Lidové noviny z 8. března 2011 názorně ilustrují, jaké zmatky v hlavách české populace včetně publicistů panují v názorech na účelnost veřejné podpory obnovitelných zdrojů a také úspor energie. Podívejme se na hned několik článků, které to v tomto čísle dokládají.
Česko překvapilo EU i sebe. Splnilo limit zelené energie, píše na titulní straně Lidových novin David Tramba. Obnovitelné zdroje energie pokryly podle něj přes 8 % spotřeby elektřiny. Na straně 18 spatříme výrazný titulek Zpráva pro Brusel: Cíl splněn téhož autora, s podrobnější informací jak o podílech jednotlivých druhů zdrojů na výrobě elektřiny, tak o jejich podílech na spotřebě elektřiny. Podíl na výrobě elektřiny měly obnovitelné zdroje energie jen necelých 7 %, ale podle unijních pravidel se procenta pro plnění závazků států vůči EU počítají skutečně ku spotřebě, nikoliv k výrobě elektřiny. Z těch obnovitelných zdrojů energie se o naplnění onoho podílu v roce 2010 nejvíce zasloužily vodní elektrárny (4,24 %), biomasa (1,80 %), větrné elektrárny jen 0,42 %. Solární elektrárny, vzbuzující v loňském roce největší pozornost a polemiky, díky náběhu většiny z instalovaného výkonu až koncem roku, nejsou v přehledu samostatně uvedeny a jsou patrně zařazeny do ostatních (0,42 %) (sluneční, geotermální energie, bioplyn). Autor ovšem neopomněl v podtitulku tohoto druhého článku dodat, že tyto zdroje zvyšují cenu elektrické energie. Korunu tomuto tvrzení nasadil ve sloupku LN na straně 1 Daniel Kaiser pod názvem Blázni se radují. Tvrdí v něm, že je to „smutné vítězství“, protože podpora obnovitelných zdrojů energie nakonec vždycky páchá škodu. Všechny obnovitelné zdroje energie jsou prý bez dotací neživotaschopné a o ty peníze na dotace je potřeba nejdříve někoho zdravého „obrat“ ve formě daní. Dochází k názoru, že vůle ke splnění ambiciózních plánů EU na dalším zvyšování podílu obnovitelných zdrojů energie bude díky tomu slábnout a Česká republika by měla v energetickém eurohujerství rovněž přinejmenším zvolnit.
Oběma autorům ovšem unikly některé širší souvislosti celého problému a výrazné externality energetiky, založené na spalování fosilních paliv obecně a uhlí zejména, a s tím spojené dopady do celospolečenské ekonomie. Především bije do očí, že na výrobě elektřiny v ČR se podílelo v roce 2010 více než 50 % hnědé a skoro 7 % černé uhlí, jen 1,28 % zemní plyn. Nebýt 33,27 % elektřiny z jádra a těch 8,2 % z obnovitelných zdrojů energie, všechna elektřina se u nás dodnes vyrábí spalováním fosilních paliv, se všemi důsledky emisí prachu, CO2, SO2, NOx a dalších škodlivin včetně zdraví škodlivých, kancerogenních polycyklických aromatických uhlovodíků.
Za pozornost stojí i údaj, že v roce 2010 tvořil export elektřiny celých 17,4 % „spotřeby“ elektřiny v ČR. Skoro pětina! Uhlí i uran jsou přitom tzv. „vyhrazené nerosty“ a jako takové patří státu - nikoliv těžařům - ti mají jen právo za podmínek státem stanovených uran či uhlí těžit a prodávat. Vyvážíme tak vlastní budoucnost, ale i současnou zbylou kvalitu životního prostředí v těžebních oblastech. Pokud vlastník zásob - český stát - ví o budoucím deficitu ve zdrojích uhlí pro teplárenství a MPO to tvrdí, měl by mít právo vývoz svého uhlí i elektřiny z něj vyrobené omezit nebo zakázat v zájmu současné i dalších generací a dovolit export jen sofistikovanějším výrobkům s vyšším zhodnocením surovin i energie. Odpadl by tlak na prolomení územních ekologických limitů těžby v SHP, na Sokolovsku i v Beskydech. Proč to tedy nedělá?
A to pořád mluvíme jen o výrobě elektřiny a nikoliv tepla a teplé užitkové vody, kde je podíl uhlí obrovský. Navíc zaostalost části zdrojů i rozvodů tepla způsobuje, že potenciál paliv stále ještě využíváme nedostatečně a „topíme Pánu Bohu do oken“. Zde je daleko výrobně levnější a dosud málo využívaný potenciál ve slunečních ohřívačích vody pro domácnosti, pro zemědělské farmy, pro občanskou výstavbu, než byly zejména zpočátku, před osvojením výroby a zlevněním, fotovoltaické články pro výrobu elektřiny. Také budoucí ekologicky vhodná likvidace konvektorů pro ohřev vody po skončení jejich životnosti bude daleko jednodušší, než u fotovoltaických článků.
