Když Komise životního prostředí Akademie věd České republiky přijímala v březnu 2010 své stanovisko plédující za další zachování a respektování územních ekologických limitů těžby uhlí v Severočeské hnědouhelné pánvi, bylo schválení jednohlasné. Když pak ale projednávala některé navazující materiály ke státní energetické a surovinové politice, připravené Ing. Josefem Sejákem, projevili se i některé pochybnosti a výhrady, které by mohly zpětně zpochybnit onu jednoznačnost stanoviska k limitům těžby.
Přivítali jsme tehdy nápad MUDr. Radima Šráma, CSc., abychom přijali pozvání zástupců společnosti Czech Coal přímo do místa těžby Velkolomu Českoslovanské armády. Spojili jsme však tuto exkurzi, kterou nám těžaři nabídli ve formě tzv. „Uhelné safari“ terénními automobily přímo do provozu lomu, s vlastní pochůzkou nad horní hranou těžební jámy v prostoru skalních řícení a sesuvů zemin do těžební jámy VČSA pod zámkem Jezeří a zbytků arboreta s výkladem geologa a pamětníka RNDr. Jana Marka a nakonec v podvečer i s besedou s občany Černic, Horního Jiřetína, Litvínova a s dalšími hosty, aby si účastníci mohli udělat obrázek i o náladách a názorech občanů těžbou za limity ohrožených obcí. Toto aranžmá se ukázalo jako velmi hodnotné co do využití času i obsahu celého dne.
Dopolední pochůzka pod Jezeřím ukázala názorně, jak nepravdivé bylo a je dodnes tvrzení zástupců VČSA již od 80. let minulého století, že stabilitní problémy na jižních svazích Krušných hor, dotýkající se nejen sedimentární výplně pánve, ale dokonce i krystalinika, neexistují a vše mají pod kontrolou, stačí jen postarat se o záchyt a bezpečné odvedení potoků a povrchových vod stékajících do pánve mimo těžební jámu. Od velkého sesuvu čela svahu pod arboretem v roce 2005 postupuje trhání svahů dál. Počínající sesuv, který jsme s RNDr. Markem zaznamenali při poslední společné návštěvě pod Jezeřím na podzim 2010 s poklesem na odtrhové hraně tehdy cca 1,5 - 2,0 m za zimu a jaro „odjel“ o desítky metrů, odhadem o 40 - 60 m, vzal sebou i těleso bývalé silnice I/13 a kus plata, na kterém byly ještě v roce 1990 položeny koleje důlní dráhy, později demontované. Objevují se další zátrhy v silnici, v okolním terénu s porostem, který v sesuvu vypadá jako po vichřici - stromy jsou pokácené a leží přes sebe a těžaři nestačí tu spoušť odklízet, i když na jiných sesuvech na straně od Vysoké Pece již padlé i stojící stromy v sesuvu pokáceli, aby ten pohled nebyl tak iritující. Snížili tím ovšem paradoxně odpar vody právě těmito stromy z tělesa sesuvu, což situaci zhoršuje. A co hůř. Čerstvými sesuvy poklesl terén a váha hmot, které byly oporou dřívějších již uklidněných pat sesuvů, způsobených nad tímto prostorem těžbou bývalého hlubinného dolu Maršál Koněv, která byla i kvůli tomu v polovině minulého století zastavena. Hrozí tedy, že se i tyto sesuvy nad bývalou silnicí I/13 znovu „rozjedou“. A to by nepříznivé důsledky těžby rozšířilo vysoko nad těžební jámu do svahů Jánského vrchu a do bezprostřední blízkosti zámku Jezeří. Těžaři se snaží vody z potoků a povrchové splachy po srážkách zachacovat a odvádět provizorně hadicemi jen mimo tělesa sesuvů, ale na solidní a stabilní odvodňovací díla již rezignovali poté, co se jim jejich části sesuly a ztratily původní funci obvést vody zcela mimo těžební jámu. O to více jí teď musí čerpat ze dna, k čemuž slouží velká čerpací stanice u dna těžební jámy.
