektnost tohoto procesu pak ovšem nespočívá v tom, že se v rozhodnutí uzavírajícím celé řízení dá všem za pravdu. Ono to obvykle ani nejde. Spočívá v tom, že se všechny připomínky, námitky, podněty a argumenty odpovědně zváží z hlediska relevance k řešenému problému, míry, do jaké jsou motivovány soukromými nebo dílčími zájmy na úkor veřejných a dlouhodobých, závažnosti co do odborné úrovně i věcné správnosti, objektivity sděleného. Relevantní se pak využijí při formulování rozhodnutí, činěného ve veřejném zájmu a v odůvodnění rozhodnutí se věcně a bez emocí vysvětlí, proč nebyly ostatní zčásti nebo zcela respektovány. Ke korektnosti procesu patří v civilizovaném prostředí i možnost těch nespokojených žádat o přezkoumání věcné správnosti i korektnosti procesu opravnými prostředky veřejné správy nebo nezávislým soudem, které má odkladný účinek pro výkon takto napadeného rozhodnutí.

            Ke korektnosti takového procesu, určeného k hledání obsahu pojmu „veřejného zájmu“ případ od případu ale také patří, že potvrdí-li se splnění obou podmínek (úplnost účastníků a snesených podkladů pro rozhodnutí a korektnost procesu hledání konsensu, takže představuje všestranně nejpřijatelnější kompromis mezi různorodými dílčími zájmy), uplatňovatel připomínek, námitek, podnětů atd. se rozhodnutí podřídí. Každý jiný postoj je nedemokratický, porušující princip rovnosti občanů navzájem i před zákonem. Ve své podstatě je to více či méně skrytý útok na demokratické principy rozhodování o věcech veřejných, pokus učinit násilím některou stranu sporu neoprávněně silnější, privilegovanou.

            Už slyším námitku; přeci nemůže mít stejnou váhu hlas nebo názor nevzdělaného primitiva, jako odborníka na právo nebo jiné veřejné zájmy jako jsou ochrana památek, přírody, ovzduší, racionální hospodaření s půdou, vodou, surovinami a odpady...Nemůže mít stejnou váhu hlas úředníka placeného za obhajobu veřejných zájmů nebo poučeného environmentalisty jako sobeckého člověka myslícího jen na sebe, bez odpovědnosti za výsledek řízení vůči svým spoluobčanům! To opravdu ne. Tady je třeba zdůraznit onu svrchovanou odpovědnost pracovníka nebo orgánu veřejné správy, které celý proces vedou a získané informace vyhodnocují, když opakuji jejich povinnost vyslechnout vše, ale pak poučeně vážit získané podklady, informace, vyjádření a unést odpovědnost za přijetí rozhodnutí. Protože ani nečinnost není ve veřejném zájmu .

            Patří k přednostem veřejné správy ve vyspělých demokraciích, že důležité veřejné zájmy a spory v jejich hierarchii jsou oprávněny deklarovat jen kolektivní zastupitelské orgány a důležitá správní rozhodnutí jen k tomu kompetentní odborně zdatné úřady. Že existují přesná procesní pravidla, jak dospět k takovým rozhodnutím. Že fungují řádné i mimořádné prostředky k nápravě, pokud by přesto některý článek systému selhal.

Není proto žádného rozumného důvodu, proč by nemohlo být i naplňování obsahu „veřejný zájem“ podrobeno procesní právní normě, která by stanovila nikoliv taxativně, co je či není veřejný zájem (to by byla cesta do pekel), ale které orgány, za jakých podmínek a jakými procesy mohou dospívat k rozhodování o tom, co je na té které hierarchické úrovni veřejné správy „veřejným zájmem“, legitimizujícím v souladu s Ústavou omezení zájmů soukromých.

Ubylo by mnohých sporů o tom, zda lze jako veřejný zájem prosazovat např. těžbu nerostů soukromých společností, spojenou se zásahy do vlastnických a užívacích práv jiných soukromých osob, obcí a dalších subjektů a do ochrany veřejných zájmů na ochraně památek, přírody a krajiny, dopravní a technické obsluhy sídelní struktury, jiných ekonomických činností.

