Keltové na Liptově, Římané na Děvíně, vykradači archeologických nalezišť na celém Slovensku, kniha Ohrožená planeta na prahu 21. století, korupce v České republice, mechanismus vzniku povodní na východním Slovensku, obnova venkova prostřednictvím obnovy sebevědomí jeho obyvatel, trvale udržitelný rozvoj v Tatranském národním parku, symbolické vlastnictví stromu v soukromé rezervaci jako vhodný dárek k 18. narozeninám, Mnohostranná dohoda o investicích, Setkávání v krajině, Global a Local Street Party, to byla jen některá z témat semináře, který uspořádala slovenská část STUŽ ve dnech 11. a 12. září 1998 v rámci IV. memoriálu Josefa a Petry Vavrouškových. Vedle účasti na semináři jsme podnikli vzpomínkovou túru do doliny Parichvost, zažili horký pátek, slunnou sobotu i deštivou neděli. Přijelo téměř 70 účastníků, ti z Čech a Moravy byli ve výrazné menšině. Kdo nepřijel, přišel o hodně, ale nemusí litovat a může se zúčastnit příští rok.
Václav Hála
Diskusi STUŽ dne 6. října 1998, zaměřenou na uskutečňování práva životního prostředí, zahájily jako obvykle úvodní proslovy panelistů. Sešli se tu Ing. Jiří Fencl, CSc., který pracuje ve státní správě a je členem STUŽ, dále prom. biol. Pavel Šremer, který zde tentokrát vystupoval z pozice pracovníka České inspekce životního prostředí, dále dr. Svatomír Mlčoch, advokát z Českých Budějovic, právník Martin Prokop z Ekologického právního servisu Brno, a aktivista Dětí Země Plzeň (a student práv) Jan Rovenský. Úvodní slovo přednesl dr. Petr Kužvart a diskusi řídila dr. Naďa Johanisová.
Příspěvky všech panelistů - s výjimkou Pavla Šremera a dr. Mlčocha - kritizovaly praxi správních orgánů a obsahovaly zmínky o příkladech podivně či nestandardně vedených řízeních a rozhodovaných věcech. Pavel Šremer se zaměřil na informace o uvádění práva ŽP v život v pokročilých zemích západní Evropy. Svatomír Mlčoch zmínil mimo jiných i otázku sankcí a jejich uplatňování, možnosti zastavení provozu a problematiku nápravných opatření.
Ač byli v sále rovněž úředníci, včetně vysokých zástupců pražského magistrátu, nedošlo k očekávané výměně názorů s nimi, čehož je třeba litovat. Seděli, poslouchali kritiku, ale nic nakonec neřekli. V diskusi se daleko spíše uplatnili členové STUŽ z Prahy i regionů, vesměs podporující kritický tón panelistů. Došlo i na otázky účasti veřejnosti v rozhodovacích procesech a místního referenda. Výsledek diskusního podvečera potvrdil, co se dalo očekávat: uplatňování práva životního prostředí se děje v prostředí rozporných, často protichůdných individuálních a skupinových zájmů, kde orgány veřejné správy vždy nezvládají svou roli objektivního, odborně vybaveného rozhodovatele, který je nestranný a důsledný v naplňování svého poslání a hájení zákonem mu svěřených obecných zájmů.
K.
Občas se naším Zpravodajem mihne zmínka o skupině S-Fórum a o Setkávání v krajině, které pořádá ve spolupráci s organizací INEX. Zní to zajímavě. Oč vlastně jde? Jestli jsem to dobře pochopila z loňské výroční zprávy STUŽ , z rozhovorů s civilistou STUŽ Zdeňkem Sedláčkem a z materiálů, které mi poslali on a jeho přítel Petr Kulíšek ze sdružení INEX , jde o dvě úzce propojené skupiny mladých lidí. S-forum tvoří vysokoškolští studenti (loni jich bylo podle výroční zprávy asi sedmadvacet), kteří se scházejí, či do půlky roku 1998 scházeli, v Domečku - Centru Josefa Vavrouška v pražském Podolí na pravidelné promítání a besedy. Besedy rozmanité a zajímavé - k tématům v letošním roce patřily například ohrožení kulturní diverzity naší planety, globální krize na finančních trzích či izraelské kibbutzy. Ve spolupráci s INEXem (Sdružení pro mezinárodní výměny a turistiku mládeže) se S-Fórum podílelo i na organizaci mezinárodních táborových seminářů v menších českých obcích – ona zmiňovaná Setkávání v krajině. Mladí lidé z České republiky, Evropy i zámoří v konkrétní obci po dobu dvou až tří týdnů žili,, pracovali, účastnili se seminářů a diskusí. V roce 1998 bylo hostiteli Setkávání v krajině dvanáct českých a moravských obcí, z toho – což je pozoruhodné – celá polovina v Bílých Karpatech!
