Vystoupení ing. Martina Říhy v rámci panelové diskuse "Krajina jsme my", která proběhla jako doprovodná akce 15. konference Forum 2000.

Vážené dámy, vážení pánové, přátelé,

když jsem si v e-mailu Akad. arch. Martina Stránského přečetl pracovní název této doprovodné panelové diskuze k letošní 15. konferenci Forum 2000, totiž „Krajina - zrcadlo demokracie“, hned se mi vybavilo několik ročníků konferencí, připravovaných týmem kolem zesnulého Ing. Ivana Dejmala a po jeho smrti kolem jeho ženy Kateřiny a Ing. Ivana Plicky „Tvář naší země - krajina domova“. Krajina je totiž jen jedním z mnoha zrcadel demokracie, ale není to také jen tvář naší země - je to tvář nás samých, generací lidí, kteří krajinu a přírodu, její zdroje, po tisíciletí využíváme a také přetváříme.

Podíváme-li se na fyzickou mapu ČR a zejména na mapu geologickou, vidíme, že jsme dostali do vínku krajinu velmi pestrou co do nadmořské výšky, terénní morfologie, geologického podloží i vodní sítě, že je to šťastná poloha v mírném klimatickém pásu, kde teploty v ročním proběhu nedosahují ani extrémních veder, ani mrazů, kde jsou přiměřené souhrny srážek pro život, že žijeme v seismicky relativně velmi klidné oblasti a podle toho je naše území i poměrně hustě zalidněné, s hustou sítí sídel velmi pestré skladby co do velikosti, s hustou sítí cest a s vysokou mírou přeměny a kultivace původní krajiny, než jaká tu asi byla před lidmi.

Tuto plodnou a úrodnou krajinu využíváme a kultivujeme a jedná se bezesporu o krajinu přeměněnou. Ani tam, kde člověk zemědělsky či lesnicky nehospodaří, netěží nerosty, nečerpá vodu, nevystavěl sídla, dopravní ani technickou infrastrukturu, kde chrání přírodu a krajinu jako takovou, jako v národních parcích a zejména v jejich prvních zónách, v národních přírodních rezervacích, nejde o člověkem nedotčenou „divočinu“, neboť i sem sahají některé důsledky činností člověka zevně, ať už jde o změny globálního klimatu, o dálkové přenosy škodlivin ve znečištěném ovzduší, ve srážkových vodách, o hluk, o zavlékání nepůvodních rostlin či živočichů či naopak o ztráty původních autochtonních druhů. Znalcům netřeba připomínat, jak v důsledku i jen nepatrných změn ve složení ovzduší, v pH srážek či teploty mizí nebo se stěhují některé citlivé druhy např. lišejníků nebo hub, při masivnějších atacích škodlivin z průmyslových emisí pak celá společenstva, např. lesů, jak se tomu stalo ve 2. polovině 20. století v Krušných, Lužických a Jizerských horách a zčásti i v Krkonoších, Jeseníkách a Beskydech.

V České republice tak ve skutečnosti nemáme skutečnou neovlivněnou „divočinu“; máme jen různou měrou od málo až po silně ovlivněnou kulturní krajinu. I ta nejméně ovlivněná však není a nemůže být ani intenzivním ochranářským úsilím vrácena do stavu jakési statické „předhumánní divočiny“, ale vyvíjí se evolučně podle vlivů změn, přicházejících do jejího území zvenčí. To by si měli uvědomit někteří snílci návratu k divočině - alespoň v hustě zalidněné Střední Evropě je to už nemožné. Tím méně je to možné rezignací na ochranu nepůvodních lesů před škůdci, jako se děje pod praporem „bezzásahovosti“ na Šumavě.

Lze ovšem systematicky chránit a dále rozvíjet pestrost míry, forem a typů kultivace a tím i nejrůznější typy krajiny a jejích přírodních součástí, neboť právě v diverzitě krajinných typů, různých intenzit hospodaření, proměnných hustot osídlení je krása a stabilita naší kultivované krajiny, která zpětně utváří a ovlivňuje nás, kdo v ní máme kořeny. Uvědomujeme si tu samozřejmou krásu naší krajiny a naše kořeny v ní vždy silněji, vracíme-li se z jiných zemí, jiných krajin, z ciziny, do svého rodiště a krajiny našeho mládí, která nás spoluvytvářela. Ač ani mnohým z cizích krajů nelze upřít krásu krajiny a přírody, kvůli kterým se z nich staly světové turistické destinace, postrádají často některou nebo více kvalit, které najdeme u nás a které jsem jmenoval v úvodu. Tím silněji si uvědomíme, jaké bohatství krajiny a přírody máme u nás právě v oné mírnosti klimatu, v proměnách přírody a krajiny od jara do zimy, v pestrosti geologického podloží i půd a tím i terénní morfologie, lesních porostů, vod, veškeré živé přírody, ale také v odlišných typech osídlení a výsledků kultivace krajiny při hospodaření a využívání krajiny lidmi a jak nás to vybavilo pro život v nejrůznějších podmínkách oproti jiným obyvatelům planety.

Toto uvědomění si kořenů v krajině a přírodě naší země není jen výsadou lidí vysoce vzdělaných. Je výbavou všech kulturních a citlivých lidí a děděnou hodnotou z generace na generaci, od sedláků a lesních dělníků či horníků až po akademicky vzdělané vědce či umělce. Svědectví o tom podávají četné vzpomínky lidí z této země i emigrantů, nesčetná umělecká díla. Jedná se nesporně o národní poklad hodný ochrany, i když po čtyřicetiletém materialistickém zpustnutí mravů si to ne všichni lidé u nás uvědomují a podle toho se v přírodě a ke krajině chovají.

