Společnost pro trvale udržitelný život

Na internetovém serveru Lidovky.cz se 4. listopadu objevil článek, v němž premiér Paroubek slibuje horníkům ze Severočeské hnědouhelné pánve prolomení tzv. „územních ekologických limitů těžby“, které vláda ČR vymezila v roce 1991 jako linie, za které nesmí postoupit devastace osídlení, přírody a krajiny těžební činností. Zdůvodňuje to jednak starostí o energetické potřeby země (za limity zůstává 255 mil. tun uhlí), ale hlavně to slibuje odborářům jako příspěvek k odvrácení vysoké nezaměstnanosti, spojované s ukončením těžby na těchto liniích. Na podobné téma se rozepisuje 10. 11. 2005 MF Dnes v článku „Doly mají pět miliard a pozemky na přestěhování vesnic“. Co na to říci? Je tohle odpovědný postoj, který by měli voliči v Severních Čechách ocenit?

Vysoká nezaměstnanost je v Severočeské hnědouhelné pánvi již léta přesto, že zatím těžba na žádné územní limity nenarážela a nenaráží. Je způsobena spíše neochotou podnikatelů a kapitálu vstupovat do těžbou a energetikou zdevastovaného území SHP. Pokud se zde nějaký zahraniční investor a kapitál přeci jen uchytil, pak takový, který není citlivý na kvalitu životního prostředí a těžko by se uchytil jinde - symbolem za všechny je mexická firma Nemak v Havrani u Mostu. V pokračování devastace povrchovou těžbou uhlí tedy záchrana oblasti před nezaměstnaností určitě není.

Uhlí je přitom navíc v tomto území fenoménem tak jako tak dočasným a trvalou práci nezajistí. Spoléhat na těžbu jako pracovní příležitost je tedy krátkozraké. Budoucnost je právě v jiných ekonomických aktivitách, které je teprve třeba do území přitáhnout. Je třeba postupně měnit její ekonomický profil na sofistikovanější aktivity a technologie, s vyšší přidanou hodnotou lidské práce a lidského umu. Čím méně uhlí se bude ročně těžit, tím déle vydrží dalším generacím. Měli bychom dobře vážit, zda ho „proženeme komíny“ s dnešní účinností spalovacího procesu, nebo ušetříme pro inteligentnější využití při lepších budoucích technologiích, až nebude naše hospodářství potřebovat marnotratně 1,7x více energie na srovnatelný hrubý domácí produkt, než vyspělé země světa. Zda si ho budeme jako dobří hospodáři při celosvětovém ubývání fosilních energetických surovin šetřit pro naše děti a vnoučata, nebo pro krátkodobý zisk soukromých subjektů vyvážet uhlí i elektřinu a tím i naše životní prostředí do zahraničí a důsledky platit z veřejných prostředků, jako dnes.

A to je druhá strana oné mince. Za 14 let od vyhlášení územních ekologických limitů těžby se těžařské společnosti neposunuly ani o píď v úvahách o vhodnější a území méně devastující technologii těžby. Alespoň v oněch okrajových partiích uhelné sloje, kterou představuje její výchoz pod Krušnými horami. Sveřepě pokračují v bezohledné povrchové velkolomové těžbě, vhodné možná v centrální části pánve s vysokou mocností sloje a relativně příznivějším poměrem ke skrývce, ale naprosto nevyhovující pod jižními svahy Krušných hor. Přitom hlubinné těžba na zakládku, podzemní zplynování uhlí a možná i další způsoby využití těchto uhelných zásob by mohly být (a při inteligentním stanovení ochranných pilířů měst, obcí a prvků územního systému ekologické stability krajiny a ochrany hodných dalších přírodních prvků by byly) k osídlení i přírodě šetrnější a vzbuzovaly by menší odpor. Ono totiž zdaleka nejde jen o náhradu za osídlení a problém nelze redukovat jen na vyjednávání s jednotlivými majiteli nemovitostí, jak se to snaží zastánci těžby zredukovat. Žádná obec není jen množina jednotlivých obyvatel. Je to občanská komunita, propletená rodinnými, sousedskými, pracovními i zájmovými vztahy, které nelze jednoduše „přesadit“ jinam, aniž se jejich jemné a složité předivo naruší či zničí. Ti, kdo se před těžbou už v životě stěhovali, někteří i opakovaně, často z rodinných domků se zahradami a domácím zvířectvem do nehostinných městských paneláků, by mohli vyprávět. Ale ani přestěhování celých sídel do nových vesnic i s kostelem, pokud by je těžaři opravdu nabídli náhradou postavit, neřeší ztrátu památek, důvěrně známé krajiny okolí, krásný přírodní rámec vesnic chráněných od severozápadu zalesněnými jižními svahy Krušných hor s krásnými bučinami, se zámkem Jezeří, s přechodem do dříve úrodné a dnes tak poničené krajiny podhůří.

Minulá devastace, setrvačně pokračující dodnes, byla možná také proto, že původní, většinou německé obyvatelstvo bylo z této krajiny vyhnáno. Noví dosídlenci neměli k takto snadno nabytým hodnotám žádný citový vztah a žádnou kulturní vazbu.

Dnes již v tomto území vyrostly a zakořenily dvě generace mladých lidí, pro které to není „čerstvě dobyté území“, ale už zase domov se vším všudy. V těchto lidech je naděje, že další devastaci v dosavadním stylu již nedopustí a budou se chtít živit jinak, než na úkor svých sousedů, zbytků zachovaných kulturních hodnot, přírody a krajiny, vlastní slušné pověsti. To jsou také voliči a je jich víc, než těch závislých na těžbě. Bylo by dobré si to uvědomit včas a začít dělat něco pro budoucnost oblasti namísto prodlužování minulosti. To by byl jen odklad řešení problémů (včetně hrozby vysoké nezaměstnanosti) do budoucna. Bez špetky představivosti, co se stane, až to budou muset naši potomci řešit najednou, namísto postupného útlumu těžby a postupného budování nových příležitostí k obživě plynule už od nynějška. Už jsme ztratili 15 let.

Záplavy, sucha, vichřice a další extrémní výkyvy počasí nás budou potkávat častěji a budou nás stát víc peněz. Takto jednoznačně vyznívá zpráva Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) o dopadech klimatických změn na Evropu, která byla zveřejněna v polovině srpna 2004.