Exkurze do vlastního velkolomu byla pro mnohé účastníky poučná nejen tím, co viděli, ale také tím, co slyšeli z úst průvodců na vlastní uši. Vyplynulo z ní, že těžaři sice od jihozápadu zakládají zeminu z nadloží již do vnitřní výsypky tak, aby dříve odlehčené paty svahů Krušných hor zase přitížili, ale toho materiálu z dnešní skrývky je nedostatek, neboť při otvírce bylo obrovské množství uloženo na vnějších vzdálených výsypkách a těžaři nepovažují za reálné je odtamtud vrátit zpět, navíc bude chybět objem vytěženého uhlí. Není tedy dost materiálu nejen na navrácení nivelety do původní výše terénu, ale ani na potřebné zvýšení dna zbytkové jámy, které má být dle plánu zahlazení důsledků těžby zaplavena a fungovat v rekultivované krajině jako vodní nádrž. Představa, že tento nedostatek materiálu pro rekultivaci lze řešit právě prolomením limitů těžby a jejím pokračováním s likvidací Černic, Horního Jiřetína, jižních svahů Krušných hor a přiblížením těžby až na 500 m k Litvínovu - Janovu je snad pro soudného pozorovatele dostatečně absurdní. Účastníci také viděli na vlastní oči, že nedostatečné zapření svahů nezastavilo sesuvy ani tam, kde už se vnitřní výsypka o stabilizaci pokouší a tím horší by bylo pokračovat směrem severovýchodním k Černicím a Hornímu Jiřetínu. Stěna již odtěženého nadloží těžební jámy pod arboretem je hrozivá. Jsou v ní odkryté zbytky po předchozí hlubinné těžbě komorováním a zbytky štol, které stabilitě jistě neprospívají. Pokračovat tímto způsobem dál k severovýchodu je hazard nejen s přírodou, krajinou, obyvateli a osídlením na povrchu, ale i se zdravím a životy vlastních horníků.
Také večerní vystoupení panelistů MUDr. Šráma, CSc. o zdravotních důsledcích znečištění ovzduší, poslance a starosty města Litvínova Mgr. Milana Šťovíčka o dopadech těžby na osídlení a jeho samosprávy, Ing. arch. Martina Říhy o představách o budoucí rekultivaci, RNDr. Jana Marka o geologicko-inženýrských a stabilitních problémech jižních svahů Krušných hor a paní Wágnerové o vývoji znečištění v oblasti Mostecka v posledním dvacetiletí a následná diskuse s občany přesvědčily účastníky, že za zachováním limitů stojí většina občanů a že si dobře uvědomují, jak nedostatečná je nabídka těžařů o náhradách proti tomu, co vše by ztratili. Nebývalá účast, nebývalý zájem občanů i sdělovacích prostředků svědčí o tom, že téma je v kraji pořád živé a obavy přes ujištění, které dala tato labilní vláda zdejším občanům o potvrzení limitů, trvají.
Za situace, kdy ze země vyvážíme jak samotné uhlí, tak (v roce 2010) více než 17 % vyrobené elektrické energie, vyráběné spalováním uhlí stále z více než 50 %, je absurdní hrozit nedostatkem uhlí pro výrobu tepla při dodržení limitů. Pro samotnou těžbu se spotřebuje cca 20 % energie z něj vyrobené. Spaluje se k výrobě tepla s účinností kolem 27 - 32 % využití jeho energetického potenciálu, obrovské ztráty způsobují staré a poruchové rozvody, plýtvá se energií ve vytápěných objektech. Do toho je třeba investovat a omezit spotřebu. Každý kilogram uhlí, který zůstane pod zemí pro příští generace, bude využit podstatně lépe. Každé zdržení tohoto pokračujícího plýtvání je záslužné. Obce i památkáři dostávají od těžařů (nebo také nedostávají, jak se přesvědčila města Litvínov a Horní Jiřetín, protože „zlobí“) za újmu způsobenou těžbou v porovnání se zisky těžařů částky, které jsou výsměchem. Uhlí je majetkem státu a stát má právo určit, jak bude využito. Uhlí je dodnes relativně levné jen proto, že se dosud do nákladů na jeho těžbu nezapočítávají četné externality, které s jeho těžbou souvisí nebo jsou jejími důsledky, ale které musí hradit jiné subjekty. Kdybychom za něj platili cenu tyto externality zahrnující, dávno bychom se museli chovat zcela jinak. Je na čase si to uvědomit a začít se zabývat celospolečenskou ekonomií celé energetiky i s těmito externalitami. Hned by vypadalo pořadí priorit pro Ministerstvo průmyslu a obchodu, pro Český báňský úřad a pro četné další ústřední orgány státní správy i územní samosprávy jinak.
Účast na této exkurzi účastníky jen utvrdila, že jak stanovisko Komise životního prostředí Akademie věd ČR, tak stanovisko Společnosti pro trvale udržitelný život proti snahám o prolomení územních ekologických limitů těžby z loňského roku není třeba měnit a důvody pro jejich vydání nejen trvají, ale jsou stále naléhavější.
Ukázalo se rovněž, že lze za jeden dobře připravený a intenzivně využitý den ověřit nejen fyzický stav na místě, ale i vyslechnout argumenty obou stran sporu a pracovat tak s daleko větší jistotou, že zaangažovaní do problému neopomněli do svých úvah a rozhodnutí zahrnout žádný jeho důležitý aspekt. Organizátorům a lidem, kteří zajistili doprovod a odborné výklady je tedy nutno vyjádřit i touto cestou díky.