Tenhle poněkud nezvyklý a provokativní název semináře vymyslela Martina Pásková v dobrém úmyslu povzbudit všechny, kdo vedou někdy úspěšný, někdy méně úspěšný boj za zachování zeleně v urbanizované krajině měst a obcí a ve volné krajině  jejich okolí. Ne proti lidem a jejich zájmům, jak často tvrdí developeři, investoři všeho možného, ale naopak v jejich zájmu, i když si to někteří z nich neuvědomují.

Je neuvěřitelné, kolik lidí dodnes neví a nevnímá hodnotu trávníků, keřů či stromů, dalších přírodních prvků prostředí, jako např. vodních ploch a mokřadů, pro svůj život a klidně by je obětovali pro své pohodlí - pro přiblížení obchodu, parkoviště, pro nějakou stavbu přispívající k uspokojování nějakých jejich jiných potřeb než je kontakt s přírodou.

Děláme dost pro to, aby se povědomí o těchto hodnotách více šířilo?

Kolik volených zastupitelů a radních se chce zapsat do dějin svého města či své obce tím, že své jméno spojí s nějakou investicí, spolehlivě ničící poslední „divoké“ přírodní prvky původní krajiny místa, nebo dokonce už i lidmi kultivovanou zeleň zahrad, parků, alejí, krajinných kompozic. Spousta lidí jakoby nevěděla, že pro prostředí města, obce i jejich okolí je přítomnost dostatku zeleně skutečně veřejným zájmem, a to pro její funkce ve spoluvytváření chemického složení a ochrany ovzduší (vázání CO₂ a uvolňování O₂, obohacování o silice a vůně), funkce mikroklimatické (ochlazování a zvlhčování vzduchu, zastínění povrchu země, komunikací a stěn blízkých staveb), funkce ekosystémové (poskytování útočiště zpěvným ptákům, hmyzu a dalším živočichům), funkce estetické (příspěvkem k pestrosti vjemů a ke kompozičním záměrům tvůrců širšího urbánního prostředí i jednotlivých staveb) a konečně i funkce hygienické  (zachytávání prachových částic, tlumení hluku) a rekreační (kontakt s přírodou nezbytný pro denní, víkendovou i sezónní rekreaci).

Zeleň obohacuje prostředí působením nejen na zrak, ale i čich, hmat, sluch i chuť. Ne nadarmo apelovala Mgr. Emilka Strejčková na dostatek příležitostí k setkávání s živou přírodou u městských dětí jako nezbytnou součástí vytvářeného vztahu mezi přírodou a lidmi a mezi lidmi navzájem. Ne hlučné a páchnoucí, prašné ulice plné aut, ale právě zelené parky a plochy ve městech a obcích a příměstská zeleň jsou příjemnými místy setkávání, klidné komunikace lidí. Proto i boj o jejich ochranu lidi spojuje, vytváří společenství podobně smýšlejících a pomáhá nám překonávat těžkosti společně. Při jednání s některými lidmi, včetně těch ve veřejných nebo v manažérských funkcích u některých investorů a někdy i u architektů a projektantů musí člověka kulturního a všestranně vzdělaného přepadat podobná skepse a deziluze, jako při sledování pořadu Jiřího Krampola „Nikdo není dokonalý“ - že to snad není možné, jak jsou někteří lidé tupí a nevědomí.

Volíme do veřejných funkcí ty správné, nezkorumpovatelné, vzdělané a osvícené lidi?

Samozřejmě existují naštěstí i lidé opačného založení, a to jaksi „napříč politickým spektrem“ a sociálním složením, kteří toto vše nejenom vědí, ale aktivně se za slušný podíl a ochranu zeleně ve městech, obcích i ve volné krajině jejich okolí zasazují. Zde v Praze jsme byli v minulých letech a jsme dosud svědky snah zastavět lecjakou zelenou proluku v zástavbě, parčík, nebo drobnými změnami územního plánu postupně „okousávat“ pro nejrůznější účely poslední velké ostrovy a ostrůvky zeleně v zastavěném území. Namátkou si vzpomínám nejen na tak velké plochy, jako jsou Trojmezí mezi Prahou 10, 4 a 11, Milíčovský nebo Krčský les, Parukářka a Vrch Sv. Kříže v Praze 3, ale i plochy drobnější, jako parčíky při Thákurově ulici mezi Evropskou a Zikovou ulicí v Praze 6, při ulici Kouřimské v Praze 3, u Městského musea v Praze 1, Cibulka v Praze 5 a mnohé další. Někde se zvedla dostatečně silná vlna odporu a podařilo se takovým snahám zabránit, jako v té Kouřimské nebo Thákurově, někde je alespoň omezit a někde nikoliv, ke škodě přilehlé zástavby a mikroklimatu v širším okolním prostoru. Někde dosud není rozhodnuto a je třeba bojovat dál. Přesto, nebo právě proto, vědomí potřeby zachovat zeleň a aktivní vystoupení za její ochranu mezi lidmi roste a vznikají spontánní iniciativy k jejich prosazení, které už nelze bagatelizovat a jen tak odbýt.