Víc bude pršet na severu Evropy, naopak na jihu bude sucho, což může ohrozit zemědělství v některých oblastech. Vlny horka budou častější, což znamená hrozbu pro lidi s chatrným zdravím. Ledovce budou tát, dokonce až 3/4 ledovců ve švýcarských Alpách zmizí do roku 2050. Také stoupnou hladiny moří - v posledním půlstoletí stoupala hladina evropských moří o 0,8 až 3 milimetry ročně. Objevují se nové důkazy o tom, že oteplování posledních padesáti let je spojeno s lidskou činností a stále akceleruje. Rozsah a tempo klimatických změn s největší pravděpodobností přesáhl všechny přirozené odchylky klimatu za posledních víc než tisíc let, píšou autoři zprávy EEA. Tempo globálního oteplování je nyní téměř 0,2 °C za desetiletí. V Evropě se za sto let průměrná teplota zvýšila o 0,95 °C a předpovědi hovoří o tom, že v tomto století stoupne dokonce o 2 až 6,3 °C v závislosti na vývoji emisí skleníkových plynů. Probíhající klimatická změna je skutečností. Lze diskutovat o tom, do jaké míry se na ní podílí člověk a do jaké míry jsou její příčiny v přirozených procesech, které člověk ovlivnit nemůže. Názory odborníků jsou různé, avšak v naprosté většině se shodnou v tom, že ani příspěvek člověka, ani přirozené příčiny nejsou zanedbatelné.
V posledních letech minulého století se častěji než o klimatické změně hovořilo o globálním oteplování. Ze Slunce dopadá na Zemi ve formě záření ohromné množství energie; část se odráží, část Země pohltí. Zachování stacionárního tepelného stavu je zajišťováno tím, že Země přijatou energii zas ve formě tepelného (infračerveného) záření vyzáří do prostoru. Pro člověka příznivá teplota je udržována díky tzv. skleníkovému efektu, který záleží v tom, že část vyzařovaného infračerveného záření je zachycena atmosférou. Na skleníkovém efektu se podílí řada komponent atmosféry; mezi nimi je i oxid uhličitý. Významnou příčinou změny klimatu je růst jeho podílu v atmosféře, který je zřejmě důsledkem lidmi iniciovaných spalovacích procesů. S tím roste i podíl atmosférou pohlcovaného tepelného záření, roste tak množství energie v atmosféře, jehož nejjednodušším projevem je růst průměrné teploty - proto globální oteplování. Větší množství energie v atmosféře se může projevovat i jinak, např. jako kinetická energie proudícího vzduchu; různých katastrofických jevů souvisejících s nebezpečně rychlým prouděním vzduchu skutečně přibývá. Země se otepluje - tedy roste průměrná teplota. To je alarmující skutečnost, přestože hodnoty jejích přírůstků za rok či i desetiletí jsou mnohem menší než je denní či roční amplituda teplot; při úvahách o klimatické změně v důsledku větší absorpce infračerveného záření v atmosféře je třeba uvažovat i místní variabilitu teploty; i ta výrazně převyšuje (roční či dekádní) přírůstek průměrné hodnoty. Většina modelů naznačuje, že při růstu průměrné roční teploty Země se bude zvětšovat místní i časová variabilita teploty, změní se rozložení i intenzita větrů, vlhkosti, srážek apod. Místy může dojít třeba i k zlepšení úrodnosti, avšak v globálním měřítku probíhající klimatická změna vede k jejímu zhoršení. Podobné tvrzení platí obecně o životních podmínkách. Není jednoduché probíhající změnu, týkající se nesmírného množství parametrů a indikátorů, jednoduše a výstižně vyjádřit. Jedním z nepochybných ukazatelů je právě rostoucí podíl oxidu uhličitého v atmosféře. Stojí za to tuto skutečnost konfrontovat s modely ukazujícími, že Země bez života by měla mnohem větší podíl CO2 v atmosféře, než tomu je při existenci života. Růst podílu tohoto plynu v atmosféře je zřejmě antropogenní, může za něj člověk. Nelze se vyhnout otázce, zda zde nedostáváme kvantitativně vyjádřitelné varování o tom, že svou činností (spalováním fosilních paliv, zejména v energetice a dopravě) působíme proti (lidskému, živočišnému) životu.
Shodněme se na těchto tezích:
a) Klimatická změna probíhá;
b) Člověk se na ní v nezanedbatelné míře podílí;
c) Klimatická změna znamená zhoršení životních podmínek pro člověka (a nejen pro něho).
Jak na tyto skutečnosti má člověk reagovat? Nabízejí se v podstatě čtyři možnosti:
1. Nedělat nic;
2. Změnu kompenzovat uměle nastartovanými kompenzačními procesy;
3. Omezit činnosti, které změnu vyvolávají, popřípadě k ní přispívají;
4. Naučit se ve změněných klimatických podmínkách žít.
První možnost, nedělat nic, je snad ve všech etických systémech nepřijatelná. Lze říci, že by to byla zrada lidství.
Druhá možnost je jak z vědecko-technického, tak i z etického hlediska neuskutečnitelná. A i kdybychom vyvinuli příslušné prostředky a dokázali se jako lidstvo na jejich užití sjednotit, vždy při tak mohutném zásahu by zde bylo značné riziko nežádoucích nepředvídaných či dokonce nepředvídatelných efektů. Šlo by tak o porušení všeobecně přijímaného principu předběžné opatrnosti (viz poznámku).
Naproti tomu třetí možnost je s principem předběžné opatrnosti v souladu. Uskutečňovat takováto omezení je nutné, avšak nikoli dostačující. Problémem je lidská neochota něco změnit ve svých nárocích a návycích.
S klimatickou změnou se musíme naučit žít. Vzhledem k rostoucí vzácnosti pitné vody i úrodné půdy (ano, té půdy, jíž se dnes tak bezostyšně plýtvá) je nezbytné začít si vzácných zdrojů opravdu vážit, hospodařit s nimi a šetrně s nimi nakládat.
Tyto skutečnosti musí jednotlivci i lidská společenství vzít za své - je to nutné k tomu, aby život na zemi v té formě, v níž zahrnuje i život lidský, nespěl k zániku. Je nutná koordinace akcí na všech úrovních. Je nutná změna jednání, myšlení, vnímání skutečnosti; úvahy o podmínkách lidské existence na Zemi tak směřují k nezbytnosti toho, co se v náboženské terminologii nazývá pokáním (řec. metanoia - změna myšlení, doslovně „nadpoznání“). Probíhající změna klimatu k tomu přímo vyzývá. Člověk nábožensky založený (a nemusí jít jen o křesťana) v ní může slyšet Boží hlas, zřetelný, avšak přesto od většiny lidí zůstávající bez odezvy. Přijetí uvedené třetí a čtvrté možnosti reakce člověka na vývoj klimatu je v souladu s etikou naprosté většiny naboženství. Jako křesťan si uvědomuji, že biblická etika není iracionální, nýbrž plně racionální a život podporující; postihuje nepoměrně hlubší souvislosti než jednání založené na dnešním kultu mamonu.
Skutečnost probíhající klimatické změny bourá scestný hodnotový systém naší civilizace materiálního přebytku a vede k zamyšlení nad celým naším ekonomickým systémem, který je pro nás zdrojem pohodlí a poměrně jednoduchého života. Je pravda, že výrazně lepší ekonomický systém zatím neznáme, což však neznamená, že bychom o něj neměli usilovat. V naší části Evropy máme špatné zkušenosti z období komunismu. To ovšem neznamená, že bychom se měli uzavřít vůči možnosti (a nutnosti) změny. Současný stav světa je výzvou k tvůrčí duševní aktivitě. Nový ekonomický systém musí někdo vytvořit. Pro jeho tvorbu musí vznikat "podhoubí". Je zde úkol pro všechny, kdo si tuto skutečnost uvědomují. Buďme tedy zdravě kritičtí k současným ekonomickým paradigmatům, která jsou skutečně lživá. Sama skutečnost života, tedy nastavení fyzikálních parametrů tak, že jsou životu příznivé, je zázrakem (byť ze striktně vědeckého hlediska náhodným, a priori nesmírně nepravděpodobným jevem). Neměli bychom proto vylučovat jiný zázrak (velice nepravděpodobný jev) - změnu lidského chování. Klimatická změna k tomu může dát impuls. Je na všech lidech dobré vůle ve prospěch této změny pracovat. K tomu patří i definovat a nastavit vhodné sociálně ekonomické parametry, umožňující udržitelný život (či rozvoj) respektující vývoj klimatu. Úkol je to velký. K jeho plnění jsou nezbytné pokání, pokora, úcta k druhým a spolupráce s nimi.

Jiří Nečas

Poznámka: Podle principu předběžné opatrnosti je třeba přijmout vhodná opatření k ochraně životního prostředí s ohledem na budoucnost i tehdy, není-li dostatečně vědecky prokázána souvislost mezi příčinou a možným dopadem. Nedostatek informací, daný aktuální úrovní vědeckých a technických znalostí, nesmí vést k odsunutí efektivních a přiměřených akcí, které mohou zabránit hazardu.

Biblické zamyšlení ke Dni Země

I mluvil Bůh všecka slova tato, řka: Já jsem Hospodin Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl z země Egyptské, z domu služby. Nebudeš míti bohů jiných přede mnou. Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole, ani těch, kteréž u vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí mne, A činící milosrdenství nad tisíci těmi, kteříž mne milují, a ostříhají přikázaní mých. Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo; neboť nenechá bez pomsty Hospodin toho, kdož by bral jméno jeho nadarmo. Pomni na den sobotní, abys jej světil. Šest dní pracovati budeš, a dělati všeliké dílo své; ale dne sedmého odpočinutí jest Hospodina Boha tvého. Nebudeš dělati žádného díla, ty i syn tvůj i dcera tvá, služebník tvůj i děvka tvá, hovado tvé i příchozí, kterýž jest v branách tvých; nebo v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a všecko, což v nich jest, a odpočinul dne sedmého; protož požehnal Hospodin dne sobotního, a posvětil ho. | Cti otce svého i matku svou, ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dá tobě. | Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš. Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví. Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky bližního svého, ani služebníka jeho, ani děvky jeho, ani vola jeho, ani osla jeho, ani cožkoli jest bližního tvého.

 

Ex. 20.1-17

 

A Ježíš odpověděl jemu, že první ze všech přikázaní jest: Slyš, Izraeli, Pán Bůh náš Pán jeden jest. Protož milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své, i ze všech mocí svých. To jest první přikázaní..Druhé pak podobné toto: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Většího přikázaní jiného nad tato není.

Mk.12.29-31

Ekologická sekce ČKA se letos (2005) chce věnovat dopadu dopravy na planetu Zemi, a k tomuto tématu orientuje i ekumenickou bohoslužbu konanou při příležitosti Dne Země v pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora 26. dubna. Přestože slovo "doprava" bychom asi sotva nalezli v nějaké biblické konkordancim má i k tomuto tématu Bible mnoho co povědět.

Jako základ tohoto zamyšlení slouží dva známé a velice důležité biblické oddíly: Desatero božích přikázání ze Starého zákona a Přikázání lásky ze Zákona nového. Desatero je v Pěti knihách Mojžíšových zapsáno celé dokonce na dvou místech. V původním biblickém textu není do jednotlivých přikázání členěno. První jeho část se týká především vztahu člověka k Bohu a druhá jeho vztahu k druhému člověku. V souladu s biblickým líčením bývá zobrazováno na dvou deskách a jednotlivá přikázání bývají symbolicky vyjádřena římskými číslicemi. Protože jak stran hranice mezi těmito dvěma částmi, tak ohledně dělení do jednotlivých přikázání není plný konsensus, můžeme na vyobrazeních desek vídat na první desce první tři, čtyři či pět přikázání, zbývající pak jsou na desce druhé, která tedy symbolizuje základní úpravu vztahu člověka k člověku. Přikázání jsou vyjádřena ve druhé osobě singuláru. Ta vyjadřuje, že se tato slova týkají osobně každého člověka, že člověk je za své jednání osobně odpovědný. Nicméně v přikázáních druhé desky jde o vztahy mezi lidmi, o jednání člověka vůči druhému člověku. Člověk není na světě sám, přichází do kontaktu s druhými lidmi, musí brát na ně ohled, je na nich do značné míry závislý. Ty nejvzácnější Boží dary - vzduch, voda, úrodná půda, zdroje energie - jsou určeny ke sdílení s druhými lidmi. Hospodinu záleží nejen na jednotlivcích, nýbrž i na celku, jímž ve Starém Zákoně je především Izraelský národ.

V době vydání Mojžíšova zákona byl svět jiný než dnes. Lidí na světě od té doby mnohonásobně přibylo a nebývale se zvětšily technické možnosti člověka. Tím dochází k růstu vzájemné závislosti lidí a provázanosti celé lidské společnosti, dnes ústící do globalizace či mondializace. Už proto na jednání jednoho vůči druhému záleží dnes ještě více než dříve. Avšak ono tvrzení, že svět je dnes jiný než v době Mojžíšově, se týká dokonce daleko hlubší, skutečně kvalitativní změny, která byla manifestována před dvěma tisíciletími v Zemi, kterou Hospodin dal lidu Staré smlouvy. Tak Bůh miloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Předmětem Božího zájmu není jen izraelský národ, nýbrž celý svět, celý kosmos, a tedy speciálně i všichni lidé.

Pro další uvažování nám poslouží známý Hardinův modelový příklad tragédie společného: V obci žije deset rodin, z nichž každá má jednu ovci; ovce se pasou na obecní louce, která jim bohatě stačí - je zřejmé, že jedna či dvě ovce navíc by se tam také ještě uživily. To si všichni uvědomí a všichni, tedy každá z rodin, si řeknou "pro mou další ovci by tu bylo pastvy dost" a tu další ovci si pořídí. Pro dvacet ovcí pastva nestačí, ovce strádají, až nakonec uhynou, a tak všechny rodiny ztratí důležitý zdroj obživy. Sobecké, byť zdánlivě z pohledu každého zúčastněného zcela nevinné počínání, nakonec ublížilo všem.

Někomu může připadat tento modelový příklad až příliš umělý. Avšak i když se všeobecně ví o nebezpečném růstu koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, i když je zcela zřejmé, jak auta dusí život ve městech, i když jsme svědky toho, jak růst silniční a dálniční sítě vede k trestuhodnému ničení životodárné půdy, nemálo je těch, kteří si řeknou "to moje auto už nehraje roli", "ta jedna moje cesta autem se už ztratí" - a ona je jedna, a zas jedna, zas jedna,... - a z výjimky se stane pravidlo. A aut je v provozu více a více - je to dokonce ještě horší než s Hardinovými ovcemi; tam totiž občané aspoň vedli své sobecké úvahy v době, když ještě prostor byl.

