Společnost pro trvale udržitelný život

Město Mladá Boleslav spolu se středočeským krajem již dlouhou dobu plánuje stavbu takzvané plazmové spalovny odpadů. Nyní však od svých záměrů upouští. Celý projekt byl totiž v mnoha směrech nedomyšlený. Město a krajský úřad o projektu plazmové spalovny uvažovaly více než rok. Dokonce měly uzavřenou smlouvu se společností Solena, která měla spalovnu postavit. Nyní však od původních plánů ustupují. „Jednalo se o příliš megalomanský záměr,“ řekl vedoucí odboru životního prostředí Mladé Boleslavi Jaroslav Misík. Spalovna měla sloužit k likvidaci odpadu z Mladé Boleslavi a širokého okolí.

„Zařízení mělo spalovat až 120 tisíc tun odpadu, což je množství, které měsíčně vyprodukuje celý středočeský kraj. Samotná Boleslav vytváří jen něco přes 20 tisíc tun,“ řekl Misík.

Pro takto rozsáhlé zařízení však bylo obtížné najít umístění. Problém byl především s dopravou ze vzdálenějších částí kraje a následným uskladněním velkého množství odpadu. Přímo ve městě ani v jeho okolí se žádné vhodné místo dosud nepodařilo zajistit.

Spalovna měla podle autorů projektu být ekologickou alternativou likvidace odpadů, i to je však sporné. „Technologie spalovny spočívá v tom, že komunální odpad se nejprve zplynuje, a teprve v této formě se čistí a spaluje. Při tom však do ovzduší uniká kysličník uhličitý a další škodlivé plyny,“ uvedl Misík. Tento způsob zpracování odpadů je navíc dosud téměř nevyzkoušený.

„V USA žádná plazmová spalovna není. Jedna byla údajně postavena ve Francii, ovšem fungovala jen ve zkušebním provozu,“ řekl Misík. Plánovaná plazmová spalovna měla mimo jiné omezit provoz skládky v Michalovicích, jejíž životnost má za dvanáct let skončit. Podle Misíka by však stavba tento problém nevyřešila.

„Při množství 120 tisíc tun odpadu, které by se sváželo do spalovny, by zůstalo zhruba 20 tisíc tun nespalitelných zbytků, které by bylo stejně nutné uložit v Michalovicích. Stejné množství odpadu město na skládce ukládá už dnes,“ dodal.

Zastupitelstvo Mladé Boleslavi je v současné době více nakloněno skromnější, ale realističtější variantě spalování. Tu nabízí společnost Škoenergo, která zásobuje město tepelnou energií. Vlastní dva kotle, v nichž spaluje hnědé a černé uhlí. Do nich je však možné jako palivo přidávat odpadní látky.

V současné době se zde tímto způsobem likvidují rostlinné odpady a do budoucna se vážně uvažuje o provedení technických úprav, aby zde bylo možné spalovat i takzvaný certifikovaný odpad. Pak by se zde měsíčně spotřebovalo 25 tisíc tun odpadu, čímž by se omezilo jeho ukládání na skládce v Michalovicích.

Antonín Tesař

V případech nelegálních dovozů odpadu obvinila policie 30 lidí, mezi nimiž jsou i čtyři muži, které lounská okresní státní zástupkyně Zdeňka Bendová považuje za organizátory dovozů. Podle zjištění policie si dovozci nelegálního odpadu z Německa vydělali několik desítek milionů korun. Počet obviněných není konečný, řekla dnes novinářům Bendová. Tři ze čtveřice mužů jsou podle žalobkyně podezřelí, že si od září 2005 do března 2006 pronajali areál bývalého statku v Libčevsi na Lounsku, do kterého pak nechali navézt několik tisíc tun komunálního odpadu z Německa. Hájili se tím, že dováželi jen plastové lahve na recyklaci, uvedla Bendová. Podle odborníků to byl ale nebezpečný odpad.

Posledního muže ze čtveřice organizátorů policisté podezírají z toho, že nechal nebezpečný komunální odpad z Německa dovézt na skládky v Sosnové, Šluknově a Arnolticích. Čtveřici mužů policisté obvinili 1. srpna z porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou a z nakládání s nebezpečnými odpady.

Bendová uvedla, že podala návrh na jejich vzetí do vazby. Soudkyně okresního soudu poslala do vazby dva z obviněných mužů. Z 30 obviněných je pouze jeden cizinec.

