Vážené dámy, vážení pánové,
předchozí vystoupení panelistů ilustrovala hned několik faktů. Jednak potřebu vrátit se k celostnímu pojímání přírody, krajiny i sídel jako našeho společného životního prostředí, jehož problémy nelze řešit sebelepšími, ale úzce resortně zaměřenými koncepcemi, pokud si orgány veřejné správy nepřestanou pod vlivem politiků konkurovat v kompetencích namísto žádoucích kooperativních vztahů a průběžné komunikace. Ukázaly ale také rostoucí počet a rozsah „ostrovů pozitivní deviace“, ve kterých lidé nečekají na návody a pokyny „shůry“, ale ve spolupráci s odborníky sami občané začínají jevit zájem o své prostředí, krajinu kolem sídel a přikládají ruku k dílu, protože chápou, že nikdo jiný to za ně neudělá.
Krajina v České republice má díky velmi pestrému geologickému podloží, jím ovlivněné terénní konfiguraci, obsahující nížiny, pahorkatiny i hory, také díky poloze na rozvodí tří moří v mírném klimatickém pásmu severní polokoule, díky husté síti převážně menších sídel a více než tisícileté kultivaci všechny předpoklady pro to, aby byla pestrá i co do vegetace, ekologicky stabilní, co do způsobů lidského užívání jejích přírodních zdrojů i lidmi vytvořených fondů a v neposlední řadě i krajinou vysokých estetických hodnot. Všichni si určitě vybavíme místa a krajinné partie, kde tomu tak skutečně je.
Bohužel až příliš velká část území České republiky taková není. Ničí ji např. povrchová těžba uhlí velkolomovou technologií a obrovskými vnějšími výsypkami, elektrárny spalující uhlí se složišti plaveného popílku, obrovské hutní a průmyslové komplexy znečišťující prostředí. Některá města i vesnice dávno přestaly dbát na své zasazení do krajiny, na svou vedutu, na přirozený přechod zastavěného území do volné krajiny nízkou rodinnou zástavbou se zahradami plnými zeleně, a namísto toho dopustily obklopení hypermarkety, velkosklady, logistickými centry a podobnými haluznami průmyslového charakteru, odlidšťujícími obchod od lidského měřítka a nutící zákazníky sedat do aut, aby si mohli nakoupit, namísto pěší cesty do centra měst humánním prostředím, inspirujícím k setkávání lidí, k lidské komunikaci. Obrovské lány meliorované orné půdy bez mezí a cest, bez jediného stromu, jediného keře, natož remízku, mokřadu, rybníku, kam by se mohli vrtnout dříve běžné populace hmyzu, zajíci, bažanti, koroptve či křepelky, srnčí, ale i dravci jako přirození predátoři a regulátoři přemnožení myší, hrabošů a jiných škůdců zemědělských plodin i lidé toužící po kontaktu s přírodou. Lesní stejnověké monokultury tu smrku, tu borovice, náchylné k přemnožení škůdců i k větrným či sněhovým kalamitám, průmyslová těžba dřeva velkými holosečemi bez ohledu na předpisy a lesní hospodářské plány a osnovy, pod záminkou „kalamitních“ situací. Obrovské plochy odlesněné i v chráněných územích přírody či v chráněných oblastech přirozené akumulace vod, včetně národních parků, a naopak pseudoromantické národně-obrozenecké pokusy vrátit „divočinu“ do oblastí již před 200 lety intenzivně osídlených a obhospodařovaných. Jak je to možné, když nás ministerstva ujišťují, že Evropskou úmluvu o krajině plně akceptovala a zahrnula do koncepcí a rozhodování státní správy?
Po 20 letech od Listopadu 1989 se už nemůžeme vymlouvat na předcházejících 40 let vlády komunistů. Jednak proto, že i dobou jejich panování mnohé klady a krásy naší krajiny prošly bez vážného poškození a mohli jsme je převzít, jednak proto, že ani posledních 20 let není ve vztahu ke krajině bez kazů. V mnohých zvěrstvech na krajině totiž i po změně režimu pokračujeme dál, některá nová jsme vymysleli my sami, dokonce z tzv. „ekologických“ pohnutek - vzpomeňme jen na novotvary obrovských větrných elektráren i v místech, kde ničí krajinný ráz, aniž plní svůj účel, na stovky hektarů záborů zemědělské půdy pro fotovoltaické panely solárních elektráren, hyzdících krajinu např. i v CHKO Českého středohoří. Sveřepě připravujeme výstavbu dalších bloků v JE Temelín, ačkoliv elektrický výkon musíme vzdušnými vedeními vvn 400 kV tahat přes celou republiku do severní průmyslovější části ČR a ničit krajinný ráz jižních Čech a Českomoravské vrchoviny monstrózními stožáry s vedením, protože v blízkosti Temelína není odbyt elektřiny a tepla ani pro první dva bloky a navíc tím ještě více naštveme Rakušany a Bavory. Jedno barbarství a ignoranci jsme nahradili nikoliv osvícenějším přístupem ke krajině, ale jen jiným barbarstvím a ignorancí.