Provázanost v lidské společnosti se v dopravě ukazuje velice výrazně. Hromadná doprava, zvláště kolejová, je přírodě mnohem příznivější než individuální automobilismus. Jenže znamená umět trochu slevit z bezohledného individualismu, umět přizpůsobit se druhým lidem. Individuální odpovědnost znamená řešit věci společně, být ochoten ke konsensu a ke kompromisu a cílevědomě je hledat. Bohatství země nesmíme drancovat, musíme k němu přistupovat citlivě a odpovědně a vzájemně je sdílet. Nelze si počínat tak, jako by druhých nebylo. To, jak moc a jakým způsobem se my - lidé západní civilizace na přelomu 2. a 3. tisíciletí - přemisťujeme, to, jak neúměrné máme nároky na přepravu zboží, je projevem tuposti a hrubé síly, a tedy rozhodně nikoli lásky a ohleduplnosti. Takovéto počínání je v rozporu s Desaterem, které zdůrazňuje osobní odpovědnost ve vztahu k Bohu (a tedy i jeho dílu - celému stvoření, veškerenstvu, přírodě) a i ve vztahu k lidem, a tedy se týká i našeho způsobu a rozsahu dopravy.

Bible učí, že Bohu na stvoření záleží. A je to On, a nikoli my lidé, kdo má poslední slovo. My jsme povoláni plnit jeho vůli. Máme jeho přikázání přijímat s plnou odpovědností, jak vyjadřuje ona druhá osoba singuláru, v níž jsou vyjádřena. Boží zákon usměrňuje člověka ke způsobu života, který je v souladu s potřebami a možnostmi celého stvoření, k životu plnému, bohatému, odpovídajícímu místu člověka uvnitř Božího stvořitelského díla.

V Mojžíšových knihách, v Tóře je zapsáno mnohem více pokynů, příkazů a doporučení než Desatero. Mezi nimi se téměř ztrácejí slova, která pak Pán Ježíš zdůrazňuje jako základ Zákona i Proroků. Druhé desce Zákona odpovídá jejich druhá část: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého (Mk.12.31, Lv.19.18). Tedy také: budeš s bližními, s druhými lidmi, plně sdílet Boží dary. Vesničané z Hardinova příkladu se se svými bližními sdílet nechtěli. Špatně dopadli. Dnešní člověk pyšně či bezmyšlenkovitě jede, kam nemusí, použije auto, když nemusí; na vzácné Boží dary, jako je životu příznivé složení atmosféry, úrodná zem, prostor k pohybu atd., nemyslí. Velice se podobá protagonistům Hardinova příběhu. ... To je jasné varování.

Z celého Ježíšova učení je patrno, že Jeho dvě přikázání lásky spolu hluboce souvisejí: lásku k Bohu a lásku k člověku - bližnímu nelze od sebe oddělit. A odpovídaje Král, dí jim: "Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili. ... Amen pravím vám: Čehož jste koli nečinili jednomu z nejmenších těchto, ani mně jste nečinili", čteme v Jeho podobenství o Posledním soudu (Mt.25.40,45).

Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly (Mk.12.30, Dt.6.5).  Milovat Boha, to vyžaduje celého člověka. I mysl a sílu. Je třeba přemýšlet, hledat, angažovat se pro dobro a usilovat o dobro celého stvoření. Proto Stvořitel vybavil člověka schopnostmi vnímat, myslet a jednat. To se týká i zcela konkrétních věcí, tedy i dopravy a jejího začlenění do životního stylu. Pasivita, lhostejnost, bezmyšlenkovité jednání a napodobování druhých - to není řešení. Bůh stvořil člověka k svému obrazu. Chce, aby člověk činil dobro a angažoval se v jeho prospěch. Protože mu na stvoření záleží, poslal na svět Svého Syna. Tak Bůh miloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (J.3.16). Zve nás lidi, abychom šli Jeho cestou. Říká: Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na se a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a já vám odpočinutí dám (Mt.11.28,29). A apoštol Petr píše: "K tomu jste přece byli povoláni; vždyt i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích." (1.Pt.2.21). A cesta v Ježíšových šlépějích se může a má projevit i v tak nenáboženské oblasti, jakou je doprava.

Jiří Nečas

A chcete se mu pomstít? – Pak je tato zpráva určena přímo pro vás. Nemusíte kout žádné pikle. Vše už je zařízeno. Již svojí osudovou příslušností k české kotlině máte zajištěnu dokonalou protizbraň. Navždy.

Podle nejmodernějších vědeckých poznatků se zdá, že hojně používané rčení „pije mi krev“ bude nutné co nejdříve důkladně poopravit. Ve hře totiž není nic menšího než smysl a vážnost tohoto lidového úsloví. Sdělením „pije mi krev“ je zcela jasně myšleno, že mě dotyčný „upír“ štve, ubližuje mi a oslabuje mě. Není tu ani náznak toho, že by ničil sám sebe. A v tom je právě ten zakopaný pes.

Důkazem budiž, prosím pěkně, experiment provedený na samém ministru životního prostředí České republiky. Analýza jeho ministerské krve totiž připomíná spíše výrobní seznam chemických látek neratovického podniku Spolana než lékařskou zprávu o zdravotním stavu pacienta. Ano, pan ministr se může pochlubit, že je doživotním nositelem takových zvučných chemických látek, jako jsou kupříkladu DDT, PCB, ftaláty, bromované zpomalovače hoření, hexachlorbenzen a další speciality.

Technokratická loby by samozřejmě tuto kauzu nejraději co nejrychleji zametla pod koberec. Strašidlo přísnějších předpisů v oblasti bezpečnosti práce, v ochraně životního prostředí a v zavádění nových technologií ji již teď dost dobře nedává spát. Takovéto výmysly ekologů a jim podobným znamenají vždy jen nové komplikace v již zavedené výrobě, riziko poklesu zisků, ohrožení konkurenceschopnosti, atd.

Když už tedy celý skandál nelze jednoduše odklidit, nabízí se ještě taktika matení a zpochybňování. Tak spatřil světlo světa i pseudoargument o údajné soukromé záležitosti pana ministra.

Člověk se však nemusí honosit vysokou vědeckou erudicí, aby pochopil, že zmiňovaný člen kabinetu je právě v této záležitosti tím nejvzornějším reprezentantem své vlasti. Jeho krevní obraz odráží tedy s největší pravděpodobností stav zatížení celé české populace.

Zapomínat bychom neměli ani na to, že Česko je krajina, kde stížnosti typu „zase mi pije krev“, „je nacucaný jako hovado“ či „drží se mě jako klíště“ jsou na denním pořádku. Na tuto skutečnost narážíme i při sledování současného vyšetřování rozsáhlých podvodů v nejvyšší fotbalové soutěži. Že by se vysávání v této středoevropské zemičce stalo přímo národním sportem?

Ano, už je to tak. Češi si s oblibou pijí krev. A běda jim. Netuší, že činností touto zle poškozují sami sebe, a oběť, tedy osobu vysávanou, vlastně zbavují těch ošklivých jedovatých sajrajtů, které její organismus odbourávat nedokáže. Nuže, původní význam našeho prastarého rčení „pije mi krev“ se tak zcela obrací.

Podívejme se nyní na situací z druhé strany. Morální a výchovný vliv tohoto zbrusu nového faktoru, toť kapitola sama pro sebe. Významný dopad však můžeme zaznamenat i v oblasti politické. Stačí si uvědomit, že pan ministr nepodstoupil zmíněné vyšetření zdaleka sám. Sám není ani ve svém postižení. I jeho rezortní kolegové z dalších zemí EU se mohou vykázat bohatým seznamem vlastních toxinů. I když více než on si naložil, zřejmě z velmi úzké kolegiality, pouze jeho slovenský protějšek.

Zkrátka, co ministr, co země původu, to charakteristická intoxikace. Jak pokud jde o druhy toxinů, tak i o jejich množství v krvi obsaženém. Tato skutečnost potvrzuje, že rozdíly mezi jednotlivými státy EU jsou stále značné, a zvláště je tu zřejmý rozdíl mezi starými a novými členy tohoto nadnárodního uskupení. Navíc jsou tyto diference zpečetěny krví přinejmenším na celou jednu generaci, ne-li až do biblického třetího kolena.

A konečně, nepřehlédnutelný vliv objevujeme v oblasti, která je pro nás Čechy tak choulostivá. Ano, jsou to záležitosti národní hrdosti a národní identity. Teď jde jen o to, aby se této jedinečné příležitosti chopili přední osobnosti a vůdcové národa. Česká identita je nesmazatelně zapsána v naši krvi. Je stejně tak jako daktyloskopická stopa nebo složení DNA každého jednotlivce nezaměnitelná. O důvod více, abychom byli pyšni na svůj původ. O důvod více, abychom celému světu předvedli, co všechno navzdory DDT, PCB, ftalátům, bromovaným zpomalovačům hoření, hexachlorbenzenu, a dalším specialitám v originální české krvi dokážeme. Jen ať všichni závidí, kam to lze s takto chemicky zahuštěnou krví dotáhnout. Třeba v tom našem skvělém hokeji nebo zkorumpovaném fotbale. Že na to máme recept v podobě jedinečného deseti a dvanácti stupňového ředidla, svět již dávno ví. Je tedy s podivem, že jej v krvi páně ministra Ambrozka věhlasní evropští badatelé neobjevili. Určitě by to onu pravou českou identitu ještě více proslavilo.

Miroslav Petr

Diskusní příspěvek Martina Říhy k novému stavebnímu zákonu

Když vláda České republiky na přelomu tisíciletí rozhodla o potřebě nového stavebního zákona, bylo tomu starému (zákon č. 50/1976 Sb.) čtvrt století. Na svou dobu vzniku to byla moderní právní norma, ale málo platné, do nových politických a hospodářských podmínek se již nehodila a ani četné novelizace to nedokázaly spravit, naopak některé zásahy účinnost ochrany veřejných zájmů ještě oslabily (např. zrušení té části vyhlášky o obecně technických požadavcích na výstavbu, která pojednávala o urbanistických zásadách, bez náhrady, namísto její úpravy). Někteří z nás odborníků nedůsledné úpravy právní regulace pro urbanismus a územní plánování osobně i prostřednictvím nevládních organizací Společnost pro trvale udržitelný rozvoj, Asociace pro urbanismus a územní plánování, Česká komora architektů...) kritizovali a připomínkovali, ale nebyli vyslyšeni. Proto jsme přivítali usnesení vlády, že má být zpracován zákon zcela nový, odpovídající soudobým podmínkám moderní demokratické pluralitní společnosti s tržním hospodářstvím, s posílením úlohy samosprávy a respektováním principu subsidiarity při stanovení kompetencí jednotlivých úrovní veřejné správy. Ti osvícení přivítali i rozhodnutí, že vedle ministerstva pro místní rozvoj budou zpracovateli a předkladateli zákona i ministerstva životního prostředí a vnitra. Zaručovalo to totiž dobré ošetření zájmů na ochraně životního prostředí, kompatibilitu s novými předpisy pro posuzování vlivů na životní prostředí, ale i na nový správní řád, reformu veřejné správy atd. Karty byly tedy rozdány dobře.