Novou vážnost by získaly takové disciplíny způsobilé nést informační i procesní tíhu dosahování dočasné shody na obsahu takového „vyššího“ veřejného zájmu, jako je vyvážený harmonický sociální, ekonomický a environmentální vývoj v konkrétním představitelném území a čase, jako je územní plánování či programování sociálně-ekonomického rozvoje. A veřejná správa by se stáhla v souladu s principy demokracie a tržního hospodářství z pokušení zasahovat silově do her soukromých a skupinových zájmů, zneužívat v jejich prospěch moc a veřejné prostředky, zpět tam kam patří - totiž k obhajobě oněch veřejných, tedy nám všem společných zájmů. Vyšlo by to nám všem levněji jak co do finančních nákladů, tak ztracených nervů a iluzí.

Deziluze při hodnocení schopnosti našeho současného systému veřejné správy včas, účinně a správně řešit potřeby společnosti a ochránit veřejné zájmy je tváří v tvář rostoucí nostalgii části společnosti při čím dál idealizovanějších vzpomínkách na předlistopadový režim nebezpečná. Pokračovat v některých chybách a selháních veřejné správy, které navozují v mnohých pocit narůstání „systému kolektivní nezodpovědnosti“, a to  tváří v tvář demagogické ideové masáži lidí se strany KSČM, která zbavena moci může kritizovat z pozice už 16 let trvající bezmoci v exekutivě a tudíž také  „neušpiněných rukou“ by nás mohlo demokraticky přivést zpět tam, odkud jsme před 16 lety utekli. Pocit „déja vu“ z dění na naší politické scéně se v posledních měsících vtírá do myslí nejen těch, kdo dostali napráskáno na CzechTechu 2005, ale už i těch, kdo „slyší trávu růst“. Měli bychom se rychle probudit.

A až  půjdeme v letošním roce k volbám, dívat se, kdo nám nabízí ve svém volebním programu právě nápravu správy věcí veřejných. Ne kdo nám dá větší platy, větší sociální dávky, více nezasloužených prebend a nereálných zázraků zdarma, ale jistoty, že poctivě zaplaceno můžeme dostat hlavně za poctivou práci, že budeme v relativním bezpečí, že se dovoláme rychle opory státu proti lumpům a zlodějům, že veřejná správa bude kvalitní, tzn. výkonná a rychlá a že nás nebude za naše daně šikanovat, ale bude nám sloužit. To především je teď „veřejný zájem“.

 

 

                                                           Ing. arch. Martin Říha v. r.

           

           

                                                                       nar. v roce 1945 v severních Čechách,

                                                                       autorizovaný architekt, působící

                                                                       ve veřejné správě na úsecích

 územního plánování a ochrany

 životního prostředí nepřetržitě

 od roku 1968 dodnes.

Zamyšlení Ing. arch. Martina Říhy

Jako Severočech působící ve veřejné správě na úseku územního plánování a ochrany životního prostředí jsem se zájmem očekával, jak se ve čtvrtečním pořadu „Otázky Václava Moravce- speciál“ 23. 3. 2006 projeví zásadní spor, vedený v současnosti o budoucnosti Mostecka mezi zastánci pokračování devastace osídlení a krajiny povrchovou těžbou uhlí po roce 2017 Velkolomem Čs. armády a těmi, kdo trvají na respektování tzv. „územních ekologických limitů těžby uhlí“ chránících sídla Černice, Horní Jiřetín a okraj Litvínova, zámek s arboretem Jezeří a lesy na jižních svazích Krušných hor. Jak premiér Paroubek z ČSSD, tak primátor Ústí n. L. Gandalovič z ODS se již k této problematice v minulosti veřejně vyjadřovali. V panelu seděl i zástupce KDU-ČSL Kubínek, jehož stranický kolega Ambrozek vede resort životního prostředí. Seděl v něm i zástupce Strany zelených pan Rabas z Chomutova, který by k tématu určitě také měl co říci. Je to koncepční spor o další orientaci ekonomické základny Podkrušnohoří a o státní energetické koncepci ve vztahu k životnímu prostředí, který má regionální, celostátní a dokonce globální souvislosti a význam (emise CO2 a klimatické změny). Václav Moravec se přesto tomuto, v kraji tak závažnému a v souvislosti s projednáváním konceptu územního plánu kraje aktuálnímu problému, vyhnul. K mému překvapení k tomu nezazněla otázka ani z řad diváků. Že by to téma po šarvátkách kolem Státní energetické koncepce z roku 2005 a konceptu územního plánu kraje z přelomu let 2005/2006 už bylo publicisticky nezajímavé a politicky „vyčpělé“? Nebo si ho hlavní političtí rivalové z ČSSD a ODS, kteří se už prezentací svých názorů k tomuto tématu v minulosti „odkopali“, nepřejí otvírat, protože jsou si dobře vědomi, že rozděluje veřejnost a potencionální voličstvo? K čemu pak taková předvolební divadla jsou?