Ještě zbývá vysvětlit Dům z modrého kamene. Ten dům není ze sna, i když zatím ještě nikde nestojí. Ale možná bude. Mladí lidé z INEXU (to divné slovo je zkratka anglického “international exchange”) tak nazvali své budoucí centrum, které chtějí vybudovat v některé obci , a kde by probíhaly mezinárodní táborové semináře, dlouhodobé pobyty dobrovolníků, projekt trvale udržitelného stavění, podpůrné akce pro obnovu venkova, aktivity pro děti ve spolupráci s místní školou a tak všelijak podobně. Zatím toto místo teprve hledají - představují si třeba nevyužívanou školu, statek či usedlost v některé obci, která by měla o jejich aktivity zájem.
Bližší informace určitě rádi poskytnou a vaše náměty uvítají Zdeněk Sedláček v Domečku nebo Petr Kulíšek, předseda sdružení INEX (Senovážné nám. 24, Praha 1, 11647, tel. 02 24102527, fax 02 24102390, e-mail: inex@czn.cz)
Naďa Johanisová podle materiálů S-Forum a STUŽ
STUŽ se osobou svého zmocněného zástupce a svými odborníky účastní v Praze řady správních řízení, ať již jde o zásahy do zeleně na území města, umisťování rozsáhlejších souborů staveb nebo o umisťování velkokapacitních dopravních staveb. Protože jsme v posledním zhruba roce sesbírali v těchto řízeních dost zkušeností, je na čase o tom napsat pro případnou potřebu a využití dalších členů STUŽ a jejích regionálních poboček.
Situace je zajímavá jak pokud jde o chování úřadů, tak i s ohledem na reakce investorů či firem zajišťujících investorskou přípravu často mohutných souborů obytných nebo dopravních staveb. Zajímavé je i to, před jaká rozhodování jsme postaveni uvnitř STUŽ.
Úřady na naše účastenství ve správních řízeních prostřednictvím postupu podle § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, reagují s jistou dávkou skryté nevraživosti, jež je tu a tam kombinována s tichým souhlasem - tam, kde jsou rozhodující úředníci také vnitřně proti tomu kterému zamýšlenému zásahu, obávají se však proti němu vystoupit nebo si to vysvětlují tak, že oni vlastně ze své pozice ani proti tomu dělat nic nemohou (někdy je to pravda, častěji však jde o pohodlnou, nerizikovou pozici typu: stavebník dodal všechny papíry, musíme to proto povolit). Pražské úřady si již dnes víceméně zvykly na to, že naše občanské sdružení i řada jiných má právo při splnění předepsaných podmínek vstoupit do řízení jako účastník a vykonávat zde svá práva kolikrát jediného důsledně odbojného subjektu.
Nedávno se ovšem rozvinula výměna názorů s odborem životního prostředí pražského magistrátu. Výměna zajímavá a veskrze poučná, i když poněkud pro nás nečekaná. Podstatou polemiky je otázka, do kterých správních řízení vedených odborem životního prostředí můžeme vstupovat a do kterých řízení nikoli. Začalo to tím, že jsme se ze správního spisu u stavebního úřadu dozvěděli, že aniž bychom to tušili, proběhlo správní řízení o udělení souhlasu k umístění staveb blíže než 50 m od okraje lesa. Pro takové záměry stanoví lesní zákon jako podmínku vydání zvláštního souhlasu. A odbor životního prostředí vydává své souhlasy - alespoň velkým investorským firmám - na běžícím pásu. Pokud by snad šlo o vzdálenosti jen málo redukované, např. 45, 40 metrů, asi bychom mnoho nekřičeli. Ale ony ty výjimky jdou i pod 20 metrů, takže se stavby umisťují do takové blízkosti lesa, že jak výstavba tak i užívání stavby bude mít nevyhnutelně na les nezanedbatelný vliv. Tendence obestavovat již tak těžce zkoušené lesy v intravilánu města v těsné blízkosti různými stavbami je nesporně škodlivá. Takový les má v urbanizované krajině význam snad ještě větší, než v extravilánu. Je posledním ostrůvkem, někdy už jen náznakem ekologické stability, má obrovský význam rekreační, estetický, prostě je to cosi, co musíme chránit tím přísněji, čím rizikovější je jeho lokalizace uvnitř velkoměstské zástavby. To platí ostatně prakticky o každé zeleni ve městě.