Pro práce na novém stavebním zákonu byla ustavena meziresortní skupina na úrovni náměstků ministrů a pracovní skupina, složená z pracovníků gesčních ministerstev. Za MŽP byla gestorem jmenována, pro mnohé poněkud překvapivě, náměstkyně ministra a ředitelka sekce technické ochrany životního prostředí Ing. Eva Tylová, tedy nikoliv tehdejší 1. náměstkyně ministra Kužvarta, odpovědná za legislativu JUDr. Římanová. Do pracovní skupiny odborníků jsem byl jmenován za MŽP já, protože jsem byl na MŽP široko daleko jediný pracovník s autorizací architekta a současně držitel osvědčení pro posuzování vlivů na životní prostředí. To se nezměnilo ani po volbách v roce 2002, kdy na místo RNDr. Kužvarta nastoupil jako ministr RNDr. Ambrozek a od Ing. Tylové převzala štafetu její nástupkyně ve funkci Ing. Jirásková.

Problémy nastaly hned při zpracovávání rozborů dosavadní právní úpravy a návrhu tezí právní úpravy nové. Neshodli jsme se totiž v pracovní skupině na tom, co z principů a nástrojů regulace ve veřejném zájmu je ve starém zákonu nadále použitelné a co je třeba nahradit. Neshodli jsme se ani na tom, že nástroje územního plánování mají být především nástroji územní samosprávy a stát do nich má zasahovat jen vytvářením zákonného rámce, formulováním celostátní politiky územního rozvoje a pak už jen kontrolou dodržování zákonů a závazků přijatých demokraticky na mezinárodní a celostátní úrovni. Zatímco MMR prosazovalo nadále model územního plánování jako přeneseného výkonu státní správy, kde volené orgány samosprávy se v průběhu pořizování územně plánovací dokumentace pouze formálně vyjadřují a nakonec formálně schvalují výsledek, připravený aparátem státní správy, já jsem se pokusil prosadit, aby bylo územní plánování především nástrojem samospráv krajů na úrovni velkých územních celků (VÚC) a obcí – sídelních útvarů (SÚ). Zpracoval jsem za tím účelem a do pracovní skupiny přinesl alternativní text tezí nové právní úpravy a navrhoval jsem, aby byly souběžně zpracovávány a politikům (vládě, Parlamentu) předloženy k rozhodnutí o konečné podobě obě verze věcného záměru zákona. Ministerstvo vnitra zůstalo v tomto sporu neutrální a tak rozhodl silný odpor Ministerstva pro místní rozvoj, který našel oporu i u náměstkyně ministra životního prostředí, proti „samosprávné verzi“. Navíc mi bylo naznačeno, že jsem v pracovní skupině nikoliv pro obhajobu politických zájmů, ale že se mám omezit na kompetence MŽP, tedy ochranu životního prostředí. Také můj nesouhlas s násilným opouštěním osvědčeného instrumentária a pojmosloví dosavadního zákona a nahrazováním zažitých nástrojů novými, s mlhavě definovaným a tím i obtížně vynutitelným obsahem, jako „zásady územního rozvoje krajů“ namísto „územních plánů velkých územních celků“, uměle zaváděná nepružnost ve vymezování řešených území na této úrovni jen na celé správní území kraje ap., nedošly sluchu.

Vnímal jsem negativně i fakt, že se zákon oproti dosavadnímu ještě více stylizuje do suché právní normy, ve které není místo pro kreativitu, autorský podíl architektů, pro urbanismus v původním slova smyslu, s fantazií a s aktivní účastí občanských komunit obcí, pro které jsou územní plány vytvářeny. Jak by se mohli občané obce ztotožnit s územním plánem, který jim pořizuje nikoliv jejich radnice, ale obec jiná, obdařená příslušnou pravomocí, někdy i dost vzdálená? Pak je takový nástroj nutně oslaben v účinnosti a vymahatelnosti. Není to nástroj „seberegulace ve společném zájmu“, ale zevně vnášené regulace, jako tomu bylo do roku 1992. Je to dokonce krok zpět oproti dnešnímu stavu, nastolenému novelami původního zákona, kdy si každá obec pořizuje územní plán obce sama. Hlavní námitku proti ponechání pořizování na obcích a chápání územního plánu jako nástroje samosprávy, totiž nedostatečnou garanci kvality, lze přeci řešit jinak, než odebráním této logické kompetence obcím. Jednak důsledným uplatňováním kontrolní role odborníků státní správy při projednávání zadání, konceptů a návrhů územně plánovací dokumentace, jednak obrannými mechanismy před „neumětelstvím“ prostřednictvím autorizace a nástrojů České komory architektů při stížnosti na nekvalitu výstupů práce architektů. Všechny ty pomocné, jen zdánlivě demokratické a odborné orgány, navrhované v novém paragrafovaném návrhu stavebního zákona, jako „rady udržitelného rozvoje“ při obcích s rozšířenou působností, poctěných pořizovatelstvím, budou pořízení a schválení územních plánů spíše komplikovat, než mu pomáhat. Stavební zákon tak nemůže plnit jednu z podmínek vládního zadání, aby byl jednodušší, praktičtější, aniž je to na úkor ochrany veřejného zájmu. Jenže jsem se loajálně držel vykázaných mezí mého angažmá ve skupině jen za životní prostředí a domníval jsem se, že tohle přeci musejí vnímat hlavně kolegové z vnitra a z MMR, jakož i další připomínkující místa. Ta však při projednávání věcného záměru zákona kupodivu nijak výrazně neprotestovala a pak už byly takové připomínky a námitky snadno shazovány ze stolu poukazováním na rozpor se schváleným věcným záměrem zákona.

Když dnes čtu připomínky Svazu měst a obcí, krajů, jednotlivých obcí, nevládních organizací a České komory architektů, mohl bych pociťovat satisfakci, že na má slova a názory došlo. Byl jsem v meziresortní pracovní skupině i v pracovní skupině uvnitř MŽP pro stavební zákon jako mezi mlýnskými kameny a nakonec jako „rušivý a nepřizpůsobivý element“ z MŽP vyštván, takže jsem jakýkoliv vliv na nový stavební zákon a jeho prováděcí předpisy už ztratil. Netěší mne ale, že to může znamenat zase značný časový odklad, dojdou-li konečně námitky a připomínky samospráv, laické i odborné veřejnosti sluchu. Znamenalo by to totiž nutnost přepracovat již vládou schválený věcný záměr zákona a nepokoušet se vůbec stávající paragrafované znění předložit do Parlamentu. Tlak obcí, krajů i odborníků by však mohl u poslanců a senátorů být vnímán a vyslyšen spíš, než zjevný zájem státního úřednictva ponechat si co nejvíce rozhodovacích pravomocí a funkčních míst pro správu věcí veřejných, v rozporu s demokratickou tendencí posilovat funkci samosprávy.

Stavební zákon je však zejména ve své části věnované územnímu plánování tak důležitý z hlediska ochrany veřejných (to je nám všech společných) zájmů, že by se jeho projednání a schválení nemělo uspěchat a příslušné orgány by měly být schopné reflexe nepříznivé odezvy ze všech stran k zamyšlení, zda to je takhle opravdu dobře. Zákon by měl vydržet bez podstatných úprav a přispět ke stabilizaci praxe v nových podmínkách. Optimální by bylo, kdyby platil stejně jako dosavadní zákon alespoň 25 let. Obávám se, že ve stávající navržené podobě na to nemá naději, i kdyby ho Parlament schválil. Při přemýšlení o jiném by nám měl pořád být bližší, už z hlediska historických souvislostí, samosprávný model rakouský nebo švýcarský, než etatistický model francouzský. Tohle přesvědčení mi nikdo nevezme. Ostatně ani v rukách státních orgánů není kvalita výkonu státní správy, zejména po likvidaci okresních úřadů, zaručena. Podléhá čím dál víc politickým a někdy i diletantským tlakům a kvalitě veřejné správy v nových podmínkách se tedy musíme učit všichni. Kéž by nám to netrvalo příliš dlouho.

Ing. arch. Martin Říha

V nejbližší době má vláda znovu projednávat návrh na dlouho diskutovanou výstavbu jezů Prostřední Žleb a Malé Březno na dolním Labi. Tato vodní díla mají vyrůst na území CHKO České Středohoří a Labské pískovce, kde se nachází velké množství chráněných a ohrožených živočichů a rostlin. Proto ekologickou neúnosnost výstavby na Labi potvrdila i studie posuzování vlivu na životní prostředí, na základě které Ministerstvo životního prostředí vydalo k výstavbě nesouhlasné stanovisko EIA, které chce nyní vláda změnit.

Jak se však ukazuje, nejde v podstatě ani o rostlinky ani o zvířátka, ale o veliké peníze. Jezy měly původně v roce 1999 stát asi 6,3 mld. Kč, v roce 2001 však Nejvyšší kontrolní úřad došel už k 8,6 miliardám. Kč a jak je u nás zvykem, tato částka by při realizaci byla podstatně překročena. Tyto peníze by měly jít ze Státního fondu dopravní infrastruktury, který nemá dost prostředků ani na opravy hlavních silnic, natož potom na silnice třetí třídy. Uvažuje se tedy o krytí 75 % těchto nákladů z evropských fondů ISPA, které však nesmějí financovat projekty, poškozující životní prostředí. Navíc by tento „rozvoj a modernizace vodní cesty“ končil v Děčíně, protože Německo nehodlá upravit na hlubší ponor úsek Labe od Drážďan do Magdeburku, což je samozřejmě podmínkou pro to, aby zvýšení ponoru u nás mělo jakýkoliv smysl.