Přitom je k tomu co voličům sdělit. Kromě občanů a zastupitelstva Černic a Horního Jiřetína se proti prolomení limitů postavilo už i zastupitelstvo a místní organizace ODS v ohroženém Litvínově. Zachování limitů požadují ve svých stanoviscích ke konceptu územního plánu kraje ministerstva životního prostředí a kultury, krajský památkový úřad, odbor životního prostředí Ústeckého kraje, Litoměřická diecéze. Český báňský úřad naopak trvá na dodržení Horního zákona a myslí tím zajisté ono ustanovení, že zásoby nerostu ve stanoveném a rozfáraném dobývacím prostoru je třeba racionálně vydobýt. Taktně při tom přechází možné významy slova „racionálně“, tedy „rozumně“ a druhou část téhož ustanovení horního zákona, totiž že to musí být v souladu s jinými veřejnými zájmy v území, chráněnými zvláštními předpisy. Za takový zájem je nepochybně možné považovat i ochranu osídlení, soukromého vlastnictví, zemědělské půdy, přírody a krajiny, památek a dalšího kulturního dědictví, lesů, vod, životního prostředí. S tím vším je velkolomová povrchová těžba, jdoucí doslova „přes mrtvoly“ (likviduje i hřbitovy), v rozporu. Těžbu je dnes navíc obtížné prohlásit za „veřejný zájem“, je-li těžařem nikoliv stát, jako v době vzniku horního zákona, ale soukromá nebo polosoukromá společnost.

A co se děje v dotčeném území? Mostecká uhelná společnost před rokem vypověděla smlouvu s AZ Konzult Ústí n. L. na monitorování změn terénu v okolí těžební jámy Velkolomu Čs. armády. Tři měsíce poté se utrhlo a zčásti sesulo cca 3 mil. m3 ze svahu pod arboretem Jezeří. Trhlina zasáhla do hloubky cca 200 m až k uhelné sloji. Tím bylo narušeno přinejmenším ochranné pásmo arboreta a zámku Jezeří jako chráněného souboru památek, byla ohrožena stabilita části území Černic a tím i správního území obce Horní Jiřetín, došlo k ohrožení vlastního důlního díla a zaměstnanců MUS v něm. V povolení těžby pro VČSA je Obvodním báňským úřadem v Mostě jasně stanovená podmínka, že každá taková událost má být těžařem neprodleně oznámena dotčeným správním úřadům. Ani obec Horní Jiřetín, ani Krajský památkový ústav žádné takové oznámení neobdržely. Naopak, MUS a. s. bránila přístupu do postiženého území jejich zástupcům i odborníkům z jiných institucí a snažila se malér co nejrychleji „zahladit“ na povrchu, aniž vyřešila a odstranila základní příčinu sesuvu, kterou je přílišné přibližování paty těžby k masivu Krušných hor, k smykovým plochám nasednutí terciérní výplně pánve na narušené a zvětralé svahy vlastního krystalinika, odlehčování stabilizující zátěže u paty krystalinika a neschopnost zabránit zatékání vod jak do zbytku oné těžbou redukované terciální výplně pánve, tak do puklinového systému tektonicky narušeného krystalinika a jeho svahových ssutí.