Jak takovou diferencovanou ochranu přírody a krajiny opravdu zajistit? Jak sladit zájmy na ochraně zděděného kulturního a přírodního bohatství se zájmy na jeho využití, jak sladit prostorové nároky lidských činností a potřeb s územními nároky chráněných území, rostlin a živočichů? Lze toho docílit bez regulace funkčního využití území, jeho prostorového uspořádání, spontánně, nebo je při množství a nekompatibilitě požadavků na území nutno přistoupit k promyšlenému plánování, k regulaci, k záměrné diferenciaci míry a účelu využití území tak, aby zůstaly zachovány a funkční všechny jeho součásti a prvky, důležité pro zachování pestrosti a dynamické rovnováhy při jeho dalším vývoji a při uspokojování legitimních životních potřeb nejen lidí, ale všeho živého? Jsem přesvědčen, že je to nutné a že to lze, dostane-li se vyšší kvality a respektu společně dohodnutým kvalitním a respektovaným pravidlům a dokumentům.

Taková disciplína existuje již po staletí - je jí územní a v jeho rámci i krajinné plánování. Není to bolševický přežitek, jak tvrdili někteří konjunkturální překabátění komunisti a svazáci, náhle prozřevší vyznavači „trhu bez přívlastků“; plánuje se všude v rozvinutém světě. Jenže to nesmí být jako dřív vnucováno zvenčí - musí to být občany dobrovolně na sebe uvalená „seberegulace“ chování, ve své době a ve svém prostoru, ve svém území, v rámci vlastních kompetencí, s vysokou mírou svobody takového rozhodnutí, ale i přijatou mírou povinnosti zdržet se jednání, které by s tímto závazkem seberegulace v zájmu vyššího celku bylo v rozporu. Toto je přece základem každé rozvinuté občanské komunity, založené na organizovanosti, společenské dělbě práce dle specializací, na delegování některých práv a povinností na společně utvářené orgány veřejné moci a správy, na nezávislé soudnictví, na výměně hodnot na svobodném trhu a na solidaritě se slabými a postiženými. Je to koneckonců i výrazem nadále fungujícího pudu sebezáchovy lidského rodu přes všechny civilizační nánosy, odlišující nás od zvířat. Neboť v hloubi mysli si nepřestáváme uvědomovat, že jsme na křehkých zákonitostech přírody, na krajině a jejích zdrojích i na naší občanské komunitě a ekonomické prosperitě existenčně závislí nejen po stránce materiální, ale že nás dokáže její krása a rozmanitost povznést, okouzlit, inspirovat, vzdělávat a dojímat i po stránce duchovní, citové.

Je příjemné zjistit, že ani 6 let okupace nacisty za 2. světové války, ani 42 let vlády komunistů nedokázalo až na některé postižené oblasti tuto krásnou zemi zničit, že se mnoho z jejích krás zachovalo a mnohé škody už byly napraveny. Nelze však zavírat oči před tím, že ne všichni jsou ztotožněni s potřebou takové hodnoty ve veřejném zájmu chránit, citlivě rozvíjet a předat dalším generacím a díky takovýmto sobeckým barbarům a zkorumpovaným úředníkům nebo neumětelům ve veřejných funkcích dochází k recidivám tuposti, jakými jsou např. snahy orientovat energetiku nadále na uhlí a zlikvidovat i poslední výspy osídlení a přírody ve zdevastované Severočeské či Sokolovské hnědouhelné pánvi, v CHKO Beskydy na Ostravsku anebo dokonce dochází ke škodám novým i v posledním dvacetiletí.

Je-li krajina zrcadlem naší demokracie, pak je i na naší obnovené demokracii, stejně jako v naší krajině, ještě hodně co napravovat také v mentalitě lidí, v zájmu o věci veřejné a v tom i o krajinu a osídlení.

Konzumní společnost a její netečnost k takovýmto tématům, jen zdánlivě odlehlým nebo týkajícím se jen práce státních orgánů, bohužel vytvářejí v demokracii prostor pro zneužití svobody ke krátkodobému obohacení jednotlivců či skupin na úkor celku, na úkor skutečných veřejných, tedy nám všem společných a dlouhodobých životních zájmů a zájmů dalších generací. Na úkor oné pestrosti, tím i stability přírody a krajiny, rozumného rozsahu osídlení, rozumného hospodaření se zdroji bez plýtvání, s ohledem na budoucí potřeby našich dětí, vnoučat, pravnoučat....

Zřejmou výhodou je u nás možnost kromě institucí státu, krajských a obecních samospráv navázat na v podstatě lidové tradice trampingu, skautingu, okrašlovacích spolků, soukromých sedláků, lesníků, na nevládní environmentální organizace zaměřené na ochranu přírody, krajiny, památek, životního prostředí, ale také těžit z práce četných akademických pracovišť výzkumu a vysokých škol a prohlubovat v tomto smyslu obecné i specializované vzdělávání a výchovu současné i dalších generací.

Můžeme se v mnohém přiučit i ze zkušeností lidí jiných zemí, při podobných setkáních, jako jsou tyto konference Fórum 2000, aniž bychom zapomněli na vlastní kulturní vklad lidstvu a na naše specifika, která jsou také součástí kulturního a přírodního bohatství lidstva.

Ať k tomu přispěje i tato 15. konference Fórum 2000 a tato panelová diskuse v dalších příspěvcích.

Děkuji Vám za pozornost.

V Hradci Králové 5. října 2011