Tyto investice mají zachránit rejdařskou firmu, o jejíž služby není bohužel v poslední době zájem. Ještě v roce 1985 převezly u nás lodě přes 8,6 mil. tun, ale v roce 2001 už jen 1,6 mil. tun, tedy pouhých 18 %. Hlavním důvodem nebyl ani nedostatek vody jako v roce 2003, ani její přebytek při povodních v roce 2002. V roce 1991, kdy bylo jen 91 „splavných“ dnů s ponorem více než 140 cm, bylo přepraveno 5,9 mil. tun, kdežto v roce 1997, kdy bylo splavných 230 dnů, bylo přepraveno pouze 1,7 mil. tun. Je tedy evidentní, že svádět pokles výkonů říční nákladní dopravy na nízké stavy vody je hrubá demagogie. Rejdaři ovšem tvrdí, že zájem o vodní dopravu by byl, kdyby byly jezy!

Hlavní pokles lodní dopravy nastal zejména při přechodu dopravy uhlí z Lovosic do Chvaletic na rychlejší a spolehlivější železnici. Jak známo, investoval v minulosti stát do splavnění této vodní cesty značné prostředky, které jsou nyní jen velmi málo využity. Ukázalo se totiž, že říční doprava uhlí do elektrárny je značně neekonomická. V důsledku strukturálních změn v naší ekonomice není o dopravu hromadných substrátů na kratší vzdálenosti, kdy se musí kalkulovat i překládání, už takový zájem, a pro ostatní zboží je vodní doprava pomalá a nespolehlivá. Úpadek vodní dopravy vedl i k tomu, že byl nedávno prodán i náš přístav v Hamburku poté, co jsme přišli díky panu Koženému o všechny námořní lodě. Přesto na Ministerstvu dopravy a spojů zůstalo dodnes oddělení námořní plavby s 8 pracovníky

Tvrzení, že vodní doprava je nejekologičtější platí jen o dopravním hluku, protože na emise je šetrnější elektrifikovaná železniční doprava i při započítání příslušného podílu emisí z elektráren. Přitom podél Labe vede železniční koridor, umožňující teoreticky rychlost nákladních vlaků až 120 km/hod. Železnice je zde schopna převzít od vodní dopravy veškerou přepravu, protože její kapacita je nyní využita pouze na 75 %. Na této trase může být přepraveno až 36 mil. tun ročně, přičemž investice do jezů mají zvýšit kapacitu říční dopravy o jen 2 až 3 milióny tun ročně, tedy zhruba o desetinu. Navíc se zboží při železniční dálkové dopravě po celé republice a do dalších sousedních zemí nemusí překládat.

Že absurdní plány na rozvoj vodních cest např. kanálu Dunaj–Odra– Labe nebo splavnění Vltavy ze Štěchovic do Českých Budějovic nejsou opuštěny ukazuje fakt, že přes tento pokles vodní dopravy stoupl počet pracovníků Státní plavební správy jen od roku 2000 do roku 2003 ze 78 pracovníků na 91 (o 16 %) a Ředitelství vodních cest má za tu dobu zvýšený rozpočet o čtvrtinu. Je tedy velice pravděpodobné, že tito úředníci v tichu svých kanceláří připravují projekty, které patří do poloviny minulého století. Doufají, že se podaří ve vládě prosadit výjimku, která by „ve veřejném zájmu“ odstranila hlavní překážku, tedy námitky ochránců přírody. Ti jsou ale jen snadným terčem, na který lze ukázat prstem jako na „příčiny“ brzdy ekonomického rozvoje a proč nechceme za 9 miliard zachránit tři nebo čtyři stovky pracovních míst..

Jaroslav Stoklasa, 2. 10. 2004

Psáno pro Lidové noviny, – zatím neuveřejněno

Besídka STUŽ 2. prosince 2003 „Jak jsme zelenali“ vyvolala živý zájem a proto jsme převzali pro naše čtenáře z NIKY č. 1/2004 článek Jarka Stoklasy.

My pamětníci se vyznačujeme tím, že si nic nepamatujeme a proto nejčastěji píšeme paměti. Pokoušel jsem se sehnat od pamětníků vzpomínky, konkrétní podklady a údaje, leč zatím se mi to podařilo jen částečně. Budu samozřejmě vděčen každému, kdo si po přečtení tohoto povídání na něco z té doby vzpomene, nebo najde nějaké doklady o Ekologické sekci. Nejlepšími pamětníky historie Ekologické sekce jsou jistě Bedřich Moldan a Václav Mezřický nejen proto, že jsou mladší, ale zejména proto, že u toho byli od samého začátku. Ale kdo chce vědět, jak jsme zelenali všichni kolem životního prostředí v době normalizace, ať si přečte skvělou knížku Miroslava Vaňka: Nedalo se tady dýchat, kterou vydal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v roce1996

Tam se dočte, že jako dozvuky Pražského jara schválilo Prezidium Československé akademie věd 7.5.1969 vytvoření České společnosti ekologické při ČSAV a 19. srpna 1969 předložilo návrh stanov Ministerstvu vnitra. To příjem potvrdilo 17.10 1969 a tím to pochopitelně skončilo.

Od první poloviny sedmdesátých let jsme se scházeli Bedřich Moldan, Václav Mezřický, a já a později i Pavel Trpák a diskutovali jsme o potřebě nějak rozšířit zájem biologických věd od čistě přírodovědního přístupu ekologie organizmů k poněkud širšímu interdisciplinárnímu pohledu, který jsme považovali za základní předpoklad pro konkrétní řešení narůstajících problémů životního prostředí. Hledali jsme nějakou platformu, kde bychom se mohli stýkat odborníci z různých vědních oborů a diskutovat na toto téma. Proto jsme v roce 1976 vytvořili přípravný výbor s Bedřichem Moldanem v čele a pokusili jsme se založit Ekologickou společnost při ČSAV. Záhy se ovšem ukázalo, že představa založení samostatné Ekologické společnosti je naprosto nereálná. Tehdy dokonce ekologie nebyla uznána ani jako vědecký obor!

Konečně nastala dlouho očekávaná chvíle a do posluchárny Katedry botaniky nižších rostlin Přírodovědecké fakulty UK v Benátské ulici byla svolána Prof. Hadačem a Dr. Dykiovou na 7. 12. 1978 ustavující schůze Ekologické sekce Biologické společnosti při ČSAV. Předsedou byl zvolen Prof. Emil Hadač a členové Bedřich Moldan (tajemník), Václav Mezřický, Pavel Trpák, Věrek Samek, Jaroslav Stoklasa, možná i někdo další. Postupně přibyli Zdeněk Stáhlík, Hanka Rambousková, Igor Míchal, Rudolf Kolářský, Mirek Martiš. Určitě jsem na někoho zapomněl, nebo někoho přidal a byl bych vděčen, kdyby se připomněl sám a nebo mi ho někdo připomněl. V osmdesátých letech se výbor postupně rozšířil o Evu Kružíkovou, Josefa Vavrouška, Ivana Makáska (snaha o využití NIKY) a podle zápisu z plenární schůze Ekologické sekce dne 16. 3. 1989 na ČVUT byli již členy výboru i Vladimír Ira ze Slovenska, Hana Librová z Brna, Vladimír Ondruš, Jan Těšitel a Bohumil Ticháček .

Členskou základnu Ekologické sekce tvořilo ze začátku jen asi 20 až 30 odborníků z vědeckých a odborných ústavů, ale jejich počet se rychle rozrůstal a v roce 1989 končila s více než 400 členy. Základem činnosti byly přednášky a diskusní odpoledne v knihovně Valdštejnského paláce zprvu orientované na biologicky pojatou ekologii. Postupně se ale čím dál více prosazoval interdisciplinární přístup včetně společenských věd, protože se nejen zjišťoval hrůzný stav životního prostředí jako důsledek „neustálého rozvoje socialistické společnosti ke šťastným zítřkům“, ale hledala se i řešení. A ta byla zejména ve společenskovědní sféře. Tento přístup vyvolal rostoucí zájem odborné i širší veřejnosti. Naše semináře navštěvovali nejen odborníci, ale i disidenti a nakonec trvale i jeden tajný spolupracovník StB, o kterém jsme ovšem věděli.

Záhy jsme usoudili, že dvouhodinový seminář neumožňuje zvládnout širokou diskusi a proto jsme se rozhodli čas od času uspořádat dvou až třídenní semináře mimo Prahu, kde bychom se mohli na práci lépe soustředit. Tato sympozia se postupně stala výbornou tradicí, protože umožnila nejen prezentaci názorů na přednáškách, ale hlavně cenné neformální interdisciplinární diskuse při jednáních, zejména večer. Byla to:

 

• 20.–24. října 1980 Klínovec „Vybrané problémy přírodního potenciálu a využití krajiny“. Součástí sborníku byla i Zpráva Římského klubu Konec věku plýtvání, která jinak nemohla oficielně vyjít.
• 4.–8. října 1983 Jánské lázně „ Ekologické podmínky a bariéry společenského rozvoje ČSSR“ a přílohou byla tehdy čerstvá zpráva pro prezidenta Reagana Global 2000.
• 3.–5. února 1986 Kosova Hora (rekreační zařízení Generální prokuratury!): „Sociologické a ekonomické souvislosti ekologického problému“ (zde přednášel i Václav Klaus a Tomáš Ježek)
• 1.–3. února 1988 Kosova Hora : „Vývoj životního prostředí v ČSSR“
• 14.–16. února 1989.:Kosova Hora: „Životní prostředí a přírodní zdroje“ (v obou těchto seminářích byl vypracován ve skupinách závěrečný materiál))

 

Semináře ES v Jánských Lázních v říjnu 1983 se zúčastnil přednáškou i Ing. Václav Nešvera, který byl poradcem předsedy vlády Štrougala. Na základě toho, co tam slyšel prohlásil, že je nutno vypracovat zprávu o stavu životního prostředí, protože „nahoře“ nevědí, jak je situace kritická. Požádal výbor ES, aby sestavil tým, který by ji vypracoval. A tak autoři Hadač, Illner, Kolářský, Mezřický, Moldan, Samek, Stoklasa, Symon, Šram, Trpák zpracovali na jaře 1984 pro stranu a vládu „Rozbor ekologické situace v Československu“.

Přes disent se zpráva dostala ven a publikoval ji Le Mond, vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. To byl ovšem průšvih a následovalo četné vyšetřování na StB, vrácení 20 autorských výtisků, z nichž jeden chyběl a ostatní byly stejně rozešité ve hřbetě. Takže se sice nic nezjistilo, ale komplikace se pro některé z nás táhly až do listopadu 1989. O poslední originál, který se mi podařil ulít, jsem přišel na výstavě Deset let péče o ŽP v roce 1999. Pokud někdo má kopii tohoto materiálu, prosím o zapůjčení pro archiv. Oxeroxuji a čestně vrátím.