MUS a.s. nejen zredukovala monitoring pohybů masivu nad těžební jámou opuštěním pozorovací štoly pod Jezerkou a ztížením přístupu dalších subjektů do štoly pod Jezeřím, ačkoliv těžba pod nimi dále probíhá. Stáhla i personál, který tato zařízení alespoň hlídal, takže lze očekávat, že se drahé geofyzikální monitorovací vybavení štoly i kabel pro zásobování elektřinou stanou brzy trofejí nenechavců. Vzbuzuje to podezření, že MUS a. s. by se hodilo, kdyby do toho, co se v území kolem Jezeří děje, nikdo neviděl a kdyby nějaký pořádný sesuv chráněnou památku - arboretum i zámek Jezeří zlikvidoval. Dáme-li si dohromady tato fakta se snahou dosadit Ing. Hojdara do čela Českého báňského úřadu namísto JUDr. Makáriuse, protěžební postoj vládního zmocněnce pro Severozápadní Čechy Aubrechta, vstřícný vztah některých pracovníků stavebního úřadu v Litvínově, Krajského úřadu v Ústí n. L., Ministerstva průmyslu a obchodu a dokonce i Krajského památkového úřadu s těžařskou lobby, neskrývaný protektorský vztah ČSSD k zájmům ČEZ a odborářů zainteresovaných na pokračování těžby, nelze se ubránit dojmu, že namísto ochrany veřejných zájmů se tu připravuje jakési energeticko - těžební spiknutí proti ostatním obyvatelům a zájmům v oblasti. Ve sdělovacích prostředcích zastánci tohoto zájmu otevřeně lžou, když tvrdí, že prolomení územních ekologických limitů těžby je nezbytné pro zajištění energetické soběstačnosti země v energetických zdrojích, že je v souladu s energetickou politikou EU a počítá s ním Státní energetická koncepce. Naopak. Návrh na zrušení limitů těžby novým usnesením vlády MPO ve vládě neobhájilo a pod tíhou bilancí potřeb a zásob uhlí před limity i dalších argumentů MŽP tento bod návrhu usnesení z jeho konečného znění vypadl. Limity proto nadále platí a to by měl respektovat i koncept územního plánu kraje. Jenže nerespektuje, proti čemuž MPO nemá, jak jinak, žádné námitky. Energií se u nás plýtvá, když na srovnatelný produkt jí spotřebováváme stále ještě 1,8 x víc, než vyspělé země. Elektřinu i uhlí masivně vyvážíme, místo abychom si je chránily pro onu deklarovanou „soběstačnost“ v budoucnu. Celosvětový a evropsko-unijní tlak na omezení produkce CO2 navíc nedovolí krýt nárůst potřeby elektřiny a tepla nárůstem spalování uhlí. Šetřit bychom jím měli i jako perspektivní surovinou pro chemický průmysl budoucnosti.

MUS a. s. ovšem přes svou snahu omezit informovanost úřadů a veřejnosti, co se děje v území kolem Velkolomu Čs. armády, není jediným subjektem, který tu monitoruje seismicitu a pohyby masivu Krušných hor. Činí tak i geografové některých vysokých škol, odborníci geologických ústavů a firem i pracoviště Akademie věd. Nejde-li to po zemi přímo na místě, musí to jít zdálky nebo leteckým snímkováním. Jsou tak zaznamenané a zdokumentované nejen již zmíněné sesuvy z minulých let, ale i zcela čerstvé četné drobnější sesuvy posledních dní, které se s táním sněhu na horách, se srážkami, rozmrzáním a rozbřídáním zemin daly očekávat. Jsou zde zřejmé „střihy“ pozorovacích štol, narušení Podkrušnohorského převaděče vody, některých lesních cest nad velkolomem ČSA.

Jsou tu ale také varování před mnohem závažnějšími poruchami, bude-li se pokračovat v těžbě severovýchodním směrem k Černicím. Přichází například z postupně v odborném tisku publikovaných nových materiálů RNDr. Jana Marka, CSc. Také přesnými geofyzikálními měřícími metodami Akademie věd je prokázáno, že pohyby a rizika sesuvů se netýkají jenom oné terciální výplně pánve, jakou představuje ochranný pilíř s arboretem pod zámkem Jezeří, ale dokonce i vlastního masivu krystalinika Krušných hor, které se v obecném povědomí mylně považuje za stabilní! Část hřebene Krušných hor, představovaná tzv. Kateřinskohorskou klenbou, se zvedá. Současně dochází k plíživým a v čase nestejnoměrným posunům masivu Krušných hor jihozápadním směrem a k občasným náklonům hřebene směrem jižním až jihovýchodním, tedy v prostoru VČSA do stávající těžební jámy. Ochranný pilíř pod zámkem Jezeří s arboretem přitěžuje patu hlavního hřebene a stabilizuje okrajové narušené kry tohoto masivu. Každé jeho redukování těžbou, odlehčovacími řezy, považovanými těžaři naivně za opatření proti sesuvům, jeho izolování od dalších přitěžujících lavic terciální výplně pánve situovaných severovýchodně a chránících tak Černice a Horní Jiřetín, ohrožují stabilitu jižních svahů krystalinika a lesů na nich. To je řádově závažnější ohrožení, než k čemu tady zatím došlo ve svazích západně od Jezeří a pod ním!