První obvinění v kauze nelegálních dovozů německého odpadu padla v dubnu a květnu. Německý odpad se prostřednictvím dopravních společností a jejich řidičů dostal na nelegální skládky nejen do Libčevsi, Sosnové, Šluknova a Arnoltic, ale i na legální skládky v Jirkově a Tušimicích na Chomutovsku a na pražskou skládku Lahovičky.

Bendová na dotaz ČTK řekla, že policie dosud neukončila vyšetřování případu několikerého zapálení skládky v Libčevsi.

Ministerstvu životního prostředí se po dlouhých jednáních s německými úřady podařilo dosáhnout odvozu převážené části odpadu z Libčevsi do Německa. Poté, co sdělovací prostředky přinesly sérii informací o skládkách německého odpadu v Česku, zahájili celníci a policisté kontroly poblíž hranic a podařilo se jim vrátit několik kamionů s odpadem zpět do Německa.

Bude možné v budoucnu těžit uhlí, které leží pod městem Litvínov? Hrozí obci, v níž žije 27 tisíc obyvatel, že se bude bourat? Tuto diskuzi opět rozvířili lidé ze sdružení Kořeny a z hnutí Greenpeace.

V oficiálních mapách je totiž podle nich stále zakresleno, že pod Litvínovem je ložisko, které dosud není odepsané a tudíž jej v případě prolomení územních ekologických limitů může Mostecká uhelná společnost (MUS) vytěžit. „Vycházíme pouze z výroků Mostecké uhelné prezentovaných v tisku a z veřejně dostupných map a plánů báňského úřadu a Geofondu. Podle nich jsou dobývací prostory kolem celého Litvínova a ložisko uhlí zasahuje hluboko do města,“ uvedl Miroslav Otcovský ze sdružení Kořeny.

Těžaři ale tvrdí, že dokumenty, ze kterých aktivisté vycházejí, jsou mylné. „To jsou nepravdivé informace. Na žádost Mostecké uhelné již došlo ke zrušení dobývacích prostorů a odpisu zásob uhlí pod Litvínovem. Není naším záměrem tam těžit. Hrana lomu se přiblíží maximálně na pět set metrů k Litvínovu,“ upozornil Petr Kolman, výkonný ředitel MUS. „Celou situaci prověříme na ministerstvu i báňském úřadu a jsme připraveni se i bránit, pokud o nás někdo nyní šíří nepravdivé informace,“ doplnil.

Nelíbí se mu, že sdružení Kořeny prezentuje plány, které podle něj jsou již několik let neplatné. Ovšem lidé z Kořenů je získali během posledních tří týdnů z veřejně přístupných internetových stránek Geofondu, který spadá pod ministerstvo životního prostředí, a také z Obvodního báňského úřadu v Mostě.

„V našich mapách je skutečně zaznamenáno to, že uhlí pod Litvínovem je v takzvaném chráněném ložiskovém území. Víme sice ze statistických výpisů, že tyto zásoby byly odepsány, ale nemáme k tomu dokumentaci. Bez ní to nemůžeme v mapách zaznamenat,“ řekl Jaromír Starý z Geofondu. „Problém může být v tom, že věc je v kompetenci několika ministerstev a různých organizací a jejich spolupráce asi není provázaná.“

Přestože MUS říká, že pod Litvínovem těžit nechce, zástupci hnutí Greenpeace a sdružení Kořeny se bojí opaku. „V roce 1995 napsali těžaři dopis do Horního Jiřetína, ve kterém i tuto obec uklidňovali. A teď ji kvůli uhlí chtějí zbourat,“ vysvětlil Otcovský.

Stavitelé nám před koncem roku přichystali krásný dárek. Otevírají se dva dlouho slibované úseky dálnic: D11 z Prahy do Hradce Králové a D8 z Německa do České republiky. Našim občanům mají přivézt vyšší životní úroveň, snížit nezaměstnanost a další jiné výhody. Otázka však je, zda je tomu skutečně tak a zda se při budování dálniční sítě nejedná o drahé a zbytečné "vylévání" betonu do krajiny.