Ekologická sekce vypracovávala i četné odborné posudky a vyjádření pro různé vědecké ústavy a instituce, ministerstva a Prezidium ČSAV. Později v osmdesátých letech se snažila prosadit své názory i v tisku, rozhlasu a televizi. V tom jí pomáhala řada obětavých novinářů, kteří často riskovali svá zaměstnání. Byli to zejména Karel Houdek z rozhlasu, Pavel Miňovský z Lidové demokracie, Karel Merhaut a Jan Jelínek z Mladé Fronty, Inka Čekalová z Rudého Práva, Čestmír Klos z časopisu Krkonoše, Božena Jirků v ČsT Praha, Petr Amler v ČsT Ostrava, Tomáš Jančařík a někteří další na které si teď nemohu vzpomenout, přestože i jim určitě patří vzpomínka a dík.

Rozvíjely se i různé malé i velké bitvy o jednotlivé lokality a case-studies, ale šířily se i informace o skutečném stavu ŽP. Nejznámější akcí byla bitva proti lanovce na Sněžku, která se v poslední době znovu rozpoutala. S Litvínovskými Brontosaury Pakostou a Brožíkem jsme bojovali proti likvidaci zámku Jezeří těžbou uhlí, která měla postihnout i svahy Krušných hor. Podařilo se zastavit kanalizaci říčky Stropnice která měla být „rekultivaci“ za Temelín, zúčastnili jsme se akcí proti postavení přehrady na Berounce v CHKO Křivoklát, proti průtahu městského okruhu pražskou Stromovkou. Ke konci se k nám přidávaly i další organizace, zejména ČSOP, případně my k nim. Některé bitvy jsme samozřejmě prohráli např. výstavbu autodromu v lesích u Brna, přestože byl pro Formuli 1 již hotový okruh v Mostě na výsypce. V r. 1988 Josef Vavroušek uveřejnil článek v časopisu NIKA proti výstavbě vodního díla Gabčíkovo, což dokonce vyprovokovalo Rudé Právo k velice ostré reakci a vlastně tím udělalo Nice popularitu. NIKA a její šéfredaktor Ivan Makásek byla ostatně naše hlavní otevřená a odvážná platforma pro informace o životním prostředí.

V souvislostí s perestrojkou a glasností se začaly dít i zajímavé věci i v ÚV KSČ. Vedoucí tajemník jeho 13. oddělení pro bezpečnost, vojsko a právní otázky soudruh Rudolf Hegenbart, bývalý místopředseda vlády ČSR a předseda Rady vlády pro ŽP atd. nám kdysi pomohl zachránit Jezeří a tak znal Litvínovské Brontosaury Pakostu a Brožíka. Protože cítil, že by na velice aktuální problematice životního prostředí mohl získat mezi lidmi popularitu a tím i politickou moc, vyzval je v roce 1988, aby dali dohromady skupinu odborníků přes životní prostředí.

V únoru 1989 byla v partajním hotelu Praha schůzka, které se zúčastnili kromě Hegenbarta i tehdejší ministr vnitra a životního prostředí (to bylo opravdu dobré spojení!) Jireček, ministr Loebl, akademik Rosický za Českou národní radu a ČSAV. Pozváno bylo asi 20 odborníků z různých ekologických organizací a z Ekologické sekce. Hegenbart žádal otevřené informace o stavu životního prostředí. My jsme žádali imunitu, abychom mohli říkat, co si myslíme. Za Ekologickou sekci vystoupil Moldan, který hovořil o stavu životního prostředí, Mezřický, který zhodnotil právní stav a jeho nedostatky, Vavroušek mluvil o organizačním uspořádání řízení a já jsem upozornil na nedostatek ekonomických nástrojů. Na požadavek Hegenbarta jsme slíbili, že skupina zpracuje všechny podklady do června..

V červnu byla opět schůze na které ale Hegenbart chyběl, snad pro nemoc. Byl tam však generální prokurátor, ministr vnitra a ŽP, akademik Baruš za ČSAV a Federální shromáždění a další. Přednesli jsme své návrhy na řešení včetně Mezřického návrhu zákonů a na zřízení Správního soudu na řešení chyb správních orgánů, Vavrouška na organizační řešení a zřízení ministerstva ŽP, já na ekonomické nástroje atd. To vše vyvolalo bouři odporu papalášů, zejména toho generálního prokurátora a Baruše. a prakticky rozprášení naší skupiny.

To byla totiž doba, kdy se už v partaji tvořila dvě křídla a my jsme se dostali od toho lepšího pod to horší, které se nás snažilo pořádně zmačknout. Naštěstí začali mít soudruzi dost starostí mezi sebou a nakonec, jak známo, ta slepice snesla v křečích zdánlivě neškodné ovoce, dvě třešničky. Ale teď ta slepice začíná být opět nebezpečná, začíná si načechrávat peří a je velké nebezpečí, že začne snášet dračí vejce. Kukaččí už nasadila do ostatních partají dávno. Ale vraťme se do nadějného roku 1989.

Začátkem prosince byl na návrh ČSOP a Ekologické sekce Bedřich Moldan pozván k tehdejšímu předsedovi České vlády Pitrovi, který mu nabídl ministerské křeslo. Než Bedřich stačil vyjmenovat všechny podmínky, za kterých by to vzal a vypít nabídnuté kafe, byl za dveřmi jako ministr. Na druhý den ráno svolal prakticky výbor Ekologické sekce na předsednictvo vlády, kde dostal dvě místnosti pro nové ministerstvo životního prostředí a jmenoval nás všechny „kolegiem ministra“. Tím dnem prakticky skončila Ekologická sekce Biologické společnosti při ČSAV jakýmsi neoficielním rozpadem, protože si Bedřich vzal většinu členů výboru sebou do vedoucích funkcí na ministerstvo,

Posledním jejím výkřikem byl ještě seminář v Planetariu a na Filozofické fakultě UK v lednu 1990 s názvem „Otázky řízení péče o ŽP a hospodaření s přírodními zdroji“, Zde byly na základě minulé práce v pracovních skupinách připraveny pro nové ministerstvo komplexní právní, ekonomické, organizační a další nástroje které mohly být okamžitě aplikovány. Byly shrnuty do poslední publikace Ekologické sekce pod názvem „Strategie trvale udržitelného rozvoje“. Pak se ještě členové Ekologické sekce významně podíleli na Zprávě o stavu životního prostředí v ČR (Modrá kniha) a na Programu ozdravení životního prostředí ČR (Duhová kniha), ale to už většinou jako úředníci ministerstva.

Člen výboru ES Josef Vavroušek zasedal od začátku v Občanském fóru v Laterně Magice a v červnu 1990 se stal předsedou Federálního výboru pro životní prostředí a vzal si tam další odborníky z Ekologické sekce a ekologického hnutí.

Pokoušeli jsme se ještě v roce 1990 založit ze zbytku členů Ekologické sekce Ekologickou společnost při ČSAV nebo Ekologický klub, leč marně, protože většinou už byli členové v různých významných funkcích a absolutně neměli na nějaké semináře čas. Teprve po skončení této bouřlivé polistopadové etapy v roce 1992 založil Josef Vavroušek na troskách Ekologické sekce Společnost pro trvale udržitelný život, která v její činnosti velice úspěšně pokračuje podobnými besídkami a zpracováváním stanovisek v nových podmínkách, posílena o nové, mladé tváře,.

Když máme zhodnotit naši činnost v době normalizace, zdá se mi, že jsme se chovali tak trochu jako Čeští bratři. Mezi sebou jsme si říkali svou pravdu a scházeli se v Drábských světničkách na Kosově Hoře a schovávali se před Koniášem. Neměli jsme chuť jít přes Růžový palouček, ani se postavit čelem proti vrchnosti jako Kozina. Pokusili jsme se vrchnosti říkat pravdu a dostali jsme po nose. Ale nebyli jsme ochotni vzít na sebe zlatem krumplovanou livrej a klanět se jako pan Franz na zámku, nebo dokonce dělat drába. A tak jsme chodili do roboty a vzájemně se ujišťovali o své pravdě. A teď, když konečně máme tu svobodu a navíc nám sem fouká zvenku, často bohužel moc dobře nevíme, jak svou pravdu prosadit a někdy se i hádáme, která je ta pravá…

Jaroslav Stoklasa

Besídka STUŽ 2. 12. 2003

a psáno pro časopis NIKA duben 2004

Jednou někdy na začátku osmdesátých let za mnou do oddělení antropoekologie v Ústavu krajinné ekologie ČSAV v Malé plynární přišel takový vysoký sympatický mladík a velice zdvořile mě požádal o nějakou literaturu k problematice životního prostředí se zaměřením na ekonomii a na rozhodování. Už nevím, kdo ho za mnou poslal, ale byla to zhruba parketa, kterou jsme v našem oddělení brousili. Tak jsem mu půjčil několik prací z literatury a věnoval pár svých separátů a očekával jsem, že od něj mám na dost dlouho pokoj.

Leč neuplynulo snad ani čtrnáct dní a ten hoch se objevil znovu, vrátil mi zapůjčené materiály a chtěl další. Z rozhovoru jsem ke svému překvapení poznal, že to, co jsem mu půjčil nebo věnoval nejen přečetl, ale věděl, co v tom je a jak je to myšleno. To mě dost mile překvapilo a samozřejmě jsem mu půjčil další literaturu a pak jsme se o ní bavili a poznal jsem, že je to velice rychle chápající kluk s velkým zanícením pro věc. Nastoupil do VÚVTR, což byl Výzkumný ústav vědecko technického rozvoje, patřící Federálnímu ministerstvu pro technický a investiční rozvoj. Tam dostal na starost právě problematiku životního prostředí, která v té době začala být pro „stranu a vládu“ dosti palčivá.

Ekologická sekce Biologické společnosti ČSAV totiž v roce 1984 zpracovala Zprávu o stavu životního prostředí v ČSSR a předala ji „straně a vládě“. Současně se ji podařilo dostat ven a vyšla nejen v Le Mondu, ale vysílala ji na pokračování Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. To byl ovšem průšvih, protože se občané dozvěděli, v čem žijí. A tak politici museli udělat různé úlitby a proto, kromě jiného, vytvořili při VÚVTR oddělení, které mělo zkoumat co s tím. A tam dostal v roce 1984 tento tzv. státní úkol Pepa Vavroušek.