Chtějí politici a státní úředníci riskovat takovýto scénář a sklízet plody nedostatku představivosti, nerespektování výstupů vědeckého zkoumání? Mohou voliči u politiků snášet takový deficit elementární předběžné opatrnosti, tvořící jeden ze základních principů udržitelnosti vývoje? To vše jen pro dočasný prospěch relativně malé skupiny podnikatelů a pracovníků dolů, neboť uhlí jako vyčerpatelný zdroj stejně jednou dojde a nelze na něm stavět budoucnost oblasti? Neodrazuje právě pokračující devastace území kraje povrchovou těžbou, energetikou, s tím spojené zhoršení životního prostředí a životní podmínky obyvatel perspektivnější podnikatelské aktivity od usazení se v tomto kraji? Nepodlamuje to jeho potenciál pro cestovní ruch, lázeňství, sport a rekreaci jako (na rozdíl od těžby uhlí) trvalé možnosti inteligentního podnikání se zdejšími přírodními zdroji a podmínkami?

Takovéto otázky bych čekal od Václava Moravce nebo od diváků v „Otázkách Václava Moravce - speciál“ v Ústeckém kraji. Nejsou-li položeny správné otázky, nejsou pro diváky zajímavé ani odpovědi. Největší mediální odezvu má pak logicky nikoliv jádro a účel pořadu, ale dodatečný „úlet“ premiéra Paroubka, když veřejně vyplísnil člena volebního týmu pana Starce, že uvedením mylného telefonního čísla do studia spolustraníkům z ČSSD zabránil podílet se na manipulaci s čísly o přízni diváků. To už ovšem nevypovídá tolik o problémech Ústeckého kraje, ale zato dost o pokleslé úrovni politiky i politické publicistiky a práci sdělovacích prostředků v celé zemi. Nejvyšší čas začít to měnit. Volby v červnu jsou první takovou příležitostí.

Dne 23. března 2006 zahynul tragicky ing. Stanislav Sládek z oboru ekologie krajiny MŽP. V nekrologu na něj vzpomíná Martin Říha.

Po světě neběhá příliš mnoho lidí, u kterých se člověk těší z každého setkání. Bohužel si to většinou uvědomíme až tehdy, když o takového kolegu a přítele přijdeme. Takovým pro mne byl Standa Sládek. Člověk sršící nápady, energií, vtipný a inspirující, výborný pracant pro toho, kdo ho jako nadřízený vedoucí uměl ocenit a využít, nesmírně zábavný společník při mimopracovních sešlostech, starostlivý manžel a otec dvou dospívajících dcer, které by byl tak rád vedl jako pyšný otec k oltáři, až se budou vdávat...Jakoby ve vlastní rodině hledal a našel to, co jemu se jako dítěti díky tragickému úmrtí rodičů v jeho útlém věku nedostalo - klidnou harmonickou rodinu.

Poznal jsem Standu za svého působení na Severočeském KNV v Ústí n. L. v letech 1978 - 1989, kdy působil na odboru oblastního plánování a spolu jsme pracovali v komisi životního prostředí. Brzy jsme našli společnou řeč při prosazování většího důrazu na ochranu životního prostředí v rozvojových dokumentech kraje - v územních plánech velkých územních celků i v oblastních plánech rozvoje kraje. Společně jsme usilovali o to, aby namísto pokryteckého nedostatečného kompenzování zhoršeného životního prostředí formou „pohřebného“ 2000.- Kč ročně pro ty, kdo v postižené oblasti kraje vydrželi 10 let a více, byly konečně řešeny a odstraněny příčiny tohoto zhoršení.

Standa to byl, který svým vtipem a smyslem pro recesi pomohl mnohým kolegům včetně mne přežít při zachování duševního zdraví hloupost tehdejšího režimu a jeho krajských představitelů, různá ta politická školení, nátlak a šikanu nestraníků ve státní správě.

Když mi po listopadu 1989 bylo nabídnuto místo náměstka ministra životního prostředí České republiky, patřila první opatření přijímaná vládou k ozdravení životního prostředí v Severních Čechách, na Sokolovsku a Ostravsko - karvínsku. Přizval jsem tehdy Standu k této práci na Ministerstvo životního prostředí. Stal se platným členem mého týmu nejdříve jako poradce, potom pracovník úseku nebezpečných faktorů prostředí, kde se výborně uplatnila jeho erudice chemika. Výborně zapadl do mé sekce i díky své činorodosti, společenské povaze schopné vytvářet dobrou náladu a tím i lépe zvládat stress z pracovního přetížení té doby, kdy toho bylo v životním prostředí tolik co napravovat.