A tak jsme začali ta dvě správní rozhodnutí požadovat a upozorňovat, že nám neoznámili zahájení řízení, tudíž jsme se nemohli ani zúčastnit. Odpověď byla překvapivá: řízení se vedlo nikoli podle zákona o ochraně přírody, ale podle lesního zákona, zájmy chráněné zákonem č. 114/1992 Sb. zde nebyly dotčeny a tak ani účastníky být nemůžeme. My jsme jim vysvětlovali, že debaty tohoto charakteru jsme vedli před dvěma či třemi léty s úředníky stavebních úřadů, kteří také argumentovali tím, že vedou řízení podle stavebního zákona, nikoli podle zákona o ochraně přírody. A že tyto debaty ukončil jednoznačný výklad dr. Prchalové z MŽP. Tyto spory sice máme za sebou, dnes i báňské úřady (a to je opravdu co říci!) již občas chápou, co je to vztah speciálního zákona k předpisu obecnému, ale v Praze, dokonce na orgánu ochrany prostředí, se celá historie opakuje. Zároveň s takovouto výměnou názorů nás odbor životního prostředí začal zásobovat stohy papíru ohledně jím posuzovaných záměrů, kde ve vysokém počtu nechybí přestavby, vestavby, rekonstrukce kanalizace, telefonní sítě, pokládání elektrických kabelů a velká spousta všech možných i nemožných, z velké části balastních případů. A vedle toho, pod ochranným příkrovem záplavy balastu, se pak potichu souhlasí třeba s umístěním stavby pouhých 18 metrů od hranice lesa, navíc v ochranném pásmu přírodní památky!
Smyslem zasílání stohů papírů nejspíš bylo nás odradit a otrávit. To se nepovedlo. A tak na nás úředníci začali dokonce posílat samotné stavebníky, kteří se domáhají přímo našeho vyjádření jaksi předem, jako bychom byli dotčeným orgánem státní správy. To jsme rezolutně odmítli.
Náš spor o ta dvě rozhodnutí trvá, proti oběma jsme se odvolali, jakmile nám byla po několika urgencích doručena. Stejně jsme se odvolali i proti výslednému rozhodnutí o umístění staveb.
Pokud jde o investory, je v případě městského investora, kterým je samotný magistrát, naprosto zjevná arogance moci, s kterou se snaží prosadit své - jeho záměry posuzuje zase magistrát, tedy on sám, takže před objevením STUŽe, Dětí Země a dalších sdružení to byla vcelku bezproblémová záležitost. A tak to již došlo až k Ústavnímu soudu. Čeho se magistrát obrovsky bojí, je provádění posuzování vlivů na životní prostředí u impozantních dopravních staveb, opravdových velkorysých dálničních průrazů městem, jež usiluje umístit do již nyní nadlimitně zatíženého území. EIA by znamenala veřejnou debatu a komplexní zkoumání záměrů z environmentálních hledisek, čehož se ovšem obává vedení města naprosto oprávněně.
Aby u takových staveb vyšla rozptylová studie přijatelně a hygienik i orgán ochrany životního prostředí mohli dát svůj souhlas, dělají se rozptylovky náramně důvtipným způsobem: spočte se předpokládané dopravní zatížení umisťované komunikace, z něj se odvodí množství exhalací - a ty se pak použijí k modelování imisní situace. Pozadí, kolikrát již samo nadlimitní, se vůbec nezapočte! Na dně pražské kotliny se pak emise ze zamýšlené komunikace vlastně v představách projektantů a úředníků ředí zcela čistým, horským vzduchem. A rozptylová studie vyjde přijatelně.
V opravdu civilizované zemi by si takovou věc příslušný expert, ale i politik dovolili pouze jednou - poprvé. Víc příležitostí by už nedostali. U nás se takto postupuje systematicky a nic se neděje.
Typický velký investor, který hodlá stavět celý soubor obytných či víceúčelových staveb, to je zpravidla syntéza zahraničního kapitálu a tuzemského managementu, ochotného kádru českých zprostředkovatelů a reprezentantů.