Jenže ten se ho ujal s velkou vervou. Vytvořil asi dvaceti až třicetičlenný poradní tým z nejlepších odborníků přírodních a společenských věd v té době u nás. Ten měl za úkol vypracovat návrh na změny v řízení životního prostředí. Po několika seminářích a vypracovaných dílčích zprávách zpracoval Pepa závěrečnou zprávu, která byla tak dobrá, že nikdy za minulého režimu nebyla realizována. Knížka s charakteristickým názvem „Životní prostředí a sebeřízení společnosti“ byla připravena k vydání v září 1989 a proto mohla vyjít hned v dubnu 1990. Byla základem pro další řízení péče o životní prostředí. Bohužel je dosud nerealizovaná v plném rozsahu. .

Samozřejmě, když jsme poznali, co je Pepa zač, najmenovali jsme ho v polovině osmdesátých let do výboru Ekologické sekce Biologické společnosti ČSAV. Ta organizovala každý měsíc semináře a jednou ročně velká odborná sympozia k problematice životního prostředí. Z nich se publikovaly velmi zajímavé materiály a přidávaly se i překlady nejnovějších zahraničních publikací. Ekologická sekce v té době byla hlavním informátorem odborné i laické veřejnosti o stavu životního prostředí a jeho řešení. Pepa tam dokonale zapadl. Na začátku roku 1989 se aktivně zúčastnil i schůzky s tajemníkem ÚV KSČ Rudolfem Hegenbartem, který v rámci „perestrojky“ chtěl na problematice životního prostředí získat politické ostruhy. Vylíčili jsme mu velice otevřeně skutečný stav hrozivých problémů a on na nás chtěl vypracování návrhů na řešení. Leč nakonec naše pracovní skupina byla konzervativním křídlem v partaji rozprášena.

Už v průběhu roku 1989 Pepa byl jedním ze zakladatelů Kruhu nezávislé inteligence. A samozřejmě byl u vytvoření Občanského fóra a zasedal od začátku v Laterně Magice. V polovině roku 1990 byl jmenován do funkce ministra a předsedy Federálního výboru životního prostředí a vytvořil příslušné ministerstvo.

Když jsem odešel z českého Ministerstva pro životní prostředí, nabídl mi, abych od ledna 1991 k němu nastoupil jako poradce. Byla to opravdu velice dobrá a radostná spolupráce, protože Pepa byl naprosto neformální ministr. Samozřejmě chodil domů pěšky a přes rameno měl tu svou známou odřenou četnickou tašku, ve které si nesl materiály k prostudování. Kdo ho potkal v jeho zelené bundě a džínech, jistě by nevěřil, že je to pan ministr. Když jsem k němu přišel někdy večer do kanceláře, našel jsem ho, jak si po celém dnu rovná v obleku záda vleže na podlaze, má zuté boty a v této poloze se mnou projednával příslušné záležitosti. Byl neuvěřitelně přátelský ke všem svým spolupracovníkům a všichni bychom se přetrhli, když si něco vymyslel. A vymýšlel si toho hodně.

Nejslavnější příklad takového vymýšlení bylo jeho rozhodnutí svolat v roce 1991 všechny evropské ministry životního prostředí na Dobříš. Pepa během tohoto setkání navázal s většinou z nich naprosto neformální vztahy a určitě to také přispělo k úspěchu jednání. Dobříš se stala pro evropské životní prostředí pojmem a položila základ pro budoucí spolupráci a setkávání ministrů životního prostředí a pro utvoření Evropského centra pro životní prostředí, což obojí funguje dosud.

Kromě jiného se nám také podařilo přesvědčit osobního tajemníka britského Prince Charlese, který se zabývá i problematikou životního prostředí, aby při své návštěvě České republiky v roce 1991 navštívil i zámek Jezeří u Mostu. Ten se za minulého režimu podařilo zachránit jako významnou kulturní památku před likvidací těžbou. Doufali jsme, že až uvidí, v jak katastrofálním stavu zámek po opuštění vojskem je, přispěje nějakou tou librou na jeho obnovu.

Součástí oficielní návštěvy byla večeře na Hradě, při které Pepa s Evou seděli u hlavního stolu s Princem Charlesem a Dianou, s panem prezidentem Havlem a paní Olgou a s dalšími nejvyššími představiteli státu. Druhý den se na Ruzyni konalo oficielní rozloučení včetně červených koberců a Čestné hradní stráže a Charles odstartoval se svým letadlem, které sám pilotoval. Za chvilku přistál na letišti v Žatci. Návštěva Jezeří byla totiž více méně soukromá po skončení oficielní části. Bylo to poprvé, kdy představitel západního státu přistál na vojenském letišti ještě fungující Varšavské smlouvy. Po vystoupení ho vítal Pepa jako starého kamaráda. Pak jsme jeli přes měsíční krajinu Severočeské uhelné pánve se zastávkami, které princem očividně otřásly. Stav zámku byl pro něj dalším otřesem. Leč odletěl z Žatce a ani Pepův šarm z něj žádné libry nevyrazil.

Po prohraných volbách v roce 1992 musel Pepa odejít od rozdělané práce, což pro něj byl určitě největší šok. Přešel nejprve do Ústavu aplikované ekologie v Kostelci n.Č. lesy, později pak na Fakultu sociálních věd UK, kde předával své znalosti mladé generaci. Měl již připraven projekt založení samostatné Katedry sociální ekologie (Ekologie člověka), jeho práci dokončil až Ivan Rynda.

Ekologická sekce skončila svou činnost prakticky hned po Listopadu, protože většina členů jejího výboru se ujala různých funkcí na obou ministerstvech životního prostředí, která vedli Moldan a Vavroušek. Všichni ostatní členové se s nadšením té doby vrhli na různé úkoly, spojené se zlepšováním životního prostředí. Ale všem nám chyběla možnost setkávání a diskutování o nejrůznějších ekologických problémech, jak jsme na to byli zvyklí. Proto v roce 1992 založil Pepa na troskách Ekologické sekce Společnost pro trvale udržitelný život a stal se jejím prvním předsedou. Ta pokračuje v tradici besídek Ekologické sekce ve velice rozšířené podobě dosud.,

Jedno březnové pondělí v roce 1995 jsme měli v podolském Domečku schůzi výboru STUŽ, na kterou měl Pepa přijít. Byl s dcerou Petrou na horolezecké túře na svém milovaném Slovensku a měl se vrátit tak, aby schůzi stihl, ale stále nepřicházel. Eva spěchala domů, protože předpokládala, že jim ujel vlak a přijedou večerním rychlíkem. Bohužel nepřijeli.

Pepovi by bylo letos neuvěřitelných šedesát let.

 

Jaroslav Stoklasa, duben 2004

Přinášíme vám text vystoupení Mikuláše Huby na letošním 10. memoriálu Petry a Josefa Vavrouškových

Keď v roku 1995 vyšiel historicky prvý odpočet stavu európskeho životného prostredia, v jeho úvode sa písalo, že duchovným otcom celého procesu, nazvaného Životné prostredie pre Európu, bol Josef Vavroušek. Spomenutá správa má výstižný podtitul – Dobříš assessment – Dobříšske hodnotenie. To preto, lebo celý proces Životné prostredie pre Európu sa začal písať v júni 1991 na zámku Dobříš pri Prahe. Práve tam sa totiž konala prvá Pan-európska konferencia ministrov životného prostredia. A jej iniciátorom a hlavným organizátorom bol práve Josef Vavroušek.

Josef sa snažil vtlačiť dobříšskej konferencii svoj pohľad na náš kontinent, chápaný ako jednotný, veľmi krehký ekosystém, strádajúci mnohými environmentálnymi problémami, riešenie ktorých si vyžaduje intenzívnu a dobre koordinovanú starostlivosť, ako na národnej tak aj na medzinárodnej úrovni. Ale nielen to. Celoeurópske snahy o zlepšenie životného prostredia na našom kontinente sa v Dobříši považovali za najsľubnejšiu platformu pre žiadúcu integráciu východnej a západnej Európy, rozdelenej štyri desaťročia Železnou oponou. Malo ísť o integráciu na báze spoločného prechodu na trajektóriu trvalej udržateľnosti. Nikdy predtým, a žiaľ ani potom – napriek všetkým integračným kampaniam a rituálom – sa táto vízia nezdala byť taká reálna, ako práve v časoch Dobříše.

Svedčia o tom aj závery dobříšskej konferencie, ktoré boli veľmi sľubné. Ministri sa o.i. zaviazali:

1. zlepšiť Európsky informačný a monitorovací systém životného prostredia a urýchlene ustanoviť Európsku agentúru životného prostredia, ako inštitúciu Európskeho spoločenstva (dnešnej EÚ – pozn. aut.), ktorý by bola otvorená aj pre nečlenov ES,
2. koordinovať európsku legislatívu, programy a politiku v oblasti životného prostredia, vrátane regionálnych programov, programov pre veľké povodia a také dopravné systémy, ktoré rešpektujú životné prostredie,
3. pokračovať v diskusii o zásadných zmenách v hierarchii ľudských hodnôt a spôsoboch správania sa,
4. zlepšiť fungovanie jestvujúcich medzinárodných organizácií, zameraných na životné prostredie a integrovať environmentálnu dimenziu do systému OSN,
5. zintenzívniť ochranu prírody v Európe,
6. do konca r. 1993 publikovať správu „Stav životného prostredia v Európe“ a v pravidelných intervaloch ju aktualizovať,
7. zorganizovať podobnú pan-európsku konferenciu ministrov životného prostredia vo švajčiarskej konfederácii.

Čo sa z týchto zámerov podarilo uskutočniť? Pomerne veľa, aj keď vari nič v ideálnej podobe. Poďme po rade:

Prvý záväzok sa splnil v podobe vzniku Európskej environmentálnej agentúry so sídlom v Kodani, ktorá má skutočne celoeurópsku pôsobnosť. Do života sa uviedli nové monitorovacie mechanizmy, o.i. systém CORINE, ktorý slúži na vyhodnocovanie stavu zmien využitia zeme a krajinnej pokrývky.

Určitý pokrok nastal aj vo sfére súvisiacej s druhým záväzkom. Jednoznačne sa to týka rozšírenej EÚ, ktorá má dnes dvakrát toľko členov, ako v časoch Dobríše, ale aspoň sprostredkovane aj ostatných európskych krajín, signatárov európskych dohovorov, či dohovorov EHK.

Vo fungovaní medzinárodných inštitúcií, zameraných na životné prostredie, veľký pokrok od čias Dobříše nenastal. K reforme OSN podľa predstáv Josefa Vavrouška dosiaľ nedošlo, hoci na Svetovom summite v Johannesburgu a k niečomu podobnému práve z iniciatívy EÚ schyľovalo, ale napokon pre odpor Spojených štátov to nevyšlo. Čo viac-menej funguje, to je práve už spomínaný proces Životné prostredie pre Európu na pôde Európskej hospodárskej komisie pri OSN.