Neschopnost územně plánovat společné koridory pro dopravní a technickou infrastrukturu dál fragmentuje naši krajinu a činí ji hůře prostupnou pro živočichy i pro člověka. Možnosti regenerace lidských sil osvědčeným tichem, klidem, kontakty s přírodou se lidem vzdalují se zástavbou každé volné zelené plochy v sídlech i jejich expanzí do krajiny na okrajích, ačkoliv nás nepřibývá. Tupě znovu a znovu zastavujeme a obnovujeme zástavbu v záplavových územích vodních toků, dokonce se státní podporou! Politika územního rozvoje ČR a navazující Zásady územního rozvoje krajů až na výjimky postihují pouze územní nároky antropogenního subsystému využití území, tedy plochy sídel, dopravní a technické infrastruktury, zatímco přírodnímu subsystému přisuzují ubývající zbytek dosud nezastavěného území (něco jako „Hic sunt Leones“, jak to bývalo na starých mapách Afriky). V instrumentáři územního plánování dodnes chybí krajinné plány, ačkoliv máme spoustu kvalitních krajinářů z Lednice i jiných vysokých škol, rozpaky panují kolem hodnocení krajinného rázu, protože neexistuje vyhovující prováděcí předpis a metodika k § 12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a naopak je jeho působnost novelou stavebního zákona oklešťována. Věcný záměr pro vyhlášku zpracoval a přednesl na konferenci Tvář naší země - krajina domova v roce 2005 náš člen Ing. Jiří Fencl, bohužel bez odezvy z MŽP. Jak by potřeba přírodní prostředí chránit a umělé s ním komponovat v harmonii mohla být v obecném lidském povědomí, když ji necítí a neumějí formulovat ani ústřední orgány státní moci a správy, Parlament, vláda, ministerstva? Proklamativně se sice hlásí k Evropské úmluvě o krajině, ale v praxi se jí denně zpronevěřují ústupky v legislativě i v exekutivní praxi? Hříchy investorů a takypodnikatelů se tolerují, nesankcionují, svým náplním práce se zpronevěřující úředníci nejsou postihováni rovněž, „ruka ruku myje“. Uloží-li ČIŽP pokutu, nadřízené ministerstvo ji často sníží nebo zruší. Jak by mohl mít někdo respekt k veřejné správě? Náprava „shora“ nepřijde. Musí vzniknout tlak zdola, od vzdělaných a z práce v krajině zkušených lidí, jako tomu bylo dřív, kdy se tato zkušenost dědila a dále rozvíjela z generace na generaci sedláků, lesníků, vodohospodářů, pro které sice byly peníze také důležitým prostředkem, ale ne jediným cílem. Věděli, že jejich hospodářství, jejich obec musí prosperovat i po nich, až je převezmou jejich děti a vnuci. Že si nemohou počínat jako někteří dnešní radní podle hesla „po mně potopa“, protože si stačí korupcí a levotami nakrást za jediné funkční období dost i pro děti a pak se odstěhují na Floridu nebo na Bahamy. Je načase do veřejných funkcí a do odborných institucí vyzdvihovat jiné lidi, než kteří se nám opakovaně vnucují, slibují nápravu a pak, když jsou zvoleni je to ještě horší a jedinou kvalifikací, kterou se jim můžete zavděčit, je servilita a potlačení vlastního rozumu.
Může se Vám to zdát vzdálené od věci, kterou dnes probíráme, ale tady budeme muset začít s těmi, jejichž názory jsou zdravé a přesto přehlížené.
Děkuji Vám za pozornost.
V Hradci Králové 17. 3. 2011
Tento text přednesl autor na semináři STUŽ dne 5. 4. 2011