Beton - klíč ke spokojenosti

Vlivy dopravy na život obyvatel měst a obcí patří mezi nejčastější a oprávněné stesky. Politici této nabídce samozřejmě vycházejí rádi vstříc. Mají však tak málo představivosti, že jako řešení nabízejí jen novou výstavbu silnic dálničního typu. Beton v krajině má patrně být hlavním klíčem pro náš spokojený život.

Nyní se pyšníme asi poloviční délkou dálnic z plánovaných dvou tisíc dvou set kilometrů. Během deseti let tak stačí sehnat zhruba čtyři sta miliard korun. Maličkost, náš deficitní rozpočet spolu s penězi z EU to jistě zvládne.

Co na tom, že už nyní je u nás hustota tohoto typu silnic srovnatelná s průměrem patnácti "starých" zemí Unie. Jen málokdo se nyní trápí otázkou, jaký smysl má tuto délku ještě dvojnásobně zvyšovat a zda je skutečně nutné vyhodit tolik peněz za pouhý beton. Nenašel by lepší využití třeba při řešení tíživé bytové otázky?

Základní dálniční síť je samozřejmě nutné mít. Je však už dost sporné, zda ten úžasný budovatelský plán, jehož základy pocházejí z roku 1963, není příliš ambiciózní -tzn. dopravně a ekologicky účelný a finančně efektivní. Či naopak, zda nám náhodou nechybí ještě nějakých dalších tisíc kilometrů betonu, abychom třeba dohonili takové Nizozemsko či Belgii.

Například při posuzování vlivů dopravní infrastruktury v roce 1998 předložil Český a Slovenský dopravní klub alternativní rozvoj dálniční sítě. Jeho podstatou bylo snížení délky dálnic o 780 kilometrů. Místo nich by se zmodernizovala stávající síť výstavbou obchvatů a provedla by se údržba mnoha nesjízdných úseků. Stálo by nás to méně, bylo by to rychlejší a spokojenost řidičů by jistě neutrpěla.

My jsme však dali přednost drahému, zdlouhavému a mnoha riziky oplývajícímu masivnímu budování nových dálnic. Stejnou cestou se před lety vydalo i Španělsko, přitom určitě nepatří mezi evropské ekonomické "tygry".

Proč bychom se zrovna u nás měli zabývat tím, že drahý a mnohdy neúčelně vylitý beton nám nezajistí vyšší vzdělanost, lepší vědecké výsledky, reformu zdravotnictví nebo penzijního systému? Dokonce ani příliš nepomáhá vytvářet transparentní bezkorupční liberální demokratickou společnost.

Stačí si o způsobu přípravy a výstavbě dálnic pročíst výsledky řady kontrol Nejvyššího kontrolního úřadu o nesystémových krocích při rozhodování a financování velkých dopravních staveb, závěry veřejného ochránce práv o obcházení veřejnosti při umisťování dálnic či o nezákonných praktikách úředníků.

 

Dálnice "doveze" prosperitu

Je také nutné připomenout analýzy některých ekonomů o neexistenci empirických důkazů, že dálnice vždy "doveze" prosperitu a že jednoznačně dokáže stimulovat regionální rozvoj. Přestože Jihomoravský kraj je díky D1 blízko Prahy, díky D2 blízko Bratislavy a R52 zase zkrátí cestu do Vídně, kraj oplývá překvapivě vysokou nezaměstnaností.

A tak před Vánocemi budou patrně především jásat politici, neboť jedině u velké stavby je možné ukázat ušlechtilost jejich velkých myšlenek. A také konglomerát několika stavitelů, neboť správně "uložený" beton konečně sliby těchto politiků naplnil. A doufejme i několik obcí a měst, kterým se po dlouhých letech čekání konečně doprava odsune za humna.

Ale je lití betonu po naší zemi opravdu dlouhodobě udržitelné? Nenašel by beton lepší využití třeba při řešení tíživé bytové otázky?

 

RNDr. Miroslav Patrik, předseda sdružení Dětí Země

 

Vyšlo v MF Dnes a na www.detizeme.cz

Tiskem vyšel článek Jana Zemana k naší lednové besíce. Zde si ho můžete přečíst.

Prosazování práva životního prostředí i nadále obtížné, Naše Pravda 13/07

Počátkem letošního roku se opět konala diskuse na téma Prosazování práva životního prostředí v hvězdném obsazení.