Jejich způsoby jsou zajímavé a poučné. Předně se snaží (a v tom jsou zejména cizinci opravdu nepřekonatelní) vystupovat seriózně, vyjmenovávat a vychvalovat své minulé budovatelské počiny. Taková modelová řeč na jednání, to je pěkné, poněkud nadnesené, kultivované slohové cvičení. Tato tvář bývá ale - jakmile se setkají s překážkou - rychle nahražena důrazným tlakem, použitím demagogických argumentů, směsí arogance a takové té "masáže mozků", kterou psychologové znají v mnoha různých vydáních. Nezaváhají před morálním vydíráním ("vy nám maříte výsledky naší celoroční práce!"), přistoupí i ke hrozbám (úředníkovi, který včas neupozornil, že musejí mít ještě další souhlas příslušného orgánu, se hned hrozí, že budou chtít náhradu škody a vzniklých vícenákladů). Masáž je to tak vydatná, že účastníci takového jednání, nevyškolení delší zkušeností a neznalí účelu, charakteru a pravidel správního řízení a ústního jednání v jeho rámci, brzy skončí přesně tam, kde je chce takový investor mít: oni jsou přece slušní a rozumní lidé, kteří by si takové hodné firmě nedovolili hatit její bohulibý záměr, oni přece nejsou zásadně proti, oni jen - a teď nesměle špitnou svou výhradu, aby od investora následovalo chlácholení, vždyť to přece bude v pořádku, on se vynasnaží, tadyhle pan architekt udělá, co bude v jeho silách atd. atd. Pokud je výhrada podstatnějšího charakteru, předloží hned posouzení z pera nějakého prodejného odborníka a dotáží se, co že mají proti takovému dokladu občánkové za protiargument. Vždyť jsou to laikové, nerozumí tomu, tak ať mlčí! A občánkové pak už mlčí. A je ruka v rukávě.
Pokud toto nepomáhá, přicházejí investoři s další zajímavou technikou: začnou rozpracovávat přímo vaše sdružení. Nejprve se zcela mimo správní řízení domáhají vehementně separátního dvoustranného jednání, na které přijdou zpravidla ve velmi silné sestavě a vedou tvrdý argumentační a psychologický tlak směřující k závazku, že změníte svůj postoj. Příliš nedoporučuji takové separátní schůzky - co vám tam naslibují, není nic závazného, rozhodující je jen to, co je obsahem správního spisu a o čem se opravdu rozhodne.
Pokud toto nevyjde - a někdy i paralelně s takovým nebo jako příprava na ně - rozpracují vaši organizaci, zjistí si, jak by na jednotlivé členy mohli působit: na někoho třeba přes profesní komoru, na jiného přes osobní známosti, na dalšího přes kolegialitu v téže profesi. A spustí se mlejn ovlivňování jednotlivých osob, zejména těch, jež jsou ve vedení organizace.
Je proti tomu jedna jediná správná cesta: sporný případ projednat za přítomnosti vedení organizace a přizvaných nezávislých odborníků. Jasně si věc uvnitř organizace vyargumentovat a ujednotit se na postoji, který zaujme celá organizace. Ta se pak stane daleko víc imunní proti pokusům o psychologické rozložení vedených zvenčí. Členové organizace musí o věci vědět co nejvíce - nejlépe ještě před tím, než je investor kontaktuje.
Samozřejmě, že je účelné rovněž poznávat osoby a firmy, jež máme proti sobě. Někdy je to docela poučné a co víc, i využitelné při dalším postupu.
Naše společnost, stejně jako jiná občanská sdružení účastnící se správních řízení, je v podivné situaci. V dané věci není nijak přímo hmotně zainteresována. Není v pozici, kdy má co získat, ale sama nemůže také nic přímo ztratit. Jde jen o věc, kterou považujeme za správnou. Právní řád nám dává větší možnosti, než jen psát petice a bezmocně křičet, že tak je to špatně a že s tím záměrem nesouhlasíme. Jsme v pozici, kdy máme o dva až tři řády méně prostředků, než naši protivníci, ale díky koncentraci odborníků v našich řadách jsme schopni vést velice vyrovnaný zápas s firmami, pro něž žádná úřední struktura není nepřekonatelná. Svým způsobem suplujeme roli těch orgánů veřejné správy, kterým je svěřena ochrana environmentálních zájmů. Ony vydávají souhlasy a výjimky a my pak za ně pochybné projekty a záměry zablokováváme a nutíme investory k takovým modifikacím, jež učiní jejich záměr přijatelným. Někdy je ovšem zapotřebí odmítnout celý projekt, protože je v samé své podstatě nepřijatelný.
Tolik tedy o našich zkušenostech. I když v Praze jde o mimořádnou koncetraci často protichůdných zájmů v území, rozpory a střety zájmů se zde projevují ve zhutnělé podobě, přes zvláštnosti činnosti ve velkém městě lze věřit, že naše zkušenosti mohou být zajímavé a prospěšné i jinde, nejen v městském prostředí, ale i v prostředí venkovské krajiny. Proto je zde shrnuji. Podrobnější pojednání je v budoucnu možné, pokud se dohodneme na jeho účelnosti.
12.9:1998 Petr Kužvart, člen pracovní skupiny pro pražské problémy