Pojmu (trvale, lépe dlouhodobě) udržitelný rozvoj se (nejen) v českém prostředí zmocnili mnozí jako módního atributu pro obhajobu svých záměrů, které se skutečnou dlouhodobou udržitelností nemají nic společného, naopak. I díky jim jde o pojem do značné míry zprofanovaný, za který se dá schovat leccos neudržitelného. Chápání „rozvoje“ jako neomezeného růstu HDP, výroby a spotřeby energie, surovin, neobnovitelných zdrojů, růstu počtu obyvatel a ekonomicky aktivního podílu v něm a další ukazatele růstu kvantity namísto kvality života, k čemuž mnohé svádí už ono podstatné jméno „rozvoj“ namísto neutrálního „vývoj“, kdy přeci jen snáze připouštíme a chápeme, že jeho součástí může být i stagnace nebo degrese některých ukazatelů a přesto může jít o růst nějaké kvality.

Bylo už nanejvýš potřebné, aby tento zčásti zprofanovaný pojem někdo uchopil v jeho původním obsahu, podloženém hlubokou znalostí přírodních i společenských zákonitostí, historie, politiky, vědy a jejich vzájemných kontextů. Předpokládal jsem mylně, že se takového úkolu může úspěšně zhostit jen široký kolektiv odborníků nejrůznějších oborů, kteří pod jednotící rukou a osnovou osvíceného redaktora pojednají tuto různorodou problematiku každý ze svého odborného pohledu a takto vznikne ucelené dílo, ozřejmující celý obsah tohoto pojmu ve všech souvislostech. Že se totéž, a oproti mnohočlennému autorskému kolektivu v mnohem sevřenější a myšlenkově konzistentní podobě podaří jedinému, byť velmi vzdělanému a charakternímu autorovi, jsem nepředpokládal ani v nejfantastičtějších představách. RNDr. Pavlovi Nováčkovi, CSc. z Univerzity Palackého se to s podporou a s prostředky Evropského sociálního fondu v ČR, Evropské unie, Ministerstva školství a mládeže ČR, Operačního programu EU Vzdělávání pro konkurenceschopnost a samozřejmě i mateřské Univerzity Palackého v Olomouci podařilo a je to úctyhodné dílo, které by si snad měl přečíst každý občan republiky, určitě každý maturující nebo graduovaný student. Osazenstvo Pražského hradu, České sněmovny a Valdštejnského paláce by to mělo mít snad dokonce jako povinnou četbu.

Předmluva Prof. RNDr. Mikuláše Huby, CSc. jako osvícené a respektované osobnosti slovenské vědecké komunity a národní elity, která spolu s Doc. PhDr. Luborem Kysučanem, PhD., knihu i recenzovala, předznamenává svou laskavostí a zjevnou empatií, že se jedná o mimořádně kvalitní dílo člověka „stejné krevní skupiny“. Není divu.

Již Úvod dokazuje, že Pavel Nováček nedisponuje jen obrovským množstvím znalostí světa, ale má nesporně i literární talent zaujmout čtenáře, obávajícího se „suchého“ vědeckého textu. Začít připomenutím prvních kroků amerického astronauta Neila Armstronga 21. 7. 1969 na povrchu Měsíce, tedy prvním vykročením lidstva mimo naši rodnou planetu, byť ještě ne i mimo její gravitaci, je geniální nápad k vyvolání a udržení i skeptického čtenáře. Toho ostatně už při shlédnutí Obsahu naplní nadšení a úžas nad šíří záběru, který si autor uložil zpracovat.

Nesmírně propracovaná druhá část knihy Globální výzvy nepomíjí nic myslitelného, čím lidé na této planetě žijí a co je jejich množinou společných problémů - od kosmických souvislostí vzniku a vývoje Země, života na ní, vzestupu člověka a jeho evoluce, přes vzestupy a pády minulých civilizací až k současným globálním problémům násilí, růstu populace, migrace a sídel, zdroje pitné vody, produkce potravin, zdravotní stav obyvatel, životní prostředí, přírodní zdroje, rozdíly mezi bohatými a chudými, muži a ženami, nové technologie výroby i komunikace.

V další části Zkoumání budoucích možností se zabývá historií i současností zkoumání možných budoucích scénářů vývoje života na Zemi a seznamuje čtenáře s týmy a metodami, které se pokoušejí takové prognózy formulovat, od vědeckých až po intuitivní vize a nevědecké přístupy.