Po delimitaci kompetencí územního plánování a stavebního řádu z MŽP na Ministerstvo hospodářství a později Ministerstvo pro místní rozvoj se naše cesty opět rozešly, ale dále jsme se stýkali služebně i mimo, protože převzal šéfování odboru, který měl tuto těžkou ránu v kompetencích MŽP zacelit - odboru územních vazeb, který měl přechodně na starosti i posuzování vlivů územních plánů velkých územních celků na životní prostředí. Další reorganizace a změny na MŽP ho přesunuly do odboru ekologie krajiny a lesa, kde působil jako vedoucí oddělení. Zodpovídal mj. za územně-technické podklady pro regionální a nadregionální územní systém ekologické stability krajiny, zasloužil se o digitalizaci historických map umožňujících lépe pochopit vztahy a vývoj naší krajiny v minulých staletích, spolupracoval s Výzkumným ústavem Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích u Prahy, s Agenturou ochrany přírody a krajiny, s vysokými školami... Pěstoval však i za cenu osobních obětí společenské vztahy mezi lidmi - kolegy současnými i minulými, organizováním každoročních oblíbených a ne vždy doceněných setkání v Kodaňské 10, v hospodě v Černošicích i jinde.

Přitom postupně přestavoval podle finančních možností úředníka státní správy dům v Černošicích, „za provozu“, při výchově a starosti o dvě dcery, s dojížďkou obou rodičů za prací do Prahy, což přinášelo četné těžkosti, které kdo nezažil, nedovede si ani představit. Byl to obětavý pracant, manžel i táta, pokud to vůbec mohu posoudit.

Zahynul tragicky při autonehodě na služební cestě pro MŽP. Jel v referentské Felicii sám jako řidič do Českých Budějovic na jednání a po něm se sám vracel po silnici I/3 týž den zpět do Prahy. Všichni, kdo jsme jezdili na služební cesty v referentských vozech MŽP, a zejména ve starých Felíciích bez posilovače řízení víme, jak je tato kombinace únavná a doslova vražedná. Zatímco řidiči služebních vozidel ministra a náměstků to mají jako zaměstnání „na celý úvazek“, předpokládá se u referentů, že tutéž činnost dokáží vykonávat jako jakousi „vedlejší pracovní činnost“ bez navýšení platu vedle své pracovní náplně navíc. Po několikahodinové ranní cestě a často únavném jednání tak musí sedat za volant na další hodiny cesty zpět do Prahy, s dozvuky dojmů a někdy i rozčilení v hlavě. Jezdí se tak třeba i z Karviné nebo Ostravy, tedy 4½ hodiny po nudné dálnici. Ke ztrátě soustředění nebo mikrospánku je pak nebezpečně blízko i při dodržování povinných přestávek v řízení.

Nevíme, co se přesně stalo Standovi to odpoledne, kdy po projetí přehledného klesání silnice I/3 na obchvatu Votic, v mírné a zdánlivě bezproblémové táhlé pravotočivé zatáčce za tímto přímým úsekem přejel v rychlosti cca 80 km/hod. do protisměru a tam se čelně srazil s dodávkovým autem jedoucím přibližně stejnou rychlostí. Jejich součet 160 km/hod. byl pro Standu na rozdíl od řidiče protijedoucího vozu smrtelný. Zemřel prý namístě a snad tedy alespoň netrpěl bolestmi ze zranění.

Sládkovi právě splatili poslední splátku z úvěru na fasádu opraveného domu, za pár dní měl Standa oslavit 54. narozeniny, dcery dospívají a vydají se „do světa“. Mohli si s Danou začít po létech odříkání zase užívat všech radostí života. Místo toho jsou Dana s děvčaty náhle samy, bez něj, kterého bylo všude plno. Osud je krutý tím, že nás často zbavuje lidí dobrých, zatímco mnohé jiné nechává žít nespravedlivě dlouho.

Budu na Standu vzpomínat jen v dobrém. Každé setkání s ním bylo příjemné a nedovedu si představit, že už mi zbyly jen vzpomínky a fotografie, které mi je budou připomínat. Čest jeho památce!