V řadě věcí se různorodý početný panel shodoval. Základní charakteristiky přednesl prof. M. Damohorský z Právnické fakulty Karlovy univerzity. Právo životního prostředí je dnes nabobtnalé, složité, nepřehledné, nikdo se v něm nevyzná. Jeho vymáhání se často nedaří po dobrém ani po zlém. S ohledem na vysoká politická rizika nepřišel čas vypracovat a přijmout jednotný zákoník životního prostředí. Často se vedou zástupné spory. Když mocní ignorují věcné problémy (rozuměj, kde okázale porušují platné zákony na ochranu životního prostředí či veřejného zdraví), dochází často k odvolání na základě formálních pochybení.

Dle M. Růžičky, ředitele analytického odboru Nejvyššího státního zastupitelství, se od září 2005 nic nezměnilo, ale počet trestních stíhání se prudce snížil v důsledku nahrazení dvou obecných paragrafů ohrožení životního prostředí sedmi paragrafy konkrétními. Rostou problémy aplikace práva životního prostředí. Tlak EU je prý pozitivní.

Dle V. Langrové z ministerstva životního prostředí (MŽP) je základní problém v mladosti práva životního prostředí, jež si stále ještě hledá cestu do praxe. Trpí i právními mezerami, značnou subjektivitou (velmi vysoké rozpětí pokut za přestupky), určitou kolizí v kompetencích. Měly by se vytvořit úřady pro životní prostředí, resp. stávající závislost přenesené státní správy na hejtmanech, primátorech a starostech obcí a měst je neúnosná.

Dle Jelínkové z České inspekce životního prostředí (ČIŽP) se sice občas podaří odstranit nezákonné navážky, ale ČIŽP by měla být dvoustupňová, jak je to u jiných inspekcí i inspekcí životního prostředí v zahraničí. Dle Čajkovského z Kanceláře veřejného ochránce práv mají jen pozici přímluvce.

Kriminolog Policie ČR plk. Hájek vyjmenoval celou řadu vážných tradičních i nových druhů deliktů proti životnímu prostředí, s kterými se potýkají. Práci mimo objektivních těžkostí s dokazováním jim ztěžuje nepřehledná právní úprava i praxe neodnímání podnikatelských či živnostenských oprávnění usvědčeným delikventům příslušnými úřady.

Dle Petra Kužvarta se velmi často rozhoduje autoritativně. Konstatoval degeneraci zastupitelské demokracie. Výdobytky let 1990-1992 jsou systematicky odbourávány, naposledy novým zákonem o územním plánování a stavebním řádu. Úředníci v přenesené působnosti jsou podřízeni starostům a radním, a tím pádem snadno podléhají silným komerčním tlakům. Výhodou ČIŽP je, že je pod MŽP. V první řadě je nutné oddělit státní správu od samosprávy. Je nutné bránit samosprávné demokratické prvky řízení. Odmítl riskantní pokusy s kodexem životního prostředí.

Dle Šikoly z Ekologického právního servisu je právo životního prostředí málo prosaditelné. Soudní přezkum dle arhuské úmluvy je velmi neefektivní. Problémem jsou i právní mezery a zejména praxe. Věcný přezkum je velký problém, neboť nevládní ekologické organizace (NGO) mohou hájit jen svá procesní práva. Okruh žalujících subjektů a věcný rozsah žalob je nedostatečný. Účastníkem správních řízení musí být jen osoba dotčená na svých vlastnických právech. Dle exministra I. Dejmala v období 1991-92 tomu tak bylo všude ve světě. Předpokládali obecnou přezkoumatelnost soudem, která ale nebyla zavedena. Dle P. Kužvarta nikdy nebyla NGO, která se účastnila posuzování vlivů na životní prostředí (EIA), účastníkem následných správních řízení, protože o její případné účasti rozhodoval úřad. Koho k němu přizvou, záleží s výjimkou dotčených vlastníků a obcí jen na příslušném úřadu.

V diskusi bylo konstatováno, že zatím prošly všechny trasy dálnic, včetně těch, které v rozporu s platnými zákony zničily životní prostředí tisícům občanů a vážně jim poškodily zdraví.