Čtvrtou a jádrovou částí celé knihy je Udržitelný rozvoj, obsahující rozvedení obecných východisek k jeho definování, hodnotové orientace, ze kterých autor vychází, přes charakteristiky ekonomických, technologických, politických, právních a institucionálních aspektů udržitelného vývoje a jeho prvků v energetice, dopravě, urbanismu až ke změně vzorců spotřeby a výroby. Pojednává dále o indikátorech a metodách prosazování udržitelného vývoje, o mezinárodních aktivitách, organizacích a strategiích usilujících o přechod na trajektorii udržitelného vývoje, o strategii EU a o národních strategiích udržitelného vývoje ČR a Slovenské republiky, Místních agendách pro 21. století, o aktérech vývoje a jejich akčních plánech i o obavách, nebudou-li úspěšné.

V páté části Globální řízení se autor zabývá globálními etickými hodnotami, společnými lidstvu bez ohledu na rasy, národnosti, náboženské a kulturní charakteristiky a rozdíly, formuluje představu o globální občanské společnosti, globálním ekonomickém řízení a globální bezpečnosti. Dále rozvádí Pavel Nováček myšlenku, že globalizované ekonomice a dalším globálním problémům již nelze čelit jen z úrovně národních států či jejich regionálních (kontinentálních) uskupení a alespoň některé aspekty vývoje by měly být ovlivňovány po politické dohodě globálními institucemi, jejichž zatím ne dost účinnými dílčími zárodky by se mohly stát OSN, Světová banka a další instituce, pokud by ovšem byly nadány potřebnými regulativními kompetencemi.

Na to navazuje  část Rozvojová spolupráce, ve které rozvádí potřebu dostat rozvojové země i v zájmu rozvinutých zemí, zabránění hladomorům a hromadným exodům obyvatel z pasti chudoby, probírá minulé úspěšné plány mezinárodní pomoci např. po II. světové válce a navrhuje jakýsi Globální Marshallův plán pro 21. století k odstranění příkrých rozdílů v bohatství a chudobě různých částí světa pro blízkou budoucnost.

Pavel Nováček se neváhá pustit v části Co zbývá objevit? na pole fantazie a určitých spekulací pro vývoj myšlení průzkum vesmíru i vlastní planety, zmiňuje se o etologii, o pokusech o komunikaci se zvířaty, o dalším zkoumání souvislostí hmoty, energie, prostoru a času včetně dalších dimenzí, o světle, o vědomí a funkcích mozku, o možné užší spolupráci mozku s počítači a ovládání hmoty či techniky prostřednictvím vědomí, nevynechává ani problematiku neidentifikovaných létajících objektů a možnost existence života mimo Zemi. V předposlední kapitole Žízeň po životě, vůle ke smyslu, touha po absolutnu se povznáší nad materiální hodnoty světa k transcendentnu, k žízni po životě nejen v biologickém, ale i duchovním smyslu, k touze pochopit vyšší smysl bytí jako atribut lidské výjimečnosti mezi ostatními živočichy.

Doslov napsaný Josefem Svobodou se zamýšlí mimo jiné otázkou, kdy a jak se stalo, že člověk jako specifický druh, chovající se většinu jeho existence „ekologicky“, tedy v souladu s přírodou, se dostal do stále se prohlubujícího a sebevražedného rozporu s ní, pokud by pokračoval v dosavadním růstu populace a současně v chování ve výrobě a spotřebě a z čeho se musí poučit, aby se špatným koncům vyhnul. Upozorňuje na seberegulační schopnosti přírody, na křehké dynamické rovnováhy toků surovin, energií i genetických informací v harmonických ekosystémech. Od těchto poučení se obloukem vrací k úvodu knihy a k možnostem, které lidstvu může otevřít poznávání kosmu.

V knize samozřejmě najdeme kromě bohatých odkazů na prameny, mnoha citátů, jmenného i věcného rejstříku také seznam prostudované a použité literatury. Jako nadstandardní bonus najdeme na konci v příloze i Časovou řadu - vývoj vesmíru a lidstva podle Raye Kurzweila (1999), dokládající, jak krátkou epizodou by mohla být v trvání naší planety Země lidská existence, kdybychom si ji sami zničili.

