V moderních dějinách českého státu se střídají okamžiky velkých očekávání s intervaly hluboké skepse. Velká celonárodní očekávání se pojila s roky 1918, 1948, 1968, 1989, aby se společnost brzy po nich dostávala k deziluzi a pocitu marnosti. V mém oboru a za mého života se velká očekávání pojila již se vznikem zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, který vznikl sice již za normalizace, ale nesl v sobě přeci něco z ducha začátků jeho přípravy ve volnější 2.polovině 60. let minulého století, ještě před sovětskou okupací a s prvními náznaky zvýšené environmentální citlivosti a kulturnosti při plánování a rozhodování o změnách v území.  Však taky ten zákon vydržel v platnosti s nepodstatnými změnami 30 let. Podobná pozitivní očekávání byla spojována se vznikem zákonů o životním prostředí č. 17/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí č. 244/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, novely stavebního zákona č. 262/1992 Sb. a zákona o výkonu povolání autorizovaných architektů, stavebních inženýrů a techniků činných ve výstavbě č. 360/1992 Sb., se založením stavovské samosprávy a s vlastním etickým řádem z téhož roku. Měly přinést novou kvalitu v plánování, projektování a rozhodování orgánů veřejné správy, měly vrátit původní obsah slovům odpovědnost za budoucnost, demokratická správa věcí veřejných, návrat k tržní ekonomice, ohleduplnost lidí k sobě navzájem i k přírodě a krajině, k životnímu prostředí. Dnes vidíme, že mnohá z těchto pozitivních očekávání se nenaplnila a v mnohém pokračuje nedobrá praxe, resp. nezlepšuje se a někde dokonce zhoršuje stav a vývoj v reálném území i vztahy mezi lidmi. Nechceme-li se s tím pasivně smířit, musíme se ptát, kde je chyba?

Jak je možné, že přání a vůle většiny obyvatel a voličů po funkčním, harmonickém, zdravém a krásném prostředí se přes orgány veřejné moci a správy tak těžce prosazuje?

Jak je možné v 21. století, v demokratickém státě s jeho ekonomickou silou, sociálními vymoženostmi a rozvinutou environmentální legislativou a správou, že ač nás nepřibývá, mnohde anarchický plošný rozvoj měst a obcí na dosud nezastavěné zelené enklávy uvnitř sídel i do volné krajiny zhoršují obytnou kvalitu a dostupnost prostorů pro odpočinek a regeneraci sil v kontaktu s přírodou, že lidské potřeby v sídlech jsou zatlačovány potřebami hypertrofované dopravy, že města, dříve sloužící jako místa setkávání, komunikace mezi lidmi, obchodu, služeb a kultury, se stávají v některých částech neobyvatelná pro hluk, imise škodlivin, pro ztrátu bezpečnosti a pohody?

Proč v České republice mizí další stovky kilometrů čtverečních „volné krajiny“ pro výstavbu nejrůznějších velkoskladů, logistických center, super a hyper-marketů firem z celé Evropy, pro kterou je poloha naší země v srdci Evropy samozřejmě výhodná, ale je výhodná i pro nás, její obyvatele? Je to chytré a opravdu tak výhodné prodávat naše území, naši krajinu, naše životní prostředí na úkor vlastních obyvatel a ostatních živých organismů? Opravdu nešel onen zjevně nedobrý trend zvrátit dřív ve shodě s obecně proklamovanou vůlí obyvatel? Jak se na tom podílí znechucení politikou a netečnost k věcem veřejným většiny obyvatel, jak ne-zájem či neschopnost, ne-li zkorumpovanost politiků a exekutivy?

Proč nefungují všechny ty zpracované strategie udržitelného rozvoje, politiky územního rozvoje či urbánní politiky, proč nefungují ani staré administrativní, ani nové nástroje trhu k prosazení zjevných dlouhodobých veřejných zájmů a proč se stále prosazují lépe zájmy na krátkodobém zisku jen některých, krátkodobé zájmy soukromé a skupinové na jejich úkor? Jak je možné, když všechna ministerstva i kraje se dušují, že všechny zákony a vyhlášky jsou v pořádku a dodržovány, že úřady podle nich postupují, že obrázek v území svědčí o jiném?

Hraje v tom roli nízká vzdělanost lidí, nekompetentnost vlád, poslanců a zastupitelů - reprezentací krajů, měst a obcí, úředníků? Jsou přijímané zákony, předpisy a metodiky špatné? Co je třeba udělat pro skutečnou změnu k lepšímu a jak bychom toho měli a mohli dosáhnout? To jsou legitimní otázky, které si musíme zodpovědět, abychom nemarnili energii a další čas a začali na zlepšení systematicky pracovat. K tomu by měl přispět i náš dnešní seminář i můj další, již konkrétnější příspěvek.