1. října 2007, Jan ZEMAN

V českých médiích se v současné době objevují informace o tom, jak by měl v tuzemsku fungovat způsob zálohování obalů na nápoje (viz Ekonom č. 40/2007). Připravuje ho Ministerstvo životního prostředí. Prezentovat a oponovat náklady zálohového systému je podle zástupců ministerstva poněkud absurdní. Taková snaha je podobná pokusu spočítat náklady na stavbu domu ve chvíli, kdy ještě neznáte jeho půdorys a počet podlaží. Návrh zálohového systému na nápojové obaly není dokončen, žádnou jeho konkrétní podobu resort životního prostředí ještě k diskusi nepředstavil: dosud nepadlo definitivní rozhodnutí, jakých typů obalů se zálohování bude týkat a jaké vlastnosti bude systém mít. Zda se Česko vydá cestou nákladnějšího německého modelu, lacinějšího skandinávského či nejlevnější cestou postupných kroků jako v Estonsku, kde začali téměř bez automatů a technologie dokupují postupně. Rozdíly v nákladech mezi těmito variantami jsou zásadní.

PŘÍJMY A VÝDAJE. V ekonomických debatách se často argumentuje studií společnosti Ireas. Ta ovšem obsahuje řadu chyb. Například podle závěrů této studie je u nás 1500 hypermarketů, ve skutečnosti jich loni bylo 219, supermarketů vidí Ireas 7500, realita: 724 (1170 včetně diskontů). Z toho Ireasu vychází údajná potřeba až 12 000 automatů na odběr zálohovaných lahví. Pro srovnání, na Slovensku tamní Svaz obchodu ve svých vlastních studiích kalkuloval s 536 automaty. Švédsko, počtem obyvatel prakticky stejně velké jako Česko, vystačí s 6000 automaty.

Studie ale hlavně nepočítá s příjmy systému, kalkuluje pouze s výdaji. Pokud bychom takto přistupovali třeba k analýze efektivity obchodů, vyšel by supermarket jako naprostý ekonomický nesmysl ve srovnání s malými obchody - jeho provozní i investiční náklady jsou nesrovnatelně vyšší. Zálohování má jistě o něco vyšší náklady, ale také příjmy - především díky tzv. nevyžádaným zálohám. Vždy se najde malá část spotřebitelů (může se pohybovat mezi 5-20 %), která prostě obaly do obchodu nevrátí. Záloha pak zůstává v systému a pomáhá jej samofinancovat. O to méně musí přispívat průmysl a o to méně se náklady promítnou do konečné ceny pro spotřebitele.

Těžko na světě najdeme zálohový systém, který by zvýšil ceny nápojů tak, jak straší někteří naši výrobci. Například v Norsku se zálohování promítá v konečné ceně výrobku 0,1-2 %. Ve Švédsku zase bylo v případě nápojových plechovek navýšení nulové - systém se samofinancuje úplně z nevyžádaných záloh a prodeje sebrané druhotné suroviny. Nápojový průmysl tedy plní zákonem uložené vyšší recyklační kvóty, aniž by se na nákladech musel výrazněji podílet. S kouzlením s čísly ve studii Ireasu, který straší sedmiprocentním zdražením nápojů, ovšem nemá realita nic společného.

Obavy výrobců nápojů ze snížení odbytu, a tedy i produkce a zaměstnanosti, jsou zcela liché - a opět se lze podívat na zkušenosti ze zahraničí. Ve Skandinávii nedošlo k žádnému snížení nákupu, v Německu bylo počáteční mírné snížení způsobeno nedostatečnou přípravou ze strany průmyslu, vzápětí se trend obrátil.

VE ŠVÉDSKU TO FUNGUJE UŽ DVACET LET. Zaměstnanost díky zálohování standardně o něco vzroste. Samozřejmě to přinese určitou změnu ve struktuře pracovních míst, nově vytvořených bude ale jistě více než zrušených. Stalo se to dosud ve většině zemí, kde zálohový systém zavedli, není důvod, aby tomu v Česku bylo jinak.

Také často používané tvrzení o údajných námitkách a výhradách Evropské komise vůči zálohování je mylné. Ve skutečnosti oponenti zálohování v Německu prohráli téměř všechny soudní spory. Evropská komise i soudy, které šetřily tento spor, uvedly, že zálohování samotné není v rozporu s principem volného trhu. Zálohování jednorázových nápojových obalů funguje ve Švédsku přes dvacet let, kratší dobu i v dalších zemích Evropské unie a Evropská komise proti tomu nikdy žádné výhrady neměla.