Osvícení ekonomové by patrně dovedli spočítat, kolik nás tento dosavadní „mix“ energetických zdrojů stojí. Nejen z našich peněženek coby spotřebitelů, ale také na zdravotních důsledcích - na nemocech a jejich léčení, na zvýšené míře výskytu lidí v aktivním věku s omezenou pracovní schopností, na kratší době dožití, na zpožděném dozrávání plodů a malých dětí, na dalších sociálních a ekonomických důsledcích. Oba autoři rovněž pominuli fakt, že nikoliv samotné obnovitelné zdroje zdražují elektřinu, ale nereálně vysoko a nepružně na příliš dlouho nastavené státní podpory. A to nezpůsobili žádní ekologové, včetně často uváděného Martina Bursíka jako pachatele, ale lobbisté energetiky, působící v Parlamentu ČR - dokonce ještě před nástupem tohoto ministra ŽP do funkce - stačí si porovnat data přijetí zákona o podpoře OZE a jeho nástupu do funkce.
Dalším dokladem o zmatcích v hlavě v souvislostech s energetikou jsou články U ekologů zahálejí miliardy a Dotace od Pepíka a Akiry Vladimíra Kalába na straně 15 v rubrice Peníze & Byznys. Tak především ekolog je člověk - vědec, který se zabývá vztahy, materiálovými, energetickými a informačními toky mezi živými organismy navzájem a mezi nimi a „neživou“ přírodou. Neměli bychom si je plést s ostatními zájemci o zdravé životní prostředí, tedy s environmentalisty, ani s pracovníky Státního fondu životního prostředí. Ti redistribuují prostředky získané podle platných zákonů z poplatků za užívání přírodních zdrojů prostředí, za vypouštěné znečištění do prostředí (do ovzduší, vod, odpadů na skládkách do půdy ap.), z pokut za prohřešky proti zákonům na ochranu životního prostředí a nyní, na základě pověření, i z mezinárodních finančních zdrojů EU, dále z prostředků získaných prodejem v ČR nevyužitých emisních povolenek dle Kjótského protokolu ap., takže jde převážně o ekonomy. Oněch cca 10 miliard korun na SFŽP dočasně zahálí ne proto, že by si je pracovníci SFŽP „syslili“ z nějakého svého rozmaru, ale protože žádostí, podaných po rozpačitém rozjezdu programu Zelená úsporám náhle na podzim 2010 bylo tolik, že je aparát SFŽP nestačil prověřovat a zúřadovat a zároveň si udržet stále aktuální přehled o tom, kolik už bylo z disponibilních prostředků přislíbeno, přiděleno a po kontrole správného použití vyúčtováno. Pozastavení přijímání dalších žádostí o podporu z tohoto programu bylo za těchto okolností logické a správné. Že si někteří úředníci MŽP a SFŽP všimnuli na SFŽP „zahálejících miliard“, zneužitelných pro jiné účely, ukázal veřejnosti názorně ředitel Michálek, vystavený tlaku vyvést alespoň část z nich na zcela jiné účely, než odpovídá statutu SFŽP ze zákona a ze zmíněných pověření. Zasáhl proti tomu možná neobratně, ale věcně správně. Program se ovšem v roce 2011 nepochybně znovu rozjede a pomůže do budoucna dlouhodobě šetřit energii na straně spotřeby, což jistě přispěje ke snížení nároků na zdroje obecně a na zdroje tepla zvlášť, včetně těžeb uhlí, tlaků na prolomení limitů a spotřeby uhlí pro teplárenství. Úspory jsou tedy další, byť ne obnovitelný a nevyčerpatelný zdroj energie, omezující emise skleníkových plynů, znečištění ovzduší a přinášející tedy i bonus ve snížení negativních externalit energetiky spalující fosilní paliva v jakémsi pomyslném národním účtu celospolečenských pozitiv a negativ ve vztahu ke kvalitě života, včetně zdraví a životního prostředí a dalších nákladů, neplacených energetikou a nezapočítaných do jejích cen pro konečné spotřebitele - zákazníky.
Obnovitelné zdroje energie a úspory mají a budou mít i v ČR v paletě zdrojů své nezastupitelné místo, nejen při šetrném využívání těch neobnovitelných.
A nakonec ještě jedna poznámka: Příjmy i výdaje SFŽP jsou ze zákona vedeny mimo státní rozpočet. Pokud tedy má pan Vladimír Kaláb chvályhodný záměr podpořit názor pana Pašmika z České rady pro šetrné budovy, že stát by měl úspory energií podpořit i jinými způsoby, než prostřednictvím programu Zelená úsporám, například snížením nebo nulovou DPH pro bytovou výstavbu a na rekonstrukce bytů, musí se obrátit na jinou adresu, než je MŽP a SFŽP. Tudy cesta nevede.