tak se jmenoval seminář, uspořádaný jako souběžná doprovodná akce konference Forum 2000 „Jaké jsou limity urbanizace?“ Společností pro trvale udržitelný život a Nadací Fora 2000 dne 12. 10. 2010 v budově Akademie věd České republiky na Národní třídě 3 v Praze.

Do panelu kromě moderátora Ing. Jiřího Dlouhého, předsedy STUŽ, usedl Akad. arch. Martin Stránský, předseda správní rady Centra Evropské sítě pro implementaci Evropské úmluvy o krajině (CENELC.CZ), doc. RNDr. Alena Salašová z Ústavu plánování krajiny a prorektorka Mendelovy univerzity v Brně. Přes původní příslib účasti se nedostavili Jan Urban, publicista, profesor New York University v Praze, Ing. Tomáš Sedláček, ekonom, makroekonomický stratég ČSOB a člen NERV, autor knihy Ekonomie dobra a zla, ani zahraniční hosté Gábor Demszky, dřívější dlouholetý primátor maďarského hlavního města Budapešti a Mitschel Joachim, docent na New York University, architekt - urbanista z USA.

V publiku se sešla stará známá sešlost týchž lidí, kteří se k problematice ochrany krajiny, „urban sprawl“, „brownfields“ a témat souvisejících jak po linii ochrany přírody, tak po linii územního plánování a stavebního řádu, scházejí už léta a patří k těm „přesvědčeným“, že vývoj u nás jde špatným směrem a je s tím potřeba konečně něco účinného začít dělat. Jako tradičně chyběli naopak ti, které je třeba o této pravdě teprve přesvědčovat - hejtmani, starostové, úředníci regionální a místní samosprávy a nižších stupňů státní správy, developeři, prodejní územní plánovači a projektanti, jakož i investoři, vytvářející tlak na zástavbu volné krajiny, ačkoliv je uvnitř zastavěných území sídel spousta nevyužitých nebo špatně využitých využitelných ploch pro umístění jejich záměrů.

Ve vystoupení panelistů zazněly znovu mnohokrát vysvětlované pravdy, že při stagnaci vývoje celkového počtu obyvatel země není ani při tolerování přirozeného pokračování procesu urbanizace, ani při připuštění rozumného růstu prostorového standardu bydlení, práce i rekreace, rozhodně ospravedlnitelný současný enormní rozsah záborů „volné krajiny“. Tedy především zemědělské půdy, ale i lesů, nelesní zeleně, mokřadů a přírodního nebo přírodě blízkého prostředí vůbec. Že neorganickým a monofunkčním roztahováním zastavěného území do volné krajiny narůstá enormně rozsah komunikací a inženýrských sítí nutných k jejich obsluze, generuje se zbytná individuální automobilová doprava, protože MHD je v takových situacích nerentabilní, zhoršuje se tím jak provozní ekonomie sídel, tak i životní prostředí jejich přilehlých částí zejména podél komunikací. Zvyšuje se fragmentace krajiny, snižuje se rozsah přírodního území vhodného pro regeneraci a rekreaci, pro ostatní formy života, snižuje se tím biodiverzita a ekologická stabilita krajiny, mizí živočišné a rostlinné druhy, dříve hojné, protože mizí jejich příznivé stanovištní podmínky. Těch negativ pro veřejné i soukromé zájmy je tolik, že se člověk diví, jak to, že se to nedaří zastavit nebo omezit?

Podobně jako na tzv. „Národním semináři k 10. výročí přijetí Evropské úmluvy o krajině“ v Ambassadoru 6. 10. 2010 zazněly v diskusi a v odpovědích typické tóny českého resortismu - zákony o územním plánování a stavebním řádu, o ochraně přírody a krajiny, o lesích, o ochraně ZPF a další vytvářejí prý teoreticky dostatečné předpoklady, aby k vysokým záborům pro výstavbu ve volné krajině nedocházelo, jen je třeba tohoto instrumentáře veřejné správy důsledně a správně využívat, tvrdí ministerští úředníci a ukazují tak prstem na krajské, městské a obecní úřady, které tyto předpisy nerespektují, jinak by se v území nemohlo dít to, co každý vidí na vlastní oči - ty nástroje nefungují! Líhnou se další a další hypermarkety, skladové areály a logistická centra, další ostrovy a koberce rodinných domků, viladomů a podnikatelských rezidencí, golfových hřišť a crossových tratí v krajině i na úkor kvalitní půdy či cenných krajinných partií, dříve dosažitelných pro každého, nyní vyhrazených jen někomu. To vše přeci někdo musel v rozporu se zásadami, deklarovanými v těch zákonech povolit? Nebo alespoň dodatečně legalizovat, pokud to vzniklo „načerno“? Jak to, že za to není nikdo popotahován, sankcionován? Jak „pachatel“ v území, tak úředníci, kteří zjevně neodvedli pořádnou práci, když navzdory zákonům tyto hrůzy rostou dál?