Piaty záväzok hovorí o zintenzívnení ochrany európskej prírody. Tu sú výsledky nejednoznačné. Európska príroda ďalej chátra a zvlášť na východ o bývalej železnej opony čelí novým výzvam a hrozbám, napríklad zo strany výstavby diaľnic či komerčného cestovného ruchu. Vo sfére inštitucionálnej by mala byť prínosom často diskutovaná NATURA 2000.

Jednoznačne sa plní záväzok č. 6, a to v podobe už spomínaných Dobříšskych hodnotení, ktoré predstavujú unikátnu, na dáta a fakty bohatú správu o stave životného prostredia Európy. Dosiaľ vyšli tri takéto správy a ostatnú predstavili na vlaňajšej pan-európskej konferencii ministrov životného prostredia v Kyjeve.

A po 7: Od Dobříše sa uskutočnila sa nielen konferencia vo švajčiarskom Luzerne, ale po nej aj ďalšie tri: v bulharskej Sofii, dánskom Aarhuse a ukrajinskom Kyjeve. Každá z nich mala svoje silnejšie i slabšie stránky, ale každá z nich priniesla niečo nové, niečo, čo systému starostlivosti o ZP Európy dá nové kontúry a pravidlá.

Ako ste si možno všimli, vynechali sme zmienku o plnení záväzku č. 3.

Vari na žiadnom zo spomenutých bodov programu nezáležalo Josefovi tak, ako práve na tomto. V rozširujúcej sa Európe sa síce veľa hovorí o hodnotách, ale čím ďalej tým viac nad nimi víťazia kompromisy a pragmatické záujmy. A tak to vyzerá aj s tretím záväzkom z Dobříše a jeho miestom v európskej environmentálnej agende. Už na nasledujúcej, luzernskej konferencii, tento rozmer v zameraní ministerského programu chýbal. Do luzernského Memoranda, ktorým európski ochranári apelovali na ministrov, Josef okrem iného napísal aj toto:

„Koreňom všetkých príčin globálnych environmentálnych problémov je jeden kľúčový faktor: konkrétne ľudské hodnoty, ktorými je presiaknutá či determinovaná naša euroamerická či „severná“ kultúra.

Sebectvo, hedonizmus a ziskuchtivosť sú hlavným hnacími silami „severných“ ekonomík, ale súčasne jedmi, ktoré otravujú vzťahy medzi ľuďmi, rovnako ako aj medzi ľudskou spoločnosťou a prírodou.

Vyhnúť sa nebezpečenstvám plynúcim z ďalšieho znečisťovania vzduchu a vody, sociálnych výbuchov, anarchie, reťazových bankrotov, násilia a kriminality, ako aj ohromných migračných vĺn, smerujúcich z Východu na Juh na jednej strane a odvrátiť nebezpečenstvá spojené s pokračovaním egoistického a plytvajúceho západného spôsobu života na strane druhej, sa dá jedine prostredníctvom pan-európskej kooperácie, založenej na našom zmysle pre solidaritu a prirodzenú zodpovednosť.

Musíme nájsť rovnováhu medzi ľudským právami a slobodou na jednej strane a ľudskou zodpovednosťou za ostatné bytosti a celú planétu Zem na strane druhej, medzi individualizmom a kolektivizmom, medzi sebauspokojovaním a rešpektovaním prírody...

Úlohy, o ktorých hovoríme, sú pravdepodobne najdôležitejšími úlohami našej doby...“

Bolo to skvelé a málokto s tým mohol úprimne nesúhlasiť. A predsa. Na stretnutie, kde sa malo o tejto časti Memoranda diskutovať, nás prišlo len pár. Podobne dopadol aj pokus vytvoriť v celej strednej a východnej Európe funkčnú sieť organizácií pre trvalo udržateľný život. Josef sa v rámci európskeho ochranárskeho hnutia ocitol tak trochu v pozícii generála bez vojska. Obávam sa, že to pre neho bola, po zániku Federálneho výboru pre životné prostredie a rozpade Československa, ďalšia rana. Viac ako Európa ho vtedy pochopila ochranárska Amerika. Manželia Meadowsovci, Amory Lovins, Susan Murcott, balatonská skupina...

O tom, ako by vnímal a hodnotil náš vstup do EÚ, sa dá uvažovať len v hypotetickej rovine.

Vzhľadom na svoje varovania pred vznikom novej opony, rozdeľujúcej Európu, tentoraz nie železnej, ale elektronickej č informačnej i vzhľadom na to, že vždy tvrdil, že životné prostredie nepozná hranice, si myslím, že Josef by rozšírenie asi privítal, aj keď (asi) nie celkom bez obáv.

Čoho by sa asi bál, to je vývoz špinavých technológií smerom na východ, prispôsobovanie celoeurópskych environmentálnych štandardov tým najviac zaostávajúcim krajinám, šírenia sa konzumerizmu ako dominantného životného štýlu, pokrytectva neúprimne myslených sľubov a nesplnených záväzkov, nárastu arogancie voči východným susedom a určite ešte mnohých ďalších vecí, veď Josef trpel vysoko nadštandardnou citlivosťou, vnímavosťou, schopnosťou empatie i predvídania.

Navyše, hoci mysliteľ, vychádzajúci z “echt“ európskych duchovných rozmerov humanizmu, presahoval tento tradičný európsky myšlienkový rozmer minimálne v dvoch smeroch: smerom k tretiemu svetu a globalizmu a smerom k veciam presahujúcim samotného človeka, teda k “mimoľudskej“ prírode.

Isté je len to a s odstupov času sa táto istota umocňuje, že s josefovou absenciou a určitou nenahraditeľnosťou sme sa nedokázali dodnes vyrovnať. Nepostihuje len nás, ale aj Európu a svet. A preto som dvojnásobne rád, že Josef prežíva aspoň v nás.

Ďakujem Vám!

 

Mikuláš (Maňo) Huba

2. prosince 2004 si asi 30 převážně mladých ekologů na schůzce pořádané českou pobočkou mezinárodní ekologické organizace Greenpeace připomnělo, že v noci z 2. na 3. prosince tomu bude 20 let od chvíle největší průmyslové havárie v lidských dějinách. Stala se v indickém městě v Bhopál a způsobila ji nadnárodní firma USA Union Carbide, v bezohledné honbě za ziskem, jak jinak.

Union Carbide postavila v Bhopálu velkou chemičku na výrobu jedovatých pesticidů. Příliš se jí nedařilo, neboť chudí indičtí zemědělci na její drahé a často i nebezpečné pesticidy neměli peníze. Mnohé výrobní kapacity proto odstavila. Nejnebezpečnější ale provozovala dál. Aby ušetřila, neprovozovala všech 6 ochranných systémů. Např. na chlazení ušetřila denně asi 50 USD. Ze stejných důvodů měla vypnutý i systém výstrahy. Osudnou noc uniklo více než 40 t prudce jedovatého metylizokyanátu, dále unikl kyanovodík, tetrachlorethylén, chloroform, těžké kovy ad. Mnozí lidé se udusili v postelích, mnozí další na útěku v ulicích. Onu strašnou noc na následky havárie v Bhopálu zemřelo asi 8 000 lidí. Dalších 12 000 lidí na následky katastrofy zemřelo v uplynulých 20 letech. Na zdraví je postiženo dalších asi 500 000 lidí, dnes už tří generací. Union Carbide po té ukončila činnost v Bhopálu a areál své chemičky zamořený četnými jedy ponechala osudu. I když tehdy byla havarijní legislativa v počátcích, šlo o postup v USA nemyslitelný. Zbavit se odpovědnosti zkusila i fúzí z chemičkou Dow Chemicals, dnes druhou největší chemičkou na světě s majetkem 30 mld. USD.

Když se indickým úřadům ani po pěti letech nepodařilo sjednat náhradu škod soudní cestou, přistoupily na mimosoudní vyrovnání v částce asi 470 mil. USD. Odškodnění činí asi 270–530 USD/osobu, což mnohým postižením nestačí ani na lékaře po dobu 5 let. Odškodnění je to směšné ve srovnání s odškodněním obětí teroristického útoku v New Yorku 11. září 2001, leč Ind prý není co občan USA. Mimosoudním vyrovnáním indická vláda znemožnila, aby se postižení domáhali přiměřeného odškodnění soudní cestou.

Drama tím neskončilo. Areál někdejší chemičky v Bhopálu je střežen jen symbolicky. Místní občané tam chodí krást železo a další kovy, pasou se tam krávy, hrají si tam děti. Vyčištění se dodnes nekonalo. Když tam v r. 1999 vnikli ekologičtí aktivisté s tím, že odvezou alespoň zásoby vysoce toxických pesticidů, byli zmláceni a uvězněni. Do 1 km od chemičky je ve studních jedovatá voda. Přesto se pije. Několik tanků s pitnou vodou bývá přehlíženo. Základní osvěta zčásti negramotného obyvatelstva chybí. Větší část odškodného bylo deponováno na vládním kontě. Teprve teď má být tato část uvolněna a má se za ní mimo jiné stavět vodovod do čtvrtí, či spíše slamů, kolem někdejší chemičky.

Bývalý šéf Union Carbide pan Anderson v USA není k nalezení. Úřady USA tvrdí, že o místě jeho pobytu nevědí. Před dvěma lety poskytl i velký rozhovor. Odpovědnost za tragédii necítí. Jeho adresa v New Yorku je od té doby známa, leč úřady USA prý i nadále nevědí. Nepomáhají ani protesty ekologů USA.

Známý ekologický aktivista V. Vašků, jež byl též zmlácen a uvězněn v Bhopálu v r. 1999, říkal, že se mu v r. 1984 nelíbilo informování o havárii v Bhopálu v ČSSR. Komunistická propaganda, domníval se tehdy. Dnes musí konstatovat, že skutečnost byla v Bhopálu ještě o mnoho horší.

Po besedě jsme vyrazili se svíčkami na Václavské náměstí. Od známé sochy právě odcházela skupina občanů USA, ČR a dalších, jež tam zapalovala svíčky za 100 000 Iráčanů, povražděných v rámci zavádění demokracie v Iráku armádou USA. Bez obětí rozbombardované Fallúdže, jež si nikdo netroufá odhadnout. USA tam nepustili ani pracovníky červeného kříže, byť fotka, jak US vojáci střílí raněné, obletěla svět.