Jsme dostatečně aktivní a sledujeme vždy včas dění ve městech a obcích, úřední tabule veřejné správy, stavební záměry? Věnujeme pozornost zeleni i jako její uživatelé? 

Velkým problémem je, že nedostatek průběžné péče o zeleň a její postupné obnovy ve městech včetně Prahy v minulých desetiletích vedl ke stavu, kdy mnohé parkové i krajinné kompozice a dřeviny, které je vytvářejí, jsou přestárlé, na hranici životnosti a tím i bezpečnosti pro ty, kdož se pohybují pod nimi. Všichni máme v dobré paměti problém, který řešila a řeší radnice Prahy 2 na Karlově náměstí, neštěstí z pádu stromů či silných větví s oběťmi na životě v Brně, vášnivé diskuse kolem míry kácení při obnově městského parku při Fučíkově ulici v Ústí nad Labem a v mnoha dalších městech a obcích. Je to živé téma, kde odborníci by měli předkládat k veřejné diskusi možná, odborně podložená řešení ve více variantách, a teprve po prodiskutování s veřejností by měly i s ohledem na veřejné mínění o konečné variantě rozhodovat veřejnoprávní orgány.

Nevetujeme občas a nereagujeme alergicky i na nutná kácení a zásahy do zeleně jako živého, rostoucího, stárnoucího a umírajícího ekosystému s nutnou obnovou?  

Takové trpělivé a kultivované diskusi, jaká je samozřejmostí při podobných příležitostech ve vyspělých demokraciích, se projektanti, orgány veřejné správy i veřejnost u nás musí teprve učit. Na straně těch, kdo drží v ruce peníze, administrativní nástroje a moc rozhodnout je často patrná nechuť absolvovat důkladné veřejné projednání se všemi, jichž se záměr na změny v území, omezujícími rozsah zeleně může dotknout. Na straně veřejnosti je naopak zatím pořád znát frustrace z minulých nedobrých zkušeností s orgány veřejné správy, s úředníky i projektanty, neschopnost rozlišovat kompetence, řád a měřítko věcí, snaha využít to málo příležitostí, které poskytuje právní řád k účasti veřejnosti při správě věcí veřejných ke kritice všeho a všech, prosazování soukromých a skupinových zájmů pod pláštíkem ochrany zájmů veřejných, neschopnost nebo neochota ke kultivované a konstruktivní diskusi s cílem najít optimální řešení, nikoliv vše á priori vetovat a vylévat si nízké pudy na těch, kdož jdou s kůží na trh s návrhy změn v území, ať jsou k lepšímu, nebo k horšímu. Tyto dvě strany si často navzájem nevěří už předem a na průběhu jednání i výsledcích se to projevuje negativně. Obranou proti zklamáním na žádné straně však není přestat komunikovat - naopak. Jen trpělivým vysvětlováním, vzájemnou osvětou a věcnou diskusí se můžeme dobrat návratu empatie, tedy schopnosti naslouchat druhému a vnímat, co říká a proč to říká, nezaujatě to zvážit a hledat, zda nelze najít lepší, oboustranně vyhovující řešení problémů. Taková diskuse je jistě cílem i dnešního semináře a já přeji pořadatelům, aby ke vzájemnému pochopení přispěl.

Či se domníváte, že kultivovanou diskusi už zvládáme, vidíte-li chování politiků?

Žádné paušální hotové obecné recepty pro řešení všech v úvahu přicházejících problémů se zelení přitom neexistují. Každá konkrétní situace je jiná a musí se diskutovat v konkrétních detailech se všemi, kdo k ní mají co říci. Nikdo by neměl mít pocit, že nemohl uplatnit svůj názor, ale nikdo by naopak neměl neakceptovat a napadat závěr, který vyplyne z opravdu demokratické a věcné diskuse pro další rozhodování. Veřejná správa by měla být v demokracii „naší“ správou; našich společných záležitostí, nikoliv „vrchností“. Ale na druhou stranu nese, na rozdíl od veřejnosti, vymahatelnou odpovědnost za soulad se zákony a s jinými veřejnými zájmy, vyjádřenými ve schválených rozvojových dokumentech a územních plánech. Jsou přece schváleny námi zvolenými reprezentacemi občanské komunity města či obce. Ten, kdo chce respekt pro sebe a svůj názor, musí být také schopný respektu k jiným názorům a k těm, kteří veřejnou správu vykonávají i v jeho zájmu, pokud tak opravdu činí. Zatím to moc neumíme a musíme se to učit, jinak ze současného marasmu veřejné správy nevybředneme, ke škodě nás všech. Přeji si, aby k tomu přispěl i tento seminář.

Děkuji Vám za pozornost.

V Hradci Králové dne 8. 2. 2011.                                                    Ing. arch. Martin Říha

Tímto textem zahajoval autor seminář "Když se lidem nelení, tak se topí v zeleni" coby doprovodnou akci veletrhu Nadace ABF "For Greenery" na Letńanském výstavišti 18. 3. 2011, který jinak připravila Martina Pásková a moderovala Blažena Hušková.