Pavel Nováček, kterého znám léta jako velmi skromného a slušného člověka a kterého bych i podle politických preferencí a ambicí řadil spíše mezi ultrapravičáky vysmívané „pravdoláskovce“, je i podle jedné, v úvodu zmíněné věty Mikuláše Huby člověk věřící, byť to nevystavuje nijak na odiv. Přesto se v knize dokázal vystříhat čehokoliv, co by jej mohlo obvinit z nereálného idealismu, z bezbřehé „multi-kulti tolerantnosti i k netolerantnímu“, z prosazování neodporování zlu i třeba násilím, je-li to třeba, z nereálného a sebevražedného pseudohumanismu. Z několika zmínek ve vlastním textu i z výběru citátů je zřejmé, že zlu a netolerantnosti se podle něj má dostávat aktivní a účinné obrany slušných lidí, že pirát je nepřítel slušného uspořádání světa a právní řád má jednoznačně chránit řádné občany, podnikatele, společnosti před příživníky, gaunery a neřády, před korupcí a dalšími zly, nikoliv naopak.

Pavel Nováček se jako ekolog nevymezuje nepřátelsky proti ekonomii (což neplatí u nás vždy i obráceně), naopak ji považuje za disciplinu, bez jejíž pomoci nelze problémy světa řešit. Problémem je tu spíše kvalitní formulování žádoucích atributů dlouhodobě udržitelného rozvoje jako určité celospolečenské, veřejné poptávky, objednávky či chcete-li „zakázky“ veřejnoprávními institucemi, pro jejíž naplňování bude dostatečná politická vůle a vyčleněn i dostatek veřejných prostředků, protože to zatím není chápáno jako „veřejný (tedy všem lidem společný) zájem“.

Kniha je zároveň napsána tak, že neuráží v našem náboženském a kulturním prostředí ani věřící, ani ateisty, ani kreacionisty, ani evolucionisty. Je dokladem rozumné míry odstupu autora od zkoumaného předmětu, nezakrývajíce, že ostře rozeznává dělící hranici mezi dobrem a zlem, ale nevidí ji tak zřejmě mezi účelově vytvářenými zájmovými skupinami lidí, včetně politických stran a náboženských směrů, jako to činí nejrůznější sektáři a fanatici. Činí tak knihu široce akceptovatelnou pro vědeckou komunitu i laickou veřejnost, což je jí nutno spolu s krásnou a srozumitelně psanou češtinou připsat k dobru jako další klad.

Obdivuhodné je množství shromážděných a použitých objektivních dat, zpracovaných do textu i přehledných tabulek či grafů, obrovské množství obrázkových ilustrací, jichž je až na výjimky Pavel Nováček autorem, protože ta místa sám navštívil. I díky nim je kniha daleko více, než jen čtivá - láká i k prohlédnutí všech obrázků.

Jako v každém takto obsáhlém díle, ve kterém se jasně promítá autorský pohled, lze v knize najít drobné nepřesnosti nebo místa, kde čtenář může zastávat jiný názor. Sám jsem měl při četbě např. problém s názorem, že dle autora není ospravedlnitelný ozbrojený teror proti civilnímu obyvatelstvu (autor souhlasí s tvrdým postihem a vymýcením např. hnutí Óm šinrikjó po útoku sarinem v tokijském metru), ale boj proti legitimní a rovněž ozbrojené armádě a policii vlastního demokratického státu, jako boj zapatistů v mexické provincii Chiapas, nebo útoky na infrastrukturu a hmotný majetek jsou jaksi „přijatelnější“ (viz str. 67). V organizované společnosti s demokratickým politickým uspořádáním a fungující tržní ekonomikou, ctící stejně soukromé, jako společné vlastnictví, takové excesy podle mne přijatelné nejsou stejně, jako přímé útoky na lidi, neboť i ony míří proti lidem - uživatelům těchto fondů a hodnot. Naštěstí takové čertovy růžky radikálního levičáctví jsou v knize zcela ojedinělé.

Nemohu zastřít, že k autorovi a tomuto jeho dílu chovám obdiv a možná nejsem schopen zcela nezaujatého pohledu, ale mně se prostě ta kniha líbí do té míry, že ji vřele doporučuji všem lidem, toužícím po vzdělání, knihovnám, vysokým školám a veřejným činitelům. Jinak totiž budou mnozí dál vnímat pojem „udržitelný rozvoj“ jen jako vyprázdněné zaklínadlo bez vlastního obsahu, jak je dnes často slýcháme a vídáme v projevech politiků, podnikatelů, ve sdělovacích prostředcích. Pavel Nováček se touto knihou zasloužil, aby se pojmu „udržitelný rozvoj“ vrátil původní bohatý obsah.

V Hradci Králové 7. dubna 2011