Na tom semináři jsem odpověď na tyto otázky neslyšel. Nevydržel jsem tam sedět a poslouchat stále stejné nářky, jen ne odpověď na onu otázku v podtitulu názvu semináře: „Hledání (účinných!) řešení pro zastavení nekontrolovaného šíření zástavby do volné krajiny“. Dobrých úmyslů, koncepcí a předpisů je u určité malé části obyvatelstva už spousta, ale celková situace veřejného povědomí, (ne-)kulturnosti anebo alespoň netečnosti většiny populace a veřejných činovníků je tak zoufalá, že nakonec převažuje v rozhodování o území diletantství a bezcharakternost, soukromé a skupinové krátkodobé zájmy vítězí nad zájmy veřejnými a dlouhodobými, korupce láme odpor těch, kteří byli ve volbách povoláni k obhajobě zájmů občanských komunit obcí a dává průchod zájmům jiným - rychlého zisku a  úprku od odpovědnosti a následků, když „je vyděláno“.

Hledání řešení nebude úspěšné, dokud se nezačne hledat jako řešení celostní, filosofické, „nerozdranžírované“ do alibistických resortních pohledů a nevrátí se k „zdravému selskému rozumu“. Nelze si v této souvislosti nevzpomenout na slavný projev herce Miloše Kopeckého na jednom z předlistopadových sjezdů dramatických umělců. Miloš Kopecký tehdy řekl, že pro náš národ a naši zemi je typické, že vše děláme „jen jako“. Vymýšlíme předpisy současně s postupy, jak je obcházet, nevážíme si ničeho a nikoho, včetně státu, jsme plebejci opovrhující vrchností a řádem, protože po staletí to byla cizí vrchnost a cizí řád, ne „náš“. Dnes by to mohl být náš řád a pořádek, jenže my sami jsme tak zkažení minulými desetiletími, že už nevěříme ani sami sobě. Někteří idealisti doufali, že když toho nejsme schopni sami, jako třeba Němci nebo Švýcaři, že nás k „řádu“ dokope vstup do Evropské unie. Jenže ta je zase vnímána jako „cizí vrchnost“, ne něco, čeho jsme rovnoprávnou součástí, takže už hrajeme své oblíbené „potěmkiády“ i vůči Evropě. Co jiného je nedodržení termínů ani již kdysi odložených závazků např. na čištění odpadních vod, které vyprší letos na Silvestra. Co jiného je přijetí, ale opakované odkládání účinnosti zákona o státní službě, který by osvobodil úřednictvo od dirigování politiky, často v rozporu se zákony i zdravým rozumem. Je to prodlužování „systému kolektivní nezodpovědnosti“, který jsme mentálně zdědili po bolševicích a který spoustě lidí bohužel dodnes vyhovuje.

Nalezení řešení tedy není možné jen mezi úzkými stavovskými a zájmovými skupinami ochránců přírody a krajiny nebo osvícenými územními plánovači, ale musí být celospolečenské, vycházející z pochopení hierarchie hodnot a veřejných zájmů. Dokud budeme volit takové politiky a takové reprezentace, které vidí jen na příští 4 roky svého funkčního období, exponenty zájmových a nátlakových skupin, jednostranně konjunkturálně orientovaných na krátkodobé zisky a ne lidi vzdělané, kulturní a morálně integrované, schopné podřídit se dlouhodobě stabilnímu řádu, nebude to lepší.

Jak pravil krásně na zmíněném semináři k 10. výročí přijetí Evropské úmluvy o krajině v ČR RNDr. Václav Cílek: sborníků z konferencí a seminářů, strategií a koncepcí už bylo dost - teď je třeba něco začít opravdu dělat. V sídlech, v krajině, ne jen psát si na úřadech a mezi úřady. Nebo jak řekl kdysi zhruba v následujícím smyslu jiný klasik: „Kéž by nám Bůh všechna dobrá předsevzetí z huby do rukou dáti ráčil“. Kéž by právě skončené komunální volby byly nakročením tímto směrem.

 

 

V Hradci Králové 16. října 2010