OBCHODY KRACHOVAT NEBUDOU. Nikdo také nenavrhuje, aby měli obchodníci povinnost si pro odběr použitých obalů pořídit nákladné automaty. Ať už jde o malé obchody nebo supermarkety. Je výhradně věcí svobodného rozhodnutí obchodníka, zda se mu investice do automatu vyplatí nebo se obejde výhodněji bez něj. Malým obchodníkům se nepochybně vyplatí manuální odběr. V zálohujících státech většinu obalů vracejí spotřebitelé do velkých obchodních řetězců (v Norsku například 85 %). Nikde na světě neexistuje doložitelný případ obchodu, který by zkrachoval kvůli zálohování. V ČR dnes naopak zaniká množství malých obchodů z úplně jiných důvodů - pod tlakem ekonomické síly řetězců.

Plán odpadového hospodářství ČR ukládá dosažení recyklace poloviny komunálních odpadů do roku 2010. Od tohoto cíle jsme nyní příliš daleko. Ministerstvo životního prostředí navrhne v zákoně o odpadech opatření pro jednotlivé součásti komunálního odpadu. Nemůžeme přitom vynechat ani oblast nápojových obalů. I zde chceme nasadit vysoké recyklační cíle, zachránit cenné suroviny a zároveň zásadně snížit znečišťování volné krajiny. Zkušenosti a data ze světa ukazují, že doplnění stávajícího tříděného sběru o zálohový systém na jednorázové nápojové obaly je nejefektivnější cesta ke splnění těchto cílů. Tvrzení, že by to bylo možné pouze rozvojem současného systému dobrovolného třídění, bohužel nikdo nedokázal hodnověrně doložit.

Jako nejúčinnější způsob sběru surovin pro recyklaci vychází ve srovnání zálohový systém. Vysbírá v průměru 80-95 % nápojových obalů. Dobrovolné třídění se už zhruba polovinou sebraných PET lahví bohužel dostalo pravděpodobně k horní hranici svých možností.

Zálohový systém výrazně snižuje znečištění krajiny pohozenými odpadky. Nápojové obaly tvoří často největší podíl z těchto odpadků, které se povalují v příkopech, lesích a na ulicích měst. V USA analýzy opakovaně ukázaly, že nápojové obaly tvoří 20-60 % odpadků v přírodě.

PŘÍPRAVA ZÁKONŮ FINIŠUJE. Ministerstvo právě dokončuje odpadový zákon a pracuje na odborných podkladech, na jejichž základě bude moci představit konkrétní návrh zákona o obalech včetně základních parametrů zálohového systému. Oba návrhy budou postupně zveřejněny na internetových stránkách Ministerstva životního prostředí, aby k nim mohla být rozsáhlá veřejná debata. Nynější systém tříděného sběru považují představitelé ministerstva za úspěšný. Resort životního prostředí ho chce zkvalitnit, více podpořit a rozšířit o třídění bioodpadu a nápojových kartonů. Dohlédne také na naplňování zákona tak, aby převedení PET lahví do zálohového systému neohrozilo tříděný sběr. Tuto obavu ovšem vyvrací sama společnost Ekokom - potvrdila, že případné výpadky příjmů obcím dorovná tak, aby tříděný sběr úspěšně fungoval. Kombinace obou systémů se jeví jako vhodný nástroj pro dosažení cílů.

Je naprosto legitimní, že výrobci hájí svůj zájem na co nejnižších nákladech. Ministerstvo životního prostředí naopak přirozeně usiluje o maximální zvýšení recyklace, o vyčištění přírody a silničních příkopů od pohozených odpadků a o uchránění našeho zdraví před jedovatým kouřem vznikajícím ze spalování PET lahví v domácích topeništích.

DANIEL VONDROUŠ, vedoucí poradců ministra životního prostředí

Další příspěvek k diskusi o Šumavě, tentokrát z pera senátorů Pitharta a Jirsy, vyšel v Lidových novinách dne 16.7.

Příspěvek do diskuse o Šumavě z pera Jakuba Hrušky, předsedy vědecké sekce rady Národního parku Šumava - vyšlo v LN dne 10. 8. 2008 (zasláno bylo redakci LN již o tři týdny dříve).

Reakce na článek senátorů Pitharta a Jirsy o Šumave. Vyšlo v LN dne 18. 7.